Ideologický kosmopolitismus

Vlastimil Podracký

Každá ideologie se snaží nepřirozenými způsoby a proti přirozenému vývoji prosadit svoji verzi společnosti. Lze pozorovat dobře míněnou a pokrok přinášející propojenost, závislost, smíšenou identitu, mezinárodní manželství, sociální sítě, internacionální kulturu, cestování apod. jako přirozený proces, který nelze odmítat, nelze zastavit a jehož výhody nelze přehlížet, pokud se z nich neudělá ideologie a vnucování. Totéž lze říci i o přirozeném přistěhovalectví přizpůsobivých lidí z východu, pokud se nezačnou vnucovat nepřizpůsobiví migranti na základě nějaké metody, nějakého plánu.

Chování metodologických kosmopolitů

Metodologický kosmopolitismus (viz 5) má plán. Je to snaha likvidovat národ, tak, jako komunisté chtěli likvidovat třídy. Od listopadového převratu jsme byli konfrontováni s tímto myšlením více či méně silným, přesto jsme měli vždy dosti svobody, abychom se mu mohli přes všechno vnucování a subverzi kosmopolitů bránit. Jenže kosmopolité už vychovali mladé lidi ke svému obrazu a propojenost se světem k tomu přispívá. Další skupina je závislá na různých západních organizacích, na evropských fondech v kultuře a vědě. Mnozí kosmopolitní teorii pouze redukovaně sdílejí, aniž by věděli, o co vlastně v podstatě jde. Sdělovací prostředky se tomu staví jen omezeně, a jak vidíme, svoji nezávislost brání nesnadno.

Někdy jsme konfrontováni s myšlením, které nám starším připomíná komunisty. Ideologický kosmopolita se pozná obvykle tím, že začne mluvit o „nacionalismu“ a považovat za něj pragmatické upřednostňování domácích zájmů, snahu o zachování národního jazyka a kultury, podporu domácích podnikatelů, odpor k přijímání „vnucených“ migrantů, zdanění zisků mezinárodních korporací. To dokazuje, že takový kosmopolita „uniká“ přirozeným povinnostem ke společenstvu, které jej zplodilo a vychovalo, „odloučil“ se od přirozeného principu domova, slouží ideologii. Najednou jsou slyšet komunistická slova: „nesmíme dopustit projevy xenofobie“, „sdělovací prostředky nesmějí zobrazovat mladé muže migranty, ale jen rodiny s dětmi (kterých je ovšem menšina); musejí tvrdit, že to jsou ti nejchudší, nikoliv střední třída, která má peníze“, „musíme trestat projevy nacismu, xenofobie a rasismu a nedovolit jim přístup ke sdělovacím prostředkům“, „musíme zakázat xenofobní weby“ atd. Ideologické chování známé od komunistů nebo ze středověku je evidentní: Neodpovídají na otázky, jenom kážou, propagují a zakřikují oponenty; zatím jen dehonestují a osobně napadají, ale už začínají i vyhrožovat. Už se netají likvidací svobody slova, přitom si ponechávají, aby sami určili významy slov a ideové vysvětlení osobního chování. Už se netají, jako dříve, svými totalitními metodami. Dokonce už se projevují jejich vyjádření na adresu vlády a prezidenta, ale to ne jen normální kritikou, ale komunistickými slovy: „nesmíme připustit takové jednání našich představitelů“. Jak nepřipustit jednání zvolených orgánů? Tyto orgány byly zvoleny lidem. Není to z úst údajných demokratů trochu divné?

Co chtějí metodologičtí kosmopolité?

Je to v podstatě boj o zničení národních států. Státy mají v nějaké formě zůstat, ale ztratit národní charakter, stát se kosmopolitními (viz 5). Jak vytvořit kosmopolitní stát? V podstatě je to nesmysl, národ je přirozené společenstvo (viz 1), které se vyvinulo vývojem, národní sounáležitost vytvořila celou evropskou civilizaci. Lidé pracovali v produktivním prostředí shodně myslících lidí, ve kterém se mohli na sebe spolehnout, vzájemně věděli, co mohou jeden od druhého očekávat, věděli, jak se domluvit, interpersonální vztahy byly vyjasněné, zločinné projevy byly zřetelné a právo hájilo určité ideály. Vývojem vznikla určitá tolerance k náboženstvím, která nenarušovala normální běh života a hleděla si svého počínání pouze v soukromé sféře. Pokud se vyskytly odlišné menšiny, byly přijaty, když se tomuto normálnímu životu přizpůsobily. Demokracie toto jednotné prostředí podpořila, normální většina občanů vyžadovala shodné chování od politiků. Toto produktivní prostředí evropské civilizace uzavřel ideologický kosmopolitismus, protože národní stát končí a vzniká stát kosmopolitní. Jenže jak vypadá kosmopolitní stát? Není to protimluv?

Kosmopolitní stát musí postupovat proti lidské přirozenosti (viz 3), musí být dirigistický. Opozice musí být potlačena, aby neměla význam a nepůsobila. Opravdová demokracie a nezávislé zdroje moci být nemohou, proto musí být likvidována nezávislá střední třída a větší podnikatelé musejí být pod tlakem (budou politicky korektní k mocenskému centru). Nebezpečí je veliké zvláště proto, že za kosmopolitismem stojí mezinárodní kapitál a jím placené mezinárodní organizace, obvykle lidsko-právní, ekologické, charitativní a vůbec různě účelové, ale také orgány EU. Kapitál má takové prostředky, že všechno koupí, ovlivní sdělovací prostředky, bude vyhrožovat přenesením výroby jinam (viz 2). Státy už jsou služkami tohoto kapitálu, jejich slabost vysvítá z nadbíhání kapitálu a zanedbávání jeho nebezpečí. Obrovská síla mezinárodního kapitálu vzniká tím, že neplatí daně ve státě, kde zisky vytváří, ale v domovské zemi, což může být kdekoliv, kde jsou nízké daně nebo jiné důvody (třeba tam žijí akcionáři). Kosmopolitní stát už vzniká, politika už není schopna splňovat reálná přání lidu. Nikoliv proto, že by politici neměli vůli přání lidu splnit, ale prostě nemohou. To není jen o materiálních požadavcích, ale třeba i kvótách na uprchlíky. Tlak zvnějšku je větší než tlak lidu; vůle lidu ztrácí na hodnotě, slábne, stává se zbytečnou (výraz „lid“ se stává směšným). To se stále stupňuje, až bude tlak zvnějšku rozhodující, lid proti němu nic nenadělá (může zvolit třeba ty nejlepší politiky pod sluncem), nezbude, než se jen přizpůsobovat (v krajním případě pod hrozbou ekonomických sankcí nebo vojenské intervence).

Demokracie a svoboda budou muset být zachovány jako jakési metodické nástroje kosmopolitního státu, ale ve skutečnosti budou zcela zlikvidovány. Svobodný člověk bude jen bezdomovec, normální ekonomicky závislý člověk bude poslouchat kapitál, svoboda slova bude jen v okrajových médiích, masivní propagace a výchova bude v duchu kosmopolitismu a přidružených ideálů lidských práv, jejichž deformovaný výklad bude mantrou.

Menšiny jsou základním kamenem ideologického kosmopolitismu. Musejí se vytvořit dostatečně velké a neustále se musí jejich odlišnost zdůrazňovat, aby se náhodou neasimilovaly. Samozřejmě že některé menšiny jsou přizpůsobivé a problémy s nimi nejsou, proto je zapotřebí vytvořit menšiny nepřizpůsobivé a dělající problémy, neustále podporovat jejich odlišnost a případně národ zevnitř rozkládat, aby menšiny vznikaly. Přirozené projevy odporu domácího obyvatelstva k tomuto chování budou prohlašovány za nepřípustné a trestné. Menšiny tedy budou stále vyžadovat mezinárodní dohled a intervence a tím se bude vládnout zvnějšku za účelem ochrany menšin proti nepoučitelným nacionalistům a xenofobům, proti oněm zlým bývalým kolonialistům a imperialistům, kteří mohou za všechno zlo světa.

Mezi menšiny jsou počítáni také homosexuálové a ženy. Všichni se musejí zbavit utlačování. Žen se bude využívat proti mužům, těm zlým chlupatým opicím, které chtějí jen sex a dělají děti. Rodina byla přece vždy doménou mužské nadvlády. Žena byla připoutána k dětem a neměla možnost se svobodně realizovat. To se musí změnit! Rodina je nepřítel kosmopolitního světa, rodinu přece ctili nacionalisté, dokonce nacisté; je to hnízdo xenofobie, protože lidé myslí potom zcela nepřístojně na budoucnost svých dětí, chtějí pro ně zachovat prostor a půdu, nechtějí nechat roztahovat se v zemi problematické a vnitřně nepřátelské migranty. Správný kosmopolita takto myslet nesmí, musí všechno, co vytvořili jeho předkové, dát k dispozici „duhové společnosti“. Ženy jsou další skupinou využívanou zahraničním mocenským centrem. Ženy se snadněji ovládají, nebojují, přizpůsobí se a revoltu od nich nelze očekávat. Pokud nebudou ženy v symbióze s muži, nelze vlastně žádný odpor postavit, protože ženy vždy muže podporovaly, aby ti mohli bojovat. Muži bez rodin také kromě hédonismu nebudou mít žádný zájem. Ženy se budou „realizovat“, domácí obyvatelstvo vymírat a menšiny množit. Konečně bude kam umístit migranty z přelidněného světa.

Tato vize je samozřejmě teprve na začátku, ale její kontury se už rýsují. Přirozeným důsledkem kosmopolitní ideologie je diktatura. V otevřeném světovém prostoru není žádná demokracie, a pokud se bude vládnout zvnějšku, demokracie být nemůže. Racionalizace lidské interakce je přirozený princip a většina občanů nepřizpůsobivé lidi pragmaticky vylučuje z kolektivní evidence. Tolerance ve svobodné společnosti se může týkat mnoha věcí (barvy pleti, náboženství vykonávaného mimo veřejný prostor), ale ne těch, které vytvářejí komplikace a rizika. Kdyby zůstal přirozený vývoj, smíšená společnost nevznikne, přizpůsobiví migranti se asimilují, lidé budou odmítat nepřizpůsobivá etnika, mít striktní požadavky na přizpůsobení, pokud nebude akceptováno, nejspíše vznikne uzavření. Nepřizpůsobivé obyvatelstvo se tedy musí vnutit způsobem, který nelze nazvat jinak než násilná agrese, a chránit manipulací: propagandou, lží, dvojím pohledem na trestné činy. Občanská práva tedy nemohou existovat, občanská rovnost je nemyslitelná, občanské svobody musejí zaniknout.

Chování kosmopolitů nespojuji s žádnou momentální událostí, je to jednání ideologicky programované, a tedy stálé. Ve vztahu k současné uprchlické krizi lze pozorovat, že ta je určitou příležitostí jejich ideologii prosazovat, což se projevuje snahou o přijímání uprchlíků, nikoliv o řešení nevyžadující přemístění, tedy pomoc na místě.

Boj světových center

Západní mocenské centrum si vzalo za mesianistickou ideologii lidská práva, která šíří a zároveň je má jako nástroj nadvlády nad lidmi podřízených států; v podstatě stejně jako komunisté kdysi šířili myšlenku beztřídní společnosti a zároveň ji používali k nadvládě. Metodicky vládnou hédonismem, lidé mají rozmařilé potřeby, musejí stále pracovat, aby na ně vydělali, musejí se podřizovat kapitálu, a tak vlastně ztrácejí svobodu něco samostatně dělat, myslet a žádat.

Jenže mocenských center je na světě více a mají různé ideály. Muslimové mají také svoje, částečně jsou jistě domluveni se západním centrem, částečně se proti němu stavějí podporou islamistů. To vnáší do světového dění nesoulad. Dalším centrem je Rusko, Čína, Indie a mnoho dalších menších poměrně nezávislých center. My jsme podlehli tomu západnímu, ale to nemusí být navždy. Co se stane, když budou mít mocenskou převahu v našem státě třeba Číňané? Budou tvořit opozici západnímu mocenskému centru? Možná bude nějaká příležitost mezi centry manévrovat. Podívejme se, jak se snaží manévrovat Němci: Opět je na stole dohoda o plynovodu přes Baltské moře z Ruska, západnímu mocenskému centru tak nepříjemná. Merkelová byla v Číně několikrát, propagační cesty našeho prezidenta nejsou tedy vedle toho nic velkolepého. Určitě je to způsob, jak držet mocenské centrum, které nás ovládá, na uzdě. Jenže i to je riskantní, nevíme, jaké podmínky mají Číňané. Ale lidská práva to asi nejsou.

Literatura:

1/ Vlastimil Podracký: Nadčasový humanismus – Marek Belza 2013

2/ Joseph E. Stiglitz: Korporace tajně uchvacují moc – časopis Ekonom 4 – 2015

3/ Jiří Fuchs: Dvě kapitoly z etiky – časopis Distance 4/2015

4/ Ulrich Beck: Riziková společnost, Sociologické nakladatelství 2011

5/ Ulrich Beck: Moc a protiváha moci v globálním věku, Sociologické nakladatelství 2007