Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 18.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R.Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/ 

31.  Proč žijeme pospolitě?

F: Tvá teze o egoistické povaze člověka se musí nutně promítat do pojetí pospolitého života. Musíš se na něj dívat rozhodně jinak než ten, kdo je zastáncem přirozenosti altruistického modelu lidské existence. Možná si toho nejsi vědom, ale nad tvým postojem se kupí řada závažných otázek. Položím ti jen jednu z nich. Je-li člověk ve svém jádru egoistickou bytostí, proč vlastně neustále vstupuje do asociací s druhými lidmi? Proč vyhledává způsob života, který neodpovídá jeho nejhlubší přirozenosti? Nezdá se ti to být závažným zpochybněním přesvědčení o egoistickém profilu člověka?

N: Otazníky je spíš obklopen tvůj názor o našem přirozeném

altruistickém založení. Divím se, že se mě na něco takového ptáš, neboť odpověď je velmi jednoduchá. Kdybys znal učení Thomase Hobbese, bylo by ti vše jasné. Ve svém původním, přirozeném stavu hájí každý bezohledně své zájmy, člověk je člověku vlkem.

Páchání násilí na druhých není zločinem, nýbrž požadavkem

lidské přirozenosti. Život každého je tím však vystaven neúměrným rizikům a lidé si po čase uvědomí, že by bylo lepší dospět k určité dohodě o vzájemném respektu. Když se na něm shodnou, dají mu

podobu právního řádu, který platí na daném území. Od té doby je útok na druhého člověka zločinem, který zasluhuje potrestání. Takto se rodí spravedlivé poměry mezi lidmi, povstává právní stát. Myslel sis, že můj pohled na realitu člověka trpí rozporem – na jedné straně hájím jeho egoistickou povahu, na straně druhé nemám nic proti jeho pospolitému způsobu života. Nekonzistenci spatřuješ v těchto dvou protikladných tendencích – k egoismu a vzájemnosti –, které jsou každému lidskému jedinci vlastní. Kdybych je nechal vyvěrat z jednoho zdroje, například z lidské přirozenosti, tvá výtka by byla oprávněná a já bych se skutečně provinil rozporným výkladem důležitých aspektů lidské existence. Nic takového ovšem nečiním.

Naše přirozenost je zdrojem sklonů egoistických, naše rozumem ustavená konvence zase zdrojem požadavků vzájemnosti. S nějakou uspokojivější teorií jsem se ještě nesetkal.

F: Já v této teorii společenské smlouvy moc konzistence nevidím. Že by byl zákon respektu práv druhých jen výsledkem svobodné dohody mezi lidmi, kteří se ve svém nitru vzájemně nenávidí? Pak by právní řád dané země pouze uměle překrýval přirozenou, tj. egoistickou a konfrontační povahu lidského bytí. Položím ti druhou otázku. Myslíš si, že zákon, který není spojen se sankcemi za jeho přestoupení, je skutečným zákonem?

N: To rozhodně ne. Zákon bez sankcí za jeho porušení postrádá něco ze své esence. Postih za nedodržení zákonné normy je její nedílnou součástí. Absence pravidla o trestání za určité skutky je signálem absence zákona, v jehož světle je možné rozlišit činy zákonné a protizákonné. Právě proto je v přirozeném stavu, který předchází ustavení společnosti, dovoleno jakékoli jednání. Když v tomto právním vakuu někoho zabiji, nepřestupuji žádný zákon, a nemohu být tudíž nikým volán k zodpovědnosti. Teprve když se lidé

dohodnou na normách vzájemného soužití, vzniká společnost, a zabití člověka je stíháno jako trestný čin.

F: Opakuji, že v tvém výkladu příliš konzistence neshledávám. Dám ti jednu námitku. Asi uznáš, že existují různé typy společností, které se liší právě díky různým druhům norem vzájemného soužití. Jinak řečeno, každá společnost má svoje vlastní zákony. V některých

společnostech je zabití nevinného člověka skutečně závažným proviněním, po němž následuje těžký trest. Jsou však také společnosti, v nichž se zabití nevinného člověka nijak nestíhá. Když v některých zemích například muslim odpadne od víry, je potrestán smrtí. V totalitních režimech mohou být jeho odpůrci likvidováni

jako nepřátelé společnosti v plném souladu se zákony státu. Přitom není možné tvrdit, že by byl člověk odpadlý od islámu či oponent totalitní zvůle skutečně něčím vinen.

N: Co je to za obrat „skutečně něčím vinen“? Ve své námitce mi podsouváš existenci jakýchsi přirozených („skutečných“) zásad spravedlnosti, ale již jsem ti několikrát sdělil, že žádnou přirozenou spravedlnost neuznávám. Normy spravedlivého a nespravedlivého

jednání jsou vždy konvenčního původu. V islámských zemích panuje konvence, podle níž všichni odpadlíci od islámu zaslouží smrt. Totalitní režimy jistí svou moc zákonnou likvidací těch, kdo se nepodvolí jeho požadavkům. Tak to prostě je a my s tím těžko něco

uděláme.

F: Obdivuji tvůj stoický klid. Tebe takové poměry neznepokojují? Mám tomu rozumět tak, že pokud budeš žít v totalitním režimu, budeš plně srozuměn s pronásledováním, vězněním, mučením a zabíjením těch, koho držitelé moci označí za nepřítele a postaví

mimo zákon?

N: Něco znepokojivého na tom je. Rozhodně bych se nechtěl dostat do situace odpůrce nějakého takového režimu. Přiznám se, že jsem ve svém promýšlení tohoto tématu nikdy nezašel až tak daleko. Na střední škole se mi v rámci občanské výchovy jevila Hobbesova

teorie společenské smlouvy jako nejpřijatelnější. Náš učitel jejímu výkladu věnoval nejvíce času a vysvětloval nám, že současný demokratický konsensus občanů v našich západních společnostech spočívá právě na těchto Hobbesem odhalených základech. Extrémní případy totalitních režimů mi nikdy nepřišly na mysl.

F: Pokusím se ti pomoci. Kdyby ses více zamyslel, možná bys nějaké východisko z vyvstalé potíže našel. Netvrdil jsi, že právní řád země musí být nesen vzájemnou dohodou všech, případně alespoň většiny občanů? Avšak totalitní zřízení tuto podmínku nesplňuje,

neboť povstává uzurpací moci nějakou skupinou lidí, kteří se konsensem většinové společnosti zaštítit rozhodně nemohou.

N: Že mě to nenapadlo samotného! Vždyť je to tak snadné! Svou odpovědí jsi pomohl mně, ale svou vlastní pochybnost jsi neutralizoval. Ukázal jsi, že teorie konvenčního původu práva dovoluje kritiku totalitní politické praxe. Máš snad ještě v zásobě nějaké jiné výhrady?

F: Jistě. Vidím problém v samotném pojetí oné konvence – dohody, kterou s takovou samozřejmostí kladeš do základů pospolitého života člověka. Jestliže je člověk ve své přirozenosti egoistou a jediným zdrojem práva je vzájemná dohoda lidí, kteří za její porušení stanoví příslušné tresty, problém násilí se tím příliš

neřeší. Jen se přesouvá z jedné roviny na rovinu jinou.

N: Nechápu, kam míříš. O jakém násilí mluvíš? Copak jsem ti nevysvětlil, že dohoda lidí o pravidlech vzájemného soužití je reakcí na násilné poměry mezi jedinci žijícími v přirozeném, necivilizovaném stavu? Proto je založení společnosti jediným možným řešením výskytu násilí mezi lidmi, k němuž se ve shodě se svou přirozeností velmi snadno utíkají.

F: Pak se ovšem jedná o extrémně nefunkční reakci. Pokud má lidská společnost opravdu takové základy, jak je popisuje tebou uvedená forma společenské smlouvy, právní, konvenčně stanovený řád země pouze překrývá přirozený stav člověka, který ho vede k maximálnímu sebe-zvýhodňování na úkor druhých. Jak jsi sám uvedl, zákon je zákonem pouze tehdy, když je spojen s patřičnými sankcemi za své přestoupení. Tím se ovšem toto vysvětlení dostává do nemalých potíží. Již někteří antičtí sofisté nahlíželi, že lidská přirozenost je silnější než jakákoliv konvence a žádnému člověku

není možné vyčítat, když preferuje sklony své přirozenosti před konvenčními požadavky. Košile – přirozenost je nám vždy bližší než kabát – konvence. Uvedení sofisté nezpochybňovali, že normy zajišťující vzájemné soužití lidí mají svou užitečnost, ale rozhodně jim upírali nějakou absolutní platnost a závaznost. Ve shodě

s tím, co jsi sám řekl, učili, že poslušnost vůči zákonům vzájemné ohleduplnosti člověka zavazuje pouze v případě, že za jejich přestoupení hrozí sankce. Pokud mé provinění proti zákonu nemá svědky, nemám žádný důvod se protizákonného jednání vzdát. A abychom byli přesnější, je lepší říct, že takovým důvodem

vlastně disponuji. Je dán egoistickým sklonem – požadavkem

pramenícím z mé přirozenosti. Zákon se totiž mé egoistické spontaneitě staví do cesty, a je ho tudíž nutné hodnotit jako proti-přirozené opatření. Uplatňuje vůči mně násilí, nutí mě potlačovat touhu mé přirozenosti, vystavuje mě hrozbě trestu. Co je přirozené,

toho se není možné nikdy zbavit, neboť svou přirozenost si stále nesu s sebou, jejím prostřednictvím jsem, kým jsem. Co je nepřirozené – konvenční, to lze za určitých okolností odložit. Přesně v takové pozici se nalézá konvenční zákon vzájemného respektu,

který je vlastně paktem o vzájemném neútočení. Proč bych na něj bral ohled v případě, když mi za jeho přestoupení žádná sankce nehrozí? Trest za porušování zákonů není nijak spjat s jejich povahou, protože se nejedná o zákony přirozené. Sankce, jejich stanovení i jejich podoba je plně v režii zákonodárců, kteří se své

kompetence ujímají pouze na základě dohody zvané společenská smlouva. Inteligentní porušování zákonů, jehož součástí je umění vyhýbat se hrozícím trestům, je tak nutnou součástí mezilidského soužití. Zdá se mi, že takové pojetí základů společnosti má důsledky, které asi ani nedokážeš domyslet.

N: Opakuji, že jsem se do těchto myšlenkových poloh ještě nikdy nedostal. Přijímal jsem teorii společenské smlouvy jako přesvědčený demokrat, který hledí na všechna pravidla jednání jako na výsledek otevřené intersubjektivní rozpravy a následné dohody.

F: Bude třeba se u tohoto problému ještě zastavit. Řada tzv. demokraticky smýšlejících občanů si dnes stěžuje na korupční poměry v politice a na špatné mezilidské vztahy ve společnosti, a přitom jim zůstává skryto, že jejich kritika nemá příliš velké opodstatnění. Je totiž výrazem společenské reality, která zcela odpovídá jejich teoretickému přesvědčení. Je-li původ práva čistě konvenční, pak je nezbytné přijmout určitý druh nezákonného jednání jako zcela normální, a tedy nekritizovatelný.

N: Jsem zvědav, co mi k tomu příště řekneš. Naše diskuse se vždy zvrtne směrem, který neočekávám, ale zatím jsi mi nedokázal vyvrátit moje přesvědčení o egoistické povaze člověka.

F: Buď trpělivý. Rozhodující argument se neobjeví jako blesk z čistého nebe. Je třeba si pro něj připravit půdu. Platón srovnával filosofii s šachovou partií: Než dostaneš mat, bude ještě nutné pohnout několika figurkami.