Barokní poutník Zdeněk Kalista

Renata Ferklová

K připravovanému vydání knihy ČESKÁ BAROKNÍ POUŤ. K RELIGIOZITĚ ČESKÉHO LIDU V DOBĚ BAROKNÍ z písemné pozůstalosti Z. Kalisty

Zdeněk Kalista (1900-1982), historik, básník, prozaik, kritik, esejista, překladatel, redaktor, literární historik, editor atd. Od roku 1948 byl soustavně umlčován, 9 let vězněn. Na přelomu 60. a 70. let se mu pomalu otevřely a zase rychle zavřely publikační možnosti. Jeho díla vycházejí v zahraničí, exilu i samizdatech, přesto zůstaly mnohé práce připravené k vydání v rukopise. V roce 1975 oslepl a mohl pracovat jen v omezené míře odkázán na pomoc jiných, takže mnohé zůstalo nedokončeno.

I práce historikova - aniž nějak slevuje ze svého vlastního poslání ukazovat rozličnost dob a životů - může se upínat k hodnotám věčným, být jakousi modlitbou.(1)

Do světa baroka vstoupil Zdeněk Kalista hned na samém začátku své vědecké dráhy, když si za téma své dizertační a později habilitační práce zvolil postavu Humprechta Jana Černína z Chudenic.(2) Jeho ctižádostí však nebylo napsat jen monografii. Zde, stejně jako pak v celém svém dalším bádání, se snažil na příkladu jedné postavy zachytit a osvětlit jevy typické a obecné. Proto nese jeho práce podtitul Zrození barokního kavalíra. Při svém bádání a interpretaci historie měl na mysli především poznání vnitřní, poznání myšlenkového světa a duchovního života vůbec, poznání kulturních projevů v tom nejširším slova smyslu.

Do historie období 17. a 18. století vstoupil po příkladu svého milovaného učitele Josefa Pekaře, aby pomohl vynést toto ”temno“, předchozími badatelskými generacemi opomíjené či očerňované a pohrdané, na světlo, aby mu zjednal spravedlivé hodnocení. Tato snaha jít nevyšlapanými cestami, vytvářet si vlastní postupy, mít široký prostor pro nové, osobité koncepce a nekonečné pole při hledání nových témat a souvislostí, touha dobrat se vlastními silami pravdy a nebýt závislý na názoru druhých, bořit mýty - to plně odpovídalo jeho svobodnému, často rebelantskému, novátorskému duchu.

Rovněž potřeba očistit a ospravedlnit tuto historickou epochu, pochopit a rehabilitovat její vůdčí duchy i bezejmenný zástup, vést skoro donkichotský boj za ty, kteří se již sami nemohou bránit, aby nebyli vylučováni z myšlenkového odkazu předchozích generací - i toto odpovídalo Kalistově zvýšené citlivosti pro právo, spravedlnost, solidaritu.

Liberalistická historiogarfie byla tím oponentem, se kterým Zdeněk Kalista celý život, tu skrytě, tu otevřeně, vědomě i podvědomě, polemizoval a vyvracel její interpretace a hodnocení.

Ale všechna tato, byť sebesilnější motivace k bádání o barokní epoše, by nepostačovala k vytvoření děl tak zásadních a zakladatelských, jaká tento historik se svým porozumivým pohledem na dobu 17. a 18. století za svůj život vytvořil.

Zdeněk Kalista sám, když v šeru své slepoty a tichu svého stáří psal zápisky pro Tvář baroka (3) a znovu promýšlel své pojetí baroka, odtržen ode všech konkrétních jednotlivostí historických pramenů a odkázán jen na svou obdivuhodnou paměť, znovu hledal všechno obecné a typické a znovu formuloval základní směřování barokního ducha, zkoumal i svůj vlastní, osobní vztah k barokní epoše. Uvědomoval si, že ”základ mého vnitřního spříznění s barokem leží v principech, které utvářely jak charakter můj, tak charakter jeho, tedy nikoliv v činitelích vnějších... nýbrž v osudových danostech hlubinného rázu... Pro barok takovým základním činitelem, utvářejícím jeho charakter, je jakási dvojlomnost, snaha postihnout za viditelným světem, přístupným smyslům, druhý svět, jiný život, jinou prostorovost, jinou atmosféru“, základní tendenci baroka vidí ve snaze ”poznati Boha skrze tento svět, zastihnout v jeho realitě Absolutno, v přirozeném nadpřirozené.“(4) Ve svém základním psychickém vybavení, totiž ve schopnosti vytvářet si vlastní svět fantazie a snu, vidět za reálným světem jinou skutečnost, vidí historik svoji základní příbuznost s psychickým vybavením barokního typu. Je to spříznění duchů, které přes propast staletí vede k pochopení a porozumění a díky nim k chápajícímu a porozumivému historickému výkladu.(5)

Ale ještě o jedné stránce spříznění historika s jeho oblíbenou dějinnou epochou je záhodno se zmínit, ačkoliv on sám, jak se zdá, si ji neuvědomoval. Mluví-li se o baroku, nelze opomenout religiozitu baroka, která je jedním z jeho hlavních, ba určujících znaků. Obecně v žádném případě nepatří rovnítko mezi barok a katolicismus (vzpomeňme jen barokních prvků u Komenského!). Ale specificky pro český barok, či přesněji pro období baroku v Čechách, můžeme říci, že to bylo období zápasu o katolicismus. V rovině duchovního zápolení to znamená hledání co nejpřesvědčivějších důvodů, argumentů a příkladů, cvičení se v polemice, zakotvení ve vlastní jistotě. Tímto zápasem o katolické pravověří se tu rozhodně nemyslí jen období počátku protireformace v Čechách pod žezlem vítězných habsburských panovníků.

Jestliže v křesťanském světě vedle katolicismu existoval ještě ne-katolicismus (různost forem tu není podstatná), pak ani převaha či dokonce monolit katolického vyznání nemohly znamenat klid v duchovní oblasti. Svůj zápas o autentičnost své vlastní víry si svádí nejen každý jednotlivec v rovině osobní, ale upevnění a potvrzení ve víře potřebuje i společenství věřících jako celek. Musí stát na pevných základech důvěry v Boží prozřetelnost a být ukotven v jistotě osobního přijetí Krista. Je příznačné, že právě výtvarné symboly: kříž, kotva a srdce (víra, naděje a láska) byly v baroku tak oblíbené.

Tento zápas o autentickou katolickou osobní víru, která v různých podobách, nikoliv však v různé intenzitě, prochází barokní epochou, byl i vlastním osobním životním zápasem historika baroka Zdeňka Kalisty. V mladém bouřliváctví studentských let odmítl samozřejmou víru svých předků - tedy nejen že víru ztratil, ale stal se jejím aktivním protichůdcem. Teprve tatínkova smrt, náraz děsu z prázdnoty a nicoty ho přivedl k hledání Boha. Ale jeho zápas o víru, jak jej sám líčí ve svých vzpomínkách,(6) byl těžký, bolestný a zdlouhavý. Ačkoliv už ve třicátých letech se Zdeněk Kalista pohybuje ve společnosti katolických akademiků, intelektuálů i kléru a je považován za katolického historika (zde bychom mohli parafrázovat Grahama Greena: byl katolický historik nebo historik katolík?), jeho skutečná konverze se dokonala až v komunistickém vězení v padesátých letech po maminčině smrti. Jako by tu smrt obou rodičů ohraničila zápas o víru. A skoro nic tu neznamenalo, že Zdeněk Kalista byl ve své podstatě člověkem navýsost duchovního zaměření. Právě toto hledání Boha ve světě rozkolísaných hodnot náboženských i mravních - účinek válečného běsnění na život člověka i přirozený řád života vůbec je podobný, ať se jedná o válku třicetiletou či první světovou, a rovněž vpád ateistické Volné myšlenky a rozkol v místní církvi odtržením Církve československé, stejně jako zavedení nového pořádku státní moci po vzniku první republiky jsou ve své podstatě srovnatelné se situací v 17. století - tedy toto hledání Boha je mocný prvek, který spojuje našeho historika s barokní epochou a jejím myšlenkovým a duchovním světem. Umocňuje tak jeho schopnost vidět tuto dobu zevnitř, z její vlastní základny a podstaty.

Tedy zatímco psychický předpoklad, totiž stejná schopnost vytvářet za reálným světem vlastní, jiný svět fantazie a snu skutečně umožňuje vcítit se do myšlenkového a emocionálního světa barokního člověka a tak ho chápat a poznávat, teprve duchovní předpoklad, totiž obdobný prožitek zápasu o víru, o existenciální základ lidského života - o osobního Boha, umožňuje mu souznít s touto epochou v její podstatě a tak jí porozumět.

Dovolím si tedy tvrdit, že Kalistova interpretace českého baroka a dějin 17. a 18. století je tak přesvědčivá a srozumitelná, složitá a zároveň jednoduchá, jakoby samozřejmě pochopitelná ne proto, že byl zároveň realista i snivec, ne proto, že byl věřící člověk, ale proto, že si svou katolickou víru musel tak tvrdě sám se sebou vybojovat.

Stojí za to si ještě jednou připomenout Kalistova vlastní slova, i když jim teď rozumíme trochu jinak: ”Základ mého vnitřního spříznění s barokem leží ... v osudových danostech hlubinného rázu, k nimž proniknout není vždy snadné ...“

Všeho do času - jen vůle Páně na věky!(7)

Bilance úspěšnosti Zdeňka Kalisty v první polovině sedmdesátých let, kam se upíná naše pozornost jako k době vzniku knihy Česká barokní pouť, je velmi rozporná. Na jedné straně až heroické pracovní úsilí, které dává vzniknout množství historických prací zásadního, ba často zakladatelského významu. Na druhé straně tvrdý zásah normalizačního režimu do činnosti nakladatelství, takže následuje jeden cenzurní zákaz za druhým.

Ještě stačila vyjít Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko v brněnském Bloku, se zpožděním v Odeonu překlad Florentských kronik doby Dantovy (8) a pár časopiseckých drobností, (9), ale pak to šlo ráz na ráz.(10) V listopadu 1970 píše J. Pohankovi: ”Listy synu Alšovi o umění dali v Čs. spisovateli páni Skála Ivan a Pilař Jiří do stoupy do poslední mrtě. Když byly zabavovány moje knihy v letech padesátých, dali zabavené do zvláštního skladu ÔLibrorum prohibitorumŐ v Jungmannově ulici a odtud vydávali jednotlivé exempláře, když se po nich nějaký vědecký pracovník - zejména z ciziny (našim jen na zvláštní potvrzení) - sháněl. Dnes, jak vidět, jsou likvidační metody důslednější.“(11) Kniha měla vyjít už v létě k historikovým sedmdesátinám. Odeon ruší sazbu knihy Přátelství a osud (Vzájemná korespondence J. Wolkra a Z. Kalisty). Publikační činnost Karlovy univerzity v době pobělohorské je vyřazena ze sborníku k výročí Univerzity, když snad již byly hotové korektury. Nakladatelství Růže stahuje z tiskárny knihu Století andělů a ďáblů. Nakladatelství Práce ruší smlouvu na vydání Cesty po českých hradech a zámcích. ”Minulý týden mi z Mladé fronty vrátili moji cestopisnou Finlandii, o kterou mne svého času velmi prosili. Vrátili ji s náramnými chválami na tu knihu, ale s tím, že prý jim radikálně snížený příděl papíru a blíže neoznačené Ônové instrukceŐ nedovolují pomýšlet na vydání knihy v dohledné době,“ sděluje Josefu Pohankovi do Žďáru n. Sáz. v únoru 1971. (12) Trochu se blýskne na lepší časy: nakladatelství Vyšehrad ještě dostane ke čtenářům Karla IV, jeho duchovní tvář a Odeon vypraví nenápadnou knížku Paměti Bianky Cappellové, kde Z. Kalista připravil úvod a poznámky - a to už je konec. Severočeské nakladatelství, které přesídlilo z Liberce do Ústí n.L. vrací po dlouhém mlčení Valdštejna a ing. Pohanka s brněnskými muzejníky marně zápasí o české upravené vydání Blahoslavené Zdislavy, která již předtím vyšla v Římě v roce 1969. Pak už nemá žádné české nakladatelství, resp. noví lidé v nich, o dosud prestižního, ba exkluzivního autora, o jehož díla ještě nedávno zápasili, žádný zájem. Následuje už jen drobná studie o Bedřichu Bridelovi v Neapoli (1971) a až v roce 1975, abychom došli do poloviny desetiletí, Ctihodná Marie Elekta Ježíšova v Římě. Pak ještě pár věcí v cizině: ”Pracuji teď výhradně pro cizinu - ale to mne valně netěší“(13), něco málo v exilu a samizdatech, ale to až v době, kdy Z. Kalista oslepl, nebo dokonce po jeho smrti.(14)

Tento výčet tu uvádíme nikoliv jako bibliografický přehled, ale jako ilustraci tvrdé reality života historika, který vstupoval do osmého desetiletí svého života. Není divu, že si na konci roku 1970 povzdechl: ”A tak jdu do Vánoc s nemalou hořkostí v sobě a s velmi málo nadějnými perspektivami - zejména po stránce hmotné - do nového roku. Ale než přijdou Vánoce, snad Vám ještě budu psát a snad dá Pán Bůh, že to bude pod menším tlakem starostí.“ (15) Ale bohužel, viděli jsme, že mělo být ještě hůře. Úspěšná bilance tohoto vzedmutí ducha a píle na přelomu šedesátých a sedmdesátých let musela čekat (a mnohdy ještě čeká) na svá vydání více než čtvrt století.

Přestože si Zdeněk Kalista o své situaci nečinil žádné iluze - měl už trpké zkušenosti z likvidace své práce i osoby z doby po Vítězném únoru - pracuje dál, posilován povzbuzováním přátel, zároveň však oslabován zdravotními obtížemi, až do svého tragického oslepnutí v roce 1975, na několika náročných projektech i drobnějších studiích.

Do středověku zavítal, když zpracovával studii o založení pražské diecéze a stručné dějiny našich minoritů.(16)

Současně také dokončil své rozsáhlé paměti, o nichž píše příteli Fr. D. Merthovi: ”Končím svoje Paměti, které jsem dovedl až do roku 1966. Ale ty číst nikdo nebude. Budou zapečetěny s tím, že některé díly se nesmí otevřít než až 30-50 let po mé smrti. A to už ani Vy tu nebudete, abyste si je přečetl, leda by Vás Panna Strašínská udržela co věrného strážce svého kostela přes 100 let. A kdopak by v tomto světě lži a perverze chtěl žít přes 100 let?“(17)

Z. Kalista, tento neobyčejně pilný historik, vlastně nikdy nepracoval jen na jedné studii či knize. A je třeba konstatovat, že paradoxně tato zdánlivá rozptýlenost zájmů naopak zcelovala jeho dílo (zvláště to o baroku) v myšlenkově konzistentní celek a jednotlivým dílům umožňovala široký záběr, tj. postižení souvztažnosti i zdánlivě vzdálených jevů a událostí a zároveň syntetizující nadhled.

Na čem ještě na začátku sedmdesátých let pracoval? Z barokního období je to především monumentální dílo z české hymnologie Kaple královská zpěvní Václava Karla Holana Rovenského. Tato edice kancionálu, monografie autora a srovnávací studie o českých kancionálech zůstala bohužel nedokončena.(18) Další knihou je Ctihodná Marie Elekta Ježíšova (Po stopách španělské mystiky v českém baroku), která vznikla na přímou žádost otce biskupa Tomáška.(19) Poslední z této trojice je Česká barokní pouť (K religiozitě českého lidu v době barokní). Všechny vznikaly současně v prvé polovině sedmdesátých let. Proto mohl autor využívat společné materiálové základny i závěrů a řešení problémů jednotlivých oblastí, takže vyrůstaly v jakési symbióze, která se ukázala nesmírně šťastnou a plodnou, zvláště České barokní pouti to bylo velmi k užitku.

Naznačili jsme zde dobu a vylíčili situaci historika Zdeňka Kalisty v první polovině sedmdesátých let. V následujícím se budeme zabývat okolnostmi vzniku této knihy, před ztrátou zraku poslední dokončené, jak nám je osvětluje korespondence s přáteli a obětavými pomocníky.(20)

Muzika líbezná vyhrává právě,

procesí kolem jde do Staré Boleslavě,

a protože jsi smutný,

proto ti hrají,

na pouť se jdou pomodlit v měsíci máji.(21)

V širokém pohledu můžeme vlastně všechna Kalistova díla, zkoumající dějiny 17. a 18. století, spojit v souvislý celek. Do této mozaiky patří i kniha o české barokní pouti. Specificky poutní tematikou se pak Z. Kalista zabýval ve dvou studiích na konci čtyřicátých let.

První vznikla v souvislosti s drobnou knížkou o Bohuslavu Balbínovi (22), má název Nad Balbínovou Diva Turzanensis a byla napsána pro sborník Tuřany ve Svornosti.(23) Jak je patrné z názvu studie, nezabývá se tuřanskými poutěmi jako takovými, ale Balbínovým historickým líčením a interpretací kultu, jeho vztahem k poutím, mariánským poutním místům v Čechách a ve zkratce i jeho pojetím historie a vlasteneckým cítěním. Pořadatelem sborníku a objednavatelem jeho stati byl dr. Josef Bárta, o němž ještě uslyšíme. Korektury sborníku se dělaly v posledních dnech nešťastného února 1948.(24) Jen statečností vydavatelů a tiskařů v Brněnské tiskárně byl sborník zjara toho roku ještě vytištěn a poloilegálně distribuován.(25)

Druhá Kalistova studie o poutním místě Bozkov u Semil už takové štěstí neměla. Když někdy na přelomu roku 1947 a 1948 vznikla na půdě Bozkovské matice myšlenka vydat sborník prací a dokumentů Naše milá paní na horách, obrátil se jeho pořadatel dr. Ctibor Mařan na Z. Kalistu, jako na následovníka J. Pekaře a J. V. Šimáka s žádostí o příspěvek. Měl však na mysli ”něco o vztahu Turnova a Mnichova Hradiště k Bozkovu, který patřil ve 14. století k Mn. Hradišti, a vůbec o vlivu klášterů na zkultivování Podkrkonoší.“(26) Duchovním správcem Bozkova byl v té době P. Josef Hofman, který zřejmě Z. Kalistu rovněž požádal o napsání historie tohoto poutního místa a nabídl mu pomoc: ”Usídlil jsem se na bozkovské faře, abych tu prostudoval a vyexcerptoval tu velikou pamětní knihu zdejší fary, která byla hlavním materiálovým základem pro studii... Byly to chvíle zvláštní pracovní pohody a vyrostla z nich nakonec práce, která mne těšila.“(27) Na podzim se již dělaly korektury, ale nakonec bylo vydání již vysázeného sborníku s hotovými sloupcovými korekturami zakázáno.(28) Obtah sazby i sazba samotná byly ukryty v Bozkově: ”Pro případ nenadálé kontroly byla sazba ukryta na různých místech... Po tak dlouhém čekání se postupně stránky zpřeházely a nebyly k použití a po úvaze jsme je dali do sběru a za obnos tak získaný byla uhrazena část měděné střechy na lodi kostela.“(29) Sborník pak byl vydán až v devadesátých letech podle sloupcové korektury s novou předmluvou Jiřího Kurfiřta, někdejšího organizátora vydávání.(30)

Ještě jedno významné poutní místo se stalo předmětem badatelského zájmu Zdeňka Kalisty. Je jím Zelená Hora u Žďáru Giovanniho Santiniho v knize Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Zde se autor zaměřil na stavitele, stavebníka a duchovní a hospodářské zázemí tohoto budování svatojanského kultu a stavby. Pouť jako typický barokní fenomén se svými krajovými zvláštnostmi zůstala, s ohledem na zaměření knihy, stranou.

Pro úplnost musíme ještě dodat, že s poutními místy se nikoliv nevýznamě Z. Kalista potkal i v práci o jihočeském baroku v knize Století andělů a ďáblů, kterou psal pro českobudějovické nakladateství Růže na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. O jejím zákazu jsme hovořili výše.

Tolik tedy stručná prehistorie České barokní pouti. Kdy, za jakých okolností a jakým způsobem kniha vznikala, se pokusíme osvětlit na podkladě autentického svědectví dochované korespondence.

Vlastní historie České barokní pouti začíná na místě, ke kterému Z. Kalista dosud neměl žádný osobní ani badatelský vztah. Tím místem je Vranov u Brna, kde rád pobýval Kalistův přítel Josef Heyduk. Ten v listopadu roku 1969 prosí jménem vranovského faráře P. Oldřicha Mifka o příspěvek o barokní literatuře s tematikou Vranova do vranovského sborníku. Bližší pokyny cituje z dopisu pořadatelky sborníku dr. Miroslavy Ludvíkové: ”Nechávám na panu profesorovi, zda by chtěl případně svou práci rozšířit o poutní tisky (písně, modlitby)... Mnoho z této literatury máme na Vranově a mohli bychom ji panu profesorovi půjčit... rádi se ve všem přizpůsobíme.“ (31) Ačkoliv si ve své odpovědi historik stěžuje, že je ”zhuntován svými nemocemi tak, že sotva stačím na to, abych dodal, k čemu jsem se už smluvně zavázal“ a ačkoliv moravskou barokní literaturu dosud neznal, je jisté, že nabídka ho zaujala a snad už tehdy ho lákaly širší souvislosti tohoto tématu. Přes všechny výhrady nakonec svoluje: ”Mohl bych vyhovět - ač i tu jsem samozřejmě vázán tím, pomůže-li Pán Bůh mému zdraví - kdybych zjara... mohl zajet na Vranov a seznámit se tu s vranovskou literaturou na místě dosažitelnou (včetně písní) aneb kdyby mi někdo... literaturu přivezl do Prahy.“ (32) V únoru zve už dr. Ludvíková jménem pana faráře Z. Kalistu na Vranov. (33) V této době se Kalistovi přátelé snažili prostřednictvím brněnského Muzejního spolku vydat Blahoslavenou Zdislavu z Lemberka, která již vyšla v římské Křesťanské akademii,(34) s doplňky a úpravami také doma. Hlavní tíha těchto jednání spočívala na ing. J. Pohankovi ze Žďáru n.Sáz. Jedání ve Žďáře, na které přijeli z Brna ještě dr. Zemek a dominikán P. Ambrož Svatoš, kdysi iniciátor Kalistova bádání o bl. Zdislavě,(35) využil Z. Kalista k návštěvě Vranova. O cestě plánované na 23. května - ”dá-li Bůh“ - píše Josefu Heydukovi a poprvé se tu objevují nové plány:”na vranovskou literaturu jsem velmi zvědav, rád bych psal o poutních místech a poutích našeho baroka víc, narazil jsem na ně při svém Jihočeském baroku a shledal jsem, že je to téma vděčnější, než jsem myslil.“(36) Samotný barokní Vranov musel historika, který byl schopen velice citlivě vnímat a prožívat duchovní atmosféru historických míst, okouzlit a nadchnout. Z tónu jeho práce cítíme, že píše o místě, které se stalo blízké jeho srdci.

Studii s názvem Vranov v zrcadle barokní legendy a písně dokončil Z. Kalista někdy v polovině července a chystal se, nedůvěřuje poště, strojopis o 37 stranách i půjčený materiál osobně na Vranov odvézt. Práce ho zřejmě vyčerpala: ”Jinak vzdávám práci a po 22.t.m. nehnu už do konce září prstem. Je to nutné, však vidíte z mého písma, jak jsem oddělán.“ Současně se zmiňuje, že by se rád nějaké poutní slavnosti na Vranově zúčastnil, ale obává se, aby ”v šumu takové poutě nepřekážel.“(37) Z návštěvy Vranova v polovině srpna t.r. nakonec sešlo, protože pan farář nebyl přítomen.(38) A tak studie putovala asi přece jen poštou někdy na podzim roku 1970.(39) Vranovský duchovní správce vyjadřuje svůj bezprostřední dojem z četby takto:”Čte se to jako detektivka. V tom smyslu, že to člověk hltá jako konečně všechny Vaše práce. Je zajímavé, kolik nových pohledů dovedete vykouzlit před očima. Tedy nejsrdečnější díky. Radost je veliká.“(40)

Ještě na začátku roku 1971 vypadalo vydání vranovského sborníku v nakladatelství Vyšehrad docela nadějně.(41) Ale tak jako mnohé jiné práce, čekala i tato nakonec na své vydání přes čtvrt století. Neúnavná dr. Ludvíková vydala sborník Poutní místo Vranov v sličné úpravě v roce 1997.(42) Studii z tohoto sborníku zařadil Z. Kalista do knihy o České barokní pouti jen s jednou drobnou změnou, když jeden odstavec obecného rázu přesunul do jiné kapitoly.

Ačkoliv si Zdeněk Kalista uložil prázdninový odpočinek, začal pomalu uskutečňovat svůj plán na větší práci o barokní pouti. A začal tím, co měl již dříve dobře prostudováno - Bozkovem. K Bozkovu a jeho svatyni měl Z. Kalista velmi vřelý osobní vztah. Chalupa v Sekyrových Loučkách blíže Turnova byla mu oázou klidu pro odpočinek i pro práci od počátku čtyřicátých let. Odtud také podnikal své cesty k bozkovské milostné Madoně: ”Hofmannův Bozkov měl jakousi zvláštní přitažlivost. Nečekal jsem už, až zase pro mne farář přijede, putoval jsem sám do jeho kostelíka: autobusem do Železného Brodu, pak vlakem do Jesenného a pěšky nahoru do prudké stráně nad Kamenicí anebo pěšky už z Železného Brodu, či až z Louček.“(43) Podle svědectví pamětníků po svém návratu z vězení přišel do bozkovského kostelíka jako pěší poutník poděkovat Matce Boží za svou záchranu.(44)

Z. Kalista začal pátrat po osudu svého rukopisu o historii Bozkova z roku 1948. P. Hofmann, mariánský ctitel a strážce bozkovských tradic, který byl nepřízní nového režimu přeložen na loukovskou faru poblíž Mnichova Hradiště, nebyl již mezi živými. Při pátrání po jeho pozůstalosti marně pomáhal semilský pan učitel a sběratel Rudolf Hlava: ”Poptával jsem se po osudech Vaší studie o Bozkově, bohužel marně. Škoda, že už zemřel okr. archivář p. Novotný... ten totiž z fary v Loukově... přejímal s farními písemnostmi i věci dp. Hofmanna... z nich delimitoval pouze knihu, z které zpívali ministranti... v písemnostech dp. Hofmanna bylo však před jejich svozem do Mn. Hradiště zle řáděno... Druhá možnost je, že se něco zachovalo u sestry.“(45)

Ale ukázalo se, že korektury zůstaly na Bozkově, kde je také Z. Kalista někdy v létě nalezl: ”Po dlouhém hledání jsem konečně u P. Jos. Hádka na Bozkově objevil korektury své práce o poutním Bozkově, napsané kdysi pro bozkovského faráře P. Jos. Hofmanna. Současně jsem ukončil svou práci o Vranovu.“(46)

Tato poměrně stručná historie poutního místa se stala základem nové studie. Pro její rozšíření, zvl. pro partie o písňové tvorbě a různých verzích poutní legendy byl důležitý sběratelský poklad starých poutních tisků, kramářských písní, svatých obrázků a modliteb, jinak často neznámých, příznivce a přítele R. Hlavy: ”Kdybyste pracoval na barokní literatuře a potřeboval se podívat na kramářské písně, přijeďte. Mám písní k poutním místům více, než uvádí Knihopis... Rád Vám ukáži vše... přijeďte se podívat.“(47)

Partie o Bozkovu byla pro nový sborník značně rozšířena. Rozšířena byla i historie místa, a to podrobnějším využitím pramenů, je zde více o bozkovském pokladu, životě farnosti a nové jsou odstavce o písňové tvorbě a divadelních tradicích. Kapitola dostala poetický název: Bozkov čili Madona na hory putující a je, jako jediná, připsána památce P. Hofmanna.

V listopadu roku 1970 se také Z. Kalistovi ozval po letech, jako na zavolanou, pořadatel sborníku Tuřany ve Svornosti JUDr. Josef Bárta, o němž jsme se již zmínili. Poznal Z. Kalistu, jeho pojetí i metodologii historie již jako student na prázdninových táborech katolických akademiků v Dalečíně u Jimramova.(48) Nyní připravoval k 350. výročí narození Bohuslava Balbína výstavu, plánoval vydání Kalistovy starší studie Bohuslav Balbín a uvažoval o vydání českého překladu Balbínova spisu Diva Turzanensis. (49) Okamžitá odpověď dosvědčuje, jak historik vítal obnovený kontakt s balbínovským poutním místem. Základní plán na novou knihu o poutních místech byl v té době již hotov: ”Sám jsem myslil v poslední době na Tuřany...i napadlo mi připojit k tomu (tj. k Vranovu a Bozkovu - pozn. R.F.) moji starou úvahu Nad Balbínovou Diva Turzanensis - doplněnou ev. menší studií o barokní písni, tíhnoucí se k Panně Tuřanské (zasloužila by zpracování, jestli se jí ho snad už nedostalo!) a snad ještě jeden obraz nějakého méně známého poutního místa v Čechách a vydat to pod společným názvem jako knihu o poutích českého baroka. Ty poutě, shromažďující lidi z předalekých končin a ve velkých massách měly totiž velký význam pro uchování vědomí národního v širokých zástupech i pro vytváření lidové kultury...a rád bych na ně důrazněji upozornil. Vidíte tedy, že na Tuřany nezapomínám.“(50) Rovněž příteli P. Fr. D. Merthovi, o němž bude řeč dále, v této době už o svých plánech zřejmě psal, jak je patrné z Merthovy odpovědi: ”Celek - Bozkov, Vranov, Tuřany, Strašín - by byl velmi krásný, jsou to samé barokní perly.“(51)

Zřejmě někdy na začátku následujícího roku přivezl obětavý Josef Bárta do historikova spořilovského bytu z tuřanské fary vzácnou pamětní knihu, která se stala pro studii důležitým pramenem.(52) Spolu s přáním ”klidné a zjasněné atmosféry“ do nastávajícího roku 1972 Z. Kalista do Tuřan píše: ”A pak dotaz: kdy si přijedete pro poutní knihu tuřanskou, kterou jste mi kdysi přivezl? Vyexcerptoval jsem z ní vše, co jsem potřeboval a dokonce už i studie o Tuřanech v době barokní a tamních poutích je hotova (schází už jen pár poznámek - ačkoli se rozrostla na 70 stránek mého rukopisu).“(53) Název dostala studie balbínovský: Diva Turzanensis.

Jako všechna místa, o nichž psal, navštívil Z. Kalista i tuřanský poutní chrám Matky Boží v trní. Zavítal sem zřejmě v roce 1971 z Vranova, ale podoba tuřanské svatyně, přestavěná na zač. 19. století jej, zdá se, velmi zklamala, zvláště ve srovnání s vranovskou monumentalitou. Ale půvab starobylé sedící Madony v trní mu absenci autentické barokní stavby bohatě vynahradil.(54)

P O Z N Á M K Y

Veškerá korespondence uváděná v poznámkách je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Pokud není uvedeno jinak, nacházejí se písemnosti ve fondu Z. Kalisty. Jsou-li uloženy jinde, je název fondu uveden (např. Josef Heyduk).

Poznámky:

• 1. Citát je z Kalistova úvodu k překladu Legendy o blahoslavené Anežce. Praha 1941, s. 17. Znovu tuto větu opakuje v úvodu k přepracovanému vydání Blahoslavené Zdislavy z Lemberka. Řím 1969, 2. vyd. Praha 1991.

  2. Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Praha 1932, 2 sv.

  3. Tvář baroka. Praha 1980 - samizdat, Mnichov 1982, Londýn 1983 a 1989, Praha 1990.

  4. Tvář baroka. Praha 1990, s. 13.

  5. Kalistovu historickou metodu prožívání a vciťování i rozdílné metody bádání o baroku u Josefa Pekaře a Z. Kalisty jsem blíže probírala v článku Zdeněk Kalista - Pekařův žák, interpret a polemik ve sborníku Josef Pekař a české dějiny 15.-18. století, Z Českého ráje a Podkrkonoší, Suplementum 1, Bystré nad Jizerou 1994, s. 29n.

  6. Po proudu života, díl I. a II. Brno 1996 a 1997. K tomuto tématu se vrátil ještě jednou v době své slepoty. Fr. D. Merthovi píše v dopise z 28.11.1977: ”...aby zkorigoval překlepy v strojopisu mých vzpomínek o mém přechodu od ateismu k vnitřnímu křesťanství Cesta do nekonečna. Nemusím podotýkat, že s vydáním těchto svých vzpomínek zatím nepočítám.“ Bohužel tento rukopis nebyl v Kalistově pozůstalosti uložen a je dosud považován za ztracený.

  7. Dopis Z. Kalisty Fr. D. Merthovi z 20. 2. 1973, xerokopie. Část korespondence Z. Kalisty Fr. D. Merthovi byla otištěna v revui Souvislosti, 1995, č.3, s. 113n.

  8. Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno 1970. Campagni, Dino-Villani, Giovanni: Florentské kroniky doby Dantovy. Praha 1969. ”Současně s tímto dopisem Vám posílám právě dopečený (konečně!) exemplář Florentských kronik doby Dantovy. Snad Vám to umožní bez jakýchkoli dnešních obtíží se podívat do Itálie“ Dopis Z. Kalisty J. Pohankovi z 8. 4. 1970, xerokopie.

  9. Např.: Matěj Vierius, Česká literatura, 1969, - Plzeňsko na úsvitě českých dějin. Minulostí západočeského kraje VII. - wolkerovská bibliofilie O jedné knihovničce a mládencích kolem ní. Olomouc 1970.

  10. K následujícímu rušení smluv srov. korespondenci jednotlivých nakladatelství. Tento výčet si v drobnostech nečiní nárok na úplnost. Dosud vyšly tato knihy: Přátelství a osud. Toronto 1978 - Století andělů a ďáblů. Praha 1994 - Cesta po českých hradech a zámcích. Praha 1995. Níže uvedený Bedřich Bridel vyšel v Annali dell instituto universitario orientale (1971 ?).

  11. Dopis Z. Kalisty J. Pohankovi, nedatován, /po 9. 11. 1970/, xerokopie.

  12. Dopis Z. Kalisty J. Pohankovi z 8. 2. 1971, xerokopie.

  13. Tamtéž.

  14. Výběrová bibliografie prací Z. Kalisty, zpracovaná J. Urbanovou, je otištěna v úvodu knihy Cesta po českých hradech a zámcích, Praha 1994.

  15. Dopis Z. Kalisty J. Pohankovi, nedatováno, /po 9. 11. 1970/, xerokopie.

  16. K tomu srov. korespondenci s Jaroslavem Kadlecem z roku 1969 a 1970. Oba rukopisy se v pozůstalosti zachovaly: K počátkům pražské diecéze, strojop. s německým resumé, 54 ll, kvartový formát, a Minorité v českých zemích do poloviny 14. století, strojopis, 27 ll, kvartový formát.

  17. Rukopis celých pamětí s názvem Po proudu života je uložen ve fondu Z. Kalista. Díly I. - VII. byly vydány ve dvou svazcích v Brně 1996 a 1997. Díly VIII. a IX. jsou podle přání autora zapečetěny do roku 2012. Podle záznamu v matrice fondů se jedná o 748 a 585 stran osmerkového formátu.

  18. O dataci a rozbor jednotlivých rukopisů tohoto tématu jsem se pokusila v článku Nevydané rukopisy Zdeňka Kalisty. Z Českého ráje a Podkrkonoší, svazek 9, Semily 1996, s. 93n.

  19. Dopis Fr. Tomáška Z. Kalistovi ze 4. 12. 1970. Kniha vyšla v Římě 1975, 2. vyd. Kostelní Vydří 1992.

  20. Alespoň na tomto místě musím poděkovat těm, kteří mi po tolika letech s nesmírnou laskavostí, vlídností a ochotou pomáhali pátrat po okolnostech vzniku České barokní pouti: ing. Josefu Pohankovi, dr. Jaroslavu Kurfiřtovi, Jiřímu Kurfiřtovi, dr. Miroslavě Ludvíkové, Jaroslavu Hlavovi, dr. Vratislavu Färbrovi, Mons. prof. Jaroslavu Polcovi, P. dr. Petru Ovečkovi, P. Fr. Holečkovi a dr. Ivovi Navrátilovi. Bohužel mezitím + dr. Josefu Bártovi mohu již děkovat jen modlitbou.

  21. První sloka básně Pouť z Kalistovy první básnické sbírky Ráj srdce, která vyšla v roce 1922, psána však byla v letech 1920-21.

  22. Bohuslav Balbín, Praha 1939, 2. vyd. Brno 1947.

  23. Tuřany ve Svornosti. Sborník k 50. výročí Katolické vzdělávací besedy Svornost v Tuřanech. Tuřany 1948.

  24. Dopisy J. Bárty Z. Kalistovi z 23. 7. 1947, 2. 1., 5. 2.a 27. 2. 1948 a telegram (asi z pol. února 1948 - týká se korektur).

  25. Předem jistě připravená perzekuce po Vítězném únoru fungovala velmi rychle. Z. Kalista byl vyloučen z FF UK hned v první vlně již 3., resp. 4. března a byl na indexu zakázaných autorů. Aby uchránili svůj dlouho připravovaný sborník, otiskli tuřanští Kalistovu stať jen s iniciálamí Z. K., což historika velmi pobouřilo. Srov. dopis J. Bárty Z. Kalistovi z 15. 5. 1948. Že však záležitost nebyla nijak nesmiřitelná, dosvědčuje průběh další korespondnce.

  26. Dopis C. Mařana Z. Kalistovi z 20. 2. 1948, 3. 8. 1948 už dohaduje zaslání honoráře.

  27. Po proudu života 2, Brno 1996, s. 672. Z. Kalista však tuto vzpomínku mylně datuje do roku 1949. Psaní jména bozkovského faráře se liší. V korespondenci převažuje Hofman, v tisku pamětí Hofmann.

  28. Dopis Jiřího Kurfiřta Z. Kalistovi z 3. 8. 1948.

  29. Dopis Jiřího a Jaroslava Kurfiřtových autorce z 20. 9. 1997.

  30. Obsah je tak číslován podle sloupců, ne podle stran, jsou zde opravy a některá vysvětlení sazečských chyb, kopie původního titulního listu a jako frontispic dřevořez bozkovské Madony od Marie Florianové-Stritzkové. Stať Z. Kalisty čítá téměř 14 sloupců.

  31. Dopis J. Heyduka Z. Kalistovi ze 17. 11. 1969, přiložen je prozatímní rozvrh článků a autorů, fond J. Heyduk.

  32. Dopis Z. Kalisty J. Heydukovi, nedatováno, /po 17. 11. 1969/, fond J. Heyduk.

  33. Dopis M. Ludvíkové Z. Kalistovi z 12. 2. 1970.

  34. Blahoslavená Zdislava z Lemberka. Listy z dějin české gotiky. Řím 1969, doplněné vydání Praha 1991.

  35. Dopisy J. Pohanky Z. Kalistovi z 29. 4., 6. 5., a 25. 5. 1970. Dopis A. Svatoše Z. Kalistovi z 20. 12. 1939, kdy prosí o sepsání životopisu bl. Zdislavy, členky Třetího ř. sv. O. Dominika.

  36. Dopis Z. Kalisty J. Heydukovi z 18. 5. 1970. O návštěvě svědčí pohlednice Vranova poslaná J. Heydukovi a podepsaná P. O. Mifkem z 25. 5. 1970, fond J. Heyduk. O chystané návštěvě se zmiňují dopisy Z. Kalisty M. Ludvíkové z 8. 4. a 9. 5. 1970, v nichž prosí o zajištění pobytu, xerokopie.

  37. Dopis Z. Kalisty J. Heydukovi z 20. 7. 1970. Z korespondence není zcela jasné, kdy se Z. Kalista vranovské pouti zúčastnil, jak se o tom ve své knize zmiňuje. Podle zmínky v dopise J. Pohankovi, nedatováno /po 19. 7. 1971/, to snad bylo v tomto roce. Na přepracování si stěžuje i v dopise J. Pohankovi: ”Já jsem zatím skončil všechny práce, které jsem slíbil a chtěl bych asi na dva měsíce úplně vypřahnout“, 17. 7. 1970, xerokopie.

  38. Dopis Z. Kalisty J. Pohankovi z 3. 8. a 12. 8. 1970, xerokopie.

  39. Dopis Z. Kalisty M. Ludvíkové z 21. 12. 1970, xerokopie.

  40. Dopis O. Mifka Z. Kalistovi ze 4. 1. 1971.

  41. Dopis M. Ludvíkové Z. Kalistovi ze 4. 1. 1971, xerokopie.

  42. Poutní místo Vranov. Sborník. Redakce Miroslava Ludvíková. Vydal PolitPres Brno péčí nadace Poutník pro Farní úřad Vranov u Brna /1997/.

  43. Po proudu života 2, Brno 1996, s. 672.

  44. Dopis dr. Jaroslava Kurfiřta autorce z 20. 9. 1997.

  45. Dopis R. Hlavy Z. Kalistovi ze 7. 8. 1970.

  46. Dopis Z. Kalisty J. Bártovi z 30. 11. 1970. Srov. též dopis R. Hlavy Z. Kalistovi z 30. 12. 1970.

  47. Dopis R. Hlavy Z. Kalistovi ze 7. 8. 1970. Dnes jsou tyto tisky uloženy převážně ve sbírkách Národního muzea. O Kalistově návštěvě v Semilech korespondence mlčí, ale o tom, že historik Hlavovy sbírky využil, svědčí poznámkový aparát u kapitoly o Bozkově - č. 39-42, 47.

  48. Tyto akademické konference pořádal od 30. let i po válce Spolek katolických akademiků Moravan v Brně. Z. Kalista, jako docent československých dějin Karlovy univerzity, sem od roku 1933 pravidelně o prázdninách dojížděl přednášet a debatovat. Podle osobního vyprávění dr. Bárty to bylo prostředí pro studium a tříbení názorů velmi plodné a inspirující. K tomu srov. Akademické konference, Dalečín - Z. Kalistovi, korerspondence z let 1933-1947.

  49. Dopis J. Bárty Z. Kalistovi z 22. 11. 1970. Z těchto plánů se nakonec podařilo uskutečnit alespoň návštěvnicky úspěšnou výstavu.

  50. Dopis Z. Kalisty J. Bártovi z 30. 11. 1970.

  51. Dopis Fr. D. Mertha Z. Kalistovi z 27. 11. 1970.

  52. V dopise /před 15. 3. 1971/ J. Pohankovi se Z. Kalista zmiňuje: ”Byl u mne onehdy dr. Bárta z Tuřan u Brna...“, xerokopie.

  53. Dopis Z. Kalisty J. Bártovi , nedatovaný, /prosinec 1971/. Zmiňuje se tu o dlouhé pauze v korespondenci.

  54. Podle osobního svědectví + Josefa Bárty. V dopise ze 6. 1. 1972 píše J. Bárta Z. Kalistovi, že se snad v lednu či v únoru dostane do Prahy, aby si kroniku odvezl. ”Jsem rád, že se kronika dostala do povolaných rukou, a že jste z ní mohl alespoň něco vytěžiti pro svou práci“ a děkuje též (dodatečně?) za návštěvu.