Střet zájmů v postpravdivém světě

Vlastimil Podracký


Postpravdivý svět je svět iluzí, mýtů, ideologických kampaní a propagandy. Pravda není potřebná. Pohybujeme se v chaosu právním a informačním.


Ušlechtilý nesmysl jako záminka k totalitě

Když jsem slyšel poprvé, že nenávistné projevy a dezinformace budou postaveny mimo zákon, myslel jsem si, že jde o vtip. Copak někdo může poctivě považovat za uskutečnitelné rozeznat, co je dezinformace a co je projev nenávisti, a co ještě ne? Vždyť právě největší dezinformátoři se budou vydávat za pravdomluvné a můžeme dokonce dnes ukázat na ty, kteří o druhých tvrdí, že lžou, a přitom tím jen odvádějí pozornost od svých lží. Nenávistný projev je nakonec všechno, co obviňuje druhého – do důsledku by se tedy nemohlo nic vyjádřit a řeč by skončila jako rozplizlé nic. Kdo bude nezávislý posuzovatel rozhodující o tom, co je ještě pravda a co už je dezinformace, a co je ještě projev slušný a co už nenávistný? Takoví lidé neexistují, soudy by neměly argumenty k odsouzení, vše by se neustále jenom dokola přežvýkávalo a výsledek by se stejně jednoznačně nedal vyjádřit.

Pravda se vždy dokazovala pouze diskusí, soutěží argumentů nebo alespoň zdravým úsudkem podle základních faktů. Taková diskuse stále ještě probíhá a pokud může existovat (díky nezávislým webům), žijeme ve svobodné společnosti. Pokud by lidé nemohli vyjádřit svůj názor, sklouzáváme pomalu do totality. Jak by nakonec vypadala společnost bez nepravd a nenávisti? Byla by to společnost jedné pravdy a jedné nenávisti (k nějakému nepříteli). Dnes vidíme různé zásahy proti nezávislým webům, cenzuru na některých portálech a zablokování profilů na facebooku; taková společnost se blíží. Je jedna pravda, která je určující, to není nějaká Boží pravda, ale je to informační soubor mocných, kteří jej za pravdu vyhlásili a postupnou cenzurou jiných informací pomalu postupují k bolševismu.

Kdo tedy chce určovat, co je dezinformace a nenávistný projev? Jen totalitně myslící člověk. Samozřejmě předpokládá, že by on měl onu pravomoc určovat selekci údajných dezinformací nebo nenávistných projevů. Požadavek na zákaz zveřejňování dezinformací a nenávistných projevů je tedy požadavkem vytvořit totalitní režim. Všimněme si, kdo to hlásá! Že by to snad byli hlupáci, kteří nedovedou domyslet konkrétní situaci, která by nastala takovou cenzurou, se nedá předpokládat. Vědí, co chtějí. Chtějí cenzuru a totalitu. Doufám, že takové rozeznáme a nebudeme je volit.


Konec právního myšlení, klouzavá pravda

Ústava stanovuje jednoduchá pravidla, která by měla být základem právního řádu. Třeba, že občané jsou si rovni před zákonem a všechna moc vychází z lidu a každý má rovnost příležitostí. K tomu patří také, že vinu určuje nezávislý soud, nikoliv davová psychóza. Tato jednoduchá pravidla už jako by neexistovala.

Presumpce neviny je už zbytečný institut. Postpravdivá společnost jej nepotřebuje. Vinen je ten, který je dosti hlasitě obviněn v dostatečně vlivných sdělovacích prostředcích. Kde je ústava? Je nepotřebná, důležité jsou zájmy donátorů, kteří sdělovací prostředky platí. Ty také vládnou a určují „pravdu“. Příkladem je Čapí hnízdo nebo kauza Feri. Věří se přednostně ve vinu, nikoliv v nevinu. V kauzách „me too“ bylo obviněno mnoho lidí. Kde jsou důkazy? V postpravdivé společnosti nejsou potřeba. Stačí jakási pravděpodobnost. Ale na nedokázaných kauzách je založena i mezinárodní politika, jak dokazuje kauza Vrbětice. Jestliže žena obviní nadřízeného z harassmentu, musí dokazovat on, že to neudělal. Každý v takovém postavení je už předem vinen. Nejde o Feriho, ale o celou kampaň „me too“ a její esenci, o princip skandalizace každého, koho mohou obvinit nějaké ženy, třeba účelově. Je to popření presumpce neviny a celé to ukazuje, kam se dostáváme absencí jasných právních pravidel.

Babišovo Čapí hnízdo je obvinění, které kromě fanatické nenávisti k Babišovi nedává smysl. Copak je něco špatného na tom, když bohatý otec dá dětem peníze na založení podniku a ty si potom požádají o dotace, a když jim podnikání nejde, tak jejich podnik opět připojí ke svému? Normální úvahou na tom není nic špatného, zřejmě se to děje stále a bude dít i nadále. Když se to ovšem prohlásilo za špatné, normální věc se stává zločinem. Tak jak to vlastně je? Nastává nedílná součást postpravdivého světa, tzv. klouzavá pravda. U někoho to špatné je, u někoho není. Podle toho, jak sdělovací prostředky a mocní zahraniční donátoři rozhodnou. Pravda tedy není obecná, je nevyzpytatelná, a teď v tomto chaosu myšlenkovém i právním vlastně nevím, jestli mohu dětem nějaký majetek dát. Jestli se tím nestanu zločincem, když ony si potom zažádají o dotace a třeba nebudou úspěšné. Pohybuji se v anomickém prostředí, kde jsem vždy obvinitelný, když se někomu zachce.

Střet zájmů je idea, která předpokládá zlo (presumpci viny), předpokládá, že každý ve vysokém vládním postavení automaticky chce páchat zlo. Zákon, který má zamezit, aby příležitost ke konání zla nebyla, předpokládá, že všichni lidé jsou zkažení a zloději. Neplatí už tedy, že zločinec je ten, kdo spáchal trestný čin, ale předpokládá se, že zločinec je každý, kdo jde do politiky a má velké majetky. Má vůbec šanci člověk, který jde do politiky s čistými úmysly? Tento chaos právní i morální má způsobit, aby politika nebyla čistá, aby všichni byli vydíratelní. Dříve bývali často velcí sedláci starosty obce a většinou do obce více vložili, než získali. Nikoho nenapadlo, že takový starosta je ve střetu zájmů. Vždyť přece všechny účty jsou kontrolovatelné. Ve vládě jsou také komise a samé kontroly.

Představme si, kdo všechno je ve střetu zájmů, a nemůže tedy vykonávat státnické funkce. Všechny strany mají sponzory. Je rozdíl, když donátor vládne skrze nějaké vazaly nebo přímo sám? Nevidím v tom rozdíl. Vyloučit střet zájmů nelze předem u nikoho z nich. Požadavek na odstranění střetu zájmů vytváří opět jen chaos, opět se měří dvojím metrem, neexistují jasná pravidla. Pokud bychom měli být spravedliví, potom do vysokých státních funkcí nemůže vstoupit nikdo, kdo má nějaký majetek nebo jeho příbuzní mají majetek nebo se předpokládá, že hájí nějakou skupinu svých přátel. To znamená, že takovou funkci může vykonávat jen bezdomovec a naprostý introvert. Protože tak daleko jít nelze a není přirozeně a objektivně daná mez, kam až jít, jsem opět v nejistotě klouzavé pravdy.

Navíc zákon o střetu zájmů neodpovídá ústavě. Rozlišuje lidi podle majetku, není dodržena občanská rovnost. Obviněn může být jen ten, kdo se trestného činu dopustí, ne ten, u kterého se předpokládá, že by se jej mohl dopustit. Konečně každý z nás je stále potenciálním pachatelem: Kdykoliv se může dopustit trestného činu, a proto by také neměl nikdy spravovat cizí peníze. Nestranný bude pouze robot.


Newspeak a zmatení pojmů

Postpravdivá společnost se zakládá na novém jazyce, který obsahuje deformované pojmy starého jazyka. Xenofob byl vždy člověk, který měl předsudečnou nenávist k neznámému nebezpečí, ale v rámci nového jazyka je to každý normální člověk, který se přirozeně bojí prokázaného nebezpečí představovaného jinými lidmi. Nacionalista (v newspeaku nácek) byl vždy nenávistně a útočně se chovající osoba k jiným společenstvím, ale podle newspeaku je to každý člověk, který hájí oprávněné zájmy svého rodného společenství (národa, státu nebo obce) a nenechá se ovládat globalisty. Postpravdivý svět potom cykluje mezi významy pojmů; významy nejsou jasné, lidé se nedomluví a postupně nastává myšlenkový chaos, který je zřejmě cílem.

Podle tohoto nového jazyka národní hrdinové, kteří padli v boji proti nacismu, byli nacionalisté. Správný globalistický nenacionalista měl sedět doma, podporovat nacisty a nebojovat proti nim. Vždyť boj proti nacismu je vlastně ze stejného soudku jako boj proti multikulturalismu, povaha nepřítele je tatáž, vnucení cizího obyvatelstva a zaniknutí vlastního, zánik domácí kultury a jazyka. Globalisté mají v principu shodné cíle jako němečtí nacisté, jen se jinak chovají a mají jiné metody.

Jak nazvat parašutisty, kteří odstranili Heydricha? Nebyli to snad teroristé? A byl Masaryk xenofob? Ale o tom se zatím nemluví. Tím nastává určitá nejasnost, jak to vysvětlovat mladým. Nový jazyk je výsledkem nového myšlení a přepsání historie a zaujetí nových hodnot je potom nutností. Nemůžeme být hrdinové a bránit svoji zemi, takovými bychom byli globalismu nebezpeční. Musejí tedy zmizet i historické vzory. Postpravdivý svět je výsledkem globalistického aktivismu, nevznikl přirozeně.


Koalice jsou podvod na voliče.

Koalice vznikly na základě nového zákona, podle kterého jsou výhodnější, než tomu bylo dříve. Že by se tím prostředí zjednodušilo, nelze říci. Každá strana měla svoji základní ideu, od níž se odvíjel program. Ale jak tedy vypadá program takové koalice, kde jsou strany, které nejsou kompatibilní? Vytvoří se nějaký líbivý koaliční program a s ním se jde do voleb. Ale po volbách se strany rozejdou a nelze předpokládat, že by bývalé koaliční strany neustále prosazovaly koaliční program: Budou prosazovat svůj. Rozdíly mohou být velké. Nakonec se dostane do politiky záležitost, jež vůbec ve volebních programech nebyla, jako je třeba přijetí migrantů, které je kontroverzní otázkou ve volbách vůbec nezmiňovanou. Koaliční programy tedy zamlžují skutečné úmysly. Koalice se stávají subjekty postpravdivého světa, jsou jeho ukázkovým příkladem. Proto je hlupák ten volič, který takovou koalici volí, aniž by zkoumal původní programy stran, jejich chování před založením koalice a dlouhodobé chování jejích členů. Jenže, jak víme, mnoho voličů politiku nesleduje a věří volebním programům. Proto tvrdím, že koalice jsou podvodem na voličích.


Závěr:

Pravda stojí v cestě zájmům. To sice bylo vždy, ale postpravdivý svět vznikl tím, že se vytratil společný zájem, který vyžadoval domluvu a konsenzus. Shodnout se mohou lidé pouze na pravdě, z pravdy musí vycházet rozhodnutí, jen pravdu lidé uznají. Demokratická společnost je založena na otevřených informacích, které vedou k pravdě. Každou svobodnou diskusí se obnažuje pravda. Rozhodnutí jsou potom na základě pravdy. Proto svobodná a demokratická společnost nemůže zatajovat pravdu, pravda se vždy vyjeví svobodnými projevy. Lež a cenzura jdou ruku v ruce; pokud je k obhajobě zájmu zapotřebí lež, vznikne hned požadavek cenzury. To vidíme dnes na různých požadavcích zákazu nenávistných projevů a tzv. dezinformací. Ve skutečnosti jde pouze o to, aby někdo mohl bezproblémově lhát, když ostatní nebudou mít možnost to odhalit.

Ztrátou sociocentrického myšlení, opuštěním myšlenky společného zájmu a postupným vytvořením egocentrické společnosti, kde je každý jen sám sebou a budoucnost státu a národa ho nezajímá, se ztrácí i požadavek na úspěch společného díla. Platí kauzální posloupnost: Egocentrismus vznikl výchovou k individualismu a nedostatkem výchovy ke společným zájmům v rámci národa a státu, neustálým atakům na vlastenecké cítění. Zanikla zodpovědnost za společné cíle, postupné vyšumění společenských ideálů a mravních hodnot (věrnosti, úcty, jednoty, sounáležitosti), protože je nebylo k čemu vztahovat. Jiná společenská idea nevznikla. Byly podsunuty cíle neslučitelné s bytostným zájmem společnosti (multikulturalismus, antropologický univerzalismus, vymírání, ztráta nezávislosti státu) a ty potřebují nepravdu a rozrušení původních mravních norem. Pravda je nepřítelem tohoto nového směru. Lidé, kteří ještě mají nějaké sociocentrické cítění, musejí být klamáni a postupně ovládnuti tak, aby se nemohli vyjádřit, spojit se a odporovat.