Nejen o liberalismu

Roman Joch

Podnětný ohlas pana Skalského je na více kol diskuse. Je docela možné, že je v něm málo toho, s čím bych zásadně nesouhlasil - pokud bychom si ujasnili, co konkrétně rozumíme pod některými pojmy, především pod pojmem liberalismus.

Ale hezky po pořádku: Pan Skalský dává do protikladu nacionalismus jakožto ideologii a národovectví jako cítění, zdroj loajality občanů ke své zemi, jejím institucím a tradicím, a tudíž výrazně kohezivní, společenskou stabilitu navozující prvek. Toto rozlišení je pro mě výborně přijatelné. Já nemám nic proti národnímu cítění či tradicím a jejich pěstování ve společnosti. Já jsem pouze kritizoval nacionalismus jako ideologii - tj. představu, že existence národa (ve smyslu etnika) nutně implikuje potřebu vytvoření národního státu - tj. i za cenu rozbití stabilních nadnárodních politických společností (např. britského impéria či rakouské monarchie). Zde ale pan Skalský nedává jasnou odpověď, zda se mnou souhlasí, či nikoli: zda se domnívá, že národ je (má být?) nutně konstitutivním prvkem státu, anebo zda mnohonárodní státy jsou v principu legitimní, a pokud v nich neprobíhá útisk konkrétního národa, není důvodu je rozbíjet.

Neshodneme se na tom, že „národ je objektivně konstantní jednotkou“. Já jsem uvedl několik příkladů z dějin, že tomu tak není - např. formace španělského národa je důsledkem existence španělského státu, a ne naopak. Dále bych se mohl ptát, jaký národ žije v Latinské Americe? Jsou to národy guatemalský, nikaragujský, kolumbijský, venezuelský atd., anebo je to jeden národ - „latinskoamerický“ - žijící v mnoha státech? Já na to nemám jasně vyhraněnou odpověď (spíše si myslím, že právě tady představa „národa jako objektivní jednotky“ markantně selhává), proto by mě zajímal názor pana Skalského.

Pokud jde o ono „oslavováni etnických kultur“, pan Skalský má zřejmě na mysli privilegování Romů, ke kterému u nás již částečně dochází a které by někteří chtěli ještě znásobit. Mohu říci, že já osobně jsem proslovil několik veřejných přednášek a podstoupil několik veřejných diskusí (jednu např. s panem Uhlem; jinou zase v televizi s jeho paní), v nichž jsem kritizoval jakékoli zvýhodňování menšin či zavádění jakékoli „pozitivní diskriminace“ v jejich prospěch po vzoru americké affirmative action . Můj postoj v této otázce je jednoznačný: stát (na rozdíl od občanů!) musí být barvoslepý a etnická příslušnost kteréhokoli občana nesmí být vůbec relevantní pro státní politiku vůči němu. Jinými slovy, český stát musí znát pouze své občany, nikoli etnické Čechy, Romy, Moravany, Slováky, Němce atd.

A tím se dostáváme k tomu, co jsou legitimní pravomoci státu, od čeho zde státy vlastně máme. Má koncepce - v souladu s tradicí západní civilizace, ať již tradicí anticko-římskou, středověko- křesťanskou či novověko-liberální - je univerzalistická. Stát má aproximovat normy pevně daného, neměnného a objektivně platného přirozeného práva, jež je založeno morálně. To je smysl existence státu. Z toho plyne, že státní instituce, zákony legislativy, nařízení exekutivy či rozsudky justice primárně nemají a ani nemusejí mít žádný vztah k etnické příslušnosti či národnímu charakteru občanů, kteří žijí pod jejich jurisdikcí. Mají mít však vztah k objektivním normám dobra a zla, jež jsou pro všechny lidi stejné, neboť jsou dány jejich lidskou přirozeností.

Druhotně stát jistě může zohlednit etnický či národní charakter svých občanů, např. nepřímo tím, že poskytuje speciální podporu národním zvyklostem, tradicím či specifikům, jakou neposkytuje zvyklostem jiným či novotvarům. A to z důvodu již zmíněné kohezivity občanů, jejich pocitu sounáležitosti a jejich loajality ke společenskému řádu, jež jsou nezbytné k tomu, aby politický řád byl občany nahlížen jako legitimní. Z tohoto důvodu má státní autorita rovněž plné právo provádět selektivní imigrační politiku a preferovat spíše ty zájemce ostátní občanství, jejichž jazyk, mentalita či zvyklosti lépe zapadnou do společnosti, jejímiž občany se chtějí stát.

A nyní k liberalismu: pokud pod liberalismem rozumíme to, co se jím rozumí v tomto století - tj. moderní, relativistický, amorální - či lépe řečeno anti-morální liberalismus - tak plně souhlasím s jeremiádou pana Skalského proti této destruktivní a civilizaci rozkládající, rozežírající a rozvracející ideologii.

Já jsem však pod liberalismem ve svém textu (v tomto čísle Distance je na jiném místě uvedena podrobná studie o různých typech liberalismu a konzervatismu) rozuměl klasický liberalismus minulého století, který byl doktrínou striktně omezenou pouze na politický řád společnosti, nikoli na řád morální. A v tomto řádu postuloval svobodu jako významnou a vznešenou hodnotu. Příkladem klasických liberálů, ke kterým se hlásím, mohou být např. James Madison, Alexis de Tocqueville a John lord Acton. Distancuji se například od liberálního utilitarismu, od liberalismu, jak se mu rozumělo na evropském kontinentu (tj. toho liberalismu, jenž vychází z Francouzské revoluce a jenž nám z nebe nespadl, jak trefně poznamenal pan Skalský), a samozřejmě od již zmíněného moderního relativistického liberalismu 20. století. A nestačí zůstat pouze u toho, že se „distancuji“. Lidí, kteří s touto ideologií nesouhlasí z konzervativních pozic, je v této zemi dost, ale mám-li být trochu neskromný (o to více však pravdomluvný), nevím ožádné konzervativní instituci v této zemi, která by pro jeho intelektuální diskreditaci dělala více, než je instituce, v níž se svými kolegy pracuji.

Liberalismus, ke kterému se hlásím, pokládá svobodu od donucovací moci státu za významnou politickou hodnotu. Aby tato hodnota byla ve společnosti vůbec udržitelná, je nutné, aby dostatečné množství občanů dobrovolně dodržovalo a veřejně respektovalo morální řád, tj. tradiční morální hodnoty. Nebo jinými slovy, mají-li být lidé dlouhodobě politicky svobodní, musejí být do značné míry osobně ctnostní. (Ctnosti však nelze vynucovat státní autoritou.) Tento politický liberalismus je tedy vybalancován hodnotovým absolutismem a morálním tradicionalismem. Zajisté to tedy není žádná infernální doktrína!

Kde jsou její kořeny? Vposledku v křesťanské koncepci člověka, jež klade důraz na jeho inherentní důstojnost a transcendentní hodnotu. Od toho je již jen krůček, domnívám se, k uznání svobody jakožto jejího politického vyjádření. I když v dějinách to trvalo dosti dlouho.

Musím ještě podotknout, že doktrína, kterou zastávám a kterou tady prezentuji, v dnešním světě vůbec nenese označení liberalismus; naopak, je jednou ze škol toho širokého politického proudu, kterému se říká konzervatismus.

Nebudu se teď věnovat rozdílům mezi názory pana Skalského a mými, které s naším hlavním tématem příliš nesouvisejí (např. jeho pohrdlivá poznámka o kapitalistické ekonomice jakožto založené na lichvě - uvažte: vnímáte- li ekonomiku staticky, jako hru s nulovým součtem, v níž pokud má někdo více, pak někdo jiný má nutně méně, potom půjčování na úrok - lichva - je evidentním mravním zlem. Ale pokud má ekonomika dynamický charakter, pokud produkuje bohatství - i když ne nutně rovnoměrně -, pak půjčování na úrok je něčím, z čeho obě strany mají veliký užitek, a tedy je sporné, zda to lze vůbec nazvat lichvou). Uzavřu poslední úvahou, jež je pro další diskusi důležitá:

V závěru vychází panu Skalskému komunismus lépe než liberalismus. I přes všechna zla moderního liberalismu, která uznávám, myslím, že tento rezultát měl autora zarazit, měl ho přivést k úvaze nad tím, v čem udělal chybu.

Trochu se mu budu snažit pomoci: Mějme dvě různé společnosti. V té první je režim naprosto zločinný - je to např. vláda Brežněva nebo Hitlera. Řekněme Polsko za nacistické okupace, nebo po výjimečném stavu gen. Jaruzelského. Prostí lidé v této společnosti se však chovají do značné míry dobře a morálně (jak se lze domnívat, že se řadoví Poláci chovali). Druhým typem společnosti je politický řád, který holocaust, masové exekuce, gulagy, tanky v ulicích atd. nepřipouští. Lidé se však chovají nemorálně. Holdují různým neřestem a obecně lze říci, že svou svobodu, která je značná, uplatňují špatně. Jako příklad nám může posloužit současná západní společnost, či abychom si to konkretizovali, např. západní Německo v 80. letech (tedy společnost soudobá Jaruzelského Polsku).

A nyní, kterou politickou společnost lze hodnotit pozitivněji - Kohlovo Německo, anebo Jaruzelského Polsko? Kdyby byl náhodou vypukl konflikt mezi oběma společnostmi, triumf kterého režimu a zánik kterého režimu by si pan Skalský přál?

Narážím na to, že politický řád dané společnosti je nutno hodnotit pomocí kritérií vlastních politickému řádu (tj. nejdřív musíme vědět, co je smyslem a cílem politického řádu). Proto morálnost občanů - jejich konkrétní volby v životě - nemusí nutně vypovídat o legitimitě politického řádu. V principu je možné, aby v legitimním politickém řádu žila nemravná společnost právě tak, jako je možné, že v pekelném politickém řádu žijí heroičtí a ctnostní lidé (které pak za to může „potkat“ exekuce). Hodnotíme-li politické společnosti, která je horší? Ta, v níž státní moc nařídí exekuci nevinných na základě jejich rasového či sociálního původu anebo náboženského či politického přesvědčení, anebo ta, v níž státní autorita lidi nevraždí, ale oni holdují např. pornografii?

Přijme pan Skalský můj názor, že politická společnost, v níž státní autorita nenutí lidi k ničemu špatnému, ale oni sami se špatností dopouštějí, je stále ještě morálně tisícinásobně nadřazena politické společnosti, v níž je samotná státní autorita činitelem zla, strádání, masakrů a lidského utrpení?