Překonávání materialistického naturalismu
Roman Cardal
1. Limity prvotního naturalismu
Řecká filosofie byla ve své první fázi naturalistická. Podle různých milétských myslitelů spočívala vlastní povaha skutečnosti (physis, natura) v něčem hmotném. Někteří považovali za poslední základ reality vodu, jiní zase vzduch, zem nebo oheň. Tyto první filosofické výklady vycházely ze snahy odhalit ve skutečnosti to, co je nejzákladnější, nejpůvodnější a nejvíce elementární. Běžná zkušenost lidem ukazovala, že předměty jejich poznání jsou proměnné, a proto se začali ptát, z čeho vlastně vznikají. Filosofové si kladli tuto otázku nejradikálnějším způsobem – zajímalo je, z čeho v posledku věci povstávají. V zásadě mysleli jako my, když se chceme dozvědět, z čeho něco je. Když konzumujeme nějaké dobré jídlo, můžeme se kuchaře zeptat na recept, tedy na suroviny, které stály u zrodu oceňované pochoutky. Protože i použité suroviny nějak vznikly, lze v tázání pokračovat, dokud se nedospěje k hranici, kde už je další kladení otázek zbytečné. Nakonec se skončí u nějakých prvků, z nichž se předměty naší zkušenosti skládají. Gurmán samozřejmě nebude trápit kuchaře dotazy z oblasti chemie či fyziky. Spokojí se s prozrazením „blízké matérie“ – například mouky, vajec, cukru, koření atd. a hledání „matérie vzdálené“ přenechá jiným. Právě po ní pátrali první filosofové a identifikovali ji v tzv. čtyřech základních živlech tehdejší kosmologie. Z tohoto pohledu je jahodový řez, svíčková i knedlo-zelo-vepřo z vody, vzduchu, země a ohně. Všechny hmotné věci v nich totiž mají svůj základ a přes vzájemnou rozdílnost v nich nacházejí své hlubinné sjednocující principy.
Vývoj filosofického myšlení se však u těchto prvních výkladových pokusů nemohl zastavit. Odhalení „matérie“, ať blízké či vzdálené, není dostatečné pro zjištění, co věci v posledku jsou a z čeho v posledku vznikají. Lidé v dávném starověku dokázali vyrábět nádherné věci z různých materiálů – kamene, dřeva, kovů apod. Když se nad touto svou činností zamýšleli, museli dříve či později dospět k náhledu, že „materiál“ je pouze jedním z „aspektů“ vznikajících skutečností a že je třeba je chápat z vícero hledisek. Kdyby se věci poznávaly jen odkazem k jejich matérii, tedy jen k tomu, z čeho jsou, nebylo by možné je vzájemně rozlišovat. Vlastní povaha jednotlivých skutečností by zůstala zahalena. To je patrné z jednoduchého příkladu. Židle, stůl, lavice i skříň jsou všechny ze dřeva. Kdybychom je tedy chtěli chápat jen z hlediska toho, z čeho jsou, rozdíl mezi nimi by zmizel, neboť všechny jsou ze stejného materiálu. Odkaz k matérii tedy ještě plně neříká, co hmotné skutečnosti jsou. Rozdíl mezi jmenovanými artefakty spočívá v tom, že každý z nich má jiný tvar či filosoficky řečeno jinou formu. Forma proto musí být něčím odlišným od matérie, jinak by se hmotné věci nemohly lišit, a tudíž by neměly svoji vlastní identitu. Tento názorný příklad vyjevuje nutnost chápat hmotné věci minimálně přes jejich dva principy „matérie a formy“, přičemž forma je „silnějším“ principem identity věcí než jejich matérie.
2. Kontemplativní láska k moudrosti
Když k tomuto uvědomění došlo, vstoupila filosofie do své nové fáze, kterou můžeme označit jako překonání původního naturalismu. Zasloužil se o to slavný Pythagoras, jehož jméno se nesmazatelně vrylo do paměti následných generací. Pythagoras je s filosofií spojen dokonce naprosto unikátním způsobem. Podle staré tradice to byl právě on, kdo označení „filosofie“ poprvé použil. V jeho době bylo běžné, že se lidé vynikající v různých oblastech titulovali jako „moudří“ (sophoi). Jelikož se i Pythagoras vyznačoval výjimečnými kvalitami, byl i on za jednoho z moudrých považován. Pythagoras se však vůči tomu ohrazoval. Odmítal titul „moudrého“, neboť podle něj moudrost náleží pouze Bohu, zatímco lidé se musí spokojit pouze s tím, že moudrost usilovně hledají. Kdo hledá moudrost, touží po ní, a kdo po ní touží, miluje ji. Z tohoto důvodu označil sám sebe jen za „milovníka moudrosti“, tedy doslova za „filosofa“ (filein = milovat, sofos = moudrost).
V souladu se zavedením titulu „filosof“ by měla být každému jejímu adeptu vlastní pokora. Pro velké řecké filosofy to určitě platilo. I v dobách vrcholu řecké filosofie se na Pythagorův odkaz pamatovalo. Můžeme se o tom přesvědčit třeba prostou četbou Aristotelovy Metafyziky. Na jejích stránkách Aristoteles mluví o metafyzice jako o „moudrosti“, avšak opakovaně zdůrazňuje, že se jedná o vědění stále hledané, nikdy plně dosažené. Pythagorovo memento mu tedy bylo drahé.
Bez důležitosti není ani to, jakým způsobem Pythagoras filosofii praktikoval. Filosofie pro něj představovala pro jeho život základní vodítko. Byl toho názoru, že člověk by si ji měl zvolit jako životní průvodkyni, zároveň si však uvědomoval, že ne každý je toho schopen. K filosofii se totiž člověk musí zrodit, tj. musí vstoupit do tohoto světa s náležitou přirozenou dispozicí k ní. Mnoha lidem, možná dokonce většině smrtelníků, tato dispozice schází. Proto se o filosofii nezajímají a jsou odsouzeni k nefilosofickému životu, který mívá tragické vyústění. Starořecký historik Diogenes Laertios zaznamenal Pythagorovu odpověď na otázku fliúntského samovládce Leonta, který se chtěl od něj dozvědět, kdo je vlastně „filosof“. Pythagoras Leontovi sdělil, že život je podobný tomu, co se děje při národních slavnostech. „Neboť jako na ně přicházejí jedni jako závodníci, druzí za obchodem, třetí nejlepší, jako diváci, tak se i v životě rodí jedni, lidé otročtí, jako lovci slávy a bohatství, a druzí, filosofové, jako lovci pravdy“.
To je docela důležité svědectví, protože ukazuje, co si Pythagoras od filosofie sliboval. Předně srovnával filosofy s „diváky“ na národní slavnosti. Musíme si umět alespoň částečně představit, jak asi taková národní slavnost vypadala. Sjeli se na ní lidé z různých končin Řecka a věnovali se na ní různým činnostem – sportovním soutěžím, soupeření ve zpěvu, hudbě a přednesu básní, obchodování atd. V každém případě se jednalo o hlučnou sešlost lidí a program jejich setkání byl jistě bohatý. Filosof je nicméně srovnáván s postavou, která stojí opodál všeho toho hemžení a pouze ho pozoruje. Ne, že by dějem před svýma očima pohrdal, že by se ho stranil z nezájmu o něj. Naopak. Právě proto, že ho velmi zajímá, co se vlastně na slavnosti děje a kdo jsou její účastníci, nesmí se vnořit do davu. Musí z něj vykročit na nějaké místo, odkud může vše bedlivě pozorovat. Pozorování je kontemplací a Pythagoras tímto příkladem popisuje filosofický život jako kontemplativní. Za pozornost stojí i to, že lidi, kteří se kontemplaci nevěnují, označuje za otrocké bytosti. Jako by vnímal nějakou souvislost mezi životem teoretickým a svobodou člověka. A taková souvislost určitě existuje. Svobodná volba, zvláště životně důležitá volba, předpokládá plnou informovanost o tom, co je jejím předmětem. Nelze si zodpovědně zvolit to, co dobře neznáme. Poznat něco dobře předpokládá dostatek klidu a času, kterého se nám v našem každodenním shonu nedostává. Jedná-li se o otázky životního smyslu a existenčního směřování, platí to dvojnásob. Člověk, který se nikdy nestáhne do ústraní, klidu a ticha, aby v nich popřemýšlel o svém životě, žije většinou podle cizích not. Myslí a chová se podle toho, jak „se myslí“ v jeho okolí a jak „se chovají“ ostatní. Svou vlastní cestu si nenajde, zůstane mu skryta pod nánosy aktuálních problémů a starostí. Svůj život nevede v souladu s uváženými rozhodnutími, nýbrž je veden či spíše sváděn někým jiným k tomu, co jeho život nenaplňuje. Nežít ve shodě s osobně dobře promyšleným existenčním projektem je otrocké. Pythagoras chtěl svou odpovědí Leontovi tyto souvislosti naznačit.
3. Realita – dar, který se nám nabízí
Lovec pravdy, filosof, tak vidí život člověka z perspektivy, která je lovcům bohatství a slávy nedostupná. To se projevuje v tom, že narozdíl od nich je schopen vidět jak poslední cíl lidské existence, tak i prostředky, které k němu vedou. Tradice nám zachovala některé Pythagorovy mravní poučky, které představují jakési ukazatele ke zmíněnému smyslu života. Na první pohled působí úsměvně, ale jejich správný výklad vyjevuje jejich vážnost. Můžeme si na nich uvědomit jakýsi ostych, který Pythagorovi bránil mluvit o důležitých věcech „přímo a bez obalu“; raději se o nich vyjadřoval zahaleně, někdy přímo komicky. U Diogena Laertia čteme: „Jeho hesla byla tato: Nerozhrabávat oheň dýkou; nepřekračovat váhy; nesedat si na hrneček obilí; neujídat srdce; nepomáhat při skládání břemene, nýbrž při jeho nakládání... nenosit na prstenu obraz boha... nechodit po veřejných cestách; nemít vlaštovky pod svou střechou; neobracet se k hranici při odchodu ze země…“ Jaký je správný výklad citovaných obratů? Odpověď nalézáme ve stejném zdroji: „Smysl rčení ‚nerozhrabávat oheň dýkou‘ byl: Nevzbuzovat hněv a kypící nevoli mocnářů. ‚Nepřekračovat váhy‘ pak znamená nepřestupovat rovnost a právo. ‚Nesedat si na hrneček obilí‘ značí starat se stejně o přítomnost jako o budoucnost, protože hrneček obilí byl mírou denní stravy. Rčením ‚neujídat srdce‘ naznačoval, že se nemá duše nechat chřadnout zármutky a strastmi. Výrazem ‚neobracet se k hranici při odchodu ze země‘ napomínal ty, kteří odcházeli ze života, aby nelpěli dychtivě na životě a nedali se svést pozemskými rozkošemi. V podobném stylu pak lze vyložit i smysl ostatních zahalených výroků, ale zde to již provádět nemusíme. Uvedené příklady splnily svůj účel.
Pythagoras byl zastáncem nesmrtelnosti lidské duše a šířil nauku o převtělování. Lidskou duši považoval za nepodléhající rozkladu proto, že dokáže „vidět“ to, co je smyslům nepřístupné a s čím musí být tudíž příbuzná. O jaký předmět se jedná? Právě o „formu“, o níž jsme o něco výše hovořili. „Forma“ znamená trvalou strukturu, řád, poměr, což se řecky označuje slovem „logos“. Pythagoras byl přesvědčen o tom, že ve skutečnosti panuje určitý řád, a to jak ve věcech samých, tak i v jejich vzájemných vztazích. Proto byl prvním myslitelem v dějinách, který označil celek poznávané reality jako kosmos. Kosmos má povahu uspořádané skutečnosti a lidský rozum je schopnost jejího odhalování. Ze základní školy každý ví, co obnáší tzv. Pythagorova věta. Její výraz je c2 = a2 + b2. Reprezentuje jeden z mnohých příkladů řádu, který se v realitě vyskytuje. Na ní si opět můžeme uvědomit, proč „italský“ filosof tolik zdůrazňoval kontemplativní povahu filosofického poznání. Zaprvé se na tento zákon nedíval očima matematika, nýbrž hleděl na něj jako filosof a náboženský praktik. Jak ještě uvidíme, veškeré poznání u něj bylo podřízeno konečnému náboženskému cíli. Zadruhé, podtržení kontemplativní povahy nejhlubšího lidského poznání chce ukázat, že celek existující reality netvoříme, nýbrž nahlížíme. Tím se přiznává, že nad ní nemáme žádnou praktickou moc, že se musíme přizpůsobit její povaze. Realita se nám jeví a „dává“, je pro nás darem. Současná němčina k této pravdě odkazuje, neboť pro tvrzení existence něčeho používá vazbu es gibt – „jsoucnost věcí“ se v ní vyjadřuje obratem „něco se (nám) dává“. Racionální odhalování řádu je možné právě díky této zjevující se povaze skutečnosti. Nemusí nás tedy udivovat, když u Diogena Laertia čteme, co Pythagoras po svém objevu učinil: „Matematik Apollodóros tvrdí, že obětoval sto krav, když objevil, že se čtverec nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka rovná součtu čtverců nad odvěsnami. Na to se vztahuje tento epigram: ‚Pythagoras, když onen přeslavný objevil nákres, bohům přinesl za něj skvělou krav oféru hned‘“. Oběť je vzdáním díku bohům za jejich dary.
4. Nejhlubší struktura kosmu a matematika
Forma kosmu sestává podle Pythagory z číselných poměrů. Posledním základem veškeré reality jsou matematické struktury. Díky tomu je kosmos souladný a harmonický. Nebeské sféry, po nichž obíhají kosmická tělesa, jsou popsatelná matematickým jazykem, a kdyby byl náš sluch dokonalejší, mohli bychom se zaposlouchat do nádherné hudby, kterou svým pohybem v prostoru vyluzují. Moderní historik vědy Alexander Koyré ve svých dílech upozorňuje na to, že novodobá západní věda vzešla kromě jiného i z filosofického „podhoubí“. Například Johannes Kepler se zabýval studiem pythagorejských spisů a ty ho přivedly k usilovnému zkoumání zákonitostí pohybu planet. Po mnohaletém a strastiplném bádání odhalil tři zákony, s nimiž se dnes středoškoláci seznamují v hodinách fyziky. Co jeho výzkum znamenal pro rozvoj moderní vědy, to lze jen stěží docenit. Jak sám Kepler vyznal, bez studia starých filosofických spisů by v sobě nikdy nenašel tak silnou motivaci, která ho vedla přes všechny překážky až k jeho zaslouženému vědeckému úspěchu.
Z řečeného je patrné, jak významným filosofem Pythagoras byl. Na vědu se díval jako na prostředek objevování božského řádu, jehož poznání člověka očišťovalo pro věčný život. Setkáváme se zde poprvé s problémem vztahu vědy a náboženské víry. Jejich vzájemný poměr byl u Pythagora a jeho žáků takový, že vědecký rozum byl podřízen vyššímu náboženskému smyslu. Z literatury též víme, že Pythagorovi byla prokazována božská úcta, což již v jeho době řadu lidí pobuřovalo. Velcí filosofové byli nejen oslavováni, ale stávali se nezřídka terčem sarkasmu a posměchu; pamflety na filosofy byly v tehdejší době vcelku rozšířeným žánrem. V jednom z nich je obsažen výsměch Pythagorovy božské pověsti. Jistý Hermippos tvrdil, že si Pythagoras „zhotovil pod zemí malé obydlí a uložil své matce, aby zapisovala na desky i s udáním času všechny události a posílala mu je pod zem, dokud se nevrátí. Matka to učinila. Po čase se Pythagoras vrátil vyschlý jako kostlivec. Dostaviv se do shromáždění lidu, tvrdil, že přichází z podsvětí, a předčítal jim též, co se u nich stalo. Občané, dojati jeho slovy, plakali a naříkali a věřili, že má Pythagoras v sobě cosi božského…“
Tyto pamflety je však nutné brát s velkou rezervou. Pythagorovu velikost a význam pro západní myšlení nelze jen tak zpochybnit. Aristoteles oceňuje pokrok, který jeho úsilí pro poznávání skutečnosti znamenalo. Prohlašuje, že měl k dispozici mocný myšlenkový nástroj, který však plně nevyužil. Kdyby tak učinil, mohl dospět k ještě zásadnějším objevům. Aristotelovo hodnocení je předznamenáním toho, že se před filosofií otevíraly další úkoly. Musela pokročit do své nové fáze. Řešení úlohy čekalo na příchod jiného velkého myslitele. Pythagorem jen naznačená přesažnost (transcendence) formy nad matérií měla být rozvinuta do plnější podoby: Ke splnění tohoto zadání dějiny vyvolily Sokrata.