Machiavelliho Vladař
Roman Cardal
1. Principiální pozadí Machiavelliho myšlení
Mezi antickými filosofy Platónem a Aristotelem a renesančním myslitelem Machiavellim leží dlouhých osmnáct století. Všichni tito autoři mají společné to, že stáli u zrodu politického myšlení své doby. Všichni také svým dílem přesáhli hranice času, jimiž byly omezeny jejich individuální životy, a každý z nich představuje jeden ze základních pilířů západního pojetí politického života člověka. Přes všechny tyto společné rysy se mezi nimi nacházejí hluboké, ba nepřekonatelné rozdíly. Platón s Aristotelem koncipují sice rozdílné politické filosofie, ale oba přitom vycházejí ze svých metafyzických pojetí člověka. Oba se nejprve ptají, kdo je to člověk, jaká přirozenost mu je vlastní. Teprve po zodpovězení této otázky se pouštějí do rozvíjení filosoficko-politické problematiky. Machiavelli postupuje radikálně jiným způsobem. Nepátrá po žádném podmiňujícím teoretickém kontextu svých politických teorií. Pohlíží na politický diskurz jako na něco zcela autonomního, spočívajícího jen na svých vlastních principech. Politika pro něj není lidská činnost, která by zaujímala přesně vyhrazené místo mezi ostatními lidskými aktivitami a k nimž by musela být uvedena do patřičného poměru reflexemi inspirovanými závěry bohaté škály filosofických disciplín. Autonomie politické činnosti a politického myšlení pro něj znamená, že politiku je třeba promýšlet a konat pro politiku samu.ii)
Samozřejmě se musíme tázat, kde se skrývá důvod tak radikální rozdílnosti výkladových perspektiv Platóna a Aristotela na jedné a Machiavelliho na druhé straně. Nalézá se v jejich názoru na metafyziku. Zatímco jsou Platón s Aristotelem autory velkolepých metafyzických soustav, nemá Machiavelli o metafyzice žádné valné mínění. Jaký názor měl florentský filosof na tuto neempirickou disciplínu, je patrné i z četby jeho díla Vladař, jehož obsah nás bude zajímat na následných stránkách. Když v patnácté kapitole uvažuje „O věcech, za něž se lidem, a především knížatům, dostává pochvaly nebo pokuty“, prozrazuje svoji základní zásadu, která vtiskuje podstatný ráz jeho dílu:
Nyní je třeba se zamyslet nad tím, jak má vladař zacházet s poddanými a spojenci. Vím, že o tom psali už mnozí, a nerad bych byl pokládán za domýšlivce, že se tím chci obírat i já, zvláště budu-li se odchylovat od jiných. Mám však v úmyslu napsat užitečnou knížku, takže pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou. Proto také vladař, který se chce udržet, se musí naučit ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile a přesně vědět, kdy si může dovolit dobrotu. Proto pusťme se zřetele ideální lidské vlastnosti, jimiž by měl vládce oplývat, a hleďme si praktické stránky života…Bylo by jistě žádoucí, aby byl každý panovník obdarován jen těmi nejkrásnějšími vlastnostmi, které se obecně za dobré považují. Víme však, že je proti lidské přirozenosti, aby měl všechny a vždycky se jimi řídil. Proto, chce-li být někdo dobrým a úspěšným vládcem, musí se především vyhýbat těm vlastnostem, které jeho moc ohrožují, a nesmí dát na lidské řeči. Vždyť šlechetnost by ho mohla v určité situaci uvrhnout do záhuby, a naopak, co na první pohled vypadá jako špatnost, může znamenat prospěch a bezpečnost pro celou zem“.iii)
Machiavelli konstatuje velký rozdíl mezi tím, jací lidé jsou, a mezi tím, jací by být měli. Tento rozdíl se promítá i do politiky a odděluje konkrétní, reálnou politiku od politiky principiálně pojaté. Ani Machiavelli si podobně jako Sokrates a Platón nedělá iluze o osudu politika, který by chtěl nějak zásadně korigovat reálný tok politického dění; Sokrates a jeho žák se právě z této příčiny odmítli aktivně účastnit politické správy jejich obce. Nicméně nerezignovali na principy, v jejichž světle se tehdejší praxe politiků vyjevila jako nepřípustná. Kdyby nemysleli metafyzicky, tj. kdyby nečerpali principy svých náhledů z metaempirické roviny skutečnosti, nemohli by nikdy vyslovit žádný hodnotící soud nad stavem politiky jejich doby. Machiavelli však považuje orientaci myšlení na zásady rozhodující o tom, jaká by politika měla být, za pouhé osobní představy a přání filosofů. Ohlášený rozdíl mezi žádoucí formou politiky a jejím faktickým stavem je tedy výrazem rozdílu mezi skutečností a iluzí imaginace a touhy. Metafyzika je doménou snílků, ne životu nakloněných myslitelů. Iluzornost platónsko-aristotelské metafyziky se projevuje i v nemožnosti harmonického souběhu dobrých kvalit v jedné osobě člověka. Lidská přirozenost člověku nedovoluje, aby se všestranně zkultivoval podle požadavků anticko-středověkého mravního kánonu.iv) Proč to není možné? Protože člověk přirozeně touží po úspěchu v životě, po jím samým prakticky realizovaném zdaru, zatímco tradiční etický profil ho vrhá do značných potíží. V politice je pak dobrý člověk již předem odsouzen k záhubě. Z toho je patrné, že pro Machiavelliho tvoří poslední princip politického myšlení úspěch praktické, politické činnosti vládce. V čem tento úspěch záleží? V nabytí a v udržení moci. Vláda a výkon moci jsou poslední hodnotou, která poměřuje vše ostatní.
Zdá se, že se nám zde po dlouhé době opět objevil Trasymachův koncept spravedlnosti: Spravedlnost se definuje silou a zdarem mocných. Avšak Machiavelli předkládá vypracovanější pojem správné vlády, než s jakým přišel jeho antický sofistický předchůdce. Chápe totiž, že brutalita moci není samospásná a že sama ze sebe musí hledat jistá omezení. Moudrý vládce přihlíží k historickým okolnostem a snaží se jim přizpůsobit. Kdo tak neučiní, ztratí dříve či později svoji moc. I tady se ukazuje propastný rozdíl mezi platónsko-aristotelským a machiavellovským přístupem k politice. Antičtí filosofové volali po tom, aby se konkrétní historická politická praxe co nejvíce přizpůsobovala nadhistorickým normám společného soužití lidí. Machiavelli se zcela noří do historie a činí z ní posledního arbitra politického chování. Kdo chce historii korigovat, skončí špatně. Úspěch naopak kyne těm, kdo se podřídí její neúprosnosti:
Podíváme-li se na jednotlivé případy, na první pohled se zdá, že ačkoliv ten který panovník v ničem nezměnil po léta své chování a počínání a vládl pořád stejně, přesto takřka přes noc z plné slávy a prosperity upadl do naprosté bídy. Pohled z blízka nám však řekne, že se dopustil některé z chyb (většinou i více přehmatů naráz), o níž jsem v předchozích kapitolách podrobně pojednal. Stručně a krátce: nezajistil se pro špatné časy, a dokud vál dobrý vítr, jeho loďka hladce plula. Jakmile se vítr utišil, musel ztroskotat. Trvale úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí měnícím se podmínkám. Lidé dospívají k vytčenému cíli rozličnými cestami: jeden opatrně, druhý zbrkle, někdo násilím a jiný zas lstí, jeden trpělivostí a druhý bezohlednou rázností. Všichni mají stejnou šanci dosáhnout svého. A přesto vidíme, že když dva dělají totéž, nedopadnou stejně, anebo ačkoliv jednají naprosto rozdílně, pochodí do puntíku shodně. Příčina je právě v historických okolnostech, s nimiž jednají buď ve shodě, nebo v rozporu. Postupuje-li panovník obezřetně a trpělivě a jeho postup odpovídá době, všechno jde dobře. Změní-li se však podmínky a on svůj způsob vlády nepřizpůsobí, přijde o všechno…Záruka trvalého úspěchu je tedy právě v přizpůsobování. A přesto si myslím, že je vždycky plodnější jednat rázně než opatrnicky, protože Štěstěna je žena, a jen dokud ji ovládáš pevnou rukou, udržíš si ji. Přeje mladým, prudkým a smělým, a odvrací se od chladných počtářů.v)
Kdybychom soudili pouze podle právě citované pasáže, nemuseli bychom ihned upozorňovat na nějaký radikální rozchod výše porovnávaných koncepcí politické filosofie; právě naopak bychom mohli poukázat na jejich výraznou shodu v uplatněném kritériu. Platón i Aristoteles byli silní realisté a byli si vědomi, že metafyzické principy nelze aplikovat na historickou skutečnost slepě. Jistě by Machiavelliho pobídku k nutnosti přizpůsobení se proměnným dějinným danostem svorně podepsali. Jediný, avšak zásadní problém je v tom, že florentský teoretik žádnými metafyzickými principy nedisponuje. Historie pro něj vytváří nepřekročitelný horizont lidského myšlení a jednání. Proto jeho výzva k přizpůsobení se době neznamená rozumnou úlevu od striktního požadavku metadějinné normy, nýbrž představení normy samé. Jsou jí právě plynoucí dějiny.
Je-li posledním smyslem politické akce dosažení a udržení moci, musejí tomu odpovídat i užívané prostředky. Ctnost charakterizuje počínání vládců jak pro Platóna a Aristotela, tak i pro Machiavelliho. Avšak tím, že ctnost má pro prvně jmenované metahistorickou povahu, zachovává si stále stejnou identitu střednosti mezi určitými výstřednostmi (extrémy). Ztráta nadhistorického pohledu tento ráz ctnosti ruší, neboť požadavek umírněné vyváženosti uvolňuje místo potřebě zisku a uchování vlády v mnohdy vypjatých historických situacích. Plenění, ničení a zabíjení nevinných se z tradičního etického pohledu nedá nikdy ospravedlnit. Chce-li ale machiavellský vládce uchvátit otěže moci a nenechat si je vyrvat a ukazují-li se k tomu být uvedené skutky nepostradatelné, není třeba váhat s jejich vykonáním:
Není skutečně osvědčenějšího prostředku, jak si udržet vládu, než je zkáza. Kdo se stane pánem města přivyklého svobodě a nezničí je, ať počítá s tím, že město zničí jeho, neboť bude znovu a znovu zvedat prapor vzpoury ve jménu svobody a starého řádu, na něž nikdo ani časem, ani prokázaným dobrodiním nezapomíná…Vzpomínka na ztracenou svobodu jim nedává spát, a tak nejjistějším způsobem je zničit je…vi)
Zavržení metafyzické interpretace lidského bytí, vytěsnění jakékoli metadějinné normy z uvažování o politických záležitostech, osmyslnění politiky z absolutní hodnoty moci jsou nosnými momenty výkladu, který nám Machiavelli ve svém Vládci zanechal.
2. Zásady úspěšné vlády
2.1. Předehra
Knihu Vládce sepsal Machiavelli v roce 1513 poté, co byl zbaven funkce sekretáře úřadu, majícího na starost otázky zahraničních věcí a války města Florencie. Věnoval ji Lorenzovi II. Medicejskému, s nímž zřejmě spojoval své naděje na urovnání neuspokojivých politických poměrů, kterými se tehdejší doba vyznačovala. Kromě toho chtěl znovu získat nějaký významnější úřad, a tak se tímto dílem pokusil upoutat pozornost vznešeného adresáta. Machiavelliho jméno je s Vladařem spojováno především, třebaže jeho spisovatelská činnost byla mnohem obšírnější. Autor českého překladu si například v předmluvě ke spisu stěžuje, že pohled na Machiavelliho prizmatem Vladaře neodpovídá opravdové velikosti florentského myslitele.vii) V čistě kvantitativním srovnání se Vladař opravdu nevyznačuje ničím zvláštním – jde o velmi krátké pojednání a zaujímá v tomto ohledu mezi ostatními Machiavelliho výtvory poslední místo. Počet stran však nerozhoduje o důležitosti díla. Ve svém úvodním věnování Machiavelli přiznává, že kniha je výsledkem jeho dlouhodobé zkušenosti a dlouhodobých studií. Má tedy zcela určitě svoji nezanedbatelnou váhu:
I já, ve snaze předstoupit před Vaši Výsost s nějakým důkazem své oddanosti, hledal jsem a našel to, co je mi nejmilejší a nejdrahocennější: své vědomosti o osudech a činech slavných mužů. Získal jsem je pozorným studiem událostí současných i minulých, četbou historie a mnohaletým uvažováním o tom, co jsem se dočetl. Své zkušenosti jsem pak shrnul do svazečku, který si dovoluji poslat Vaší Výsosti.viii)
2.2. Rady první kategorie
V první kapitole je nastíněna látka, která se rozpracovává v kapitolách následných. Machiavelli v ní rozlišuje různé formy vlády a způsoby, jimiž se moc získává. Dělení si činí nárok na úplnost.ix)
Na dědičných knížectvích oceňuje stabilitu vlády a pokojnost veřejných poměrů. Odůvodňuje tento fakt existencí již hluboce zakořeněných a dobou prověřených pravidel společného soužití lidí. Mnohagenerační symbióza mezi dědičně ustavovanými panovníky a ovládaným lidem navíc navozuje jistou familiárnost jejich vztahu. Dědiční vládcové, kteří se díky tomuto zázemí nemusejí vyznačovat nějakými mimořádnými schopnostmi, mají proto méně důvodů lid utlačovat.x)
Jinak je tomu s tzv. knížectvími smíšenými. Smíšené knížectví vzniká tehdy, jestliže vládce nějakého již jsoucího politického útvaru dobyde nové území a připojí ho k němu; v takovém případě jsou potíže vždy na obzoru. Na jedné straně totiž lidé rádi mění vládu, protože vkládají naděje ve změnu režimu, na straně druhé však brzy vystřízliví a uvědomí si, že se změnou žádného zlepšení situace nedomohli. Nezřídka končívá experiment s novou vládou vzpourou a následným vyhnáním dobyvatele. Pokud se dobyvateli podaří na tomto území znovu uchopit moc, její stabilizace je již snadnější, neboť se lehce identifikují původci rebelie a jejich pomocníci. Pokud se jich nový vládce zbaví, odstraní hlavní hrozbu své moci. Pak už mu nezbývá nic jiného než počínat si obezřetně. Machiavelli doporučuje takovému vládci respekt ke zvykům a mravům lidí získaného teritoria. Odměnou za prozíravé počínání podmanitele je přirozené splynutí původně různorodých a samostatných politických celků.
S ještě většími překážkami se musí počítat v případě, že se v anektované zemi mluví jiným jazykem a že v ní panují velmi odlišné mravy. Zpracování obyvatelstva do žádoucí podoby se za těchto okolností stává náročnější a dlouhodobější, protože klade vůči novotám silnější rezistenci. Přítomnost okupační armády není efektivním řešením problému. Jen když panovník přemístí centrum své moci na připojené území, může mít jistotu, že nad ním bude vykonávat úspěšnou kontrolu. Jeho autorita se zvýší i přesídlením určitého počtu kolonistů z kraje jeho původu. S křivdami napáchanými na lidech vyhnaných z jejich domovů kvůli uvolnění prostoru pro kolonisty si vládce nemusí dělat těžkou hlavu, protože jich není zase tak velké množství:
Jiný osvědčený způsob je přesídlení jedné nebo dvou kolonií vlastních občanů na dobyté území. Bez tohoto opatření musí panovník vyslat do země značný počet jízdního i pěšího vojska, což je nákladnější. Naopak kolonie ho nestojí vlastně vůbec nic, a i následné nutné křivdy jsou menší. Ublíží jen těm, jimž zabere pozemky a domy, aby zaopatřil nové obyvatele. A z těch nemusí mít strach, protože jich není mnoho a žijí rozptýleně, zbaveni opory majetku. A protože se ostatním nic zlého neděje, většinou se v krátku uspokojí, nebo naopak mají strach, aby se nějak neprovinili, neupadli v nemilost a nemuseli rovněž odejít o žebrácké holi ze svých domovů.xi)
Politická strategie okupantů také podléhá určitým pravidlům, která Machiavelli vypočítává a jejichž spolehlivost demonstruje na konkrétních historických událostech. Mezi ně patří i apel na vyhýbání se účelovým spojenectvím s cizí mocí. Cizí síla sice může dočasně napomoci k dosažení kýžených cílů, ale jak učí bohatá zkušenost, často se obrací proti tomu, kdo se postavil po její bok či kdo se utekl pod její ochranu.xii)
V celém Machiavelliho díle nepadá ani zmínka o legitimitě vojenského útoku proti cizímu území.xiii) Uvědomíme-li si to, co jsme řekli na počátku o důvodovém pozadí Machiavelliho myšlení, nemusí nás to překvapovat. Žádný princip, který by pocházel z jiné než prakticko-politické oblasti, nemá na úvahy našeho autora vliv. K politické činnosti patří nejen výkon moci, ale i její zisk a uchování, takže za předpokladu její naprosté autonomie nutno reflektovat i násilné způsoby nabytí moci jako neutrální fakta a nenechat se přitom rušit nějakými cizorodými, např. etickými ohledy. Jediným kritériem přijatelnosti a nepřijatelnosti agrese je její efektivní proveditelnost a udržitelnost získané vlády. Spoléhání na cizí pomoc se ukazuje být nevhodné ne pro dobytí nových zemí, ale pro trvalou instalaci moci nad nimi. Machiavelli proto klade velký důraz na samostatnost vojenské akce, tedy na dostatečnou sílu. Její dostatečnost se měří výsledkem její aplikace, který také skýtá zdroje pro její kladné či záporné hodnocení. Machiavelli se neptá, zda je ten či onen atak spravedlivý či nikoli, nýbrž usuzuje na tyto kvality až podle jeho zdaru:
Touha po výbojích je přirozená a obvyklá. Pustí-li se do nich lidé schopní, nikdo je za to nezatracuje ani nekárá. Ale vyslouží si pohanu a výtky, kdo se do nich pustí, ačkoliv na ně nemá.xiv)
Stane-li se moc poslední instancí, na niž se lze platně odvolávat, radikalizují se i prostředky jejího výkonu. Machiavelli žil na přelomu patnáctého a šestnáctého století a zřejmě si nedokázal plně představit, co by se vlastně stalo, kdyby se velkou mocí vybavený vládce opravdu řídil jeho doporučeními. Člověk dvacátého a jednadvacátého století už má ale podstatně rozdílnou zkušenost s řáděním totalitních utopistů, takže čte, anebo by alespoň měl číst, Machiavelliho řádky s mnohem větší obezřetností, než to činí jeho obdivovatelé.xv) Komu apely převzaté z knihy Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, pocházející z pera téhož italského myslitele, nepřipomínají zcela konkrétní historické události, ten se z historie ještě dostatečně nepoučil:
Kdokoli se stane vládcem nějakého města nebo nějakého státu…nejlepším prostředkem k udržení vlády je učinit každou věc v onom státě novou; jako dosadit do měst nové správce s novými jmény, s novými pověřeními,…; učinit bohaté chudými, chudé bohatými…, kromě toho všeho vybudovat nová města, a zničit ty již vybudované, vyměnit obyvatele z místa na místo, zkrátka nenechat v žádné provincii nic nedotčeného, aby neexistovaly ani úřady, ani řád, ani stát, ani bohatství, které by jejich vlastníci neuznávali jako od tebe dané…xvi)
Přihlédneme-li k tomu, že Machiavelli nemá námitek proti fyzické likvidaci těch, kteří moc vládce ohrožují, nemůžeme si nevšimnout toho, že se předložené maximy staly podstatnou součástí utopického programu totalitních režimů minulého století. Obzvláště daleko v ničení všeho starého a budování nového zašla hrůzná diktatura rudých khmérů v Kambodži.xvii) Pokud má v hierarchii Machiavelliho hodnot moc tak výsadní postavení, pak by ani on, byl-li by svědkem vražedného počínání kambodžských marxistů, nedokázal vyslovit žádné odsouzení.
Výše úsilí při zachování nadvlády nad dobytým územím přímo koreluje i s typem politické správy, která mu byla v předešlé době vlastní. Vládl-li tam panovník, jehož na různých místech reprezentovali místodržící, je uchycení se v nové zemi snazší. Pádem starého vládce odcházejí i jeho úředníci, a tím se vytrácí jediná autorita, která měla na široké masy určitý vliv. Na jejich místo tedy může nastoupit autorita nového panovníka bez obav, že by se musela střetnout s nějakou konkurenční silou.xviii) Horší varianta nastává, ovládaly-li zem nějaké starobylé rody. Mezi nimi a obyvatelstvem totiž existuje pradávná vazba, a třebaže se šlechta může vzbouřit a podpořit útok agresora proti dřívějšímu vládci, stejně tak se může v budoucnu obrátit i proti svému bývalému spojenci a zmařit jeho vítězství.xix) Na nejhorší podmínky naráží agresor v zemích, kde lidé žili ve svobodě. Kdo jednou ochutná ovoce volnosti, udělá vše proto, aby si ho znovu vydobyl, bude-li mu odňato.xx)
Jaké změny společenského řádu může mocný uskutečnit? Machiavelli varuje vládce před ukvapeností, protože každá významná změna někoho zvýhodňuje a někoho zbavuje privilegií. Kdo obratem režimu přijde o své dobré postavení, stává se jeho nepřítelem.xxi) Existují tři hlavní faktory, které rozhodují o úspěchu převratných opatření: nadání původce revoluce, vhodné podmínky pro jeho konání a imaginární plán, který chce prosadit. Tuto pravdu si lze ověřit na historických příkladech:
A proto moudrý člověk půjde cestou prošlapanou jen znamenitými předchůdci a napodobí ty největší, aby se jim alespoň v něčem podobal, když už se jim zcela nevyrovná…Nejschopnější z těch, kdo se stali vladaři vlastním přičiněním a svými mimořádnými vlastnostmi, byli Mojžíš, Kýros, Romulus a Théseus.xxii)… Přezkoumáme-li jejich životy a činy, zjistíme, že osud jim pouze nabídl možnost a příležitost, vlastně jen jakýsi materiál, jemuž pak oni dali tvar podle svých představ.xxiii)
Vládnout, vykonávat moc tedy znamená formovat a modelovat skutečnost podle svých vlastních představ. Mocný neuplatňuje svoji autoritu ve jménu nějakého objektivního, racionálně zdůvodnitelného řádu. Má své vize a sny a k tomu ještě patřičnou sílu k jejich prosazení. Není proto divu, že se jeho iluzorní projekt může při svém zavádění setkat s odporem „materiálu revoluce“. Pak je po ruce starý osvědčený služebník – donucovací moc, která zlomí každý protest.xxiv) Když jsou odpůrci zničeni, otvírají se před vládcem dveře dobra a štěstí. Trasymachovská teorie moci tentokrát již naplno triumfuje:
Strůjci změn se střetávají s velkými obtížemi, neustále jim hrozí různá nebezpečenství, jež musejí překonávat statečností a opatrností, avšak jakmile je přemohou, zničí své odpůrce a získají vážnost, stávají se mocnými, ctěnými a šťastnými.xxv)
Likvidace lidí, kteří se stali nepohodlnými jenom proto, že se postavili do cesty agresorovi a brání svou zemi, své blízké a svůj majetek, není pro Machiavelliho žádný odsouzeníhodný skutek. Naopak, útočník si v jeho očích zaslouží apelativy jako statečný a opatrný. V sedmé kapitole tvrdí, že podobných činů se dopustí jen ten, kdo je dostatečně udatný a moudrý. Jaké hrdiny a jaké moudré postavy z dějin měl Machiavelli kromě těch již jmenovaných na mysli, když je na počátku 6. kapitoly v obecné podobě vyzvedal na piedestal vzorů pro úspěšného vládce? To se dozvídáme v kapitole sedmé, kde jsou líčeny udatné a moudré skutky Cesara Borgii. Jeho vojenská a diplomatická dobrodružství byla četná, avšak za zvláštní pozornost stojí události, v nichž se v nejčistší podobě ukazuje jeho skvělost a které jsou tudíž hodné následování každým panovníkem, který chce vládnout dobře. Cesare Borgia se kromě jiného proslavil i tím, že svým minulým spojencům, kteří ho opustili, připravil past. Nejprve se s nimi zdánlivě smířil, čemuž však oni uvěřili. Poté je sezval do Senigalie k přátelskému setkání. Když se v dobré víře dostavili, nechal je všechny do jednoho zavraždit. Machiavelli chladně a uznale dodává:
Když se tedy konečně zbavil i tohoto nebezpečí a získal na svou stranu jejich stoupence, položil konečné základy vlastní moci.xxvi)
Také jiný příběh ze života Cesara Borgii se zdá Machiavellimu poučný a hodný napodobení. Přečtěme si o něm v podání samotného autora:
Výsledky jeho počínání si zasluhují pozornost a následování, a proto je třeba o nich podrobněji pojednat. Když dobyl Romaňu, zjistil, že dosavadní vládci kraj spíše ožebračovali, okrádali, než ho spravovali, takže tu vládlo loupežení, spory a boje. Uvědomil si, že je zapotřebí dát zemi dobrou vládu, aby si ji získal a přinutil k poslušnosti. Proto postavil do čela pana Ramira de Orco, muže tvrdého a bezohledného, jehož vybavil neomezenou mocí. Ten tam v krátkém čase zavedl k vlastní chvále a cti pořádek, klid a svornost. Posléze však vévoda usoudil, že taková tvrdost už není potřebná a budí spíš nenávist než oddanost. Proto v kraji zřídil a ustavil civilní soud, jemuž předsedal vynikající muž a v němž mělo každé město svého zástupce. Věděl, že dosavadní přísnost obyvatele proti němu do jisté míry popudila, a chtěl jim tedy dokázat, že původcem všeho zla nebyl on, nýbrž drsná povaha jeho zástupce. I přikázal ho jednoho rána zabít. Našli ho rozseknutého vedví s nožem v boku na náměstí v Ceseně. Hrůznost pohledu na mrtvolu obyvatelstvo uspokojila, a současně vyvolala strach.xxvii)
Koho by takový vzor nepobouřil? Jen toho, kdo není schopen dobré vlády. Odsudek jednání Cesara Borgii by mohl přijít jen od člověka, který ještě věří na nějaké nadhistoricky platné mravní normy, jež zavazují každého nezávisle na konkrétních dějinných okolnostech. Machiavelli však již na počátku spisu jasně řekl, že takový člověk není vhodným subjektem vlády a že se praktická potřeba společenského řádu zásadně rozchází s ideály, které jsou navíc jen výplodem fantazie činu neschopných lidí.xxviii) Kdo ještě nevěří, jak ošidné je přibližovat Machiavelliho myšlení zosobněné Vládcem s oficiálně deklarovanými principy moderních liberálních a demokratických společnostíxxix), ten ať se pozorně zamyslí nad následnou pasáží, v níž Machiavelli shrnuje poučení, kterého by se mělo učenlivému panovníkovi z výše uvedených příkladů dostat:
Byl to muž (Cesare Borgia) bezohledný, anebo chcete-li statečný a obezřetnýxxx), který uměl udržet druhé v šachu nebo je zničit, věděl, že základy, které v tak krátké době položil, jsou dostatečně pevné…Když tedy zvážím, co všechno vévoda vykonal, nemám mu co vyčítat ani zač ho kárat. A právě naopak ho chci vyzvednout na první místo mezi těmi, kdož dosedli na trůn ať už řízením osudu, nebo za pomoci zbraní někoho jiného. Neboť měl velký cíl a dostatek odvahy, nemohl konat prozíravěji a plány mu zhatily pouze dvě okolnosti: krátkost Alexandrova života a vlastní choroba. A proto ten, kdo pokládá za užitečné ve svém novém knížectví zneškodnit nepřátele, získat si nové přátele, zvítězit násilím nebo lstí, vzbudit lásku a respekt obyvatel, oddanost a úctu vojáků, zničit všechny, kdo mohou nebo by mu museli být nebezpeční, pozměnit nevyhovující starý řád, rozprášit nevěrné vojsko a zřídit nové, udržet si přátelství králů a ostatních knížat tak, aby mu buď prokazovali zdvořilou úctu, anebo vyslovenou přízeň, ten tedy nemůže najít lepší příklad než Cesara Borgiu“.xxxi)
Machiavelliho cynismus je brzděn přirozeně zakořeněným odporem k násilným a vražedným aktům, jimiž jsou stiženy nevinné oběti. Cesta posetá takovými zločiny sice může vyvrcholit v uchvácení moci, avšak není na ní nic slavnéhoxxxii) Na adresu jiného příkladu z historie, Agathoklea Sicilského, který po uvedené cestě kráčel, Machiavelli poznamenává:
Přes to všechno však jeho ukrutnosti, nelidskost a zločiny jsou tak velké, že nedovolují, abychom ho ctili jako velkého člověka.xxxiii)
Nicméně ani toto reziduum klasického pojetí ctnosti jako šlechetnosti a mravně dobré kvality nepřivádí Machiavelliho k principiálnímu odsouzení zločinného jednání vládců; moc u něj přece jenom stojí na nejvyšším stupínku hodnot. Násilí je jaksi z definice nezbytné užívat na počátku agresí získané vlády, třebaže je nutné ho omezit jen na nejnutnější míru. Kdyby tato míra byla překročena, bylo by to kontraproduktivní pro samotného vládce. Vzrůstající odpor by ho totiž nakonec připravil o násilím přivlastněnou moc.xxxiv)
Na konci osmé a v průběhu celé deváté kapitoly je diskutován problém poměru vládce a ovládané masy lidu. Machiavelli mocným doporučuje, aby se k lidem chovali dobře, protože na ně nejde uplatnit zásadu, která jinak dobře funguje a která se skvěle osvědčuje, je-li fakticky proveditelná. Jestliže existují nepřátelé, které lze zlikvidovat, pak není co řešit – postup v této otázce je více než jasný. Existují však síly, kterých se není možné zbavit, a proto je třeba s nimi zacházet obezřetně. Takovou sílu představuje lid. Ne že by vládci mělo jít o jeho dobro. Naopak. Jediné, co Machiavelli svým výkladem sleduje, je dobro vládce. Ale právě toto dobro vyžaduje, aby moc držící člověk prokazoval lidem dobrodiní. Protože vymkne-li se mu kontrola nad masami z rukou, otřásá se jeho vláda ve svých samotných základech.xxxv)
Nejtěžší překážku nastavují mocichtivým vládcům církevní panství. Jejich pevnost se opírá o starobylost církevní politické autority a o hluboce zakořeněnou náboženskou víru lidu. Machiavelli se o stabilitě moci církevních pánů vyjadřuje s nepokrytým obdivem a netají se s tím, že by ji rád viděl v rukou jím instruovaného vládce.xxxvi)
Dvě kapitoly (12. a 13.) věnuje autor problematice armády: Moc vládce není bez vojenské síly myslitelná. Téma odvozuje svoji důležitost ze své naprosto fundamentální povahy. Moc, útok a obrana vzájemně úzce souvisejí. Dobře vystavěná armáda tvoří jeden z nosných pilířů státu:
Ale hlavními základy všech států – starých, nových nebo smíšených – jsou dobré zákony a dobré vojsko. Kde nejsou dobré zákony, tam není dobré vojsko, a tam, kde je dobré vojsko, jsou i dobré zákony.xxxvii)
Machiavelli obrací svoji kritiku proti vojsku sestávajícímu z najatých bojovníků (žoldnéřů). Lidem bojujícím za mzdu totiž vyčítá nedostatek motivace a nerespektování božích a lidských zákonů.xxxviii) Žoldáci navíc představují nemalé nebezpečí pro ty, kdo používají jejich služeb. Fakta z historie dokládají, že mnohdy sami strhávají moc na svou stranu (Kartágo a jeho žoldáci, Milán a Francesco Sforza). Není bez zajímavosti, že zatímco se Machiavelliho návody dosud obracely k absolutistickému vládci, v kapitole dvanácté najednou hovoří o republice. V jejím čele stojí nejlepší z jejích mužů, který se do tohoto postavení nevyšvihl brutální silou, nýbrž volbou. Díky své výtečnosti je také vůdcem ozbrojených sil. Pokud se neosvědčí, nemusí se čekat, až se sám vlastními chybami připraví o moc, ale stačí ho prostě odvolat. Ve své vůdčí pozici pak ani nemůže pomyslet na to, aby se choval podle Machiavelliho předchozích doporučení, neboť bude odvolán právě tehdy, kdy přestane respektovat zákony garantující nemožnost zneužití jemu svěřené moci:
Panovník má především velet svému vojsku sám; republika vybírá nejlepšího ze svých mužů – když se neosvědčí, může ho kdykoliv odvolat, a prokáže-li výjimečné schopnosti, má své zákony, aby ho udržela v mezích…O mnoho obtížněji také jednotlivec uchvátí moc v republice s vlastním vojskem než v republice chráněné žoldáky.xxxix)
Nebezpečí hrozící od najatých vojáků je menší než nebezpečí vojska spojeneckého. Jestliže vládce dosáhne nějakého vítězství ne pouze vlastními silami, nýbrž s pomocí alianční armády, nemá ve skutečnosti vůbec vyhráno. Musí totiž přiznat podíl na vojenském úspěchu i někomu jinému, než je on sám, a není si nikdy jist, že se z jemu původně přátelské moci nevyklube moc nepřátelská. Stane-li se to, ocitá se ve velké tísni, protože má co dělat s ozbrojenou silou, která je s žoldáckou složkou jeho vlastní armády naprosto nesrovnatelná:
Každý jen trochu prozíravý muž tedy vidí, že pomocné vojsko je nakonec mnohem nebezpečnější než vojsko nájemné, protože je nadmíru soudržné a svorné a na slovo poslouchá své velitele, zatímco nájemné vojsko nikdy netvoří jednolitý celek a velitel, určený mu panovníkem, si nedokáže zpravidla v tak krátké době dobýt u vojáků takovou moc a prestiž, aby ho mohl ohrozit. U žoldnéřů je největším nebezpečím jejich nedbalost a lenost, u pomocného vojska dokonalá kázeň.xl)
Tato varování směřují k jednomu – jen taková moc má šanci na úspěch, která se opírá o vlastní armádu sestávající z lidí vládci zcela poddaných.xli)
Na rozdíl od Aristotela nevidí Machiavelli ve válečné činnosti jenom něco čistě prostředečného. Válka má u něj tak vysokou hodnotu, že se jí vládce musí bez přestání zaobírat jak v době ozbrojeného konfliktu, tak i v době míru:
Vladař nesmí mít jiný cíl, jinou starost a jinou povinnost než válku, její zákonitosti a řád, neboť válečné umění je předpoklad nejvyšší hodnosti a neoddělitelně k ní patří.xlii)
Nejvyšší hodnotnost válečné aktivity se projevuje i v tom, jakou důležitost zaujímá ve formaci dokonalého panovníka. Z hlediska tělesného má být držitel moci otužen, aby byl schopen snášet útrapy s válkou spojené. Z hlediska duševního by se měl systematicky zabývat důkladným studiem militarií.xliii) Jiný nárok na intelektuální přípravu adeptů politické moci Machiavelli nevznáší. Pokud hovoří o kultivaci věd a umění (viz. 21. kapitola), má na mysli jen její účelovou podporu ze strany vládce, ne to, že by se jim on sám měl také věnovat.
K dobrým vlastnostem mocnáře patří i rozumná finanční politika. Ani rozhazovačnost, ani přílišná skoupost nečiní z peněz to, co by měly být – nezastupitelného pomocníka vladaře k získání a udržení jeho svrchovanosti.xliv)
V sedmnácté kapitole se Machiavelli pozastavuje nad postojem, který by k vládní autoritě měli zaujmout poddaní. Text této sekce díla prozrazuje mnoho o vlastní povaze politického myšlení italského autora. Předně je z ní jasné, co si myslel o „materiálu“, který panovník modeluje podle svého uvážení. Obyčejní lidé jsou v jeho náhledu ve skutečnosti opovrženíhodnou sebrankou, lačnící jen po naplnění svých nízkých pudů. I když jim vladař předhodí chléb k jejich nasycení, nemůže si být jist jejich loajálností, neboť zaplacená věrnost v těžkých chvílích vyprchá jak pára nad hrncem.xlv) Jediná možnost, jak z masy věrolomných zlosynů učinit spolehlivou oporu vlády, spočívá v jejich pozvednutí k přesažným, nemateriálním hodnotám:
Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení je spolehlivá.xlvi)
Které duchovní hodnoty a nadosobní cíle má Machiavelli na mysli? Kdo by čekal, že na pořad diskuse přijdou klasické ctnosti jako láska k Bohu a poslušnost jeho pozemským sekulárním zástupcům, láska k vlasti a rodině, pro jejichž dobro mocní vládnou tomuto světu, byl by zklamán. Naznačená oddanost poddaných nemá vycházet ze strachu, nýbrž z respektu, a ten si je možné zajistit tím, že monarcha nechá na pokoji jejich majetek a ženy.xlvii) Proč Machiavelli v této souvislosti operuje pojmy „duchovní hodnota“ a „nadosobní cíl“, není čtenáři nijak vysvětleno.
Nicméně respekt k hodnotám majetku a osobních svazků poddaných přichází až poté, co byl bídný dav mrzkých jedinců uveden do stavu poslušnosti k vládci a k vzájemnému ohledu. K tomu nutno užít razantnějších prostředků. Nikdo jiný než Cesare Borgia je i v tomto směru žádoucím vzorem:
Ideálem panovníka by vždycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné. Cesara Borgiu považovali za násilníka, ale jeho tvrdost přinesla Romani pořádek, svornost, mír a jistotu. Porovnáme-li však způsob vlády s florentskou měkkostí a její následky v podobě zpustošení Pistoie, musíme dát za pravdu Borgiovým metodám. Je-li cílem tvrdosti pořádek, svornost a blahobyt, pak proti ní nelze vůbec nic namítat…Zejména při zakládání státu číhají na panovníka četná úskalí a tvrdosti se nemůže vyhnout.xlviii)
Machiavelli zde téma nijak nerozvíjí, ale není bez zajímavosti si všimnout, že násilnou tvrdost vůči občanům klade do samotných základů státu. Špatnost lidem nedovoluje, aby se bezkonfliktně sdružili v nějaký politický útvar. Skoro bychom v Machiavelliho názoru mohli spatřovat vzdálené nastínění toho, co později Hobbes vyjádří svým slavným obratem homo homini lupus se všemi politickými důsledky, které následují. V každém případě jsme na hony vzdáleni platónsko-aristotelskému pojetí přirozeného původu státu, který ke svému ustavení nepotřebuje žádné násilí, nýbrž rodí se z vnitřní potřeby lidí a z jim vlastního, ničím vnějším vynuceného příklonu ke vzájemné pomoci a spolupráci.
Neméně ilustrativní je i osmnáctá kapitola Vladaře. V ní se Machiavelli ptá, jak má vládce plnit dané slovo. Ihned na počátku otevřeně přiznává, že plnit sliby je věcí cti. Nedávná historie však učí, že kdo se o ni příliš stará, nevydrží u vládního kormidla příliš dlouho. Velikost panovníka a velikost člověka nejsou jedno a to samé, a Machiavelli dává jednoznačně přednost panovnické výsostnosti. Velký mocnář se bez lidské velikosti může, ba vlastně i musí obejít:
I v tomto případě by jistě bylo ideální, kdyby byl vládce za všech okolností charakterní a čestný a vždycky držel slovo. Nicméně zkušenosti z naší doby nás učí, že mnozí výborní panovníci si s plněním slova nelámali zrovna hlavu, uměli se z něj vyzout a získat vrch nad těmi, co vždycky úzkostlivě dbali o svou čest.xlix)
Autor díla rozlišuje dva druhy jednání – jedno se řídí zákony lidskými, druhé zákony přírodními. Když se ukazuje, že cíle není možno dosáhnout prvním způsobem, je třeba postupovat způsobem druhým. Dobrý vladař zvládá oba typy počínání. Aby tuto záležitost blíže vysvětlil, odvolává se na chování zvířat: Lev a liška zosobňují dva vzory chování, jimiž by se měl postulant a držitel moci inspirovat. Lev disponuje silou a statečností, liška oplývá chytrostí a vypočítavostí. Jen kombinací těchto kvalit se každá vláda upevňuje. Hanebnost lidí vtiskuje svou pečeť i tomu, kdo nad nimi vykonává politickou autoritu. S nečestnými subjekty nelze jednat čestně, poněvadž to by vládce nutně přivedlo do záhuby:
Moudrý muž tedy nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli pominuly okolnosti, za nichž je dal. Kdyby všichni lidé byli čestní, moje rada by byla špatná. Ale protože nejsou a sami dané slovo neplní, rozumný panovník je nemůže dodržovat. Byl by sám proti sobě. O vhodné záminky není nikdy nouze.l)
Na těchto stránkách se znovu potvrzuje, že vladař nemá dbát dobra svých poddaných, nýbrž výlučně svého osobního zájmu. Svůj sen moci může uskutečnit jenom uvedením ovládaných v omyl. Jako autentický sofista nesmí připustit, aby lidé prohlédli jeho pravé plány. Manipulace druhými s výhledem na pozlátko moci přichází vhod jako účinný prostředek úspěšného sebep(r)osazení na trůn; k tomu se hodí hluboká znalost lidské psychologie. I v tom vidíme přímou návaznost na myšlenkové zaměření antických sofistů:
Proto kdo chce být dobrým vládcem, musí být mazaný jako liška, musí to však umět zastřít a mást protivníka. Lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí. Uvedu jen jeden z nedávných příkladů. Alexandr VI. celý život kdekoho šidil a vždycky mu to všichni spolkli i s návnadou. Nenajdeme druhého člověka, který by byl tolik nasliboval, a tak málo dodržel. Každá lest mu vyšla, protože v lidech četl jako v otevřené knize.li)
Rozchod skutečnosti a zdání je vystupňován na maximum. Působení dobrého panovníka vytváří pouze zdání, protože respekt reality držitelům autority nepřeje. Pro Sokrata a Platóna byl politický život nepraktikovatelný pro každého, kdo chtěl zůstat věrný své skutečné, lidské identitě. Sokratův žák tuto situaci mistrně vylíčil ve svém podobenství o jeskyni – naprostá většina lidí včetně jejich politických vůdců žije jen zdánlivý život, protože se po celou jeho délku zdánlivostmi a nepodstatnostmi zabývají. Běžní občané si to ani neuvědomují, neboť se nechávají bezmyšlenkovitě unášet bezprostředními událostmi a okolnostmi svého prostředí. Oproti tomu bystřejší politikové a političtí teoretikové (sofisté) chápou, že zdání přináší cenné politické devizy. Zdání maskuje pod rouškou opaku motivy, které lidi odpuzuje. Nikdo nechce být pouhým pěšákem na šachovnici prohnaného politického hráče. Jedině klam je dokáže přimět k jednání ve prospěch vůdce, jemuž však o jejich prosperitu vůbec nejde. Zdatný, k moci směřující rétor lidi přesvědčí o tom, že představuje žádoucí nástroj k naplnění jejich tužeb, zatímco jde jenom o zdání a ve skutečnosti se relace naprosto obrací – masa voličů je nástrojem k realizaci tužeb voleného. Machiavelliho tento odvěký konflikt lidské opravdovosti a politické machinace nijak neodrazuje. V jeho vizi musí zdání zakrýt vše, co vládu přivádí do ohrožení. Mocnář může být, jaký chce, ale výkon jeho svrchovanosti žádá, aby se ukazoval v odlišné, cíli sebeprosazení adekvátní podobě. Ať se mety dosáhne jakýmikoli prostředky, třeba i těmi nejzločinnějšími, vždy se vše rozhoduje teprve na konečném výsledku. Vraždy, loupení, podvody získávají svou hodnotu skrze to, do čeho vyúsťují. Nastolí-li se jimi určité poměry, na něž si lidé postupně zvyknou a s nimiž se v posledku spokojí, začnou se jim i zprvu odmítané prostředky zdát dobrými. Nemá smysl se ptát po skutečné povaze momentů politickou potencí řízeného procesu. Vládce svým chováním zdání navozuje a hloupí lidé padají do jeho zajetí, protože stejně nemají schopnost prolomit bariéru povrchní neopravdovosti:
Vládce tedy nemusí nutně mít všechny kladné vlastnosti, ale měl by umět vzbudit zdání, že je nepostrádá. A naopak má-li je, je krajně nežádoucí, aby se jimi vždycky a za všech okolností řídil. Ať si je shovívavý, lidský, zbožný, upřímný, ale všeho do času. Jakmile vznikne potřeba opaku, nesmí zaváhat. Zejména od nového vládce se nemůže čekat samá dobrota. Bývá okolnostmi doslova přinucen jednat proti všem přikázáním božím i lidským, ohnout se po větru, když není zbytí a žádá si to zájem koruny. U obyčejných lidí, ale zejména u panovníků vždycky rozhoduje výsledek jejich konání. Je-li úspěšný, i prostředky, jimiž úspěchu dosáhl, se lidem nakonec zdají zcela v pořádku. Tak už to na světě chodí, lidé většinou vidí jen vnější podobu věcí.lii)
2.3. Rady druhé kategorie
Osmnáctou kapitolou se uzavírá vše podstatné, co chtěl Machiavelli říct. Devatenáctou kapitolou se počíná poslední část knihy a podle slov samotného autora zbývá pojednat již jen o podružných vlastnostech vládnoucího. Přesto je sepsána v silné návaznosti na právě uvažované téma. Na potvrzení konstatovaných závěrů jsou předloženy vybrané historické příklady. Marcus Aurelius, Pertinax a Alexander Severus „žili neokázale, milovali spravedlnost, nenáviděli krutost, byli lidští a shovívaví“liii). A přesto na to kromě prvně jmenovaného žalostně doplatili.
Viděli jsme, že jedním z nejdůležitějších faktorů garantujících úspěch vlády spočívá v přízni lidu. Ta není automatická a vládce si ji musí teprve získat. Jak se k takovému cíli dospěje? Machiavelli apeluje v prvé řadě na průhlednost jeho konání, která se ztrácí zaujímáním neutrálních postojů. Lid si více váží toho, kdo se rozhodně přidá na jednu stranu sporu, byť by nakonec i prohrál, než toho, kdo nerozhodně kolísá mezi oběma soupeřícími tábory. Žádná porážka nemusí být definitivní, takže dočasná prohra se může nakonec proměnit ve vítězství. Jak jsme již jednou uvedli, k účinným prostředkům pěstování lidské oddanosti řadí autor i vladařovu podporu věd, umění a vůbec všech odborných dovedností:
Další prostředek, jak si získávat úctu svých poddaných, je péče o umění a vědu, o jejich neustálý rozvoj. Oceňování a vyznamenávání vědců, umělců, ale i prostých občanů za přičinlivost patří k nejúčinějším. Vždyť úspěch v kterémkoli oboru lidského konání slouží k rozkvětu a posílení státní moci vůbec. Podpory se musí dostat všem, co se s plným zaujetím věnují svému povolání -, a je třeba dát jim záruky, že co vytvoří, nepřijde vniveč, nebo že to nezhltnou zvýšené daně. Pro spokojenost obyvatel jsou také důležité ve vhodných ročních obdobích různé slavnosti a zábavy. Každé město má své cechy a spolky, které pořádají pravidelná shromáždění. Ani těm by se panovník neměl vyhýbat, měl by přicházet mezi lidi, projevovat v pravou chvíli štědrost a uznalost – samozřejmě bez úhony na své hodnosti prvního muže ve státě. Její důstojenství je první a základní podmínkou za všech okolností.liv)
Máme před očima jednu z mála Machiavelliho pasáží, která zní vcelku rozumně a ušlechtile. Při bližším pohledu ale zjišťujeme, že i ona vyrůstá z otráveného kořene absolutizované moci. Uznání se nemá občanům dostat proto, že se usilovně věnují něčemu krásnému a dobrému, nýbrž jen a pouze proto, že se tím upevňuje moc vládce. Kdyby většina lidí zdegenerovala a oddávala se perverzním choutkám, k jejichž maximalizaci by vynalézala stále dokonalejší technické prostředky, musela by Machiavelliho rada i tehdy zůstat beze změny. Neboť chvála toho, co většina s uspokojením koná, přináší mocnářům zajisté vysoké politické body. Čistá účelovost Machiavelliho úvah ostatně nedovoluje, aby v nich byla shledána byť jen trocha opravdové vznešenosti. Důstojenství prvního muže státu, o němž je v citaci řeč, může být i „důstojenstvím“ masového vraha, kterému se ale nakonec podařilo zajistit přeživším a přizpůsobivým chléb, hry a klid na práci. Jejich spokojenost, pokojnost poměrů a materiálně-psychologická prosperita většiny už nedovoluje, aby byly dřívější masové vraždy označovány tak brutálně. Ve světle dobrých výsledků se proměňují v nezbytná razantnější opatření uplatněná pro budoucí dobro a blaho občanů.
Vedle vládce zaujímají ve státní správě důležité místo také jeho ministři; na jejich kvalitě mnoho záleží. Samozřejmě, že ani tady Machiavelli nevyzvedá nějaké objektivně dobré charakteristiky nejvyšších státních úředníků: K určení jejich způsobilosti si vystačí s pouze funkčními kritérii. Dobrý je takový ministr, který nedbá o svůj osobní prospěch, nýbrž o prospěch země a vladaře.lv) Co je však oním prospěchem, to již víme z předchozího výkladu. Podle stanoveného měřítka patřili k věrným administrátorům Cesara Borgii všichni ti, kteří z jeho pověření plně sloužili jeho cílům, jež zároveň definovaly prospěch dobývaných a spravovaných území. Ani spolehliví aparátčíci moderních totalitních systémů by neměli o Machiavelliho chválu přijít. Za patřičnou odměnu horlivě konali jen to, co si přáli jejich nadřízení a co se označovalo za prospěšné pro vyšší zájmy. Tímto prospěchem však byla zase jenom dosažená a efektivně držená moc.
Některé z ministrů si vládce vybírá za své rádce. Běžně se míní, že dobré rady kompetentních mají podstatný vliv na jeho výkon moci, avšak Machiavelli s tím nesouhlasí a upozorňuje na zásadní nespolehlivost každé rady, kterou odvozuje z principiální nepoctivosti člověka. Podobně jako Glaukon v Platónově Ústavělvi) považuje autor Vládce dobrotu lidí jen za výsledek donucení.lvii) Dobrá rada nečiní dobrého vládce, nýbrž naopak – dobrý (rozuměj prohnaný a vychytralý) vládce je prapříčinou a původcem dobrých (tj. efektivní prostředky k cíli indikujících) rad.lviii)
3. Hodnota poselství Machiavelliho Vladaře
Niccoló Machiavelli je obecně uznáván jako zakladatel moderní politické teorie. V hodnocení mnohých spočívá modernost jeho tezí v avalutativním přístupu k oblasti politické činnosti člověka. Machiavelliho osvobození politiky od cizorodých principů zvláště etické povahy zásadně přispělo k novodobému chápání její autonomielix), proto je dnes negativní posuzování italského renesančního myslitele považováno za jednostranné a historicky nepoučené. V předmluvě k českému vydání Vladaře jsme měli možnost se s takovým ospravedlňujícím stanoviskem setkat. Pro utlumení skandálnosti mnohých Machiavelliho postojů se většinou zdůrazňuje komplikovanost politické situace, v níž se nacházela Itálie za autorova života: Na jejím území se pohybovala cizí vojska a její síly nebyly dostatečné k odražení útoku nepřátel. Machiavelli spatřoval příčinu těchto zel v roztříštěnosti zájmů jednotlivých lokálních vládců a toužil po jejich jednotném postupu proti agresorům. Přitom se neobával vybízet k použití i těch nejbrutálnějších prostředků, neboť cíl, který měl na mysli, odůvodňoval cokoli, co se ukáže být úspěšné při jeho dosažení. Ačkoli byl zastáncem republikánského řádu, byl pro onu chvíli ochoten tolerovat a podporovat i monarchii.lx)
Zásadní nedostatek uvedeného výkladu se skrývá v přesvědčení o nutném poměru mezi inkriminovanými prostředky a situací tehdejší doby. Jak by bylo možné dokázat, že si neuspokojivý stav tehdejší Itálie vyžadoval aplikaci právě takových opatření? Smyslem tohoto moderního interpretačního manévru je nejen Machiavelliho pochopit, ale též z něho sejmout podezření, že je principiálním zastáncem brutální totalitní moci v politice. Omezení platnosti jeho politicko-strategických doporučení jen na určitý výsek dějin je má zprostit jejich univerzálního nároku, přitom se ale zapomíná na Machiavelliho výpadek při vymezování toho, co je dobré v politickém významu slova. Pro něho osobně tím tváří v tvář bolestným okolnostem jeho doby bylo sjednocení lokálních vládců pod jedinou autoritou. Proč by ale ke stejným prostředkům nemohl sáhnout i oponent Machiavelliho názoru? Proč by se tatáž nemilosrdná opatření neměla použít i k prosazení úplně opačného politického ideálu? Odpověď na to v Machiavelliho díle nenajdeme. Tím je ovšem zpochybněn předpoklad celé této moderní justifikační interpretace – mezi dobovou situací, tak jak ji viděl Machiavelli, a mezi politickými instrumenty, které k jejímu urovnání mínil použít, neexistuje žádný přiměřený vztah, protože tytéž nástroje moci mohou být nárokovány pro dosažení cílů, jež stojí v zásadním rozporu s metou Machiavelliho vládce. A nejen to. Stejný princip lze uplatnit i za hranicemi diskutované epochy. Kdokoli dostatečně mocný si může v plné shodě s Machiavelliho myšlením v jakékoli etapě dějin vyložit stav jemu současné politiky jako nevyhovující a jeho nápravu může zjednat podle Vladařova návodu. Ani italský myslitel, ani jeho tolerantní interpreti nemají v ruce nic, čím by prokázali, že Vladařovy instrukce mají omezený dosah platnosti jen na jedno dějinné údobí. Kdyby se nenechali vést různými předsudky, ubrali by na své toleranci ve vztahu k Machiavellimu a přidali by ji v pohledu na ty, kteří svou zrůdnou politickou praxi obhajují na základě téže historické nutnosti. Chceme-li se na věc podívat skutečně kritickýma očima, nezbývá nám než prohlásit, že Machiavelliho Vladař představuje výmluvný manifest politického totalitarismu.
Předmluva k českému vydání spisu obsahuje názor, podle něhož se Vládce často posuzoval nespravedlivě pouze z jednoho hlediska, jímž bylo převážně hledisko etické, a zapomínalo se na to, že jeho hodnota leží jinde – v jeho vědeckosti a logice postupu. Tak jako se žádný myslitel píšící o lidské svobodě, jejím možném omezení, zakládání států, politické autoritě atd. nemůže vyhnout soudu filosofických recenzentů, tak se před jejich posudkem nemůže skrýt ani ten, kdo obhajuje vědeckost a logičnost nějakého díla. Vědeckost je kvalita, která se přisuzuje více partikulárním oborům vymezeným svými vlastními doménami výzkumu a svými vlastními metodami. Proto je nasnadě, že metodické limity nedovolují zaujmout jednotlivým částečným vědám kompetentní postoj k tomu, co přesahuje adekvátní předměty jejich zkoumání: Kvalita vědeckosti má právě takové charakteristiky. Co je společné například matematice a biologii, nemůže být vědecky tematizováno ani matematikou, ani biologií. Své úlohy se zde musí ujmout filosofie. Z její perspektivy se ukazuje, že se vědeckost v striktním smyslu realizuje jen v rovině filosofického poznání. Jenom jeho prostřednictvím lze nezvratitelně prokázat objektivní dosah lidského myšlení, transcendentální platnost všemi předpokládaného principu sporu a uspokojivě odpovědět na námitku kruhového či lineárně nekonečného důkazního pohybu sebezdůvodňujícího myšlení. V atmosféře objektivity, a tedy bezpodmínečné závaznosti, pak vychází najevo, že člověk zde není pro vědy, nýbrž vědy pro člověka.lxi) Žádná věda nesmí být postavena do absolutní pozice a rozhodovat o lidsky relevantních problémech bez toho, aniž by vypustila zřetel k širšímu kontextu lidské existence. To se ovšem Machiavellimu stalo. Narozdíl od Platóna a Aristotela neřeší obtíže politické filosofie z platformy dané řešením meafyzické otázky po přirozenosti člověka. Při jejím teoretickém vypracovávání se naráží na existenci nemanipulovatelných, absolutních hodnot, které stanovují jasné hranice veškerému lidskému počínání, včetně onoho politického. Utilitaristické znehodnocení všech hodnot je příliš krátkozraké, protože přinejmenším implicitně předpokládá neutalitaristickou cennost člověka. Padne-li definitivní a nepřekročitelná hodnotnost člověka, padá i pouze utilitaristická hodnota všech dober. Absolutní hodnotnost člověka proto nesmí být v zájmu vědeckosti a logičnosti postupu jednotlivých věd negována. Tyto povinné limity ve svých vývodech Machiavelli nerespektuje, takže nemá ani smysl hovořit o jejich čisté účelovosti. Účelovost bez účelu přestává být takovou a žádná absolutní, ničím nespoutaná moc neudrží diskurz rozumu v prostoru smysluplnosti.
Absolutní hodnoty se vytrácejí z dohledu, nechá-li se přes všechno přelít virulentní proud dějinnosti. Machiavelli obsadil soudcovskou stolici Historií; ona má podle jeho názoru poslední jurisdikční autoritu. Linie mezi bezprostřední existencí na jedné a ideálním „má být“ na druhé straně byla pohlcena čistou fakticitou. Žádné „má“ či „mělo by být“ už nevznáší svůj nárok na faktický chod politických událostí. To, co jedni nazývají osvobozením politického myšlení z heterogenních pout etiky a metafyziky, je ve skutečnosti regres k nezápadním koncepcím náboženské a společenské autority. Byly to právě nezápadní civilizace a kultury, v nichž nerozlišení mezi imanentním tokem dějin a transcendentními hodnotami ospravedlňovalo ustavení absolutních, totalitních mocí. Nic z toho, co božský vládce vykonal, nepodléhalo kritizovatelnosti, neboť neexistovalo hledisko, v jehož světle by mohl být faktický skutek posouzen jako neodpovídající tomu, čím by být měl, ale čím de facto není. Teprve otevření „prostoru“ transcendence v řecké filosofii a v židovsko-křesťanské náboženské oblasti umožnilo zásadní desakralizaci politické moci a svrhlo ji z božského trůnu do čistě služebného postavení. Jen za takových okolností mohl lidský jedinec začít doufat, že jeho svoboda bude vládcem respektována a ochraňována.lxii) Nejen Machiavelliho myšlení, ale i stanoviska příliš dobově přizpůsobivých interpretů tuto souvislost hrubě podceňují. Tam, kde míní zavést svobodu a autonomii, tam ji naopak uvádí do okovů absolutní moci, jichž se západní kultura zbavila jen za cenu velkého úsilí a obětí. Pozitivní hodnocení Machiavelliho názorů na politickou sféru či dokonce jeho sofistikovanou rehabilitaci je proto třeba považovat za mylné a z velké části i nebezpečné.lxiii)
Poznámky:
1. Příspěvek je převzat z Roman CARDAL, Čtyři milníky politické filosofie, Cevro Institut, Praha 2009.
2. „Machiavelliho pozice se dá také shrnout heslem „politika pro politiku“, které synteticky a plasticky nevyjadřuje nic jiného než pojem autonomie…“ (Giovanni REALE, Dario ANTISERI, Il pensiero occidentale dalle origini ad oggi, vol.2, La Scuola, Brescia 1983, str. 91).
3. Niccoló MACHIAVELLI, Vladař, 15. kapitola.
4. Pro označení žádoucí kvality vládce užívá Machiavelli termínu virtù, který můžeme přeložit tradičním výrazem ctnost. Jak ale tomuto pojmu autor Vládce sám rozumí? Josef Hajný, český překladatel diskutovaného díla, má za to, že „pro Machiavelliho (i jiné renesanční spisovatele) je toto slovo synonymem pro vysokou hodnotu morální, intelektuální i materiální, která povznáší jedince nad ostatní“ (Josef HAJNÝ, Niccoló Machiavelli. Vládce, Ivo Železný, Praha 1995, str. 111, poznámka č. 4). Hajný se tedy kloní k návaznosti Machiavelliho pojmu ctnosti na jeho tradiční význam výtečnosti, mravní dobroty a zdatnosti. Giovanni Reale a Dario Antiseri oproti této interpretaci poukazují na Machiavelliho skluz od tradičního signifikátu pojmu ctnosti k jeho původnímu, před-sokratovsko-platónsko-aristotelskému obsahu: „Vlohy vládce, které jsou dobře patrné z tohoto obrazu, jsou Machiavellim nazývány „ctnosti“. Machiavelliho „ctnost“ nemá samozřejmě nic společného s „ctností“ v křesťanském smyslu slova. Užívá termín tak, že aktualizuje antický řecký pojem areté, tedy ctnost jako naturalisticky pojatou schopnost. Navíc, jedná se o řeckou areté, jak byla chápána před jejím zduchovněním ze strany Sokrata, Platóna a Aristotela, kteří ji považovali za „rozum“. Obzvláštním způsobem připomíná pojem areté některých sofistů“ (Giovanni REALE, Dario ANTISERI, op. cit., str. 94). Při procházení obsahem knihou Vládce uvidíme, že ve skutečnosti užívá Machiavelli inkriminovaného pojmu ambivalentním způsobem, ale že ho v posledním důsledku zcela zbavuje znaků, které v něm jmenovaní antičtí filosofové objevili.
5. Niccoló MACHIAVELLI, Vladař, 25. kapitola. Uvidíme, že Machiavelli nezavrhuje ani vládcovu dobročinnost a že ho nabádá k dobrému jednání s lidem.
6. Niccoló MACHIAVELLI, Vladař, 5.kapitola.
7. J. Hajný se ohrazuje i proti údajně zkreslené interpretaci diskutované knihy: „Stalo se, bohužel, že jedno dílo, navíc nejméně rozměrné, totiž Vladař, ukrylo ve svém stínu všechny ostatní svazky. Co víc, autor byl vážen podle tohoto dílka, které samo o sobě bylo posuzováno nikoli podle své hodnoty logické a vědecké, ale morální. Seznalo se, že tato kniha je kodexem tyranie, založeným na spojení „cíl ospravedlňuje prostředky“ a „úspěch je završením a chválou díla“. Tuto doktrínu nazvali machiavellismem“ (Josef HAJNÝ, Niccoló Machiavelli. Vladař, ed. cit., Předmluva, str. 10).
8. Nicolló MACHIAVELLI, Vladař, ed. cit., str. 15.
9. „Všechny státy a vlády, jimž lidé byli a jsou poddáni, jsou buď knížectví, nebo republiky. Knížectví pak jsou buď dědičná, kde určitý rod vládne velmi dlouho, nebo nově nabytá. Z nich pak některá jsou celá nová, jako například Milán za vlády Francesca Sforzy, anebo bývají připojena k dědičným, jako například Neapolské království spravuje španělský král. Takto získaná území jsou přivyklá žít buď pod vládou jiného pána, anebo dosud žila svobodně. Získávají se buď s pomocí cizích zbraní, nebo jen vlastní silou, řízením štěstěny či vynalézavostí“ (N. MACHIAVELLI, ibid., 1.kapitola).
10. „Soudím, že tyto dědičné státy, přivyklé na vlastní dynastie, se spravují daleko snadněji než území nově dobytá. Stačí nenarušovat staré pořádky, zachovávané v zemi po generace, a jednat pružně podle okolností. Vládce, třeba i jen průměrně nadaný, se dokáže za této situace udržet celkem snadno u moci…U nás v Itálii je příkladem pro mé tvrzení vévoda ferrarský, který si úspěšně poradil jak s útokem Benátek v roce 1484, tak s papežem Juliem v roce 1510. Jeho rod panoval ve Ferraře od nepaměti. Dědičný panovník má totiž méně příčin komukoli z občanů ubližovat, proto bývá i více milován, pokud ovšem proti sobě nevzbudí zášť a nenávist zcela mimořádnou špatností nebo neřestným životem. Ctnostnému knížeti jsou lidé většinou nakloněni, a to i v tom případě, když se k moci nedostal právem dědičným, protože čím déle vládne, tím víc pohasínají vzpomínky na počátky jeho panování, jež se bez křivd nikdy neobejdou, a tak pomíjejí i příčiny ke vzpouře“ (N.MACHIAVELLI, ibid., 2.kapitola). Vidíme, že v této pasáži užívá autor termín ctnosti v jeho tradičním (sokratovsko-platónsko-aristotelském, ale v zásadě i křesťanském) významu.
11. N.MACHIAVELLI, ibid., 3.kapitola).
12. Po vyjmenování několika historických příkladů autor uzavírá: „Z toho všeho tedy vyplývá jedno obecné pravidlo, které nikdy nebo jen málokdy zklame: kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám sobě podřezává větev, na níž sedí“ (ibid.).
13. Pomineme-li poslední kapitolu Vladaře, v níž je Lorenzo II. Medicejský vyzýván k boji proti cizím vojskům na italském území a k osvobození Itálie. To je ovšem poněkud jiná okolnost, než o jaké se Machiavelli rozepisuje ve 3. kapitole.
14. Ibid. Schopnost, o níž je v citaci řeč, indikuje ctnost útočníka. Tentokrát jí je však rozuměno netradičním, čistě pragmatickým způsobem.
15. Například J. Hajný zakončuje svoji Předmluvu k českému překladu Vladaře následnými slovy: „Jeho program, jak jej vyložil ve Vladaři, tedy zní: spořádaná svobodná společnost, autonomie národů, osvobození od „ničemných kněží“ (což přeloženo do současného jazyka znamená: názorovou svobodu a pluralitu), čili ideály, kterými se do značné míry vždy řídí i současné liberální a demokratické společnosti Evropy“ (Josef HAJNÝ, op. cit., Předmluva, str. 13). Problém této interpretace je v tom, že přehlíží Machiavelliho souhlas se zbavením základních práv a svobod lidí, kteří se stanou oběťmi nijak neodsuzované agrese. Třebaže to nedokáží konzistentně zdůvodnit, liberální a demokratické společnosti se hlásí k univerzální platnosti lidských práv, takže Machiavellův příspěvek k jejich ustavení a fungování je přinejmenším velice sporný.
16. N.MACHIAVELLI, Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, citováno v Giovanni REALE, Dario ANTISERI, op. cit., str. 93.
17. K této kapitole dějin srov. studie Ondřeje LEHKÉHO, Kambodžská utopie – I, in Distance, 2005/4; Kambodžská utopie – II, in Distance, 2006/1 a Kambodžská utopie – III, in Distance, 2006/2. Články jsou rovněž dostupné na internetu: www.distance.cz
18. Autor Vládce dává za příklad takové země tehdejší Turecko: „A proto ten, kdo chce na Turecko zaútočit, musí vědět, že se střetne se státem sjednoceným, a musí tudíž spoléhat na vlastní síly spíš než na cizí nepořádky. Komu se však podaří tuto říši přemoci a porazí ji na bojišti, nemusí se už bát nikoho, leda vládnoucího rodu, a pokud smete i ten, nenajde se už jiný obávaný protivník, neboť ostatní nemají na obyvatelstvo žádný vliv. A tak jako se před vítězstvím nemohl spolehnout na nikoho z nich, nemusí se jich už jako vítěz obávat“ (N. MACHIAVELLI, ibid., 4. kapitola).
19. Příkladem je Francie: „Jiné, ba opačné je to ve státech jako Francie. Je celkem snadné je přepadnout s pomocí některého z baronů, neboť vždycky se mezi nimi najde nespokojenec toužící po novotách. Takový pak může otevřít vstup do země a ulehčit vítězství. Ovšem bude-li se tam chtít nový vládce udržet, způsobí mu mnoho starostí a obtíží právě ti, kteří mu k vítězství pomáhali, i ti, které přemohl. A nestačí odstranit panovnický rod, neboť stále ještě zůstává šlechta, která je ochotná postavit se do čela nových převratů a nepokojů, a pokud si ji nový pán nezíská (nebo ji nezničí), zemi ztratí při první vhodné příležitosti“ (N.MACHIAVELLI, ibid.).
20. Srov. ibid. 5.kapitola.
21. „A nesmíme zapomínat, že nic se nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se dřív měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují. Opatrní jsou proto, že se obávají odpůrců, a nedůvěřiví proto, že je v lidské přirozenosti nevěřit novotám, dokud člověka zkušenost nepřesvědčí nezvratnými důkazy o jejich užitečnosti. Výsledkem pak bývá, že odvaha odpůrců roste a oni vyrazí do útoku při první příležitosti, zatímco ti druzí se jen chabě brání, takže vládce i jeho přívrženci jsou pak naráz ve smrtelném nebezpečí. K vyjasnění této otázky je zapotřebí zjistit, zda ti, co přinášejí novoty, tak činí z vlastní vůle a zcela samostatně, nebo zda svůj záměr uskutečňují s pomocí někoho jiného. V druhém případě dopadnou vždycky špatně a ničeho se nedomohou. Stojí-li však na vlastních nohou a mají dostatek vlastních sil, jen málokdy podlehnou. To je také důvod, proč proroci s mečem v ruce uspěli, kdežto ti neozbrojení podlehli.“ (ibid., 6.kapitola).
22. Komentář českého překladu Vládce v této souvislosti dodává: „Mojžíš, Kýros, Romulus, Théseus – Machiavelli často klade vedle sebe legendární i skutečné postavy a stejně nakládá i s událostmi“ (J.HAJNÝ, Niccoló Machiavelli. Vladař, ed. cit., str. 113, poznámka č. 24).
23. N.MACHIAVELLI, ibid., 6.kapitola.
24. „A nadto je lidská povaha vrtkavá: je snadné někoho o něčem přesvědčit, ale těžké ho v přesvědčení udržet. Proto je zapotřebí být neustále připraven prosadit vlastní záměry silou, jakmile lidi víra opustí. Nebyl by se udržel ani Mojžíš, ani Kýros, ani Théseus, ani Romulus, kdyby nedrželi v rukou meč“ (ibid.).
25. N.MACHIAVELLI, ibid.
26. Ibid., 7.kapitola. Podrobněji je způsob tohoto vražedného přepadení vykreslen v 8.kapitole.
27. Ibid., 7.kapitola. I s ostatními protivníky, kteří nepadli za oběť úkladné vraždy v Senigalii, se Cesare Borgia vypořádal radikálně. Machiavelli připomíná, že: „Z pánů usmrtil všechny, které dostihl, a zachránilo se jich jen málo“ (ibid.).
28. Machiavelliho stanovisko vzešlo jak z reakce na politickou situaci jeho doby, tak z jeho teoretického přesvědčení. Podle Realeho a Antiseriho je třeba hlavní motiv autorova názoru hledat v „nové politické skutečnosti, povstalou ve Florencii a v Itálii, která však předpokládá již značně rozšířenou vážnou krizi mravních hodnot. V ní se nezrcadlil jen rozchod mezi „bytím“ (věci, jak fakticky jsou) a „ideálem“ (věci, jaké by měly být, aby byly v souladu s mravními hodnotami), nýbrž tento rozchod přímo vyzvedala do role principu a kladla ho do základů nového pohledu na politická fakta“ (Giovanni REALE, Dario ANTISERI, op. cit., str. 91).
29. Srov. Josef HAJNÝ, op .cit., Předmluva, str.13.
30. Čtenář sám bez nápovědy nahlíží, jaký koncept ctnosti leží v pozadí tohoto výroku.
31. Ibid., 7.kapitola. Jméno Alexandr označuje papeže Alexandra VI, otce Cesara Borgii. V jedenácté kapitole o něm čteme: „Potom se objevil papež Alexandr VI, který jako jediný z papežů ukázal, co se dá s vojskem a penězi dokázat“ (ibid.,11. kapitola).
32. V osmé kapitole autor doznává: „Jistěže nelze označit za ctnost vraždění spoluobčanů, zradu přátel, věrolomnost, bezbožnost a bezohlednost, tím člověk může sice získat moc, nikdy však slávu“.
33. Ibid. 8.kapitola.
34. Že udržení moci stojí v pozici axiomu regulujícího pohled na problém aplikace násilí, vysvítá zřetelně i z následné citace: „Domnívám se, že to vyplývá z toho, zda je násilí užito v nejnutnější míře, či ne. Pokud je vůbec lze ospravedlnit, pak pouze zpočátku, jako akt sebeobrany, a naráz. Ve chvíli však, kdy vláda je upevněna, není žádný rozumný důvod v násilnostech pokračovat a je naopak třeba pečovat o blaho poddaných. Za špatné a neospravedlnitelné násilí bych označil to, jehož přibývá, přestože se ho zpočátku použilo málo, opakuje se, namísto aby ho ubývalo. Ti, kteří budou postupovat prvním způsobem, se mohou s boží a lidskou pomocí udržet, kdežto ti druzí jsou předem odsouzeni ke zkáze“ (ibid. 8.kapitola). Termín sebeobrana znamená v Machiavelliho chápání obranu vlastních zájmů vládců-agresorů. Ke konci kapitoly italský myslitel vyznává, že v politice je při získávání moci použití násilí přípustné.
35. „Vládce musí s poddanými zacházet tak, aby své chování nemusel měnit, protože mohou přijít i těžké chvíle v životě země, kdy s tvrdostí nepochodí, a naopak nenadálá mírnost je k ničemu, protože ji občané považují jen za chytračení“ (ibid., 8.kapitola). „Nejhorší, čeho se panovník může nadít od lidu, je ztráta důvěry a přízně…Lidu se vládce zbavit nemůže, bohatých ano…Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách“ (ibid., 9.kapitola). „Stará zkušenost dobře vedených států ukazuje, že nestačí dobře vycházet s vlivnými a bohatými, ale především se širokými vrstvami“ (ibid., 19. kapitola). V 21. kapitole se pojednává o vhodnosti či nevhodnosti budování ochranných hradeb. Machiavelli dochází k závěru, že odpověď na otázku není jednoznačná. Důležitost přízně lidu se i v této souvislosti znovu objevuje: „Nejspolehlivější pevností je taková vláda, která nevyvolává nenávist lidu. Před tou stejně panovníka nezachrání sebepevnější tvrz, protože se vždycky najde přičinlivý soused, jenž jeho lidu nabídne svou zbraň“.
36. V Machiavelliho postoji vůči církví ovládaným územím je cítit určité váhání. Na jedné straně by ho rád získal prostředky, v jejichž vynalézání nemá sobě rovného. Na straně druhé se však o autoritě církevní správy vyslovuje s jistou úctou, která má svůj poslední zdroj ve víře v Boha: „Nakonec nám zbývá promluvit o církevních knížectvích. S těmi je potíž jediná – jak je získat. Jsou jen dvě možnosti: buď bojem, nebo šťastným řízením osudu. Uchovávají se však nesmírně lehce, neboť se opírají o vžité náboženské pořádky, jež jsou tak silné, že se jejich vladaři udrží bez ohledu na to, jak žijí a jednají. Oni jediní totiž drží státy, aniž je chrání, mají poddané, aniž jim vládnou. Ačkoliv jejich panství jsou zcela bez ochrany, nikdo je zevnitř neohrožuje a poddaní nechtějí ani nemohou toužit po jiném vládci. To jsou vskutku jediná šťastná a bezpečná panství na tomto světě. Protože se však řídí a udržují vyšším principem, nepřísluší mi se jimi obírat. Zřizuje a zachovává je Bůh a ode mne by bylo nadutostí a opovážlivostí se o nich zmiňovat“ (ibid., 11.kapitola). Počáteční otázka, jak církevní panství získat, proto zůstává bez odpovědi.
37. Ibid., 12.kapitola.
38. „Takové vojsko není svorné, je nedisciplinované, nespolehlivé a hamižné; má sice plná ústa statečnosti, ale tváří v tvář nepříteli vezme při první příležitosti do zaječích; nedbá zákonů božích ani lidských. V mírových dobách zemi vysávají žoldáci, v době války ji zas pustoší nepřítel. Na bojiště je vede jen ta trocha peněz, a ta nestačí na to, aby přiměla vojáka s láskou umírat pro zájmy pána. Do služby se všichni hrnou, pokud se nevede válka, jakmile ovšem vypukne, hledají cestu k úniku“ (ibid.).
39. Ibid., 12. kapitola. Reale a Antiseri poukazují na to, že Machiavelli se osobně neztotožňuje s ideálem vládce, který v námi analyzovaném díle vykresluje. Jeho preference platí ideálům republiky: „Machiavelliho politický ideál však není jím popsaný vládce, který je spíše nutností historického momentu, nýbrž římská republika založená na svobodě a dobrých mravech“ (Giovanni REALE, Dario ANTISERI, op. cit., str. 95). Filosofická encyklopedie Wikipedia konstatuje v tomto směru rozpor v Machiavelliho myšlení: „Machiavelli teoretizuje ve Vládci jako ideál absolutní moc, třebaže se formoval v republikánské škole a vždy věřil v hodnoty republiky; jeho vzorem je římská republika, kterou Machiavelli vyzdvihuje v díle Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, s přímou účastí lidu.“ (http://it.wikipedia.org/wiki/Il_Principe). Na daném místě jsme ovšem viděli, že se do této Machiavelliho obhajoby republikánských ideálů vloudila i brutální představa o kompetencích nový řád přinášejícího vládce.
40. N.MACHIAVELLI, Vládce, 13. kapitola.
41. Srov. ibid., 10. a 13. kapitola.
42. Ibid., 14. kapitola.
43. „Pokud jde o duševní průpravu, má vladař především studovat dějiny a životopisy proslulých mužů, zkoumat příčiny jejich vítězství a porážek, aby si uměl pro sebe vybrat příklady hodné následování a aby věděl, čeho se vyvarovat“ (ibid.).
44. Srov. ibid., 16. kapitola.
45. „Všichni dobře víme, že lidé jsou nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví, a pokud je ruka páně otevřená, přetrhli by se dobrou vůlí, slibují hory doly – celé své jmění, životy vlastních synů, svou krev. Jakmile však dojde k lámání chleba, na čtyráku se obrátí. A jestliže na ně panovník spoléhal, se zlou se potáže. Koupená oddanost nemívá dlouhého trvání, protože na rozdíl od pozemských statků není naším majetkem a v pravý čas s ní nemůžeme libovolně nakládat“ (ibid., 17. kapitola).
46. Ibid.
47. „Lidé klidně ublíží tomu, koho milují, protože láska je morální závazek a ten pro svůj prospěch klidně poruší. Právě proto, že jsou špatní a slabí. Ale strach z trestu je přece jen drží na uzdě. Panovník má budit respekt, nikoli však strach, protože ten vede zase k nenávisti. A respekt si udrží potud, dokud nesáhne poddaným na majetek a na jejich ženy. Když už mu nezbývá než někoho popravit, pak to musí pádně zdůvodnit. Lidé spíš zapomenou na smrt třeba i vlastního otce než na ztrátu majetku“ (ibid.).
48. Ibid.
49. Ibid., 18. kapitola.
50. Ibid.
51. Ibid.
52. Ibid. Ve světle této citace se Hajného apologie údajně nepochopeného Machiavelliho (viz. Předmluva českého vydání Vládce, str. 10) jeví sama jako účelová. Třebaže italský myslitel nikdy nevyřkl zásadu „účel světí prostředky“, není možné kritizovat interpretace, které ji z jeho spisu vyčetly. Text hovoří jasně a jeho význam se nedá zvrátit pouhými odkazy na širší kontexty Machiavelliho pozice. V závěru komentáře k Machiavelliho Vladaři se k tomuto problému v kritické poznámce ještě vrátíme.
53. Ibid., 19. kapitola.
54. Ibid., 21. kapitola.
55. „Poznat, zda může být někdo dobrým ministrem, lze snadno a takřka neomylně podle základního měřítka: myslí-li vždy a ve všem hlavně na sebe a svůj prospěch, pro takovou funkci se nehodí. Muž ve službách státní moci nikdy nesmí myslet na sebe, ale na prospěch země a vladaře a projednávat státní záležitosti s ním. Na druhé straně si musí panovník dobrého ministra umět vážit, nesmí ho přehlížet, má ho vyznamenávat a patřičně oceňovat, aby si ho zavázal vděkem k věrnosti a oddanosti. Jen tehdy, nasytí-li jeho ctižádost i přirozenou lidskou touhu po přiměřené životní úrovni, bude mu sloužit dobře a odpovědně, protože bude vědět, že každý možný převrat ohrozí nejen panovníka, ale i jeho“ (ibid., 22. kapitola).
56. Srov. Glaukonem předložený příběh o Gygově prstenu v: PLATÓN, Ústava, 359 C–360 B.
57. Je třeba brát lidi takové, jací jsou, a vědět, že jsou dobří jen tehdy, přiměje-li je k tomu nutnost“ (N.MACHIAVELLI, Vladař, 23. kapitola).
58. Srov. ibid.
59. „Niccoló Machiavelli (1469-1527) is celebrated for his attitude of indifference towards the morality or immorality of the means employed by the ruler in the pursuit of his political purpose, which is the preservation and increase of power“ (Frederick COPLESTON, A History of Philosophy, volume III, Doubleday, New York 1985, str. 315).
60. „Moderní kritika však předpokládá, že vůle autora k sepsání Vládce, a tedy k úvahám o monarchii, byla motivována přitížením situace v Itálii. Ve skutečnosti se Itálie nacházela na konci patnáctého a na začátku šestnáctého století v období neustálých vnitřních bojů. Machiavelli chtěl tedy podle ní svým traktátem povzbudit italské vládce k tomu, aby vzali otěže válkou zmítané země do svých rukou a věřil, že v onom konkrétním období spočíval jediný způsob, jak toho dosáhnout, v monarchické formě vlády. To je tedy motiv, který dal povstat mnohým, z velké části neopodstatněným kritikám“ (http//it.wikipdia.org/wiki/Il_Principe).
61. „Omnes enim artes et scientiae in unum ordinantur, scilicet ad hominis perfectionem, quae est ejus beatitudo“ (Tomáš AKVINSKÝ, In Metaphysicam Aristotelis commentaria, proemium).
62. Srov. Frank. S. MEYER, Roman JOCH, Vzpoura proti revoluci dvacátého století, Akademia, Praha 2003, str.352-356.
ii63. Pro závěrečné resumé se hodí uvést Coplestonova slova: „Machiavelli was clever and brilliant; but he can scarcely be called a profound political philosopher“ (Frederick COPLESTON, op. cit., str. 319).