Mezi službou a svévolí: delegace Boží vlády v Izraeli a královská ideologie okolních kultur - díl I.

Mlada Mikulicová

Podle Whitelamovy definice v Anchor BibleDictionary je král ten, kdo má dědičnou nebo volbou udělenou moc nad určitým územím, totiž státem, jehož je ústředním symbolem. Pro lid tohoto státu král garantuje prosperitu, hojnost a bezpečí. Královská hodnost se týká osoby, autority a instituce. (1) Definice vychází ze skutečností, doložených ve starověkých dokumentech Předního východu a Egypta - na vyobrazeních, v záznamech o vládě jednotlivých panovníků a v mytologických materiálech. První a nemalou obtíž představuje samotné označení panovníka. Hebrejské slovo melech (kořen mlk) se ve Starém zákoně původně používá o okolních neizraelských vládcích.(2) První král Izraele, Saul, je nagíd, „označený"(3) od Hospodina jako vůdce na místě Božím (1 Sam 10,1). Melek naproti tomu byl samostatný pán země a lidu, na nikom nezávislý. V ugaritských mytologických textech je to epiteton nejvyššího boha Ela. Převzetí výrazu melek signalizuje už v prvních záznamech o izraelských králích významný pohyb (poprvé se užívá rovněž o Saulovi v 1 Sam 8,5). Je pozoruhodné, že semitský kořen mlk v mezopotámském prostředí označuje královského rádce (maliku). Sumerský vládce byl božský zmocněnec lugal nebo en(si), zástupce pro správu města.(4)Akkadský, babylónský a asyrský král se nazývá šarru; kořen tohoto slova je příbuzný biblickému výrazu pro vysoce postaveného dvořana - ministra či vojevůdce (sar). Z těchto označení vyplývá, že status představitele starověkého státu byl závislý na vládci vyšším než on.

1. Vládce

Starověké texty nenechávají na pochybách, že prvotní a absolutní moc nad vesmírem náleží Bohu. Je vyjádřena vertikálním principem řádu (spravedlnosti), jehož viditelným projevem je mír. Lidský správce stojí v jeho službách a uskutečňuje jej v sociální dimenzi.(5) V Egyptě se Ma´at („spravedlnost") zobrazovala jako hypostáze slunečního boha v ruce egyptského krále. Žalm 97 charakterizuje Boží královskou vládu obrazem trůnu stojícího na tribuně spravedlnosti a práva (97,2b). Pozemský vládce se vyznačuje mimořádnými charakteristikami, které vzbuzují úžas, úctu a hrůzu. Asyrské texty mluví o božské záři panovníka, která šíří děs mezi nepřáteli.(6) Aura králi nepatří z podstaty, je božským darem a může být člověku odňata. Na božský původ královské moci chce ukázat i symbol čelenky s rohy, s níž je na stéle zpodoben akkadský král Narám Sín.(7) Determinativ DINGIR (bůh), vyskytující se ve starých mezopotámských textech u jmen králů od Sargona Akkadského po Chammurabiho také naznačuje božskou podstatu jeho autority. Tento determinativ stojí u jmen bohů a sakrálních předmětů. Ne že by král byl bohem, ale jeho vláda, tedy královská instituce je božského původu. Ostatně i obřadní zvolání Aššurova kněze „Aššur je král" při novoroční korunovaci asyrského krále (8) vyjadřuje uznání božské vlády Aššurovy, jež zakládá časnou událost ustanovení lidského reprezentanta. Častý názor, že božské atributy krále jsou propagandistické prostředky královské ideologie a ve skutečnosti chtějí vyjádřit ideál pozemského krále a posílit jeho moc, izoluje atribut v historických podmínkách a brzdí jeho výpovědní hodnotu o původu a cíli, že totiž tento přesažný ideál pozemskou vládu zakládá, energizuje a vede k naplňování. Pozemské království se chce odvíjet podle nebeského modelu, který v jisté, proměnlivě nedokonalé míře představuje, a především k němu má vést.

2. Král Hospodin

„Hospodin kraluje! Jásejte před králem Hospodinem... protože Hospodin je vznešený, hrozný, je to veliký král nad celou zemí" (Ž 96,10; 98,6). Starozákonní zvěst důsledně trvá na výlučné královské vládě Boží. Počátky tohoto vyznání jsou těžko historicky datovatelné, nejvíce však zaznívá v žalmech a prorockých knihách. Slovní vyjádření některých žalmů připomíná obřadní formule asyrského rituálu,(9) což vedlo k teorii existence podobného novoročního obřadu v Izraeli(10), při němž Král Hospodin sestupuje, zasedá na svém svatém trůnu (Ž 47,9b) a ujímá se vlády. Podle Ž 110,1-2 ustanovuje „muže po své pravici", aby mu předal „žezlo moci" a „dal mu vládnout v posvátném lesku". Ovšem Král Hospodin je „po jeho pravici", on sám „bude soudit národy" (Ž 110,5-6). Hypotéza o izraelském intronizačním obřadu je sice pro nedostatek přímých dokladů sporná stejně jako aktuální význam perfekta malak,(11) ale důraz na Boží svrchovanost i na skutečnost, že Hospodin ustanovuje královskou vládu a má v moci její průběh, je konzistentní s biblickou výpovědí. Věčná vláda Zakladatele řádu světa definuje v čase vládu lidskou. Že tato definice v sobě nese i zacílení a nárok lidské odpovědnosti, to naznačuje obraz Hospodina Soudce: „Hospodin ... trůní věčně, stolec svůj postavil k soudu. Podle práva bude svět soudit, podle spravedlnosti vyřkne rozsudek nad národy" (Ž 9,8-9). Cíl - právo a spravedlnost, synonymní dvojice odpovídající pojmu Boží řád - je tím méně zjevný, čím užší je horizont lidské vlády. V silovém poli, které věčný cíl vytváří, se odehrává drama pozemského kralování.

3. Pozemský delegát nebeského vládce

3.1. Nerovnost Boha a smrtelníka

Starověká obec náležela Bohu a kulticky tuto přináležitost vyznávala. Fakt, že každé město jmenovalo jiného boha, není v rozporu s náležením jedinému. Enlilova svatyně v Nippuru byla sakrálním centrem i tehdy, kdy v jižní Mezopotámii začal vznikat širší politický útvar. Konstituoval se jako amfiktyonie svatého města Nippur,(12) v níž každá obec spolku uchovala kult svého patrona, ale zároveň rozšířila své náboženské chápání o pojem „nejvyšší bůh" - Enlil, jehož vláda se projevuje v Nippuru. Král tohoto svazu měst měl své pověření k vládě od Enlila, jehož byl pozemským zástupcem. Proto jeho titulatura zněla „král (celé) země". (13) Egyptský král přijímal v protokolu ke svému rodnému jménu ještě navíc božské jméno Hór s přídomkem, který charakterizoval jeho vládu. (14) Jméno vyjadřovalo podstatnou proměnu: král nyní v sobě spojoval božské a lidské prvky, božskou moc vlády a svou lidskou individualitu s jejími limity. Byl člověkem, do něhož vstoupila božská vláda, „majestát" (hm).(15) Ne člověk, ale vtělený majestát vydával ustanovení ke správě země, a naopak reprezentoval Egypt v božském světě. Neříkalo se „král", ale „jeho majestát" (hm.f), tak znělo i jeho oslovení (hm.k) a rovněž on sám se o sobě vyjadřoval pojmem „můj majestát" (hm.i). (16) Asyrský král při korunovačním obřadu gesty vyjadřoval pokornou podřízenost svému bohu: sotva vešel do Aššurova chrámu, vrhl se na zem a hluboce skloněn zapálil před jeho trůnem kadidlové misky. (17) Nerovný vztah božského vládce a jeho zástupce ve světě je patrný i na pojmech ugaritských mytologických písní o Baalovi. El („Bůh") je označován jako věčný král,(18) ale on sám, aniž by přestal být králem, usadí svého syna Baala („Pán") na trůn království. (19) Příběhy cyklu vyprávějí o Baalových bojích, jimiž dobývá vládu, a o stavbě královského paláce, který ji stvrzuje. Dekret ke stavbě paláce ovšem dostává od Ela. Úroveň, odkud vládce světa získává moc, je vyšší. El je král, Baal se králem stává. El je král božské říše, Baalovo kralování se týká země a lidí. Elova vláda je mimo čas a neměnná, Baal ji musí nabýt. (20) V krátkém čase osobního pozemského života měl smrtelník přispět k udržování věčné instituce královské vlády. Od nebeského vládce dostával pozemský „vezír" spolu s mandátem i sílu k udržení řádu stvoření. Jejím projevem byla plodnost, zajištěnost obce a vojenská vítězství. Toto božské charisma s sebou neslo kritický moment: stávalo se, že král zneuznal příčinu své moci a zúžil božství na své lidství a na jemu přidělený úsek vlády. Divinizace krále a odtržení časné instituce od věčné nakonec vedlo k sekularizaci královské vlády, jakkoli král zdůrazňoval tradiční božskou titulaturu.(21) Přísně teologický postoj proroků i deuteronomistických dějin nešetří kritikou svévolné monarchie. V reflexi dějin Izraele a Judska je protagonista důsledně posuzován podle měřítka Božího mandátu a královy poslušnosti. „Šalomoun, syn Davidův, pevně držel vládu nad svým královstvím, neboť jeho Bůh, Hospodin byl s ním a nesmírně ho povznesl k moci" (2 Kron 1,1). „Achaz... nedělal, co bylo správné v Hospodinových očích" (2 Kron 28,1b). „Chizkijáš... dělal, co bylo správné v Hospodinových očích, stejně jako kdysi jeho otec David" (2 Kron 29,2). „Hospodin mluvil k Manassemu a k jeho lidu, ale oni neposlouchali" (2 Kron 33,10).

3.2. Božský mandát

Podle některých starověkých pramenů je zřejmé, že vládce dostává v době ohrožení obce lidsky neomezenou pravomoc. V Sumeru je to lugal („bohem pověřený"), ale platnost jeho vlády končí, jakmile krize pomine. V době klidu obec spravuje podvojná instituce: chrámová komunita a rada starších. V čele stojí ensi („boží služebník"), pověřený bohem, instalovaný kněžími a přijatý radou obce.(22) Jeho vláda je sice permanentní, avšak bez nástupnictví a odvolatelná. Povolání soudců Izraele (šoftím) odráží podobnou etapu vývoje královské instituce. Hospodin ustavuje „velké soudce", charismatické vůdce a zachránce lidu pro dobu tísně na základě pokorných proseb svého lidu.(23) „Hospodin povolával soudce, kteří zachraňovali (lid) z rukou nájezdníků" (Sdc 2, 16). „Sestoupil na něho Boží duch a on se stal soudcem Izraele a šel do boje" (Sdc 3,10). Naproti tomu instituce „malých soudců" je zcela odlišná, ač jsou označováni stejně (šoftím). Naznačuje původ v obci, patrně jde o soudce občanských sporů v linii delegovaných pravomocí vládce.(24) O jejich božském mandátu se nemluví. (25) Jiftáchova vláda začíná zdola, pověřením od lidu a přísežným uzavřením smlouvy ve svatyni, teprve později Hospodin potvrzuje volbu. Jiftách je uchvácen Božím duchem a dosáhne vítězství v boji, které jeho vládu legitimizuje (Sdc 11,4-11; 29-32). V době Achenatonovy theopolitické reformy je královská moc chápána jako univerzální monarchie krále-kněze. Kosmická vláda nejvyššího boha Slunce má svou pozemskou formu ve vládě egyptského panovníka, který proto disponuje celou zemí. Jeho pozemská vláda se projevuje vytvořením fungující velmoci, v níž je blahobyt a mír. Královy soudy a výnosy jsou považovány za božská orakula a vzory moudrosti. Jeho božská podstata má vystoupit v okamžiku jeho přechodu z lidského času (smrtí) do věčného, cyklického času božství (Usírev-Hór). Achenaton reformou posiluje své spojení s bohem i v čase svého lidského života tím, že koná službu velekněze. Označení krále jako božího syna v mezopotámské královské ideologii (26) chce vyjádřit vládcův úzký kontakt s božským životem, který zakládá život země. Král byl sice pouhý smrtelník, měl však úkol v božském díle, jak vyjadřuje mytologický obraz zahradníka u „stromu" a „pramene" života.(27) Vládce sdílel božský život, aniž se sám stával bohem. Do jisté míry však byl tím, koho zastupoval.(28) Vítězství nad nepřáteli, rozšíření země a nastolení míru bylo znamením božské delegace moci. Jeho příslib je doložen v mezopotámských královských nápisech a asyrských královských rituálech. „Tvé ruce (vztažené) k Aššurovi kéž dosáhnou úspěchu... svým rovným žezlem rozšiř svou zemi... kéž ti Aššur dá spravedlnost a pokoj."(29) Nápisy na královských stélách potvrzují, že slíbené se stalo. Také Hospodinovu králi platí příslib vítězství nad narušiteli míru: „... rozdrtí utlačovatele... v jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje" (Ž 72,4b.7).

3.3. Protokol o vládě pozemského krále

Božský mandát, a tedy i legitimita krále byla potvrzena dekretem „z Boží ruky". Ustanovující dekret patřil mezi zmiňované sounáležitosti korunovačního obřadu, jak je znám z Egypta a Mezopotámie. Protokol krále Tutmose III., psaný božskou rukou, obsahoval korunovační jména, potvrzení synovství, předání moci a soudcovského žezla. (30) Povinností izraelského krále bylo dodržovat závazky smlouvy s Hospodinem, která podle starozákonní tradice sahala do dob patriarchů a Mojžíše. Předák se za celý lid zavazoval k věrnosti Hospodinu a zachovávání Božího zákona, Hospodin ze své strany svěřoval lidu zemi a přijímal jej za své „výhradní vlastnictví", království kněží a svatý lid.(31) Boží příslib Davidovi je formulován podobně jako smlouva s Abrahámem a Mojžíšem. Podmiňuje svěření země poslušností vůči „dekretu" (choq). „Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li poslušný mých ustanovení (chuqqot) a příkazů (micwot) ..., dám ti dlouhý věk" (1 Král 3, 14). Ač v Izraeli není přímý doklad zapsaného královského protokolu, v „intronizačním" žalmu (32) král dosvědčuje své vyvolení vyhlášením Hospodinova ustanovení (choq JHWH). Hospodin krále přijímá: „řekl mi: ty jsi můj syn" a dává mu příslib země a pevné vlády: „dám ti jako úděl národy, jako majetek zemi... budeš vládnout železným žezlem (ševet, „hůl")", (Ž 2,7-9). Právě tolikrát zmiňovaný choq mohl mít analogicky k sousední dvorní praxi podobu psaného dokumentu, který obsahoval podmínky jeho osobní smlouvy s Bohem, jak to ostatně požaduje tóra: „Až převezme trůn království, ať napíše na svitek tento zákon, převzatý od kněží levítů, ať jej má u sebe a čte si v něm po celý život, aby se naučil ctít Hospodina, svého Boha a pečlivě zachovával všechna nařízení tohoto zákona (tóra) a těchto ustanovení (chuqqím)" (Dt 17, 18-19). David, ideální prototyp lidského krále, rekapituluje na závěr života svou vládu: „neodstoupil jsem od Jeho ustanovení (chuqqót)" (2 Sam 22,23).

3.4. Pozemská vláda je odrazem nebeské

Prvním úkolem pozemského vládce bylo uchovávat Bohem ustanovený řád, prostupující celým vesmírem, všemi složkami společnosti i životem jednotlivce. Král první dynastie Narmer je na své paletě (33) zobrazen, jak pod patronací Hóra (sokola) poráží nepřátele a tak zjednává řád. Ten ostatně dokládá i symetrie reliéfních výjevů. Královské Hórovo jméno, doložené u mnoha egyptských vládců od první dynastie, spojuje božské (solární) a pozemské (politické) aspekty vlády. (34) Ustavičný kult v egyptských královských nekropolích a textové i obrazové výpovědi o posmrtném jednání „živého" krále ukazují na propojení královské moci v tomto světě a „na druhém břehu". (35) Texty na stěnách pyramid Staré říše předpokládají prvotní božskou organizaci světa. „Atum pro tebe spojuje kraje, dává ti města." (36) Hieroglyfický znak pro město (niwt) je ideogram kruhového půdorysu s vnitřním rozčleněním. Jiný znak označuje královský dvorec (hwt). Z obojího lze usoudit, že král byl zakladatelem, a tedy vlastníkem dvorce, avšak město náleželo bohu a bylo králi pouze svěřeno do správy. (37) Král přejímal základní „modelovou" strukturu, kterou pak rozvíjel vlastní imitativní iniciativou. Chrámový okrsek, střed světa v posvátném městě, byl srdcem starověké obce, ať už se její velikost rozšiřovala, nebo ne. (38) Uchovávat Bohem ustanovený řád ve svěřeném území znamenalo v královské praxi jednak vojensky obhájit území, jednak upevnit vnitřní zákony obce. Ve starověkých textech se pro zákonodárství používají podobné formule: upevnit právo na zemi, nastolit spravedlnost, zastat se vdovy a sirotka, být pastýřem svěřeného lidu. „... já, Lipit Ištar, pokorný pastýř svého lidu... nastolil jsem v Sumeru a Akkadu spravedlnost podle Enlilova výroku." (39) „(Bůh) Ningirsu mě ve smlouvě pověřil... aby sirotek a vdova nebyli vydáni (na milost) mocnému." (40) Předním úkolem izraelského krále zpočátku bylo lidské právo: zajistit v zemi klid a postarat se o ty, jimž se křivdilo: „Vyprav se do úspěšného boje za pravdu a právo, ať tě proslaví tvá pravice" (Ž 45,5). „Zjedná právo (41) poníženým z lidu, zachrání bezmocné, rozdrtí utlačovatele" (Ž 72,4). V tomto smyslu měl podle příkladu velkých soudců vést izraelské vojsko v obranném boji (1 Sam 8,20), soudit závažné spory po vzoru proroků Mojžíše a Samuela (1 Sam 8,1-5 aj.). Starozákonní záznam o vzniku královské instituce v Izraeli vždycky uvádí jako důvod paralelu sousední praxe: „jako jiné národy". Kněžskou úlohu krále starozákonní texty zavrhují (1 Sam 13,10 aj.). (42) Královské knihy a Kroniky pak zdůrazňují králův postoj k božskému právu, zda jednal v linii Davidově jako zastánce víry v Hospodina a potlačoval průnik pohanských kultů. (Dokončení příště.)

Poznámky:

• 1. Srov. K. W. Whitelam, King and Kingship, heslo v Anchor Bible Dictionary, Vol. IV, D. N. Friedman (ed.), New York 1992, s. 40.

  2. Například abímelek v Gn 20.

  3. Kořen ngd - vyhlásit, označit.

  4. Výklad obou pojmů je však nejasný. Srov. L. Oppenheim, Starověká Mezopotámie, Praha 2001, s. 82.

  5. J. Assmann, Ma´at: Gerechtigkeit und Unsterblichkeit im alten Ägypten, München 1995.

  6. Srov. Mojžíšova aura v Ex 34,29-30 a Ž 110,3 o božské záři krále-Mesiáše.

  7. Narám Sínova stéla ze Sús, 23. století př. Kr., lokace v muzeu v Louvru, ANEP (The Ancient Near East in Pictures Relating to the Old Testament), J. R. Pritchard, Princeton 1954, č. 309.

  8. K. Müller, Texte zum assyrischen Königsritual, Leipzig 1937, s. 29 (Text I., Kol. I:29).

  9. JHWH malak / Aššur šar.

  10. S. Hooke, Myth, Ritual and Kingship, Oxford 1958, I. Engnell, Studies in Divine Kingship in the Ancient Near East, Uppsala 1943, G. Widengren, Sakrales Königtum im Alten Testament und im Judentum, Stuttgart 1955, S. Mowinckel,Das Thronbesteigungsfest Jahwäs und der Ursprung der Eschatologie, Psalmenstudien II, Kristiania 1922.

  11. Mowinckelův překlad „právě se ujal kralování" je spíše mimořádný. Slovesná forma perfekta vyjadřuje trvalý stav, „kraluje". Tak většina překladů. Není totiž žádná doba, kdy by Hospodin nekraloval. Srov. Whitelam, ABD IV, s. 43.

  12. A. Amnus, The God Ninurta in the Mythology and Royal Ideology of Ancient Mesopotamia, SAAS (State Archives of Assyria Studies), University of Helsinki 2002, vol. XIV, s. 14.

  13. Amnus, s. 14.

  14. Například Unas měl Hórovo jméno „Ten, který vydává příkazy v obou zemích" (Horním a Dolním Egyptě), Tutmose III. se jako král jmenoval „Hór Silný býk, povstávající v Thébách".

  15. Srov. J.P. Allen, Middle Egyptian: an Introduction to the Language and Culture of Hieroglyphs, Cambridge 2000, s. 31-33.

  16. Výraz faraón je pořečtěná forma hebrejsky vysloveného egyptského metaforického titulu pr.aA, „Palác" (doslova „Velký dům").

  17. Müller, Texte, s. 9 (Text I, Kol. I:30-32).

  18. El mlk, ab šnm, „král El, otec věků", Baal I* vi 2 a jinde (G.R. Driver, Canaanite Myths and Legends, Edinburgh 1956).

  19. b´l yttbn lkse mlkh, Baal III v 33.

  20. Srov. W. H. Schmidt, Königtum Gottes in Ugarit und Israel: zur Herkunft der Königspredikation Jahwes, Berlin 1961, s. 22.

  21. Někteří seleukovští a ptolemaiovští vladaři se nazývali epitety Sótér - „Zachránce", Epifanés - „Zjevený (bůh)", ač jejich zpupná politika o božském původu vlády nesvědčila.

  22. H. Frankfort, The Birth of Civilization in the Near East, London 1951, s. 69-70.

  23. „Pak Izraelci volali k Hospodinu: Hřešili jsme, když jsme zapomněli na svého Boha a sloužili baalům" (Sdc 10,10).

  24. O takové „sekulární" delegaci mluví příběh o ustanovení Mojžíšových pověřenců v Ex 18,24-26: „...ustanovil je jako vůdce lidu (róš, „náčelník", sar, „vůdce")... a soudili lid po všechen čas".

  25. „...soudil Izrael dvaadvacet let", Sdc 10,3 aj.

  26. Lipit Ištar, syn Enlila, Chammurabi, syn Sínův.

  27. G. Widengren, The King and the Tree of Life in Ancient Near Eastern Religion, Uppsala 1951, s. 14-18.

  28. M. Eliade, Dějiny náboženského myšlení I, Praha 1995, s. 82-83.

  29. Müller, Texte, s. 13 (Text I, Kol. II:32,34-36.

  30. R. de Vaux, Ancient Israel, Its Life and Institutions, London 1961, s. 103.

  31. Srov. Gn 17,8 a Ex. 19,5-6.

  32. Označení a kategorizaci zavedl H. Gunkel, hypotézu o intronizačním rituálu v Izraeli dále rozvinul S. Mowinckel, op. cit.

  33. Narmerova paleta z Hierakonpole, Muzeum Káhira, ANEP č. 296.

  34. Např. Hór „Bojovník" - Achu z 1. dynastie, Hór „Oblíbený v obou zemích" - Pepi I. z 6. dynastie.

  35. „Unas převzal vládu Atumovu... je na Hórově trůnu... ohnivý žár jeho čelenky... způsobil v jejich srdcích strach, když je pobíjel..." (Texty pyramid, Unas 256, http://efts.lib.uchicago.edu).

  36. Texty pyramid 1475.

  37. Srov. T. N. Saveljeva, Chramovyje chozjajstva Egipta vremeni Drevnego carstva, Moskva 1992, s. 15-16.

  38. Nippur byl už v raně dynastické době sumerských měst pokládán za „prvotní město", které „bylo na světě postaveno hned při stvoření" (Annus, s. 9.). Enlilův chrám Ékur byl poutem mezi nebem a zemí a pochopitelně i místem korunovace sumerských vládců. Podobnou archetypální funkci měla egyptská města s ústředními svatyněmi: Nechen (Hierakonpolis), Pe, Gebt, Abydos, Bútó, kde se spojoval kult s hospodářskou administrativou. Srov. Saveljeva, s. 18.

  39. Lipit Ištar, Předmluva k zákoníku, ANET: Ancient Near Eastern Texts Relating to the Old Testament, J. Pritchard (ed.), Princeton 1969 (1958), s. 159.

  40. Nápis na stéle Urukaginy z Lagaše. Amnus, s. 16.

  41. „Rozsoudí", kořen špt.<

  42. Výjimečný význam má zmínka o neizraelském králi-knězi Melchísedechovi v Gn 14,18.