Intelektuál ve veřejném prostoru

Roman Joch

1. Intelektuálové a pravda

Západní konzervatismus za posledních padesát až sto let nepředstavuje ani tak snahu o zachování statu quo, ale jedná se spíše o vzpouru proti levicově-liberálnímu intelektuálnímu establishmentu (i jeho kritiku), který převládá již několik desetiletí. V tomto duchu si dovolím uvést několik výtek vůči intelektuálům hlavního proudu současné české i západní společnosti; jakýsi seznam jejich selhání, defektů a kontradikcí, které mi vadí nejvíce. Jak bude patrné, valné mínění o nich nemám.

Zde jsou body mé obžaloby v cause „lid versus intelektuálové“:

Za prvé. Veškerá tvrzení většiny současných, novodobých intelektuálů jsou v rozporu s jejich filosofickými předpoklady. Proč? Každý, ať už intelektuál či ne-intelektuál, pokud si něco myslí, něco tvrdí či píše, nutně předpokládá, že má pravdu. Samozřejmě nikoli v tom smyslu, že by znal celou pravdu či pravdu o všem (to si myslí maximálně někteří pacienti Bohnic), ale že má pravdu v tom, co konkrétně tvrdí, říká, či píše – nutně je předpokládá. Jinak by nic netvrdil, nepsal ani si nic nemyslel… Zajisté, člověk může pochybovat a také pochybuje. Na konkrétní problém může dokonce několikrát za svůj život změnit názor. Avšak vždy, v každém jednotlivém momentu, když si něco myslí, něco o něčem tvrdí či soudí, má za to, že má pravdu. Jinými slovy, pravda, nárok na pravdivost soudů a tvrzení, tvoří nutnou součást a předpoklad myšlení. Jinak by nám nezbývalo než mlčet.

Avšak novověká filosofie, kterou vyznává většina současných intelektuálů, tvrdí, že pravda je kvalita nedostupná lidskému myšlení. Že pravda – ta skutečná, absolutní, objektivní – neexistuje! Anebo, pokud by náhodou existovala, že ji člověk nemůže poznat. V post-kantovské filosofii realitu nepoznáváme takovou, jaká je, ale jen jak se nám jeví. Pokud ovšem vůbec, neboť podle postmoderní „filosofie“ ji nepoznáváme prostě proto, že neexistuje; existují jen subjektivní, individuální mínění.

Tak vypadá dlouhodobý smutný vývoj západní filosofie. Ta od řeckých počátků, kdy lze podle názorů Sokrata, Platóna a Aristotela pravdu rozumem poznat, včetně otázek pro život nejzávažnějších: pravdy o dobru a zlu, o spravedlnosti a nespravedlnosti, správnosti a špatnosti, dospěla až ke svému modernímu a postmodernímu vyústění, podle nějž žádné takové objektivní pravdy neexistují. Existují jen individuální názory, pouhá to subjektivní mínění.

Vznikl tedy velký malér. Jednak je novověká filosofie zásadně mylná a většina současných intelektuálů má smůlu, neboť jí prostě uvěřili. Uvěřili Kantovi, Hegelovi, Heideggerovi, atd., aniž by sami filosoficky zreflektovali jejich pozice („...tak velcí filosofové se přece nemýlí!“). Jinými slovy, intelektuálové nejsou příliš intelektuálští, jak je jim často podsouváno, ale v nejdůležitějším intelektuálním ohledu jsou intelektuálští málo. Nedostatečně prověřují novodobé základy svého myšlení, jen jim věří a dogmaticky je přijímají.

Jak jsem již naznačil, onen radikální agnosticismus, či relativismus, ba až nihilismus, v nějž ústí (post)moderní filosofie, jsou neslučitelné s jakýmkoli tvrzením o pravdě, spravedlnosti a dobru, což je nutným údělem a pracovní náplní intelektuálů! Nelze-li pravdu poznat, pak ji nelze ani tvrdit, psát či ji vyučovat. Nedává proto smysl o ní – de facto o ničem – diskutovat, ani v její prospěch argumentovat, ani se o ni přít. Je zcela lhostejné, jaké má kdo názory, protože vše je stejně jen subjektivní „pravda“, tj. objektivní nepravda, jakou nakonec zastává každý. Úděl intelektuála je tak beznadějně podvrácen a znemožněn filosofickým předpokladem, v nějž většina dnešních intelektuálů slepě věří! Jaká to smůla.

A dále, mnozí intelektuálové mají nedostatečnou úctu vůči majestátu pravdy (možná proto, že věří, že žádná pravda neexistuje) a kritiku svých názorů, která směřuje k hledání a nalezení pravdy, považují za nezdvořilou, berou si ji osobně. Podle nich je zdvořilé a slušné, aby dva či více intelektuálů, nejlépe ctihodných profesorů, předneslo své příspěvky, které obsahují vzájemně neslučitelné názory či teorie, vzájemně se vyslechli, pokývali hlavami, ale aby se v žádném případě vzájemně nekritizovali! To by byl projev nezdvořilosti: ten „nezdvořák“ si vlastně myslí, že má, ehm..., pravdu!

Avšak pro lidi, kteří berou pravdu vážně, kritika názorů nepředstavuje nic osobního, nýbrž službu pravdě. Kritika názorů totiž může být dobrou příležitostí pro ještě lepší obhajobu jejich pravdivosti a dokonce možná o jejich pravdivosti může přesvědčit i kritika, který pochopí argumenty, nahlédne a s vděčností pravdu přijme. Anebo se naopak ukáže, že mé názory vskutku pravdivé být nemohou a já akceptuji kritikovu námitku, čímž své vlastní myšlení učiním pravdivějším – stanu se lepším, dokonalejším intelektuálem (člověkem pravdy a pravdivých idejí). Ať tak či onak, kritika pravdě prospěje v obou případech. Ať už v polemice já přesvědčím svého kritika, nebo on mě. Není na tom nic neslušného či nezdvořilého, právě naopak.

Za druhé. Z předchozího plyne další neřest většiny současných intelektuálů a jejich vztahu k pravdě. Neberou totiž pravdu vážně v tom smyslu, že nevěří, že pravda má důsledky, včetně politických, a že dobré ideje mají dobré důsledky kdežto špatné ideje naopak zlé, včetně tragických. Jinak řečeno, totalitarismy 20. století nacismus a komunismus vycházely z určitých idejí či z určitých filosofií, a ty způsobily totalitní hrůzy v tom smyslu, že když podle nich lidé důsledně jednali, výsledkem byl holocaust a gulag.

Mnozí intelektuálové však tvrdí něco naprosto nemožného a vcelku neuvěřitelného, totiž že holocaust a gulag sice „nastaly“, ale s idejemi darwinismu či marxismus neměly nic společného, že tyto ideje v jejich pozadí v žádném ohledu nestojí. Jak přezíravý je takovýto postoj k idejím, hlavně od intelektuálů – ideje vlastně nemají žádný praktický význam, žádný hmatatelný dopad, jsou vlastně irelevantní!

Co mám přesně na mysli? Před asi 15 lety mě skupinka katolických intelektuálů, bylo mezi nimi i pár kněží, požádala o diskusní příspěvek na téma „Katolická církev a svoboda“ (v té době jsem s křesťanstvím sympatizoval, ale praktikujícím katolíkem jsem nebyl). Zhruba jsem tvrdil, že vztah Katolické církve a svobody je intimní, neboť Katolická církev zastává a hlásá takový obraz člověka (antropologii), který jediný poskytuje důvod pro svobodný politický řád: člověka jako volní racionální bytosti schopné pochopit objektivní normy dobra a zla, jež existují a jsou v dějinách neměnné; člověka coby bytosti s inherentní hodnotou božského původu nekonečné velikosti a s transcendentním osudem mimo tento materiální časoprostorový svět.

Totalitarismy naopak zastávají koncepci člověka, který nemá svobodnou vůli, je plně determinován vnějšími materiálními silami, nemá stálou lidskou přirozenost. Žádné trans-historické a meta-dějinné objektivní normy dobra a zla zde neexistují, člověk je pouze materiální plně imanentní bytostí bez objektivní hodnoty, je produktem doby a jejích materiálních faktorů a jako takový jakoukoli objektivní vnitřní důstojnost postrádá.

Ve svém vystoupení jsem dodal, že stejný filosofický obraz člověka naneštěstí převládá i dnes po pádu nacismu a komunismu. Po rozpačitém tichu někdo uvedl, že totalitarismus nelze jednoznačně odvozovat z nějakých idejí, že i mysliteli tak velikému jako byl Heidegger se prostě (nějak?) stalo, že se zapletl s nacismem. Tehdy jsem ještě nevěděl, co vím dnes, totiž že většina osob v místnosti, ne-li všichni, byli do určité míry heideggeriáni, a proto nastalo další rozpačité ticho, když jsem pokračoval (a myslím si to stále), že Heidegger se zapletl s nacismem nikoli navzdory svým idejím, ale v jejich důsledku. Velice bych se divil, kdyby se konzistentně uvažující člověk s filosofií Heideggera nestal nacistou, komunistou či totalitářem obecně – anebo alespoň jejich sympatizantem. Pro lidi, kteří na pravdu nevěří, je však nepředstavitelné, že pravda i omyl mají své důsledky, včetně politických, včetně tragických.

Za třetí. Příliš málo našich intelektuálů, kteří si nějak zadali s komunismem, cítilo potřebu svůj omyl vysvětlit či se omluvit. Samozřejmě, mnozí takovou reflexi učinili a slouží jim ke cti, že následně mnohonásobně odčinili zlo, které napáchali( třebas i z dobrých pohnutek) podporováním hanebné kauzy. Zkrátka když zjistili, že kauza byla hanebná, rozešli se s ní.

Když však někdo podporuje hanebnou kauzu, např. v 80. letech píše oslavné ódy na sandinisty, a pak se změní režim, ale on už necítí potřebu se k věci nijak vyjádřit, říci alespoň „promiňte, mýlil jsem se“, nebo „promiňte, měl jsem strach, dělal jsem to kvůli kariéře“, nebo cokoli podobného – co si vlastně takový člověk zaslouží?

Mám dojem, že si myslí: „Mlčte, o tom se ‚ve slušné společnosti‘ nemluví, taková byla doba“. Takový postoj však může zastávat jen člověk, kterému je pravda lhostejná anebo pravdou pohrdá. Ano, to mlčení mnohých intelektuálů, kteří si zadali s komunismem, je „ohlušující“. Nelze je chápat jinak, než jako další selhání intelektuálů, v tomto případě těch narudlých.

2. Intelektuálové a polis

Zarážejícím typickým fenoménem, který člověka na většině současných sebe-stylizovaných intelektuálů Západu okamžitě trkne do očí, je ne-loajalita k vlastní civilizaci. Představuje jakési jejich „poznávací“ znamení či stopu, kterou po sobě zanechávají. Zajisté, žádná společnost není z principu dokonalá, protože ani samotní lidé, kteří ji tvoří, nejsou dokonalí. V každé společnosti existuje dost zlořádů, které mají být po právu kritizovány a je správné usilovat o jejich nápravu (např. jsem přesvědčen, že v západní společnosti dochází k tak o 100 % většímu počtu umělých potratů, než je spravedlivé a správné). Jde však o proporce, o srovnání aktuální západní civilizace s ostatními civilizacemi. V tomto srovnání, pokud jde o lidskou svobodu a lidskou důstojnost, nedopadá Západ až tak špatně, vlastně vůbec ne.

Západní civilizace umožňuje intelektuálům svobodné vyjadřování a pohodlné žití. Umožňuje jim svobodu projevu, včetně kritiky této civilizace samé v takové míře, jako žádná jiná civilizace. Když vzdělanci v ostatních civilizacích podrobují své společnosti a režimy kritice, jak mají ve zvyku západní intelektuálové, setkávají se s „nepřízní osudu“, perzekucemi, vězením a nezřídka i s násilnou smrtí, někdy dost bolestivou a krutou. Intelektuálové Západu si však za stejně silnou kritiku vykoledují od vlastní společnosti ochranu, uznání, obdiv a nezřídka i popularitu a nemalé bohatství.

Přeborníkem v tomto sportu pomluv a očerňování vlastní společnosti a civilizace, za něž se mu dostává slávy a bohatství, je samozřejmě Noam Chomsky, velice nevábná postava, která tento „sport“ dovedla k dokonalosti v USA. Má však i mnohé následovníky a napodobitele v dalších zemích, včetně naší. Kdyby tito lidé měli trochu soudnosti, nahlédli by, že když jim jejich vlastní společnost poskytuje za ostrou kritiku, odsouzení ba až zatracení sebe sama bezstarostnou existenci, pohodlnou svobodu a štědrou prosperitu, nemůže být až tak netolerovatelná, zkažená a zlá. To se však neděje. Pro mnohé z nich je právě západní civilizace tou obzvláště zlou, krutou, agresivní, vykořisťovatelskou, represivní, imperialistickou, kolonialistickou, dobyvačnou a rasistickou: zkrátka nádor a vřed na těle lidstva. A jako takový má být vyříznut.

Proto mnozí z nich až donedávna, kdy věc přestala být populární, vyznávali multikulturalismus. Multikulturalismus v souladu se svým názvem na teoretické rovně proklamuje, že všechny kultury a civilizace jsou si rovny a jsou hodnotově nesouměřitelné. To je ale nesmysl: „Kultura“ kmene kanibalů není a nikdy nebude rovna kultuře oxfordského debatního klubu; a jak řekl držitel „Nobelovky“ spisovatel Saul Bellow: Všichni si rádi přečteme literaturu Zulu-Kafrů, ale až poté, co vyprodukuje nějakého Tolstoje.

Stoupenci multikulturalismu však svou teorii o rovnosti všech kultur v reálu převážně používali k racionalizaci svého skutečného přesvědčení, totiž že jsou si všechny civilizace rovny, až na jednu, tu dekadentní Západní – ta je vůči všem ostatním podřadná! Proto je nutné Západ co nejvíce „naředit“ imigrací z jiných civilizacích, aby se západní společnost stala civilizační „mozaikou“, v níž podřadná západní civilizace nebude hodnotově dominovat. Jinými slovy, většina intelektuálů Západu se nachází – a po dobu nějakého půlstoletí byla – ve stavu civilizační velezrady.

Nikdy tato skutečnost není vidět lépe, než když Západ bojuje, když je ve válce. Člověk by očekával, že vzhledem k tomu, že Západ poskytuje svým intelektuálům tak velkou svobodu působení, projevu, kritiky a prosperity, že budou v případě války proti nepřátelům, v jejichž zemích žádná svoboda myšlení, slova či projevu neexistuje, alespoň loajální, když už ne plně na straně Západu. Bojuje-li svobodná společnost s nesvobodnou, že si budou přát raději vítězství té svobodné. Ale kdepak, chyba lávky! Něco takového od mnohých intelektuálů Západu nelze vůbec očekávat.

Samozřejmě, člověk může s jednotlivými válkami legitimně a po právu nesouhlasit a kritizovat je – ať už proto, že je subjektivně považuje za nespravedlivé či neprozíravé (nebo obojí zároveň). Rozhodně zde neobhajuji zásadu: „Our country, right or wrong!“

Mimochodem, když toto zvolání zaznělo poprvé, nebylo to v této skutečně morálně neobhajitelné podobě. Gilbert Keith Chesterton před nějakými sto lety poznamenal, že něco takového může vyřknout jen někdo, kdo není skutečným patriotem; jen ten, komu nezáleží na tom, zda je jeho vlast v právu či páchá bezpráví; obdobně žádný skutečně milující syn nikdy ledabyle neřekne: „moje matka, střízlivá či opilá!“, jako by mu na jejím stavu nezáleželo. Ono zvolání ve skutečnosti zaznělo v podobě naprosto přijatelné a vskutku žádoucí a patřičné, když jej poprvé vyřkl jako přípitek americký komodor Stephen Decatur v Norfolku ve Virginii 4. dubna 1816. tehdy přesně pronesl: „Our country! In her intercourse with foreign nations, may she always be in the right, and always successful, right or wrong!“ Jinými slovy, jedná se o presumpci loajality vůči vlastní západní svobodné společnosti, a je-li ta ve válce s tyranií, pak přání, ať zvítězí svoboda, nikoli nesvoboda, ať je poražena tyranie, nikoli ústavní liberální demokracie.

Tuto elementární loajalitu k vlastní civilizaci však mnozí západní intelektuálové postrádají. Jako by si podřezávali větev, na které sedí; otravovali vzduch, který dýchají; a kousali ruku, která je živí. V době války v Iráku proti Saddámu Hussajnovi americká televizní stanice Fox News válku podporovala a otevřeně stranila vlastní zemi, Američanům. Tento postoj kritizoval nejeden evropský (i americký) intelektuál a v diskusi s jedním z nich jsem se zeptal, co je ne tom špatného? Špatné by přece bylo, kdyby televize, jakékoli médium, zamlčovalo pravdu a fakta, které odhalilo – např. válečné neúspěchy, chyby, omyly či zločiny vlastní strany. To by bylo profesionální selhání. Avšak fandit vlastní zemi, stát na straně své vlasti (za předpokladu, že fakta jsou sdělována objektivně a nestranně) přece samo o sobě médium nediskvalifikuje! Naopak, šel bych ještě dál: Intelektuál, reportér, novinář či publicista, který se slovem a psaním živí, by měl zastávat v konfliktu svobodné společnosti s nesvobodnou alespoň presumpci loajality vůči první společnosti, a přát si spíše vítězství její než té druhé. Ve svém vlastním zájmu...

Pak jsem přidal další otázku: Bylo skutečně profesionální chybou a hrubým selháním, že BBC za II. světové války (tj. ještě předtím, než se stala ozvěnou Al-Džazíry), stála na britské straně a nebyla neutrální ve sporu Spojeného království s Třetí říší? Bylo skutečně známkou „neobjektivity“, a tudíž špatnosti, že po každém projevu Winstona Churchilla („mohu vám nabídnout jen krev, dřinu, slzy a pot“) neposkytla stejný prostor, řekněme, Josephu Goebbelsovi („Heil Hitler!“)? Anebo třeba mělo v rozhlase zaznít: „Volá Londýn. Právě jsme četli z deníku zesnulé Anny Frankové. V rámci objektivity ovšem dáváme slovo i straně druhé; jaký názor na rasovou harmonii a židovskou otázku máte Vy, pane doktore Goebbelsi...?“ Skutečně je pro objektivitu zásadně nutné, aby např. po každém projevu Churchilla dostal stejný prostor Hitler? Měl by po každém rozhlasovém komentáři Jana Masaryka dostat stejný čas Emanuel Moravec? Jsou skutečně svoboda a nesvoboda mravně – a intelektuálně – rovnocenné?

Dle mé zkušenosti neexistuje politická hanebnost, kterou by někde někdo – nějaký západní intelektuál – ochotně neracionalizoval a neobhajoval. A nejspíš má i dobře placené místo na nějaké západní univerzitě... Především se to dnes týká názorů na odpovědnost lidí za vlastní jednání, za vlastní skutky, včetně zločinů. Když někdo spáchá např. vraždu, prostí lidé řeknou: „...může za to ten, kdo vraždu spáchal, proto by měl...“ Intelektuál však nejspíš odvětí: „...jest primitivní a simplexní podat takovou evaluaci, že byl responzibilní za své chování. Strictu senso, byl obětí society, v níž vyrůstal a jež jej formovala, jež determinovala jeho jednání. Považovat jej za pachatele jest jeho viktimizací, on je vskutku obětí společnosti, systému, režimu, kapitalismu... Vyrůstal v tak nuzných podmínkách, měl tyranského otce, nebyl dostatečně včas poučen o genderové rovnosti..., atd., atd. , ad nauseam.“ Prostě za nic nemůže, to „systém“, „společnost“, „režim“, „kapitalismus“ jej přinutily snad i vraždit?!

Normální člověk si řekne: „Je to vrah! Za katr s ním.“ – případně: „Na šibenici s ním!“ Může to být primitivní, kruté, populistické, jednoduché, tmářské, konzervativní, reakcionářské, úzkoprsé et cetera, leč na rozdíl od „sofistikovaných“ intelektuálů takový přístup zohledňuje a oceňuje lidskou svobodu, vnitřní svobodnou vůli člověka a z ní plynoucí osobní odpovědnost, a tudíž mnohem více uznává i vnitřní důstojnost člověka, než ony deterministické a patronizující intelektuálské řečičky.

Kdo má tedy o objektivní důstojnosti člověka valnější mínění v ohledu svobody vůle a tudíž (z)odpovědnosti člověka? Behavioralista B. F. Skinner, nebo kterákoli obyčejná prostoduchá tetička, jež ví, že když děcka tajně ujídají marmeládu, mají dostat pres prsty? „Položiti tuto otázku jest ji zodpověděti...“

Za současné situace, tj. za situace současného morálně-intelektuálního úpadku Západu, proto raději zastávám postoj, jaký formuloval americký konzervativec William F. Buckley, jr.: „Preferoval bych vládu prvních 200 lidí z bostonského telefonického seznamu před vládou 200 profesorů Harvardu.“ Za sebe říkám: raději vládu 200 osob náhodně vybraných z telefonního seznamu kteréhokoli kraje v ČR, než vládu 200 profesorů či docentů humanitních fakult v této zemi... A souhlasím i s bonmotem, který vyřkl „kmotr“ amerického neo-konzervatismu Irving Kristol: „Úkolem neo-konzervativců je vysvětlit prostým lidem, proč mají pravdu, a intelektuálům, proč se mýlí.“ Ve sporu „lid versus intelektuálové“ mě tak, prosím, připište na stranu (s prominutím...) lidu, každopádně však na stranu obžaloby vůči intelektuálům.

(Publikováno ve sborníku Petr Hlaváček (ed.) „Intelektuál ve veřejném prostoru – Vzdělanost, společnost, politika“, Academia, Praha 2012.)