Několik poznámek k článku Davida Černého „Korespondenční teorie pravdy“

Stanislav Sousedík

David Černý v článku zveřejněném v posledním čísle Distance (4, 2001, 1, s. 5 nn) věnuje ještě pozornost mé stati nazvané „Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání“ publikované původně ve Filosofickém časopisu AV ČR a přetištěné později ve sborníku Hledání pravdy o pravdě (Trinitas, 2000). Úvahy p.Černého čtu vždy se zájmem a pozornost, kterou věnoval mé stati mě jako autora velmi těší. Zdá se mi pouze, že jeho nynější článek byl asi napsán před delší dobou, takže v něm Černý nemohl již reagovat na vysvětlení, které jsem ke své stati podal na stránkách Distance, když on již svou práci uzavřel. Kdyby k nim byl měl možnost přihlédnout, byl by jeho článek myslím kratší. Ale i ve své nynější podobě obsahuje tento příspěvek některé myšlenky, k nimž se rád ještě vyjádřím. Zvláštní podnět mi k tomu dává, že Černý na konci svého příspěvku se sympatickou skromností o připomínky k svému příspěvku sám žádá.

Soudím, že výrok vyjadřující „exteriorizační“ pojetí pravdy je s výrokem vyjadřujícím její pojetí „interiorizační“ sice ekvivalentní, že je však při vymezení pojmu logické pravdy třeba dát přednost jejímu pojetí „exteriorizačnímu“. Proč? Je tomu tak proto, že pravdivost singulárního výroku není obecně vzato vztah predikátu k subjektu, nýbrž vztah výroku k faktu. Subjektem takového výroku míníme totiž nějaké existující individuum, predikátem pak vyjadřujeme své poznání tohoto individua pomocí nějaké charakteristiky, kterou mu pomocí kopule přikládáme. Že individuum tuto charakteristiku má, to výrokem tvrdíme, naproti tomu to, že individuum, o něž jde, vůbec existuje, netvrdíme, nýbrž pouze předpokládáme. Řeknu-li tedy např. „Jan je zraněn“, zraněnost Jana tvrdím, Janovu existenci však netvrdím, nýbrž předpokládám. Přihlédněme nyní blíže k tomuto předpokladu. V některých případech, jako kdybych např. před sebou viděl zraněného Jana, je předpoklad existence splněn samozřejmě. To však neplatí obecně. Řeknuli např. „Tony Blair je zdráv“, není předpoklad splněn samozřejmě, je totiž možné, že krátce před tím, než to v Praze tvrdím, mohl Tony Blair v Londýně, aniž bych to tušil, zahynout při automobilovém neštěstí. Je-li tomu tak, pak ovšem není pravda, že Tony Blair je zdráv. Pravdivost tohoto a jemu podobných výroků nespočívá pouze v určitém vztahu toho, co míníme predikátem, k tomu, co míníme subjektem, ale i ve vztahu toho, co míníme subjektem, k tomu, co reálně existuje. To však znamená, že pravdivost výroku spočívá v jeho vztahu k faktu (a to ovšem platí i v případech, kdy je předpoklad existence splněn samozřejmě). Proč při zjišťování tohoto vztahu nevzniká regressus in infinitum, vysvětlil jsem již v diskusi s J. Fuchsem a není důvodu to znovu opakovat.

Černý mi správně připisuje, že zastávám názor označený jím jako tvrzení S2: „Rozumím-li nějakému výroku, vím zároveň nutně, jak jej verifikovat.“ Zcela mylná (a nadto konfuzní) je nicméně Černého interpretace tohoto tvrzení, že totiž „pravdivost spočívá v udílení pravdivostní hodnoty větě verifikačním postupem“. Verifikačním postupem ve skutečnosti zjišťujeme pravdivost výroku, který je pravdivý, resp. nepravdivý nezávisle na tom, zda verifikační proceduru ve skutečnosti provedeme. Prosím Černého a ostatní čtenáře, aby si povšimli, že tvrzení S2 má formu implikace, nikoli ekvivalence. Je tomu tak, protože považuji za myslitelné, že vím, jak nějaké tvrzení verifikovat, aniž bych mu rozuměl.

Důkaz pravdivosti výroku S2 lze provést pomocí indukce. Domnívá-li se někdo, že rozumí výroku „tento ručník je bílý“ a má zároveň za to, že jej může verifikovat tím, že k němu přičichne, zřejmě se mýlí: ve skutečnosti zřejmě nechápe, co se tím výrokem míní. Podobně to platí o všech typech výroků, jak se o tom lze přesvědčit právě indukcí. Pochybuje-li někdo o obecné platnosti výroku S2, měl by uvést protipříklad.

Černý mě vybízí, abych vyložil, jakou zastávám teorii významu. Učinil jsem tak v dosud probíhající diskusi se slovenským logikem Pavlem Cmorejem (Cmorej, P.-Sousedík, S.: O aristotelovskom chápání predikácie, in: Organon F, VII, 2000, 437-454; tamtéž, VIII, 2001, 40-55). Odkazuji D. Černého a další zájemce na svůj zde uvedený výklad.