Co je nutno bránit na západní kultuře a civilizaci?

Václav Cimbál

Pod tlakem migrační krize, ale také v důsledku postupného přesunu světového ekonomicko-politického centra do Asie, se ve veřejném prostoru stává stále zásadnější diskuse věnovaná obraně západní kultury, ale také otázkám, je-li tato kultura něčím hodnotnější než ostatní, a pokud ano, tak čím? Odpovědi na ně se nalézají na škále od naprostého vyvyšování evropské kultury jako celku až k názorům, podle nichž se jedná pouze o jednu z mnoha navzájem rovných kultur, které by měly žít ve vzájemném respektu pospolu vedle sebe. Lze na tyto otázky nalézt adekvátní odpověď?

Oba výše zmíněné názory vyvěrají ze starších myšlenkových proudů. Představa, že kultury jsou samostatné systémy, které nelze hodnotit a vzájemně poměřovat, je vlastní kulturnímu relativismu. Jedná se o teoreticko-metodologický přístup ke studiu kultur, kterým americký kulturní antropolog Franz Boas reagoval koncem 19. století na do té doby panující kulturní evolucionismus. Ten předpokládal, že všechny kultury mají společné dějiny, v rámci nichž procházejí stejnými vývojovými stádii, přičemž cílem tohoto vývoje byla podle evolucionistů evropská civilizace. Celý směr je však poznamenán řadou zásadních metodologických chyb a nekritickým přijímáním určitých předpokladů. Co se týká metody, evolucionisté sbírali data napříč kulturami v čase a prostoru a z takto získaných údajů se následně snažili sestavit jednotnou vývojovou linii lidské kultury. V základech evolucionismu pak stojí chybné přesvědčení, že kultury mají společné dějiny a že kulturní evoluce směřuje k určitému cíli – v původním chápání je přitom evoluce bezcílným, slepým procesem. Dalším ničím nepodloženým předpokladem je víra v to, že tímto cílem kulturních dějin je ostatním nadřazená evropská civilizace. V tomto bodě se evolucionismus překrývá s etnocentrismem, tedy snahou jedné kultury hodnotit ty ostatní na základě vlastních hodnot a norem. Etnocentrismus je postoj, s nímž se lze setkat u příslušníků všech etnických skupin (v přeneseném smyslu u členů všech sociálních skupin). Hraje v nich totiž důležitou roli při udržování sociální integrity. Vyšší hodnocení vlastní skupiny je založeno především na emocionálním přilnutí k ní a na základě přijetí skupinových předsudků a racionální reflexe hraje pokud vůbec nějakou, tak druhořadou roli.

Kulturní relativismus se na rozdíl od výše zmíněných přístupů snaží poznávat kultury na základě jejich vlastních hodnot a nesnaží se pro ně stanovovat obecně platné principy, stádia a cíle historického vývoje. Kultury se snaží poznat jako uzavřené systémy, na které je při jejich popisu nutné nahlížet očima jejich příslušníků. Odhlíží tedy od jakéhokoliv hodnocení a řazení kultur na škále nižší – vyšší, vyspělé – nevyspělé.

Etnocentrismus a kulturní relativismus vymezují určité mantinely, v nichž se uvažování, ale i praktický vztah ke kultuře a kulturám pohybuje. Etnocentrismus je emocionálnější, vychází z nevědomí a je v něm obsažena určitá hrozba sklouznutí k násilí. Kulturní relativismus je racionálnější a potlačuje emoce, přináší však nebezpečí kulturní nivelizace a morálního relativismu. Etnocentrismus může vést až k agresivní obraně vlastní kultury, bez schopnosti rozlišení toho, co je v ní hodnotné a co ne. Kulturní relativismus ji naopak vystavuje nebezpečí ze strany okolních kultur, které ve své většině takovýto postoj neznají. Ukazuje se tedy, že zcela iracionální vysoké hodnocení a preferování vlastní kultury přináší značné a při současném spojování světa stále se zvětšující problémy. Stejně zásadní, i když věcně jiné problémy pak přináší i naprostá rozumová nivelizace a relativizace všech kultur. Nechceme-li do těchto krajností upadnout, vyvstává otázka, co je to podstatné, to zásadní, co si na naší kultuře zaslouží ochranu, a také otázka, z jaké pozice je možná reflexe vlastní kultury a její hodnotové srovnání s ostatními.

Nahlížíme-li kulturu jako jednodimenzionální systém hodnot, norem a vztahů, jeví se nám jako vše určující a člověka plně determinující. Přibližně takto popisuje tradiční kultury a jejich příslušníky americká kulturní antropoložka Ruth Benedictová v knize Kulturní vzorce. Jejich příslušníci nemají možnost kritického odstupu od vlastní kultury. Člověk je do kultury socializací a inkulturací tak pevně integrován, že vnímá naučené způsoby chování jako zcela přirozené. Podobně znesvobodňující je kultura i v podání ruského filosofa Nikolaje Berďajeva. U něho je však pouze jednou rovinou v třívrstvém systému popisujícím socio-kulturní realitu a život člověka v ní. Tento systém je dále tvořen civilizací a říší ducha. Civilizace podle Berďajeva zahrnuje organizační, technickou a ekonomickou složku společnosti, podřízenou přísné racionalitě. Je řízena jasně stanovenými a explicitními normami. Vyjádřeno termíny českého filosofa Josefa Šmajse je to struktura informačně instruovaná-předepsaná, a je přímo a záměrně vytvářena. Naproti tomu kultura vzniká v průběhu historického vývoje volnějším a organičtějším utvářením. Informace o ní je rozptýlena ve společnosti, umění, náboženství. Opět slovy Josefa Šmajse je kultura informačně nepředepsaná. Je do jisté míry neuchopitelná, a právě proto je považována za hodnotnější a svobodnější než civilizace. Často je také považována za otisk čehosi vyššího, člověkem pouze zhmotněného. Berďajev však dokazuje, že se jedná o omyl – kultura je též lidským výtvorem a své členy svazuje, podobně jako civilizace, svěrací kazajkou. Berďajev však rozlišuje mezi kulturním tvůrčím činem a kulturou: Tvůrčí čin je skutečně svobodný, jeho tragédií však je, že se může vyjádřit pouze objektivovanou formou, která jej okamžitě podrobuje determinaci a zapojuje ho do člověka ovládající kulturní tradice. Třetí vrstvou Berďajevova systému je říše ducha. Člověk je v ní vytržen z determinujících vztahů a je vržen do sféry svobody. Nejde však o únik z reality, světa, kultury a civilizace. Podle Berďajeva má člověk po dosažení říše ducha aktivně vstupovat do světa a má jej pozdvihnout, zduchovnit a vytrhnout ze spárů zotročující objektivace.

V návaznosti na sv. Justina Mučedníka lze tvrdit, že světlo svobody bylo dáno příslušníkům všech kultur, bylo však částečně zastřeno a v plné míře bylo opět zjeveno pouze v žido-křesťanské tradici. Pouze zde je člověku dána možnost plně svobodné volby mezi dobrem a zlem. Antická tradice pak přináší prostředek pro racionální reflexi této nabídky a na ní vázaného rozhodnutí. Jedná se tedy o svobodu k základní existenciální volbě, ne o svobodu volby v praktickém každodenním životě, o svobodu volit mezi různými způsoby řešení problémů, mezi různými nástroji, obleky atd. Tedy o volbu z mnoha možností na základě momentálních rozumových, emocionálních či estetických priorit.

Volit mezi dobrem a zlem znamená poznávat, co je dobré a co zlé. Co v kultuře a civilizaci, viděno z pozice říše ducha, je možno hodnotit jako dobré? Co znamená zduchovnění kultury a civilizace? Je to vize věčně kontemplující od jakékoliv praktické činnosti odtržené společnosti? Jak už bylo řečeno, rozhodně ne. Lze si pomoci tím, co píše Tomáš Špidlík o jednání jednotlivce. V této souvislosti hovoří o dvojím motivu – virtuálním a aktuálním. Virtuální je dán zásadním rozhodnutím pro dobro nebo zlo, aktuální pak reaguje na momentální potřeby a situaci. Rozhodl-li se jedinec jednou pro dobro/zlo, bude jím jeho jednání prodchnuto, i když o této volbě aktuálně nepřemýšlí. Obdobně lze nahlížet i na zrod kulturních a civilizačních tradic a prostředků. Jejich kvalita závisí na duchovním základě, z něhož vyrůstají. Dále se odvíjí od celkového naladění kultury, zda dává svobodě prostor, či zda se prostě uzavírá do svých tradic a vlastní reflexy nepřipouští. Prvotní rozhodnutí a z něho vyvěrající základní duchovní naladění však musí být v osobním i kulturním životě neustále obnovováno. V opačném případě hrozí odpadnutí od dobra. Tedy ne u každého činu je nutné bádat nad tím, jaký je náš virtuální motiv, ale abychom se v praktickém životě mohli pružně, ale správně rozhodovat, musíme své zásadní rozhodnutí pro dobro/zlo neustále potvrzovat. Stejně tak celé společnosti si musejí neustále připomínat své základní směřování. Z výše napsaného dále plyne, že sebesofistikovanější díla uměleckého či technického charakteru, jsou-li nesena pouze utilitárními cíli, nelze hodnotit příliš vysoko. A nelze popřít, že dnešní západní kultura produkuje celou řadu uměleckých děl určených pouze pro zábavu publika a zisk tvůrců. Stejně tak se množí náročné technické systémy zvyšující životní pohodlí, finanční zisky atd., jejichž skutečný přínos pro zvýšení kvality života je však mizivý nebo alespoň sporný.

V pozici vytržené z objektivace a determinace stojíme jakoby mimo kulturu a je nám umožněno hledět na ni kritickým zrakem. Z pozice svobody lze překonat nereflektovaný etnocentrismus a v dějinách vlastní kultury rozpoznat ty prvky, které přispěly či přispívají k růstu skutečné duchovnosti, lidskosti i adekvátnímu materiálnímu bohatství – ty je třeba chránit a zachovat; naopak ostatní mohou být zavrženy a opuštěny. Je to dar umožňující rozpoznat a pojmenovat při zachování úcty k vlastní kultuře to skutečně nelidské, špatné, agresivní či kruté, čeho se dopustila či dopouští na jiných kulturách a jejich příslušnících či dnes také na mimolidském světě. Je to pozice, která umožňuje při vzájemných diskusích zaujmout stanovisko proti etnocentrikům, odsuzujícím jakoukoliv kritiku západní kultury a civilizace. Kritika jedněch skutečností, jako např. dobývání Ameriky a decimace tamního obyvatelstva, územní rozdělení Blízkého východu nesoucí stále ještě neblahé ovoce, nebo v současnosti působení západních nadnárodních společností v rozvojovém světě, diktatura finančních trhů, neznamená nemožnost a neochotu vysoce hodnotit jiné činy západní kultury – jmenujme alespoň misijní, především jezuitskou, činnost, šíření lékařské péče a vzdělání v rozvojovém světě, eliminaci místních nehumánních kulturních a náboženských zvyklostí (krvavé aztécké rituály, kanibalismus, ženská obřízka), uváženě užívaný vědecko-technický pokrok a jeho šíření. Z druhé strany dává perspektiva říše ducha víru v to, že může být učiněna přítrž nivelizujícím tendencím kulturního relativismu a že lze kultury a jejich prvky vzájemně hodnotit a srovnávat. Mobilizuje k zaujetí obrané pozice vůči znesvobodňujícím prvkům přicházejícím z cizích kultur a dává sílu postavit se řízenému rozkladu naší kultury a civilizace a jejímu nahrazení všemožnými umělými konstrukty (multikulturalismus, konzumerismus atd.).

Co je tedy na západní, evropské, české kultuře hodno obrany? Je to dar svobody a dar poznání dobra. V jádru evropské kultury stojí mimokulturní skutečnost, kterou kulturními prostředky pouze uchopujeme a pokoušíme se předávat v prostoru a čase. O tom, co je dobré, nemáme, jak píše Jaques Maritain, nikdy definitivní poznání. V knize O filosofii dějin píše: „...naše poznání mravních zákonů je svou povahou postupné. Smysl pro povinnost tu byl vždycky přítomen, ale explicitní poznání různých norem přirozeného zákona s časem roste. A některé z těchto norem, jako třeba zákon monogamie, byly v dějinách lidstva poznány pozdě, nakolik to ovšem můžeme zjistit. A můžeme si také myslet, že poznání jednotlivých příkazů přirozeného zákona ve všech jejich požadavcích a zcela přesných nuancích poroste až do konce lidských dějin“. Tak jako jiné pojmy má i pojem dobro svoje dějiny, vědění o něm se rozšiřuje a prohlubuje. Konečné poznání by snad bylo možné ve statické společnosti, ne však ve společnosti ustavičně a stále rychleji se měnící. K čemu však máme konečné a jednou dané prostředky, jsou prostředky k výchově svědomí, tedy k rozumovému soudu, který „aplikuje obecné mravní principy na určitý jednotlivý případ a stanoví, co se má podle těchto principů zde a nyní dělat“. Ve své době tudíž mohli i ti nejlepší, nejmravnější lidé činit věci z dnešního hlediska nepřípustné. To však neznamená, že oni sami jsou nemorální. Stejně tak řada kulturních tradic je již ze současné perspektivy nepřijatelná, mají být překonány, ale není třeba je zavrhovat, distancovat se od nich či dokonce propadat jakémusi kulturnímu sebemrskačství. Obdobně špatné je nedistancovat se od těch jevů, které v sobě již od počátku nesou odpad od dobra. V obraně kultury však nejde o tyto jednotlivosti. To, co je hodno obrany a ochrany, je nerozlučitelná dvojice svobody a poznání a naplňování dobra. Proč nerozlučitelná? Svoboda bez vědomí konečného cíle, bez vědomí toho, k čemu je třeba směřovat, se stává svévolí, pouhým výběrem z možností nabízených světem. Je to svoboda současného konzumního světa, v němž je nabídka zboží materiálního, ale i nehmotného v podobě rozmanitých životních stylů hypertrofovaná a vede k banalizaci života. Na úrovni společnosti se ztráta vědomí konečného dobra projevuje nadvládou systému a jeho pravidel, hektickou změnou vyvolávanou pouze jeho potřebami a požadavky na funkčnost, nárůstem počtu pravidel a norem, totálním uzavřením se do jeho vnitřní logiky. Podle mnoha indicií se tomuto stavu blíží současná evropská společnost. Taková svoboda dává možnost přiklonit se k životním stylům zhoubným pro jednotlivce i společnost a nedává měřítko, které by dalo člověku šanci uvědomit si nesprávnost svého rozhodnutí. A dobro bez svobody? Jak píši výše, poznání dobra není konečné, je to věčný proces postavený na svobodě bádání. Bez této svobody se tedy za dobro začne považovat určitý konečný soubor pravd, podle něhož jsou lidé nuceni žít bez ohledu na změny světa a společnosti (konečný soubor pravd, který mohl, a většinou tomu tak je, být v době svého vyjádření pravdivý a přínosný). Takto pojaté dobro se stává okovem, stojícím v základech většiny totalitních režimů a fundamentalismů. Svoboda rozhodnout se pro dobro je základem pro lidskou důstojnost všech lidí bez výjimky. Svoboda následovat dobro jako konečný cíl pak dává smysl i partikulárním dějinám národních kultur. Jak hovořit o smyslu např. českých dějin a české kultury, není-li před lidstvem žádný společný cíl? V opačném případě však lze nalézt to, čím k dosažení tohoto cíle národy přispívají.

Dvojici svoboda - dobro je tudíž nutno před jejím ohrožením ze strany cizích kultur chránit. Neznamená to ani nesnášenlivost vůči cizím kulturám, ani absolutní uzavírání se před nimi. Naopak to znamená důkladně se s nimi seznámit a jednoznačně říci, co z nich je ještě s evropskou civilizací a kulturou, především opět se svobodou a poznáním dobra slučitelné (kulturní difúze probíhala a stále probíhá, celá řada běžně užívaných předmětů i způsobů chování je původu mimoevropského) a co ne - a to pak nesmí být do hájemství Západu vpuštěno. A co víc: Nejenom, že je třeba bránit se před tím, co svobodu, poznání dobra a směřování k němu ohrožuje, ale je povinností západní kultury tyto hodnoty šířit (samozřejmě nenásilnou cestou). Svoboda i dobro musejí být bráněny i vůči útokům zevnitř vlastní kultury. Jsou ohroženy ze strany nesnášenlivých, totalitních ideologií, ale v dnešní době také stále více ze strany techniky a ekonomiky, která se dostala do středu veškerého společenského života; totální komodifikace světa zastírá dobro jako cíl lidského individuálního a společenského života a vše podřizuje nekonečnému růstu bohatství. Ztratíme-li ze zřetele svobodu a dobro, nebude již co bránit, neboť ze západní společnosti se pak stane děsivá technokratická a ekonomická mašinérie, za niž by nemělo smysl se bít. A v neposlední řadě musejí být chráněny proti těm, kdo chtějí do evropského prostoru vpustit řadu kultur bez rozdílu, bez jejich adekvátního poznání. Tyto tendence jsou zvláště nebezpečné, protože se v nich spojuje ohrožení vnější s ohrožením vnitřním.