Genová technika a postmoderní mlčení
Michal Jamný
Postmoderní filosofie přináší vědě svobodu v oblasti určení jejích herních pravidel. Jak se tato situace promítá do rizik spojených s existencí genových technologií?
„Post - moderna", jak už prozrazuje sám název, se rodí na troskách někdejšího moderního (hegeliánského) projektu. Jednota Ducha zaštiťujícího veškerou mnohost bádání a nabízející všem vědám společnou perspektivu (odkrývání jeho Života) se rozpadla. Mezi ekologií a ekonomií se rozhořela spousta neřešitelných sporů. Emise, ozónová vrstva, globální oteplování, tato témata traktuje každá strana zcela jinak. Nelze najít společný jazyk, o společné perspektivě ani nemluvě.
Pružný postmodernismus však přináší novou zvěst: Hegelův Duch je zasypán pod sutí nesrovnalostí, pokusme se tedy z trosek zachránit alespoň jeho jednotlivé údy. Pro oblast teoretického bádání to znamená, že vědy budou navzájem separovány a tím zproštěny nutnosti směřovat jedním směrem a začnou žít svůj vlastní život, což se nevylučuje s existencí hraničních disciplín - i ty touží po nezaměnitelné identitě a svébytnosti. Svoboda, hegelovsky příslušející pouze jednomu subjektu (Duchu), se pozvolna rozpadá do velkého množství metodicko-specifických svobod. Každý vědecký diskurs se tak stává zcela autonomní republikou na mapě lidského poznání.
Lyotard v „Postmoderní situaci" hájí názor, že každému vědci by neměla být vlastní pouze denotativní řečová hra, tedy tvorba pozitivních faktů uvnitř dané vědy, ale rovněž by si měl osvojit performativní řečovou hru: totiž schopnost utvářet rámec pravidel daného vědního oboru. Autorova intence při takovéto proklamaci je zřejmá: Vědec již nemá být pouze úzce specializovaným odborníkem bez svědomí. Je nutné, aby začal tváří tvář nebezpečím svého počínání přemýšlet nad novými, zodpovědnějšími pravidly pro svůj výzkum.
Zodpovědnost vědy je slovním spojením nejčastěji skloňovaným právě v souvislosti s genovými technologiemi. Vzniká otázka: Je třeba se zde něčeho vůbec obávat? Peter Sloterdijk ve slavné řeči „Pravidla pro lidský park" (1999), pronesené na zámku Elmau, ukazuje na tři oblasti, v nichž se obává vzniku nebezpečí, dojde-li k aplikaci genového inženýrství v oblasti fyziologického a psychického potenciálu člověka:
Poukazuje na problémy politicko-právní; kdo a za jakých podmínek by měl rozhodovat o upravení či neupravení DNA u jednoho každého embrya? Měl by to být politik, vědec, volič...? Nebo nakonec sám trh, jak tomu bylo ve snímku Ostrov (USA, 2005), který se v září tohoto roku objevil na plátnech českých kin?
Připomíná dalekosáhlost nezamýšlených důsledků genových technologií v době globalizovaného světa, které mohou vést k nezvratnému poškození (nejen) lidského genomu.
Obává se nového rasismu a eugeniky v případě úpravy fyziologických a psychických charakteristik osobností pomocí genového programování; vznik fyziologicky predestinovaných elit by s největší pravděpodobností napomohl k dichotomickému rozdělení společnosti na vládnoucí a ovládané, a tím znemožnil demokracii.
Tyto prognózy, ač se žádná z nich dosud nenaplnila, bychom měli přinejmenším zvážit. I přesto postmoderní filosofie Lyotardova ražení neztrácí optimismus. Pod jeho optikou se otázka genové techniky jeví mnohem méně problematická: Vědci nebudou fixováni pouze na problematiku DNA, ale zaměří se i na bezpečnost a nerizikovost bádání, neboť kromě denotativní řečové hry si ledacos už osvojili i v oblasti performativního jazyka. Přesto však se musíme ptát, proč tedy ještě politici mají zapotřebí se obtěžovat s nějakým zákonem o klonování, když sami vědci jsou schopni si dát jasné limity svého bádání? Zdá se, že praxe vědecké laboratoře Lyotardovy představy už tak jednoznačně nepodporuje. Co je toho příčinou?
I když věda skutečně přejala s nástupem postmoderny rozvolnění herních (metodologických) pravidel, umožňující mnohem progresivnější výzkum - tolik vítaný trhem hladovějícím po nových technologiích -, neznamená to automaticky, že by přejala i zodpovědnost. Vždyť kantovsky platí, že etika musí jít vědě z cesty, neboť se jedná o dvě zcela odlišné racionality (což filosofové dnešního světa rovněž horlivě schvalují - např. W. Welsch, F. Lyotard aj.). Postmoderna, jež tuto pravdu vystupňovala ad absurdum, může od zcela emancipovaných diskursů těžko očekávat, že by se začaly zabývat problémy odlišných věd, natož pak filosofie či etiky. Z tohoto důvodu nemá ekologie prakticky ekonomii co říct, poněvadž jejich hodnotové základny jsou zcela odlišné. Každá věcná rozprava, jak hlásá Lyotard, probíhá jenom v rámci jednoho diskursu; pravda je striktně omezena těkavou hranicí dané diskursivní disciplíny. V podstatě žijeme ve společnosti nietzschovsky-ideální; žijeme v čase, kdy „...svět se stal bajkou..."
Signifikantní pro tuto bezradnost a bezzubost postmoderny mi připadá jedna z diskusí mezi Habermasem a Beckem, při níž první jmenovaný hájil dobré jméno dnešního filosofického mainstreamu (svobodu diskursů); načež Beck, který se nezabýval ani tak teoretickými myšlenkovými konstrukcemi jako spíš konkrétními ekologickými problémy, ironicky poznamenal: „Tak přestaňme o ekologické krizi mluvit, a pokud je to jenom problém diskursu, a ne skutečného světa - který vlastně neexistuje (je bajkou) -, tak se nám ty problémy samy rozplynou."
Nějak podobně může asi postmoderní filosofie reagovat i na problém genové techniky. Peter Sloterdijk se ve výše jmenované přednášce pokusil navrhnout sestavení určitého kodexu, který by se měl stát závazným pro vědeckou obec v oblasti genového inženýrství. Ten by jasně vymezoval, do kterých oblastí smí výzkum zajít, a které naopak pro něj musí zůstat tabu. Namístě je však obava, která moc by byla schopna zajistit respektování jeho regulí. Od genového inženýrství samotného coby svobodného diskursu, který má svá vlastní pravidla, to očekávat nelze.
Postmoderní filosofie lyotardovského typu tedy nejenže není schopna nastíněné problémy řešit - možná však nejde ani tak o věci filosofické -, ale v mnohém je (nezáměrně) i fabuluje, což je přímo v rozporu s „láskou k moudrosti". Tvrdí-li, že rizika v oblasti ekologie, genové techniky aj. jsou výpovědi, pravdivé jen v rámci daných diskursů, umožňuje nám, abychom je odsouvali, nebo alespoň traktovali přívětivější optikou - například skrze grafy poptávky a nabídky.
Největším přečinem postmoderní filosofie tedy je její interpretační vášeň. Problémy dotýkající se zcela materiálně mého těla dokáže vyložit jako pouhou hříčku jazyka. Senzitivitu tělesné existence utlumuje na minimum - ve prospěch vzletnosti ducha. Proto dnešní člověk nevnímá za jiných podmínek zcela hmatatelnou katastrofu probíhající na jeho kůži a pod ní. Tím znovu upadá do nástrah gnosticko-manichejského spiritualismu a nedbá varovného hlasu kyniků: Člověk ve světě není zprvu duší, ale tělem. Takové přeslechnutí se však člověku v rizikové společnosti může stát zcela osudným (Ulrich Beck: „Riziková společnost"; kniha nedávno vyšla v českém jazyce).
Stoupenci frankfurtské školy (Marcuse, Horkheimer) se svého času distancovali od positivismu a pragmatismu z toho důvodu, že pouze fixoval - skrze svůj zcela popisný a beztranscendentní charakter - současný stav věcí. Chybějící přesah pro ně znamenal jasný ideologický náboj. Jak se dnes ale stavět k filosofii, která se už nejen nepokouší o změnu situace, ale která již nemá ani prostředky k jejímu odkrývání. Není snad postmodernismus sám ideologií?