Dějiny politických teorií

Jan Šmíd

Na trhu se objevila kniha Dějiny politických teorií. Sluší se věnovat jí pozornost alespoň v recenzi, neboť knih s podobnou tématikou zatím není mnoho. Kniha vyšla jako učební text Fakulty humanitních studií (dnes již Filozofické fakulty) Západočeské univerzity v Plzni. Snaží se představit čtenářům politické teorie počínaje antickým Řeckem a konče Karlem Marxem.

Historický přístup

Svůj přístup autor představuje hned v úvodu: „v těchto skriptech je zvýšená pozornost věnována právě historickému kontextu, ve kterém političtí myslitelé žili a tvořili. Vedle seznámení s historií dané politické epochy je zde větší prostor věnován i životopisům hlavních osobností politického myšlení. I jejich životní příběh se následně odráží v jejich politických názorech a koncepcích a k jejich pochopení je znalost biografie dané osobnosti nezbytná". (str. 7)

Od samého začátku je tedy na místě určitá rezervovanost (kterou ovšem stěží můžeme očekávat od studentů, jimž je text primárně určen). Dokonalé oddělení dobových vlivů od samotné filosofie samozřejmě není možné. I geniální a originální filosofové obvykle navazují na své předchůdce a reagují na problémy své doby. Jestliže se však vliv dějin na vznik jednotlivých teorií stane východiskem napsání učebnice, stálo by za to takový přístup alespoň v rámci metodologie sociálních věd (jejichž studentům je kniha určena) teoreticky obhájit.

Ve výsledku se totiž čtenáři dočkají líčení biografických detailů, jemuž je věnována často nemenší pozornost než teoriím samotným. Popis dějin politického myšlení potom budí dojem, jako by každá teorie „visela" v atmosféře příslušné doby a jen čekala na osobnost, již její životní zkušenost přiměje ji teoreticky formulovat. Inspirace Hegelem je zde zřejmá, i když explicitně nepřiznaná (mimochodem právě Hegel a jeho teorie jsou zde zpracovány v rámci možností dobře). Ukáže se, že důraz na historii má svůj důvod. Osobnost formovaná nejvíce zkušeností se svou epochou, zapojená do podstatných událostí své doby a osobně kontaktovaná s nejnovější etapou dějinného vývoje je schopná vytvořit nejlepší politickou teorii. Důsledky takového přístupu jsou tristní: nebohý student zjistí, že největším politickým myslitelem není nikdo jiný než Machiavelli (str. 68) a jeho Vladař že je „nejvýznamnějším politologickým dílem všech dob". (str. 88)

Největší politický myslitel

Machiavelli „nehledá transcendentní důvody toho, co se děje, neusiluje o takový obraz politiky, jak by měla vypadat - je zakladatelem politického realismu a praotcem realistického přístupu v mezinárodních vztazích". (str. 89) Dvakrát je v knize citován Machiavelliho výrok: „Pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je, a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře." (str. 89, 231) Toto Machiavelliho metodologické poučení „je pravděpodobně nejvýznamnějším odkazem dějin politických teorií modernímu výzkumu politiky". Zároveň by se ovšem politická věda „neměla vzdát jakýchkoliv ideálů a představ ... a rezignovat na návrhy na řešení soudobých politických problémů, resp. na ovlivňování politické a společenské sféry na základě zjištěných vědeckých poznatků." Vše ústí do věty: „Má-li ale být politologické poznání společnosti co platné, musí vycházet z reality, a také z vědomí, kde končí hranice politologie a začíná sféra vlastní politiky." (str. 231)

Co znamená takový přístup k politice, je-li největším politickým myslitelem Machiavelli?

Má se snad stát prototypem moderního politologa, vzorem pro ahodnotové zkoumání politiky? Pak by bylo třeba říci, že Machiavelliho přístup je jiný. Zakladatelé moderních sociálních věd neměli v úmyslu navazovat zrovna na Machiavelliho.1Jemu totiž nešlo jen o popis toho, jak politika funguje, bez oné „zátěže" teologie, filosofie, etiky apod. Mnohé nasvědčuje tomu (viz např. interpretace L. Strausse), že se Machiavelli pokusil radikálně přehodnotit a zdiskreditovat hlavní proud antické a středověké politické teorie. Namísto k jedinci (viz například Aristotelova myšlenka, že cíl státu je totožný s cílem občana2) má být stát zaměřen na sebe samého. Místo úsilí o ctnost a ideální státní uspořádání, které by ji umožňovalo, se cílem politiky stává udržení vlády.

Machiavelli tedy vůbec není ahodnotový v tom smyslu, že by v jeho zkoumání politiky nešlo o nic jiného než o popis. Jde mu o cosi víc: především (či pouze) o moc. Moc je o sobě cílem a hodnoty nečerpá odnikud než ze sebe sama. Stěží ho tedy lze považovat za prvního vědeckého pozitivistu v dějinách politické vědy. Popis politické reality, byť by byl sebenaturalističtější, totiž není primárním cílem jeho literární činnosti. To by pak nebyl politickým vědcem, ale spíš bystrým historikem (tehdejších) soudobých dějin. Machiavelliho primárním cílem bylo nabídnout recept na úspěšné vládnutí, ospravedlnit koncept, ve kterém je jakékoliv jednání vládce legitimizováno, pokud pomáhá udržet se u moci, a právě v tomto směru nalezl tento myslitel mnoho následovníků.

Posuzování politického zřízení podle ideálu (dosavadní snaha většiny politických myslitelů) jde úplně mimo tento způsob uvažování. Namísto státu coby prostoru pro pěstování ctností a dosahování blaženosti nabízí Machiavelli stát, který má své občany v rukou jako figurky šachové partie. Je-li to dobré pro vládu, je možné bez výčitek pěstovat i nectnost a využívat či zneužívat dobrých i špatných vlastností k politickým cílům dle libosti. Občané jsou v takovém státě vydáni na milost a nemilost vládce, není žádná vyšší (byť i jen morální) instance, v níž by mohli najít oporu, vůči státu nemají žádná práva.

Tato obdoba právního pozitivismu, kdy stát není vázán žádnými vnějšími hodnotami, ovšem není totéž co vědecký pozitivismus sociálních věd. Metodologicky konzistentnímu sociálnímu vědci by mělo jít o to postavit se k objektu svého zájmu nezávisle, osvobodit se od vlivu (a hodnot) náboženství, zvyků, filosofie, mravů apod. (jakkoliv je tato představa problematická a leží spíš v rovině ideálů sociálních věd), a nikoliv dát státu stejný dispens pro jeho jednání.

Neméně podstatný je problém s ohraničením politické vědy. Má-li být politologické poznání společnosti co platné, má údajně vycházet „z vědomí, kde končí hranice politologie a začíná sféra vlastní politiky". (str. 231) To ovšem znamená, že by politická věda měla dobrovolně rezignovat na část svého předmětu. Skromně pochopit své meze a oprávnění, a na komnatu samotného politického rozhodování pro sebe přitlouci cedulku s číslem 13. Co to v praxi znamená? Neobtěžovat vládnoucí svými poznatky, nepředhazovat politikům politické ideály. Přitom kde jinde než v široce vymezené politické vědě, zahrnující i politickou filosofii, by se měly diskutovat a řešit základní politické problémy každé společnosti? Vyloučit tuto oblast znamená vyloučit kultivovaný rozum a přenechat politické pole pouhé vůli - diktátorově (Machiavelli), či vůli obecné (Rousseau).

Stát a církev

Široce uznávanou skutečností je, že hlavní baštou proti ovládnutí hodnotové sféry státem, oporou proti jeho naprosté svévoli, byla církev. V knize je však vztah státu a církve líčen jen jako spor o její světskou vládu, čímž je zakryt jeden ze základních prvků evropské civilizace - totiž oddělení státu a církve, tedy světské a duchovní sféry. Jestliže se autor nezabývá tímto aspektem vztahu státu a církve, potom nepřekvapí ani to, že zcela opomíjí příspěvek protestantismu k této otázce. Jestliže jsou taková témata opomenuta, resp. překryta zástupnými problémy, je přehled politických teorií rázem nedostačující.

V souvislosti s náboženskou problematikou nemile překvapí i to, že autor kupříkladu nerozumí pojmu „církevní dogma" a používá jej příliš volně, jak je možné vyčíst například z kapitoly o vrcholném středověku („objevuje se potřeba objektivního poznání, nezatíženého církevními dogmaty, které neodpovídají dynamicky se měnícímu světu" (str. 60)).

Filosofické kořeny

Autor se snaží postihnout i určité filosofické problémy nepatřící přímo do politické filosofie, aby tak čtenáře lépe připravil na pochopení vlastní politické filosofie. Poměrně se to daří kupříkladu u Hegela nebo Hobbese, ale například spor mezi realisty a nominalisty je líčen povrchně, nepřesně (str. 57), a především zbytečně, protože nikde v textu už se na něj nenavazuje. Jen u Tomáše Akvinského se můžeme dočíst o jeho nestrannosti a snaze o objektivitu, neboť „se nepřiklonil ani k augustiniánům, ani krajním aristotelikům". Pochod zlatou střední cestou prý prokazuje intelektuální kvality politických myslitelů. (str. 65)

Střední cesta v politickém myšlení je možná vlastní i autorovi knihy, neboť jedním z jejích kladů je snaha ukázat mnohé politické teorie z obou stran. Spor mezi rovností a svobodou, problém odpoutání mnohých teorií od reálného světa či vnitřní rozpory liberalismu jsou často líčeny na samém maximu možností, které dal prostor zbývající vedle historických a biografických pasáží.

Zdá se, že východiskem pro napsání knihy byla snaha poskytnout studentům politologie přehled dosavadních politických teorií před nástupem politické sociologie. Ostatně podle samotného autora se politické teorie vyvíjely do první poloviny 19. století. „Zde jsou dějiny politických teorií vystřídány dějinami politických ideologií." (str. 7) Jakoby celý předchozí vývoj politických teorií byl hledáním uliček, z nichž jen jedna vedla k cíli. Kdyby byl přístup knihy jiný, kdyby se odpoutala od líčení historických okolností, za kterých vznikaly, a raději pečlivěji sledovala jednotlivé ústřední problémy, bylo by možná zřejmější, že dějiny politických teorií byly především vývojem politické filosofie a že pod nánosem historických okolností a navzdory rozptylu v odpovědích zůstává okruh určitých základních otázek stále aktuální. Vznikem pozitivistické politologie totiž nenastal žádný „konec dějin" politických věd.

(Lukáš Valeš: Dějiny politických teorií, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004, 240 str., cena a náklad neuvedeny.)

Poznámky:

1. Např. Max Weber. Viz L. STRAUSS: Natural Right and History, Chicago 1953, kap. II. Natural Right and the Distinction between Facts and Walues (str. 35-80).

2. „Kedže ciel spoločnosti a jednotlivca je ten istý...", ARISTOTELÉS: Politika, Bratislava 1988, str. 251.