Zemanova cesta do Ruska a akce globalistů

Vlastimil Podracký

Premiérka Mayová vystoupila opět ostře proti Rusku a jeho údajnému ovlivňování voleb v západních zemích. Je vidět obrovský strach z propíchnutí informační bubliny, kterou vytvořily vládnoucí elity na celém Západě. Tento strach je spíše hypotetický, skutečné informace o aktivitách Ruska nejsou dokázané, spíše se operuje s možnostmi, které dnešní informační technika umožňuje. Rusko je otloukánek, na kterého se všechno svede, ale strach má obecnější charakter, totéž, co se přičítá Putinovi, může přece dělat kdokoliv, když jsou metody známé a otevřené.

Naopak prezidentu Zemanovi Rusko nevadí. Opět jede za Putinem, se kterým se setká v Soči, a dokonce se má setkat s Gorbačovem. Sbírá body před volbami a lednu uvidíme, jak mu to prospěje. Vidíme, že nejen v Evropě, ale i u nás je národ rozdělen. To není samozřejmě jen náhledem na Rusko, ale příčiny jsou hlubší.

Informační válka proti Rusku je toho jenom jakýmsi obrazem, jakýmsi vnějším projevem. Na Rusko je možno si dovolit plivnout, dokonce je to v módě (kdo neplive, není správný Evropan); horší by bylo plivnout na Mohameda, za to se už dnes v Evropě trestá. A pokud nepotrestá zákon, potrestají muslimové samotní. Putin musí být zničen, ne proto, že by byl komunistický nebo diktátorský, to samo o sobě dnes nikomu nevadí, ale proto, že je konzervativní. A je ideovým spojencem přirozených konzervativců v evropské civilizaci.

Poslední revoluce

Pokud chceme pochopit podstatu současných událostí, pokládám za důležité zamyslet se nad genezí oněch dvou skupin, které proti sobě vystupují na domácím kolbišti a zatahují do toho okolní státy. Vidíme nejradikálněji v Polsku a Maďarsku, že reakce na světový globalizační vývoj vede k jakémusi národnímu konzervatismu. Podobný zápas vede i Trump.

Každá doba má svoje pokrokáře a konzervativce. V podstatě se mění jen ideová náplň těchto směrů; pochopit ji je klíčem k pochopení dilematu doby. Pokrokáři bojují, vedou války, dělají revoluce. Konzervativci hájí současný stav a dejme tomu hodnoty běžného života, který je revolucí ohrožen. Pokrokáři se nemusejí nutně rekrutovat z bývalých pokrokářů a konzervativci z bývalých konzervativců. Může to být úplně naopak. Dnes pokrokáři ovládli establishment a konzervativní lid se bouří. Spouštěcím momentem této bouře je migrační krize, která vytrhla konzervativce z šedé zóny a vzbudila u nich obranné reakce. Tyto reakce projeví jen ten, kdo je bytostným přirozeným konzervativcem. Globalističtí odpadlíci, které budoucnost národa nezajímá, tento instinkt na školení o „evropských hodnotách“ nebo jiném vymývání mozků ztratili.

Dnes jsou pokrokáři globalistickými aktivisty, odmítli hájit historické národní zájmy, už se vznášejí ve vlnách „světového oceánu idejí“ a multikulturní existence. Charakteristickým znakem je otevřenost světu; rovnost každého s každým; rozdávání majetku, který nevlastní; život bez rodiny; obvykle též cestování, zahraniční školy a část života v zahraničí; ale hlavně odloučenost od domova a ztráta odpovědnosti za svoji zemi. Typickým příkladem globalistické revoluce je akce Antify na Národní třídě v době letošních oslav 17. listopadu: „Náckové táhněte, migranti vítejte“ je přesně to, co globalisté cítí. Chtějí si uzurpovat minulost, chtějí si přivlastnit Havla a každého, kdo byl jen trochu kosmopolitní a evropeistický. Ale povšimněme si určité jejich nezodpovědné svobody: Co se stane s naší zemí, když se potopí do moře migrantů? Ale jim je to jedno, oni mají jen svobodu, nikoliv zodpovědnost, tu předali jiným. Aby je za to mohli nazývat nácky.

Tuto revoluci nedělají jen mladí kosmopolité: Tato revoluce strhuje i ty, kteří se v tomto světě neorientovali, třeba bývalé antikomunisty, kteří bojem proti komunismu ztratili vztah ke svému lidu a své zemi. Emigranti se zařazují na tu nebo onu stranu, buď jsou z nich národní konzervativci, chtějí zachovat svoji někdejší vlast, nebo je pro ně globalismus východiskem z jejich komplexů. Tato revoluce není ani socialistická, ani liberální, nebo je obojí.

Staré rozdělení na levici a pravici ztrácí na významu. Konfliktní linie mezi globalisty a národními konzervativci jde napříč všemi starými stranami a hnutími. Strany konfliktu se zabarvují různými ideovými znaky svého původního smýšlení. Mnozí melou svoje staré mantry a snaží se je nějak zařadit do doby, ale ono to nejde, obvykle jsou mimo. Globalisté konzervativce někdy očerňují jako komunisty a levičáky, což je nesmysl. Pomlouvačné je i označení nacionalista a xenofob. Konzervatismus v sobě obsahuje nutně sounáležitost s domovem; v rámci myšlení vykořeněných globalistů je taková sounáležitost nepochopitelná, protože oni znají jen přináležitost k ideologii nebo ke kolektivu nějaké globalistické organizace.

Revoluce globalismu je poslední revolucí v evropské civilizaci a konzervativci hájí poslední zbytky starého evropského světa tradic, jež jsou už jen částečně křesťanské: Jsou liberální i sociální, jsou prostě vším tím, co Evropa zažila. Dnešní revolucionáři se neosvobodili jenom od nějakých nadřízených struktur, ale už i od své přirozenosti, od rodin, od obce, od národa – a stát je jen prostředkem k dokončení revoluce, potom se zlikviduje. Co bude potom, nevědí ani samotní globalisté, vědí jenom, co nebude. Je to revoluce neplodných (Merkelová a Macron bez dětí), je to osvobození od všech závazků. Žádná revoluce se nikdy nestarala o rodiny a děti, ale nikdy nedošla tak daleko v ideologii chaosu, aby rodiny přímo rozkládala a děti odmítala. Revolucionáři cítí, že po nich už nikdo nebude, utěšují se ovšem nadějí, že jejich chaos zachvátí všechny národy a vzejde nový svět. Jiné národy jim ovšem nerozumějí, jejich ideály nepřijímají, ale jejich zlost a nenávist momentálně vyplivaná na symbol vzdoru – Putina – signalizuje strach z následků svých nezodpovědných činů a pomsty zodpovědných.

Z této revoluce už není návratu. Zatímco mladí komunističtí revolucionáři kdysi zpívali: „My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova…“ a za dvacet let vítali Dubčeka a chtěli se VRÁTIT k demokracii, kterou likvidovali, dnešní revolucionáři se nebudou mít kam vracet.

Zeman v čele

Zeman lidový konzervatismus pochopil velice dobře. Hraje dědu z Vysočiny, jakéhosi praotce Čecha, který vystoupil z lůna dějin a přichází zachránit český lid. Ví dobře, co přirození konzervativci cítí. Občas udělá nějaké hlouposti, vede zbytečný boj se vzdušnými zámky (jako je Peroutka), přežene servilnost k Číně a Rusku, nicméně je českým lidovým konzervativcem proto, že je vzdorovitý. Neskloní šíji před západními a potažmo evropskými mocenskými silami a jezdí udělovat vyznamenání ruským vojákům z druhé světové války. A to vše v dohledu celého světa a ke zlosti globalistů (a dalších jeho odpůrců, kterým je možná pouze lidsky protivný); to je provokace evokující probuzení k diskusi, kterou právě globalisté odmítají. Vždyť oni mají jedinou pravdu – a o té se nediskutuje.

Globalisté možná nepochopili tuto hru, možná dělají, že nepochopili, a kydají na Zemana svůj mediální hnůj, osočujíce jej jako ruského vazala. Ale ono je to jinak. Zeman sbírá body svým vzdorem, který lidoví konzervativci cítí, svojí odvahou, svojí nezařazeností do řady plivajících a bezradných ideologů Západu. Zeman nejenom, že ucítil příležitost v této roli, on je tomu určitě oddán a stane se lidovým hrdinou, o kterém si národ bude šeptem vyprávět v budoucích dobách globalistického útlaku, totality chaosu a evropského „žaláře národů“ pod vládou šaría. Ale asi se mýlí. Pokud globalisté zvítězí, nebude už žádný národ, který by si šeptal, a nebudou už žádné dějiny. Jejich revoluce je absolutní: Ta velká říjnová byla jen přípravou konečného vítězství hlouposti nad lidským rodem.