Problém jednoty církve

Lohel Zdeněk Klindera

Autor článku: „Mohou být v katolické církvi pod jednou střechou dvě náboženství? Změny v nauce a v liturgii“ Petr Lepeška otevírá problém, který provází církev po celou dobu její existence. Proto není bez velké závažnosti Kristova prosba v jeho velekněžské modlitbě, kde prosí o jednotu svých učedníků, kteří budou vytvářet společenství jím založené církve.1) Jeho prosba nevyzněla na prázdno. Ti, kdo věří v jednu církev jím ustanovenou, vyznávají trvalou jednotu, která nezanikla během celých dosavadních dějin církve a její pokračování je garantováno působením Ducha svatého, který byl církvi Kristem přislíben a stále v ní působí.2) Ve vyznání víry navazuje článek o církvi na článek o Duchu svatém, aby se vyjádřila skutečnost jejího původu. Církev může být napadána a ohrožována ve své nauce i praxi liturgického života různými omyly. Ty však nemohou ohrozit zdravé jádro, jež v ní trvá a tvoří její podstatu. Církev je živý organismus nejen ve svých osobách, ale i v nauce, která není strnulá, ale vyžaduje stále aktuální vysvětlení i v kontaktu se situací ve světě a ve společnosti. Proto se počítá s tzv. „vývojem dogmat“, což nelze chápat jako změnu nebo nahrazování jejich původního obsahu; jako tentýž strom se vyvíjí od semínka do stále plnější formy bez podstatné změny. 

Vývoj církve se nezastavil před II. vatikánským koncilem. I když tento koncil nebyl pojímán jako dogmatický, ale spíše pastorační, obsahuje ve svých dokumentech na několika místech důraz na plnost Božího zjevení, která subsistuje v katolické církvi.3) Platnost tohoto koncilu i jeho dokumentů lze těžko zpochybnit, jeho schválení koncilními otci v čele s papežem garantují jeho platnost. S jeho pravostí korespondují další důležité pokoncilní opory pro život církve, zvl. Kodex církevního práva z roku 1983 a Katechismus katolické církve z roku 1992. 

Petr Lepeška upozorňuje na některé výroky a pojetí, která odporují katolické pravověrnosti. Mohou být problematické nebo zavádějící, z jejich hodnocení však nelze odvozovat přehnaný závěr, že jde o jiné náboženství v rámci katolické církve. Výrok z „Deklarace o lidském bratrství“: „Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti a božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti“ není naštěstí věroučným výrokem církevního magisteria; také se s ním jako katolicky věřící nemohu ztotožnit. Má silně relativistický charakter. Autor článku správně zachytil zřejmou kontaminaci a určitě bych ho nepodepsal. Zároveň vím, že mě nezavazuje, a nepřestávám být katolíkem, když ho neuznám. 

II. vatikánský koncil projevil výraznou vstřícnost vůči jiným náboženstvím, snažil se zdůraznit některé jejich kladné hodnoty, které nás s nimi mohou spojovat. Nevyjádřil však souhlas s jejich omyly, což vyvolává určitou nespokojenost v okruhu tradičních katolíků. Tato absence je ale vyvážena pozdějšími církevními dokumenty nebo hojnou teologickou literaturou, zachycujícími a odkrývajícími slabé a nepravdivé stránky jiných věroučných systémů. Tyto analýzy už zřejmě nebyly záměrem dokumentu Nostra aetate.

Mnozí se také pustili do široké diskuse o textu exhortace Amoris Laetitia vzhledem k morálce rozvedených manželů. Při řešení často velmi spletitých situací se před církví objevuje otázka mravních limitů, které nelze překročit. Principy není možné zrušit: Hřích zůstává hříchem, cizoložství bude vždy těžkým hříchem. Uvolnění sexuální morálky by jistě nepřineslo nic dobrého. Církev jako dobrá matka chce podat pomocnou ruku v individuálním rozlišení jednotlivých situací, objektivně platné normy však nemůže opustit. Pokud by šlo o „svátostnou pomoc“, musí se postupovat citlivě a obezřetně, jinak by mohl být přijímající vystaven svatokrádeži. Zde je naléhavá pastorační moudrost, se kterou exhortace zřejmě počítá. Určitě však nenabádá ke změně mravních norem, takže revoluci v katolické morálce snad tato exhortace neodstartovala, a jiné náboženství nezavádí.

Odvěký spor byl také v článku Petra Lepešky nastíněn v poměru milosrdenství a spravedlnosti Boží. Se zmíněnými tendencemi přílišného zdůrazňování milosrdenství a opomíjení spravedlnosti se opravdu v naší době setkáváme. Jde o určitý extermismus, se kterým se však církev oficiálně nikdy neztotožnila. Stále platí základní pravda křesťanské víry, že Bůh dobro odměňuje a zlo trestá. 

I když Kristus vzal ve svém utrpení na sebe bídu našich vin a trestů, přesto existují kromě nebe také očistec a peklo: Z odpovědnosti za naše činy se nevyvlékneme, jinak by neměla smysl modlitba za zemřelé, kteří si odpykávají své časné tresty, nebo za nás žijící hříšníky, abychom se napravili a žili spravedlivě. Církev také proto trvá na odpustkové praxi stanovením určitých podmínek pro plné nebo alespoň částečné odpuštění časných trestů za spáchané hříchy.

Ti, kteří chtějí zůstat odloučeni od Boží lásky a v područí zla, se sami odsoudili k věčnému trestu. Peklo není prázdné, i když nejsme poučeni o konkrétních osobách, které tam jsou. Ani věčné zavržení neodporuje Božímu milosrdenství, protože Bůh plně respektuje lidskou svobodu.

Na prioritu lásky k Bohu nade všechno navazuje starost o strádající a hříšníky. Charitativní aktivity církve z tohoto principu vycházejí a nedělají rozdíly mezi lidmi. Takové přijetí „jinakosti“ není v rozporu s tímto zaměřením. Je-li v totalitních režimech podupána lidská důstojnost, je třeba ji bránit a zdůrazňovat s ohledem na trvale platnou lidskou přirozenost a přirozený mravní zákon, což otevírá cestu k poznání Původce a Stvořitele. V tom spočívá správný, a nikoliv falešný humanismus bez Boha. 

Zmíněné důrazy se promítly také do liturgického života církve. Z převládající strohosti a častého formalismu slavení se v liturgické reformě sleduje určité přiměřené zlidštění katolického obřadu. Výtka nové liturgii, že postavila do středu slavení člověka místo Boha, je neopodstatněná. Liturgické modlitby novus ordo jsou jednoznačně teocentrické. Tato dobře míněná snaha se bohužel neobešla bez mnohých excesů v podobě nevhodné kreativity celebrantů, projevům nemístného „zcivilizování“ jednotlivých úkonů na úkor posvátnosti slavení, propad do kabaretních a banálních improvizací, přehnaný prostor pro osobní záležitosti účastníků bohoslužby atd. Zmíněné pokleslé jevy však odporují záměrům a liturgickým normám církve, takže jsou špinavou skvrnou na jejím těle, aniž by zasáhly její podstatu. Z jejich kritického hodnocení nelze vyvozovat přehnané závěry ve smyslu „imanentního a panteistického pojetí Boha a kultu člověka v liturgii“. 

Dalším bodem kritiky je centristické uspořádání liturgického prostoru a slavení. Nejde o nějaký imaginární střed, ale o samotného Krista, jehož oběť je zpřítomňována uprostřed bohoslužebného shromáždění. Rozdíl mezi presbytářem a lodí kostela je v nové liturgii zachován.  Pro charakter oltáře jsou stanoveny pevné předpisy. Svatostánek bývá v nových kostelích nebo po úpravě ve starých kostelích umístěn mimo osu oltáře, takže kněz při slavení mše sv. není k němu obrácen zády. Kde to není možné, má se zachovat určitý odstup mezi oltářem a svatostánkem. 

• Při úkloně k oltáři a líbání oltáře kněz projevuje úctu samotnému Kristu, který je oltářem symbolizován. Na začátku mše je však povinen vyjádřit spolu s asistencí nejhlubší úctu reálně přítomnému Kristu ve svatostánku pokleknutím.

• Po proměňování je týž reálně přítomný Bohočlověk ve svatostánku i na oltáři. Nejsou dva ale jeden – tentýž. Je sice zády k svátostnému Spasiteli ve svatostánku, ale zároveň je čelem ke Kristu přítomnému na oltáři. Proč z toho dělat problém? Ten by nastal, kdyby se k oběma přítomnostem jediného Krista otočil zády. Stejně i když podává svaté přijímání věřícím, bývá otočen zády ke svatostánku, takže má svátostného Krista před sebou i za sebou.

• Pozdravení pokoje, ať už je vyjádřeno jakkoliv (v covidismu třeba kývnutím nebo pohledem), má zachovat důstojnou formu, která vyjadřuje kromě osobního spojení slavícího účastníka s Kristem jako  Hlavou liturgického shromáždění také vzájemné spojení údů jeho tajemného těla. Liturgické předpisy nepřipouštějí přebíhání kněze nebo ostatních účastníků bohoslužby po kostele. Zdraví se navzájem pouze nejbližší sousedé. Kněz nesmí presbytář opustit.

• Laici mohou během bohoslužby vstupovat do presbytáře jen ze závažných důvodů (např. při nevolnosti kněze nebo ostatních přisluhujících).

• Rozdíl mezi svátostným a všeobecným kněžstvím není narušen službou žen, pokud zachovají církevní předpisy, které se týkají služby laiků během liturgie. 

• Univerzalita mše sv. a církve není narušena povolením národních jazyků. Byla snad porušena schválením slovanského liturgického jazyka papežem už v 9. století? Jak také vnímat rozličnost liturgických jazyků východních církví v rámci katolické církve? Univerzalitu bohoslužby a církve neurčuje jazyk, ale je zaručena jednotou nauky, svátostí a vedení.

Není dobré učinit z prostředků cíl. Jsou různé prostředky vedoucí k cíli. Jako je ve fotbalovém týmu cílem dosažení co nejlepšího výsledku v podobě výhry, hledá se k tomu co nejvhodnější a osvědčená taktika a způsob hry. Ta zastupuje prostředek. Má-li být co nejúčinnější, nelze v současné době hrát třeba stylem šedesátých let minulého století. Cíl zůstává stejný, prostředky se mění. 

Podobně můžeme v církvi vidět cíl v posvěcení člověka k věčné blaženosti. Tento cíl je v každé době stejný, prostředky se však mohou měnit. Proto církev hledá v každé době různé cesty apoštolátu (evangelizace) a pastorace. Věnuje se hledajícím zájemcům, kteří křesťanskou víru ještě neznají, a zároveň nemá zanedbávat službu těm, kteří už víru praktikují. Přednášky, katecheze a jiné aktivity se mají přizpůsobit mentalitě současných lidí, aniž by se ustupovalo od trvale platných požadavků. Nastávají změny: Některé prostředky se přežily a jsou nahrazeny jinými. Hledá se vhodná strategie na cestě k cíli. Platí to jistě také vzhledem k bohoslužebné praxi a k osobní zbožnosti, hledají se cesty k poznání a prožívání Boží velebnosti a k přátelskému vztahu s Otcem skrze Syna v Duchu svatém. Kristus si přeje být naším přítelem. 

Pokud někdo prožívá tradiční bohoslužbu, má mu být dopřána. Je-li někomu blízká nová forma liturgie (novus ordo), nemá pohrdat starší formou, která má jistě svou vznešenost a krásu protříbenou věky. Není však také rozumné, aby příznivci starší formy znevažovali novus ordo a odsuzovali jej jako heretický, kvůli němuž milióny katolíků ztratily víru.  Příkladem vyváženého postoje k oběma formám je papež Benedikt XVI. Ocenění některých tradičních prvků liturgie se bohužel některými horlivci zneužívalo jako kladivo na novus ordo.

Ohlédneme-li se ještě do dějin křesťanské zbožnosti, nemusíme litovat některých změn, které nastaly. Platí to např. vzhledem k praxi získávání odpustků prodejem i na veřejnosti nebo opakovaným vstupováním a vystupováním do kostela a z kostela či odmítání pohřebního obřadu sebevrahům. Měnily se také postní předpisy; i ty současné nemusejí zůstat trvale. Forma přijímání eucharistie se také během dějin měnila. Pokyny pro přijímání na ruku nacházíme již u církevních otců starověku.4) Pokud se provádí s náležitou úctou a s vyloučením drobení úlomků, které by nebylo možné purifikovat, nelze jej zavrhovat a stavět do opozice vůči přijímání do úst.

Dokumenty II. vatikánského koncilu nikde neuvádějí zrušení latinského liturgického jazyka, naopak doporučují jeho zachování, i když ne výlučně.5) Oceňují také hodnotu gregoriánského chorálu a jeho posvátný charakter v rámci liturgického slavení6), a tak se v novus ordo uplatňuje latina a chorál nejen v klášterech, ale také ve farnostech. Mám s tím zkušenost z vlastní praxe. Došlo bohužel k tomu, že stoupenci špatně pojaté reformy se odvolávají na „ducha II. vatikánského koncilu“, a přitom ignorují jeho skutečný obsah, jak to výstižně zachycuje ve svých článcích v časopisu Monitor Stanislav Přibyl.7) Tyto falešné nánosy odplaví čas, podobně jak se to dělo v celých dějinách církve, která je semper reformanda. 

Tento můj pokus o zachycení problému jednoty církve je zaměřen především do vlastních řad katolických souvěrců, kteří berou svoji víru vážně a mají upřímnou starost o její krásu a čistotu. Může snad také posloužit vnějším pozorovatelům, kteří se staví vůči církvi bez předsudků a chtějí se orientovat v tom, čím církev prochází. Problémy lidský život provázejí a nevyhýbají se ani církvi, která však naštěstí není ponechána omezené lidské schopnosti, ale je nesena Boží mocí.

Poznámky:

1. Jan 17, 22-23

2. Jan 14, 26

3. Unitatis redintegratio 4: „Neboť ačkoli má katolická církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli...

4. např. 23. katecheze, č. 21 sv. Cyril Jeruzalémského: „Když se tedy přibližuješ, nepřistupuj a nepřijímej s nataženýma rukama ani s roztaženými prsty, nýbrž polož levou ruku nad pravou jako trůn, jako bys přijímal Krále, a na sevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz: „Amen. Když pak posvětíš svůj zrak dotykem s posvátným tělem, přijmi pozorně, aby ti nic z něho nepřišlo nazmar. Co bys nechal upadnout, to považuj za ztrátu jednoho z vlastních údů.

5. Sacrosanctum concilium 36

6. Sacrosanctum concilium 116

7. RC Monitor 1,3,5,13,14 a 17/2022