Embedded Files
Marie Tejklová
Možná jste v průběhu uplynulých tří let zatoužili – podobně jako autorka tohoto článku – pozorovat dění na Zemi raději z nějaké jiné planety, než se ho účastnit osobně. Vesmírnému pozorovateli, který by těžil z výhod bezpečné vzdálenosti a kritického odstupu, by jistě neušlo, že příchod covidového období znamenal přelom v mnoha směrech. Covid otřásl nejen lidmi, ale také otestoval pevnost hodnot; a v některých místech probořil hranice oddělující civilizaci od barbarství, které se předtím zdály být neprostupné. Posunul nás dál do temnoty kolektivní iracionality, chaosu a manipulace. V jednom ohledu ale, jak se zdá, zapůsobil opačně: Covid dokázal zvrátit staletý trend a vrátit na výsluní téma pravdy. Pravda, dosud spojovaná s fundamentalismem a zpátečnictvím, jíž se slušní lidé štítili a jejímž posledním útočištěm byly kazatelny1) (a ani tam si nemohla být jistá), krčící se za úspěšnějšími soupeřkami jménem rozmanitost, tolerance a možnost sebevyjádření, se jarem 2020 ocitla v centru pozornosti. Mezi politiky, novináři i účastníky internetových diskuzí se rozšířilo přesvědčení, že některé nepravdy, označované jako dezinformace, mohou ohrozit nejen důvěřivé jedince, ale i celé společenství. Proto je třeba dezinformace, případně jejich původce identifikovat a potírat; pravdu a její strážce je naopak třeba podporovat. Není ale skutečnost trochu jiná? Skláníme se před pravdou, anebo jsme nuceni klanět se její zbožštěné karikatuře, soše, která oslnivým leskem zakrývá slunce, stojí však na vratkých hliněných nohou?
Nepravdivost
Nejprve se podívejme, co se výrazem dezinformace míní. Centrum proti hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR provozuje web, na kterém dezinformace definuje jako „systematické a úmyslné klamání“:
„Pojem »dezinformace« znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají. [...] To, co je významné z pohledu Ministerstva vnitra, jsou pouze ty dezinformace a propaganda, které mají či mohou mít negativní dopad na vnitřní bezpečnost České republiky.“2)
Zdá se tedy, že dezinformace má tři hlavní znaky: nepravdivost, záměr a potenciální nebezpečnost. Ohledně nepravdivosti dezinformace podle všeho panuje shoda – informace musí být nepravdivá, aby se mohlo jednat o dezinformaci. Pravdivost se hodnotí podle toho, zda tvrzení odpovídá či neodpovídá skutečnosti – uživatelé výrazu „dezinformace“ pravdivost jako shodu se skutečností nebo možnost objektivního poznání neřeší, nýbrž implicitně předpokládají na základě intuice či zdravého rozumu. Jak ale nepravdivost tvrzení rozpoznat a jak ho uvést na pravou míru? Abychom si udělali představu, podívejme se na „aktuálně nejšířenější dezinformace“3), zveřejněné na webu idnes.cz v prosinci 2022:
Ukrajinští vojáci se v Česku cvičí proto, aby rozháněli vlastenecké demonstrace a stříleli Čechy
Cvičí se, aby se mohli efektivněji bránit Rusku
Nad Českou republikou lítá Chemtrails vypouštějící chemikálie, které nás mají zabít
Jde o kondenzační stopy za letadly
Za energetickou krizi a vysoké ceny energií může vláda Petra Fialy a Ukrajinci
Covid-19 je biologická zbraň
Jde o vývojově mladou nemoc přenesenou na člověka přes netopýry
Posílání zbraní na Ukrajinu prodlužuje válku. Jakmile přestanou státy zbraně posílat, může začít Rusko s Ukrajinou jednat o míru
Ukrajina se brání, válku začalo Rusko 24. února 2022
Premiér Petr Fiala je slabý a hájí zájmy cizích mocností USA, Ukrajiny či Evropské unie
Vláda pomáhá všem, kteří to potřebují, na podporu Čechů jde mnohem více než na podporu Ukrajiny
Termín dezinformace se rozšířil v souvislosti s tématem covidu, na které v českém prostředí plynule navázalo téma konfliktu na Ukrajině4); kromě toho je mezi dezinformace řazen obsah označovaný jako hoaxy, propaganda nebo konspirační teorie. Potvrzuje to i uvedený výběr „nejšířenějších dezinformací“, z nichž některé se týkají přístupu vlády ke konfliktu na Ukrajině a energetické krizi, jiné jsou spojené s podezřením, že mocní mezinárodní aktéři realizují své nekalé plány (využívají covid jako biologickou zbraň, vypouštějí ničivé látky z letadel). Jakým způsobem je prokázáno, že se jedná o nepravdivá tvrzení? Podle běžné představy, kterou sdílí ministr vnitra Vít Rakušan, stačí poukázat na fakta, například statistická data.5) V uvedeném článku na webu idnes.cz je proti údajné dezinformaci (1. sloupec) postavena výpověď, která má vyjadřovat skutečný stav věcí (2. sloupec). Tyto výpovědi jsou doplněny odkazem, zpravidla na jiné články na stejném webu. U prvního tvrzení jde o článek s vyjádřením ministryně obrany, u druhého o rozbor, jehož autor mimo jiné odkazuje na vyjádření Českého hydrometeorologického ústavu a na další rozbor na jiném webu, u třetí položky odkaz vede na zprávu o schválení balíčku protiruských sankcí evropskými zeměmi. „Pravda“ ohledně původu covidu je podložena vyjádřením epidemiologa Rastislava Maďara z února 2020 (tj. jde o tři roky staré informace z doby ještě před příchodem covidu do Česka), následující položka odkazuje na zprávu o zahájení války z února 2022 a poslední položka na tweet Ministerstva práce a sociálních věcí s primitivním grafem a výzvou, aby se lidé nenechali oklamat tvrzeními, že vláda pomáhá Ukrajincům víc než Čechům: Ve skutečnosti od března do října 2022 ministerstvo ukrajinským uprchlíkům vyplatilo 19 miliard korun, kdežto českým domácnostem na dávkách, podpoře a důchodech 589 miliard.
Až na jednu výjimku (chemtrails) je údajná dezinformace prezentována formou stručného tvrzení a není podrobněji vysvětleno, proč vlastně vznikla a z jakého důvodu je – pro některé příjemce – věrohodná; dezinformace nejsou vyvraceny poukazem na fakta, data či studie, nýbrž odkazem na autority (nikoli nezaujaté), které dané tvrzení jednoduše popírají. Ani vztah mezi tvrzením v prvním a druhém sloupci není zcela jasný – není vyloučeno, že můžou platit obě současně. Platí-li, že Ukrajina se brání a válku začalo Rusko, neznamená to nutně, že posílání zbraní je jediné možné či správné řešení a že neexistuje možnost, že by Rusko bylo po zastavení dodávek zbraní ochotné jednat o míru, například v okamžiku, kdy utrpělo velké ztráty. Platí-li, že vláda vydává víc peněz na pomoc Čechům než Ukrajině, jak o tom má svědčit graf Ministerstva práce a sociálních věcí, může současně platit, že premiér Petr Fiala je slabý anebo hájí zájmy cizích mocností. Teze, že „vláda pomáhá všem, kteří to potřebují“, tak, jak je formulovaná, tj. bez další specifikace, nemůže být pravdivá – vláda například nepomáhá a ani nemůže pomáhat těm, kteří o pomoc nezažádají nebo na ni ze zákona nemají nárok, ačkoli ji potřebují. Nápadné také je, že idnes se soustředí na konkrétní (svou vlastní) formulaci údajné dezinformace, nikoli na její věcnou podstatu. Třeba podezření, že Fialova vláda nejedná v nejlepším zájmu obyvatel ČR, které nejspíš tvoří obsahové jádro poslední položky v 1. sloupci, by bylo možné vyjádřit například skutečnosti zřejmě odpovídajícím výrokem, že „vláda vynakládá desítky miliard na podporu Ukrajiny, ačkoli tím dále zadlužuje občany ČR, jejichž zájmy by měla hájit“; kromě toho lze argumentovat, že na podporu Ukrajiny jdou peníze i z jiných zdrojů než z rozpočtu Ministerstva sociálních věcí a že 19 miliard za méně než rok z peněz českých daňových poplatníků v situaci obřího schodku rozpočtu nelze srovnávat s částkou vyplacenou na důchody nebo další dávky českým občanům.
Při bližším pohledu se v uvedené tabulce nejedná o „tvrzení, jehož nepravdivost je odhalena“ versus „prokázanou skutečnost“, ale spíše o „nežádoucí interpretaci dění“ versus „oficiální stanovisko“ (vlády, konformních médií). Kdo se nespokojí s klasifikací tvrzení mezi „dezinformace“ a „pravdu“, nechce se při posuzování řídit intuicí a odmítne se bez dalšího přiklonit k tomu, co uvádí citovaná autorita, nedokáže o pravdivosti obou výroků rozhodnout. Přijímat stanovisko autorit a důvěřovat někomu je samozřejmě legitimní, a v některých případech dokonce nutné (například přijetí křesťanské víry), člověk by ale měl mít dobré důvody, proč se rozhodne důvěřovat konkrétní osobě či instituci. Aby mohl nést odpovědnost za své rozhodování a jednání, nesmí být nucen slepě věřit určitým odborníkům, úředníkům nebo médiím.
O způsobu, jakým nepravdivost údajné dezinformace prokazují státní orgány, si můžeme udělat představu na stránce „Koronavirus: Přehled hlavních dezinformačních sdělení“6) zmíněného Centra proti hybridním hrozbám, což je speciálně zřízený útvar Ministerstva vnitra. Jeho přehled obsahuje nejprve údajné dezinformační tvrzení s příkladem článku, ve kterém se vyskytlo, a poté oddíl nadepsaný jako Fakta. Takzvaná fakta zahrnují protitvrzení, která však nejsou doložena jinak než vyjádřením politiků, odkazem na zjištěný počet osob infikovaných koronavirem a vyjádření SÚKLu a doplněna doporučením sledovat stránky WHO, ministerstev, vlády ČR apod. Například „fakta“ ohledně zabavování ochranných prostředků ČR cizími státy obsahují tyto informace:
„Některé evropské země včetně Německa, ale také České republiky, přistoupily od 4. března k zákazu vývozu zdravotnického materiálu. V souvislosti s tímto zákazem, ale i obecným nedostatkem zdravotnického materiálu i odlišnými kanály objednávek a distribuce, není situace s těmito dodávkami vždy zcela přehledná. Tento stav bývá často zneužíván k fabulaci či značné manipulaci s fakty ve snaze vyvolat paniku, šířit protievropské či např. protiněmecké nálady. U situací, které byly doposud v této souvislosti medializovány (zadržení českých dodávek Německem, Maďarskem či čínských dodávek pro Itálii Českou republikou), se ukázalo, že se nejedná o úmysl a daří se je konstruktivně řešit spoluprací oficiálních orgánů daných států.“
Údajná dezinformace ohledně zadržování potřebného zdravotnického materiálu je „vyvracena“ s pomocí tvrzení, kterým můžeme jen věřit. Na jednu stranu jsme přesvědčováni, že existuje úmysl vyvolat paniku a šířit protiněmecké nálady, na druhou stranu že při zadržování materiálu se nejedná o úmysl. Pracovníci Centra proti hybridním hrozbám, kteří citovaný článek sepsali, neprojevili snahu domnělý úmysl či jeho absenci prokázat – čtenář se má spokojit s ujištěními anonymních autorů.
Úřad vlády ČR na webu branmecesko.cz vyzývá, abychom si přečetli „typické lži“, a slibuje odpovědi na nejčastější dezinformace. Autoři „odpovědí“ tentokrát na snahu doplnit odkazy zcela rezignovali a omezili se na shrnutí vládního postoje. Jedna z odpovědí zní:
„Tváří v tvář agresorovi není možné uchovat si neutrální postoj. To už evropské mocnosti zkusily v roce 1938. Stát uprostřed znamená dát hlavu do písku, a to si nemůžeme dovolit. Rusko se nemusí zastavit na Ukrajině. Jde i o naši bezpečnost a o naši budoucnost.“
Uvedené teze nepředstavují nezpochybnitelná fakta či data. Jedná se o interpretaci komplexního dění, která neřeší námitky nebo kritické otázky (například zda podpora Ukrajiny, která je nejlepší pro naši bezpečnost, musí nutně spočívat v dodávkách zbraní). Nejedná se o čistě informativní, ale o emotivně vyhrocené (dát hlavu do písku, jde o naši budoucnost), „motivační“ sdělení. Podobně vyhrocené jsou slogany, jimiž jsou „typické lži“ nadepsané, například „Šířením ruských dezinformací pomáháte agresorovi. Dezinformace a lži jsou zbraně namířené proti nám všem.“ Doplňuje je naléhavá výzva:
Postavte se na stranu Česka.
Bojujte proti ruským lžím.
ČESKO VÁS POTŘEBUJE.
Poselství je jasné: Kdo pochybuje o naší verzi (tj. používá kritické myšlení), staví se proti nám, šíří ruské lži, a tedy pomáhá agresorovi.
Viděli jsme, že ačkoli uvedené zdroje (server idnes a webové stránky vlády) označují některá tvrzení za dezinformace, jejich vyvracení je neuspokojivé. Čtenářům je sugerováno, že rozhodující je původ informace – pokud pochází od státních úřadů nebo ze seriózního média (přičemž experti či politici, jimž seriózní médium dává prostor, jsou důvěryhodní), čtenář se na ni může spolehnout, aniž by zjišťoval cokoli dalšího. Vláda vyžaduje, aby občané jednoduše přijali její stanovisko, místo aby je podporovala v kritickém uvažování a samostatném hledání pravdy. Potvrzuje to postřeh Romana Cardala, který v článku „Nástup tvrdej cenzúry v Českej republike“ poukazuje na „zvláštní představu o lidském myšlení [...] že »informace« je něco, co padá do našich myslí jako do nádoby, a když se do ní dostane, je mysl determinovaná na to či ono vidění světa a událostí v něm. Podobně jako počítač, který někdo programuje podle toho, jaký výstup se od jeho operací očekává.“7) Je logické, že tato představa o pasivním vstřebávání podnětů z okolí vede k nepřiměřenému strachu z toho, že by se k lidem mohly dostat informace z neschváleného zdroje – pokud jsou lidé bezbrannými příjemci informací, jsou vydáni na milost každému, komu se podaří doručit k nim (a tedy do jejich hlavy) svůj obsah. A tím se dostáváme k dalšímu znaku spojovanému s dezinformacemi, kterým je nebezpečnost.
Nebezpečnost
Co se týče nebezpečnosti, někdy jsou za nebezpečné považovány všechny dezinformace, jindy jen některé. Nepanuje tedy shoda na tom, zda některé dezinformace nebezpečné nejsou. Každopádně se však dezinformace mezi sebou liší v tom, v čem jejich nebezpečnost spočívá a jak je velká. Za hranicí zákona je například šíření poplašné zprávy nebo podněcování k trestnému činu, pojem „dezinformace“ však české právní předpisy nedefinují.8) Podle Centra proti hybridním hrozbám většina dezinformací sice neporušuje žádný právní předpis, přesto i tehdy můžou ohrožovat vnitřní bezpečnost státu.9) Ministerstvo vnitra se podle Víta Rakušana bude zabývat právě tím, „co tuto bezpečnost může ohrožovat. Třeba informacemi, které vyzývají k násilí. Nebo ke změně systému. Takovými, které podkopávají základy toho, na čem naše země stojí.“10)
Z uvedených výroků vyplývá pozoruhodný poznatek, že i když neporušujete žádný právní předpis (tj. děláte to, co zákon nezakazuje), je možné, že ohrožujete vnitřní bezpečnost státu. Formulace „základy toho, na čem naše země stojí“ nebo „změna systému“ přitom ponechávají při aplikaci velký prostor libovůli. Patří k „základům toho, na čem naše země stojí“, například naše členství v EU nebo práva menšin, jak jsou dnes konstruována,11) případně přístup vlády k situaci na Ukrajině? Není zaručeno, že v situaci případné krize nebude vláda za podkopávající základy naší země považovat jakýkoli kritický výrok týkající se její činnosti – jak jsme viděli v souvislosti s covidovými opatřeními, v určité společenské atmosféře může vláda svými nařízeními beztrestně překračovat zákon. Ministr Rakušan by si však měl položit otázku, zda základy toho, na čem naše země stojí, nepodkopává spíše zavádění cenzury a vytváření atmosféry strachu.
Centrum proti hybridním hrozbám vysvětluje, že dezinformační kampaně jsou nebezpečné, protože v určitých případech podněcují trestnou činnost, terorismus, nedemokratické a extrémistické postoje nebo společnosti vštěpují „pocit bezmoci v rámci demokratického systému (volby, soudy)“. Dezinformace jsou spojené s celkovým – temným – pohledem na svět:
„Nebezpečí tkví v tom, že dezinformační obsah nepodkopává autoritu např. jednoho konkrétního politika nebo politické strany, ale často způsobuje nedůvěru vůči médiím jako takovým, vůči politickému systému či samotné demokracii. Navíc vzbuzují apatii, jelikož šíří myšlenku, že „věřit se nedá ničemu“ a „dělat s tím nejde nic“, protože všechno mají v rukou všemocné šedé eminence.“12)
Problém je v tom, že důvěra vůči médiím jako takovým, vůči politickému systému i samotné demokracii není samozřejmostí. Média i politici si důvěru musejí zasloužit a musí existovat možnost upozorňovat na slabiny systému, například netransparentní průběh voleb, a snažit se je napravit. V případě tezí, že věřit se nedá ničemu a nejde s tím nic dělat, by se lidé měli prakticky přesvědčit o jejich nepravdivosti; řešit jejich emocionální dopad na jejich zastánce je druhotné. Co se týče temného pohledu na svět, v následujícím oddíle ukážu, že samotné Centrum proti hybridním hrozbám nabízí pohled na svět, který není o moc optimističtější.
Záměr
Jako další znak dezinformací bývá uváděn záměr. Je to zřejmé z výše uvedené definice Ministerstva vnitra i z definice serveru idnes: „Dezinformace, součást propagandy, je nepravdivá informace, jejímž cílem je oklamat příjemce sdělení.“13) Záměr je důležitý kvůli ospravedlnění postihů: protože za vznikem a šířením14) dezinformací stojí úmysl klamat, je správné zaměřit se na jejich původce a šiřitele, například znemožnit jim zveřejňovat další obsah, veřejně je odsoudit jako nedůvěryhodné, zablokovat jejich web nebo je trestně stíhat. Nejde o naivní důvěřivce, kteří naletěli, ale o padouchy. Když se však vrátíme k „nejšířenějším dezinformacím“ podle serveru idnes, ze samotného jejich obsahu není zřejmé, že jejich šiřitelé nebo původci si jsou vědomi jejich nepravdivosti a že se jejich šířením snaží škodit. Záměr by bylo nutné prokázat jinak, například z přiznání jejich autorů. Lidé, kteří údajné dezinformace šíří, tak mohou činit v dobré víře – není totiž zřejmé, jaký prospěch by šířením vědomě nepravdivé informace například o vypouštění jedů z letadel získali; přijatelnější se zdá být vysvětlení, že jim sami věří, jsou jimi znepokojeni, a proto se snaží varovat ostatní. Spíše než o snahu klamat a škodit může jít o pokus interpretovat dění nezávisle na oficiálním výkladu, který je z nějakého důvodu nedůvěryhodný. V covidovém období byli navíc za dezinformátory označováni odborníci jen proto, že vznášeli námitky vůči oficiální linii.
Vraťme se však ke slibovanému temnému pohledu na svět. Jedna z analýz Centra proti hybridním hrozbám se zabývá teorií o snaze elit ovládnout světové dění:
„Konkrétně se jedná o rodinu konspiračních teorií o Novém světovém řádu. Jejich jádrovým narativem je myšlenková konstrukce, že existuje úzká globální elita, která má za cíl ovládnout nebo již ovládá světové dění.“15)
Ačkoli teorie o zavádění Nového světového řádu není nijak vyvracena, použitím slovních obratů „myšlenková konstrukce“ či „konspirační teorie“ článek implikuje, že tato teorie vychází z falešného, na strachu založeného vidění světa, které není podložené fakty. Srovnejme si toto temné vidění světa s pojednáním o hybridních hrozbách, které nám stejné Centrum předkládá na jiné stránce:
„Úkolem hybridní kampaně je využít slabin protivníka; maskovat se sledováním legitimních cílů; znemožnit jasnou interpretaci událostí a odhalení jejich vzájemné souvislosti; komplikovat či přímo znemožnit identifikaci původce a zastřít jeho úmysly; komplikovat, destabilizovat či přímo paralyzovat rozhodovací proces, a tím znemožnit včasnou a účinnou reakci ze strany napadeného. Hybridní útočník osnuje a provádí aktivity poškozující životní, strategické či obecně bezpečnostní zájmy jiného aktéra a přitom usiluje o vytvoření prostředí, kdy mu za tyto aktivity nelze (přinejmenším formálně) jednoznačně přiřknout odpovědnost, nebo tak lze učinit pouze velmi obtížně a spekulativně (viz koncept hodnověrného popření – „plausible deniability“). Hybridní útočník se bude snažit udržovat své aktivity pod prahem, jehož překročení by mezinárodní společenství považovalo za ozbrojenou agresi. Přímé vojenské konfrontaci se patrně bude snažit vyhnout, ovšem je nutné předpokládat, že do hybridní kampaně v nějaké podobě zakomponuje i použití vojenských prostředků.“16)
Když tento úryvek srovnáme s teorií Nového světového řádu, zjistíme překvapivé podobnosti. Také v tomto případě jsme přesvědčováni, že náš svět se snaží ovládnout mocní aktéři se zlými úmysly, disponující zkušenostmi a technickými prostředky a představující hrozbu srovnatelnou s údajnou snahou mocných nastolit nový řád; tito aktéři pracují tak sofistikovaně, že je nelze snadno odhalit. Ani v tomto případě nemáme k dispozici fakta dokládající, že předkládaný pohled na svět (který mimochodem legitimizuje existenci Centra proti hybridním hrozbám) odpovídá skutečnosti. Je tedy legitimní klást si otázku, zda spojování údajných dezinformací se záměrem (mocných aktérů) škodit nepředstavuje nepodloženou spekulaci, která vychází z apokalyptického vidění světa spojeného s přesvědčením, že lidé nejsou schopní samostatného myšlení.
Závěr
Kdyby se uplynulých několik let skutečně vyznačovalo postupným návratem k pravdě, právem bychom očekávali, že s konceptem dezinformací a bojem proti nim budou polemizovat současné progresivní „elity“ z pozic relativismu, skepse a multikulturalismu. Jejich zástupci by měli argumentovat, že k pravdě o věcech nemáme přístup, každý má právo na svůj názor, rozdílné pohledy na svět se navzájem obohacují, neexistuje univerzální měřítko k jejich posouzení a podobně; měli by se zastávat původců a šiřitelů „dezinformací“ jakožto znevýhodněné menšiny s alternativním životním stylem, která si zaslouží podporu a ochranu. K ničemu takovému však nedochází.
Člověk jakožto bytost vybavená rozumem a svobodnou vůlí má povinnost hledat pravdu. Protože má povinnost hledat pravdu, má také právo to dělat – bez ohledu na to, zda mu toto právo garantuje nebo omezuje stát. Hledání pravdy vyžaduje přístup k různým zdrojům informací, věcnou diskuzi bez nátlaku a nepodléhání emocím. Během uplynulých tří let se však úroveň veřejné debaty ještě více propadla, především co se týče komunikace ze strany úřadů a médií, která se vyznačuje manipulací, nekritičností vůči oficiální linii, absencí sebereflexe a respektu vůči občanům. Namísto soustředění se na problém řeší původ informace, v případě odlišného pohledu na věc spekulují o zlém úmyslu a vyžadují slepé přijímání „jediného správného“ stanoviska. Hledání pravdy je tak ještě obtížnější než dřív. Kladení dalších překážek na cestě k pravdě ztěžuje odhalení lží a omylů, a proto by pomýlený boj proti dezinformacím měl kriticky uvažujícího člověka znepokojovat víc než šíření případných nepravd.
POZNÁMKY:
11. Břetislav Horyna v souvislosti se skepsí D. Huma píše: „Zaujímá tím opět pozici, proti které nelze nic namítat. Řada věcí, které filosofie pojednávala a mnohdy dodnes pojednává, patří spíš na kazatelny než do seriózního výzkumu. Mám na mysli termíny jako „pravda“, „bytování v pravdě“, „dobro“, „nobilita jsoucího“, „podstata bytí“, „duše“ apod. Filosofie skepse, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2008, str. 119. (zvýraznění M. T.)
22. Web Centra proti hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR, stránka Definice dezinformací a propagandy https://www.mvcr.cz/chh/clanek/definice-dezinformaci-a-propagandy.aspx Ministerstvo rozlišuje dezinformace a misinformace, tj. neúmyslně nesprávné informace – tento termín se však běžně nepoužívá. (stránky Centra proti hybridním hrozbám citované v tomto článku byly zobrazeny 9. ledna 2023)
33. Z článku „Nejčastěji dezinformacím propadají senioři. Sdílí lži o konci světa či Putinovi“, 17. prosince 2022 https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/dezinformace-hoaxy-poplasne-zpravy-valka-cesi.A221209_153100_domaci_imat
4
4. Srov. komentář Martina Fendrycha: „Za ten skoro celý uplynulý rok se dezinformace a dezinformátoři posunuli, hlavním tématem už nejsou vládní akce proti šíření covidu, masivní očkování a ochrana dýchacích cest, ale ruská agrese, pomoc Ukrajině, pomoc uprchlíkům, či "vina" NATO. Manipulátoři a šiřitelé lží i polopravd dnes svolávají demonstrace, obracejí účastníky proti vládě, proti EU a NATO, snaží se válečného zločince Putina představit jako partnera, který má zájem na míru. Za ten rok taky vidíme, že vláda proti dezinformacím nedělá nic.“ Zveřejněno 5. října 2022 na webu Aktuálně.cz https://nazory.aktualne.cz/komentare/dezinformace-nici-narod-a-vlada-nedela-nic/r~5d6e7d4a43cb11ed8980ac1f6b220ee8/?fbclid=IwAR3aXUh7cSBJ5rl4wsjoLnkD3GFwTXsK4YiEoL2XMIMjuzv9r7NMfaX6kRc
5
5. Rozhovor serveru Aktuálně.cz s ministrem vnitra Vítem Rakušanem z 3. ledna 2023 https://zpravy.aktualne.cz/domaci/nechceme-lidem-rikat-co-si-maji-myslet-rakusan/r~e508f754861911eda3c0ac1f6b220ee8/?fbclid=IwAR3HMTEpLKop11LfMpY6yRXDPU4uVKJRktqd1tk5Z4orY-WWKXb1Rzb7l9g
6
6. Web Centra proti hybridním hrozbám, stránka Koronavirus: Přehled hlavních dezinformačních sdělení https://www.mvcr.cz/chh/clanek/koronavirus-prehled-hlavnich-dezinformacnich-sdeleni.aspx
7
7. „Nástup tvrdej cenzúry v Českej republike“ https://www.christianitas.sk/nastup-tvrdej-cenzury-v-ceskej-republike/ 29. dubna 2022, citace přeložena ze slovenštiny
8
8. Web Centra proti hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR, stránka Trestněprávní úprava https://www.mvcr.cz/chh/clanek/dezinformacni-kampane-trestnepravni-uprava-trestnepravni-uprava.aspx
9
9. Tamtéž: „V první řadě jde o ty případy, které naplňují skutkovou podstatu některých trestných činů – více v sekci „trestněprávní úprava“. Ale i v případech, kdy daný dezinformační či propagandistický akt neporušuje žádný právní předpis (což je většina), může stále představovat nebezpečí pro vnitřní bezpečnost státu.“ (zvýraznění M. T.)
10
10.Rozhovor serveru Aktuálně.cz s Vítem Rakušanem.
11
11.Vít Rakušan nedávno na svém FB profilu uvedl, že je „přesvědčen, že trans* lidi [sic]mají právo být sami sebou i bez operace“ a že „povinné sterilizace trans* osob pro účely úřední změny pohlaví [...] podle mého hlubokého přesvědčení odporují hned několika ústavně garantovaným lidským právům.“ Příspěvek z 10. prosince 2022.
12
12.Web Centra proti hybridním hrozbám, stránka Definice dezinformací a propagandy https://www.mvcr.cz/chh/clanek/definice-dezinformaci-a-propagandy.aspx
1313.„Nejčastěji dezinformacím propadají senioři. Sdílí lži o konci světa či Putinovi“
14
14.Důvěřiví šiřitelé („misinformátoři“) jsou někdy odlišováni od zlovolných původců („dezinformátoři“).
15
15.Web Centra proti hybridním hrozbám, článek „Konspirační rámování ruské agrese vůči Ukrajině na české kvazi-mediální scéně“ https://www.mvcr.cz/chh/clanek/konspiracni-ramovani-ruske-agrese-vuci-ukrajine-na-ceske-kvazi-medialni-scene.aspx
16
16.Web Centra proti hybridním hrozbám, stránka Co jsou hybridní hrozby https://www.mvcr.cz/chh/clanek/co-jsou-hybridni-hrozby.aspx
Google Sites
Report abuse