Proč holocaust: Uvedení do Hitlerova myšlení - Díl I.

Jan Horník

(Pokračování z Distance 2/2005)

Na úplný začátek našeho poznávání obsahu a logiky Hitlerova myšlení si můžeme symbolicky přečíst Hitlerovu předmluvu kMein Kampf, kde krátce vysvětluje, proč své nejrozsáhlejší dílo sepsal:

„1. dubna 1924 jsem měl na základě rozsudku mnichovského lidového soudu z tohoto dne nastoupit do vězení v Landsberg am Lech.

Tím se mi po letech nepřetržité práce poprvé naskytla možnost dát se do díla, které mnozí požadovali a které jsem já sám považoval za účelné pro hnutí. Rozhodl jsem se tedy vysvětlit ve dvou svazcích nejen cíle našeho hnutí, nýbrž také vykreslit obraz jeho vývoje. Z něj bude možné naučit se víc než z každého čistě doktrinářského pojednání.

Měl jsem přitom také příležitost vylíčit svůj vlastní vývoj, pokud je to nutné k pochopení jak prvního, tak i druhého svazku, a pokud to může posloužit ke zničení zlého vytváření legend o mé osobě, které provozuje židovský tisk.

S tímto dílem se přitom neobracím na cizí, nýbrž na ty stoupence hnutí, kteří mu náležejí srdcem a jejichž rozum nyní usiluje o hlubší objasnění.

Vím, že lidi je možné získat spíše mluveným slovem než slovem psaným, že každé velké hnutí na této Zemi vděčí za svůj růst velkým řečníkům, a ne velkým pisatelům.

Přesto musí být pro rovnoměrné a jednotné zastupování určitého učení navždy zapsáno to zásadní. K tomu mají sloužit oba tyto svazky jako stavební kameny, které připojuji ke společnému dílu.

Landsberg am Lech, pevnostní věznice, Autor.“1

Je zřejmé, že Hitler Mein Kampf napsal mimo jiné i se záměrem oslovit rozum čtenářů, což se shoduje s naším cílem pochopit racionální jádro Hitlerova přesvědčení. I my se tedy nyní s osmdesátiletým odstupem pokusme porozumět tomu, jak Hitler uvažoval a co se svým příznivcům snažil objasnit. Přestože zkoumat myšlení jednoho z nejmasovějších vrahů a zločinců lidských dějin se může zdát odpudivé, snad nám právě takové úsilí, třebas i s dávkou sebezapření, konečně umožní pochopit, proč Hitler uskutečňoval své strašlivé cíle.

Než však přistoupíme k podrobnému a systematickému rozboru Hitlerova myšlení, bude vhodné podniknout alespoň povšechný exkurz do obsahu Hitlerovy mysli a krátce se zastavit také u způsobu jeho uvažování, abychom získali základní představu o tom, v čem se budeme muset správně zorientovat a jaké otázky bude třeba v dalších kapitolách postupně zodpovědět.

I. Učit se dějinám

Začněme krátkým zastavením se u toho, co Hitler říká o svém způsobu poznávání skutečnosti. Bude tak srozumitelnější, proč a jak ke svým názorům dospěl. V první kapitole Mein Kampf Hitler mimo jiné píše:

„Zdaleka nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách. Oba mé oblíbené předměty, v nichž jsem předčil třídu.

Když mám nyní po tolika letech před očima výsledek této doby, považuji za zvláště významné dvě hlavní skutečnosti:

Za prvé: stal jsem se nacionalistou.

Za druhé: naučil jsem se rozumět dějinám podle jejich smyslu a chápat je tak.

[…]

I dnes ovšem výuka světových dějin na takzvaných středních školách příliš spočívá ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že právě cíl výuky historie nikdy nemůže spočívat v učení se zpaměti a v chrlení historických dat a událostí; že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy byla svedena ta či ona bitva, kdy se narodil určitý vojevůdce nebo kdy byla nějakému (většinou velmi bezvýznamnému) monarchovi vsazena na hlavu koruna jeho předků. Ne, dobrý Bože, na tom málo záleží.

‚Učit se‘ dějiny znamená hledat a nalézat ty síly, jež jako příčiny vedou k oněm účinkům, které potom vidíme jako historické události.

Umění čtení jakož i učení je také v tomto: Podstatné si uchovat, nepodstatné zapomenout.

Pro celý můj pozdější život bylo možná určující to, že mi štěstěna kdysi dala právě na historii učitele, který jako jeden z velmi mála dovedl učinit toto hledisko pro výuku a zkoušení dominujícím.

[…]

Způsob historického myšlení, který mi tak byl ve škole vštěpován, mě už v pozdější době neopustil. Světové dějiny se pro mě stále více stávaly nevyčerpatelným zdrojem porozumění pro dějinné jednání současnosti, tedy pro politiku. Nechci se je přitom ‚naučit‘, nýbrž ony mají vyučovat mě.“2

Na Hitlerových tvrzeních o jeho historickém způsobu myšlení je důležité, co vše si Hitler od studia dějin slibuje. Nejde mu totiž jen o získání podrobných znalostí historie, ale klade důraz především na pochopení skrytých sil a příčin, kterými jsou dějiny utvářeny, a zároveň se domnívá, že tyto příčiny pochopí právě z poznání průběhu dějin. Čili z toho, jak dějiny probíhají, chce odvodit, proč probíhají tak, jak probíhají. To je důležitý metodický moment, neboť znamená, že Hitler se snaží podat určitou filosofii dějin a chce ji navíc poznat z průběhu historie.

Kromě této skutečnosti, čili že se Hitler pokouší najít teoretické vysvětlení dějin v jejich vývoji, stojí v případě způsobu Hitlerova uvažování za pozornost i Hitlerův názor na filosofii vůbec. Je zachycen například v jednom z pozdních záznamů z rozhovorů ve vůdcově hlavním stanu. Hitler v květnu 1944 říká:

„Nemyslím, že by svoboda bádání měla být omezena jen na přírodní vědy. Měla by zahrnovat i vědy duchovní, především filosofii. Ta je svou podstatou jen pokračováním přírodních věd. Vychází z jejich výsledků a spekulativně se pokouší vytvořit názor na svět. Hranice mezi těmito disciplínami tedy naprosto není přísně vymezena, je spíš povlovná.

Ve velké hale linecké knihovny budou jednou stát Kant, Schopenhauer a Nietzsche, naši velcí myslitelé, vedle nichž Angličani, Francouzi, Američani nemohou postavit nikoho rovnocenného. Kant má nesmírnou zásluhu, že definitivně překonal scholastiku, kořenící ve středověku a církevní dogmatice. Schopenhauer pak překonal Hegelovu čistě účelovou filosofii, takže z ní moc nezbylo. Celou světovou válku jsem v torně nosil všech pět svazků Schopenhauerových děl a mnohému jsem se od něho naučil. Nietzsche pak jedinečným způsobem překonal schopenhauerovský pesimismus.“3

Zde je důležité Hitlerovo tvrzení, že podle jeho názoru je filosofie „svou podstatou jen pokrčováním přírodních věd“. Pokud je totiž nějaký člověk přesvědčen, že filosofie principiálně vychází z přírodovědy a že zřetelná hranice mezi těmito dvěma disciplínami neexistuje, pak je takový člověk scientistou. Právě scientismus totiž spočívá v tom, že jsou na základě metod a výsledků přírodních věd činěny i filosofické závěry. (Například když někdo na základě poznatků přírodovědy tvrdí, že různé druhy živých organismů vznikají vývojem z jiných druhů. Na základě omezeného empirického poznání totiž tvrdí obecný princip o povaze vznikání pozemských živých jsoucen, což je čistě filosofický závěr, který je metodice přírodních věd zcela nedostupný. Například konkrétně v případě evoluční teorie dokonce nikdo nikdy empiricky nezaznamenal vznik ani jednoho nového druhu přeměnou.)

Ze dvou právě uvedených krátkých citací teď nemusíme vyvozovat dalekosáhlé kategorické závěry, avšak pro následující čtení Hitlerových myšlenek je dobré podržet v paměti, že je možné, že Hitler k dějinám přistupoval tak, že se v nich jednak snažil najít skryté síly a příčiny, které běh dějin působí, a zadruhé to, že přírodovědu považoval za výchozí základnu pro filosofii. Tato kombinace by totiž znamenala, že když se Hitler snažil vysvětlovat svět, uvažoval de facto jako scientistický filosof dějin. Tuto charakteristiku povahy Hitlerova myšlení však zatím berme jen jako předběžnou hypotézu. Skutečnost, že Hitler o světě filosofoval právě z této pozice, si totiž budeme moci mnohonásobně ověřit během celého následujícího zkoumání, a nemělo by proto nyní smysl ztrácet čas jejím podrobným prokazováním.

A teď již přejděme k vlastnímu vstupnímu obeznámení se s Hitlerovými názory.

II. Antisemita

Vzhledem k tomu, že hlavním cílem celého následujícího rozboru Hitlerova myšlení je vysvětlit genocidu židovského národa, bude logické, když začneme nějakým citátem, v němž se Hitler vyslovuje právě k Židům. V jednom ze svých raných projevů ze srpna 1920 například říká:

„Především manuálně pracující příslušníci našeho národa nám neustále vysvětlují: Ano, s vaším programem bychom byli zcela a plně srozuměni, ale nechápeme, že jste naprostí nepřátelé Židů. Neexistují snad darebáci i mezi křesťany?Neexistují snad i mezi křesťany šmelináři, lichváři a vykořisťovatelé? K tomu my, nacionální socialisté, pouze prohlašujeme: Bojujeme proti každému velkokapitálu, ať je německý nebo židovský, nespočívá-li v tvůrčí práci, ale v principu úroku, v bezpracném a snadném příjmu. Proti Židům bojujeme nejen jako proti výhradním nositelům tohoto kapitálu, nýbrž jako proti záměrným zastáncům svého boje. Proti Židům bojujeme hlavně kvůli jejich rase a kvůli jejich působení jako rozvratného faktoru v celém našem národním životě.“4

Když se Hitler snaží zodpovědět svou řečnickou otázku „Proč právě naprostí nepřátelé Židů?“, mimo jiné říká, že národní socialisté jsou antisemité hlavně kvůli rase Židů a kvůli jejich rozvratnému působení.

Proč by ale rasa Židů měla být důvodem k nepřátelství? Proč vůbec být rasistou, a obzvláště antisemitou? Stačí k tomu snad pouhý fakt, že mezi národy existují odlišnosti, které můžeme konstatovat jako rasové rozdíly? Proč by si měl člověk jen kvůli nim myslet, že některé rasy jsou hodnotnější než jiné? K tomu je přeci třeba disponovat i nějakým měřítkem, které říká, že rasové rozdíly jsou důvodem pro kvalitativně rozdílná hodnocení. Ale jakým a proč? A proč Hitler tvrdí, že židovský národ působí v německém národě rozvratně, a proč by to mělo souviset právě s rasovou příslušností? Copak ze soužití národů automaticky plyne vzájemné rozvratné působení? A co má znamenat další Hitlerovo tvrzení, že nacisté proti Židům bojují jako proti „záměrným zastáncům svého boje“? O jaký boj jde a proč by měl být záměrný? Kde to Hitler vzal? Zatím je to nejasné.

S Hitlerovým postojem k Židům úzce souvisí i jeho názor na marxismus a socialistické hnutí tehdejší doby. Lze vlastně říci, že antisemitismus a boj proti marxismu pro Hitlera představovaly dvě strany téže mince. V únorovém výslechu z roku 1924 řekl před soudem mimo jiné toto:

„Sotva v sedmnácti jsem přišel do Vídně a tam jsem důkladně poznal tři věci: zaprvé sociální otázku. Poprvé jsem tam na vlastní kůži pocítil velkou bídu a nouzi širokých vrstev. Zadruhé rasový problém ve městě, v němž se více či méně prakticky setkává východ a západ. Ve Vídni lze rasový problém studovat lépe než kdekoliv jinde v Německu, protože podle mého politického přesvědčení tam největší nepřítel a protivník celého árijského lidstva vystoupil silněji a ostřeji než v Mnichově nebo ve zbylém Německu vůbec. Zatřetí jsem v Rakousku poznal hnutí, které spočívá na jedné určité rase a využívá velkou nouzi širokých mas, aby, opírajíc se o oba tyto základy, vybudovalo organizaci, která ve svých důsledcích musí vést ke zhroucení celého moderního státu – marxistické hnutí. Do Vídně jsem přišel jako světoobčan a znovu jsem z ní odešel jako absolutní antisemita, jako smrtelný nepřítel celého marxistického světonázoru.“5

Hitler je tedy evidentně přesvědčen, že marxistické hnutí je v podstatě rasovou záležitostí (přesněji záležitostí židovské rasy), a navíc představuje největšího nepřítele árijského lidstva. Údajně to poznal ve Vídni, a proto z ní odešel jako absolutní antisemita a smrtelný nepřítel marxismu.

Proč by ale mělo marxistické hnutí spočívat na jedné určité rase a ještě ke všemu právě na židovské? A proč by mělo představovat smrtelné nebezpečí pro árijské lidstvo? A co to vůbec je árijské lidstvo? Copak snad existuje ještě nějaké další neárijské lidstvo? Lidstvo by přece mělo být jen jedno, mělo by zahrnovat všechny lidi, tak proč mluvit o nějakém árijském? Není to všechno jen chaotická slátanina neslučitelných myšlenek? Mohou mít tato tvrzení v rámci Hitlerova světonázoru vůbec nějakou logiku? A pokud ano, jak na ně Hitler přišel?

Jiným ze zvláštních bodů Hitlerova přesvědčení je názor, že marxistické nebezpečí má dokonce takovou povahu, že hrozí úplný zánik veškeré lidské existence na planetě Zemi. V Mein Kampf můžeme tuto myšlenku nalézt například hned ve druhé kapitole:

„Ve věku sedmnácti let mi bylo slovo ‚marxismus‘ ještě málo známé, zatímco ‚sociální demokracie‘ a socialismus se mi jevily jako identické pojmy. Také zde bylo nejprve třeba rány osudu, aby mi otevřela oči ohledně tohoto nejneslýchanějšího podvodu na národech.

Jestliže jsem do té doby poznal sociálnědemokratickou stranu pouze jako divák při několika masových demonstracích, aniž bych byť jen málo viděl do mentality jejích stoupenců nebo do podstaty jejího učení, přišel jsem nyní najednou do styku s produkty její výchovy a ‚světonázoru‘. A co by se snad jinak dostavilo teprve po desetiletích, to jsem nyní získal během několika měsíců: porozumění pro morovou nákazu putující pod maskou sociální ctnosti a lásky k bližnímu, od níž by mělo lidstvo Zemi co nejrychleji osvobodit, neboť jinak by Země mohla být velmi lehce zbavena lidstva.“6

Hitler má tedy z nějakého důvodu marxismus a socialistické hnutí spojeno se smrtelným nebezpečím pro lidstvo. Používá v tomto případě dokonce i velice katastrofický příměr o morové nákaze a tvrdí, že lidstvo je třeba od tohoto nebezpečí osvobodit. Proč si však Hitler myslel, že od marxistického světonázoru a jeho uskutečnění hrozí úplný zánik lidstva, a proto je nutné je zachraňovat?

K nebezpečí, které Hitler údajně rozpoznal v marxismu a židovství, se z poněkud jiné perspektivy vyjadřuje i na jiných místech. Například když se zvlášť zamýšlí nad ohrožením Německa:

„Víra předválečné doby, že je možné německému národu otevřít svět obchodní a koloniální politikou, nebo ho dokonce dobýt pokojnou cestou, byla klasickým příznakem ztráty státotvorného úsudku, síly vůle a rozhodnosti k činu; reakcí přírodních zákonů na to však byla světová válka se svými důsledky.

Pro toho, kdo nezkoumá hlouběji, by ovšem tento postoj německého národa – neboť byl skutečně takřka všeobecný – mohl představovat pouze neřešitelnou hádanku: právě Německo přece bylo zcela podivuhodným příkladem říše vzešlé z čistě mocenskopolitických základů. Prusko, zárodek Říše, vzniklo zářným hrdinstvím, nikoliv finančními operacemi nebo obchody, a sama Říše byla pouze nejnádhernější odměnou mocenskopolitického vedení a vojenské odvahy k smrti. Jak mohl právě německý národ dospět k takovému onemocnění svého politického instinktu? Neboť zde se nejednalo o ojedinělý jev, nýbrž o momenty úpadku, které ve skutečně ohromujícím množství brzy vzplály jako bludičky a obsypaly tělo národa anebo národ sžíraly jako jedovaté vředy hned tu, hned tam. Zdálo se, jako by byl tajemnou mocí hnán neustálý proud jedu až do nejzazších cév tohoto kdysi hrdinského těla, aby nyní vedl ke stále většímu ochromení zdravého rozumu, prostého pudu sebezáchovy.

Tím, že jsem se těmito všemi otázkami bezpočtukrát zaobíral, což bylo podmíněno mým stanoviskem k německé spojenecké a hospodářské politice říše v letech 1912 až 1914, zbývala jako řešení hádanky stále více ona moc určená zcela jinými hledisky, kterou jsem již kdysi poznal ve Vídni: marxistické učení a světonázor, jakož i jeho organizační důsledek.

Po druhé ve svém životě jsem se zahloubal do tohoto učení zkázy – a tentokrát jsem však nebyl veden dojmy a působeními mého každodenního okolí, nýbrž pozorováním všeobecných procesů politického života. Tím, že jsem se znovu zahloubal do teoretické literatury tohoto nového světa a pokoušel se vyjasnit si jeho možné důsledky, porovnával jsem je se skutečnými jevy a událostmi jejich působení v politickém, kulturním a také hospodářském životě.

Poprvé jsem však nyní věnoval svou pozornost také pokusům zvládnout tento světový mor.

Studoval jsem Bismarckovo výjimečné zákonodárství v záměru, boji a úspěchu. Pozvolna jsem pak pro mé vlastní přesvědčení získával přímo žulový základ, takže jsem od té doby už nikdy nebyl nucen měnit svůj vnitřní názor na tuto otázku.Rovněž i vztah marxismu a židovství byl podroben dalšímu důkladnému prozkoumání.

Jestliže se mi však dříve ve Vídni zdálo být především Německo neotřesitelným kolosem, začaly se u mě nyní přece jen někdy objevovat úzkostné pochyby. V tichosti a v malých okruzích svých známých jsem reptal na německou zahraniční politiku a rovněž, jak se mi zdálo, na neuvěřitelně lehkovážný způsob, kterým se pojednával ten nejdůležitější problém, který pro Německo tehdy vůbec byl: marxismus. Skutečně jsem nemohl pochopit, jak jsme se jen mohli tak slepě potácet vstříc nebezpečí, jehož následky, podle vlastního záměru marxismu, musely být jednou strašné. Už tehdy jsem ve svém okolí varoval, právě tak jako dnes ve velkém, před uklidňujícím výrokem všech zbabělců: ‚Nám se nemůže nic stát!‘ Podobná morová nákaza smýšlení už jednou zničila obrovskou říši. Nemělo být samo Německo podřízeno úplně stejným zákonům jako všechna ostatní lidská společenství?

V letech 1913 a 1914 jsem také poprvé v různých kruzích, které jsou dnes zčásti věrné nacionálně socialistickému hnutí, vyslovil přesvědčení, že otázka budoucnosti německého národa je otázkou zničení marxismu.“7

I zde je dobře zřejmý Hitlerův názor, že Židé a marxismus jsou natolik nebezpeční, že jejich zničení je přímo otázkou budoucnosti německého národa. Ale proč by takové nebezpečí měli představovat právě oni? Proč za takové fatální nebezpečí pro německý národ Hitler nepovažoval například Francii, dlouholetého soupeře Německa na evropském kontinentě? V čem by měla spočívat výjimečná nebezpečnost židovského národa a marxismu? A proč Hitler hovoří o něčem jako o „reakci přírodních zákonů“ nebo o „ochromení zdravého rozumu, prostého pudu sebezáchovy“? Mohou snad zákony přírody nějak reagovat? A co má co dělat zdravý rozum s pudem sebezáchovy?

Na první čtení jsou Hitlerovy myšlenky skutečně poněkud záhadné a nesrozumitelné, a spíše vypadají jako iracionální směsice všeho možného. Je tomu ale skutečně tak? To budeme muset teprve prozkoumat.

Hitlerovo přesvědčení o destruktivním působení Židů a o fatální nebezpečnosti s nimi spojeného marxismu pro ostatní národy najdeme prakticky ve všech pramenech, v nichž se nacházejí Hitlerovy názory, které se nějak týkají židovského národa. To platí i o rozhovoru mezi Adolfem Hitlerem a jistým Georgem Sylvestrem Viereckem, který byl otištěn v The American Monthlyv říjnu 1923:

„Žid, ujišťuje Hitler, je destruktivní od přírody. Protože sám není schopen vést vlastní národní existenci, vnáší jeho přítomnost do moderního státu ferment rozkladu.

‚Co byste s Židem udělali?‘ zeptal jsem se.

Zbavili bychom ho práv.

‚Ale je-li narozen v Německu?‘

Narození není samo o sobě dostatečnou kvalifikací pro občanství. Občanství závisí na jasném uznání povinností, které jsou obsaženy v právech občanství. Židé nejsou Němci. Jsou cizím národem v našem středu a jako takoví se projevují.

[…]

Skutečnost, že je nějaký člověk slušný, není důvod, proč bychom ho neměli odstranit. Naše ruční granáty nerozlišují mezi slušným Angličanem a ostatními. Slušní Židé pochopí, že je pro nás nezbytné chránit integritu naší rasy.

Na Židy se dívám, pokračuje Hitler, jako se vy díváte na Japonce. Oboje jsou cizí rasa. Oboje jsou starodávné národy. Oboje mají starou kulturu. Japoncům nicméně nepřiznáváte občanství. Avšak Japonci, na rozdíl od Židů, nejsou destruktivní silou. Nezruinovali žádný stát. Nejsou nositeli bolševismu.

Na Židy se díváme tak, jako se vy díváte na Japonce.

[…] (Následuje Viereckova otázka na Židy, kteří uzavřeli manželství s Němci.)

Tito, tvrdí Hitler, netvoří problém. Smíšené rasy postrádají životaschopnost. Smíšená manželství bychom poté zakázali. S potomky ze smíšených manželství bychom zacházeli podle jejich zásluh. Pokud by byli patrioty, přijali bychom je, ačkoliv bychom nepodporovali smíšená manželství s nimi.

Zásadní problém, který před námi stojí, je mezi Židem a Árijcem.

Smíšená rasa umírá; je to bezcenný produkt.

Řím padl, když přestal udržovat svou rasu čistou. V literatuře, ve filmech, ve vědě je vliv Žida destruktivní.

Jsme jako souchotinář, který si neuvědomuje, že je odsouzen ke zkáze, pokud nevypudí bacil ze svých plic. Národy, tak jako jednotlivci, jsou náchylné tancovat nejdivočeji, když jsou nejblíže propasti.

Proto říkám, že potřebujeme prudkou nápravu, silný lék, možná amputaci.

[…]

Nikdo, dokonce ani Židé, nemůže popřít čestnost našeho záměru. Přejeme si očistit se od Židů ne proto, že jsou Židé, ale proto, že jsou rušivým vlivem. Přejeme si vyhradit občanství a hlas v radě našeho národa pouze pro ty, kdo jsou čistě německé krve.

Náš slogan je ‚Německo Němcům‘. Cizinci, ať už Židé či nikoliv, budou smět žít v Německu pouze trpěni.“8

V tomto případě už Hitler určitým způsobem zdůvodňuje, proč by měli Židé působit destruktivně. Prý je to dáno od přírody. Ale proč? Proč by to mělo být dáno právě samotnou přirozeností židovského národa? A jakou roli by v tom měl hrát fakt, že tehdy neexistoval samostatný národní židovský stát? Kde se vlastně vzal základní problém právě mezi Židem a Árijcem?

A když už Hitler nějakou záhadnou cestou dospěl k přesvědčení o nebezpečnosti židovské diaspory uvnitř Německa, proč jsou jeho návrhy na řešení tak radikální? Proč používá medicínskou terminologii a mluví o nemocném souchotináři, bacilech a potřebě radikální léčby, možná amputace? A jak je vůbec možné, že dokáže mluvit o něčem takovém jako o „čestném záměru“, který nikdo nemůže popřít, když mluví o očistě od Židů? To vše jsou jen některé otázky, které budeme muset v souvislosti s Hitlerovým antisemitismem vyřešit.

Rozhovor s Viereckem ale obsahuje i další Hitlerovy názory, které se netýkají výlučně Židů. Například v něm Hitler tvrdí, že občanství nemá být dáno narozením, že charakter člověka nerozhoduje o tom, jakým způsobem se s ním má zacházet, anebo že je nezbytné chránit integritu německé rasy. I zde se pochopitelně nabízí mnoho otázek. Například proč by mělo v rámci Hitlerova přesvědčení platit, že smíšená rasa umírá a je bezcenná, jaké a proč bylo Hitlerovo pojetí občanství či hodnoty člověka, anebo proč například usiloval o politiku pod heslem „Německo Němcům“.

I těmto myšlenkám budeme samozřejmě muset věnovat patřičnou pozornost. V našem úvodním přiblížení k tématu proto nyní přejděme k některým Hitlerovým názorům na politiku, národ a stát.

III. Nacionalista

Celkem všeobecně je známo, že kromě záměru zlikvidovat židovský národ bylo Hitlerovým dalším hlavním cílem dobýt pro Němce nová území na Východě. Bude tedy vhodné navázat právě Hitlerovými myšlenkami, které nějak souvisejí s politikou „životního prostoru“:

„Národní stát naopak nesměl za vůbec žádných okolností anektovat Polsko s úmyslem chtít z nich jednoho dne udělat Němce. Naopak se musel odhodlat tyto rasově cizí elementy buď neprodyšně uzavřít, aby stále znovu nenechal rozkládat krev vlastního národa, nebo je vůbec musel bez okolků odstranit a zemi a půdu, která se tím uvolnila, postoupit vlastním národním příslušníkům.“9

Tento návod „co s Poláky“ na dobytých územích je součástí Hitlerovy kritiky předchozích německých vlád, které po záboru Polska evidentně nejednaly tak, jak by si sám Hitler v ideálním případě představoval. Podle něj totiž zřejmě nechápaly, že není správně míchat rasy a dělat Němce z jiných národností, čili že když už dojde na expanzi, potom nemá docházet k žádnému splývání s původním obyvatelstvem, ale má nastat izolace nebo dokonce vysídlení domorodců a kolonizace dobytého území vlastním národem. Krátce řečeno, politika „životního prostoru“, kdy národ postupně vytlačuje původní obyvatelstvo a nové území zaplňuje vlastními národními příslušníky.

Hitlerovo přesvědčení, že je možné, a dokonce potřebné násilně rozšiřovat vlastní území a národ na úkor jiných států a národů, lze nalézt již na první straně Mein Kampf, kde k tomu říká následující:

„Dnes považuji za šťastné předurčení, že mi osud stanovil za místo narození právě Braunau na Innu. Toto městečko přece leží na hranici oněch dvou německých států, jejichž znovusjednocení se přinejmenším nám mladším jeví jako životní úkol, který je třeba uskutečnit všemi prostředky!

Německé Rakousko musí znovu nazpět k velké německé domovině, a to nikoliv z důvodů nějakých hospodářských úvah. Ne, ne: i kdyby toto sjednocení bylo z hospodářského hlediska lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, přesto by se muselo uskutečnit. Stejná krev patří do společné říše. Německý národ nemá žádné morální právo na koloniálně politickou činnost, dokud nebude s to pojmout své vlastní syny do jednoho společného státu. Teprve až hranice Říše zahrne i posledního Němce, aniž by nadále mohla nabídnout jistotu jeho obživy, vzniká z nouze vlastního národa morální právo na získání cizího území a půdy. Pluh je pak mečem a ze slz války vyrůstá potomstvu denní chléb. Toto malé hraniční městečko se mi tak zdá být symbolem velkého úkolu.“10

Hitler nejprve tvrdí, že pro jeho generaci existuje životní úkol, kterým je sjednocení Němců do společné říše všemi dostupnými prostředky, a to dokonce i v případě, že by to bylo z hospodářského hlediska škodlivé. Ve prospěch koloniální činnosti Hitler argumentuje tím, že prý existuje něco jako morální právo národa na koloniální expanzi, které je podmíněno předchozím sjednocením a využitím veškerého území, které již konkrétní národ obývá. O jaký princip se zde právo na expanzi opírá? Podle Hitlera ho lze uplatňovat teprve od okamžiku, kdy se národ ocitne v nouzi se svou obživou.

Proč by však měla být právě nouze národa příčinou vzniku morálního práva na uzurpaci cizího území? Nebylo by přijatelnější snažit se získat obživu jinak? Například průmyslovou výrobou a obchodováním, anebo řešit situaci třeba emigrací? Proč rovnou válka, a to dokonce s morálním právem na expanzi? Vždyť obětí takové nevyprovokované agrese budou nevyhnutelně neviní lidé žijící v jiných státech. Tak jaképak morální právo z nouze? A proč by mělo být právo na výboj a získání neněmeckých oblastí navíc podmíněno předchozím sjednocením všech Němců? A proč sjednocení souvisí s pokrevní příbuzností? Proč by měla mít „stejná krev ve společné říši“ přednost před „hospodářstvím“? Proč Hitler nehledí na případné hospodářské škody způsobené sjednocováním?

Abychom předběžně alespoň trochu nahlédli do hlubších souvislostí Hitlerova pohledu na dobyvačnou válku, můžeme posoudit slova, jež pronesl zhruba čtvrt roku po zahájení německého útoku na SSSR:

„Válka se vrátila k prapůvodní formě svého bytí: namísto války národů se vede válka o prostor. Původně nebyla válka ničím jiným než bojem o místo k obživě. Dnes jde zase o přírodní bohatství. Podle vůle Stvořitele patří tomu, kdo si ho vybojuje.

Stěhování národů začalo na Východě. Od nynějška však budou národy proudit ze Západu zpět na Východ. Odpovídá to principu přírody, aby se bojem prosadil výběr. Zákon přežití žádá neustálé zabíjení, aby mohlo žít to lepší.“11

Hitler říká, že válka se vrátila ke své prapůvodní formě, a zároveň tvrdí, že to odpovídá principu přírody. Zdá se tedy, že si myslí, že války, které se nevedou o prostor, se nějak odchylují od přirozeného smyslu válčení. Hitler se zde dokonce odvolává na vůli Stvořitele a je celkem zřejmé, že ta podle Hitlera nějak spočívá v zákonu přežití silnějšího.

Ale copak jsou lidé jen pouhá zvěř, která se bezohledně bije o své místo na Slunci? O svůj vlastní životní prostor na úkor jiných lidí? A jakého Stvořitele má Hitler vlastně na mysli, když mu podsouvá záměr, aby v jeho světě přežil jen ten, kdo si svůj život vybojuje? O jaký záměr Stvořitele by se mělo jednat? Aby mohlo žít jen to lepší? Ale proč jen to lepší? Proč by měl Hitlerův Stvořitel chtít právě toto? K čemu by přežití lepšího mělo být dobré, když se musí dít na úkor jiných, kteří jsou přece také jeho tvory? A když už Hitler počítá se Stvořitelem a jeho záměrem, může taková představa vůbec nějak souviset s Hitlerovými představami o státu a politice? Například se snahou zničit Sovětský svaz a přivlastnit si velkou část jeho území?

O tom, co je podle Hitlera ve své podstatě stát a co by mělo být jeho cílem, si můžeme částečně učinit představu z Hitlerova projevu z roku 1922, v němž mimo jiné prohlásil toto:

„Jak můžeme bojovat? Materialismus nemůže být poražen materialismem. Je potřeba hnutí, které shromažďuje všechny idealistické síly, hnutí, které spojí ruce a hlavy v poznání, že největší je ten, kdo se nejúplněji postavil do služby národního společenství. Stát je prostředkem k cíli. Tím je však: zachování rasy. Nesmrtelný je pouze ideál národa. Nekážeme mandáty, nýbrž nový světonázor. Bolševismus je posledním důsledkem materialistického marxismu. Vystoupit proti němu je posláním německého národa. Cíl: germánská říše německého národa*. Hákový kříž na naší vlajce nastoupil vítězné tažení. Pod heslem opravdovosti sjednotíme všechno nejlepší proti našemu smrtelnému nepříteli: Židovi!“12

O státu Hitler tvrdí, že není cílem sám o sobě, ale je prý prostředkem k zachování rasy. Také tvrdí, že nesmrtelný je pouze ideál národa. Ale proč právě toto? Proč si Hitler myslel, že stát má rasový účel? A jak a proč tento účel souvisí s nacionalistickým pojetím státu? Proč Hitler stále klade tak velký důraz na národ? Dokonce tak velký, že by hodnota člověka měla být měřena podle toho, nakolik posloužil svému národu? A když už by měla být hodnota člověka poměřována takto, proč by člověk měl národu posloužit právě tím, že přispěje k zachování rasy? Neměl by se spíš zasazovat třeba za svobodu lidí, kteří v jeho národním státě žijí? Kde Hitler vzal, že hlavním smyslem lidského života je posloužit rasovému národnímu společenství? A proč by se měl stát vázat právě na rasu? Odkud pochází úzká souvislost mezi rasou a státem? Proč by neměl být přijatelný i tzv. „tavicí kotel“ Spojených států amerických, v němž mohou s úspěchem žít nejrůznější národy pohromadě?

Hitlerův důraz na zachování národa jakožto hlavního cíle veškerého lidského jednání je tak velký, že podle něj má člověk v zájmu národa dokonce i vypovědět poslušnost státní autoritě, pokud dospěje k závěru, že stát málo dbá na národní zájmy:

„Ustrnutí našich představ o plnění povinnosti a poslušnosti má svůj poslední důvod v naší zcela nenacionální a stále pouze čistě státní výchově. Z toho také zde vyplývá nerozeznávání prostředku a účelu. Stejně tak málo, jako je stát účelem sám o sobě, nejsou účelem o sobě ani vědomí povinnosti, plnění povinnosti a poslušnost, nýbrž všechny mají být prostředky, které umožňují a zajišťují určitému společenství duševně a fyzicky stejných tvorů existenci na této Zemi.V hodině, kdy se tělo národa očividně hroutí a podle všeho viditelného je díky jednání některých darebáků vydáno nejtěžšímu útisku, znamená poslušnost a plnění povinnosti vůči těmto lumpům ustrnulý formalismus, ba čisté šílenství, když by na druhé straně byla odepřením poslušnosti a ‚plněním povinnosti‘ umožněna záchrana národa před jeho záhubou. Podle našeho dnešního měšťáckého pojetí státu jednal velitel divize, který svého času dostal shora rozkaz nestřílet, ve shodě s povinností a tím správně, když nestřílel, neboť měšťáckému světu je bezmyšlenkovitá formální poslušnost cennější než život vlastního národa. Podle nacionálně socialistického pojetí však v takových okamžicích nevstupuje v platnost poslušnost vůči slabým nadřízeným, nýbrž poslušnost vůči národnímu společenství. V takovéto hodině nastupujepovinnost osobní odpovědnosti vůči celému národu.“13

Hitler je tedy z nějakého důvodu pevně přesvědčen, že maximou veškerého jednání každého jednotlivce je usilovat především o sebezáchovu národa jako celku. Poněkud krkolomně to zde charakterizuje jako cíl „umožnit a zajistit určitému společenství duševně a fyzicky stejných tvorů existenci na této Zemi“ a této zásadě má být dokonce podřízeno úplně všechno, i kdyby to mělo například znamenat odepření loajality státní autoritě. Ale proč?

Tento názor na postoj člověka ke státu Hitler zcela zřetelně formuluje i na dalších místech Mein Kampf:

„Bylo zásluhou všeněmeckého hnutí německého Rakouska devadesátých let, že jasným a jednoznačným způsobem stanovilo, že státní autorita má právo vyžadovat úctu a ochranu pouze tehdy, když je v souladu se zájmy určité národnosti či když jí přinejmenším neškodí.

Státní autorita jako samoúčel nemůže existovat, neboť v tom případě by byla každá tyranie na tomto světě nenapadnutelná a posvěcená.

Jestliže je určitá národnost vedena nástroji vládní moci k zániku, pak je vzpoura jednoho každého příslušníka takovéhoto národa nejen právem, nýbrž povinností.

Avšak otázka, kdy takovýto případ nastane, není rozhodována teoretickými rozpravami, nýbrž mocí a – úspěchem.

Protože pro sebe každá vládní moc samozřejmě vyžaduje povinnost zachovávání státní autority, nemůže být také ještě natolik špatná a tisíckrát zrazovat zájmy národnosti, a tak bude muset národní instinkt sebezáchovy při porážení takovéto moci k dosažení svobody nebo nezávislosti vládnout takovými zbraněmi, kterými se protivník pokouší udržet. Boj tedy bude veden ‚legálními‘ prostředky tak dlouho, dokud bude takové prostředky používat také hroutící se moc; nebude se však štítit ani nelegálních, pokud je použije i utlačovatel.“14

Hitler zde jednoznačně obhajuje myšlenku násilné revoluce proti státu, pokud ten neslouží zájmům určité národnosti. Podle něj je taková vzpoura nejen právem, ale dokonce povinností každého jednotlivce. Co je ale tím poškozováním národa, které si zasluhuje národní povstání a svržení dosavadní moci? Jaká jsou kritéria, podle nichž lze posoudit, zda činnost státu národnosti slouží – nebo škodí? Jak jsme viděli výše, například to nebude nutně vždy, když bude stát svým konáním poškozovat národní hospodářství. Podle čeho se tedy orientovat? Hitler tvrdí, že oprávněnost vzpoury se nepozná podle žádné teorie, ale rozhodne o tom moc a úspěch, tzn. že násilná revoluce bude oprávněná tehdy, když uspěje. Proč by ale měřítkem oprávněnosti nějakého jednání měl být právě mocenský úspěch? Stane se snad i vražda oprávněnou, když se ji podaří úspěšně uskutečnit? Určitý náznak zdůvodnění tu probleskuje z Hitlerova pojmu „národní instinkt sebezáchovy“. Podle Hitlera totiž uvnitř národa existuje něco, co jednotlivé národní příslušníky vposledku vede při jejich jednání. Má se tu mocensky prosadit nějaký hlubší celonárodní instinkt, který přesahuje jednotlivce. Proč ale Hitler něčím takovým operuje? I to budeme muset teprve objasnit.

Avšak pokud jde o obecný cíl nacionálních socialistů, je Hitlerova pozice i na první čtení poměrně zřetelná:

„… pro mě a pro všechny opravdové nacionální socialisty existuje pouze jedna doktrína: národ a vlast.

To, za co musíme bojovat, je zajištění trvání a rozmnožování naší rasy a našeho národa, obživa jeho dětí a udržení čistoty krve, svoboda a nezávislost vlasti, aby náš národ dozrál k naplnění poslání, které bylo i jemu přiděleno Stvořitelem universa.

Každá myšlenka a každá idea, každé učení a všechno vědění musí sloužit tomuto účelu. Z tohoto hlediska se také musí všechno zkoumat a podle své účelnosti použít, nebo odmítnout. Tak nemůže žádná teorie ustrnout ve smrtelnou doktrínu, protože všechno má sloužit pouze životu.“15

Abychom si alespoň v náznaku dovedli představit, co bude taková doktrína znamenat v konkrétní činnosti nacistického státu, můžeme uvést jeden citát, který zachycuje Hitlerův názor na výchovu mládeže:

„Proto se musí celá výchova zaměřit na to, aby volného času chlapce využívala k užitečnému utužování jeho těla. Nemá právo se v těchto letech nečinně potloukat, uvádět ulice a kina do nejistoty, nýbrž má po svém ostatním denním díle zocelovat a upevňovat své mladé tělo, takže ho pak ani život nemůže jednou shledat příliš poddajným. Toto zahájit a také to provádět, řídit a vést je úkolem výchovy mládeže, a nikoliv výlučné pumpování takzvané moudrosti. Má také odstranit představu, že zacházení se svým tělem je pouze věcí každého jednotlivce. Neexistuje žádná svoboda hřešit na úkor potomstva a tím rasy.“16

Úkoly a činnost nacionálně socialistického státu se pochopitelně nebudou omezovat jen na některé fáze lidských životů, ale životy jednotlivců pohltí doslova totálně. K tomu se však podrobně dostaneme později.

Nicméně již na počátku bude důležité pochopit, proč by měl být člověk zastáncem právě doktríny „národ a vlast“ a o co se opírá přesvědčení, že by se vše mělo podřídit zájmům národa a vlasti a z tohoto hlediska také posuzovat. To, kde budeme muset hledat základy Hitlerovy nacionalistické argumentace, napovídá poslední věta citátu. Při zdůvodňování státní politiky výchovy mládeže se v ní Hitler vposledku odvolává na dobro rasy, a jak jsme si mohli všimnout ve většině dosavadních citací, právě rasa a její zájmy stojí v pozadí všech Hitlerových úvah o národním státě a jeho politice.

A protože je rasismus klíčovým prvkem Hitlerova světonázoru, v rámci našeho předběžného úvodu se nyní podíváme i na některé Hitlerovy myšlenky o rase.

IV. Rasista

Abychom souvisle přešli od Hitlerových názorů na národ a stát k jeho rasovému přesvědčení, můžeme začít citátem z Mein Kampf, kde Hitler staví proti sobě cíl zachování státu a sebezáchovu národa a snaží se vysvětlit, proč má zachování národa před státem přednost. Z textu lze dobře vyčíst, že v Hitlerově myšlení existuje přímá souvislost mezi jeho nacionalismem a rasovou přírodovědeckou argumentací. Hitler píše:

„Obecně bychom však nikdy neměli zapomenout na to, že nejvyšším cílem bytí lidí není zachování určitého státu nebo zachování určité vlády vůbec, nýbrž zachování jejich druhu.

Je-li však někdy i on sám v nebezpečí, že bude potlačen nebo zcela odstraněn, pak už hraje otázka legality pouze podřadnou roli. I když pak vládnoucí moc ve svém jednání tisíckrát použije takzvané ‚legální‘ prostředky, je pud sebezáchovy utlačovaných přesto vždy tím nejvznešenějším ospravedlněním jejich boje všemi zbraněmi.

Pouze na základě uznání této zásady samotné byly v tak mocných historických příkladech vedeny boje za svobodu proti vnitřnímu a také vnějšímu zotročení národů na této Zemi.

Lidské právo ruší státní právo.

Podlehne-li však národ ve svém boji za lidská práva, pak byl na vahách osudu shledán příliš lehkým pro štěstí dalšího zachování na pozemském světě. Neboť ten, kdo není ochoten nebo schopen bojovat za své bytí, tomu už věčně spravedlivá prozřetelnost určila konec.

Svět tu není pro zbabělé národy.“17

Hitler začíná obecným tvrzením, že nejvyšším cílem bytí lidí je zachování jejich druhu, a končí tím, že svět tu není pro zbabělé národy. Usilování všemi prostředky o hlavní cíl lidského bytí pak zdůvodňuje pudem sebezáchovy. Jak jsme ale viděli v předchozí části, za hlavní smysl lidského života označoval co nejlepší službu národnímu společenství a tvrdil, že doktrína „národ a vlast“ znamená bojovat za „zajištění trvání a rozmnožování naší rasy a národa“. Z toho všeho je na první pohled zřejmé, že Hitler buď bez váhání tvrdí, že existuje mnoho nejvyšších cílů lidského bytí, což nedává smysl, nebo nerozlišuje mezi národem, rasou a druhem, a mluví tedy stále o tomtéž nejvyšším cíli.

Mohlo by mít ale takové propojení pojmů v rámci Hitlerova myšlení nějakou logiku? Myslí Hitler stále totéž? Mohl by například tvrdit, že svět tu není pro zbabělé rasy či druhy? Anebo třeba plynule přecházet mezi tím, že nejvyšším cílem lidského života je pozemské zachování jeho národa, rasy nebo druhu? A jaký smysl vlastně dává používání přírodovědeckých pojmů, například pojmu „pud sebezáchovy“, pro ospravedlňování lidského jednání? Neexistuje snad mezi přírodou a člověkem podstatný rozdíl? Copak jsou lidé opravdu jen o trochu schopnější zvěř?

Ať už si však o tomto terminologickém a pojmovém propletenci myslíme cokoliv, v případě Hitlerova myšlení jde skutečně stále o totéž. Lze to snadno doložit následující ukázkou, v níž Hitler popisuje škodlivost rasového křížení:

„Protože národnost, lépe řečeno rasa, nespočívá v jazyku, nýbrž v krvi, bylo by možné hovořit o germanizaci teprve tehdy, kdyby se takovýmto procesem podařilo přeměnit krev poražených. To je však nemožné. Ledaže by smíšením krve došlo ke změně, která však znamená pokles úrovně vyšší rasy. Konečným výsledkem takovéhoto procesu by tedy bylo zničení právě těch vlastností, které kdysi učinily dobyvatelský národ způsobilým k vítězství. Při páření s nižší rasou by zmizely především kulturní síly, i kdyby vzniklá smíšenina tisíckrát hovořila řečí dříve vyšší rasy. Po nějakou dobu se ještě bude konat určitý zápas různých duchů, a je možné, že stále hlouběji klesající národ, do jisté míry v posledním vzepětí,odhalí překvapující kulturní hodnoty. Avšak jsou to jen jednotlivé elementy náležející vyšší rase nebo také bastardi, u nichž v prvním křížení ještě převažuje lepší krev a snaží se prorazit; nikdy však konečné produkty míšení. V nich se vždy projeví kulturně zpětné hnutí.“18

Hitler tu jednoznačně ztotožňuje národnost a rasu a zcela bezproblémově mezi nimi ve svých myšlenkách přechází. Když se tedy v předchozích ukázkách odvolával na zájmy rasy, bylo to opravdu totéž, jako kdyby měl na mysli národní zájmy. Z nějakého důvodu je tedy v Hitlerově myšlení rasa a národ prakticky totéž, a to samozřejmě nebudeme moci nechat bez povšimnutí.

Z Hitlerova tvrzení, že „národnost nespočívá v jazyku, ale v krvi“, je dále patrné, že v jeho chápaní bude národ vymezen především biologicky. Zatím sice není zcela jasné, proč by měl být určen právě takto, přesněji řečeno krví, avšak musíme to vzít na vědomí a nadále s tím v našich úvahách počítat.

Pomineme-li prozatím Hitlerovy názory na míšení ras, stojí v této citaci ještě za pozornost, že v Hitlerově myšlení je s rasou nějak provázána i lidská kultura. Hitler totiž tvrdí, že když se prosadí nižší rasa, například při smíšení s nějakou vyšší, dojde v důsledku toho ke kulturně zpětnému hnutí. Proč by ale k něčemu takovému mělo nutně docházet? Proč vůbec spojovat kulturní úroveň s rasou? To zde Hitler nevysvětluje.

Každopádně je ale zřejmé, že Hitler rasu spojuje se vším možným, a bude proto třeba vysvětlit, proč je právě rasa v Hitlerově myšlení tak všudypřítomná a důležitá. Zatím se podívejme alespoň na několik citátů, abychom o trochu lépe poznali, jakou roli v rámci nacismu pojem rasy hraje. Jak postupně uvidíme, nakonec s ní bude souviset prakticky všechno:

„Když si necháme před našima očima proběhnout všechny příčiny německého zhroucení, pak jako poslední a rozhodující zůstává nerozpoznání rasového problému, a zvláště židovského nebezpečí vůbec.

Porážky na bitevním poli v srpnu 1918 by se byly daly hravě snést. Nestály v žádném poměru k vítězstvím našeho národa. Neporazily nás tyto prohry, nýbrž jsme byli poraženi onou mocí, která tyto porážky připravila tím, že po několik desetiletí plánovitě okrádala náš národ o politické a morální instinkty a síly, které jedině národy uschopňují k bytí a tím je k němu i opravňují.

Tím, že stará říše nevšímavě pomíjela otázky zachovávání rasových základů naší národnosti, pohrdala i výhradním právem, které na tomto světě dává život. Národy, které se bastardizují nebo se nechávají bastardizovat, hřeší proti vůli věčné Prozřetelnosti a jejich zánik přivozený silnějším pak není bezprávím, které jim bylo učiněno, nýbrž pouze obnovením práva.Když už si národ nechce vážit vlastností své podstaty daných mu od přírody a tkvících v jeho krvi, nemá už žádné právo naříkat nad ztrátou svého pozemského bytí.

Všechno na Zemi lze zlepšit. Každá porážka se může stát otcem pozdějšího vítězství. Každá prohraná válka se může stát příčinou pozdějšího pozvednutí, každá nouze obohacením lidské energie, a z každého útlaku mohou síly dojít k novému duševnímu znovuzrození – pokud krev zůstává zachována čistá.

Pouze ztracená čistota krve ničí vnitřní štěstí navždy, navěky člověka snižuje a následky už nelze z těla a ducha nikdy odstranit.

Když člověk oproti této jediné otázce zkoumá a porovnává všechny ostatní problémy života, pak teprve uvidí, jak směšně malé jsou ve srovnání s ní. Všechny jsou časově omezeny – otázka zachování nebo nezachování čistoty krve však bude trvat, dokud existují lidé.

Všechny skutečně významné jevy úpadku předválečné doby se v posledním důvodu vracejí k rasovým příčinám.“19

V této pasáži z Mein Kampf Hitler nejprve konstatuje existenci rasového problému, především pokud jde o Židy, a tvrdí, že německý národ první světovou válku prohrál, protože byl ve svých základech jakousi mocí připraven o schopnosti, které jedině národům umožňují v dějinných zkouškách obstát.

Nemusíme se nyní trápit tím, co přesně Hitler myslí onou mocí nebo národními politickými a morálními instinkty síly, ale důležité je uvědomit si, že celkově je podle Hitlera ze všeho nejpodstatnější zachovávání rasových základů národnosti. Jak je totiž zřejmé, Hitler vychází z přesvědčení, že je to právě krev národa, daná přírodou, která je zdrojem oněch sil a vlastností, jež národům umožňují přežít. Bez obav lze říci, že v Hitlerových očích je rasa a krev prakticky totéž a správné zacházení s nimi je podle něj přímo otázkou života a smrti národa.

Proč si ale Hitler myslel, že právě čistota krve je základní podmínkou národní sebezáchovy? Proč by se národy nemohly vzájemně obohacovat svými odlišnými vlastnostmi a schopnostmi? Proč by jejich promíšení mělo vést ke ztrátě štěstí, a dokonce člověka nějak snižovat? Kam? Vždyť i ze smíšených manželství se přece rodí zase jen lidé… Proč by tedy právě otázka zachování čistoty krve měla být ze všech nejdůležitější, ba přímo věčnou, a měla by mít dokonce na svědomí všechny významné jevy úpadku předválečné doby? Odkud tyto závěry Hitler vzal?

Abychom to dokázali pochopit, budeme se muset podrobněji zaměřit právě na to, odkud Hitler vyvodil, že vše se vposledku vrací k rasovým příčinám. (Pokud bychom se vrátili k úvodu kapitoly, kde jsme se krátce věnovali Hitlerovu úsilí nalézt v dějinách příčiny, které působí jejich průběh, pak právě zde narážíme na Hitlerův pokus převádět jednotlivé dějinné události na univerzální příčiny.) Ať už však Hitler na své rasové pojetí dějin přišel jakkoliv, každopádně jej používá k vysvětlení nejrůznějších událostí, například i revoluce roku 1848 v Rakousku:

„Když nyní po Evropě hořely první revolucionářské ohně nové doby, začalo se postupně pomalu rozněcovat také Rakousko. Avšak když konečně vypukl požár, nebyl už žár tolik rozdmýchán sociálními, společenskými nebo také obecně politickými příčinami, nýbrž spíše hnacími silami národního původu.

Revoluce roku 1848 mohla být všude třídním bojem, v Rakousku už ale byla počátkem nového rasového sporu. Tím, že se Němec, zapomínaje nebo nepoznávaje tento původ, dal tehdy do služeb revolucionářského povstání, stvrdil tím svůj vlastní úděl. Napomohl probudit ducha západní demokracie, který jej v krátkém čase zbavil základů vlastní existence.“20

Co ve své podstatě znamená Hitlerovo rasové pojetí dějin, lze předběžně pochopit i z toho, že své vysvětlení revoluce roku 1848 staví do kontrastu s komunistickou teorií třídního boje. Obdobně jako komunisté totiž klade do základu dějin příčiny, které mají jejich průběh bezezbytku vysvětlit. Jak máme na vlastní kůži v naší části Evropy ověřeno a ještě to máme živě v paměti, komunisté byli a jsou přesvědčeni, že základem veškerého dění je pohybující se hmota, jejíž pohyb se ve společnosti projevuje právě soubojem tříd, například perzekucí, nebo dokonce vražděním nevinných lidí ve jménu zřízení budoucího komunistického ráje. Co jsou ale ony hnací síly národního původu, které stojí v základech nového rasového sporu v Hitlerově případě? A odkud se v Hitlerově mysli vzaly?

Tím se již dostáváme k Hitlerovu celkovému pohledu na řád světa a přírody, v němž jsou vposledku založeny i síly, které určují jednání lidí a národů. Zatím se podívejme alespoň na jeden citát, kde Hitler své vidění základních principů světového dění popisuje:

„To je jeden výsledek našeho polovičatého vzdělání, které lidi odlučuje od instinktu přírody, napumpuje jim určité vědomosti, aniž by je však mohlo vést ke konečnému poznání, neboť k tomu nejsou píle a dobrá vůle samy o sobě nic platné, nýbrž zde musí být nezbytný rozum, a sice jako vrozený. Konečné poznání je však vždy chápáním příčin instinktů – to znamená: člověk nikdy nesmí upadnout do šílenství víry, že skutečně postoupil na místo pána a mistra přírody – jak to tak snadno zprostředkovává ješitnost polovzdělání – nýbrž musí rozumět fundamentální nutnosti vlády přírody a pochopit, nakolik je také jeho bytí směrem vzhůru podřízeno těmto zákonům věčného boje a zápasu.>Pak pocítí, že ve světě, v němž krouží planety okolo sluncí, kolem planet obíhají měsíce, v němž je vládkyní slabosti vždy pouze síla a nutí ji být poslušným služebníkem, nebo ji ničí, nemohou pro člověka platit zvláštní zákony. Také pro něj vládnou věčné principy této poslední moudrosti.Může se pokusit je pochopit, nikdy se od nich však nemůže odpoutat.“21

Když Hitler mluví o konečném poznání, odvolává se na pochopení základních principů přírody, které vládnou světu, a jsou tím pádem i posledními příčinami lidských instinktů. Aby zdůraznil naprostou nemožnost člověka těmto věčným zákonům uniknout, užívá dokonce přirovnání k vesmírným tělesům, která jsou také zcela podřízena neovladatelným silám světa.

Co přesně však Hitler myslí onou „poslední moudrostí“? Jakých věčných principů, kterým je podřízeno i lidské bytí, je tato moudrost zdrojem? Proč Hitler operuje právě „zákony věčného boje a zápasu“? A proč by měla být vládkyní vždy pouze síla? Ani tuto část Hitlerova přesvědčení pochopitelně nebudeme moci v našem rozboru obejít, budeme-li se chtít dobrat posledních východisek jeho světonázoru.

Ať už však Hitler pochopil věčné přírodní zákony poslední moudrosti jakkoliv, bral je každopádně vážně a řídil se jimi i ve své politické činnosti. Lze to ilustrovat například částí projevu, který Hitler pronesl na jednom ze shromáždění NSDAP v Mnichově v létě roku 1922:

„Musíme se učit nehledět na počet, ale na něco většího, na nezlomné právo sebezáchovy, které za námi stojí. Na nutnost, která nás nutí a která nám nedovoluje pracovat s kompromisy, nýbrž nám jako neúprosná bohyně osudu jen jednou klade otázku: Chcete být, nebo nechcete! (bouřlivé nadšení, volání: ‚Chceme!‘).

Své otázky osud neopakuje dvakrát. Co je zameškáno, je spáleno a promarněno. Světové dějiny jdou dál. Největší národy se rozplynuly do nicoty. Neuchopíme-li příležitost dnes, podruhé nikdy nepřijde.“22

Kde skončilo nacistické uchopení příležitosti pod vlajkou bohyně osudu a jejího práva sebezáchovy, bohužel víme až příliš dobře. Snad se nám ale podaří pochopit také proč.

Skutečnost, že úzká souvislost mezi Hitlerovým rasistickým přesvědčením odvozeným z přírody a pozdější nacistickou politickou praxí skutečně existuje, si v závěru našeho úvodního exkurzu můžeme symbolicky zpřítomnit ještě úryvkem z Hitlerova doslovu k Mein Kampf:

„Stát, který se ve věku otravování rasy věnuje péči o své nejlepší rasové elementy, se jednoho dne musí stát pánem Země.

Na to by stoupenci našeho hnutí neměli nikdy zapomínat, kdyby měla velikost oběti někdy svádět k úzkostnému srovnávání s možným úspěchem.“23

A nyní je již načase začít postupně rozplétat obsah Hitlerovy mysli, abychom dokázali porozumět nejen tomu, proč by se měl podle Hitlera stát pánem Země právě stát, který bude pečovat o své nejlepší rasové elementy, ale především tomu, proč bylo výsledkem existence národního socialismu něco tak strašného jako holocaust.

V. Osobnost dějin

Než se však definitivně pustíme do postupného zodpovídání výše nadnesených otázek a objasňování jednotlivých souvislostí Hitlerova myšlení, bude na úplný konec našeho předběžného seznámení se s Hitlerovými myšlenkami vhodné připojit ještě jednu ukázku z Monologů. Zápis pochází z února 1942 a komentáře myslím netřeba:

„Myslím, že Prozřetelnost obdaruje vítězstvím toho, kdo správně používá daru mozku. Všechny právní otázky, vynalezené juristy, nehrají v přírodě žádnou roli. Někdy i minulost došla k poznatkům vyšší zákonnosti světa: Pomoz si sám, a pak ti Pánbůh pomůže! To je poznání, že člověk je strůjcem svého štěstí, nebo neštěstí.

Stvořitel či Prozřetelnost jsou zajisté nepomíjející, ale představa, kterou si o nich dělá člověk, je příliš nestálá. Proč Bůh nedá lidem možnost, aby všichni došli ke správné představě? Vzdělaní lidé dnes vědí, že, horizontálně nazíráno, katolickou představu Boha dnes nesdílí ani deset procent lidstva.

Ve stejném časovém období vytvořili lidé, stvoření touž Prozřetelností, tisíce nejrůznějších věrovyznání. Ale my dnes ty věci vidíme i vertikálně: víme, že křesťanství obsáhlo jen krátkou epochu lidstva.

Bůh stvořil člověka. Lidmi jsme se stali smrtelným hříchem. Předpoklad k němu dal lidem Bůh. Pět tisíc let přihlíží tomu, jak lidé upadají do hříchu, pak ho napadne poslat svého jednorozeného syna. Zatraceně dlouhá objížďka, kolosálně obtížný proces!

Ostatní tomu nevěří. Musí se jim to vnucovat násilím. Kdyby měl Pámbíček na takovém poznání zájem, k čemu pak španělské boty a palečnice? Navíc ani velká většina katolíků v to sama nevěří. Do kostela chodí jen svíčkové báby: protože se musí zříct světských radostí. […]

Ale jak je to nebezpečné, když takový sobecký spolek takovým způsobem tupí akt Stvoření: všechno chtějí naoktrojovat jednomu Stvořiteli, myšlenku Stvoření spojuje s touto vírou! Není to nejdrzejší potupa Boha, pohanská modloslužba, něco přímo strašlivého?!

To, v čem má člověk náskok před zvířaty, ten snad nejnádhernější důkaz nadřazenosti člověka, je jeho poznání, že musí existovat jakási Síla Stvoření. Stačí, aby se člověk podíval do teleskopu nebo do mikroskopu: tady vidíte, že lidé mají schopnost pochopení těchto zákonů. Ale současně je to nutí k pokoře! Jakmile je však tato Síla identifikována s nějakým fetišem, a tento fetiš selže, pak se zhroutí celá představa o Bohu.

[…]

Když tomu všemu věří nějaká vesnická babka nebo proletáříček, neřeknu nic. Ale když satanské pověře holdují inteligentní osoby! A kvůli tomu mučívali statisíce lidí! Nebo to pokrytectví s láskou! Nemyslím, že lež může mít trvání. Nemyslím, že pravda může být trvale potlačena. Pravda musí zvítězit!

Dovedu si dobře představit, že na tomto poli nastane věk naprosté tolerance. Mohu říci jen tolik: každý nechť je šťastný po svém! Antika tuto snášenlivost měla. Nikdo nikoho nenutil k víře v jednotlivé bohy. Nejdu do kostela, abych rušil bohoslužbu, radši sleduju krásu té stavby.

Nechci však vstoupit do dějin jako jeden z těch, co dělali ústupky. Vím, že člověk je tvor omylný a tisíce věcí udělá špatně, ale abych něco dělal proti svému přesvědčení, to tedy ne! Já osobně se nikdy k takové lži nepřipojím, ne proto, abych rozzlobil jiné, nýbrž proto, že v tom vidím potupu věčné Prozřetelnosti. Jsem rád, že s tím vnitřně nemám nic společného. Dobře se cítím ve společnosti dějin, v níž se nacházím, existuje-li Olymp. Společnost, do níž vcházím, jsou nejosvícenější duchové všech dob.

[…]

Život bude dán jen tomu, kdo o něj bude nejvíc bojovat. Zákon života zní: braň se!

Doba, v níž žijeme, je ve znamení zániku náboženství. Může to trvat ještě takových sto, dvě stě let. Je mi líto, že Zemi zaslíbenou uvidím jako Mojžíš, jenom z dálky. Zrajeme do slunného, opravdu tolerantního světového názoru: člověk musí být s to rozvíjet schopnosti, dané mu Bohem. Musíme jen zabránit, aby nevznikla nová, ještě větší lež: židovsko-bolševický svět musí být zničen!“ 24

Poznámky:

* Veškerá tučná zdůraznění v citátech Jan Horník.

• 1. Adolf HITLER: Mein Kampf, Mnichov 1938, Předmluva.

  2. Ibid., str. 8, 11-12 a 14.

  3. Adolf HITLER: Monology, str. 286-287; Vůdcův hlavní stan, 19. 5. 1944.

  4. Hitlerova řeč na shromáždění NSDAP – „Proč jsme antisemité?“, Rosenheim, 31. srpna 1920, přítomno asi 1000 lidí; in:Sämtliche Aufzeichnungen 1905-1924, Deutsche Verlag-Anstalt, Stuttgart 1980, str. 219.

  5. Výslech před lidovým soudem, Mnichov, 26. února 1924; in: Sämtliche Aufzeichnungen 1905-1924, Deutsche Verlag-Anstalt, Stuttgart 1980, str. 1063.

  6. Adolf HITLER: Mein Kampf, Mnichov 1938, str. 40.

  7. Ibid., str. 168-171.

  8. Zpráva o rozhovoru s Georgem Sylvestrem Viereckem v The American Monthly (New York) z října 1923; in: Sämtliche Aufzeichnungen 1905-1924, Deutsche Verlag-Anstalt, Stuttgart 1980, str. 1025. Rozhovor se uskutečnil v Mnichově v domě bývalého admirála německého námořnictva někdy před říjnem 1923 (datován je podle uveřejnění) a vyšel pod titulkem: „Hitler the German Explosive“.

  9. Adolf HITLER: Hitlers zweites Buch

1. , Stuttgart 1961, str. 81.

   1. Adolf HITLER:

   2. Mein Kampf

2. , Mnichov 1938, str. 1.

• 1. Adolf HITLER:

  2. Monology

3. , str. 63; Vůdcův hlavní stan, 10. 10. 1941, v poledne.

• 1. Hitlerova řeč na shromáždění NSDAP, Mnichov, 22. června 1922; in: Sämtliche Aufzeichnungen 1905-1924

4. , Deutsche Verlag-Anstalt, Stuttgart 1980, str. 646.

• 1. Adolf HITLER: Mein Kampf, Mnichov 1938, str. 593-594.

  2. Ibid., str. 104.

  3. Ibid., str. 234.

  4. Ibid., str. 277-278.

  5. Ibid., str. 104-105.

  6. Ibid., str. 428-429.

  7. Ibid., str. 359-360.

  8. Ibid., str. 79-80.

  9. Ibid., str. 267.

  10. Hitlerova řeč na shromáždění NSDAP, Mnichov, 28. července 1922; in: Sämtliche Aufzeichnungen 1905-1924, Deutsche Verlag-Anstalt, Stuttgart 1980, str. 669.

  11. Adolf HITLER: Mein Kampf, Mnichov 1938, Doslov, str. 782.

  12. Adolf HITLER: Monology, str. 219-221; Vůdcův hlavní stan, 27. 2. 1942, v poledne.