Jen ne „Maginotova linie“!

Jan Kubalčík

Pavel Dufek polemizuje svým textem „K debatě o právu, politice, spravedlnosti a Evropské unii“ na stránkách Revue Politika (listopad 2012) s Bronisławem Wildsteinem. Tato polemika má své jádro a já se jej v této poznámce nehodlám dotýkat (u obou stran debaty identifikuji myšlenky, se kterými souhlasím, a stejně i ty, které považuji za mylné). Půjde mi „prvoplánově“ o okrajovou poznámku vzhledem ke zmíněnému jádru. Jsem však přesvědčen, že se o nic okrajového nejedná. Ostatně i Dufek svoji úvahu metodologickou poznámkou zahajuje.

V úvodu Wildsteinovi vyčítá zakopání se v „Maginotově linii“ názorů, z nichž se za žádných okolností neustupuje a dovozuje, že takový přístup a priori vylučuje konverzaci. Není však naopak právě takový přístup nutnou podmínkou skutečné konverzace? Tedy nikoli konverzace jako pouhé intelektuální kratochvíle, ale jako vážného střetu vážně míněných argumentů. Ostatně, Dufek svojí kritikou také vyjadřuje jistý názor: Že se nemáme v „Maginotových liniích“ zakopávat. Myslí to vážně? Pokud ne, není co řešit, můžeme nad tím mávnout rukou a jít si nalít kávu. Pokud ano, nezakopává se sám, byť zjevně nevědomky, do vlastní „Maginotovy linie“?

Dále Dufek není důsledný. Na jedné straně Wildsteina kritizuje za „zakopání se...“, které téměř znemožňuje konverzaci, a v zápětí s ním dialog na dané téma bez znatelnějších obtíží vede. Jakou hodnotu tedy má jeho úvodní metodologická poznámka?

V jistém okamžiku se uprostřed Dufkovy argumentace metodologické téma vrací: „V prvé řadě je namístě zopakování metodologické poznámky k otevřenosti diskuse. Prezentovat svoji vlastní pozici jako standardní nebo v nějakém smyslu ‚evidentní‘ při současném označení ostatních pojetí jako ‚ideologií‘ (zejména těch ‚levicově-liberálních‘) není než rétorickou figurou, která případné partnery v diskusi dopředu delegitimizuje. Tím ovšem Wildstein prokazuje vlastnímu přesvědčení medvědí službu, protože klasický liberalismus ani morálka vyvozená z přirozeného práva jednoduše nejsou samozřejmými ‚tvrdými fakty sociální reality‘ v porovnání s údajnými ideologickými bludy oponentů.“

Jak chápat autorovo poslední tvrzení, když ne jako prezentaci vlastní pozice jakožto v nějakém smyslu „evidentní“? Nejde tedy, dle autora samotného, o předčasnou delegitimizaci partnera v diskusi? Neprokazuje tím Dufek svému vlastnímu přesvědčení medvědí službu?

Dále pokračuje, že pokud má nějaké přesvědčení být programem politického jednání, stává se politickou ideologií, jako všechny ostatní -ismy, a že by bylo „velkou až nebezpečnou chybou žít v přesvědčení, že zrovna moje/naše pozice je evidentní pravdou, jež přinese věk ‚konce všech ideologií‘, v němž bude politika buď fungovat na základě nezpochybnitelných principů (morálních či vědeckých), nebo v nám známé podobě zanikne.“

Vztáhněme toto tvrzení na pluralismus. Z mého pohledu Dufkův text totiž v závěru vrcholí následovně: „Poněkud v ústraní ovšem zůstává jeho (Berlinův, pozn. J.K.) druhý klíčový argument z tohoto eseje, který se týká neodstranitelného (protože ontologicky zakotveného) sociálního a hodnotového pluralismu ve společnosti. Berlinovým ‚řešením‘, které považuji za rozumné, nebylo prosazování jedné neochvějné Pravdy o společnosti, nýbrž smíření se se skutečností, že v politickém jednání se nelze vyhnout kompromisům a ‚obchodům‘, či dokonce tragickým existenciálním rozhodnutím.“

Předně, nesporně se i v případě takto pojatého pluralismu jedná o program politického jednání, byť ve formě „smíření se“ s jeho nevyhnutelností – a podle autora samotného by tedy bylo velkou až nebezpečnou chybou žít v přesvědčení, že zrovna tato jeho (resp. Berlinova) pozice je evidentní pravdou. Zejména si však povšimněme uvedené „ontologické zakotvenosti“ a poznámky o „neochvějné Pravdě“. Není snad toto tvrzení na téma „ontologicky zakotveného, neodstranitelného, sociálního a hodnotového pluralismu“ také deklarací „neochvějné Pravdy o společnosti“?

Co dodat závěrem? Dufek by svoji pozici hájil daleko věrohodněji, kdyby upustil od vnitřně rozporuplných – a tedy nutně mylných, irelevantních – metodologických poznámek na téma „Maginotovy linie“ názorů a obecného odmítání „neochvějných Pravd o společnosti“.