Politiky víc než zdrávo

Jiří Fuchs

Je červencová neděle, něco po poledni. Brouzdám po internetových zprávách, a co nevidím. V našem už tak nevábném politickém prostoru vybuchla bomba. Zelený principál, ten, který kromě legračního baťůžku vláčí na zádech i pytel blech (jak se jeho uskupení začalo vtipně říkat), oznámil národu smutnou novinu: morálně – politické lynčování Čunka nedospěje k očekávanému vyvrcholení.

A přitom se většinový občan na finále, tj. na Čunkův potupný odchod z politiky, tak těšil. Média, která se víc než rok s příkladnou péčí starala o správný pohled na Čunka, vylaďovala v posledních dnech veřejnost k optimu: že prý renomovanými experty vypracovaný audit nedopadl pro Čunka dobře, předháněly se deníky s týdeníky.

Audit ušlechtile platil knížepán. V národě s ustálenou plebejskou mentalitou se tím stal přes noc mravní veličinou. Konečně zase nějaká autorita, která povyšuje poctivost nad zisk, jásal národ. Jak dlouho to asi vydrží, mumlal jsem si skepticky pro sebe.

Vyšetřování Čunkových financí a mravů bylo skončeno a kníže mlčel. Média zle dotírala, trpělivost byla k prasknutí. Dokonce i z hradu se ohlásilo zdvižené obočí: „To bych se na to podíval, že se na to knížepán nedíval“. (Pro nezasvěcené: to třetí „to“ v pronikavé myšlence hradního pána je právě ten audit.)

Mravní kredit knížeti dlouho nevydržel. Neuběhly ani dva dny po ohlášeném ukončení nezávislého zkoumání Čunkových financí a většinový občan, pod taktovkou nejdůvěryhodnějšího média (jak se ono samo novácky tituluje) v anketě rozhodl, že celý audit byl jen politickou hrou pro veřejnost. Jó, přízeň davu; něco jako prostitutka.

Je v tom samozřejmě cítit zklamání z nenaplněného očekávání – asi jako když fotbalisté na Euru vypadli už ve skupině. Je tu ale také nepatrný rozdíl. Fanoušek si vytváří vztah k objektu své vášně spontánně, bez podstatného mediálního zprostředkování. Většinový občan je však definován tím, že si vytváří názory a vztahy k různým událostem či osobnostem v podstatné závislosti na mediální manipulaci; frustrace tu bývají citelnější. Proč ale hned mluvit o manipulaci?

Se vztahem veřejného mínění k Čunkovi tomu přece nebylo vždycky tak. V době, kdy nastupoval do vysoké politiky, se těšil poměrně vysoké, a pro strážce ideové čistoty našeho veřejného života až nebezpečně vysoké oblibě. Co tak prokazatelně hanebného tedy Čunek udělal, že by mu měl slušný člověk nezávisle na mediální štvanici odepřít svou elementární lidskou důvěru? Tak to totiž většinový občan musel po mediálním zpracování cítit. Ale nepředbíhejme.

Pár hodin po zveřejnění Bursíkovy jobovky visela na internetu ne lecjaká reakce ne ledajakého novináře; visela tam přímo směrnice matadora české žurnalistiky. Briskně naznačila kurz, jakým je nyní třeba o kauze psát, kdyby snad někdo zaváhal. Vždyť bychom si museli přiznat, že jsme Čunka podezírali zbytečně, hrozí se protřelý žurnalista a vzápětí ujišťuje: to bude ale pro nás všechny opravdu, ale opravdu velký problém.

Člověk by chápal, že to teď mají úspěšní tvůrci veřejného mínění o bezectném Čunkovi skutečně těžké. Už prosté uznání omylu, natožpak viny bývá nesnadné; zvláště u profesionálů. Ale uznávaný žurnalista nemyslí tímto směrem. Kdepak nějaká sebereflexe, sebezpyt. Je potřeba setrvat (konzistentně? umanutě?) v předjaté intenci, neopouštět pozice a nezmařit tak nesporný úspěch ve změně veřejného mínění.

Pro zaryté prodlévání u četných podezření vůči Čunkovi tedy mazaný žurnalista udává šest narychlo sesmolených, „pádných“ důvodů; jeden lepší než druhý. Zkušeného žurnalistu např. přesvědčují úniky od (údajně věrohodné) policie, soustavně nepříznivé referování (údajně věrohodných) médií o Čunkovi (!) či Schwarzenbergovy (údajné) průtahy se zveřejněním výsledku auditu. Slovem, argumenty pro již přesvědčené.

Nedlouho předtím, než jsem na internetu objevil tento program konzistentního chování uvědomělého novináře, jsem si dal spíše jen řečnickou otázku: Jestlipak se v té nepřehledné řadě novinářů, kteří se zúčastnili honu na Čunka, najde někdo, kdo se zastydí a tiše vycouvá? A najde se aspoň jeden, kdo se veřejně omluví? Vždyť dělali unisono ze své oběti padoucha. Přitom se angažovali s takovou zavilostí, s takovou ochotou či pohotovostí k proměně každého podezření v jistotu, že to vypadalo, jako by dostali z nějakého ideového centra jednoznačné zadání. A nyní se ukazuje, že jejich snažení bylo skutečně tím, čím se soudnějšímu pozorovateli průběžně jevilo: hysterickým, záštiplným skandalizováním, neseným až příliš podezřelým podezíráním ve spojení s okázale předstíraným zájmem o to, jak to s Čunkovou zkorumpovaností doopravdy bylo.

Autor, tuším, že dálkového výslechu exprezidenta z dob, kdy ještě nebyl prezidentem, tedy nezklamal. A bylo ještě hůř. K. Hvíždalu rozhodil výsledek auditu tak dalece, že začal pochybovat o cti samotného knížete. Že prý je holt v tradici knížecích rodin dávat přednost loajalitě vládě před zachováním cti. Asi na tom musel být Hvížďala v tu chvíli hodně špatně.

Nikdy jsem neměl iluze o novinářích, kteří sloužili komunismu. Nevážím si ani těch věčně pokrokových lidí od péra, kteří se vždy angažovaně zasazují právě o to, co se právě sluší prosazovat. K. Hvížďala se vrátil po listopadu z exilu. Z jeho článků jsem měl často dojem, že má tak trochu buditelskou potřebu kultivovat zdejší kulturní prostředí. Ne, že by nebylo zdevastované, ale pomáhat mu ideologií multikulti či morálním patosem politické korektnosti nepokládám za zrovna nejšťastnější.

U ostatních novinářů zapracoval v různé míře týž sebeobranný instinkt. Čunek bohužel nevzal úplatek, o němž už byl většinový občan dávno přesvědčen. Jaká škoda, když to stálo tolik (pravda, placeného) úsilí. Ač zřejmě nerad, uznal už po neúplném auditu i Schwarzenberg, že o úplatek nešlo. Ale ta podezření! Podezření zůstávají, na tom se komplicové jednomyslně shodují. A jdou po nich s prominutím jako slepice po flusu – teď obzvlášť. Vždyť se podezření zdají být poslední šancí, jak si mohou namočení novináři zachovat tvář. Po pravdě, od počátku té kauzy žádnou neměli.

Mediální zpracování čunkiády by mělo být rychle zakomponováno do skript žurnalistiky. Je tu všechno. Politicky korektní východiska, zaujetí žádoucích postojů, nasazení, správné časování, techniky manipulace; ty jsou zvlášť vymakané. Mluví snad něco pro Čunka? Nasadí se šablona bagatelizování, zatemňování, zamlčování, soustavného interpretování k horšímu; v lepším případě se to zašmodrchá na konec textu. Nějaká nejasnost, příležitost k podezření? Hned se nafoukne až na hranici zločinného jednání a zařadí do prvního odstavce. Pro ty méně (pardon, jinak) inteligentní je po ruce umění významových posunů v titulcích – rozumí se, že posunů žádoucím směrem.

Když to trvá rok a půl, to by bylo, aby většinový občan nemyslel s námi. Dokonce i lidé, kteří o našich médiích vědí své, kteří o nich píšou kriticky a znají daleko lépe než já jejich ideologické zázemí i nedobré praktiky, byli nakloněni věřit v Čunkovu vinu.

Můj známý přirovnával mediální hon na Čunka k chování určitého druhu hyen (jméno jsem zapomněl); když jedna končí, nastupuje druhá. Tak tedy podezření pokračují. O čem? Žádný problém. Zkušení žurnalisté i v této kauze nesčetněkrát přesvědčili, že už překonali starou zásadu „z hovna bič neupleteš“. Umění opaku této zásady přece nemohli po debaklu s auditem zapomenout. Vesměs shodně tedy přesvědčují, že to s Čunkem zdaleka není v pořádku (jak by také mohlo být, že).

Jeden z nich to pregnantně shrnul, když průběžně zdůrazňoval, že si přečetl celý audit v angličtině. Čunek sice není podvodník, ale pozor na něj…, jak jen to říct…, jo, je to šíbr; umí v tom chodit, tvrdé lokty, pololegální postupy, lobování. Zaskočení žurnalisté tedy chrlí další Čunkovy hříchy. Soudě podle naléhavosti, s níž je odhalují, jde snad o ještě větší nemravnosti, než je braní úplatků. Lobbing! Diety!! Špatně ukládal rodinné peníze!!!. Palcové titulky nebulvárních deníků varují před Čunkem. Jejich autoři svou reakcí kolektivně osvědčili vedle inteligence i charakter.

Nic nového. Jako když celou dobu malovali obraz gaunera. Vždyť si odporoval. Neuměl po letech říct, co že to měl v den úplatku vlastně k obědu. Napřed říkal brambory, teď kolínka; pěkně se do toho zaplétá. Diagnóza? Posedlost Čunkem. Terapie? V nedohlednu. Mravní profil? Raději pomlčet.

Mezitím kníže rozhodl, že audit není kompletní; svitla šance. Honci, hlídací prý to psi demokracie, upínají zraky k chybějícím stránkám. Považte, je jich rovných sedm set. Že by se na toho grázla něco nenašlo? Na každého se něco najde, dostane-li se pod drobnohled. A Čunek už se pod něj „řízením osudu“ či „shodou okolností“ dostal. Buď my, nebo on. Zaujatost prý nestranných, objektivních, nejdůvěryhodnějších, vždy jen dobré věci a vyšším zájmům sloužících žurnalistů by se dala krájet.

Počkejte, jaká objektivita, pravda, spravedlnost? V postmoderní době od postmoderních žurnalistů? Nebuďte naivní. Oni jsou jen nejdůvěryhodnější. Jen lidské zralosti se jim jaksi nedostává.

Zrychlený běh dějin přináší další ránu. Jeden z amerických detektivů obratem vzkazuje, že z těch sedmi set chybějících stránek, (které mimochodem nezašantročil Čunek, jak bylo klasicky sugerováno), také už nic protičunkovského nezaprší. Zapeklitá situace. Zdá se, že knížepán chtěl doobjednáním auditu spíše jen rozložit negativní dopad v duších zraněných lokajů a strůjců protičunkovské kampaně. Ti bystřejší už to pochopili a hledají, jak vycouvat se ctí: nadlidský úkol.

Elitní komentátor bezkonkurenčně nejdůvěryhodnějšího deníku, jak se zdá, našel z té šlamastyky cestu: návrat k pramenům. Co se tím rozumí?

Steigerwaldovo resumé Čunkovy kauzy je zhruba takové: Byť byla jeho aféra vykonstruovaná, měl by Čunek odstoupit. Neboť škodí nejen lidovcům. Republika prý nepotřebuje věčně řešit čunkiády (že by pověstný klid na práci?). Kdyby byl Čunek státníkem s blahem vlasti na srdci, odešel by z vysoké politiky. Lepší rána do srdce mého než do srdce vlasti mé, dojímá se Steigerwald a současně moralizuje: měl by mít v sobě vyšší zájem a s křivdou jako oběť odstoupit.

Poznáváte toho břitkého ironika z krajního křídla liberálů? Steigerwald se pravidelně zakuckává posměchem a odporem, když přijde řeč na nějaké vyšší, ne-li dokonce obecné (zdráhám se říct mravní) normy. A najednou si dopřává takový nevkus sentimentálního patosu. Jak si to vysvětlit? No, je fakt, že rozpory jsou u postmoderních intelektuálů dlouhodobě v módě.

V čem ale spočívá avizovaný návrat k pramenům? Neměla náhodou ta masivní kampaň proti Čunkovi jeden bohulibý cíl? Právě ten, ke kterému nyní obloukem dospívá důvtipný Steigerwald?

Co si budeme namlouvat. Vstup Čunka do vysoké politiky ty skutečné šíbry našeho společenského života pořádně znervózněl. Chlápek odnikud, s takovou nekorektní pověstí, a co víc, právě proto populární. To uráželo; nesnesitelně uráželo. My se tady snažíme převychovat mlčící většinu na úroveň Evropy jednadvacátého století, a takovej Nikdo úspěšně maří naše ušlechtilé úsilí. Média, naladěná na stejnou (prý) humanistickou vlnu, se hbitě ujala své role. „Čunek nesmí do vysoké politiky!“ burcoval jeden titulek ve Frontě či v Respektu (už si přesně nepamatuji); musel jsem se pohledem do kalendáře ujistit, jestli nejsme o dvacet let zpátky.

Steigerwald tedy vytěžuje čunkiádu jinak – ovšem k témuž cíli; když to nejde věcně, přes korupci, tož to zkusíme přímo demagogicky. Republika nepotřebuje čunkiády? Tak už toho nechte, opáčil bych. K této sebereflexi však angažovaní žurnalisti nedospívají. A ten náhlý zájem o blaho lidovců, pro které jinak Steigerwald nemá ani za mák dobrého slůvka; jen samé uplivování. Už dlouho jsem nečetl něco tak pokryteckého.

Co kdyby bezúhonného Steigerwalda někdo křivě obvinil třeba z pedofílie a kauza by se vlivem třeba šibalů z Lidového domu táhla donekonečna? Také by si doporučil definitivní odchod z veřejného života, aby nezatěžoval pověst nejdůvěryhodnějšího deníku a přilehlých divadel? V logice svého apelu na Čunka by tak učinit měl.

Elitní novinář vymyslel ještě jeden důvod, proč má Čunek táhnout. Že prý neprokázal dost odolnosti vůči tlakům svých nepřátel „v čele s rozzuřenou paní ze Vsetína“, takže se do politiky nehodí. Že by ta žena byla v čele? A že by Čunek neobstál? Řekl bych, že opaky jsou pravdou. A také bych řekl, že to Steigerwald dobře ví; proto to zkouší jinak.

Možná je pro Steigerwalda známkou Čunkovy politické nezpůsobilosti fakt, že nedokázal zabránit, aby se kauza tak nevlekla. Ovšem ani Amerika nedovedla po dobu studené války zabránit tomu, aby nebyla mírovým blokem Sovětského svazu permanentně obviňována z válečného štváčství. Předpokládá snad Steigerwald, že média jen chladně a nevinně reagují na samovývoj Čunkových hříchů? Že aktérem nekonečné kauzy je Čunek? Není to její ustavičné nastavování (i po auditu) naopak kolektivním dílem, v němž on sám má také svůj zájem a podíl?

Steigerwald také odmítá nápad svého oblíbence Paroubka s presumpcí viny. Jakoby si média v čunkiádě tento pojem dávno neosvojila. Většinový občan už s ním také bezproblémově pracuje.

Obyčejný smrtelník může jen těžko identifikovat mozkové centrum, které kampaň proti Čunkovi spustilo. Může si jen položit otázku, kdo mohl mít na politické anihilaci Čunka zájem (cui bono?). Tady je kandidátů víc.

Vynikají mezi nimi tzv. humanisté se svou novou morálkou; v jejím rámci také vyznávají ideologii politické korektnosti. Jejich mravně posunutého jemnocitu se přece muselo silně dotknout, jak nekorektně Čunek naložil s privilegovanou menšinou nepřizpůsobivých spoluobčanů. Vždyť zpochybnil jejich sebeobraz ušlechtilých tvůrců lidských práv a vychovatelů méně ušlechtilých mas. Vsadil bych hodně ze svého skromného platu, že naši humanisté nebyli pouhými pozorovateli čunkiády.

V následující úvaze budu používat termín „cikáni“. Nikoli jako výraz neúcty a pohrdání, jak se to dnes uměle vnímá. Jsem přesvědčen, že všichni lidé jsou Stvořitelem milováni a nechci upadnout do rozporu. Vadí mi ale ta drzá samozřejmost ideologické rozpínavosti, s jakou intelektuálové vesměs levicového ražení vyrábějí náhradní morálku na troskách té údajně překonané. Nemám žádné iluze o filosofických základech jejich etického myšlení a ošklivím si jejich pragmatický aktivismus, s jakým prosazují kdejakou protipřirozenost s vědomím světlonošů. Cedí komára a polykají velblouda; jsou jako obílené hroby.

Proto nemám důvod přistupovat na jejich umělý úzus a bizarní předpisy korektnosti. Mluvím o cikánech, ačkoli se tím vystavuji pohotovému nálepkování (extrémista, bigotní fundamentalista, xenofob, rasista…); to ovládají ideologičtí demagogové perfektně – až do úplného zpitomění.

Způsoby ideologického myšlení a jednání byly mnohokrát výstižně popsány; přesto mají obrovskou životnost. Připomeňme, že ideolog reaguje na skutečnost výsekově, absolutisticky a posléze násilně. Postřehne nějaký společenský nešvar a udělá z něj bez rozmyslu a s vášní středobod vesmíru. Nápravu pak pojme jako leitmotiv dějin a už to jede. Snaha o dílčí spravedlnost (dejme tomu, že tam zpočátku u někoho i je) spouští zároveň lavinu nespravedlností, k nimž jsou ovšem ideologičtí reformátoři a vychovatelé veřejného mínění mimořádně hluší a slepí. Bohužel i tato jejich privace má svou dynamiku. Po čase se ideologičtí spasitelé stanou úplně tupými k přirozeným hodnotám lidského života, jakými jsou např. pravda či spravedlnost.

Řeknete, že po zkušenosti s totalitou už něco takového nehrozí. Nejsou snad v zjemnělých demokratických časech ostrakizováni vědci, když poukážou na nějakou nekorektní pravdu – např. že se na Velké říjnové podíleli také Židé? Nejsou společensky či profesně znemožňováni lidé, když dají najevo své antropo-etické přesvědčení, které je protichůdné oficiální ideologii a „stranické linii“ levicových liberálů?

Ideologie korektnosti zatím nedisponuje instrumenty brutálního násilí. Ale její filosofické zázemí, logika a mechanismy fungování mají řadu shodných znaků s totalitními ideologiemi. A jak snadno, bez odporu jí západní společnosti podlehly. Jako na povel si ji osvojili i snaživí novináři.

Jak to souvisí s problémem cikánů? Vezměme oslabený smysl pro skutečnou, tj. nedělitelnou, nikoli jen výsekovou spravedlnost. Bylo by např. zajímavé, pokusit se aspoň přibližně zdokumentovat, kolik nespravedlnosti vzešlo z ideologických příkazů pozitivní diskriminace cikánů. Je nepopiratelnou, nikoli ojedinělou zkušeností, že někteří cikáni (ne všichni, aby se zase někdo lacině nepohoršoval) napadají v tlupách a působí jednotlivým občanům újmu na zdraví a majetku. Policie, podvázaná koretními pokyny, je liknavá, bezradná; spravedlnost tu selhává už v zárodcích. Žurnalisté po vzoru svých intelektuálních vzorů problém ohrožení občanů zase banalizují. Spíše si dávají pozor, aby ve zprávách o konkrétních napadeních nebylo nic o cikánech a raději smolí moralistní ankety o tom, kolik procent populace nechce žít v blízkosti cikánské komunity; namlouvají si přitom, že bojují s rasismem.

A samotní aktivisté či intelektuální advokáti korektnosti? Když jim nabídnete ten nejjednodušší argument – ať si tedy zakusí dobrodiní takového soužití na vlastní kůži – nereagují. Dívají se jinam, dělají, že neslyší a o to sveřepěji omílají svou mantru o lidských právech – pro vyvolené. Protože s ideologicky postiženými není rozumná řeč, změnilo by jejich názor asi jen to, kdyby se jim do blízkosti jejich úhledných vilek z moci úřední nakvartýrovala nějaká ta komunita nepřizpůsobivých. Aby si také užili dennodenního strachu o bezpečnost svých blízkých a dalších vymožeností svých ušlechtilých, hraběcích projektů.

Levicoví inženýři hmoty i ducha překonávají lidskou přirozenost takřka na všech frontách. Čunek naproti tomu navázal na zbytky přirozeného citu pro spravedlnost - a to si zřejmě dovolil dost. Našel sice příznivou odezvu u novou ideologií ještě nezpracované většiny, ale úspěch jeho „populismu“ dokázala neutralizovat a přebít ještě úspěšnější kampaň uražených architektů nového lidství. Je to tak nepravděpodobné vysvětlení čunkiády?

K dokreslení situace kolem rozuzlení Čunkova příběhu i k úvaze o jeho možných iniciátorech ještě zbývá ten podsaditý chlapík s věčně brunátnou tváří na oranžovo-růžovém pozadí. Také se přihrnul na scénu a hned omračoval svěží metaforou (ani bazén Sava prý Čunka neočistí); dvorní poradci se zřejmě činili. Jeho reakce na sled událostí jsou ovšem tak sériové, že je dokáže předvídat i méně než průměrně inteligentní adresát – jako za komunismu: za všechno špatné mohli západní imperialisté. To dobré je dnes zásluhou strany růže; svět je tak jednoduchý.

Paroubkovy názory nemají váhu, byť jsou třeba i pohotové a pregnantní. Jejich autor má vždy hned jasno, jak o důvodech událostí, tak o motivech jejich aktérů; už to ho usvědčuje. Jeho myšlení je zakleto v mechanice jednoduchého mustru komunistických aparátčíků; horizonty jejich mentality zatím nepřekročil; žádný sexy mozek. (Všimli jste si, jak pokleslé pojetí duchovní reality se za tímto termínem skrývá?) Zato mu velmi zachutnala moc. Přiznávám, že mě nenapadá nic, co by nebyl schopen pro její znovudosažení udělat.

Za pozornost tedy nestojí Paroubkovy názory, ale jeho politická existence: je totiž nebezpečná. Vše je v ní nahlíženo optikou stranického sebezvýhodnění. Všechny problémy dokáže Paroubek jak na běžícím pásu proměňovat na příležitosti k získávání politických bodů; on sám v tom evidentně vidí potvrzení, že „není blbej“. Ale Paroubkovi bohužel ještě nikdo neprozradil, že bezohledný pragmatismus moci je výsadou velice neblahých postav dějin.

Není vyloučeno, že Čunkovu kauzu rozehráli stratégové strany růže. Jako odvetu za Grosse? Jako konjunkturalistické vytěžení atmosféry zděšení, kterou v jistých vlivných kruzích vyvolal vstup proslulého vsetínského starosty do vysoké politiky? Jako…? Spíše si ale myslím, že se tu přátelé z Lidového domu jenom vydatně přiživili. Kdo by takové masivní příležitosti nevyužil, že?

Konečně si myslím, že vztah k Čunkově kauze po auditu může být dílčím kritériem rozlišování slušnější části společnosti od té druhé. Abych nezapomněl, senátor Štětina se hned po zveřejnění výsledku auditu Čunkovi veřejně omluvil. Kníže zatím okolkuje. A novináři? Ti chutě šíří názor, že pánové od Krollů by měli Schwarzenbergovi vrátit peníze. Možná je přeplatil Čunek. Dokažte, že ne.