Neobhajitelnost bezrozpornosti textualismu

Roman Cardal

Reakcí na moji obhajobu realistické interpretace myšlení otevírá A. Dolák třetí kolo naší diskuse o problému založitelnosti principu sporu. Jelikož celá debata zaplnila již mnoho stran Distance, nebude na škodu, když se pokusím o krátkou syntézu oponentovy pozice, která otázku zpřehlední a poskytne jasné východisko mé další argumentace.

Pan Dolák atakuje konzistentnost realismu především tím, že poukazuje na nevyhnutelnou předpokladnost centrálního principu lidského myšlení (principu sporu), což mu signalizuje nejen jeho poslední veritativní neodůvodněnost, nýbrž přímo zásadní nezdůvodnitelnost. Základy lidského poznání tak ztrácejí svoji apodiktickou pevnost a jako požadavek kritické vyspělosti se ukazuje přijetí pouhé hypotetičnosti všech myslitelných koncepcí. Dolákův textualismus se situuje právě na úroveň autoreflexivně vypracované teorie nepřekročitelné předpojatosti našeho poznání. Tím prý získává nedostižitelný náskok před realismem, který trvá na možnosti poslední fundace myšlení v principu sporu skrze tentýž princip sporu. Tato nutná kruhovost při snaze o definitivní stabilizaci myšlení pak podle oponenta hovoří ve prospěch jeho antifundacionistické pozice.

Je zřejmé, že i tato teze musí platnost principu sporu nějak předpokládat. Jinak by bylo nemožné vymezovat ji oproti realistickému stanovisku a přikládat jí ve srovnání s ním větší hodnotu. A. Dolák si to samozřejmě uvědomuje, avšak nárokuje pro nezbytně suponovanou platnost principu platnost pouze „pragmatickou“. Bez pragmatické pojistky použitelnosti principu sporu při formulaci textualistické teorie by se tato rozplynula z důvodu absence základního momentu její minimální smysluplosti. V mé minulé odpovědi jsem ale ozřejmil kruhové, ba rozporné zavádění pojmu „pragmatismu“ ze strany pana Doláka, čímž také padl základní opěrný sloup textualismu. Že je tímto sporem dotčen centrální bod oponentovy teze, na to můžeme usuzovat i z názvu jeho repliky, která se „pragmatismu“ dovolává již ve svém názvu.

Posun naší debaty směrem kupředu vidím v tom, že A. Dolák musel na moji kritiku konzistence jím představeného pojmu „pragmatismu“ zareagovat, že musel přistoupit k jeho nové obhajobě. Ve svém textu sice tvrdí, že by ho vlastně žádná nekonzistence odhalená v jeho výpovědích nemusela vůbec rušit, neboť princip sporu jakožto kritérium rozlišení mezi konzistentním a nekonzistentním prý není a nemůže být dokázán, avšak z jeho repliky je patrné, že má potřebu moji kritiku neutralizovat. A není se co divit, neboť v případě klidného přijetí nekonzistentnosti své teze by ji zdegradoval na roveň teze jím napadané, tj. na roveň samotného realismu, který přece kritizuje kvůli jeho údajné nekonzistentnosti.

Nebudu se zde zabývat první částí Dolákova příspěvku, neboť v něm jen jinými slovy opět zdůrazňuje své přesvědčení o nedokazatelnosti principu sporu motivované nutným předpokládáním jeho platnosti v každém myšlenkovém kroku, tedy i v oněch zaměřených na jeho epistemickou valorizaci. Soustředím se naopak znovu na pojem „pragmatismu“, s nímž teorie textualismu stojí a padá.

Jak můj oponent odpovídá na vznesené námitky? Přečtěme si ještě jednou dotyčnou pasáž: „…je zásadní rozdíl v tom pragmaticky jednat a naproti tomu jen formulovat pragmatické stanovisko. K tomu prvnímu ZS vůbec nepotřebuji, k tomu druhému samozřejmě ano. Jenže my jsme zprvu jen iracionálně pragmaticky jednali, žádný pragmatismus jsme předem neformulovali (James, jak historikové filosofie snadno ukáží, nebyl prvním a už vůbec ne nejlepším filosofem), proto se bludný kroužek jednoduše nekoná“. Tolik obrana pana Doláka.

Nechci mého názorového protivníka rušit z jeho klidu, ale po přečtení výše citovaných řádků mi prostě nic jiného nezbývá. Abych mu ale nepodsouval to, co vlastně netvrdí, přijímám upozornění ze závěru jeho příspěvku, v němž mne varuje, abych právě uvedenou pasáž nebral jako tvrzení o existenci nějakého „extramentálního“ světa obývaného našimi předky, kteří jednali ve shodě s principem sporu. To také bez protestu respektuji a respektuji i vyústění Dolákovy úvahy, podle něhož se při zavádění pojmu „pragmatismu“ „bludný kroužek jednoduše nekoná“. Ano, je to pravda, žádný bludný „kroužek“ se opravdu nekoná, neboť namísto bludného „kroužku“ je zde páchán bludný kruh jako hrom vedoucí navíc k frapantnímu rozporu celé textualistické hypotézy!

Pro neutralitu výkladu nebudu inkriminovanou položku „světa našich předků“ interpretovat ve smyslu „extramentální reality“, nýbrž prostě jako určité x, které je pro obhajobu konzistence pojmu „pragmatismu“ nezbytné.

K tomu, aby A. Dolák osvobodil formulaci pojmu „pragmatického myšlení“ (pragmatismu) z dogmatické kruhovosti, povolává na pomoc pojem „pragmatického chování“, které má charakterizovat nereflektované jednání člověka ve shodě s principem sporu. Jelikož je v takovém momentě, který předchází jeho explicitní formulaci, princip sporu prostě netematizovaně přítomen, není prý v textualistické tezi zaváděn s nekritickou předpokladností-kruhovostí, takže moje námitka pozbývá účinnosti.

Můžeme se ale spokojit s takovým vskutku překvapivým „vysvětlením“?1 Stačí se jen zamyslet nad poměrem obou pojmů a odpověď na otázku bude zřejmá. Pro větší přehlednost budu v následném výkladu používat zkratky PA a PM, přičemž PA bude označovat pojem „pragmatické akce“ (výše označené symbolem x), PM pojem „pragmatického myšlení“.

První věc, na kterou se A. Doláka musíme zeptat, je tato: jak je možné, že vůbec něco ví o PA (o pragmatické akci-pragmatickém chování, o onom x)? Aby totiž poznal, že princip sporu nebyl na úrovni PA explicitně-pragmaticky poznáván, potřebuje k tomu PM (pragmatické myšlení), které už reflektované poznání principu sporu předpokládá. Tedy PA (implikující nepoznání principu sporu) je jakožto ustavující a osmyslňující podmínka PM myslitelná jen tímto PM. PM je proto konzistentně myslitelné jen tehdy, je-li myslitelná PA, avšak PA je myslitelná zase jen tehdy, je-li už zde PM, které je taktéž podmínkou její myslitelnosti.

Co z toho plyne? PA je podmínkou myslitelnosti PM (PM je jí tady podmíněné v myslitelnosti) a zároveň PA je podmíněna ve své myslitelnosti daností PM. PA je tudíž ve vztahu k PM podmínkou a podmíněným zároveň a ve stejném ohledu (v ohledu myslitelnosti). Stejné poměry platí i v opačném gardu. Dolákův „pragmatismus“, údajně zbavený kruhové zatíženosti, je tedy z důvodu své explicitní „kritické“ pretence v sobě rozporný pojem, jehož formulace se odehrává přes jeho „externí“ ustavní podmínku [PA], jejíž myslitelnost je už ale na PM neodvolatelně odkázána. Řečeno jinak: aby pan Dolák vůbec něco o PA jakožto předchůdné podmínce PM věděl, musí se spoléhat na pragmatickou platnost principu sporu v rámci tohoto PM, což znamená, že vyjevitelnost danosti (myslitelnost) PA (podmínky PM) je PM (podmíněným) již podmíněno (podmínka se stává podmíněným a naopak).2

Nechci nic předvídat dopředu, ale odvažuji se odhadnout, že zodpovědný realista nebude chtít mít s takto „ospravedlněným“ textualismem nic společného. Vše lze navíc stvrdit poukazem na další implikaci textualismu. Existuje-li toliko myšlení bez svého extramyšlenkového korelátu, pak nelze žádný pojem včetně pojmu „pragmatické akce“ projektovat mimo režim myšlení ovládaného základními (pragmatickými) logickými zákony. Obávám se, že mezi tyto zákony ale nepatří zásada, podle níž by nějaký pojem mohl být současně a ve stejném ohledu (v ohledu myšlenkové koncipovatelnosti) podmínkou a podmíněným v relaci k pojmu jinému.

Stále tudíž trvám na kruhovosti a rozpornosti Dolákova textualismu, takže prozatím nevidím důvod, proč bych měl v dalších analýzách jeho výroků pokračovat. Jen na okraj poznamenávám, že dost dobře nechápu jeho příměr s červeným provazem, který má znázorňovat fundacionistickou tezi v případě, že je jeho konec uvázán okolo stromu. Je-li toto představa antifundacionistů o možnostech fundace prvních principů rozumu, pak se sice jejich antifundacionismu nedivím, jejich zvláštní představivosti ale rozhodně ano. Co když má princip sporu transcendentální platnost? Pak mimo jeho sféru platnosti nemůže existovat nic od něj odlišného, za co by ho bylo možné ukotvit. V takovém hypotetickém případě však ani neexistuje nic, co by bylo možné považovat za důvod jeho hypotetické neplatnosti. Nebo by jím snad byla nutná kruhovost jeho demonstrativního prokazování? To by nešlo dost dobře dohromady. Neboť je-li princip sporu absolutně, transcendentálně platný, pak je jeho kruhová manifestace nezbytná (mimo transcendentální rozpětí platnosti nelze myšlenkově vykročit).

A. Dolák má za to, že když je ozřejmování principu kruhové, nemůžeme nahlédnout důvod jeho apodiktické validity. Co ale řekne na hypotézu transcendentálně-apodiktické platnosti principu sporu, která kruhovost jeho dokazování nejenže neeliminuje, nýbrž přímo vyžaduje? Že takovou platnost nikdy nemůžeme verifikovat? To je schopen vypovědět jenom v síle pragmatické platnosti principu sporu, jejíž pojem se ale ukázal být nepřijatelný, protože vnitřně rozporný.3 Kdyby už z toho všeho někomu začala jít hlava kolem, ať si s tím nedělá příliš velké starosti. Nechť k celé záležitosti přistoupí čistě „pragmaticky“, poněvadž pak už na nějakých rozporech opravdu jen málo záleží.

Poznámky:

• 1. Toto „vysvětlení“ mne opravdu překvapuje, poněvadž A. Dolák mohl rozvinout svoji argumentaci jiným a vzhledem k textualistické tezi přiměřenějším způsobem. Nezbývá mi tedy než zaujmout postoj k jeho odpovědi. Není však vyloučeno, že v dalším diskusním kole Dolák své namítání činí konzistentnějším, neboť si vzpomene na nejvlastnější implikaci textualismu. Kdo nahlíží, kam mířím, může se na naši novou debatu již předběžně těšit (či naopak), poněvadž se v ní otevřou nové možnosti falzifikace antirealistického textualismu.

  2. Nešlo by proti mému postupu namítnout, že PA je podmínkou PM ve smyslu předmětu a PM je podmínkou PA ve smyslu aktu, takže by tu nedocházelo ke vzájemnému podmiňování ve stejném ohledu? Nikoliv. Identifikace pojmu předmětu a aktu již totiž operuje pragmaticky myšleným principem sporu, přičemž pragmatická aktivita myšlení odkazuje na strukturu PA-PM. Proto je rozlišení mezi předmětem a aktem možné až ustavením PM přes PA, což je opravdu marný podnik.

  3. Neméně udivující je autorovo bezstarostné operování pojmem „hypotetický“ v souvislosti se všemi našimi myšlenkovými koncepcemi. Je-li vše vskutku hypotetické, pak jsou hypotetické i znaky pojmu „hypotetický“ a totéž platí i o tomto pojmu hypotetické hypotetičnosti do nekonečna. Z důsledku nemožnosti tvrzení něčeho se prý vymaníme pragmatickou supozicí. Že toto přesvědčení není naivní iluzí, to bude teď muset A. Dolák v nové obhajobě prokazovat.