Je život po smrti?

Roman Joch

Kniha Dineshe D’Souzy Život po smrti – důkazy je fascinující čtení již kvůli svému tématu. Jak by ostatně otázka „Co je po smrti – něco nebo nic?“ mohla být nezajímavá. Dotýká se přece každého, neboť všichni máme jednu životní jistotu, totiž že zemřeme. V dlouhodobé perspektivě všichni, ve střednědobé mnozí a v krátkodobé někteří, ale všichni směřujeme ke smrti.

Dle Epikura se jednalo o pseudoproblém: „Zdánlivě nejhorší ze všech zel: smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme.“ „Dobrá“ rada nad zlato, až na to, že první argument je mylný a druhý je neověřitelný. Dokud žijeme na zemi, je tu i smrt – třeba našich známých a blízkých; a až se dostaví smrt naše, skutečně už nebudeme? Toť otázka!

Dinesh D’Souza se ji snaží zodpovědět ve prospěch posmrtné existence. Uvádí argumenty jako univerzalitu víry v posmrtný život u většiny náboženství; zážitky lidí v blízkosti smrti; vznik vesmíru velkým třeskem, jenž implikuje Boží stvoření; nehmotný charakter mysli; přesvědčení lidí o správnosti morálky, což nedává smysl, pokud smrtí vše končí atd.

Skutečnosti, které autor uvádí, jsou sice zajímavé a stojí za přečtení, ale přesto kniha končí neúspěchem, neboť D’Souza ve své ambici dokázat posmrtný život mimo jakoukoli rozumnou pochybnost selhal. Zvolil totiž špatnou metodu, takže filosoficky jeho teze stojí na písku.

Když jsem loni v létě recenzoval jeho velice úspěšnou knihu Křesťanství a ateismus úplně jinak („Bůh existuje. To dá rozum“, Distance 2/2009), napsal jsem:

„Vůči D’Souzově knize mám ale jednu výhradu: nekriticky přijímá Kantovu teorii poznání. Rozpor, jenž platí pro materialistickou teorii reality a její teorii lidského poznání, totiž platí i pro Kantovu teorii poznání. Podle ní realitu poznáváme zkresleně, po filtraci našimi smysly, v čemž ale také spočívá rozpor. Kant totiž považuje svou teorii poznání reality za objektivně správnou – jako kdyby on sám realitu nepoznával zkresleně. D’Souzova hlavní argumentace proti materialistickému ateizmu naštěstí nezávisí na Kantovi, a tudíž jeho spoléhání se na Kanta přínosu knihy vážněji neškodí.“

Bohužel, tentokrát svůj hlavní filosofický argument D’Souza vystavěl nejen na Kantovi, ale i na post-kantovském subjektivistovi Schopenhauerovi. V čem spočívá D’Souzův omyl?

D’Souza sice proti ateistickým a přírodovědecky zaměřeným autorům správně argumentuje, že empirické přírodní vědy (fyzika, chemie, biologie, atd.), založené na zkoumání hmotného světa, nemohou dokázat neexistenci posmrtného života ani neexistenci Boží, ale přesto D’Souza mnohé své argumenty ve prospěch posmrtného života opírá právě o neurologii či kosmologii. Tedy právě o empirické přírodní vědy, které tuto otázku nemohou zodpovědět ani pozitivně, ani negativně! Jinými slovy, dopouští se téhož metodického omylu jako materialističtí pozitivisté.

Nakonec celou svou argumentaci filosoficky „korunuje“ Kantem („svět nepoznáváme takový, jaký je, ale jen filtrovaný našimi smysly“) a Schopenhauerem, který agnosticizmus Kanta dovádí ad absurdum („svět je vlastně jen naše představa“). Tak zní D’Souzův argument proti empirikům a pozitivistům: Materiální, fyzický svět je jen představou našeho vědomí, jež je to jediné reálné, tudíž až zemřu, materiální časoprostor (pro mě?) zanikne a zůstane jen to reálné, mé vědomí! – „triumfuje“ D’Souza.

Z filosofického hlediska přitom učinil tu nejhrubší chybu, když uvízl v buddhizmu („svět je jen iluzí a stínem“) a v schopenhauerovském solipsizmu („svět je jen mou představou“, „jediné, co existuje, jsem já“). Pak mu totiž jeho pozitivističtí, empiričtí a materialističtí oponenti mohou legitimně namítnout: Je-li tomu tak, pak posmrtný život je také jen iluzí a stínem, a jen Tvou představou, tudíž neexistuje a my nemáme žádný důvod v něj věřit.

Přitom byl D’Souza tak blízko. Plně si uvědomuje a ukazuje, proč člověk není výhradně materiální bytostí (omyl ateistických, empirických přírodovědců), ale materiálně-duchovní bytostí. Kdyby byl totiž člověk pouze materiální bytostí, jeho názory by byly determinovány. Pak by ale nemohl poznat, zda jsou pravdivé, tudíž by nemohl poznávat realitu, jaká je. Přírodovědci, kteří na základě empirických věd tvrdí, že člověk je pouze materiální bytost, proto zároveň nevědomky implikují, že není důvod tomuto názoru věřit: Jestliže mé duševní pochody určuje výhradně pohyb atomů v mozku, pak nemám důvod se domnívat, že moje názory jsou správné... A tudíž nemám důvod se domnívat, že můj mozek se skládá z atomů. Aby tedy člověk mohl poznávat pravdu, musí být volní bytostí, tj. duchem vtěleným ve hmotě. Z toho plyne existence duchovní reality nezávislé na hmotě, např. objektivního morálního zákona.

D’Souza se proto neměl uspokojit s faktem, že lidé vyznávají objektivní morálku, a s tím, že vyznávat ji je absurdní, neexistuje-li posmrtný život. To je sice pravda, ale nijak to ještě nedokazuje objektivitu morálky ani posmrtný život. Naopak, měl reálnou existenci objektivní morálky dokazovat přímo, filosoficky. Dokáže-li objektivní morálku, zároveň dokazuje Boží existenci - a od toho je jen krok k důkazu posmrtného soudu nad vědomými volními bytostmi, jimiž jsou lidé; ten soud je pak dán spravedlností.

Filosoficky tedy D’Souza selhal, ale zajímavou knížku o ještě zajímavějším tématu napsal.

(Dinesh D’Souza, Život po smrti – důkazy, Ideál, Praha, 2010, 224 stran.)