O tom, jak nás zneklidňují lidé, kterým se v historii světa říká světci

Pavel Jartym

Pokud jim vůbec dnes začneme věnovat vážnou pozornost, tak zjistíme, že jsou zvláštní. Jde z nich až něco na způsob obtížně zachytitelného a definovatelného strachu. A přitom nám nic nedělají, ani nemohou. Stojí pevně v kameni nebo k nám shlížejí z fresek a obrazů. Jako by nás přehlíželi, nebo si nás nevšímali. Jako by byli připoutáni jiným světlem, které není přikované v rázu tohoto věku, ale něco z tohoto odlišného světla v malých paprscích prosvítá i k nám.

Říká se, že člověka se dotkne, v plném slova smyslu tohoto výrazu, spíše něco, co ten druhý v rozhovoru nikdy z úst nevysloví, ale přímo za pomoci svého těla udělá, např. výrazem svého obličeje při poznámce toho druhého apod. Je tomu tak proto, že často se to nejdůležitější při vzájemném mezilidském kontaktu odehrává za neviditelnými dveřmi toho nevysloveného. A to nás právě děsí – to, co je neviditelné a co ze své podstaty nelze plně kontrolovat a ovládat, protože v našich moderně a pokrokově smýšlejících idejích, nesoucích se v tamtamu všech sdělovacích prostředků a platforem, máme sklon si myslet, že nejenom slova můžeme pevně ovládnout a kontrolovat. Jako když lapíte motýla do sítě a budete tomu říkat, že jste chytili krásu a pevně jí držíte vší silou – ale jak ji můžete držet, když ta krása byla v tom, že mával svobodně křídly, a proto jeho barvy zářily na všechny strany? Na první pohled byla ta krása neviditelná, ale jak spadla síť, bylo vidět, že se ta krása okamžitě ztratila.

A protože si nechceme přiznat, že slova ve své moci nemáme, ale tak nějak nám prokluzují, obzvláště když jde o silné momenty v našich životech, a stejně tak nám unikají světci z pláten a kamenů, protože je nejde spoutat. A o čem vím, že to podvědomě nemohu plně ovládnout, to buď vytěsním, anebo pokud to vytěsnit nechci a podržím to v pozornosti, tak mě to začne zneklidňovat.

Světci tiše mlčí a my máme dojem, že na nás křičí, a nelíbí se nám to. Někdo řekne, že světci jsou blázni a že jejich životy nejsou pravdivé. Ale po takovém člověku zůstala nevyslovená otázka – měl někdy odvahu a čas se té dnešní kamenné soše podívat z očí do očí a říct, že se jí podívá na zoubek a porovná, co je bajka, co skutečnost a ba co víc, co je to, co možná ve slovech o tom daném kamenu ani v knihách a filmech nenajde? Je i možné, že celý život světce nemusel být vždy do puntíku pravdivý, byl také přece jen člověkem, měl svoje slabosti, chyby a jistě i předsudky vůči někomu nebo něčemu. Ale v tom není to, proč by nás světci měli zneklidňovat. Nás totiž znervózňuje to, že se světci pravdivě snažili po svém selhání začít znovu. Chtěli být čistí, vědomě a záměrně. Dnes se člověk postaví na jeviště svého každodenního mikrosvěta a řekne, že chce být úspěšný, bohatý, zdravý apod. Ale být čistý? Snažit se být skleněnou karafou, ve které voda zůstává čirá jako horská studánka? K čemu by to dnešnímu člověku v životě bylo? Přidá mu to zdraví, bohatství, úspěch? Nikoliv, tak k čertu s tím. Pokus o čistotu těla a ducha a jako životní styl je to, co nám ty kameny a plátna světců mlčky připomínají, tedy za předpokladu, že jsme se, unaveni tou jednotvárností, odtrhli očima a ušima od zvonců trhu nabídek a poptávek dnešního světa a srazili se přitom na naší cestě omylem se Životem. Nebyl vidět, a to nás znepokojilo.