Současná kulturní válka a její zdroje – Část 2.

Roman Cardal

V prvním díle (Distance 4/2020) jsme se zamýšleli nad vlivem kulturního marxismu, o jehož postupné zavádění do života západních společností usilovala zvláště tzv. Frankfurtská škola. Snažili jsme se poodkrýt některé hlubinné motivy, které vedly její členy k oddání se novému revolučnímu programu. V tomto díle bychom chtěli pokračovat v odhalování ideového pozadí, o nějž se tito revolucionáři mohli opírat a jehož motivy mohli systematicky rozvíjet.

1. Kritika kapitalismu

Členové Frankfurtské školy vycházejí ze základního přesvědčení o odcizenosti západního člověka. Podle nich žije západní člověk v politickém, hospodářském a společenském systému, který mu nedovoluje rozvinout jeho vlastní potenciality. Součástí klasického Marxova učení byl plán vyvlastnění majetku kapitalistů, kteří ho neoprávněně drželi na úkor jeho pravých majitelů (proletářů). Dokud nebudou tyto pokřivené hospodářské poměry napraveny, bude proletářům scházet něco, co je pro jejich lidský život podstatné a co jim je ve skutečnosti vlastní – je jejich vlastnictvím, které mohou po právu nárokovat. Kapitalisty zcizený majetek se rovná zcizení vlastní substance života dělníků, a proto je jeho důsledkem odcizení vykořisťovaných sobě samým. Boj proti kapitalismu se tak stává bojem o nabytí vlastní identity, bez jejíhož dosažení nelze žít skutečný lidský život. Pro pochopení pozice kulturního marxismu je nezbytné si uvědomit tuto těsnou souvislost mezi nepatřičnými vnějšími ekonomickými poměry a vnitřním životem lidí. Konflikty a rozpory v ekonomické oblasti se plně projevují v tom, co je člověk jakožto člověk – vyvolávají v něm odpovídající napětí, disharmonie a antagonismus nesouladných sil. Lidská bytost, nesmířená sama se sebou, není schopna z této neblahé situace vyjít pouhou prací na svém nitru. Musí se postarat o to, aby byla odstraněna její hlavní příčina, která leží ve vnějších ekonomických podmínkách.

V roce 1941 publikoval Friedrich Pollock na stránkách Časopisu pro sociální výzkum článek Státní kapitalismus: možnosti a limity. Ukazuje v něm, že původní kapitalismus se ve 20. století vyvinul do jiné podoby. Zatímco Marx ještě mohl psát o státu a občanské společnosti jako o rozlišených rovinách lidské pospolitosti, ve dvacátém století se začala hranice mezi nimi hroutit – a to hlavně díky dynamice ekonomické sféry. Dříve byla hospodářská činnost vyhrazena jednotlivcům a skupinám spadajícím do občanské společnosti, neboť podnikatelé (kapitalisté) patřili do jiné sociální vrstvy než politici a státní úředníci. Postupem času se však situace začala měnit a stát postupně přebíral stále obsáhlejší hospodářskou agendu. Nakonec stát a ekonomie splynuly. Stát byla původně politická entita, která ekonomickou činnost jen řídila, ale nevykonávala. Ve 20. století se ze státu stal podnikatelský subjekt, státní manažeři se proměnili v byznysmany, což vyústilo ve zrození tzv. státního kapitalismu. Důsledkem toho byl enormní nárůst moci moderních západních států, které stále více omezovaly soukromou hospodářskou činnost a vykročily k zaujetí výlučného monopolního postavení. Z ekonomie se stal zdrcující nástroj politické moci a zrod moderních totalitních režimů má v pozadí tento vývoj. Jak nacisté, tak i komunisté odstranili soukromé vlastnictví, a hospodářská sféra byla v jimi ustavených režimech v plné režii státu.

O celých deset let dříve publikoval na stránkách stejného časopisu svůj příspěvek s názvem Boj proti liberalismu v totalitním pojetí státu i H. Marcuse. Převedl pozornost na falešnou dichotomii odlišující režimy liberální od režimů totalitních. Liberalismu je vlastní určitá dynamická povaha, která nemůže než vyústit v totalitarismus. Nedokáže totiž odstranit ekonomické příčiny odcizení lidí. V kapitalistickém liberalismu se bohatství soustředí do rukou stále menšího počtu úspěšných podnikatelů, nad nimiž nakonec převezme kontrolu stát, který sám rozvíjí svoji vlastní hospodářskou politiku orientovanou na růst moci a kontrolu všech sfér života lidí.1) Protiklad liberalismu a totalitarismu je proto iluzorní, neboť liberalismus vytváří podmínky pro vzestup totalitního státu. „Přechod od liberálního k totalitnímu a autoritativnímu státu se uskutečňuje na základě téhož společenského řádu. S ohledem na tento jednotný hospodářský základ lze říct, že je to liberalismus, který „plodí“ totalitní a autoritářský stát jako své završení v pokročilém stádiu vývoje. Totalitní a autoritářský stát poskytuje organizaci a teorii společnosti, která odpovídá monopolnímu stádiu kapitalismu“.2)

Podobným směrem uvažuje i Max Horkheimer, který ve svém spise Židé a Evropa z roku 1939 tvrdí, že „totalitní řád není ničím jiným než řád předchozí zbavený svých překážek“, „fašismus je pravdou moderní společnosti odhalitelnou teoreticky již na jejím počátku“; „bojovat dnes s fašismem a odvolávat se přitom na liberální myšlení znamená dovolávat se k instanci, díky níž fašismus zvítězil“, či „řád, který v roce 1789 povstal jako pokrok, v sobě již od počátku nesl tendenci k nacismu“.3) Je nutné si uvědomit, že členové Frankfurtské školy používají termíny fašismus a nacismus nerozlišeně, takže Mussoliniho i Hitlerův režim mnohdy označují za fašistický, třebaže by bylo namístě patřičné terminologické rozlišení. Z uvedených citací je zřejmé, že jejich kritika se netýká jen západního kapitalismu 20. století, ale posouvá se do dřívějších časových období. Jak lze nahlédnout z Horkheimerova výroku, Velká francouzská revoluce z roku 1789 již v sobě nesla zárodek nacismu, který se naplno rozvinul až o dvě století později. Budeme mít ještě možnost vidět, že ani u této hranice se kritika kulturních marxistů nezastaví. Prameny totalitního smýšlení a jednání hledají v dobách mnohem dávnějších, které podle nich leží dokonce několik století před Kristovým narozením.

Exponenti Frankfurtské školy se rozešli s tradičním marxismem a kromě Grossmanna neušetřili kritiky ani sovětskou politickou ideologii a praxi. Sovětský komunismus měl podle nich podobnou vadu jako západní liberalismus, italský fašismus a německý nacismus – v pozadí všech se skrýval fatální státní ekonomický monopol, díky němuž byli občané vydáni napospas jeho zdrcující moci. Horkheimer se snaží rozptýlit kouřovou clonu zavedených politických distinkcí, které ve skutečnosti zakrývají pravý stav věcí: „...státní kapitalismus je represivní ve všech svých podobách“4) – tedy jak v podobě fašistické, nacistické, tak i demokraticko-reprezentativní. V integrálním statalismu jsou soukromí vlastníci eliminováni a jejich vydanost státu je naprostá.

2. Odcizení nejen ekonomické

Kapitalismus je moderní fenomén, kdežto situace odcizení člověka je mnohem starší. Z toho je patrné, že kapitalismus je jen jednou z forem, v nichž se neblahý stav nesvobodných lidských bytostí projevuje. Autentický levicový liberál se proto nemůže spokojit s bojem proti kapitalistickému systému, neboť by se snažil odstranit pouhý symptom, a nikoliv příčinu hlubokého neštěstí obyvatel Západu. Jeho pozornost a revoluční úsilí se musí zaměřit do mnohem větší hloubky. Kapitalismus se mohl zrodit jen v určitém kulturním kontextu; vynořil se z něj jako ze svého podhoubí. Kultura představuje způsob, jakým se člověk vztahuje k sobě, k druhým, ke světu a k tomu, co svět či aktuální situaci světa přesahuje. Pohled do dějin Západu jasně ukazuje, že při formaci způsobu myšlení, cítění, chtění a jednání jeho obyvatel sehrálo významnou úlohu křesťanství. Frankfurtští ideologové v něm neviděli pouhý vnější ornament života, nýbrž ideový kvas, který pronikl do nejhlubších zákoutí lidské mysli a lidského těla a pokřivil jejich podobu. Mělo-li tedy dojít k osvobození západního člověka od všech zotročujících pout, muselo se začít eliminací vlivu křesťanství na jeho život.

Tato interpretace křesťanství jakožto nepřítele plné lidské existence nebyla žádným originálním „objevem“ frankfurtských revolucionářů. Osmdesát let před založením Institutu pro sociální výzkum vyšla známá kniha Ludwiga Feuerbacha Podstata křesťanství (1841) a těsně před koncem devatenáctého století se objevila ještě razantnější „analýza“ povahy křesťanského náboženství pod názvem Antikrist (1895), jejímž autorem byl Friedrich Nietzsche. Členové Frankfurtské školy byli s těmito zdroji bezesporu obeznámeni a jejich vlastní pohled s uvedenými prameny naprosto souzní. Leitmotivem obou publikací je totiž kromě jiného i silný důraz na odcizující funkci křesťanství, která musí být odstraněna, chce-li se člověk skutečně stát tím, kým by měl být – svobodnou, nikým neutlačovanou existencí, která sama rozhoduje o svém způsobu života. Pro současného čtenáře je velmi užitečné se ponořit do obou děl, neboť jsou formulací proti-křesťanského programu, na jehož realizaci vynaložili členové Frankfurtské školy obrovské úsilí. Je tedy užitečné se zamyslet nad dědictvím, které tito intelektuálové přijali za své a jehož odkaz dále rozvíjeli. Podívejme se přednostně na spis Fr. Nietzscheho, kterého s pozdějšími levicovými revolucionáři pojí vědomí misijního poslání osvoboditelů lidstva od jha náboženského tmářství.

3. Odhalování „pravé povahy“ křesťanství

Revoluce se staví proti zavedeným pořádkům. Revolucionář proto patří k menšině, která se jim odmítá podvolit. Nietzsche byl natolik radikálním buřičem, že se v přední linii pokrokářů ocitl úplně sám. Předběhl svou dobu a hlásal vizi, která se v jeho době musela i většině progresistů jevit jako přehnaná. Dnes vidíme, že se jeho proroctví začíná naplňovat; Frankfurtská škola přitom bezpochyby sehrála nezastupitelnou úlohu.

Nietzsche otvírá své dílo výzvou k odvaze – po staletí byli lidé vychováváni k altruismu, ohleduplnosti a milosrdenství. Byli tak sváděni na scestí, protože za ideou respektu k druhým lidem se ve skutečnosti skrývala neospravedlnitelná ideologie. Nietzsche volá ke statečnosti konat zakázané věci, překračovat vyžadované normy a bořit zavedená tabu. Namísto poddajného křesťanského postoje burcuje k zaujetí autentičtějšího životního stanoviska, v němž nenecháme spoutávat svou vitální energii životu nepřátelskými pravidly. Od nynějška je nutné praktikovat „respekt a lásku k sobě samému“ a nastoupit cestu „nepodmíněné svobody k sobě samým“.5) Kategorie dobra a zla nejsou odstraněny, jen povýšeny na jinou úroveň a přepólovány. Dobrem je to, co navyšuje moc (moc konat svobodně a potvrzovat v tom sám sebe), štěstí je shodné s pocitem moci, a pojetí ctnosti je s tímto novým kurzem zcela v souladu – virtus znamená far valere se ipsum, prosadit sám sebe a uplatnit se. Všichni slabí přitom musejí z cesty. Soucit s nimi je zlem: „...nepodařenci musekí padnout. A je jim v tom třeba pomoci“ (s.25).

Je tedy nabíledni, že křesťanství stojí na straně zla. Jeho nepřehlédnutelnou součástí je učení o milosrdenství, které zavádí do mezilidských vztahů a vytváří tím patologické společenské poměry. Neboť jsou to právě slabí, nemocní a neschopní, kteří z křesťanského přístupu nejvíce těží. Namísto toho, aby zmizeli ze scény světa, jsou udržováni v existenci a zabírají místo jedincům vitálním, silným a zdravým. Křesťanstvím ovlivnění lidé jsou proto sami nemocní. Díky učení, s nímž se ztotožnili, se z nich stali „zkrocení živočichové, stádní bestie, churavá sběř“ (s. 26). Podle Nietzschovy logiky tedy i oni musejí ustoupit ze scény světa a uvolnit prostor těm, kterým země právem náleží.

Skuteční dědicové země si musejí uvědomit své poslání, musejí se začít chovat podle nových pravidel, neboť jen jim patří budoucnost. Starého člověka je třeba vysvléct a jeho překonanou podobu musí zaujmout „vyšší druh...jistý typ nadčlověka“ (s. 27). Jeho úloha je vskutku epochální. Co se v počátcích týká jen mála výjimečných jedinců, může na konci prokvasit celou společnost: „...dokonce celé generace, rody, národy mohou za určitých podmínek představovat uvedený vítězný případ“ (s. 27).

Odkud bere Nietzsche jistotu, že je jeho vize správná? Z celkové koncepce skutečnosti. Jejím základním zákonem je evoluce. V souladu s ní vítězí a má vítězit silnější nad slabším. Negace tohoto zákona je negací života a každé učení, které s ním není v harmonii, je životu nepřátelské (s. 28). Křesťanství kvůli soucitu uchovává při životě bytosti, které mají zemřít, a tím se staví proti samotné povaze skutečnosti. Sám zákon evoluce tedy velí, že soucit (a s ním i křesťanství) musí ze světa jednou provždy zmizet. Evoluce je základní modus dynamiky hmotné skutečnosti. A nic jiného než hmotná realita neexistuje. Náboženství tvrdí, že existuje duch, duchovní sféra, věčné, neměnné bytí. To všechno je lež. Mimo hmotné dění žádná jiná skutečnost není. Všechny bytosti prahnou po životě, síle a moci, ale některé se o to snaží marně. Chtěly by těchto met dosáhnout, ale jsou na to příliš slabé. Musejí se proto uchýlit ke strategii lži, musejí nalézt něco, co by je před mocí a silou druhých ochránilo. To je důvod, proč vzniklo křesťanství – je komplotem slabých, kteří nedokáží obstát v otevřeném boji o život, a schovávají se za „svatá“ pravidla ohleduplnosti. Protestantismus sice představuje vzpouru proti tomuto ochrannému principu slabého stáda, neboť klade důraz na autonomní činnost jedince a na jeho prosazení se ve světě pod vedením prozřetelnosti, ale ve své revoluci nebyl zcela důsledný. Provedl jen poloviční paralýzu křesťanského smýšlení a jednání. Je tudíž třeba zajít mnohem dál (s. 30–31). Společnost infikovaná křesťanstvím je zkažená a náprava tohoto stavu si žádá radikální postup. Nelze již brát žádné ohledy, které mají původ ve zlu křesťanského soucitu. Společnost potřebuje naléhavě lékaře a jejich bezodkladnou, život zachraňující intervenci. „Být lékařem zde, být zde nesmlouvavý, vrazit sem skalpel – to je náš úkol, to je náš způsob lásky k lidem, proto jsme tu my filosofové…“ (s. 29). Revolucionář je tedy filosofem, tím, kdo hledí k celku skutečnosti a k jeho zákonům a kdo tuto skutečnost miluje i tehdy, když je její poslední normou nenávist ke všemu, co je méně skutečné a nepřizpůsobené tvrdým pravidlům života.

Neexistuje žádná univerzální morálka, která by kontrastovala s evolučním zákonem selekce. Proti tradiční morálce je třeba se bránit, neboť představuje chapadlo smrti. „Ctnost musí být naším projektem, aktem naší osobní obrany a naší nezbytností...Hluboké zákony zachování a růstu velí opak: každý musí nalézt svou ctnost, svůj kategorický imperativ“ (s. 31-32). Vše, co vede k nárůstu moci a k vlastnímu sebeprosazení, je ctností (silou). Každý si musí najít svou cestu, kterou se na úkor méně schopných probojuje na výsluní života. Křesťanství a na něm závislá Kantova morálka drží tento vitální a nepotlačitelný impulz v poutech tzv. povinnosti. Slast je podle těchto autorit hodná zavržení. „Co člověka zničí rychleji než pracovat, myslet, cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboce osobní volby, bez chuti? Jako nějaký automat na „povinnost“? Takový je více či méně recept dekadence, ba přímo idiotismu“ (s. 32). Z těchto řádek slyšíme sténání bytosti zotročené křesťanskou morálkou a étosem povinnosti. Revolucionář přichází, aby ji osvobodil. Okovy tradiční morálky musejí být zlomeny – a teprve poté vykvete pravý lidský život, jehož plnému rozvinutí bylo po celé věky zločinně bráněno. Kapitalistický systém a buržoazní etika tato pouta jenom utahují, ale na obzoru svítá světlo naděje…

Jeho nositelé, opravdoví světlonoši, přicházejí v podobě liberálních filosofů: „Nepodceňujme tuto okolnost: ve starých poměrech představujeme my, svobodní duchové, již ‚přehodnocení všech hodnot‘, vyhlášení války a vítězství s kostmi a s tělem nad starými pojmy ‚pravdy‘ a ‚nepravdy‘. Nejcennější ideje se odhalují jako poslední…“ (s. 33). Proti těmto osvobozujícím myšlenkám stálo po dlouhá staletí hluboké pohrdání, jejich zastánci byli vylučováni ze společnosti slušných osob, byli označováni za nepřítele Boha, za pohrdajícími pravdou, za posedlé. Nietzsche se s tím nehodlá smířit a ukazuje na pravého nepřítele: „Měli jsme proti sobě celý pathos lidstva – jeho pojetí toho, co má být pravda, co má sloužit Pravdě; každé ‚ty musíš‘ bylo až dodnes namířeno proti nám“ (s. 33). Lidstvo tak bylo „drženo v dlouhé slepotě“ (tamtéž).6)

Tato pasáž v sobě obsahuje program, s nímž se pozdější levicoví liberálové beze zbytku ztotožnili. „Svobodní duchové“ jsou ti, kdo se již nadále odmítají podřídit tradiční, křesťanstvím formované morálce. Žijí sice ve společnosti, na niž má stále významný vliv, ale svým smýšlením a jednáním přinášejí alternativu – přehodnocení všech tradovaných hodnot. Nekladou jen chabý pasivní odpor, ale pouštějí se do aktivního boje: Vyhlašují staré morálce válku a na jením konci již spatřují vítězství. Hlavní nepřítel je ideový, je totožný s pradávným pojetím pravdy a omylu, v němž pravda znamená přizpůsobení myšlení a následně celého života stabilní struktuře na člověku nezávislé skutečnosti. Toto pojetí je nutné překonat odmítnutím jednou provždy závazné povahy reality a upřednostněním nespoutané vášnivosti člověka. Předvídané vítězství nesmí být dosaženo pouze v myšlení, nýbrž „s kostmi a tělem“ – nová koncepce lidské existence musí být konkrétně vtělena do života jedinců i společnosti. Její rozměr je hlubinný, kulturní. Potřebuje se přetavit do pathosu celého lidstva, který až dosud stál proti osvobozujícímu potenciálu liberálních idejí. Jejich cílem je celoplanetární obnova toho, co pokazil dědičný hřích židovství a křesťanství. Skuteční liberálové, milovníci svobody a pravého lidství, byli odedávna ostrakizováni, vylučováni na okraj společnosti, označováni těmi nejhoršími jmény. Nyní nastal čas jejich povstání. Nietzsche vnímá, že přichází doba pro jejich rehabilitaci a pro transformaci světa podle jejich požadavků. Z těch, kteří stáli jako utlačovaní na okraji, se musí stát hlavní hybná síla proměny stávajících poměrů.

4. Křesťanství versus liberální ideje: Vyostření konfliktu

Nietzscheovský liberál se proto na člověka dívá novým pohledem. Křesťanství zdůrazňovalo jeho duchovnost a chtělo ho spojit s tím, co je božské. Liberálové ho „vrátili mezi zvířata“ (s. 34). Podle nich je člověk „nejsilnějším zvířetem, protože je z nich nejdůvtipnější“ (s. 34). Skutečnost se nevyvíjela přes stále vyšší stupně až k člověku, v přírodě není skrytá intence pozvednout se až k vrcholu lidství, které by bylo korunou veškerého tvorstva. Člověk „není završením stvoření: každý tvor je vedle něj na stejném stupni dokonalosti...A když říkáme toto, tvrdíme toho příliš: člověk je, z určitého hlediska, nejméně podařeným zvířetem, nejslabějším, nejnebezpečněji odkloněným od svých instinktů – navzdory tomu je však jistě také nejzajímavějším! (tamtéž). S odvolávkou na Descarta vidí Nietzsche v člověku jen hmotný stroj. Francouzský filosof však považoval za mechanický konglomerát částí pouze lidské tělo; Nietzsche tuto mechanistickou interpretaci rozšiřuje na celek lidského života. Člověk pro něj totiž není nic jiného než mechanicky fungující „organismus“. Duchovní rozměr lidství, do něhož křesťanství a tradiční filosofie kladli těžiště lidské existence, prohlašuje za podvod a iluzi. Následkem toho člověku upírá i schopnost svobodného rozhodování. Svoboda je evoluční váhání ještě nedokončeného organismu, které někdy skončí ve slepých uličkách (ss. 34–35). Svoboda představuje odklon od evolučně předurčené linie směrem k vytvoření nadčlověka, je vybočením, které má za následek odcizení se pravému zákonu života.

Na toto scestí člověka přivádí způsob myšlení a jednání, který je motivován přesvědčením o jsoucnosti nadpřirozené skutečnosti. Pro Nietzscheho je „přirozené“ jen to, co je konkrétní, proměnné, dějinné. Pro žádnou meta-dějinnou skutečnost nemá porozumění. Křesťanství a jeho morálka je podle něj vybudována na kolosální lži – pojmy jako Bůh, duše, svobodná volba, hřích, vykoupení, odpuštění, lítost, pokání apod. jsou životu škodlivými podvrhy, jimiž židovští a křesťanští kněží zamořili bezmála celý svět. „Tento svět fikce se liší, a to je ještě horší, od světa snů, neboť tento odráží skutečnost, zatímco onen ji falzifikuje, znehodnocuje, neguje...veškerý tento fiktivní svět má své kořeny v nenávisti vůči tomu, co je přirozené“ (s. 35).

Pomineme-li Nietzschovu nekonzistenci, díky níž se v jeho výpadu bezděčně objevil starý koncept pravdy a omylu – neboť co jiného je „odrážení skutečnosti“ a „falzifikace skutečnosti“ než tradiční korespondenční pojetí pravdy a omylu? - nesmí nám uniknout jeden zásadní fakt. Jakmile si Nietzsche vytvořil svoji představu čistě hmotné a dějinné reality, považuje veškerá přesvědčení o existenci něčeho nehmotného a nadhistorického za falešné postoje, které kontrastují s pravým charakterem imanentního světa. Žádná z těchto (po)věr Nietzschem hájenou absolutní imanenci nerespektuje a uvedený nesoulad s realitou je jím nazván nenávistí. Sokratova, Platónova, Aristotelova filosofie či křesťanské učení tak podle této imanentistické dogmatiky vyjadřují své pohledy v jazyce nenávisti. S odstupem více než sto let vidíme, jak „plodnou“ myšlenku zde Nietzsche posílá do světa. Nenávist levicových liberálů ke starým pořádkům je „šikovně“ projektována do myslí jejich odpůrců. Kdo by chtěl hájit tradiční hodnoty, dopouští se „nenávistné mluvy“, a proto musí být umlčen. Jedná se sice o další liberální nekonzistenci, v níž se „omyl“ potírá ve jménu „pravdy“, což má být odvěký hřích konzervativců, ale těmito výpadky kritičnosti se revolucionáři nijak nezdržují. Rozum pracující podle kánonů tradiční logiky je podle nich výmyslem nepřátel života. Svoboda přece znamená nespoutanost a logické zákony jsou pro myšlení tím samým, co křesťanská morálka pro vůli – vězením a brzdou jejich volnosti. Kdo žije dlouho v jejich područí, chřadne a ztrácí životní sílu. Vazbu, do níž křesťanství pod rouškou „kultury“ a „civilizace“ uvrhlo milióny lidí, je třeba opustit pod vedením svobodných duchů. (Otázka, odkud tuto svobodu instinkty ovládané materiální „stroje“ berou, zřejmě vyvěrá z nepatřičného údivu nepřizpůsobených potížistů). Namísto záhodné kritické sebeanalýzy Nietzsche pracuje na přeprogramování vědomí lidí, z něhož musí být křesťanství zcela vymazáno: „Křesťanství chce ovládat dravé šelmy; chce, aby onemocněly, - křesťanský recept na ochočení, na „civilizování“ je oslabení“ (s. 41). Liberálové se ochočit nedají. Bylo-li doposud křesťanství vnímáno jako hlavní kulturní a civilizační faktor Západu, pak jeho nepřátelé podpoří vše, co se zatím ještě nesvobodným lidem bude nutně jevit jako „anti-kulturní“ a „anti-civilizační“. A protože si liberálové osvojili „umění projekce“ vlastních defektů do svých oponentů, označí jako anti-kulturní a anti-civilizační ne jednání své, nýbrž víru a praxi křesťanů. I s tím již dnes máme bohaté zkušenosti. Bránu pro tuto dnes běžně uplatňovanou strategii otevřel v předminulém století Fr. Nietzsche. Frankfurtská škola u něj nalezla inspirační zdroj, který ve svém působení nenechala nevyužitý.7)

Poznámky:

1. Chybí zde myšlenka, že bohaté ekonomické kruhy naopak stojí nad státem jako nadstátní korporace.

2. Herbert MARCUSE, Cultura e societa. Saggi di teoria critica 1933-1965, Torino 1965, s. 19.

3. Max HORKHEIMER, Crisi della ragione e trasformazione dello Stato, Roma 1978, ss. 35-36; 52 a 55.

4. Max HORKHEIMER, La societa di transizione, Torino 1979, s.

5. Fridrich NIETZSCHE, L‘Anticristo. Maledizione del Cristianesimo, TEN, Roma 1993, s. 23.

6. Nietzsche uvěřil, že podvod židovsko-křesťanského pojetí světa se podařilo demaskovat teprve po mnohých staletích díky svobodomyslným jedincům, jimž on sám kráčí v čele: „Pouze my, osvobození duchové, máme předpoklad k porozumění toho, k čemu se po devatenáct století nedospělo…“ (s. 56).

7. Připisování vlastní nenávisti na konto nenáviděného křesťanství se v Nietzschově výkladu nejednou opakuje. Za „náboženstvím lásky“ se podle něj skrývá „instinktivní nenávist k realitě“ (s. 50 a 60), „pohrdání člověkem“ (s. 58), touha se pomstít svým silnějším nepřátelům (s. 61). Ve spisech sv. Pavla Nietzsche odhaluje „génia pramenícího z nenávisti, neúprosnou logiku zášti“ (s. 62). Křesťanský resentiment je zločinným odmítáním „každé jiné praxe, každé jiné hodnotové a utilitární perspektivy“ (s. 65), tj. zavrhováním všech odlišných životních stylů. Křesťanská víra „není jen omylem, ale zločinem proti životu“ (s. 70), jejím rozšířením „byl spáchán největší zločin proti lidstvu“ (s. 73). Křesťanství se tak ukazuje být „největším neštěstím“, které kdy lidstvo potkalo (s. 76), jeho podstatou je „otravování, pomlouvání, popírání života, pohrdání tělem, degradování a sebeočerňování člověka“ (s. 82), „sebepoškozování...averze, odpor proti všem dobrým a správným

instinktům“ (s.92).