Komunikace nade vše

Václav Meloun

Ačkoli média obvykle věnují novodobým epištolám minimální pozornost, v případě adventního pastýřského listu slovenských biskupů tomu bylo jinak. List se kriticky vyjádřil k postavení, kterému se dnes ve společnosti těší tradiční rodina, kdysi její základní kámen, a k medvědí službě, kterou dnes rodině prokazuje gender ideologie. Ohlasy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Mezi prvními se do řady kritiků postavil Jan Jandourek (Slovenští biskupové přirovnali genderovou ideologii a homosexuály ke kultuře smrti, Reflex 4.1. 2014). Jako správný novinář se s problémem vypořádal rázně a rychle, alespoň podle úrovně textu a kvality argumentace.

Předně je potřeba veřejnosti náležitě objasnit ignorantství pisatelů listu. Biskupové si pletou tak základní pojmy jako pohlaví a gender, měli by si najít kvalifikovanějšího poradce. Že jde o tentýž pojem jenom v jiných jazycích? V newspeaku moderních sociověd má ale pojem gender jiný význam než jen pouhé geneticky určené pohlaví, vysvětluje Jandourek. Gender je prý pohlaví sociálně dané či dokonce konstruované a má tedy aspekt antropologický a psychologický.

Biskupové, a nejen ti slovenští, mají podle Jandourka potřebu řešit problémy, které neexistují. Měli by raději (ti ze Slovenska) vysvětlit, proč nechali beze vysvětlení sesadit arcibiskupa Bezáka nebo se vyjádřit ke chvále arcibiskupa Sokola na adresu režimu prezidenta Tisa. Zkrátka když se biskup nepovede, je to katastrofa.

Argument ad personam, kdysi nepovolená diskuzní technika, je dnes povinnou výbavou každého praktikujícího mediálníka. Podpásovka je přiléhavé synonymum ze současného jazyka: když mi dojdou argumenty, radši rychle stočím řeč jinam, nejlepší je poukázat na slabé stránky mého oponenta. Aby se neřeklo, tak Jandourek ještě pár argumentů přidá. Jak ale uvidíme níže, bylo by lepší je vynechat.

Kdyby Jandourek psaní svého elaborátu věnoval trochu víc času, mohl se například zamyslet nad tím, jestli biskupové ve svém listu opravdu popírají antropologický nebo psychologický aspekt pohlaví. Zjistil by pravý opak. Slova, kterými pastýřský list popisuje vztahy v rodině a soužití generací, jsou především o těchto stránkách lidských životů. A z čeho plyne, že by pohlaví mělo být jen společenskou konvencí, kterou je možné měnit podle libosti? To rozhodně zřejmé není. Jandourek zkouší argumentovat: Když společnost očekává, že se některý jedinec bude chovat jako žena, tak se tak také chovat bude. Pohlaví je tedy dáno očekáváním společnosti. Častá zkušenost s pravým opakem však tuto tezi znevěrohodňuje: Případů, kdy se muži nechovají jako muži nebo ženy jako ženy, ač se to od obou „genderů“ očekává, každý jistě ve své paměti najde bezpočet.

V textu dopisu naopak Jandourek přehlédl, že se biskupové nevyjadřují k genderu/pohlaví jako takovému. Terčem jejich kritiky je gender ideologie, zneužití tématu rovnosti pohlaví k prosazování ideologických cílů. Pokud by platila Jandourkova premisa (kterou zřejmě se stoupenci gender ideologie sdílí), že pohlaví je jenom společenská konvence, mělo by to dalekosáhlé důsledky. Lidé by si pohlaví vybírali podle toho, jaké by jim momentálně vyhovovalo, případně by ho během života i několikrát změnili. Rodina jako společenství lidí rozdílného pohlaví s vymezenými rolemi a daným řádem by se stala bezobsažným pojmem. Za rodinu by bylo možné považovat jakoukoli skupinu osob, třeba i pověstný spolek holubářů. A kdo ví, možná by jednou status rodiny mohla získat i psí smečka. Není snad člověk jenom jedním zvířecím druhem mezi mnoha jinými? A nemají snad všechny druhy stejná zvířecí práva?

Rovnost pohlaví, mužů a žen, má biblické a křesťanské základy. Na to poukazují i další kritici pastýřského listu. Spojení „gender ideologie“ s útokem na instituci rodiny je prý zavádějící a nekorektní argumentace. „Mnohým či dokonce většině genderových iniciativ nejde o upírání práva na identitu mužů, žen nebo rodin, nýbrž spíše o odstranění genderových nerovností, a to i politickou cestou. Vycházejí přitom často z hodnot spjatých s křesťanským základem, například učení o rovnosti všech lidí před Bohem.“ (stanovisko křesťanské platformy Societas Peregrini, www.peregrini.cz).

Hlavní agendou genderových iniciativ má být odstranění genderových nerovností. To odpovídá i naší běžné zkušenosti: Pokud někde narazíme na pojem gender, obvykle to bývá v souvislosti s identifikováním další nerovnosti mezi pohlavími a snahou o její odstranění. Zároveň prý nejde o upírání práva na identitu mužů, žen nebo rodin.

Jak se takový program realizuje v praxi? To vyplývá z toho, jak je chápána rovnost mezi pohlavími a co je naopak považováno za popření rovnosti, nerovnost. V tradičním křesťanském pojetí, na které se odvolávají i autoři citovaného stanoviska, se hovoří o rovnosti všech lidí před Bohem. Myšleno je tím to, že všichni lidé, bez ohledu na jejich odlišnosti, jsou v základech svých osobností podobní. Sdílejí stejnou kvalitu, která bývá označována jako lidská přirozenost a je důvodem vnitřní hodnoty každého člověka, pro kterou se vžilo označení lidská důstojnost. Tento společný základ lidství ale v žádném případě nepopírá odlišnosti mezi lidmi, z nichž některé jsou méně významné, jiné ale spolukonstituují lidskou osobnost.

V gender ideologii je naopak význam pojmu rovnost přetížen a zahrnuje zestejnění, unifikaci i v těch aspektech lidského života, kde je smysluplné rozdílnost mezi jednotlivými lidmi uznat a respektovat. Filosofické základy, ze kterých gender ideologie vychází, totiž přirozenost člověka jako základ každé lidské osobnosti a důvod stejné vnitřní hodnoty a rovnosti všech lidí neuznávají. Důvod rovnosti je proto potřeba zakotvit jinde – v druhotných aspektech lidské osobnosti. V této sekundární vrstvě ve struktuře člověka už ale převládá různost. Pokud má ale zároveň fungovat jako princip rovnosti lidí, vede to nevyhnutelně ke snaze tuto původně variabilní sféru unifikovat. Pojem rovnosti pak bobtná do obludných rozměrů a postupně zasahuje všechny oblasti lidského života.

Oč teoreticky slabší je popsané filosofické východisko gender ideologie, o to vehementněji je jako program prosazována. A to i politickou cestou, jak uvádějí autoři výzvy ze spolku Societas Peregrini. Spíše by se slušelo uvést, že především politickou cestou, za vydatného přispění mediálního soustrojí. Praktické důsledky úspěšného zavádění gender ideologie do našich životů zakoušíme každý den. Výčet absurdit, ke kterým dochází, by byl velmi dlouhý.

Z poslední doby mi utkvěl v paměti tento případ: Po dlouhá desetiletí patřilo k základním poznatkům v pojišťovnictví, že ženy se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Životní pojištění tak bývalo levnější pro ženy než pro muže. Toto rozlišení ceny životního pojištění podle pohlaví ale bylo shledáno jako diskriminující (muže, světe div se) a bylo vydáno nařízení k odstranění této nerovnosti. Ženy se dál dožívají vyššího věku než muži. Pojistné už ale platí stejné jako oni a ženy tak mužům na jejich pojistky přispívají. Pro jednotnou sazbu pojistného se, kouzlem nechtěného, používá označení, které odkazuje na cíl celého směřování gender ideologie: Unisex. A pak že prý nejde o upírání práva na identitu mužů, žen…

Realita života se nezměnila, a tak před ní gender ideolog zavřel oči a problém je vyřešen. Příklad s unisex pojištěním je spíš úsměvný. U jiných případů ale úsměv rychle mizí a člověka namísto toho mrazí.

Jakými vybroušenými argumenty Jandourek dokládá své teze? Posuďte sami.

Argument první: „Že jsou na světě lidé homosexuálně orientovaní, je fakt. Není to ničí vina, není to ničí zásluha, jen to tak je. I zvířátka jsou taková, tak to sotva může být nepřirozené.“ Vskutku, dokazování hodné génia. Jestli je něco faktem, je to zároveň přirozené, je to tak jak to má být. Nepřirozené věci přece neexistují. Žijeme v nejlepším z možných světů. Co ale potom živelné katastrofy, inkvizice, holocaust, korupce? Popírá snad někdo, že jde o fakta? Pokud ano, tak minimálně v případě holocaustu se dopouští trestného činu. V Jandourkově logice by ale samotná fakticita tyto fenomény rovnou legitimizovala.

Argument druhý: „Že chtějí homosexuálové žít spolu, je v pořádku. Proč by to mělo být jinak. Nikdo normální nechce být sám. Že spolu žijí sexuálně, je jejich soukromá záležitost, po které nikomu nic není. […] Sex je způsobem komunikace a nikdo nemá právo někomu zakázat komunikovat.“ Jandourek chápe komunikaci velice široce, podobně jako přirozenost. Co všechno se vejde do jeho pojetí komunikace? Asi mnohé, zřejmě ve smyslu doslovného významu slova komunikace: Mít něco společného, něco spolu dělat. Proč by se tam ale nevešel třeba koncert skinheadů? Nebo úspěšně provedený „džob“ party zlodějů? Nejsou snad obě události způsobem komunikace ve skupinách svých protagonistů? A jak před chvílí řekl klasik: Nikdo nemá právo někomu zakázat komunikovat.

Z vlastní zkušenosti musím říct, že pokud „nikdo nemá právo někomu zakázat komunikovat“, pak se toto neexistující právo trestuhodně zneužívá a nadužívá. Rodiče zakazují komunikovat svým dětem s odůvodněním, že „slušný člověk druhým do řeči neskáče“. Učitelé zakazují komunikovat žákům mezi sebou navzájem („bavit se můžete o přestávce“) i s nimi samými („pokud něco chcete, musíte se přihlásit“). A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Pro úplnost bychom měli poukázat i na další potenciální zneužití práva/nepráva zákazu komunikace: Jandourek by nejspíš rád zakázal biskupům vyjadřovat se k ideologii genderu. Vlastně asi nejspíš k čemukoli…