Milí Tomisté

Josef Štogr

(K čemu mě vyprovokoval článek: Jak se podílejí přírodní vědy a filosofie ve 20. století na poznávání světa - Miloš Lokajíček.)

V poslední době jsem se setkal s několika útoky tomistických přírodovědců na kvantovou fyziku: Není přeci myslitelné, aby v přírodovědeckém popisu jevu byla otevřena cesta pro neurčitost příčiny konkrétního stavu nebo dokonce pro reverzibilitu. Doslova s pobouřením typu „kam by nám to vedly vokna?“ argumentují vůči dualistické vlnově-korpuskolární argumentaci, proti vlastní neschopnosti v subatomární oblasti měřit a vycházet z představy měřitelných po sobě jdoucích stavů „předmětu“ vědy. Pokud padne kauzální vztah jako něco neochvějného, padne s ním i důkaz Boží existence - říkají se zvláštním důrazem! A pokud padne kauzální založení světa jako celku, pak tu máme otevřené dveře pro panteismus!!! Vždyť již pro Einsteina bylo nepřijatelné, aby „Bůh házel kostkou“. Proto pryč s Bohrem, Heisenbergem, pryč s kodaňským výkladem!

Přiznávám se, že je to záminka, poslední „kapka“ pro to, abych se na vás, na reprezentanty tomistického myšlení, obrátil s otázkou a výzvou. Přeháním? Snad pro lepší přehled zvýrazňuji některé aspekty:

Nejprve téma kauzality. Především, Aristoteles ani Tomáš rozhodně neformulovali svoje teze o příčině a důsledku do časoprostorového kontinua, kde přírodověda (pokud se dotazuji na příčinu) místo k důkazu Boží existence dojde k jedné příčině - nejčastěji k bodu 0 velkého třesku, který puká v přehuštění jedné komplexní informace. Tito myslitelé naopak přemýšleli ve světě, který byl velmi málo přehledný, a především, který byl plný působících příčin.

Pro středověké myšlení mohlo být působící příčinou každé inteligibilní jsoucno - tedy nejen člověk, ale i andělé a mocnosti všeho druhu, zvláštní roli v „působení“ zde samozřejmě hrají svátosti a svátostiny, modlitba a také světci, jejich ostatky a jejich působení, svatá místa, atd. Nehledě k tomu, že ve světě po pádu měl svoji nezanedbatelnou možnost působit také sbor andělů padlých - ty síly a mocnosti, které odmítly Bohu poslušnost - či snad lépe „odmítly soulad s Bohem“. Zdaleka tedy ne nějaké jedno časoprostorové kontinuum přírodovědy - pozadí pro Tomášovo pojetí příčinné podmíněnosti tvoří mnohotvárný svět, který je i v oblasti inteligibilní, tedy v oblasti příčin, bohatě strukturován a je v podstatě člověku jen obtížně přístupný. „Duch vane, kudy chce“, to není výraz panteismu, ale konstatování, které vychází z podstaty trojičního charakteru Boha. „Jsou různé síly, ale jeden Bůh“, čteme, a jinde najdeme výzvu, aby se bratři nezabývali věcmi, do kterých jim nic není - a to je nepochybně potvrzení faktu, že se lze takovými věcmi zabývat - zjednodušeně zde řekněme: člověk se nemá zabývat magií. A magie je z tohoto ohledu působením (vyvoláváním příčin), které nejsou v rovině lidsky přiměřeného zasahování do běhu věcí světa. Atd.. Samá příčina, kam se člověk podívá - takové bylo pozadí pro formování středověké univerzality.

Tohle všechno mohou považovat přírodovědci za blábol, mohou to vytěsnit za hranice relevantních výroků o světě ... o světě příčin podle jejich představy, sterilních po sobě jdoucích stavů, které vyplývají jeden z druhého. Snad. Ale mohou totéž udělat dnešní tomisté?

Především mě překvapuje, že radikálům, zastáncům pevné pravdy, nevadí malá schopnost přírodovědců-tomistů reflektovat předmět přírodovědy: o čem přírodověda vypovídá? Buď vypovídá o věcech světa - tedy je fyzikou v původním smyslu, a stojí „vedle“ etiky atd., nebo vypovídá o (matematicky vyjádřitelných) vztazích - „tedy o všem“, a takové aspirace v některých případech nepochybně má, a nebo nechává nějakou „oblast za fyzikou“ stranou, tradiční aristotelsko-tomistickou metafyziku. Dá se z toho nějak složit celek?

A co kultura, ptám se hereticky - vždyť to, co nám tomističtí vědci a filosofové doposud dluží, je pozitivní výklad kultury v širokém slova smyslu, tj. těch forem lidského života a vztahů, jednání atd., které jsou lidmi vědomě spoluvytvářeny minimálně v rámci evropského formování tradice otevřené, sebereflektující společnosti. Kultura je buď nějakou „nadstavbou“ světa jako fyzikálně pojatého „monolitu“ (matematicky vyjádřitelných relací), nebo jeho nějakým jiným determinovaným projevem...? Nebo jakou s ním má spojitost? Co na to tomističtí přírodovědci? Jak rozumí sami sobě, podle čeho se rozhodují u voleb a co strkají do košíků v supermarketech? Existuje také nějaká tomistická sociologie a politologie? Ne?

Jak zvláštní neporozumění kultuře. Je zajímavé, že filosofický výklad pravdy stojí na tom, že v jednu konkrétní historickou chvíli došlo (u Tomáše) k jedinému správnému porozumění vztahu mezi činnou myslí a světem. Činná mysl, to můžeme vzít vážně. Ale co dál? Dál už je podle Distance jen různá forma činění této mysli - ve stále větším neporozumění - u Scota, agnosticismus, úpadek, slepá cesta nominalismu. Ale proč se ten úpadek týkal i tomistů, proč i jejich mysli činily v neporozumění? Dá se o tom něco říci? Jaké se to projevily trendy - a lze o tom formulovat něco obecného? Jaká je pravda o tomto opuštění pravdy? A cože se to všechno dělo s Evropou, která měla mít nejlepší příležitost k tomu, aby na dokonale zachycené a popsané aktivní roli člověka vůči světu postavila něco trvalého? Nebo to vůbec není samozřejmé? To je radikální otázka - nejde teď o pravdu, ale o to, proč je kultura vůči pravdě jakoby lehce mimoběžná, pomíjivě ji míjí...?

Tomisté z Distance nám (čtenářům) dluží především jasné a pozitivní vymezení kultury - a nejen kultury po Tomášovi, kultury obecně. Jenom je to po Tomášovi markantní: buď všechno, co se dělo po Tomášovi, je jen „znovuzbloudění“, a pak je takovým zblouděním i přírodověda sama, včetně svého předmětu, nebo je snad v nominalistickém zbloudění naplňována nějaká zvláštní možnost, potence člověka? - možnost, postavená na neporozumění pravdě? Je to vůbec možné, že by i neporozuměním nějak participovala na pravdě a možnostech člověka? Že by šlo o nějakou pozitivní a přitom deficientní možnost člověka (lidstva), který nepřijal pravdu o světě?

Nebo jinak? No řekněte, milí tomisté, co s celou pozdně středověkou a novověkou kulturou? Co s Bachem, Mozartem, co s Cézannovými obrazy a Kolářovými básněmi? Je to všechno kultura čirého „zbloudění“ od pravdy?

Možná mohu doufat, že se něco dozvím z odpovědi. Ale podle mých zkušeností se lze nepříjemným otázkám vždy vyhnout. Třeba lze obsáhle odpovědět na něco naprosto okrajového. Třeba jde ukázat, že jsou otázky špatně položeny, to bývá mistrovský tah. To se jen zdá, že tomisté v pokoji žijí „v distanci“ vůči kultuře, a přitom využívají její plody, třeba rockové hudební formy a elektrické kytary. Nemají však zapotřebí toto vše nějak synteticky vyložit - jistě, protože to, co by chybně formulující kritik vnímal jako požadavek na syntézu, přeci už dávno rámcově ukázali ve svých pregnantních pojednáních o pravdě. Zabývají se přeci filosofií soustavně, a ne napřeskáčku, zabývají se ukazováním toho, jakou má pravda povahu. Pravda o čem, ptám se skromně. O kytarách, obrazech, o technologii jako dosahování cíle sui generis? A nebo alespoň o dosahování cílů obecně, tak obecně, až je to jen krůček vedle té hlavní pravdy o činné mysli?

Ale vraťme se k tomu, proč vědcům - tomistům vadí zrovna to, že přírodověda, která vychází z matematizace a zjevného vyprázdnění jsoucna, došla k hranici poznání o tomto prázdnu? Proč tiskne Distance Lokajíčka? Je pro tomisty každá „nerelativní“ pravda tak cenná, že raděj žijí ve světě pravd o abstraktním předmětu přírodovědy, než aby přijali odpovědnost vyjadřovat se o předmětu kultury? Tedy aby přijali odpovědnost vyjadřovat se v nezajištěnosti, v takovém oboru výroků, které mohou být vždy jen „poziční“, vždy jen nedokonalé, vždy jen „pokusem o pravdu“? Odstup Satane, ale hlavně se dohodněme, že přitom odstupování neporušíš kauzalitu.

Konec vtipů: rozdělme si naše téma, neboť se jeví jako rozvrh řady úkolů, které je třeba vykonat, máme-li brát alespoň něco z tomistických ambic vážně, a byl bych tomu rád.

Jedna věc je, jak vyložit, ukázat předmět přírodovědy - a tady je třeba překonat redukci, která byla provedena za poslední staletí, ukázat proč věda ztrácí vazbu ke světu a stává se aplikovanou vědo-technologií, tedy praxí dosahování cílů. Je třeba popsat tento trend, ukázat vztah proměňující se praxe vědy k dosahování cílů obecně, včetně dosahování cílů prostřednictvím magie. Obrovské neobdělané pole. Něco na něm udělal v Distanci Syrovátka, je možné navázat (ale všimněme si, jak rozpačitý je závěr jeho článku).

Druhá věc je pozitivně vyložit kulturu v širokém slova smyslu jako evropskou kulturu zahrnující sebereflexi a odpovědnost za vlastní tvůrčí aktivity, souhrn způsobů a forem, jak lidé žijí, formulují svoje společné cíle, sdělují a předávají je, vč. všech přesahů a „kotev“ duchovní povahy a metafyzické povahy. Také obrovské neobdělané pole, až mysl přechází.

Třetí věcí pak je vyjasnit si vztah mezi takto formulovaným poznáním o světě (a kultuře) a způsobem správy světa. Předchozí dva „úkoly“ považuji za zjevné, snadno pochopitelné. S trochou provokace bych řekl, že „je to nabíledni“. Tomuto třetímu úkolu je však podle mne třeba věnovat zvláštní pozornost. Je celá řada katolíků, kteří formulují svoji představu o uspořádání věcí světa asi takto: „Jsem rád, že žiji ve společnosti, která je mi v mnohém cizí, ale dává mi možnost, abych svobodně rozhodoval o vlastních záležitostech, tj. abych podle svého uspořádal svůj život vč. duchovního života a vč. aktivního svědectví víry až do podoby misie“, atd. Míra svobody a jejího ocenění je jimi pociťována jako velmi významná, a naopak představa společnosti, jejíž správa by byla založena na „poznané pravdě“ (třeba tomistické), vyvolává u nich trochu úzkostné mravenčení. Proč? Přiznám se, že mě taková představa také trochu mrazí.

Dá se vůbec obecná, veskrze silná „Pravda“ tomismu nějak vztáhnout ke způsobu správy světa? A co by to znamenalo pro současnou praxi? Co by to znamenalo pro svobodu? A co to znamená pro etiku, odpovědnost? Tenhle třetí okruh otázek je tak trochu podotázkou k okruhu druhému, ale je velmi aktuální. Bez jasné představy o etickém a politickém (v širokém slova smyslu) rozměru výkladu kultury vůbec není možné reálně vstoupit do jakékoli veřejné diskuse. A kultura není „teoretická“ - je žitá, je neoddělitelně spjata s veřejnou diskusí o cílech a jejich dosahování.

Je cílem a ideálem dnešních tomistů zavést církevně-tomisticky kontrolovaný stát? A je snad neslušné se na to zeptat? Takovou otázku mohou tomisté čekat v okamžiku, kdy si za svůj cíl přestanou brát myslitele z nejbližšího okolí, jako je prof. Sousedík a další. Když se postaví čelem k výkladu vědy a kultury. Pochopil jsem - ale možná mě někdo opraví - že se naši tomisté dále budou snažit zůstat v distanci od kultury, vyhnout se takovýmto otázkám, prostě si nezadat. Třeba ani neodpovědět?