Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 13.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.

23. Moc světská a duchovní

N: Z židovského náboženství jsme zdědili Desatero, jehož obsah je překvapivě racionální. Kdesi jsem narazil na obrat Tomáše Akvinského, kterým postihuje jeho povahu – Decalogus est de jure naturali. Je-li pravdivý, pak přikázání Desatera zosobňují přirozený mravní zákon. Jak důležitá jsou tato pravidla pro fungování společnosti, to by měl bez obtíží nahlédnout snad každý. Židé mají velkou zásluhu, když nám zanechali tak cenný odkaz.

F: S tou zásluhou bych nepřeháněl. Dějiny starého Izraele jsou dějinami jeho neustálé vzpoury proti Zákonu. Tomáš se nemýlí, když Desatero označuje za přirozený mravní zákon. Právě pro tuto jeho přirozenost je vyloučeno, že by člověk mohl být jeho autorem. Žádná lidská bytost není původcem lidské přirozenosti, a tedy nemůže nárokovat autorství ve vztahu k požadavkům Desatera. Ta byla předána jiným národům prostřednictvím Židů, a v tom tkví jistě určitá jejich zásluha. Nicméně mnohem realističtější je říct, že se tak stalo spíše Židům navzdory. Aby sis nemyslel, že zde ventiluji nějaký můj protižidovský postoj, dodávám, že něco podobného platí i pro zákon evangelia. Církev jím ovlivnila řadu západních institucí navzdory tomu, že ve svých řadách měla a má spoustu hříšných lidí. V obou případech by musel být pasován na vrchního kouzelníka ten, kdo by tuto záležitost vysvětlil pouze působností nějakých přirozených příčin.

N: O tom se s tebou nemíním přít. Dostali bychom se totiž jinam, než kam bych chtěl. Nyní mě zajímá role judaismu v dějinách západní kultury. Můžeš k tomuto tématu rozvést nějakou úvahu?

F: Uvedl bych pár poznámek k vlivu judaismu na politické dějiny Západu. Jak víš, stará izraelská teokracie byla zásadně odlišná od režimů, které se označují jako orientální sakrální dynastie. S nimi se bylo možné setkat v Persii, Babylónii, Indii, Egyptě atd. Izraelská teokracie je spojená se zcela novým a nezvyklým pohledem na mravnost, je pro ni typické odmítnutí normality zla a vyznačuje se nepřijetím cyklického pojetí času. Časové plynutí je naopak Židy chápáno jako lineární. Souvisí to s jejich vírou ve stvoření, které představuje absolutní počátek všeho konečným způsobem jsoucího. Od tohoto okamžiku začíná běžet čas a odvíjí se lineárně. Neubíhá do nějakých temných a neurčitých dálav, nýbrž je mírou dějin vesmíru a člověka, které směřují k něčemu lepšímu, než je jejich současný stav. Cíl dějin není položen do nich samých, ale „nad ně“. Nemá imanentní, nýbrž transcendentní povahu. Izraelská teokracie přichází s pojetím transcendentní moci, která stojí nad mocí světskou. Úděl člověka se nevyčerpává ve společnosti organizované nějakou přirozenou politickou autoritou, ale přesahuje osud státu a politiky. Všechny tyto momenty zásadně podmínily podobu západního politického života.

N: O jaké podmíněnosti mluvíš? Můžeš to nějak rozvést?

F: Když historikové politického myšlení uvažují o svém předmětu, všímají si kromě jiného propastného rozdílu, který odděluje pojetí politického života ve starověkém Orientu od koncepce, s níž přišli antičtí Řekové a starověcí Židé. Musím ti to vysvětlit velmi krátce, ačkoliv jde o téma, jemuž bychom mohli věnovat mnohem více času. Politikou zde míníme lidskou činnost, která zajišťuje administraci spravedlnosti. Každá společnost v dějinách měla určité pojetí spravedlnosti, v souladu s nímž byly tyto společnosti také spravovány (administrovány). Na Východě byl vládce zároveň sakrální osobou, k níž poddaní museli zaujímat naprosto podřízený postoj. Vládce byl považován buď za boha, nebo příbuzného boha (mající božskou krev) či za bohem vyvoleného člověka. Proto pro sebe mohl nárokovat božské pocty a pro své výnosy a rozhodnutí naprosto nekompromisní poslušnost. Ani u Řeků, ani u Židů tomu tak od určité doby nebylo. Skvělý příklad nacházíme u Plutarcha v jeho líčení života slavného Themistokla. Jeho příběh je zcela nevšední. Promiň, když ti připomenu, že měl naprosto zásadní podíl na odražení druhé perské invaze proti Řecku z let 481-479 před Kristem. Svedl úspěšný boj s perskou flotilou u Artemisia a nakonec ji porazil v proslulé bitvě u Salamíny. Po tomto vítězství se stal velmi slavným a po několik let se mohl radovat z bezbřehého obdivu svých spoluobčanů. Kvůli svým nedobrým charakterovým vlastnostem a s přispěním příslovečné závistivosti Atéňanů však nakonec upadl do jejich nemilosti. A to tak dalece, že musel Atény opustit. Uchýlil se do města Argu, ale ani zde nebyl dlouho v bezpečí. Skupina jeho nepřátel v Aténách přesvědčila lid o tom, že ze zahraničí chystá politický převrat. Proto za ním byli vysláni ozbrojenci, kteří ho měli v Argu zatknout, přivést zpět do Atén a postavit před soud. Trest smrti by byl zřejmě velmi pravděpodobným výsledkem hlasování soudců. Themistokles byl zavčas varován svými přáteli a podařilo se mu uprchnout. Honba na něj ale nepřestala, a tak se slavný vítěz od Salamíny nakonec ve velké tísni rozhodl, že opustí Řecko a požádá o azyl samotného perského krále. Podařilo se mu lstí dostat až na perské území, a aniž byla rozpoznána jeho pravá totožnost, požádal o audienci perského vládce. Dramatik by nedokázal vymyslet lepší zápletku. Strůjce perské porážky u Salamíny, díky níž se východní obr musel potupně sklonit před řeckým trpaslíkem, se nyní vydával na milost a nemilost svým úhlavním nepřátelům!

N: To je opravdu neuvěřitelné! Jak to dopadlo? Tipuji, že byl bez prodlení naražen na kůl.

F: Tak drastické to naštěstí nebylo. Vyprávím tento příběh proto, abych Plutarchovými slovy ilustroval střet dvou koncepcí politické autority, mezi nimiž zeje nepřeklenutelná propast. Když Themistokles požádal o slyšení u krále, bylo mu královským úředníkem sděleno toto: „Lidé mají různé obyčeje, cizinče; každý pokládá za krásné něco jiného; všichni však pokládají za krásné ctít a zachovávat obyčeje své země. U vás si prý nejvíce ceníte svobody a rovnosti. My máme mnoho krásných obyčejů, a nejkrásnější z nich je ten, že ctíme krále a klaníme se mu jako obrazu boha, jenž vše ochraňuje. Schválíš-li tedy naše obyčeje a poklekneš před králem, můžeš ho spatřit a promluvit s ním; jsi-li však jiného mínění, musíš použít při jednání s ním jiných lidí jako prostředníků. Je totiž dávným zvykem králů nepopřávat sluchu člověku, který před ním nepoklekne“.

N: To se tedy dostal do hezky zapeklité situace. Themistokles, hlava aténských demokratů, měl popřít zásadu politické rovnosti lidí a vzdát vládci božskou čest! Nechtěl bych být v jeho kůži. Jak se zachoval?

F: Potřeboval bezpodmínečně azyl, a tak před králem poklekl. A na ten kůl naražen nebyl, ani mu nesťali hlavu. Král mu udělil milost, a dokonce ho zahrnul velkým bohatstvím.

N: Kdyby nějaký dramatik napsal hru s takovým obsahem, kritika by mu vyčetla naprostou nereálnost námětu. A jak to bylo s židovským pojetím vlády?

F: Po mnoha staletích svých dějin se Židé rozhodli, že si po vzoru okolních národů také zvolí krále. Přes Samuelovo varování si vybrali Saula. Paul Johnson ho nazývá „nepředvídatelným orientálním potentátem a banditou v jedné osobě, který kvůli svým maniodepresivním sklonům balancoval na hraně šílenství a občas přes ni i přepadal“. Po něm na panovnický trůn usedli David s Šalamounem a královská linie pak pokračovala dále. Kdo zná historii židovských vládců, ví, že, zaobaleně řečeno, měl každý své větší či menší mouchy. Izraelští králové byli ve zcela jiné pozici než monarchové východních sakrálních dynastií. Zavazovali se k tomu, že budou vládnout podle Zákona-Desatera, zosobňujícího Boží vůli a přirozený mravní zákon zároveň. Skrze Desatero měl i nadále vládnout Bůh. Mělo být zamezeno tomu, aby se s formou královské moci vkradl do Izraele i styl jejího výkonu praktikovaný na územích kontrolovaných orientálními despoty. Desatero bylo chápáno jako výraz vůle Boha, která nemá nic společného se svévolí a slepou tyranií. Požadavky Zákona nebylo třeba vtělovat do života jedinců a společnosti pouhým autoritativním odkazováním k úctyhodné tradici jdoucí až k Mojžíšovi. Jelikož představovaly a představují normy souladné s nejhlubšími aspiracemi lidského ducha, nebylo při jejich prosazování nutné uplatňovat metody skryté manipulace a nátlaku. Inteligentní učitelé Zákona, jichž se během dějin Izraele jistě vyskytlo nemalé množství, mohli využít svých přesvědčovacích schopností a ukazovat, že život podle Desatera odpovídá tomu, po čem každý člověk touží v nejhlubší rovině svého srdce. Izraelští vládcové stáli pod striktním dohledem Zákona a měli jím doslova svázané ruce. Pokud se proti přijatému závazku provinili, byli tu stateční lidé, kteří se jim ihned nekompromisně postavili – obávaní starozákonní prorokové. Ti jim velmi často připomínali, že ve společnosti nezaujímají žádné privilegované místo. Zákon totiž platil i pro ně a věrnost vůči němu se od nich dokonce vyžadovala s větší naléhavostí než od prostých Izraelců. Duchovní moc Desatera a jeho prorockých strážců reprezentovala pojistku proti nebezpečným skluzům králů neustále pokoušených lákadlem zneužití svěřené moci. Představu, že by se jim někdo klaněl jako Bohu, si ve svých myslích vůbec nemohli hýčkat, neboť by si tím zahrávali se zločinem modloslužby. Intervence proroků by byla velmi tvrdá a následek ztráty královského úřadu by na sebe nenechal dlouho čekat. Izraelští vládcové si museli bez přestání uvědomovat, že nad nimi stojí transcendentní norma spravedlnosti, která není despoticky svévolná, nýbrž rozumově čitelná. Snad není nutné dále rozvíjet, jaký dopad měl tento stav na následné pojetí politického života v západním kulturním prostoru.

N: Vidím, že do minulosti lze hledět různými pohledy. Je možné číst mnohé knihy o antickém Řecku a starověkém Izraeli, a přitom se nedozvědět vůbec nic o tom, co jsme dnes spolu probírali. Nejsou dějiny jako dějiny. Co jedni nevidí či záměrně pohřbívají pod nánosy věků, to jiní odhalují a předkládají k našemu promyšlení. Těším se na další naše setkání.

24. Smysl Desatera

N: Proč někteří historikové upozorňují na to, že starověký Izrael odkázal světu novou morálku? Mají na mysli Desatero, které nám bylo předáno na stránkách Starého zákona?

F: Dalo by se to tak říct, ovšem s určitými výhradami. Většina mravních zásad obsažených v Desateru byla známa lidem všech dob a všech kultur, takže jsou spjata se starým Izraelem pouze případkově. Ctít rodiče, nezabíjet nevinné, respektovat rodinné vazby, nekrást, nelhat apod. jsou postoje uznávané i jinými kulturami a civilizacemi. Zvláštnost Desatera bych viděl v požadavku úcty k jednomu a jedinému Bohu, který se sám představuje jako osvoboditel člověka. Když si přečteš příslušnou pasáž z I. knihy Mojžíšovy, zjistíš, že zdůrazňované osvobozování člověka má konkrétní historický obsah. Na počátku deklarace Desatera se vyzvedá vyvedení Izraele z egyptského otroctví. A toto osvobozování prostřednictvím dějinných událostí následně pokračovalo v dalších staletích existence izraelského národa.

N: Chceš tedy říct, že starý Izrael přišel s jakousi morálkou osvobození? Ale vždyť takřka všechny etické systémy, s nimiž se v dějinách setkáváme, v sobě zahrnují moment osvobození. Předkládají pravidla dobrého, a tedy svobodného života. Vzpomeňme třeba na stoiky či epikurejce. Stoikové se snažili zbavit emocí, protože znali jejich podmanivou sílu. Epikurejci zase chápali zotročující povahu nemírných slastí. Etika byla pro tyto myslitele cestou odpoutávání se od toho, co člověka spoutává. A jistě bychom našli řadu podobných příkladů u jiných národů z nejrůznějších dob.

F: Máš pravdu. Přesto chci trvat na tom, že Desatero je v něčem naprosto mimořádné. Můžeš se na něj dívat jako na soubor určitých pravidel jednání, ale v tom se nevyčerpává jeho smysl. To nejpodstatnější je, že odhaluje povahu svého zdroje. Desatero je právě takové, jaké je, protože Bůh je právě takový, jaký je. Kdyby byl Bůh jiný, než je, i Desatero by mělo jinou podobu. Určitě ti není neznámé, že židé i křesťané považují Zákon za zjevení, odhalení Boha. Podstata problému leží zde.

N: Překvapuje mě, že mluvíš o těchto věcech. Neměli bychom se pohybovat v tématech, která jsou vlastní filosofii? Dostal jsi se na území, kde filosofie ztrácí svá práva. Chodím za tebou kvůli rozumným diskusím, ne kvůli nějakým náboženským debatám.

F: Neměj strach. Dbám úzkostlivě na to, abych se nedostal do filosofického zámezí. Obsah Desatera je přístupný lidskému rozumu, třebaže se zrodil v dějinném kontextu určitého náboženství. Máme-li postihnout jeho specificitu, nemůžeme od této náboženské souvislosti odhlédnout. Navíc, náboženství není synonymem iracionality. Řada pravd může být zakryta náboženským hávem, ale tím nepřestávají být pravdami dostupnými pro lidský rozum. Ostatně samotné Desatero je toho výmluvným dokladem.

N: Takže vidíš zvláštnost Desatera v tom, že odkrývá povahu samotného Boha?

F: S tímto úmyslem byl tento „soubor pravidel jednání“ Izraelitům předložen. Může tě to přivést k pochopení, proč Bůh Staré smlouvy tak neústupně „lpí“ na jednání v souladu se Zákonem. Kdo Zákon respektuje, respektuje samotného Boha, kdo Zákon porušuje, obrací se k Bohu zády a svým chováním říká: O takového Boha nemám zájem, takovému pánovi nebudu sloužit.

N: Pokusím se navázat na řečené svojí vlastní úvahou. Občas zajdu do kostela a už několikrát se mi stalo, že se při liturgii opakoval verš žalmu „okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin“. Dodržování Desatera garantuje člověku dobrý život. To je možné tvrdit i z pozice nevěřícího člověka, protože jen těžko si lze představil šťastnou lidskou existenci, která se odehrává ve společnosti tolerující krádeže, lhaní, zabíjení apod. V tomto smyslu je tedy Desatero něčím dobrým. Je-li ale zároveň odhalením toho, kým Bůh je, může člověk okusit a vidět jeho dobrotu přímo z vlastní zkušenosti – z benefitů plynoucích z dodržování Zákona.

F: Za tuto úvahu bys zasloužil jedničku. Tebou uvedená souvislost tvoří podstatnou součást přirozeného vztahu člověka k Bohu. A znovu připomínám, že to nemá nic společného s nějakým nadpřirozeným náboženstvím. Zůstáváme v řádu přirozené racionality. Celý problém lze vyjádřit i následnými slovy: Desatero neznačí jen cestu k dobrému životu člověka, ale též a vlastně především cestu člověka k dobrému Bohu. Přivádí člověka k pochopení, že dobro v jeho životě závisí na dobrotě jeho Tvůrce. Myslím, že toto vědomí je implicitně přítomné v každém náboženském postoji, ale v dějinách starého Izraele byla tato pravda vyslovena naprosto explicitním způsobem. A jedná se o pravdu fundamentální, protože se od ní odvíjí všechno ostatní.

N: Stále si nemohu zvyknout na to, že když hovoříme o tomto náboženském námětu, zůstáváme v hranicích filosofického poznání.

F: Již jsem ti vysvětlil, proč je to možné. Pátráme po smyslu přirozeného mravního zákona, který se objevil v kontextu určitého náboženství. Jako filosof se nemůžeš vyjádřit k tomu, zda židy vyvedl z Egypta Bůh nebo jen člověk Mojžíš. Jako filosof však můžeš posuzovat mravní hodnotu Desatera, případně i hodnotu náboženství, jehož je tento mravní kodex součástí. Na počátku jsme řekli, že některé položky Desatera jsou spjaty s dějinami Izraele jen případkově, neboť na jejich výskyt narážíme i u jiných národů v různých dobách. Neznamená to ovšem, že by byla existence Izraele bez Desatera myslitelná. Naopak. Tento prastarý národ je na něj bytostně vázán. Má ho uvádět do životní praxe nejen jako systém pravidel chování, nýbrž zvláště jako existenční způsob, díky němuž vstupuje bonita Tvůrce do lidských životů. Izrael je povolán k tomu, aby odhaloval integrální význam Desatera.

N: Jestli právě tady leží novost morálky starého Izraele, musím ihned vyslovit závažnou námitku. Na něco podobného narážíme i ve starém pohanském světě. Mám na mysli třeba Platóna. Snad žádný jiný antický myslitel nevynaložil tolik intelektuální námahy k prokázání, že Bůh je dobrý. Dobro se pro Platóna dokonce vznáší nad samotným vrcholem pyramidy bytí a vše dobré v pozemských podmínkách je vysvětlitelné prostřednictvím pojmu účasti na zdrojích nejvyššího Dobra. I samotný mravní zákon se podle aténského filosofa zapojuje do logiky participace na Dobru. Kdo podle něj jedná, stává se dobrým, a tím se připodobňuje Bohu. Proces zbožštění lidského života patří k centrálním námětům Platónovy filosofie. Ptám se tedy, co je na izraelském Desateru specifického, když velmi podobný způsob myšlení nacházíme v pohanské kultuře antických Atén? Možná je nový tím, že předchází Platónovo myšlení o více jak osm století. Ale když jsi mluvil o novosti morálky Izraele, zřejmě jsi nemyslel v časových kategoriích.

F: Je dobře, že jsi přišel s tak hezkou námitkou. Někteří autoři se v minulosti domnívali, že Platón znal židovskou tradici. Nedokázali si jinak vysvětlit podobnost, na niž jsi právě upozornil. Dnes je již dokázáno, že tato teorie byla mylná. Ale fakt uvedené podobnosti tady skutečně je. Jaký je tedy rozdíl mezi Desaterem a Platónovými mravními požadavky? V obou případech je vyzvednuta vazba pravidel jednání k Bohu. V obou případech se člověk poslušný zákona stává dobrým a tato jeho kvalita se chápe jako účast na bonitě božské skutečnosti. Myslím však, že se za nastíněnou podobností skrývá několik zásadních rozdílů; dnes se zaměřím jen na jeden z nich. Spočívá v odlišné koncepci Boha v Izraeli a u Platóna. Platón se o Bohu vyjadřuje na vícero místech svého díla, rozhodující nicméně je, co říká v dialogu Timaios. Bůh – Demiurg je v něm představen jako původce a otec kosmu. Považuje ho tedy Platón za Tvůrce konečné a plurální skutečnosti? Pouze z části. Někteří interpreti označují Platónův model vzniku skutečnosti za semi-kreacionismus. Demiurg totiž netvoří vše, co je, nýbrž spíše modeluje již danou a na něm nezávislou realitu hmoty, která je sama o sobě zbavena veškerého řádu. V této vizi je věčná existence přiznána jak Bohu, principu řádu, tak i matérii, principu chaosu a zla. Když proto Platón rozvíjí své hluboké úvahy o mravním životě, doporučuje ho jako cestu osvobozování člověka od odvěké síly zla, která se snaží přemoci síly dobra a zvrátit lidskou existenci na stranu chaosu. A protože je tento svět hmotný, a jiný ani být nemůže, je a bude v něm princip zla vždy konstitutivně přítomen. Svět nelze nikdy přivést do naprostého pořádku, energie zla v něm vždy bude uplatňovat svůj destruktivní vliv. Spása člověka se nalézá v situaci, v níž je princip zla a nejednoty zcela vykořeněn. Aby jí bylo dosaženo, musel by člověk splynout s Bohem a přestat být sám sebou. Platón nás o svém názoru v této věci nijak přesně neinformuje a byli to až jeho novoplatónští následníci, kteří se pokusili problém artikulovanějším způsobem řešit. Dovol mi jedno velké zjednodušení: Spása podle Platóna spočívá v osvobození se člověka od světa. Oproti tomu Desatero znamená vstupní bránu Boha do světa člověka. Bůh Bible – a podotkněme, že i Bůh filosofů – netvoří jen určitou část konečné skutečnosti, nýbrž celou konečnou skutečnost. Proto ji může i od základu proměnit, vykoupit, vysvobodit. Bůh Židů a křesťanů dává člověku Zákon, ne aby v určitém momentě osvobodil člověka od světa, nýbrž aby osvobodil člověka i jeho svět. Ze světa není třeba se stahovat, je třeba ho připravit pro naprostý průnik Boží síly do každého jeho detailu.

N: Neříkej mi, že jsi mluvil jako filosof! Tady ses pustil do čiré teologie!

F: Kdepak. Trvám na filosofické legitimitě předchozích úvah. Filosofie je schopna odhalit existenci Boha – Tvůrce, který je suverénním pánem všeho stvořeného. Je schopna objevit jeho bonitu i to, že vše stvořené nalézá smysl v Něm. Co není formováno v souladu s tím, kým je Bůh, upadá do chaosu a nesmyslnosti. Chaos a nesmyslnost nemůže Bůh z principu chtít. To by odporovalo jeho dobrotě. Upadlá podoba současné reality je tudíž jen přechodným stavem. Proměnu světa, jeho osvobození ze současných zel, je proto možné zahlédnout i na dalekém filosofickém obzoru.