O nacionalismu a tzv. právu národů na sebeurčení

Roman Joch

Slovo „národ” se používá ve dvou významech. Jedno pojetí národa lze označit jako občanské či politické a používá se v západním světě. To druhé je etnicko- kulturní a používá se ve střední Evropě a na Balkáně.

Každý Belgičan (ať již Vlám nebo Valon), Angličan, Skot či Kanaďan napíše v různých dotaznících do kolonky „Nationality” jméno své země - tedy „Belgium”, „United Kingdom“ (případně „Great Britain“) či „Canada“. Slovo „národ“ na Západě označuje zemi, politickou společnost občanů žijících pod správou společných státních institucí, bez ohledu na jejich etnický původ.

U nás termín „národ“ představuje společné etnikum, tedy skupinu lidí se společným jazykem, folklórem, zvyky a „národním uvědoměním“. Jinými slovy, podle západní (občanské, politické) definice existuje belgický národ (neboť existuje belgický stát), ale neexistuje národ valonský, vlámský, či skotský; zatímco podle naši (etnické) definice existuje národ skotský, ale rozhodně neexistuje národ belgický.

Pokud slovo národ používáme v západním občanském a politickém významu, je právo národů na sebeurčení truismem – je prostě právem existující politické společnosti na vlastní politickou obec, vlastní formu. Pokud však slovo národ používáme v našem – etnickém – významu, co je pak „právem národů na sebeurčení“? Domnívám se, že pouhá fikce a nonsens.

ZÁPAD A NÁROD

Především, v rámci západní křesťanské civilizace je myšlenka, že každé etnikum má mít vlastní stát právě proto, že je to existující etnikum, heretická. Byla heretická již v době Římské říše: ta sdružovala v jedné státní formě spoustu etnik. Etnická příslušnost římského občana byla nepodstatná; podstatné bylo, že se jednalo o římského občana. Občanství bylo zdrojem všech jeho práv a hodnoty. Civus romanus sum – jsem římský občan – to znělo hrdě a znamenalo to, že k takovémuto člověku se nikdo – místní prefekt, satrapa nebo cizí vladař – nemohl chovat svévolně. A pokud se tak choval, měl proti sobě moc legií celého Říma. Jinými slovy, římské občanství zahrnovalo nárok na zvláštní zacházení s občanem. Představa říše – rozsáhlého státu zahrnujícího rozsáhlá území a různé lidi pod tou samou vládou a tím samým zákonem – měla velký vliv na rané křesťanské myslitele. Ti chtěli nastolit Pax christiana na místo Pax romana , tedy zachovat říši, ale pokřesťanštit ji. Představa, že každé etnikum má mít vlastní státní formu pouze proto, že je etnikem, připadala Římanům barbarská a křesťanům pohanská.

Etnická definice národa se až do Francouzské revoluce vůbec nepoužívala – kdybyste se v feudálních dobách zeptali obyvatele Drážďan nebo Florencie, k jakému národu patří, odpověděl by, že je Sas nebo Toskánec (případně Florenťan) – tj. poddaný saského nebo toskánského vladaře – a nikoli Němec nebo Ital. Identita poddaných se odvozovala od identity jejich feudálních honorací, nikoli od jejich etnického původu. Francouz – to byl poddaný francouzského krále, nikoli příslušník francouzského etnika.

Je pochybné, zda lze vůbec mluvit o etnicích v našem dnešním smyslu. Rozhodně není pravdou, že státy se utvořily na územích obývaných etniky; spíše je pravdou, že etnika se zformovala v rámci hranic existujících států: např. když probíhala reconquista Pyrenejského poloostrova, na jeho severu se kromě existující Navarry utvořila (od západu na východ) čtyři království: Portugal, Leon, Kastilie a Aragon. Nelze říci, že v etnickém složení jejich obyvatel byly nějaké veliké rozdíly. Etnické rozdíly mezi obyvateli Portugalu a Leonu nebyly větší než rozdíly mezi obyvateli Kastilie a Aragonu. Ale v průběhu dalšího vývoje se Leon velice brzo sloučil s Kastilií a ta se pak sloučila (v roce 1492, když padla Granada a Kolumbus objevil Ameriku) s Aragonem. Tak vzniklo Španělsko. Portugal se však nestal (až na krátké období v 16. století) jeho součástí. V důsledku toho máme dnes španělský národ (etnikum) a portugalský národ (etnikum). A podobně: to, že dnes existuje jednotný francouzský národ (etnikum), je důsledkem existence jednotného francouzského státu po staletí: např. ve středověku byly velké etnické a kulturní rozdíly mezi Provensálci na jihu Francie a obyvateli severu Francie. Kdyby sever neovládal jih, měli bychom dnes určitě na území Francie minimálně dva národy (etnika).

Národ (etnikum) není žádná objektivní konstanta. Je to něco, co může v průběhu času vzniknout, vyvíjet se i zaniknout – i když jde o dlouhodobý proces. Naopak národ (politická společnost) může vzniknout a zaniknout velice rychle – v průběhu pár let: v 17. a 18. století existovaly na atlantickém pobřeží Ameriky osady anglických kolonistů (tj. poddaných anglického krále - ať již byla jejich etnická příslušnost anglická, skotská, velšská, irská, holandská nebo německá). V polovině 18. století se politicky od Anglie začaly odcizovat a v roce 1776 vyhlásilo 13 osad nezávislost na Anglii a začalo o ni bojovat. Tím vzniklo 13 nových národů. Ale postupně, jak puritáni z Massachusetts a ostatních států Nové Anglie a otrokáři z Virginie a ostatních států Jihu umírali bok po boku, se mezi nimi začala rodit loajalita ke společným institucím americkým. Tím začal vznikat i americký národ. Ten se definitivně zrodil v roce 1789, kdy vstoupila v platnost federální Ústava - konstituce jednotné politické společnosti. Americký národ je tedy definován loajalitou k Ústavě americké federace a k politickým principům vyjádřeným v Deklaraci nezávislosti. Dobrým Američanem může být kdokoli na světě, příslušník jakéhokoli etnika, kdo ony principy otců-zakladatelů přijme za své. (A naopak, i rodilý „Američan“, který je nesdílí – je například komunistou –, není „dobrým Američanem“ a má být po právu vyšetřován pro „neamerickou činnost“.) V polovině minulého století však začaly narůstat mezi Severem a Jihem USA politické rozpory. Společný americký (politický) národ zanikal. A zanikl definitivně, když se USA rozpadly na dva národy, které vzápětí vytáhly do války proti sobě. Poté, co Sever porazil Jih a přinutil jej zůstat v Unii, se po určité době opět obnovil jednotný americký národ. I když pro mnohé Jižany to bylo bolestné a trvalo to celkem dlouho.

Zdá se ale, že pokud chápeme národ etnicky, je představa jeho náhlého vzniku, zániku či obnovení celkem obtížná. Kde se vlastně vzalo etnické pojetí národa? Jako většina zel moderní doby, ve Francouzské revoluci.

Jak jsem uvedl, až do Francouzské revoluce byla existenciální reprezentací obyvatelstva v dějinách a generátorem jeho světské identity feudální politická honorace. V případě Francie to byl král Francie, z Boží milosti. Toho ale revolucionáři gilotinou dekapitovali, a tak ho musel nahradit někdo jiný. Lépe řečeno, něco jiného: „Nation francaise“ – což původně znamenalo francouzský lid. Protikladem krále se stal lid. (Od doby, co znám lid a potkal jsem dva členy dvou královských rodin a několik aristokratů, musím říci, že to byl krok zpět). Ale „Nation francaise“ čím dále tím více nabývalo etnického charakteru a stávalo se francouzským národem (v etnickém významu). V průběhu agrese Francouzské revoluce proti zbylé civilizované Evropě, a především za napoleonských válek, se onen nacionalismus přenesl i do zbylé Evropy – zejména do Německa (kde o německém národu začali blouznit Herder, Hegel a Fichte), Itálie atd. Tito lidé – nacionalisté – se začali domýšlet, že jejich národ jakožto etnikum má nějaké speciální poslání v dějinách. Toto zůstává až dodnes přetrvávajícím sebeklamem všech nacionalistů. (Herder tyto nesmysly propagoval především o Slovanech, a když celkem omezení a zakomplexovaní provinciální balíci ze Zemí Koruny české a Horních Uher studovali na univerzitách v Německu,tak se s těmito teoriemi pochopitelně seznámili; ty je poblouznily, stouply jim do hlavy jako opojné víno, a v důsledku toho se tyto doposud zakřiknuté, malé dušičky pustily do pošetilosti, která se od té doby zve národním obrozením.)

A tady nastal osudově špatný vývoj – ti, kdo měli bojovat za osobní svobodu – liberálové –, se místo boje za svobodu soustředili na boj za nabytí moci. A aby jí dosáhli, spojili se s nacionalismem. Nacionalismus, to byla magická formulka, jež si mohla získat loajalitu mas v zápase s loajalitou ke starým feudálním honoracím a panovníkům z Boží milosti. Nacionalismus – to byla živelná vlna, jež mohla smést všechno, co jí stálo v cestě, a vynést ty, kdo na ní pluli, k moci. To byl případ liberálů v Itálii (Mazzini a Garibaldi), to byl případ liberálů v Německu (účastníci frankfurtského sněmu r. 1848), to byl případ liberálů v Uhrách (Lajos Kossuth) a kdekoli jinde. Problémem nacionalismu z hlediska svobody byl právě jeho charakter přírodního živlu -– jeho schopnost převálcovat cokoli, co mu stálo v cestě, především však jednotlivce. Nacionalismus je inherentně antiliberální silou, pokud pod liberalismem rozumíme to nejlepší, co kdy liberalismus mohl představovat (a mimo britské ostrovy málokdy představoval) – úctu k lidské osobě a její svobodě. To viděli někteří rozumní rakouští intelektuálové: např. básník Franz Grillparzer popisoval cestu „od humanismu přes nacionalismus k bestialitě“ a jiný vídeňský literát, Johann Nestroy, raději doporučoval: „Die beste Nation ist Resignation.“

A tak nacionalismus vedl k útisku menšin, k tomu, že příslušníci menšin byli vnímáni – nebo sami sebe vnímali – jako občané druhé kategorie. Je-li stát národním státem, tedy státem určitého národa (etnika), nutně musejí být příslušníci národů (etnik) jiných pouze občany druhořadými. A tak se útisk příslušníků menšin v národních státech stal v Evropě útiskem všeobecně rozšířeným.

A nyní (po I. světové válce) – ten paradox! – se k léčení negativních důsledků zavedení národní myšlenky, tj. národních států, navrhlo dovedení této myšlenky ad absurdum, tedy k představě práva národů na sebeurčení chápaného jako právo každého etnika mít svůj vlastní stát právě proto, že je etnikem. Problémem tohoto principu v národnostně úžasně promíchané Evropě je ta „drobnost“, že je nekrvavou cestou nerealizovatelný. Při libovolném vytyčení hranic totiž vždy dostaneme stát s větší či menší národnostní menšinou na jeho území. A tak zbývají pouze nacionalistické války mezi národními státy, anebo etnické čistky, vyhnání a odsuny.

RAKOUSKO, VLASTNĚ JSME TĚ NEZNALI!

Dnes je to již jasné: při retrospektivním pohledu na těch o něco více než osmdesát posledních let je zřejmé, že zánik rakouské monarchie byl chybou. Člověk se zkušeností celého 20. století si na jeho konci říká, že kdyby měl možnost se octnout ještě jednou v roce 1918, měl by být stoupencem zachování habsburského soustátí. Ano, bylo by hodně co na něm vylepšit, zásadně ho reformovat, radikálně federalizovat; ale především zachovat.

Ten důvod je nasnadě: existence silného středoevropského státu by pro obě totalitní říše 20. století znamenala hodně práce – dala-li by jím vůbec nějakou šanci. Rakousko bylo totiž antitezí jak nacistického nacionalismu, tak i komunistického egalitarismu. Ztělesňovalo princip nadnárodního státu, jenž byl navíc právním státem, státem s panstvím zákona - byl to Rechtsstaat. Proto ho nenáviděli všichni nacionalisté. A naopak, odpůrci nacionalismu si Rakouska vážili: nejenže to byl ve své době jediný stát ve střední Evropě, který se choval slušně k židům, ale o mnohém vypovídá i fakt, že za I. světové války byl náčelníkem c. k. generálního štábu etnický Němec a luterán ze Sedmihradska, vrchním velitelem flotily v Jaderském moři etnický Maďar a kalvinista (admirál Horthy) a vrchním velitelem na italské frontě ortodoxní (pravoslavný) etnický Srb (!), generál Svetozar Borojevič von Bojna (z Krajiny v Chorvatsku). (Jiný slavný generál, Čech Josef Radetzký z Radče, který žil nějaké to půlstoletí až sto let předtím, je u nás dostatečně známý.)

Zde je nutné zdůraznit, že situace v uherské části monarchie byla mnohem horší než v části rakouské a národnostní útisk v Uhersku byl ze strany nacionalismem načichlého většinového maďarského etnika vůči etnikům jiným značně krutý. Z tohoto hlediska zánik Uherska byl pro mnohá etnika skutečným vysvobozením. To ale nic nemění na skutečnosti, že alespoň rakouská část monarchie byla opravdovým liberálním právním státem, fakticky svobodnějším, než byla naprostá většina všech režimů na našem území až do roku 1989! Svoboda slova a veřejné kritiky státních představitelů byla v Rakousku v roce 1913 mnohem větší než v Československé republice po roce 1923, kdy byl přijat tzv. Zákon na ochranu republiky. Otom, jakým bylo Rakousko právním státem, svědčí i fakt, že když za světové války prof. Masaryk zradil svého císaře, v cizině konspiroval s jeho nepřáteli, a byl proto po právu v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, jeho rodiny se represe nijak nedotkly: syn Jan Masaryk byl dragounským důstojníkem, který se udatně bil za svého císaře a jakožto rakouský válečný hrdina byl opakovaně vyznamenáván. Jak odlišný přístup k rodinným příslušníkům nepřítele státu ve srovnání např. s nacisty či komunisty!

A Rakousko bylo premiantem, pokud jde o svobodu, i v oblasti ekonomické - na začátku tohoto století byl ministrem financí Eugen von Boehm-Bawerk, představitel rakouské ekonomické školy, jež je nejradikálnější stoupenkyní svobodného trhu, mnohem radikálnější, než jsou např. američtí monetaristé z chicagské školy (Milton Friedman, George Stigler, Gary Becker); nejvýznamnějšími představiteli rakouské školy v tomto století byli takoví klasičtí liberálové jako Ludwig von Mises a Friedrich August von Hayek.

Jeden liberální myslitel minulého století si byl vědom přínosu nadnárodní podunajské habsburské monarchie pro svobodu. Byl to liberál, který chápal barbarství nacionalismu a tvrdě mu oponoval; rovněž se domníval, že vznik sjednocených národních států – především Německa – bude pro svobodu neblahý. Tím liberálem byl John Emerich Edward Dalberg lord Acton, 1. baron Acton of Aldenham, katolický aristokrat, syn britského velvyslance v Neapoli na dvoře bourbonského panovníka Království obou Sicílií a jeho manželky z prastarého německého falckého rodu Dalbergů, která po smrti svého chotě žila v Paříži, kde se podruhé provdala; jejím manželem se stal II. earl of Granville, britský whig a později liberální politik, vícenásobný ministr zahraničí v liberálních vládách (1868-74 a 1880-85), jejichž premiérem byl William E. Gladstone. Mladý Johnny Acton studoval v Mnichově, odkud pocházela i rodina jeho manželky, hraběnky von Arco-Valley. Je pochopitelné, že člověk s takovýmto příbuzenstvem musel být nutně nepřítelem nacionalismu. Zastával dokonce takový názor, že pouze země, jež nejsou etnicky homogenní, mají šanci být svobodné, neboť etnická rozmanitost je nápomocnou zachování svobody, a to z toho důvodu, že ve státě bez etnické většiny - ve státě pouhých menšin - je vznik tyranie většiny značně nepravděpodobný. (Lord Acton je autorem známého výroku „Každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně“ – tj. mravně korumpuje, kazí charakter.)

ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA

Rakouská monarchie – liberální a nadnárodní právní stát – byla v roce 1918 nahrazena Československou republikou, státem socialistickým a národním. Na vzniku Československa nebylo ani tak špatné, že vzniklo, nýbrž to, jakým způsobem byl jeho vznik odůvodněn. Byl odůvodněn pokrytecky: tam, kde se to hodilo, tzv. právem národů na sebeurčení, které ani čeští politici nebrali vážně, neboť tam, kde se to nehodilo, byl odůvodněn jinak, konkrétně tzv. právem historickým.

Za prvé, Československo vzniklo jako národní stát tzv. československého národa. V letech 1988-89 mým nacionalistickým spolužákům na gymnáziu v Bratislavě vadilo, že se jednalo o stát československého národa; mně vadilo, že se jednalo o stát československého národa. Mí slovenští nacionalističtí spolužáci po právu tvrdili, že československý národ (etnikum) byl fikcí, že nic takového neexistovalo a ani neexistuje, že jsou národy (etnika) dva – český a slovenský –, a že tedy koncept československého národa byl protislovenský. Mně vadilo to, že její zakladatelé koncipovali Československou republiku jako národní stát, tedy stát, v němž příslušníci menšin – německé, maďarské, polské, rusínské, v menší míře i slovenské – se nutně ocitají v pozici občanů druhé kategorie, a tedy nemají důvod k loajalitě vůči ní.

Za druhé, na území Zemí Koruny české zakladatelé Československa nezaložili tento stát v hranicích, jež by odpovídaly principu práva národů na sebeurčení, nýbrž v historických hranicích Království českého. Jedním slovem, etnickým Němcům žijícím v příhraničních oblastech Království českého a markrabství moravského – tedy příštím sudetským Němcům – upřeli právo na sebeurčení. Němci byli v Československu v roce 1919 udrženi vojenskou silou a jejich právo na sebeurčení bylo – za cenu lidských obětí – českými vojáky a četníky pošlapáno.

Na druhé straně v Horních Uhrách se žádná historická hranice nerespektovala, naopak, ve jménu práva na sebeurčení „slovenské větve československého národa“ se Uhersko ahistoricky rozdělilo na Slovensko a Maďarsko. Ovšem s tím, že se v Československu - národním státě Čechů a Slováků - octla vydatná maďarská menšina. Inu, „tatíček Masaryk“ se brzo prokázal být nikoli liberálním osvíceným filosofem na trůnu, nýbrž celkem chladně kalkulujícím amocensky uvažujícím machiavelistou.

Lze to shrnout konstatováním: je vrcholně nepoctivé, když separatisté (Masaryk, Beneš & spol.) ve jménu práva národů na sebeurčení rozbíjejí jeden stát (Rakousko-Uhersko), aby si založili stát vlastní, v němž pak sami vládnou (jak příjemné!), ale svým národním menšinám (tj. národním menšinám uvnitř vlastního státu) již toto právo upírají.

To byl tedy „dědičný hřích“ Československé republiky, a svým způsobem i zdroj její fragility a příčina zániku, když se dvacet let po jejím založení objevily první významnější krize a zahraniční nátlak.

Nicméně já osobně bych nesoudil Československou republiku příliš přísně. I přes tento defekt a defekty další – například hloupou neschopnost českých vládních politiků přistoupit k federalizaci, a tak předejít eskalaci národního problému, nebo její socialistický a naivně pokrokářský charakter – přece jenom měla pozitiva: ještě stále to byl stát ve srovnání s jeho sousedy značně svobodný a stát právní, který se ke svým menšinám – i když se mohly oprávněně cítit v pozici druhořadých občanů – choval celkem civilizovaně.

V druhé polovině 30. let měla německá menšina žijící v Československé republice na výběr mezi svobodným a právním státem (v němž sice její příslušníci byli občany druhé kategorie) a totalitním státem vlastního etnika - Hitlerovým Německem. V této volbě mezi řádem civilizovaným a řádem barbarským dali přednost přízemnímu barbarskému volání kmene a krve před voláním práva, svobody a civilizace. Pro to nemohu mít žádné pochopení a pro rozhodnutí sudetských Němců nalézám pouze slova odsudku, hany a kritiky. Stejně tak vznik Slovenské republiky 1939-45: byl to stát, jenž z hlediska individuální svobody představoval markantní regres (který vzápětí velice bolestně pocítili židovští obyvatelé), a navíc se stal spojencem totalitního barbarství. Rozpad Československa v roce 1939 byl tedy pokračováním úpadku, jenž začal v roce 1918 rozpadem rakouské monarchie.

Neboť - a zde možná přijde pro někoho překvapení - Československá republika byla svým multietnickým charakterem a vládou zákona skutečným dědicem habsburské monarchie! I když se proti ní ideově bouřila a snažila se vydávat za její antitezi, ve skutečnosti byla jejím dědicem - a to bylo dobře! Řeknu to ještě ostřeji: co bylo na Československu dobré, to bylo dědictvím po starém mocnářství. Nelze se pak divit, že republika zašla zbraní, kterou sama vytáhla do boje za jeho rozpad.

Ale celý tristní příběh naší republiky nekončí jejím rozpadem před šedesáti lety. Po válce se rozhodla „vyřešit“ svůj národní problém „odsunem“ etnických Němců. A pravdou je, že mravním zlem nebyly pouze konkrétní zločiny (vraždy, mučení, znásilňování), jež byly při odsunu na německých civilistech spáchány, nýbrž odsun samotný. Neboť představa vyhnání obyvatelstva, které se vládcům jaksi nehodí do plánů, je zločinná a v rámci západní civilizace bezprecedentní. Je vrcholným projevem etatistické mentality – stát je všechno a člověk nic. Stát je nespokojen se svými občany? Žádný problém, zbaví se svých občanů! V minulosti, když západní státníci potřebovali „vyřešit“ problém se svými odbojnými poddanými, dělali to tak, že mezi odbojné domorodé obyvatelstvo usadili poddané loajální; tím původní obyvatelstvo „naředili“, smíchali s obyvatelstvem příchozím – a tak je pacifikovali. Takto postupoval Karel Veliký vůči odbojným Sasům, Ludvík XIV. vůči hugenotům na jihu Francie, protestantští Angličané vůči katolickým Irům v Ulstru („navezli“ tam skotské protestanty, v důsledku čehož mají dodnes v Severním Irsku většinu). Vyhnat ale lid z území, na němž po staletí žije - to jsou praktiky nikoli západní, nýbrž východní, jež s chutí užívali různí orientální despotové: v biblických dobách asyrský Tiglatpilesar III. vůči Izraelcům, babylonský Nabukadnesar II. vůči Judejcům či v době moderní bolševický Josif „Koba“ Džugašvili vůči komukoli, kdo se mu znelíbil. K těmto divým Asiatům se přidal i Dr. (sic!) Edvard Beneš, tzv. „President budovatel“ (sic!! Vypadá-li takto budování, jsem pro boření).

A to ještě odhlížím od toho, že bez soudu vyhnat ze svých domovů lidi, kteří se osobně zločinu nedopustili, je stejná nespravedlnost jako vyhnat a nepotrestat ty, kteří se naopak za války zločinů dopustili. Otázka osobní, individuální viny se pro české národně-socialistické vládce stala irelevantní. A to je cesta, jak jsem se snažil ukázat v pojednáních o trestu a spravedlnosti v předchozích číslech Distance, jež vždy vede přímo do pekel.

IMPERIALISMUS A DEKOLONIZACE

Doposud jsme právo národů na sebeurčení považovali za pošetilost. Nyní ukážeme, že častokrát znamená i cosi horšího. Ukážeme to na příkladu dekolonializace.

Imperialismus a kolonialismus mají nezaslouženě špatný zvuk. Je načase, aby se jich někdo zastal. Fajn, když se k tomu nikdo nemá, učiním to já.

Především bychom ale měli rozlišovat mezi vznikem kolonií a jejich zánikem. Domnívám se, že kolonialismus - úsilí západních zemí o správu nad domorodci v Africe, Asii či jinde, všude tam, čemu se dnes říká Třetí svět - byl chybou. A to z toho důvodu, že si vyžádal značné finanční náklady, ale i životy obyvatel Západu. Není pravdou, že západní země ze svých kolonií pouze kořistily, naopak je pravdou, že do nich investovaly nemalé prostředky, jež se jim až na málo výjimek nevrátily. A proč to všechno? Z důvodu marnivosti, pýchy a tzv. národní prestiže. Přitom se západní země v tom, co považovaly za své ušlechtilé poslání, tj. civilizovat méně vyspělé společnosti (ono kiplingovské „břímě bílého muže“), hodně minuly účinkem: místo vděčnosti se jim od domorodého obyvatelstva častokrát dostalo pouze nenávisti a nevděku. A tady se dostáváme k tzv. antikolonialismu 20. století.

Jednou věcí bylo, že Západ učinil chybu a zahltil se koloniemi. Druhou věcí bylo, že když už je jednou měl, neměl se jich nezodpovědně vzdát. Neboť dekolonializace byla velkou nezodpovědností vůči domorodým obyvatelům, kteří již v té době byli občany západních zemí. Znamenala jejich vržení do spárů samozvaných tyranů a diktátorů. Západní země vydaly část svých obyvatel všanc krutým, zkorumpovaným, tyranským a nekompetentním domorodým vládcům.

Mluví se zde o získání nezávislosti. Musíme si být naprosto přesně vědomi toho, co konkrétně vlastně získání nezávislosti pro bývalé kolonie znamenalo. Znamenalo snad získání nezávislosti jejich obyvatel? Nebo vznik institucí, jež byly s to lépe chránit lidskou důstojnost a lidskou svobodu? Nikoli. Znamenalo vznik režimů s neomezenou mocí nových vládců, znamenalo plnou „samostatnost“ a „suverenitu“ těchto vládců jednat svévolně - tj. volnou ruku v tom dělat si se svými poddanými, co se jim jen zlíbí - např. zhusta je masakrovat. Není žádných pochyb o tom, že vláda britských guvernérů v 50. letech byla lidštější než vláda Kwame Nkrumaha v Ghaně v 60. letech či Idi Amina v Ugandě v 70. letech.

A strašné přitom je, že západní státníci museli předem vědět, že tzv. dekolonializací vrhají miliony svých dosavadních občanů napospas lidem s nezkrotnými ambicemi, úžasnou touhou po moci a obsesí vlastním egem. Museli vědět, že dekolonializace bude znamenat etnické masakry, krutovládu a všeobecnou mravní bídu. Dekolonializace byla tedy nemorální abdikací odpovědnosti západních státníků za své barevné občany. Místo vrhnout miliony lidí napospas běsům mělo být správným postupem použít represí vůči oněm běsům, kteří do našich dějin paradoxně vešli jako vůdcové „národněosvobozovacích“ hnutí: protože Britové byli měkcí vůči Gándhímu, tisíce Indů zemřelo hned po dosažení nezávislosti ve vzájemných masakrech muslimů a hinduistů. Protože kdejaký africký rebel nebyl na dostatečně dlouhou dobu posazen do vězení, dostal se k moci ve svém ministátečku a hned se jal masakrovat příslušníky kmene, jenž konkuroval tomu jeho. Atd.*

PRÁVO VLÁDNOUT VERSUS PRÁVO NA DOBROU VLÁDU

Příklad dekolonializace názorně ukazuje, v čem je problém tzv. práva národů na sebeurčení. Toto „právo“ totiž říká, že principem vlády má být, aby mi vládl příslušník mého etnika. Říká, kdo má vládnout, ale již neříká, jak má vládnout. Preferuje zlou vládu příslušníků vlastního etnika před dobrou vládou cizinců.

Ale existuje vůbec nějaký důvod, aby mi vládli spíše příslušníci mého etnika než příslušníci etnika jiného? Mají mí soukmenovci nějaké výhradní právo mi vládnout? Nebo ještě lépe, kdo vůbec má právo mi vládnout?

Faktem je, že žádné přirozené právo vládnout neexistuje. Nikdo nemá od přirozenosti právo vládnout někomu jinému. Dokonce nemá ani právo podílet se na vládě, neboť právo podílet se na vládě je právem vládnout.

Vládnutí není právem, nýbrž privilegiem. Smyslem státu a vlády není to, aby si někdo vládl a těšil se moci, slávě a různým požitkům, nýbrž to, aby stát a vláda vykonávaly své přirozené a potřebné funkce - vynucovaly právo a pořádek, udržovaly řád ve společnosti a chránily životy, majetky a svobodu občanů. Potenciálně tyto funkce může vykonávat kdokoli, tedy potenciálně může vládnout každý (tj. i „lid“). Podstatné ale je, aby vládl dobře, tj. v souladu s imperativy přirozeného práva a přirozené spravedlnosti. Lidé - i když nemají přirozené právo vládnout - mají přirozené právo, aby se jim vládlo dobře. Nejpodstatnější není otázka „kdo vládne?“, nýbrž otázka „jak vládne“ ten, kdo vládne. Jinými slovy, jak dobře vládne, jak dobře je schopen garantovat nám individuální svobodu a nestát se tyranem.

Legitimně lze uplatnit právo národů (chápaných etnicky) na sebeurčení pouze ve dvou případech: za prvé, když určité menšinové etnikum žijící na území určitého multietnického státu je většinovým etnikem soustavně a vytrvale poškozováno, diskriminováno autiskováno - a současně všechny legální, pokojné a mírové pokusy politické reprezentace onoho menšinového etnika o nápravu selhaly, neboť většinové etnikum jim nepopřálo sluchu - pak separace území obývaného daným etnikem je rozumnou volbou. To je příklad nemaďarských etnik v Uhersku v roce 1918.

A za druhé, když určité etnikum žijící v multietnickém státě je s to dosáhnout na svém menším území správnější - tj. svobodnější - politickou společnost než na území celé dosavadní říše. Důvodem pro separaci zde není etnický útisk (jako v případě prvním), nýbrž úsilí o svobodu. To byl příklad Poláků žijících v ruské carské říši, to byl případ baltských národů žijících v SSSR, to byl případ Slovinska v bývalé Jugoslávii v roce 1991.

V žádném jiném případě není důvod rozbíjet ve jménu iluzorního „práva“ národů na sebeurčení stávající multietnické státy. Nejedná-li se o etnický útisk a nebude-li vzniklý malý stát zásadně svobodnější (tj. lidé v něm budou mít větší individuální, politickou a ekonomickou svobodu) než dosavadní stát velký, je volání po separaci voláním pýchy, marnivosti a honby separatistických vůdců po mocenských státních postech ve svých nových pašalících. Pokud je však dokonce zřejmé, že odtržení části území stávajícího státu povede k vytvoření státu, jenž bude v dramaticky menší míře přát svobodu svým obyvatelům, respektovat jejich lidskou důstojnost a uznávat jejich přirozená práva, pak je povinností státníků v stávajícím státě použít represi vůči oněm separatistickým vůdcům a mocenskými prostředky separaci zabránit. Ve jménu svobody statisíců. Koneckonců, k čemu máme popravčí čety?

Ale co když objektivní důvody pro separaci (etnický útisk, touha po větší svobodě) neexistují, a přesto příslušníci jedné etnické menšiny touží po vlastním státě právě z důvodu nacionalistické marnivosti? Není-li oprávněný předpoklad, že po vzniku jejich státu v něm bude nastolen řád kvalitativně horší, prudenciální ohledy státníkům v onom větším státě velí menšinovému etniku - pokud o ni konzistentně a dlouhodobě usiluje - samostatnost udělit. Vznik nových států z takto malicherných příčin je sice nerozumný, ale co lze s nerozumnými - tedy nacionalismem načichlými - lidmi dělat? Udržovat je násilím v stávajícím dobrém státu by bylo kontraproduktivní a nemělo by smysl. To byl případ Rakouska v roce 1918 a Československa v roce 1992. V obou případech byl rozpad nerozumný, v obou případech by snaha zabránit mu silou byla bývala nerozumná ještě více.

* Jedinou výjimkou byl Moise Tshombe v konžské provincii Katanga, jenž byl asertivně prozápadní. Když Kongo pod vedením Patrice Lumumby získalo na začátku 60. let nezávislost, okamžitě - jak jinak - upadlo do etnických masakrů; Tshombe pak vyhlásil nezávislost své Katangy, jež byla jediným ostrovem řádu v okolním chaosu dekolonializované černé Afriky. Aby byla vzápětí přepadena vojsky OSN! Inu, právo národů na sebeurčení se zřejmě vztahuje pouze na protizápadní barbary, nikoli však na prozápadní civilizované domorodé státníky.