Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 20.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli opět postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné. /Vybráno z knihy R. Cardala – Myslet v diktatuře korektnosti 2/ 

33. Proč máme práva?

N: Promiň, když ti položím poněkud otřepanou otázku. Co si myslíš o politické situaci u nás?

F: Je naprosto alarmující. Občané by se měli uvést do stavu nejvyšší pohotovosti.

N: Proč tak soudíš? Nedíváš se na naše politické poměry zbytečně alarmisticky? Nedávno jsi mě za můj alarmistický aktivismus dokonce pranýřoval. Považoval bych za normální, kdybys nad uvedenými poměry vyjádřil určitou nespokojenost. V této zemi asi není nikdo, kdo by na nich neměl co kritizovat. Vyslovovat však tak dramatická hodnocení, to se mi zdá po tvých lekcích z předchozích rozhovorů přehnané. Dej pozor, aby ses nedopustil trestného činu šíření poplašných zpráv.

F: Hlavně klid a žádný strach, že? Tohle chlácholení patří ke strategii lidí, kteří se dnes v politice sebevědomě pohybují a zaujímají v ní i vysoká místa, ale označovat je za skutečné politiky by bylo přinejmenším zavádějící. Takové osoby nemají na současné politické scéně co pohledávat.

N: To snad mají politici mezi lidmi vyvolávat paniku? Máš opravdu prapodivné pojetí politické činnosti.

F: Myslíš? Tak mě pouč a ukaž mi, v čem by měla politika spočívat.

N: Politika je o efektivním řízení společnosti. Politikové vlastně zastávají řídící funkce. Rozhodují o těch pravidlech jednání, jejichž dodržování zajišťuje nekonfliktní soužití členů společnosti. Pokud by mezi ně zasévali strach a nestarali se o mírnění vášní, situace by se mohla stát nekontrolovatelnou.

F: Tvoje vymezení politické činnosti je přijatelné jen zčásti. Politika je něco mnohem víc než efektivní řízení společnosti. Ale o tom někdy jindy. Teď bych jen podotkl, že politika v pravém smyslu slova se nám dnes doslova rozpadá před očima.

N: Jsi skutečně nenapravitelný pesimista. Proč by se měla dnešní politika hroutit?

F: Stačí porovnat esenci politiky se současnými fakty, jimiž je politický život v našem státě přímo přeplněn.

N: Esence politiky? Snad do ní nemáš neomylný vhled?

F: Esenci politiky najdeš, když adekvátním způsobem zodpovíš výše formulovanou otázku „co je to politika?“ Pokud se nepletu, již kdysi jsem předložil výměr politiky, který považuji za přiměřený.

N: Matně si vzpomínám, jak jsme na to v jednom našem rozhovoru narazili, ale už si nevzpomínám, co jsi tehdy říkal. Připomeň mi to.

F: Tehdy jsem se odvolal na definici politiky, s níž jsi nakonec i ty vyslovil svůj souhlas. Zopakuji ti ji: Politika je proces, v němž skupina lidí, jejichž názory a postoje jsou rozdílné, dosahuje kolektivních rozhodnutí, která jsou považována za závazná a jsou přijata jako normy společného jednání.

N: To je o něco složitější popis toho, co jsem před chvílí tvrdil já. Onou skupinou lidí jsou politici, kteří rozhodují o pravidlech života ve společnosti. Vykonávají v ní tedy řídící funkci. Je mi záhadou, proč jsi nebyl s mým vymezením zcela spokojen.

F: O tom se pobavíme při jiné příležitosti. Nyní k mému názoru, podle něhož jsme přímými svědky zhroucení politiky. V současné politice se jako vždy setkávají lidé s velmi odlišnými názory a postoji. Výsledkem činnosti politiků jsou sice i dnes rozhodnutí

v podobě zákonů, s nimiž je spojena závaznost a prosazují se jako normy společného jednání. Z tohoto procesu se však vytratil jeden důležitý moment, který vede k vnitřnímu kolapsu politického života nejen v našich českých poměrech, ale i v řadě západních zemí. K politice totiž patří, že oněch společných rozhodnutí musí být dosaženo pomocí otevřené diskuse a přesvědčování. Musí se opírat o racionální důvody. Jenže opravdová diskuse o tom, jaké normy jednání budou členům společnosti uloženy, se ve skutečnosti nekoná. Jeden z esenciálních znaků politiky se vytratil. Tím pádem se proměnila v něco podstatně odlišného. Pod starým názvem „politika“ se odehrává to, co už politikou není.

N: Souhlasím, že k podstatě politiky patří racionální rozprava a přesvědčování. Nemůžeš ale čekat, že vždy povedou k jednomyslnému přijetí zákonů, které jsou na pořadu diskuse. Po kratší či delší debatě následuje hlasování, a pokud se docílí stanovené většiny hlasů, je zákon přijat. Nesouhlasící menšina se musí podřídit, a pokud uvažuje demokraticky, nemá s tím žádný problém. Když se zákonem z nějakého zásadního důvodu nesouhlasí, může vždy iniciovat legální postup, který povede k jeho modifikaci anebo zrušení.

F: Mohl bys o tom určitě sepsat celou učebnici. Nicméně pochybuji, že se toto učebnicové podání shoduje s naší konkrétní politickou realitou.

N: Že ne? Možná máš v něčem pravdu. Nemálo politických komentátorů a analytiků stále častěji varuje, že naše demokracie je v ohrožení.

F: Podle mě se nepletou. Jen mě zaráží, že si toho všimli až nyní. Navíc nesdílím důvody, které pro své obavy uvádějí. Dlouhou dobu mlčeli, zatímco demokratické zásady byly přímo pošlapávány před zraky všech. Jestliže najednou bijí na poplach, mám podezření,

že pro to nemají zcela čisté motivy.

N: Vznášíš nespravedlivá obvinění. Je tvou povinností je doložit.

F: Podívej se do dějin dvacátého století. Jsou nesmírně dramatické a asi nebudeš nesouhlasit, když řeknu, že jsou projevem velkých krizí. Dnes si kdekdo stěžuje na krizovou situaci, ale stejně tak si mohli stěžovat i občané mnoha západních států během celého nedávno uplynulého století. Jedním z velkých úkolů politiky je takové krize řešit. První krok při plnění tohoto nesnadného úkolu spočívá ve správném pojmenování krize a v uvedení jejích skutečných příčin. Dovol mi odcitovat pasáž od známého historika, která se týká našeho problému: „Situace, do níž jsme se dnes dostali, je mimořádně složitá... Krize se bohužel stala součástí našeho denního života a tak bezprostředně ovlivňuje naši hmotnou a společenskou existenci, že jsme nuceni podniknout nějaké kroky, ať už podstatu krize chápeme, nebo ne. A protože hlavní zodpovědnost za takové kroky padá na politiky, jsou to oni, a ne

filosofové, kdo mají řadovému člověku vysvětlit, co se děje a v co má v tomto proměnlivém a katastrofickém světě doufat a čeho se bát. Nemůžeme teď od politiků očekávat, že nahlédnou hluboko do minulosti nebo daleko do budoucnosti. Jejich odpovědi musejí být jednoduché, snadné a také optimistické, jinak by nemohli čekat, že získají většinu nebo dostanou podporu pro svou stranickou politiku.“

N: Abych řekl pravdu, nedokážu se s citovaným názorem zcela ztotožnit. Hned ti povím proč. Vím, že to není až tak důležité, ale mohl bys mi prozradit, kdo je autorem pasáže?

F: Christopher Dawson. Citace je vzata z jeho knihy Porozumět Evropě.

N: Trochu se divím, že předkládáš právě tento text. Filosofům je v něm upřena role v politickém dění. Určitě k tomu ještě budeš mít nějaký kritický komentář. Co si o vysloveném názoru myslím já? Podle mě je v určitém ohledu přijatelný a v určitém ohledu nikoliv.

Souhlasím s tím, že většina dnešních lidí se neorientuje ve složité problematice, s níž se musejí potýkat politikové. Při formulaci svých programů a při ospravedlňování svých konkrétních politických rozhodnutí proto nepochybně musejí argumentovat jednoduše a budit spíše optimismus než vyvolávat strach. Je zde ovšem druhá stránka mince: Přílišné zjednodušování politické reality rovněž není namístě. Hrozí přitom totiž sklouznutí do populismu. Jednoduchá optika vede k předkládání jednoduchých řešení a k moci se tak mohou vyšvihnout strany, které svojí jednoduchou a na vyvolávání vášní založenou rétorikou osloví jednoduché a nevzdělané voliče. Jejich počet je bohužel nemalý a česká politika o tom svědčí naprosto výmluvně. Rovněž se nemohu ztotožnit s autorovým hodnocením, podle něhož je náš svět katastrofický. Koliduje to s požadavky, o nichž se hned následně rozepisuje. Chce, aby politikové nešířili strach, a přitom mluví o katastrofické povaze moderního světa.

To opravdu nejde dohromady. Přiznám se však, že mi uniká důvod tvého odkazu. Nemluvili jsme o krizi demokracie? Jak s tímto tématem uvedený text souvisí?

F: Nechám stranou, zda se nacházíme jen v nějaké běžné krizi, anebo zda se jedná o krizi katastrofického rázu. Mají-li politikové zásadním způsobem přispět k řešení krizových situací, musejí dobře rozpoznat jejich povahu a mít jasno při určování jejich příčin. Jak

jednoduše či jak složitě to pak vysvětlí občanům, je věc, která závisí na dalších okolnostech. Domnívám se, že naši i západní politikové dlouhodobě selhávají při chápání povahy a příčin krizí naší doby. Proto nejsou schopni ji ani jednoduchým způsobem osvětlit široké veřejnosti, a řešení, která nabízejí a realizují, se zákonitě míjejí svým účinkem. Svou politikou dokonce krizi prohlubují a podkopávají samotnou demokracii, za jejíž štít se neustále schovávají. Slovutní političtí komentátoři a analytikové měli spustit alarm mnohem dříve. Skoro se mi zdá, že poplach už přichází pozdě, a pokud dojde k hašení požáru, bude mít podobu přilévání oleje do ohně.

N: Nevím, o čem mluvíš. Jaké krize máš na mysli a v čem konkrétně politici západních demokracií selhávají? Stále jen kupíš obvinění, ale žádný důkaz jsem od tebe neslyšel.

F: Jaké krize? Není jich zrovna málo. Mohu jich uvést hned několik, a přitom nebudu kompletní. Krize se dnes týká vzdělání, ekonomie, ekologie, migrace, bezpečnosti, celkového pojetí lidského života v jeho rozměru individuálním i společenském, politiky atd.

N: V této obecné poloze se dá o krizích klidně hovořit. Prakticky každý se k nim dnes vyjadřuje, ale kompetentní znalce abys hledal jako jehly v kupách sena. Proč politikům upíráš chápání jejich vlastní povahy a příčin? Jsi filosof a výše předloženou citací sis na

sebe ušil nepříjemný bič. Dawson přece jasně řekl, že filosofové k těmto problémům nemají co říct. Nedokážu si ale představit, že do diskuse zasáhneš jinak než jako člověk, který se věnuje filosofii. Doporučuji ti, abys raději mlčel. Už jsem slyšel mnohá filosofická

moudra o krizi moderního člověka a věř mi, za jejich autory mi bylo stydno.

F: Dobře. Prozatím se zařídím podle tvé rady. Možná tě to uvede do rozpaků, ale Dawsonův text má pokračování, v němž je role filosofů pro podobu politické reality jednoznačně zdůrazněna. Poslouchej pozorně: „Za krize však nejsou odpovědni především politikové.

Větší podíl na vyvolání těchto velkých změn kultury, které přeměnily moderní svět a nakonec vedly k nynější světové krizi, měli vědci a technici, filosofové, teologové a literáti. V předcházejících kapitolách jsme viděli, jak formování Evropy a postupné změny západní

kultury jsou výsledkem hlavně duchovních a intelektuálních sil, jež nejsou svým původem politické, i když se jejich důsledky projevují na politické rovině. Průměrný člověk si je alespoň matně vědom existence takových hnutí jako křesťanství, reformace, osvícenství

a Francouzská revoluce, moderní věda a technika, liberalismus,

socialismus a komunismus, ne plně si však uvědomuje, jak hluboce vstoupily do podstaty jeho života a myšlení. Všichni máme sklon zapomínat, jak mnoho jsou jevy moderního světa jako nacionalismus, rasismus a totalitarismus podmíněny a v některých

případech vytvořeny filosofiemi a ideologiemi minulosti, takže za novodobým demagogem a diktátorem stojí duch nějakého zapomenutého metafyzika.“

N: Stále více mě překvapuješ. Role filosofie je v citaci hodnocena velmi negativně. Jsem rád, že tuto pasáž uvádíš. Utvrzuje mě v přesvědčení o špatném vlivu filosofie obecně a metafyziky zvlášť na politický život. Nebýt filosofů, jak báječně mohlo být na světě!

Ale Dawson zase trochu přehání. Filosofie je dnes již dávno mrtvá, tudíž nechápu, jak by se mohla skrývat na pozadí působení novodobých demagogů a diktátorů. Jaká filosofie je za činy a slovy Putina, Asada anebo, abychom nechodili tak daleko, členů Národní

fronty ve Francii, Alternativy pro Německo anebo třeba SPD v Česku?

F: O tom bych nyní nechtěl mluvit. Spíše bych se vyjádřil k filosofii, která se rýsuje na pozadí demagogů typu Merkelové, Macrona, Junckera, Schulze, Jourové, Teličky, Drahoše, Bartoše a celé řady jiných politických reprezentantů na Západě.

N: Demagogů??? Zbláznil ses? Vždyť se jedná o reprezentanty

západní liberálně-demokratické politiky!

F: A všichni přísahají na multikulturalismus, na gender a prosazují zásady politické korektnosti. Všechny tyto typické postmoderní fenomény západního politického života vyrůstají z filosofického podhoubí, které je vysoce toxické a otravuje až do základů individuální a společenský život západních lidí.

N: No tohle! To bych od tebe nečekal! Nevěděl jsem, že sympatizuješ s xenofobními pozicemi! Mluvíš jako nějaký extrémní pravičák. To jsi chtěl naši diskusi dovést do tohoto mrtvého bodu?

F: Proč mrtvého?

N: Protože tady veškerá diskuse končí. Už si nemáme co říct. Jestliže kritizuješ politiky, kteří se snaží o důsledné prosazování agendy lidských práv, odmítám se s tebou dále bavit. Běž si za svým Okamurou, Wildersem či Le Penovou a přestaň se laskavě tvářit, že chceš reformovat ohroženou demokracii. Je-li demokracie v krizi, pak je to hlavně kvůli lidem, kteří smýšlejí jako ty.

F: Prosím, neodháněj mě od sebe. Možná jsem se nechal svést hlasy pravičáckých Sirén. Jsou opravdu těžko odolatelné. Rád si od tebe nechám věci vysvětlit. Uvidíš, že jsem učenlivý a každý dobrý argument přijmu s vděčností.

N: Kremelská propaganda nás děsivě devastuje. Když jsi v její pasti uvízl i ty, je to skutečně na pováženou. Určitě nepatříš k mase nevzdělanců, kteří volí Okamuru či Zemana kvůli těžko léčitelnému syndromu mentální insuficience. Jen snadno věříš názorům, které

se tváří zasvěceně, ale ve skutečnosti jsou jen chytře nastrojenou vějičkou nepřátel demokracie.

F: Jistě nechci oponovat lidem, kteří se snaží o prosazení lidských práv. Pojďme se o tomto problému pobavit. Kdo lidská práva prosazuje a kdo s dnešní politikou lidských práv souhlasí, nesmí být neznalý jako zmíněná masa mentálních zaostalců, nýbrž musí být vybaven dobrými znalostmi. Politikové Západu, o nichž jsem se tak nevybíravě vyslovil, tedy bezpochyby vědí, co jsou to lidská práva, jaká jsou, proč lidem náleží a proč je třeba bojovat proti všem, kdo se lidskoprávní politice staví do cesty.

N: Samozřejmě. K lidským právům patří vše, na co mají lidé právo. Zneuznání a popírání těchto práv je zločinné.

F: K lidským právům patří vše, na co mají lidé právo? Trošku se mi z toho točí hlava. Možná proto, že ten výrok je poněkud kruhový. Nikdy jsem neměl rád kolotoče. Mě by zajímalo, co to jsou práva, jaký je jejich obsah a proč je třeba je lidem přiznat.

N: Snad ti nedělá potíže uznat, že jsou zkrátka věci, které lidem po právu náleží.

F: Vyznávám, že mi to určitou potíž dělá.

N: No vidíš, to máš z toho, že jsi tak dlouho naslouchal těm nesprávným hlasům. Putin, Asad, Le Penová, Wilders, Orbán, Kaczyński, Zeman, Okamura, Klaus a jim podobní se o práva lidí nezajímají. Jsou plní nenávisti, rozdělují společnost a kdo je poslouchá, začne nakonec pochybovat o tom, zda lidem náležejí nějaká práva! Chápeš vůbec, jak nebezpečnou cestou jsi kráčel?!

F: Své pochybnosti nečerpám od jmenovaných politiků. Vyvstávají u mě z jiného důvodu.

N: Z jiného důvodu? Demokraticky smýšlející člověk v této oblasti nepřipouští žádné pochybnosti! Buď pevným a zásadovým demokratem, přimkni se k frontě antifašistických myslitelů!

F: Fašismus opravdu nemusím a k jeho odpůrcům se budu přimykat s nehranou rozhodností. Ještě předtím si chci však vyjasnit jeden problém: Dnes se mluví o mnohých lidských právech. Jestli se nepletu, základním dokumentem je v tomto ohledu Všeobecná

deklarace lidských práv z roku 1948.

N: Bezpochyby. Jde o naprosto zásadní dokument. Víš, proč byl podepsán? Protože tři roky předtím skončila druhá světová válka. Asi ti nemusím popisovat, co se během ní dělo. S člověkem se v ní zacházelo s takovou nelidskostí a brutalitou, že povstala potřeba kodifikovat soupis zcela základních práv člověka. Nezapomeň,

že k jejich pošlapání došlo kvůli ideologii nacismu. Proto i dnes musíme stále připomínat jeho nebezpečí. Neonacistická hnutí rozhodně nepatří minulosti. Výše uvedené osoby mají k neonacismu blíže, než si myslíš.

F: Asi nešlo jen o nacismus. I komunismus má na svědomí mnoho zločinů. Řekl bych, že jejich počet je nesrovnatelně větší než v případě nacismu.

N: To teď neřešme. Důležité je shodnout se na podstatě. Všeobecná deklarace lidských práv měla těmto zločinům pro budoucnost zabránit. Přiznává všem lidem nezávisle na rase, vyznání i národnosti právo na život, majetek, vlastní názor a jeho projev, na svobodný rozvrh existence apod. Však to dobře znáš.

F: Jak bylo přiznání těchto práv člověku odůvodněno?

N: Vždyť ti to říkám! Důvod spočíval v zabránění páchání zločinů na člověku pro další budoucnost. Signatáři Deklarace měli ještě před očima čerstvé hrůzy válečných zvěrstev.

F: To mi nepřipadá jako dobré odůvodnění. Co když tyto činy nebyly zločinné?

N: Pro pána krále! Kam tě to tvé extremistické sympatie přivedly? Jak se vůbec můžeš takhle ptát?

F: Má otázka nemá s extremismem nic společného. To, jak nacisté a komunisté nakládali s lidmi, je možné označit jako zločinné jen tehdy, když lidem skutečně náležejí práva, o nichž se v Deklaraci píše. Ale co když jim nenáležejí? Důvod odmítnutí takového nakládání nemůže spočívat v jeho označení za zločin a v prostém vyhlášení nějakých práv. Musí se přece sdělit, proč lidem vůbec nějaká práva náležejí. Jinak se opět točíme v kruhu – určité chování k člověku se prohlásí za zločinné, protože je v nesouladu s konstatovanými právy, a existence práv se konstatuje proto, že jednání nacistů a komunistů je nerespektovalo. Proč by však měli nacisté, komunisté či kdokoli jiný brát ohled na jakási práva vyhlášená jakousi institucí?

N: Jakási práva vyhlášená jakousi institucí! To mě podrž! Copak nevíš, že Deklarace byla promulgována a podepsána na půdě OSN, a ne na nějakém obecním úřadě ve Zlámané Lhotě?

F: Co to ale mění na problému, který jsem vznesl?

N: Proč to musíš stále tak komplikovat! Celý problém je přece extrémně jednoduchý. Základní lidská práva byla lidem přiznána, protože jim ve skutečnosti náležejí.

F: Aha. Pak bylo všem jedno, zda se dokument podepisoval na půdě OSN, a ne na obecním úřadě ve Zlámané Lhotě. Nebyla to žádná politická instituce, která těmto právům propůjčila platnost. Nezávisle na úřadu, který je vyhlásil, platila sama ze sebe.

N: Sama ze sebe ne, ale protože je člověk člověkem, náležejí mu právě taková, a ne jiná práva. Kromě toho důležitost instituce, na jejíž půdě k tomuto aktu došlo, podtrhuje a naznačuje důležitost celé události.

F: To zní hezky a docela vznešeně.

N: Šlo o významný humanistický počin. To je opravdu hezké a vznešené. Jsi už konečně spokojen? Jsou tvé pochyby rozptýleny?

F: Ještě ve mně hlodá určitá nejistota. Leží-li důvod přisouzení základních práv člověku v tom, že člověk je bytost určitého typu, je nezbytné poznat, v čem spočívá bytostná konstituce člověka. Musíme vědět, jaká je jeho přirozenost. Opravdu to víme?

N: Nechceš se už začít bavit o něčem jiném? Takhle už dnes problém nikdo nestaví.

F: Ptám se tedy nesprávně? Je špatné pokusit se pochopit, proč člověku náležejí základní práva? Víš, proč se takto ptám? Možná ti není neznámé, že ještě před podpisem Všeobecné deklarace lidských práv iniciovala organizace UNESCO průzkum, v němž byla právě tato otázka předložena významným lidem z různých oblastí – vědcům, filosofům, politikům atd. A víš, jaký byl výsledek? Zkus si tipnout.

N: O tom nic netuším. Předpokládám však, že všichni dotázaní poukázali na důstojnost člověka jako na základ přisuzovaných práv.

F: Kdepak! Netrefil ses. Z průzkumu vyšlo najevo, že se dotázaní v žádném případě neshodnou na důvodu, proč se mají lidem základní práva přiznat a proč je třeba je garantovat na nejvyšší politické úrovni. Všichni sice s deklarací dokumentu souhlasili, ovšem k žádnému přesvědčivému odůvodnění se nedopracovali.

N: Vůbec si neuvědomuješ, co říkáš. Kdybys byl svědkem válečných hrůz, kdybys je měl v živé paměti, nějaké sofistikované odůvodňování základních lidských práv by tě ani nezajímalo. Jediné, co by naplňovalo tvou mysl, by byla snaha o zabránění něčemu podobnému pro budoucnost. Přesně v takovém rozpoložení

byli signatáři deklarace. Každému rozumnému a slušnému člověku to stačí a neklade si další zbytečné otázky. Naopak, tím, jak tuto navýsost vážnou záležitost skepticky komentuješ, dopouštíš se zlovolného znevažování hodnot, bez jejichž respektu je lidský

život vystaven velkému nebezpečí.

F: Kéž by to bylo tak jednoduché, jak si myslíš. Předpokládáš, že oběti válečného běsnění jsou jakýmsi nezpochybnitelným mementem, o nějž je možné opřít agendu nezpochybnitelných práv. Podívej se ale na věc očima pachatelů těchto strašlivých skutků. Copak i oni jsou zděšeni, co svým obětem provedli? Nikoli. Považují to za spravedlivé naložení s lidmi, kteří se podle nich nějakým závažným způsobem provinili. Takže celé to tvoje „odůvodnění“ plave na vodě. Abys mě v této oblasti uspokojil, musel bys uvést důvod zcela jiného typu. Musel bys třeba ukázat, proč je vraždění lidí objektivně nespravedlivé a nepřípustné. Poukaz na haldy mrtvol z koncentračních táborů na to opravdu nestačí.

N: To je věc cítění. Už jsem podotkl, že slušný člověk nemůže zůstat osudem nespravedlivě zabitých lidí nedotčen. Kdo to tak necítí, je netvor. Vnitřní vnímání v této věci je hlavním rozlišovacím kritériem a tvoří hranici, která odděluje člověka civilizovaného od

barbara. Jestliže nejsi pohnut tím, co se během války stalo, stojíš na opačné straně hranice než já.

F: Nemusíš se hned tak rozčilovat. Snaž se mě pochopit. Chci se od tebe poučit, a proto mi dovol, abych dobře rozuměl tomu, co jsi právě vyslovil. Řekl jsi: „slušný člověk nemůže zůstat osudem nespravedlivě zabitých lidí nedotčen“. Kdo byli ti nespravedlivě zabití?

N: Během poslední světové války to byly oběti nacistické agrese. To ti mám vysvětlovat tak elementární fakta?

F: Promiň, když se budu ještě dotazovat. Představ si hromadu mrtvých těl, která patřila lidem zabitých ve válce. Jsou to bezesporu oběti válečného konfliktu. Co bych měl při tomto pohledu cítit? Bolest a žal nad jejich osudem? Smutek ze zločinu, který spočíval

v útoku na jejich nezcizitelná práva, na jejich životy a svobodu?

N: Nejsi-li extremista, pak ano. Ale když se vzhlížíš v Putinovi, Asadovi, Le Penové, Okamurovi a jim podobných, nepřekvapí mě, když přijdeš s nějakým cynickým komentářem.

F: Domníváš se, že je cynické zeptat se, hraje-li zde nějakou roli rozlišení, zda ona mrtvá těla patří nacistickým agresorům nebo jimi zmasakrovaným lidem? Co když budu hluboce dojat nad množstvím těchto zamordovaných bytostí a nakonec se ukáže, že pláču na hrobě nacistických vrahů, kteří padli během svého válečného tažení? Nebyl bys první, kdo by mě v takovém případě označil za nacistu a sympatizanta s extremistickým hnutím? Ale pokud mě má dojímat pohled na oběti války, jak se mohu ubránit bolesti nad smrtí

nacistů? Nebo snad slušného člověka v srdci nebolí smrt každého člověka?

N: Když byli zabiti ti, kdo zabíjeli druhé, žádnou naši lítost si nezaslouží.

F: Neměl bys spíše říct „když byli zabiti ti, kdo druhé zabíjeli nespravedlivě, žádnou naši lítost nezaslouží“?

N: To se rozumí samo sebou. Ostatně, pokud sis nevšiml, mluvil jsem o nespravedlivě zabíjených.

F: Nacisté ale byli přesvědčeni o spravedlivosti své kauzy. V jejich pohledu se to jeví úplně naopak.

N: A ty je v tom samozřejmě chápeš! No, jak jinak? Putin, Asad… je mi z tebe nevolno.

F: Mě zase začíná být nevolno z tvé nechápavosti. Proč byl nacismus špatný? Protože šlo o ideologii nerespektující základní práva člověka? Nacisté si mysleli, že žádná obecná práva člověka neexistují. Začíná mi být opravdu dost zle, protože zatím jsi neuvedl ani jeden důvod, proč nějaká obecná lidská práva existují. Aniž bys chtěl, dáváš tím za pravdu nacistům.

N: Přeskočilo ti? Celou dobu tady nacismus odsuzuji a ty mě řadíš mezi jejich souvěrce?

F: Jsi nápadně hluchý k otázce, proč byl nacismus zločinný. Poukazuješ na jeho kolizi se základními právy člověka, a ta zase ospravedlňuješ kritikou zločinnosti nacismu. To má být příklad kritického myšlení?

N: Nehraj si na hyperkritického intelektuála. Tohle odůvodnění přece každému normálnímu člověku stačí.

F: Ukážu ti to trochu jinak. Dávej pozor. V1: n = z, protože non p; V2: p = v, protože n = z.

N: Co sem pleteš tyto nesrozumitelnosti? Jsi v úzkých, a tak se snažíš převést pozornost jinam.

F: Vůbec ne, jen jinou formou vyslovuji tvůj vlastní názor. Tvou pozici jsem přepsal do dvou vět (V1, V2). Podle tebe je nacismus zločinný (n = z), jelikož nerespektuje nějaká práva (protože non p). Kdo se nad věcí zamyslí hlouběji, zeptá se tě, proč vůbec nějaká

práva člověka existují, proč platí, proč mají být respektována.

Tvoje replika? Práva platí, jsou validní (p = v), protože nacismus je zločinný (n = z). Pokud ti není jasné, kde se skrývá základní logická chyba takového způsobu uvažování, pak mě začínáš děsit.

N: Mě děsíš zase ty. Hraješ si na chytrého, aby ses mohl opět s klidným svědomím vrátit ke svým extremistickým postojům.

F: Tak to se opravdu asi nedomluvíme. Já na tebe s logikou, ty na mě s ideo-logikou. Mnohem horší však je, že úplně stejně jako ty jsou na tom současní západní politikové. Omílají stále dokola mantru o lidských právech, ale žádný ospravedlňující důvod pro jejich platnost nemají po ruce. Asi si myslí, že poletují ve vzduchu a stačí je jen chytat do sítě. Jenže ta jejich síť je bohužel upletena z ideologického materiálu a podobá se spíše kouzelnému vaku, z něhož loví velmi překvapivé obsahy. Každou chvíli, kde se vzalo tu se vzalo, á la kuk, a máme tu opět nějaké nové právo. A už nejde o práva náležející všem lidem, nýbrž hezky vybraným skupinám. Kdo k těmto skupinám nepatří a odváží se vznést protest proti svévoli, s níž jsou členové chráněných menšin vybavováni privilegii, pro ně mají politikové a lidsko-právní agenti připraveno také jedno číslo. Čáry máry á la kuk, a máme zde nové trestní sankce pro ty, komu se představení nelíbí. Nezdá se ti, že to má něco společného s alarmujícím výpadkem dobrého zdůvodnění, proč by lidem nějaká

práva vůbec měla náležet?

N: Odmítám s tebou diskutovat na takové úrovni! Děláš z politiky cirkus, zesměšňuješ věci, které jsou mimořádně závažné.

F: Copak to všechno není směšné? Máš pravdu, člověk se tomu směje jenom chvilku. Úsměv mu totiž brzy zamrzne na rtech. Jak obhájíš počínání politiků, kteří reagují na náboženstvím maskovanou ideologii, jež popírá rovnost mužů a žen, svobodu vyznání či autonomii přirozeného politického života tím, že ji

ověnčují nejvznešenějšími právy na existenci? Tady už veškerá legrace skutečně končí. Copak se to asi skrývá za současnou bombastickou lidsko-právní rétorikou? Kdyby to bylo jen důvodové vakuum! Je tam bohužel něco více. Kdo protlačuje „práva“, jejichž ospravedlnění nejenže není k dispozici, ale kdo je „zdůvodňuje“

metáním urážek a nejtvrdších výhrůžek na kritiky, je demagog, despota a extremista. Hlavně, že neustále poučeně školí občany o tom, kdo je vzdělaný a kdo nevzdělaný. Vygumované mozky, které tyto šílence stále dokola volí, vynášejí do nebes nadhvězdné

kultivovanosti; kdo svou hlavu použije k přemýšlení a nahlédne důvodovou vyprázdněnost a ideologickou motivovanost lidsko-právní rétoriky, toho zatracují do pekel pro nezpůsobilé ignoranty. Asi jsme skutečně dospěli do mrtvého bodu naší diskuse. Co mi chceš na to odpovědět? Začneš zase strašit Putinem, Zemanem,

Le Penovou, Okamurou, Klausem a jako cvičený papoušek opakovat miliónkrát otřepané fráze, kterých máte v zásobě celé pytle? Toho mě prosím ušetři.

N: Jsi nepoučitelný. Mé zklamání je obrovské. Patříš k nebezpečným nepřátelům našeho lidového zřízení, které svorně budujeme se všemi lidmi dobré vůle sdruženými v antifašistické frontě. Pod vedením Bruselu budeme i nadále rozhodně kráčet vpřed, pevně semknuti proti rozvratným živlům financovaným východními imperialisty. Zastrašit se nedáme. Pod modrou vlajkou se žlutými hvězdami zvítězíme v bratrské svornosti nad každým, kdo se nám postaví do cesty. Dějiny se zastavit nedají a my v jejich čele razíme cestu pro blaho a štěstí příštích generací.

F: Amen! Pardon. Na věčné časy a nikdy jinak!