Nadknihou: Logicko-sémantická propedeutika - DÍL 2.

David Černý

EXISTENCE

Problematika existence patří k nejzajímavějším a je nutné dodat, že také k nejkontroverznějším tématům současné filosofie a logiky. Především analytičtí filosofové a logikové spatřují v tradičním pojetí existence jako plnohodnotného predikátu problém, který se pokoušejí řešit různými způsoby, nejčastěji pod vlivem soudobých módních trendů, které v logice vládnou, aniž by se reflektovaly nutné předpoklady, které by vedly kjejich uznání za pravdivé a pro poznání reality hodnotné filosofické směry. Autoři, inspirováni britským filosofem, logikem a matematikem Bertrandem Russellem tvrdí, že ani v generálních, ani v singulárních existenčních výrocích není existence predikátem prvního stupně, tedy predikátem, který se vypovídá o individuích. Podle nich je existence predikátem druhého stupně, tedy takovým, který se vypovídá o pojmech a dá se v logickém zápise vyjádřit existenčním kvantifikátorem. Jiní filosofové, u nás např. logik P. Materna, kteří jsou ovlivněni Tichého pojetím transparentní intenzionální logiky (která se od jiných podobných logik liší zachováním Frege-Churchova principu funkcionality, podle kterého závisí to, co označuje složený výraz, pouze na tom, co označují jeho složky), říkají, že existence je predikát, ale takový, který se nevypovídá o individuích, ale o intenzích. Intenze je třeba podle těchto logiků chápat jako funkce, které nabývají hodnot v závislosti na možných světech a časových okamžicích. Jestliže pak vypovídáme existenci o dané intenzi pravdivě, znamená to jen to, že je tato intenze v aktuálním světě v určitém okamžiku obsazena. Říkám-liAmerický prezident existuje , jedná se podle Tichého a jím inspirovaných logiků o predikaci de dicto (predikát se přisuzuje úřadu, o němž se mluví), zatímco řeknu-li Americký prezident je modrooký , jde o predikaci de re , protože predikát se vypovídá o individuu.

Protože se domnívám, že problém existence je pro filosofii velmi důležitý, vyložím jej poněkud obšírněji, než jak to činí Tugendhat aWolfová, a to především proto, že chci odkrýt a jasněji ukázat z jakých, autory explicitně nevyslovených předpokladů je vyvozována negativistická teze o funkci pojmu existence jako reálného predikátu. To mi poslouží, jak rád přiznávám, při kritickém vyrovnávání se s touto koncepcí.

Autoři začínají kapitolu s názvem Existence připomenutím, jakým způsobem řeší Frege problematiku sémantické struktury partikulárních a generálních vět. Tento německý matematik a logik došel k závěru, že chceme-li logicky analyzovat nějakou větu přirozeného jazyka (podle moderních autorů je logická forma totožná ze sémantickou), např. Někteří mravenci jsou červení , dojdeme ktomu, že se zde gramatický subjekt nekryje se subjektem logickým, což znamená, že výraz někteří mravenci nechápe Frege jako sémantickou jednotu (čili že tento výraz neodkazuje knějakému předmětu nebo skupině předmětů), třebaže gramatickou jednotou jistě je. Věta Někteří mravenci jsou červení je podle našeho autora sémanticky rovnomocná s větou Existují červení mravenci , která se dá formalizovat pomocí existenčního kvantifikátoru. Analýzu užitím tohoto kvantifikátoru je možné demonstrovat např. uvěty Existují jednorožci , která se formalizuje takto: ( x) (jednorožec x). Z této formalizace autoři recenzované knihy vyvozují (a pro analytické filosofy je to ostatně dosti typické), že pojem existence je přísudkem gramatickým, nikoli však sémantickým; to znamená, že pojem existence nic neoznačuje.

Z následujícího historického přehledu problematiky existence a jejího řešení, který autoři do knihy zařadili, jsou pro nás podstatné pouze názory Kanta, který svou analýzou pojmu existence předznamenal „moderní pojetí“, a samozřejmě B. Russell, jehož článek z roku 1905 On Denoting označují autoři za locus classicus moderního pojetí existenčních vět.

Immanuel Kant, německý idealistický filosof druhé poloviny 18. století, ve své Kritice čistého rozumu napsal: „Bytí zjevně není žádný reálný predikát, tj. pojem něčeho, co by mohlo přistoupit kpojmu věci“, kde již vyslovuje domněnku, že existence není predikátem, zároveň však, jak vyplývá z jeho dalšího textu, stále považuje existenci za něco, co přistupuje k věci, která je zprvu předpokládána jako možná. Ve svém dřívějším díle, věnovaném Boží existenci ( Der einzig mögliche Beweisgrund zu einer Demonstration des Daseins Gottes ), předkládá stanovisko, které autoři hodnotí jako postoupení o krok dále. Kant zde říká: „Není proto zcela správné říkat: mořský jednorožec je existující živočich, nýbrž správné je naopak: jistému mořskému živočichu náležejí predikáty, které myslíme ve spojitosti s jednorožcem.“ Německý filosof podle autorů předjímá současné stanovisko, podle kterého pojem existence nejenom že není reálným predikátem, ale ze sémantického hlediska není dokonce vůbec žádným predikátem. Podle Kanta rozumíme sémantice existenční věty, víme-li, jak se přesvědčit o její správnosti. Budeme- li chtít zjistit správnost (pravdivost) věty Jednorožci existují , nebudeme podrobovat jednorožce analýze, zda jim tento predikát skutečně náleží, ale budeme prohlížet různé živočichy a zkoumat, zda jim predikáty, které myslíme u jednorožce, skutečně patří, či nikoli, tedy zda někteří z nich skutečně jsou jednorožci.

Dříve než přistoupím k dalšímu výkladu, bude vhodné zmínit se o terminologii, která se v analytické filosofii běžně užívá, a rovněž budu muset více přiblížit některé teorie, související jako vzdálené předpoklady s problematikou existence.

Nejde o samoúčelnou záležitost, protože jak například ukázala diskuse mezi Fuchsem a Dvořákem (srov. Distance 2/2000), nejenom že mezi klasickou filosofií a analytickou filosofií existují terminologické rozdíly ve způsobu užívání mnohých výrazů, ale hrozí zde především nebezpečí, že automatické opakování pojmů a definic analytické filosofie nepovede ke zvýšení kvality filosofování, ale naopak krigidnímu dogmatismu, kdy se filosof neptá, odkud pocházejí rezultáty, které naivně ve svých sporech s oponenty užívá, ale dokonce se zřejmě ani nepokusil zpochybnit a kriticky prověřit premisy a vzdálené předpoklady svých tezí. Dvořákovi se to evidentně stalo v případě existence. Jenže opakování naučených formulek možná osloví soudobého intelektuála, blíže k pravdě nás však jistě nepřivede.

Začneme s vlastními jmény. Vlastním jménem se rozumí výraz, který označuje (denotuje) právě jeden objekt, právě jednu jednotlivinu. Vlastním jménem tedy není podle názoru mnohých filosofů např. výraz Pegas , protože mu chybí denotát (žádný bájný kůň s křídly neexistuje), ale ani třeba Václav Klaus , protože tento výraz nesplňuje podmínku, ukládající právě jeden denotát – ve skutečnosti jistě existuje více lidí, kteří se jmenují stejně jako současný předseda Poslanecké sněmovny.

Jaké jsou sémantické vlastnosti vlastních jmen? O jedné již víme – označování nějakého objektu. Je to však jediná podstatná sémantická charakteristika vlastních jmen? Podle Johna Stuarta Milla ano, protože vlastní jména jsou podle tohoto britského ekonoma a filosofa nekonotující singulární termíny – tedy takové termíny, které pouze označují (denotují) svůj předmět (denotát), ale nespoluoznačují (nekonotují) nic dalšího. Pro svou domněnku uváděl Mill více důvodů. Například pro něj mluví skutečnost, že vlastním jménům rozumíme i bez toho, abychom nějakou další vlastnost dokázali s tímto jménem spojit, nehledě na to, že se těžko shodneme, která vlastnost je skutečně vlastním jménem konotována. Se jménem Aristotelés si někdo může spojit vlastnost nejvýznamnější řecký filosof , pro někoho však je nejvýznamnějším řeckým filosofem Platón. Někdo si s Aristotelovým jménem může spojovat vlastnost učitel Platónův , a přestože je to omyl, dokáže nějak jménuAristotelés rozumět.

Proti Millovu názoru stojí pojetí Gottloba Frega, který si uvědomil dvě zásadní skutečnosti. Tak za prvé – např. výraz pegasnemá žádný denotát, a přesto ho nejenom smysluplně užíváme, ale dokonce mu rozumíme. Jestliže však jméno označuje přímo a pouze svůj denotát, rozumíme mu právě díky tomuto denotátu.

Jak však vysvětlit možnost smysluplného a informativního užívání slova pegas , když zjevně žádný objekt, žádného okřídleného koně neoznačuje? Není to proto, že pegas znamená to samé jako okřídlený kůň ? A za druhé – jak podle Millovy teorie vlastních jmen vysvětlit případ tvrzení identity (tento příklad jsem si vypůjčil z knihy Petra Koláře Argumenty filosofické logiky ), např.:

Bob Dylan = Robert Zimmermann,

když podle Milla jsou sémantické obsahy tohoto tvrzení a tvrzení

Bob Dylan = Bob Dylan

rovnocenné? To však evidentně není pravda, protože první tvrzení nás informuje o netriviálním faktu, totiž o tom, že písničkář Bob Dylan je totožný s osobou Roberta Zimmermanna, zatímco druhé je triviální tvrzení o totožnosti jedince se sebou samým.

Z výše uvedených důvodů musíme podle Frega přijmout další sémanticky podstatný rys vlastních jmen, který tento filosof nazval smyslem. Smysl ( Sinn ) je vlastně způsob danosti, kterým je nám dáno to, co výraz označuje (označený předmět je Fregem poněkud zavádějícím způsobem nazván významem – Bedeutung ). Výrazy jitřenka a večernice mají stejný význam, totiž planetu Venuši, ale liší se způsobem danosti, smyslem. Jitřenka je nám představena jako nejjasnější hvězda ranní oblohy, večernice jako první hvězda oblohy večerní.

Zajímavé (a pro naši problematiku existence velmi podstatné) pojetí vlastních jmen zastával Bertrand Russell. Podle něj jsou vlastním jménem pouze výrazy jako toto nebo tamto , které mají sémantickou funkci vlastního jména, protože odkazují k jedinému objektu. Russell doslova říká: „Jediná jména, která opravdu užíváme jako jména v logickém smyslu, jsou slova jakototo a tamto .“ Běžná vlastní jména (která budeme nazývat nepravá vlastní jména), např. Aristotelés , ve skutečnosti neodkazují k extramentálním objektům (jako třeba výraz toto, kterým referuji k něčemu, co zrovna vnímám), ale k tzv. určitým deskripcím ( definite descriptions ). To je Russellova deskriptivní teorie vlastních jmen, která říká, že skaždým vlastním jménem je spojena určitá deskripce, která dává jménu smysl anebo jednoznačně určuje jeho denotát.

Jen pro úplnost stojí za to, zmínit se o pojetí vlastních jmen, které zastává americký filosof a logik Saul Kripke. Ten s pomocí sémantiky možných světů formuluje tezi, že vlastní jméno je tzv. rigidní designátor, který ve všech možných světech referuje právě k jednomu a témuž individuu. Naproti tomu výraz jako současný americký prezident je non-rigidní designátor, protože vztah mezi ním aindividuem, které označuje, je nahodilý. Vter minologii možných světů – v různých světech může odkazovat k různým osobám. Tomistické, realistické pojetí vlastních jmen jako singulárních pojmů uvedu později, až se budu vyrovnávat se všemi námitkami, které byly v analytické filosofii proti uznání existence za plnohodnotný predikát formulovány a tradují se dodnes.

Musíme si na tomto místě vysvětlit pojem určité deskripce. Jak již víme, je teorie určitých deskripcí spojena s teorií vlastních jmen, a jak uvidíme později, ovlivňuje řešení problematiky existence zásadním způsobem. Zatímco sémanticky podstatným rysem vlastního jména je denotace právě jednoho předmětu (aniž bychom rozlišovali, jakým způsobem vlastní jméno svůj předmět označuje), určité deskripce jsou jazykové výrazy, které referují nejvýše k jednomu denotátu. To znamená, že mají právě jeden denotát, nebo neodkazují k žádnému předmětu. Podle B. Russella, který je autorem slavné teorie určitých deskripcí (John Searle prohlásil, že Russellova teorie určitých deskripcí patří k nejvýznamnějším výsledkům filosofie 20. století!), jsou určité deskripce jazykové výrazy tvaru „ta jediná věc, která ...“. Od vlastních jmen je odlišuje kromě charakteristiky, kterou jsem uvedl výše (totiž že nemusejí mít denotát), skutečnost, že to jsou neurčité symboly získávající smysl až v nějakém větném kontextu. Russell byl při formulování své teorie určitých deskripcí ovlivněn snahou, přetrvávající v analytické filosofii dodnes, logicky analyzovat formu nějakého tvrzení přirozeného jazyka tak, aby tato forma schematicky vyjadřovala pravdivostní podmínky daného tvrzení, a to způsobem, který je jasný a jednoznačný. Vezměme si známý příklad, který se nachází snad v každé učebnici analytické filosofie, totiž větu:

Současný francouzský král je holohlavý,

ve které je výraz současný francouzský král určitou deskripcí. Podle mnohých autorů není snadné určit pravdivostní podmínky uvedené věty (někteří filosofové, např. P. F. Strawson, se domnívají, že věty, které obsahují určité deskripce bez denotátu – žádný současný francouzský král totiž neexistuje, Francie je republikou – ,nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé, nemají prostě žádnou pravdivostní hodnotu) z toho důvodu, že žádný současný francouzský král neexistuje. Russell analyzoval naši populární větu pomocí parafráze:

„Existuje právě jeden člověk, který má vlastnost být současným francouzským králem a který má současně vlastnost být holohlavý.“

Parafráze se formalizuje takto:

Ex(Fx y(Fy = y = x) Gx)

Jak jsem již řekl, přínosem teorie určitých deskripcí je prý to, že jednoznačně určuje pravdivostní podmínky vět, ve kterých se určité deskripce vyskytují.

Už nám zbývá jen pár závěrečných poznámek, než budeme moci přejít k samotné problematice, která nás nejvíce zajímá, totiž kproblematice existenčních vět. Vezměme si pro ilustraci dalších dvou nových pojmů formuli predikátového kalkulu prvého řádu, kterou již známe z formalizace věty Současný francouzský král je holohlavý:

Ex(Fx y(Fy = y = x) Gx)

Proměnné x a y jsou v dané formuli vázané proměnné. Definujeme, že výskyt x ve výrazu I je výskytem vázané proměnné, právě když se vyskytuje včásti (podformuli) tvaru x I nebo x I výrazu I. Méně přesně vyjádřeno, x je výskytem vázané proměnné v I, je-li v dosahu některého z kvantifikátorů , (když v dosahu kvantifikátoru jsou právě ty výskyty x, jež jsou v částech x I, x I ). Není-li daný výskyt proměnné výskytem vázané proměnné, je výskytem volné proměnné.

V našem příkladě je výskyt proměnné x výskytem vázané proměnné, protože se vyskytuje v podformuli tvaru x I formule I:

Ex(Fx y(Fy = y = x) Gx)

a výskyt proměnné y je rovněž výskyt vázané proměnné, protože se vyskytuje v podformuli tvaru y I formule I:

Ey(Fy = y = x).

Naproti tomu ve formuli:

Ex[R(x,y) = y R(x,y)] P(x)

je výskyt proměnné x (bráno zleva doprava) vázaný, v podformuli P(x) je volný. První výskyt proměnné y je volný, druhý vázaný.

Úplně nakonec si připomeňme, že predikátem prvního řádu rozumíme takový, který se vypovídá o individuích, o pojmech se vypovídají predikáty druhého řádu.

Přejděme nyní k důvodům, pro které se většina současných analytických filosofů domnívá, že existence není predikátem prvního řádu. Pro větší srozumitelnost rozdělím problém existence v pořadí, ve kterém ho budu sledovat, do relativně samostaných částí.

1. Položme si spolu s analytickými filosofy otázku, zda je skutečně existence empirickou vlastností individuí. Gramatická struktura následujících dvou vět:

Karlův most chátrá;

Karlův most existuje;

nás může vést k domněnce, že pojem existence je predikát stejně jako chátrání. Chceme-li se ujistit, že Karlův most skutečně chátrá, nejspíš se vypravíme do Prahy, navštívíme jej a budeme zkoumat, zda vykazuje známky procesu, které spojujeme s chátráním. Můžeme něco takového udělat i s existencí? Podle mnohých ne, alespoň ne smysluplně. Zdá se totiž, že není možné podrobit Karlův most empirickému zkoumání, které by nás vedlo kzávěru o jeho existenci, a zároveň klást na existenci podmínku, aby nebyla triviální vlastností. Pokud je totiž existence vlastností individuí, pak ji má nutně a triviálně každé individuum, které lze (alespoň v principu) podrobit zkoumání. Tichý říká, že pokud by existence byla vlastnost individuí, znamenalo by to pouze to, že zkoumané individuum je jedním z individuí, která jsou. Pokračuje: „Ale protože je kterékoliv individuum triviálně jedním z individuí, která jsou, byla by všechna přisuzování atributu existence tautologicky pravdivá“ a dále, „skutečně existenční otázky by byly a priori zodpověditelné kladně.“ Jak víme, logik P. Materna oproti Kantovi uznává existenci za predikát, ale dodává, že to v žádném případě není predikát, který by se vypovídal o extenzích, tj. individuích nebo třídách. Materna píše: „O žádném individuu nemůžeme smysluplně vypovídat existenci. Kdyby totiž existence byla empirická vlastnost individuí, pak bychom museli každé individuum testovat, zda tuto vlastnost má; ve skutečnosti každé individuum, jehož vlastnost zjišťujeme, je již dáno (je dáno a priori), v žádném rozumném smyslu nemůžeme »napřed zjišťovat existenci« – to by znamenalo, že dokud empiricky nezjistíme, zda »existuje «, nevíme , které individuum zkoumáme.“ Závěr zprvního bodu je možno formulovat jednou větou. Je-li existence vlastnost individuí, pak věta

b existuje

je buď tautologií (když b existuje), anebo je kontradikcí (když b neexistuje).

2. Zamysleme se nad singulárními existenčními výroky. To jsou výroky tvaru b existuje , kde „ b “ je nějaký singulární termín. Podle Russella musíme rozlišit dva případy. Vprvním případě je subjektem výroku vlastní jméno v logickém smyslu ( toto, tamto , ale třeba i Petr , pokud ho v okamžiku proslovení existenčního výroku vnímám). Vypovídat existenci o individuu, označeném tímto singulárním termínem na místě logického subjektu je podle Russella triviální, tautologické a nesmyslné.

Jak je to v případě, že subjektem výroku bude nepravé vlastní jméno? Nezdá se, že výrok Platón vskutku existoval je triviální nebo nesmyslný. Podle Russella však jen proto, že jméno Platón zastupuje určitou deskripci, např. nejnadanější Sókratův žák. Takové existenční výroky, ve kterých nepravé vlastní jméno zastupuje určitou deskripci, je třeba chápat tak, že nás informují o skutečnosti, že rozsah deskripce je neprázdný, že do něj spadá nějaká jednotlivina, určitou deskripcí identifikovaná. Důležitý argument na podporu výše uvedeného tvrzení zformuloval ve svém článku On What There Is americký filosof a logik W. V. O. Quine; ve formě parafráze „být znamená být hodnotou vázané proměnné“ vstoupil argument do dějin analytické filosofie. U nás se k tomuto pojetí existence v oblasti extenzí výslovně hlásí např. Pavel Materna. Proč tedy podle Quina a Russella není existence v případě singulárních existenčních výroků predikátem prvního stupně? Každá smysluplná a pravdivá věta obsahuje výrazy, které referují k objektům. Určitě obsahuje vlastní jména, a jak již víme, nejčastěji nepravá vlastní jména, která mají zastupovat individua. Jenže, podle Russellovy deskripční teorie vlastních jmen nezastupuje nepravé vlastní jméno objekt, ale určitou deskripci. Takže naši větu můžeme přeformulovat tak, že všechna nepravá vlastní jména nahradíme příslušnými určitými deskripcemi (nebo, pokud není možné nahradit určité jméno, řekněme b , určitou deskripcí, nahradíme je výrazem ta jediná věc, která je-b ), čímž dostaneme logicky ekvivalentní větu. Jestliže však můžeme nepravá vlastní jména nahradit určitými deskripcemi, znamená to vlastně, že k odkazování k objektům slouží určité deskripce, nikoli jména. Podle další Russellovy teorie, tentokrát teorie určitých deskripcí, je třeba určité deskripce analyzovat způsobem, který jednoznačně ukáže pravdivostní podmínky věty, která určité deskripce obsahuje. To, jak víme, však neznamená nic jiného, než že zavedeme existenční kvantifikátor způsobem, který jsme si vysvětlili výše. Existenční kvantifikátor však se subjektem výroku netvoří sémantickou jednotu, je to operátor, který vztahujeme na rozsah pojmu. Z toho vyplývá, že být znamená být hodnotou vázané proměnné.

3. V případě partikulárních a generálních existenčních výroků není situace jiná. Vezměme si jako příklad generální existenční výrok (v generálních existenčních výrocích se vypovídá specifická existence, tedy o nějakém druhu věcí), který uvádí S. Sousedík ve své práci Tomášova nauka o jsoucnu ve světle kritiky , „bílí kosové existují“. Podle Russella se zde nekryje subjekt logický a gramatický, proto vypovídáme o pojmu bílých kosů, totiž že má neprázdný rozsah. Opět zde existence není predikát prvního stupně, ale druhého.

Pokusím se nyní vyrovnávat postupně s jednotlivými problémy a dovést k zřejmosti názor, že „existence“ je plnohodnotný predikát, kterému odpovídá „něco“ ve věci, totiž existence, která spolu s esencí konstituuje jsoucno.

Ad 1. Vprvním bodě se setkáváme snázorem, že existence je empirickou vlastností individuí. Můžeme jej však beze všeho přijmout? Nezaměňují se zde náhodou dva různé pojmy? Mám dojem, že moderní filosofové si pletou existenci s výskytem. Uvažujme takto: chceme v transcendentálním aspektu postihovat povahu jsoucna. Co to znamená? Pouze to, že chceme vědět, co každému jsoucnu jakožto jsoucnu nutně náleží, protože by jinak nebylo jsoucnem. V takovém transcendentálním záběru postihujeme u každého jsoucna aspekt esenciální – co je, a aspekt existenciální – že je. Každé jsoucno, má-li být jsoucnem, tedy v sobě zahrnuje dvě konstitutivní složky: esenci a existenci. A teď pozor: jestliže ztotožníme existenci s výskytem, musíme se oprávněně ptát – skutečně se někde v tomto reálné světě vyskytuje třeba pegas? Zcela jistě (na tom se snad shodneme) ne. Jestliže jsme ztotožnili existenci s výskytem, vede nás fakt „nevyskytování se“ okřídleného koně k závěru, že není jsoucnem. O čem však mluvíme, říkáme-li např. Pegas je bílý kůň s křídly ? A jak to, že víme, že je tato věta pravdivá? Řeknu-li Pegas je kůň , vypovídám o něčem esenciální predikát. Jestliže však má něco esenci, má nutně existenci – samotná esence je nonsens, protože existovat může pouze jsoucno – složky jsoucna nemůžeme za jsoucna uznat, chceme-li se vyvarovat regresu in infinitum . Oponenti mohou namítat, že ani esence, ani existence nejsou objektivní složkou jsoucna. Nedostávají se tím do rozporu? Esence je imanentní princip, ustavující identitu jsoucna, činící jsoucno tím, čím je. To vposledku znamená, že jestliže je esence identizujícím principem jsoucna, je zároveň imanentním principem jeho odlišnosti od jiných a rovněž jeho poznatelnosti. Popření objektivity esence vede ke kognitivnímu nihilismu – a ten je v rozporu s tezí o objektivitě našeho poznání a s realistickou koncepcí obecnin. Zkusme subjektivizovat pojem existence. Naše poznání zcela jistě nebude něco, co bychom mohli jít hledat do světa a zkoumat, zda mu náležejí predikáty, které o něm vypovídáme. Lidské poznání není Karlův most. Řekneme- li, že pojem existence není objektivní, nemůžeme ani pravdivě konstatovat existenci tohoto poznání, dokonce ani existenci samotného pojmu existence .

Můžeme postupovat také jinak. Lidské myšlení probíhá v pojmech, které nám zprostředkovávají realitu (pojem je signum quo). V noetice se prokazuje apodiktičnost soudu Některé poznání je objektivní , přičemž jako objektivní musíme zcela jistě brát veškeré poznání, které nám vůbec umožňuje formulovat uvedenou tezi a provádět její důkaz. Myšlení probíhá v pojmech, axiom objektivity spolu s falzifikací nominalistické teze o subjektivitě obecnin nás vede k přesvědčení, že každý pojem je determinován reálným objektem (teze o objektivitě myšlení je zárověň tezí o recipivitě našeho poznání). Pojem pegas je tedy ve svém obsahu determinován nějakým objektem, jsoucnem, které našemu pojmu udílí obsah. Soud Pegas je bílý kůň s křídlyje pravdivý proto, že predikátem vyjadřujeme něco, co patří k identitě subjektu – poznaného jsoucna.

Z výše uvedených výhrad, které jsem formuloval proti pojímání existence jako empirické vlastnosti individuí, vyplývá několik skutečností, které na závěr zopakuji. Existence není empirická vlastnost jsoucen, naopak je spolukonstituantem každého jsoucna, reálně odlišným od esence (s výjimkou Boha). Kdyby totiž esence vzniklého jsoucna obsahovala existenci, existovalo by každé jsoucno nutně. Pokud by každé jsoucno existovalo nutně, nemohlo by vzniknout. Tím by se popřely jakékoliv procesy vznikání, procesualita našeho myšlení atd. To však je v rozporu s axiomem objektivity. Tedy esence a existence se reálně liší. Jestliže existence je v transcendentálním aspektu základním aktem každého jsoucna, musejí existovat v nějakém, zatím blíže neurčeném smyslu i jsoucna, která není možné popsat objektivně lokalizující deskripcí, dokonce i jsoucna možná, budoucí. Je proto lepší formulovat definici jsoucna jako to, co má esenci a existenční kapacitu. Proces vzniku kontingentních jsoucen implikuje ante-stav, který však není možné zaměňovat s pouhou bezrozporností, se slučitelností esenciálních znaků. Ante-stav a stav aktuální existence se k sobě mají jako potence a akt, je-li ante-stav jsoucna pouze ve slučitelnosti esenciálních znaků, porušuje se zákon kontrárnosti, který je mezi potencí a aktem: je-li jeden, není druhý a naopak. Jenže vzniklé jsoucno je nadále bezrozporné! Bezprozpornost je proto pouze nutnou podmínkou vzniku jsoucna, jeho logické možnosti. Ta spočívá v modu, který má esenciálně určené jsoucno s existenční kapacitou jakožto možné – v myšlení. Je tedy nutné rozlišit více modů existence a díky tomu neplatí verze existenciálního monismu, který zastávají citovaní autoři – že totiž universum diskursu zahrnuje pouze aktuálně existující věci.

K Tichého pojetí predikace existence jako predikace de dicto – o úřadu, bych měl jen malou poznámku. Položme si otázku, co je to úřad. Tichý říká: „Je-li dán určitý úřad, možný svět wačasový okamžit t, pak buď jedno určité individuum tento úřad ve w a t zastává, nebo tento úřad není ve w a t obsazen. Úřad tedy indukuje parciální dvouargumentovou funkci z možných světů a časů do množiny individuí.“ Okousek dál praví důležitou věc: „Pojem parciální funkce ze světů-časů do množiny individuí může proto sloužit jako explikace pojmu úřadu.“ Z toho, co zde Tichý říká, plyne zcela jasně, že úřad je také nějaké jsoucno. Mám proto dojem, že se tento logik dostává do regresu. Jestliže existence se predikuje de dicto , musí existovat úřad, oněmž, budeme-li pravdivě predikovat existenci, platí, že jeho nositeli jsou – opět úřady, tentokrát nějaké nižší, objektové, úrovně, jako třeba úřad současný francouzský král . Chceme-li však tento metaúřad odlišit od nicoty a také od ante-stavu, ve kterém by byl pouze jako možný, musíme mu pravdivě přidělit predikát existence. Jenže – podle hypotézy úřadů bychom museli vytvořit jakýsi metemetaúřad, o němž by pravdivá predikace existence znamenala, že je obsazen naším metaúřadem; jenže ... amůžeme pokračovat do nekonečna. Regres in infinitum ruší smysluplnost hypotézy úřadů a rozporem se vyvrací. Rozpor spočívá v tom, že vezmeme-li úřad jako pojem, individuální akt vědomí, zařazujeme jej, predikujemeli o něm existenci, explicitně do rozsahu pojmu „pojem“, který jakožto mající rozsah a vzniklý musí mít také existenci – tu mu však implicitně upíráme, protože ho pouze subsumujeme pod nějaký další metapojem.

Doufám, že předchozí úvahy dostatečně ozřejmily, že existence je základní akt každého jsoucna, který nemůžeme chápat ve smyslu pouhého výskytu. Úvahy, inspirované realistickým řešením problematiky objektivního obsahu obecnin (sporu o univerzálie se budu věnovat v příštím článku) nás navíc dovedly k závěru, že určitým způsobem existují i jsoucna, která není možné hledat v našem světě jako konkrétní předměty – existuje tedy i pegas; od takové Eiffelovy věže se liší modem existence.

Hlubší vhled do problematiky modů existence by požadoval soustředěnější ontologické zkoumání, na které zde není místo. Na závěr prvního bodu analyzujme optikou nově získaných poznatků o povaze existence větu b existuje , která má být tautologií, nebo kontradikcí. Vezměme, že je pravdivá. Potom nám říká, že jsoucno, zastoupené vlastním jménem, je ve stavu reálné existence – že neexistuje ani intencionálně, ani jako logická možnost, ale jako extramentální jsoucno. Naopak, je-li věta nepravdivá, odpírá se jsoucnu reálná existence, nic víc a nic míň. Nepravda přidělení je totiž pravdou odnětí predikátu. Zacházení s existencí vyžaduje určitou obezřetnost. Na rozdíl od rodů nebo druhů se totiž existence nepřiděluje subjektu univokálně, ale analogicky. Stejné slovo „existence“ zastupuje pojem, jehož obsah se přiděluje každému jsoucnu jinak.

Ad 2. K prvnímu odstavci, ve kterém se mluví o singulárních existenčních výrocích majících jako subjekt pravé vlastní jméno ve smyslu Russellova vymezení, je třeba říci, že nejsou triviální ani tautologické. Triviální a tautologické by byly, kdyby platil existenciální monismus, podle nějž universum diskursu zahrnuje pouze aktuálně existující věci. Předchozí argumentace tuto hypotézu nepotvrdila, takže řeknu-li toto existuje , přiznávám jsoucnu označeném deiktickým výrazem toto aktuální, extramentální existenci. Protože to není jediný modus existence, ve kterém se jsoucno může nacházet, nejedná se o triviální výrok.

Je-li subjektem výroku nepravé vlastní jméno, je možné argumentovat více způsoby. Víme, že podle Russellovy deskriptivní teorie vlastních jmen zastupuje nepravé vlastní jméno určitou deskripci. Když pak říkáme např. Aristotelés existuje , znamená to podle Russella, že určitá deskripce, která je nepravým vlastním jménem zastoupena, má neprázdný rozsah. Mohli bychom namítnout, že se zde projevuje neblahá moderní tendence absolutizovat jazyk na úkor myšlení, vedoucí k problémům, které se zde pokoušíme zdlouhavě řešit. Artikulovaný zvuk nebo psaný výraz, který má konvenčně funkci vlastního jména, je instrumentálním znamením (musí být napřed poznáno, než může odkazovat jako znamení k jinému – signum quod ), jehož bezprostředním designátem je pojem. Pojem, jak víme, zpřítomňuje přímo poznaný objekt, který determinuje jeho obsah. Proto tvrzení o tom, že nepravé vlastní jméno (v Russelově terminologii) zastupuje určité deskripce, můžeme s ohledem na realistické řešení problematiky pojmů odmítnout. Jenže mnoho předpokladů, námi v této pozici nutně předpokládaných, není možné v krátkém článku rozvádět a případný oponent je nemusí přijmout. Je tudíž vhodné pokusit se argumentovat tak, abychom vycházeli z co nejmenšího množství premis, které by mohly být předmětem sporu mezi klasickým a analytickým filosofem.

Vyjděme z jediné základní premisy (Russellova deskriptivní teorie vlastních jmen je správná), a domýšlejme důsledky. Russellova deskriptivní teorie vlastních jmen je správná; smysl vlastního jména A je dán deskripcí D; tvrzení A je D je analyticky pravdivé (analytickou pravdivost zde chápu tak, jak je to v analytické filosofii běžné). Jenže ve skutečnosti tvrzení A je D je nahodilé; deskriptivní teorie vlastních jmen je nesprávná. Přibližme si argument pomocí příkladu. Jestliže jméno Platón zastupuje deskripci nejnadanější Sókratův žák , je podle logiky teorie výrok Platón byl nejnadanější Sókratův žák analyticky, nutně pravdivý. Jinými slovy, není možný svět, ve kterém by Platón nebyl nejnadanějším Sókratovým žákem. To však evidentně není pravda, je docela možné představit si svět, ve kterém byl nejnadanějším Sókratovým žákem někdo úplně jiný a Platón třeba vůbec nebyl filosofem. Deskriptivní teorie vlastních jmen je mylná, a protože z toho plyne, že vlastní jméno referuje přímo k objektu (zprostředkovanému pojmem), predikujeme v singulárních existenčních výrocích existenci (reálnou, intencionální) přímo o individuích.

Ad. 3. Zbývá nám poslední problém, kterým jsou generální existenční výroky, v nichž se vypovídá specifická existence. Jak víme, podle Russella se nekryje subjekt logický se subjektem gramatickým, a proto vypovídání existence v tomto případě opět není vypovídání o jedincích, ale o pojmu, totiž o tom, že má neprázdnou extenzi. Mohli bychom uplatnit stejnou námitku, kterou jsme uplatňovali proti Tichému upojmu úřadu jako jsoucna, individuálního aktu vědomí. Můžeme stručně argumentovat také jinak. V pozadí Russellovy námitky podle mého názoru stojí způsob, jakým moderní logici analyzují subjekt generálního výroku. Domnívají se, že výraz, např. všichni mravenci není sémantickou jednotou a nemůže k ničemu extramentálnímu odkazovat. Nic takového jako všichni mravenci přece neexistuje!

Vzpomeňme si, že naše myšlení probíhá v pojmech, které zprostředkovávají rozumu kontakt s realitou. Každý pojem má obsah a rozsah; obsah pojmu je determinován jsoucnem, pojmem rozumu zpřítomňovaným. Rozsah pojmu je oblastí přidělitelnosti obsahu pojmu jsoucnům, které jsou členy rozsahu. Je-li pojem na místě logického subjektu v soudu, může se specifikovat, jakým členům rozsahu pojmu se bude obsah predikátu přidělovat. Výraz každý nebo všichni znamená, že obsah predikátu se přiděluje (distributivně) všem členům rozsahu subjektu – jednotlivým jsoucnům. A protože víme, že existence je základní akt každého jsoucna a můžeme ji jedincům bezrozporně predikovat, můžeme eo ipso predikovat existenci i jedincům, kteří jsou v rozsahu obecného subjektu.

Prosíme čtenáře, aby si v minulé části tohoto příspěvku na straně 101 doplnili do následující věty symboly kvantifikátorů: Z Leibnizova principu identity, který je ekvivalencí x y (x=y = F (Fx = Fy)), vyplývá princip nerozlišitelnosti identických věcí aprincip identity nerozlišitelných věcí, v jazyce predikátového kalkulu druhého řádu x y( F(Fx = Fy)= x=y).

Chyba vznikla z technických důvodů, autorovi i čtenářům se omlouváme (pozn. red.).