Skrytá filosofie manažera úspěšného života – Díl II.

Roman Cardal

V Distanci 1/17/2014 jsme se zabývali prvními dvěma principy, které podle S. R. Coveye leží v základech efektivního lidského jednání. V tomto čísle se zamyslíme nad třetím principem, o němž se americký autor v námi komentovaném díle zmiňuje. 1)

Třetí návyk – to nejdůležitější na první místo

1. Osvobozující účinek dobrých návyků

Třetí návyk má u těch, kteří si ho osvojili, způsobit, že ve svých rozhodováních vždy kladou to nejdůležitější na první místo. S. R. Covey ukazuje, jak těsně navazuje na předchozí dva návyky a jak společně s nimi tvoří základ toho, co nazývá „soukromé vítězství“. Když totiž člověk jedná podle těchto principů, je nezávislým aktérem svého života a má plnou kontrolu nad svými vnitřními hnutími.2)

Můžeme si všimnout, že při prezentaci tohoto návyku Covey mluví o „instinktivním, nenuceném uplatňování návyků 1 a 2“. Na druhé straně nepřestává u adeptů skutečně efektivního jednání vyzvedávat roli svobodné vůle.3) Nejsou to dvě věci, které nejdou dohromady? Instinktivnost a nenucenost jsou rysy takového chování, které probíhá naprosto spontánně a bezděčně. Význam vůle však Covey spatřuje v tom, že zosobňuje sílu schopnou překonat velké překážky jak vnitřního, tak vnějšího charakteru. Tyto překážky mohou být různé. Může jít o vrozené fyzické, psychické či mravní dispozice, může jít o povahu prostředí, do něhož se rodíme a v němž vyrůstáme. Někdy ale nejsou překážky našeho jednání trvalé, vynořují se náhle. Aniž jsme s tím počítali, objeví se nenadále nějaká nečekaná nepříznivá okolnost. K překážkám efektivního a úspěšného konání patří samozřejmě i naše špatné návyky. Ty nás svazují a jejich gravitační síla stahuje naše jednání do koridoru, který jsme si sami vymezili svými předešlými akty. Nestíhám-li svoji práci, protože jsem navyklý vstávat pozdě, musím ve svém rozhodnutí začínat den mnohem dříve každodenně čelit vlastnímu tíživému psychosomatickému požadavku prodloužit si pobyt v teplé posteli ještě o něco déle.

Koho jisté skutky stojí velké vypětí vůle, ten nejedná instinktivně a nenuceně. Instinktivnost a nenucenost je lehkostí, která nenaráží na žádný odpor. Volní boj s vnitřními a vnějšími obtížemi naopak doprovází takový způsob konání, k němuž se musíme nutit. Tedy žádná nenucenost! Když na někom oceňujeme jeho spontánnost, říkáme, že se chová naprosto přirozeně. Přirozenost je totiž zdrojem instinktů. Bojíte se jít s bolavým zubem k zubaři? Snažíte se co nejdéle oddálit svoji návštěvu v ordinaci? Možná to není rozumné, ale někdo vám s pochopením může říct, že je to přirozené. Člověk se totiž přirozeně, bezděčně, spontánně vyhýbá nepříjemným věcem. Nebo vám vadí, že vám kolega v práci několik hodin denně kouří přímo pod nos? Jste proto terčem jeho uštěpačných poznámek o vaší netoleranci? Každý soudný člověk vám řekne, že vás naprosto chápe. Jestliže vás cigaretový kouř obtěžuje, není nic přirozenějšího než instinktivní odpor vůči němu.

Spontánní a nenucené reakce jsou běžné, spontánní a nenucené činy už o něco méně. Jestliže volní úsilí zavádí do jednání jistou nucenost, zdá se, že odstraněním vůle bychom mohli docílit vysokého stupně instinktivnosti. Tak je tomu u zvířat, anebo třeba i u dětí. Někteří lidé se upínají ke svým domácím mazlíčkům a tvrdí, že na rozdíl od lidí jsou zvířata upřímná a věrná. Ničím špatným vás nepřekvapí. Mají své zaběhlé způsoby chování, a pokud s nimi jednáte dobře, máte prakticky stoprocentní jistotu, že vaši přízeň oplatí stejnou mincí. Podobně se i děti vyznačují vysokou mírou spontánnosti. Jejich intelektuálně-volní život není ještě natolik vyvinutý, aby přicházející podněty dokázaly vnitřně zpracovávat a reagovat na ně s nadhledem. Lásku opětují láskou, nezájem nezájmem a nenávist nenávistí.

Jak tedy může návyk č. 3 zajišťovat „instinktivní, nenucené uplatňování návyků 1 a 2“, když v něm volní činnost hraje klíčovou roli? Rozhodující je, že máme co dělat s návykem. Velcí filosofové nad tímto problémem mnoho přemýšleli a rozluštili ho s uspokojivou jasností. Úsilí, nucenost a nespontánnost jsou charakteristické pro fázi, v níž návyk teprve získáváme. V těchto momentech musíme zápasit s různými překážkami, se špatnými sklony a návyky, s těžko zdolatelnou nepřízní okolností. Bolest, únava a neradostnost jsou průvodními znaky takového jednání. Chcete se zbavit závislosti na kouření a alkoholu? Chcete získat návyk zvládat stresové situace bez cigarety v ústech a bez sklenky brandy? Čím déle jste se ve vypjatých chvílích uvolňovali cigaretou a alkoholem, tím více ztěžka se bez těchto opor obejdete i v budoucnu. Rozhodnete-li se čerpat sílu k zvládání pracovních a životních obtíží z jiných zdrojů, budete muset nejprve ze sebe setřást tuto starou zátěž. Zvyk je železná košile, říká trefně lidová moudrost. Když jste si tuto košili oblékali, vůbec ještě ze železa nebyla. Zpočátku byla hezky vláčná a měkká. Teprve časem poněkud ztvrdla a nyní se z ní máte dostat ven. Prakticky se v ní nemůžete hnout, dovolí vám jen velmi omezené pohyby. Můžete napínat svaly, jak chcete, ale vaše síla zdaleka nestačí k tomu, aby tvrdý krunýř praskl a spadl vám k nohám. Máte pouze jedinou šanci. Tak jako povrch „košile“ získával svoji nepoddajnou strukturu pomalu a postupně, tak musíte zase pomalu a postupně tuto její strukturu narušovat, až změkne natolik, že ji budete moci vysvléct. Proto Covey tolik zdůrazňuje nezbytnost trpělivosti. Přepsat v sobě „stará paradigmata“ jednání vyžaduje mnoho času a úsilí.

Odměna je ale v dohledu. Co vás zpočátku stojí mnoho úsilí, co nejprve není vůbec nenucené, to se díky vytrvalosti a neustálým opakováním stává vaším novým návykem. Návyk s sebou nese inklinaci, sklon, nutkání k jednání určitého typu. Byli jste dříve zvyklí kouřit? Pak jste v určitých momentech pociťovali silný psychický nátlak, který vás doslova pudil k zapálení cigarety. Vzpírat se proti tomu váš vnitřní stav nepohody jenom zhoršovalo, takže jste prvním vdechnutím kouře pocítili hlubokou úlevu. Nyní jste naštěstí v jiné situaci. Navykli jste si zvládat obtíže života bez nikotinu. Činíte tak mobilizací své vůle a schopností. Máte sklon aktivizovat svoje vlastní, vnitřní zdroje síly a nepotřebujete k tomu vhánět do plic škodlivé látky. Poněvadž to odpovídá vašemu získanému sklonu, máte potřebu jednat právě popsaným způsobem. Saturace potřeby jde ale ruku v ruce s uspokojením. Čeho jste kdysi dosahovali s cigaretou, nyní dosahujete bez ní.

Než jste se naučili řešit problémy bez kouření a alkoholu, stálo vás to hodně sil. Vaše vůle pracovala v kritických chvílích pokušení (pod tlakem starých návyků) na plné obrátky. Nyní se vše, co se ve vašem nitru odehrává, bez odporu podřizuje rozhodnutí vaši vůle. Už nesvádíte nelítostný vnitřní boj, jehož výsledek není vůbec dopředu jasný. Stačí jeden pokyn vůle a vše běží v souladu s tím, co si skutečně přejete. Filosofický pohled na věc naši zkušenost dobře postihuje. Jednání v souladu s návyky je automatizované. To znamená, že vše běží jakoby samo od sebe. Nenarážíte přitom na staré překážky a omezení, protože ty už byly odstraněny. Dokladem toho je fakt, že konáte prompte, faciliter et delectabiliter, jistě a hbitě, s lehkostí a hravostí, s radostí a vnitřním uspokojením.4) Návyk je qualitas difficile mobilis, získaná kvalita, která je v nás natolik zakořeněná, že ji lze odstranit jenom těžce a v dlouhém, namáhavém procesu sebepřekonávání.

Na konci tohoto procesu už není mezi aktivitou vůle a spontánností konání žádný rozpor. Získaný návyk je jako autopilot, který řídí vaše reakce a udržuje směr vašeho života k cíli, který jste do řídícího programu (návyku) sami vložili.

Analogie a přirovnání mají za úkol ilustrovat a ozřejmovat. Mají však také svoje limity. Když jsme své návyky přirovnali k programu autopilota, osvětlili jsme tím automatičnost námi získaného (svobodně naprogramovaného) způsobu chování. Autopilot řídí letadlo a k údajům, které musí mít k dispozici, jsou též údaje o cílové destinaci letu. Tím může být Londýn, Řím, Tokio, New York, Buenos Aires atd. Lidské jednání také může směřovat k velmi různým cílům. Mohou jimi být cíle osobní, rodinné nebo pracovní. Dosažení každého z nich je vázáno na určitá pravidla, která je nutno při cestě za nimi dodržovat. Covey ale svým čtenářům ukazuje, že specifické činnosti člověka (jeho role rodiče, spoluobčana, manažera, učitele atd.) jsou zavzaty do širšího kontextu lidského života. Viděli jsme, že každý z nás vykonává určitou profesi a přebírá různé sociální role, přitom však je každému z nás společné, že jsme lidé a že musíme navzdory různosti našich specifických a speciálních zaměření také jednat jakožto lidé. Jak je to s cíli v tomto „obecně lidském“ ohledu? Existují nějaké cíle, které jsme jakožto lidé vázáni dosáhnout už jenom proto, že jsme lidé? Anebo tak jako při našich cestách po světě můžeme volit, zda poletíme do New Yorku, Pekingu či Dubaje, můžeme rozhodnout o tom, k jakému cíli zaměříme náš život? Samozřejmě že můžeme - a pluralita „životních rozvrhů“ lidí o tom naprosto výmluvně svědčí. Problém ale leží trochu jinde. Nemůže se stát, že si zvolíme špatnou destinaci naší životní cesty? Zdá se, že není nic špatného letět do New Yorku nebo do Soulu. Záleží ale pochopitelně na tom, za jakým účelem do těchto míst cestujeme. Jestliže jsem zaměstnanec firmy X a mám za úkol projednat určité otázky se zástupci této firmy v New Yorku, pak svůj úkol nesplním, když namísto do N.Y. poletím do Soulu. Přeneseno do roviny lidských životů nakolik jsou lidské to znamená položit si následnou otázku: Co když jsme naší lidskou přirozeností povoláni k úkolu X, který je možné splnit jen prostřednictvím typů voleb A,B,C,D…, a ne prostřednictvím typů voleb E,F,G,H…?

2. Filosofické prohloubení

Stojíme před prastarým filosofickým problémem. Existuje nějaký smysl lidského života, který zároveň představuje cíl, k němuž máme směřovat, ať se nám chce či nechce? A pokud takový cíl existuje, jak je možné ho odhalit, jak souvisí s našimi speciálními životními rolemi a hlavně, jak uhájit tváří v tvář této predeterminaci našich životů svoji svobodu? Covey se této otázky dotýká, když v rámci výkladu návyku 3 rozlišuje činnost řízení od činnosti vedení. Řízení je věcí know how, je otázkou technologické zdatnosti, která umožňuje dosahovat co nejefektivněji stanovených cílů. Vedení se nezabývá procesem dosahování cílů, ale jejich samotným kladením.5) Je jasné, že lze rozlišit dobré a špatné řízení, stejně tak jako existuje dobré a špatné vedení. Můžete mít skvělé řízení při současném špatném vedení. Představte si koncentrační tábor. Jeho cílem je likvidace určitého druhu lidí a praktikování lékařských experimentů na vězních. Jde o dobré cíle? Není pochyb o tom, že nikoli. Řízení uvedeného „podniku“ ale může být velice efektivní a úspěšné. Činnosti jednotlivých aktérů procesu likvidace a experimentace jsou dokonale sladěny, vše běží podle stanovených plánů, normy jsou bezezbytku plněny, povstalé problémy jsou bez vážnějších komplikací řešeny. Kdybyste soudili jenom podle řízení tábora, museli byste uznat, že je vysoce racionální a bezchybné. Tragédií je, že veškeré lidské umění, talenty, vůle a technologie jsou nasazeny pro něco, co je špatné, ba v tomto případě přímo zločinné.

Něco podobného se odehrává i v lidských životech. Byli, jsou a jistě i budou lidé, kteří své mimořádné vlohy užívají k dosahování životních cílů, s nimiž se člověk s dobře formovaným svědomím nemůže ztotožnit. Covey se nezdráhá popsat diskutovanou problematiku silnými výrazy jako „smysl života“ a „životní filosofie“. Co tedy filosofie k dané věci říká a jakou filosofii má Covey v zádech?

Nechme stranou ty proudy filosofického myšlení, které pro jednoznačně uchopitelný smysl lidského života nedávají žádný prostor. Covey nepřipouští možnost absurdity našich životů. Jeho základním předpokladem je naopak smysluplnost existence. Zároveň si je ovšem vědom, že tento smysl není něčím, co by bylo lehce spatřitelné. Je ho nutné teprve odhalovat a proces hledání nás může stát i celá desetiletí našeho života. Když se pak konečně objeví na horizontu myšlení hledajícího, nemusí se ještě skvít ve zcela jasném světle. Čas od času se opět může vnořit do těžko průhledných temnot. Kontakt s ním se nepodobá kontaktu, který má naše mysl s matematickými větami. Ty jsou jasné, a kdo zná jejich obsah, snadno si je ve své mysli dle libosti reprodukuje. Jejich smysl je bezproblémově pochopitelný. Smysl života problýská v našem myšlení, ale potřebuje ještě podporu stran naší dlouhodobé zkušenosti. Je třeba ho verifikovat, neboť jen to může být smyslem lidské existence, co se prověřuje životem, navzdory teoretickým pochybnostem, které v nás spletitost konkrétních události často vyvolává.

Covey je i v tomto ohledu Sokratovým žákem. Důraz na hledání patří k nejvýraznějším rysům Sokratovy osobnosti. Platónovy dialogy, díky nimž byl „obraz“ Sokratova ducha zachován i pro následné generace, o tom svědčí prakticky každým řádkem. Jedna z krásných scén dialogu Ústava líčí houževnatý spor Sokrata se sofistou Trasymachem. Praktický politik Trasymachos je účasten rozpravě o spravedlnosti, kterou mezi sebou vedou aténští občané seskupení okolo Sokrata. Diskuse se velmi protahuje, zvláště proto, že Sokrates koriguje a zpochybňuje všechny návrhy k povaze spravedlnosti, jež jsou během debaty vyslovovány. Trasymachos zpočátku jen mlčky naslouchá, ale záhy mu dojde trpělivost. S nečekanou prudkostí se oboří na Sokrata a obviní ho z nekonstruktivního přístupu k problému, díky němuž torpéduje všechny předložené návrhy řešení. Sám vznese požadavek, podle kterého se má o této věci jednat rychle a rázně, bez zbytečných průtahů. Je třeba hbitě stanovit, co je spravedlnost, a vyvodit z toho konkrétní důsledky pro politickou praxi. Když se Sokrates vzpamatuje z překvapení, které mu způsobila prudkost Trasymachovy slovní agrese, začne zdlouhavý a nepřímočarý postup při hledání povahy spravedlnosti obhajovat. V zásadě říká, že problém není vůbec tak jednoduchý, jak si Trasymachos naivně představuje, a že je při jeho řešení ve hře základní rozvrh lidské existence - neboť pochopení toho, co je spravedlnost, je zároveň výzvou ke spravedlivému způsobu jednání, takže vlastně jde o nalezení základní orientace pro celý lidský život. Diskuse se proto i nadále ubírá přes četné peripetie, aby teprve po dlouhé době vyústila ve skicovité postižení mnohovrstevnaté a komplexní struktury spravedlnosti.

V pečlivém zvažování důvodů pro a proti povaze spravedlnosti se projevuje vážnost situace. Tradice sokratovského myšlení přichází s vizí zacílenosti života. Normálně uvažující člověk se snaží jednat účelně a zodpovědně. Když něco koná, je schopen zodpovědět otázku po tom, proč to dělá. Důvodů, proč konáme to či ono, může být bezpočet. Mnoho filosofů - a Sokrates k nim rozhodně patří - však tvrdí, že existuje poslední důvod (poslední cíl, poslední účel), pro nějž činíme, cokoli činíme. Někdo právě tvrdě pracuje, někdo si pohodlně hoví v posteli, jiný spěchá na dohodnuté setkání atd. – ti všichni navzdory rozdílnosti svých činností sledují stejný poslední cíl. Co je oním cílem? Sokrates ho nazývá eudaimonií. Jde vlastně o „dobré rozpoložení mysli“, jiným slovem o štěstí a životní spokojenost. Každý chce být ve svém životě šťastný a spokojený, anebo, zvolíme-li Coveyho slovník, úspěšný a efektivní. To je cíl společný všem lidem.

O právě řečeném nemůže být rozumných pochyb. A přesto tímto tvrzením vstupujeme na pole, které je doslova zarostlé ostrým trním závažných problémů. Je-li tomu totiž tak, jak jsme uvedli, pak je divné, že ve skutečnosti je tak málo lidí šťastných. Vždyť pokud každý člověk opravdu chce dosáhnout štěstí, proč ho ne každý také dosahuje? Jestliže chci jít na procházku, jdu na procházku a uspokojím tím svoji vůli. Jestliže chci jít do kina, jdu do kina a bez velkých odkladů si splním své přání. Tak by to mělo být i se štěstím – jestliže chci být šťastný, pak jednoduše musím učinit to, co mi štěstí přinese. Kde je tedy nějaká potíž? Možná je složité na tuto otázku odpovědět, ale dostatečně jasně nás o věci zpravuje naše běžná životní zkušenost. Když se chci občerstvit pobytem v přírodě, vím s jistotou, že procházka je k tomuto účelu vhodná. Když se chci pobavit scénami svého oblíbeného komika, nebudu zklamán, když zhlédnu film, v němž hraje hlavní roli. Ale když chci být šťasten? Co konkrétního mám učinit pro saturaci této své tužby? Základní návod se snadno nabízí. Budu šťastný, když se budu cítit dobře. Budu se cítit dobře, když budu dělat, co mám rád. Takže se mohu ihned pustit do toho, co mám v oblibě.

Vyzkoušejte uvedený recept a poměrně brzy zjistíte, že nefunguje. Skrývá v sobě totiž minimálně dvě úskalí. Za prvé je prakticky nemožné, abyste neustále dělali, co máte rádi. Život s sebou přináší určité povinnosti, které musíme konat i přesto, že je konáme neradi. A pokud bychom se těmto povinnostem chtěli v souladu s výše naznačeným receptem vyhnout, nahromadí se v našem životě tolik problémů, že se s nějakou spokojeností budeme muset na hodně dlouho rozloučit. Za druhé, naše city jsou nestálé. I když víme, v jaké situaci a při jaké činnosti se cítíme dobře, může se stát a skutečně se to také stává, že se i tehdy začneme cítit ne úplně spokojeni. Naše hobby je sice skvělá věc, ale ne zas natolik, aby splnilo všechna naše přání.

Filosofové rozvíjející Sokratův odkaz chápou člověka jako bytost, která se nemůže spokojit jen tak s něčím. Jejich názory na člověka mohou někdy vyvolávat až husí kůži. Někteří dokonce říkají, že v tomto světě stejně neexistuje nic, co by v nás rozptýlilo neodbytný pocit nespokojenosti, který se mnohdy skrývá pod maskou ostentativně exhibujícího štěstí. Štěstí, říkají tito filosofové, musí mít podobu konkrétní přítomnosti všech relevantních dober, jež nás v životě uspokojují vždy jen částečně a jen po omezenou dobu. Životní naplnění očekávají od toho, co vyjadřují obratem congregatio omnium bonorum – plné syntézy všech dober. V této perspektivě máte jenom dvě možnosti.

Ta první spočívá v rezignaci. Protože v životě máme co do činění pouze s konečnými dobry, je třeba to vzít na vědomí a nemalovat si nějakou nereálnou, ideální podobu naší existence. Znamená to uvědomit si, že všechny své tužby stejně nikdy nenaplníme, takže nejschůdnější variantou je životní realismus, díky němuž se spokojíme s tím, co nám život připraví a co svými omezenými silami můžeme dosáhnout.

Takových „realistů“ běhá po světě spousta. Aniž si to uvědomují, vystavují se poměrně velkému nebezpečí. Jejich realismus může jít až tak daleko, že přestanou vidět možnosti, které jim život nabízí a spokojí se s málem, zatímco by od života mohli oprávněně očekávat mnohem více. Ve filosofii i v psychologii se v této souvislosti užívá obrat „problém adaptovaných preferencí“ a bývá často ilustrován na Ezopově bajce o lišce a plodech na stromě. Jednoho dne liška spatří na stromě vysoko nad sebou vábné plody a ovládne ji silná touha plody utrhnout a sníst. Jenže větev je příliš vysoko a všechny snahy lišky o dosažení na ni jsou marné. Když liška konečně pochopí, že předmětu své touhy nedosáhne, vyrovná se s nepříznivou situací tak, že adaptuje svoje přání. V sebeobranném psychologickém manévru proti vlastnímu zklamání začne sebe sama přesvědčovat, že ony plody budou určitě stejně kyselé a nedobré, a že tedy po nich vlastně vůbec netouží. Jinými slovy, liška vyškrtne touhu po plodech z rejstříku svých přání a tím se vnitřně uklidní. Nenaplněný sen, zdroj vnitřní nespokojenosti, přestává pro ni být snem, a proto mizí i doprovodné nenaplnění.

Filosofové poukazují oprávněně na to, že tento psychologický „realismus“ může vést až k absurdním životním postojům. Příkladem je otrocká existence lidí v totalitních režimech. Jejich svoboda je dramaticky okleštěna, protože škála jejich možných voleb je ostře zredukována. Nemohou říkat, co si myslí a nemohou konat, co si přejí. Aby ztlumili svoji nespokojenost, přesvědčí sami sebe, že mají všechno, co mohou mít. Ideologie totalitního režimu jim v tom vydatně pomůže. Proto se může stát, že se tito lidé nakonec necítí zase až tak špatně, adaptují se na situaci a žijí docela spokojený život. Kdo se ale na věc podívá objektivně, nemůže přehlédnout, že „občané“ takového státu žijí v permanentním sebeklamu a že rezignovali na možnosti, které pro ně sice nejsou bezprostředně dostupné, ale na které mají právo. Na co jediné nemají právo, je právě rezignace na tyto preference.

Tím se dostáváme k třetímu důvodu, který ukazuje, proč výše naznačený „recept na štěstí“ v posledku selhává. Jedna věc je konat, co mám rád, druhá věc je povaha toho, co konám. Co když nalézám své uspokojení v činnostech, které jsou objektivně špatné? Jedna ze zásadních námitek proti utilitaristické etice a proti utilitaristické politice poukazuje na to, že nestačí podporovat to, v čem lidé prožívají svou spokojenost. Dejme tomu, že si politická strana s utilitaristicky koncipovaným programem zvolí za cíl politického snažení dosažení spokojenosti maximálně možného počtu občanů. V tom zůstává věrná svému pragmatickému krédu. Ve starém Římě byl lid spokojen, když mu byly zajištěny chléb a hry. Jaké hry? Gladiátorské souboje, trhání křesťanů a válečných zajatců dravou zvěří apod. Tuto podívanou s uspokojením sledovaly desetitisíce obyvatel Říma, což bylo v tehdejší době významné procento jeho obyvatel. Vládnoucí garnitura tím získávala cenné „politické body“. Bylo to ale v pořádku? Nemohlo by se něco podobného stát i v naší moderní době?

Proto je důležité dbát o povahu cílů, které si klademe a kterých chceme dosáhnout. Není zkrátka jedno, co se nám líbí a co nám přináší uspokojení. Covey vyzvedá na první místo etiku charakteru, což je kvalita lidské vůle, již nelze získat jakoukoli činností. Když budete tvrdě a svědomitě plnit své úkoly pracovníka koncentračního tábora, nestane se z vás zřejmě charakterní člověk, ačkoli budete vykazovat vysoký stupeň disciplíny, sebevlády a profesního umu.

K prvním krokům filosofické etiky patří rozlišení životních rozvrhů a orientací. Lidé hledají své štěstí v různých věcech a v různých způsobech života, protože nabídka možností šťastného života je opravdu bohatá. Filosofie se snaží situaci zpřehlednit a soustředí se na určité typy životů, které jsou dány základními cíli, k nimž jejich aktéři směřují. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že štěstí je nutné hledat v uspokojování tělesných potřeb a žádostí. Škála tohoto postoje může být široká – od brutální stimulace tělesných choutek s jejich následným ukájením až po klidné a umírněné uspokojování základních tělesných potřeb epikurejského stylu. Jiní dávají přednost satisfakci v rovině duševní – klidu, pohodě, radosti z cestování, zábavě, estetismu. Jsou ovšem i lidé, které nic ze jmenovaných lákadel nevábí natolik, aby jim ve svých životech podřídili vše ostatní. Míří totiž výše, k hodnotám, které lze považovat za duchovní – k poznání určitého typu, ke službě druhým. Proto jim před očima září druhá možnost, o jejíž existenci jsme se před chvílí zmínili. Jejich realismus je životním optimismem, který nevyhasíná ani v podmínkách nedostatku a dočasného neuspokojení. Hledí do větší dálky než prorokové bezútěšné časovosti lidské existence.

Jsou všechny rozvrhy lidské existence stejně hodnotné? Stojí na stejné úrovni životy jedinců, z nichž jedni činí vše proto, aby si učinili život pohodlný kumulací bohatství, a to i na úkor těch druhých, jiní pak neztrácejí ze zřetele potřeby svých bližních a jsou schopni kvůli jejich respektu i vlastního sebeomezení? Jakou odpověď dostaneme, záleží na tom, kde po ní budeme pátrat. Kdybychom se orientovali podle spontánního přesvědčení naprosté většiny z nás, museli bychom přisvědčit, že mezi životy naznačených skupin je výrazný rozdíl. Se sympatií totiž oceňujeme všechny, kdo dokáží překonat vlastní sobectví a dát prostor k realizaci i jiným. Naopak sebestřednost a egoismus odmítáme jako něco nehezkého. Proč v nás altruismus vyvolává souhlas, zatímco sobectví odpor? K těmto takřka instinktivním postojům jsme se dopracovali na základě každodenní zkušenosti. Setkáme-li se se sobeckým člověkem, ihned rozpoznáme, že se chová nespravedlivě, protože svým jednáním upírá druhým to, na co mají právo. Když se sobecky chováme my sami, naše svědomí nám to jen tak neodpustí – trpíme výčitkami, protože si uvědomujeme, že jsme dali sobě před druhými větší přednost, než bylo správné, a že tím druzí utrpěli škodu, třebaže si to ani sami nemusejí uvědomovat. Jinak je to v případě altruistického přístupu. Člověka, který se ohlíží na naše potřeby a vychází jim podle svých možností vstříc, si automaticky vážíme. Dokážeme-li se přemoci a podat druhým pomocnou ruku, býváme za to odměňováni „hřejivým pocitem“ v našem nitru.

Zavítáme-li ale do současných vzdělávacích institucí, situace se rázem mění. Panuje v nich zcela jiný duch. Jistě, i tady se setkáte s výklady o tom, že druhé je nutné respektovat. Dokonce to patří k nejsilnějším ideologiím zastoupeným na katedrách nejrůznějšího druhu. Dozvíte se například, že nerespektování všeho jiného je xenofobií. A přesto se ocitáme na úplně jiné lodi, než na jaké se plaví Covey. Jak to? Současné, postmoderní myšlení vidí v „altruismu“ pouze jednu z možných svobodných voleb člověka. Zatímco Covey trvá na tom, že principy zajišťující altruistické soužití lidí jsou věčné, obecně platné, nutné a pravdivé, uznávaní intelektuálové současnosti jdou na věc z druhého konce. Jelikož podle nich nic jistého, nutného, obecného a pravdivého neexistuje, jsou principy harmonické skupinové koexistence výsledkem vzájemné dohody, společenského diskurzu, právě převládající preference členů společnosti. Když už lidé mají na něco právo, není možné mluvit o právech přirozených, protože přirozenost člověka je prý starou, dnes již překonanou metafyzickou fikcí. Vystačíme si s tzv. právem pozitivním, s právem, které stanovujeme my lidé, s právem, na jehož respektu jsme se vzájemně dohodli. Když uznáme za vhodné, že daný právní řád je třeba změnit, tak to učiníme. A nemusíme se přitom ohlížet na nějakou přirozenost člověka. Naše svoboda a zodpovědnost jsou jediné zdroje, z nichž přitom můžeme čerpat.

S. R. Covey má bezpochyby za to, že sobecký způsob myšlení a jednání nemůže garantovat úspěšný život. V krátkodobé perspektivě se konfrontační a konkurenční styl meziosobního vztahování může vyplácet, z hlediska dlouhodobého se ale karty obracejí. Proč Covey vsadil právě na kartu altruismu a obrátil se zády k egoismu? Nemluví současná a vlastně i velmi úspěšná filosofie proti jeho názoru? Proč se v tomto bodě staví do pozice jejího oponenta? Nutno říct, že Covey si svou „plavbu proti proudu“ jasně uvědomuje. Není mu neznámo, že v jistých vlivných akademických kruzích by sklidil namísto uznání posměch. A přesto ze svého stanoviska necouvá – odvažuje se dokonce prohlásit, že vlivné moderní filosofie jsou mylné! V dnešním klimatu, v němž se kritika uznávaných autorit stíhá kletbou mediálního pohrdání, je to bezpochyby odvážné. Jak nás zpravují Platónovy dialogy, ne každá odvaha je opravdovou odvahou. Některé skutky nejsou odvážné, protože jsou nerozumně smělé, protože neobsahují tu správnou, rozumnou míru. Důvod Coveyho odvahy však leží v jeho realismu. Nepředkládá totiž jen jakousi svoji preferenci, nýbrž uvádí i argumenty ve prospěch platnosti své teze. V jednom momentě se dokonce blíží k argumentační strategii, kterou Aristoteles nazývá elenchos – konfutací, vyvrácením kontradiktorně protikladné antiteze. To znamená, že Coveyho vědomí správnosti vlastního výkladu o principech úspěšného jednání má dost silné základy.6)

Můžeme tedy rozhodnout ve prospěch jedné z alternativních odpovědí. Ne všechny rozvrhy lidské existence jsou stejně hodnotné. Primární hodnotou je pro člověka jeho štěstí, avšak ne vše člověku štěstí přináší. Zmíněné neférovost, podlost, příživnictví atd. nejsou zcela jistě cestami za tímto kýženým cílem.

3. Seberealizace není sebestředností

Vyplatí se ještě krátce setrvat u rozboru Coveyho přesvědčení, při němž jsme vedeni k hlubšímu filosofickému pozadí. Podle filosofické tradice, kterou s nebývalou silou založil Sokrates, spočívá úspěch a štěstí lidského života v jeho autentické seberealizaci. To zní dost moderně, o seberealizaci se dnes hovoří často. Nyní je nám už ale jasné, že v úvahu nepřichází jakákoli seberealizace. Pokud bych chtěl dospět k uspokojení svých tužeb parazitováním na práci ostatních, byl bych příživníkem a možný dočasný úspěch by byl v mém životě nakonec vystřídán zklamáním.

Sokrates byl skutečným objevitelem nových světů. Jeho filosofie se označuje jako humanistická, protože svůj zájem věnuje výhradně problému člověka. Tím se odlišuje od předchozí tradice, která se naopak zaměřovala na studium přírody a antropologické téma ponechávala stranou. Druhým významným momentem Sokratovy filosofie je to, že nahlíží člověka jako nehotovou bytost, jako někoho, kdo se má teprve uskutečnit. Toto uskutečnění je vloženo do rukou jednoho každého člověka, do jeho svobodných voleb, kterými má uskutečnit ne to či ono dílo ve světě, v němž žije, nýbrž primárně „dílo sebe sama“, sebe-realizaci.

V tomto projektu je člověk odkázán na jiné od sebe. Jednou z hlavních myšlenek antické filosofické etiky a politické filosofie je ta, že člověk dospívá k sobě samému oklikou přes jiné od sebe. Abych se stal sám sebou, potřebuji jiné. Proto Sokrates, Platón i Aristoteles nespatřují ve společnosti nehostinné místo vzájemných bojů a konfliktů, nýbrž naopak přirozené místo spolupráce a nesobeckého sdílení. Sobectví se jim jeví jako jeden z nejhorších způsobů sebepoškozování. Když ale člověk potřebuje k vlastní seberealizaci něco jiného, než je on sám, přichází důležité rozhodnutí, co nás vlastně může naplnit. Oněch jiných věcí, které slibují, že se jejich pomocí v našich životech prosadíme, že díky nim budeme úspěšní, že se v intenzivním zaobíráním jimi seberealizujeme, a tím pádem dobudeme štěstí, je mnoho. Aniž je to čtenáři patrné, S. R. Covey se ani v této položce nevychyluje z tradice založené Sokratem.

Sokrates byl ve své době radikální revolucionář a vzhledem k současnému stavu našeho vzdělání by jím byl určitě i dnes. Ve svých úvahách o možnostech seberealizace člověka postupoval asi takto. Úspěch a štěstí musí být něco, co je skutečně moje. Neboť jsou-li úspěch a štěstí jen jiným jménem pro moji seberealizaci, musí se jednat o něco, co je pevnou součástí mne samého. Z toho plyne, že z kandidatury na obšťastňující zdroje mohu ihned vyloučit všechno, co nepodléhá moci mé svobodné vůle. Je tolik věcí, do nichž lidé vkládají své životní naděje, avšak které můžeme velmi snadno ztratit. Je možné být šťastný díky něčemu, o čem vím, že mi to může být vzato? Protože Sokrates nezaměřuje jakékoli štěstí, nýbrž štěstí trvalé, logicky uzavírá, že jen něco trvalého může člověku zprostředkovat trvalé uspokojení a trvalou seberealizaci. Vsadili jste na své zdraví, krásu a sílu? Zakládáte si na své pověsti, moci a bohatství? Pak, říká Sokrates, stavíte svůj život na písku. Stačí strašlivě málo, a je veta po vašem zdraví, kráse, síle, slávě, moci i bohatství. Nic z toho totiž nemáte v moci své svobodné vůle. Jistě, mnohdy se k dosažení jmenovaných hodnot vyžaduje i nebývalé volní vzepětí, avšak jejich udržení už pod kontrolou nemáte. Proto se na tato dobra nijak nespoléhejte. Ne že by šlo o něco, čím by bylo třeba pohrdat. Sokrates považuje tyto nabídky za hodnotově neutrální. Mohou vám prospívat, ale mohou vám také škodit. Záleží, jak s nimi v životě naložíte, máte-li je zrovna k dispozici. Když z těchto věcí uděláte cílové hodnoty, zakládáte si na velký malér. Sokrates tvrdí, že jde pouze o prostředky, které nám umožňují dosáhnout cíle naší seberealizace. Přitom ale nejde o prostředky výlučné. Jsou totiž nahraditelné i svými opaky. Co se tím myslí? Tady se projevuje skutečný Sokratův radikalismus, který se však při bližším prozkoumání ukazuje být realismem. Podle slavného Platónova učitele můžete dosáhnout štěstí, seberealizace, úspěšného života i tehdy, „neusmála-li se na vás Štěstěna“ a neobdařila-li vás výše jmenovanými dobry. Ani nemoc, ani ošklivost, ani tělesná slabost, ani pohrdání, ani bezmoc, ani chudoba vás nemohou uvrhnout do neštěstí a nenaplnění.

Zdá se vám to přehnané? Kdo se zdravým úsudkem by mohl přijmout takový názor? Nedejte na první dojem a přemýšlejte. Tento názor je jediný skutečně přijatelný, neboť je konsekventním důsledkem vědomí metafyzické povahy člověka. Jelikož je člověk svobodnou bytostí, je autonomní, svébytný, ve svém jednání nezávislý. Všechny závislosti, do nichž se v plynutí let někdy i ne vlastní vinou postupně zaplétáme, jsou námi principiálně překonatelné. Naše svoboda je příslibem našeho budoucího štěstí. Jsme svobodní, abychom si vybrali, na čem zbudujeme vlastní existenci. Jsme svobodní, abychom si opravdu z vlastní vůle vybrali, v čem a s kým budeme hluboce spokojení. Proto jen to, co plně podléhá moci naší informované volby, v nás může navodit ten vnitřní stav, který nazýváme štěstím seberealizace.

Covey ukazuje, že štěstí se dosahuje životním nasazením vedoucím „z vnitra ven“. Od ničeho pouze vnějšího seberealizaci nečekejte. Samozřejmě se tím netvrdí, že k tomu okolní svět a druhé lidi nepotřebujeme. Opak je pravdou a přesně to jsme společně se Sokratem také zdůraznili. Předložené úvahy jen jiným způsobem ilustrují, že „vnějšek závisí na našem nitru“. Co se jedněm lidem jeví jako nepříznivá okolnost, je pro jiné vhodnou příležitostí k růstu do stavu seberealizace. Rozdíl mezi těmito lidmi leží v nastavení jejich nitra, anebo, jak tuto dimenzi Covey také nazývá, jejich charakteru. Naše volby, jež se uskutečňují v té nejintimnější hlubině našeho já, jsou posledním pramenem našeho úspěchu a radosti. Jejich trvalost vyvěrá mimo jiné i z toho, že pramení z něčeho, co je nezávislé na nahodilé proměnlivosti všeho, co leží mimo nás. Slovo nezávislost dobře vystihuje stav člověka, který neztrácí optimismus a celkovou pozitivnost vnitřního naladění ani tehdy, když se vše v jeho okolí hroutí.7) A k tomuto „okolí“ patří např. i děje v nás, které se vymykají naší plné kontrole, jako je třeba naše zdraví.

Osvojíme-li si naznačenou sokratovskou mentalitu, jež je vlastní i S. R. Coveymu, dokážeme zacílit náš život k hodnotám, na něž je opravdové spolehnutí. Vsaďte na zdraví a buďte si jisti, že neštěstí číhá přímo za dveřmi. Vsaďte na bohatství a se spokojeností se rovnou rozlučte. Vsaďte jen na to, co nic a nikdo nedokáže vyrvat z vaší moci. Staří filosofové pravé bohatství člověka popisovali obratem omnia mea mecum porto – všechno své (tedy i vlastní štěstí) nosím s sebou. Aby mne někdo a nebo něco učinilo nešťastným, musel by mne vymazat z existence, protože já a moje štěstí jsme tak spojeni, že jedno bez druhého nemůže být.

Covey se dotýká i dalšího aspektu problematiky, která starým filosofům nebyla neznámá. Jestliže se svými volbami sebe-uskutečňujeme, je to to samé, jako kdybychom řekli, že se sebe-formujeme. Máme svoji fyzickou tvář, ale máme také svou tvář duchovní. Lidé „dvojí tváře“ se dokáží tvářit jinak, než ve skutečnosti smýšlí. Každá volba v nás zanechává určitou stopu a volby opakované se na nás doslova podepisují. Právě touto cestou v nás vznikají návyky – dobré či špatné – což jsou vlastně stopy našich minulých voleb. Jsou to „brázdy na naší duši“, jsou to „prošlapané cesty“ v našem nitru, po nichž se nám dobře jde, právě proto, že jsou prošlapané. Je pochopitelné, že proces sebe-utváření není pouze prací „na fasádě“ – tělesném postoji, účesu, kosmetickém nalíčení, obleku. Svobodnými volbami tesáme v nitru, tvarujeme charakter, který nemá empiricky vnímatelné znaky. A přesto jsou oba rozměry člověka nějak propojeny, nitro alespoň někdy probleskne navenek. Určitě se vám již několikrát stalo, že jeden pohled druhého člověka vám odhalil něco, co jste dosud netušili. Objevili jste v někom, koho jste již roky znali, překvapivý cit, vřelý anebo chladný. V jediném okamžiku se navenek ukázala „jeho pravá tvář“, aby se vzápětí opět zahalila rouškou jeho rutinní slušnosti. Čím je člověk starší, tím se na něm život více a hlouběji „podepsal“ – vnitřně i vnějškově. Covey má pravdu v tom, že vlastní nitro nelze před druhými dlouhodobě skrývat, protože dříve nebo později se v našich pohledech, slovech, gestech a postojích nějak projeví. Optimum je uvést své nitro do plné harmonie se zevnějškem. Jsme-li charakterově dobře formovaní, nemusíme ani příliš mluvit – je to náš život, který mluví za nás. Úspěšný rodič, podnikatel, učitel či jakýkoli jiný pracovník působí nenuceně každým okamžikem svého vystupování. Jeho dobře formované nitro prozařuje do jeho okolí.8)

POZNÁMKY:

1. Stephen R. COVEY, 7 návyků skutečně efektivních lidí. Zásady osobního rozvoje, které změní Váš život, 2. Vydání, Management Press a FC Czech, Praha 2012.

2. „…základem (návyku 3) je naplnění, realizace, v podstatě instinktivní, nenucené uplatňování návyků 1 a 2. Je to projev svobodné vůle zaměřené a soustředěné na principy – dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Návyky 1 a 2 jsou naprosto nezbytným předpokladem osvojení a realizace návyku 3 (tamtéž, s. 140-141).

3. „Lidská vůle je nevídaná věc. Znovu a znovu vítězí i ve zdánlivě beznadějných situacích. Život lidí, kteří dokázali překonat neuvěřitelné překážky a životní protivenství, je nehynoucím svědectvím o významu a síle nezávislé vůle“ (tamtéž, s. 141).

4. Srov. např. Tomáš AKVINSKÝ, Teologická suma, I-II, qq. 49-54.

5. „Řízení není totéž co vedení…Vedení…je spíš umění než záležitost konkrétních postupů a dovedností. Ve vedení se odráží životní filosofie a postoje. Zabýváte-li se vedením lidí, musíte si klást základní otázky o smyslu života“ (tamtéž, s. 141).

6. „Principy jsou hluboké, fundamentální pravdy, prověřené časem, jsou společným jmenovatelem všeho, co nás obklopuje. Principy jsou vlákna pevně vetkaná – společně s přesností, konzistentností, krásou a silou – do materie života. Dokonce i tam, kde se zdá, že je lidé ignorují nebo že se okolnosti vyvíjejí zcela mimo jejich působení, si můžeme být jisti tím (a v tom spočívá náš pocit bezpečí), že principy jsou důležitější a silnější než lidé nebo okolnosti. Důkazem jsou tisíce let lidské historie, v nichž nakonec vždy znovu a znovu triumfovaly. Ještě důležitější je ale to, že o jejich platnosti se můžeme přesvědčit a prokázat ji na vlastním životě, na vlastních zkušenostech. Jistě, nejsme vševědoucími. Naše schopnost poznat a pochopit správné principy je limitována nedostatečným uvědomováním si vlastní podstaty, omezeným poznáním světa a záplavou nejrůznějších současných filosofických směrů a teorií, které nejsou v souladu se správnými principy. Těmto myšlenkám se sice dostává po určitou dobu pozornosti a uznání, ale stejně jako mnoho jiných konceptů před nimi nepřetrvají, protože jsou vystavěny na chybných základech…Principy nepodléhají změnám – mění se pouze to, jak jim rozumíme a chápeme je“ (tamtéž, s. 117). O několik desítek stran zpět se čtenář může setkat s náznakem metody konfutace, kterou Covey obhajuje platnost fundamentálních principů úspěšného jednání: „Principy jsou neměnná, trvalá vodítka našeho jednání. Ve zkoušce času prokázaly svoji hodnotu. Principy jsou fundamentální. Nelze o nich v zásadě pochybovat, protože jsou evidentní a samy potvrzují svoji platnost. Jednou z možností, jak rychle pochopit evidentní povahu principů, je představit si, jak absurdní by bylo pokoušet se o efektivní život na základě jejich protikladů. Pochybuji, že by mohl někdo vážně považovat neférovost, klam, podlost, příživnictví, lhostejnost nebo úpadek za pevné základy trvalého štěstí a úspěchu. Je možné se přít, jak tyto principy definovat, jak se projevují a jak je realizovat. Vědomí a vnitřní přesvědčení o jejich existenci se ale zdají být vlastní všem lidem“ (tamtéž, s. 35-36).

7. „Kniha 7 návyků skutečně efektivních lidí pojednává právě o této nové úrovni myšlení. Zabývá se tím, jak dosáhnout efektivnosti – osobní i v mezilidských vztazích – na základě principů, charakteru a směřování „zevnitř ven“. Směřovat „zevnitř ven“ znamená začít nejdříve u sebe. Znamená začít se ze všeho nejdříve zabývat nejniternějšími složkami svého já, svými paradigmaty, přístupem a motivy…Chcete-li plně rozvinout a využít své nadání (dosáhnout druhotné velikosti), zaměřte se na charakter (primární velikost)…Paradigma zvenku dovnitř vede k tomu – a mé zkušenosti to jednoznačně potvrzují – že lidé, kteří se jím řídí, jsou nešťastní, ochromeni, cítí se oběťmi, a zaměřují pozornost na slabé stránky druhých lidí a na okolnosti, které činí odpovědnými za vlastní stagnaci. Viděl jsem nešťastná manželství, kde každý z partnerů chtěl, aby se ten druhý změnil, vypočítával jeho „hříchy“ a chtěl, aby šel do sebe. Zažil jsem spory vedoucích pracovníků, kteří trávili spoustu času a energie tím, že vymýšleli firemní předpisy, které by přiměly zaměstnance pracovat, jako kdyby byly položeny základy vzájemné důvěry – což se ale nestalo…Přístup zevnitř ven představuje pro většinu lidí dramatickou změnu paradigmatu – protože působení odlišné podmíněnosti prostředím a sociálního paradigmatu etiky osobnosti je velmi silné“ (tamtéž, s. 42-43).

8. „Jak je vidět, to, jací jsme, o nás vypovídá mnohem výmluvněji, než to, co říkáme nebo děláme. Všichni to víme. Některým lidem bezvýhradně věříme, protože známe jejich charakter. Nezáleží na tom, zda jsou dostatečně výmluvní nebo nejsou, zda ovládají techniky mezilidských vztahů nebo ne – tak jako tak jim věříme a úspěšně s nimi spolupracujeme. Jak řekl William George Jordan: „Do rukou každého jedince je vložena úžasná moc činit dobro či zlo – tím, jak trvale, beze slov, neúmyslně a bez zjevných projevů neustále vyzařuje, jakým (člověk) skutečně je“ (tamtéž, s. 24.).