Převyprávěno po svém

Petr Příhoda

Měsíčník Přítomnost, jehož kýženou cílovou skupinou je vzdělané a kriticky uvažujícící čtenářstvo bez ohledu na jeho světonázorový postoj, uveřejnil v čísle 11/97 můj článek „O soudobém katolicismu,“ určený právě tomuto typu čtenáře. Cílem textu bylo orientovat ho, dát mu možnost nahlédnout „dovnitř“, aby porozuměl a nesoudil předsudečně, k čemuž má jinak český vzdělanec notorický sklon. Očekával bych, že novinář, v tomto případě člen redakčního týmu Distance, ví cosi o určení textu i o tom, že např. Průvodce starou Prahou je jiný žánr než třeba kunsthistorická studie Pražské baroko.

Ne tak Michal Semín (Distance 1/98), který pojal mou pasáž o současné české katolické publicistice a žurnalistice, k jejímuž zmapování jsem užil po vzoru politologů pravolevého schématu, jako pokus o charakteristiku jednotlivých věroučných pozic. Však jej také shledal neúspěšným.

Není důležité, že se jako neteolog do takového úkolu vůbec nepouštím. Důležitější je potvrzení faktu, jak málo je u nás běžné položit si otázku „jak to ten druhý vlastně myslel“. Při středověkých scholastických disputacích bylo dobrým zvykem, že oponent musel nejprve prokázat, že oponovaným tezím rozumí; vysvědčení o tom mu dával sám autor tezí: „Ano, takto jsem to vskutku mínil.“ – Ještě důležitější je, jak Michal Semín s mým textem zachází.

Ocitoval jej odtud, kde začínám „zleva“, od Getseman, až tam, kde dospívám k Světlu. To mu umožňuje ukázat, že pointou mého mapování, mnou nerozpoznanou, je vlastně sekvence od hereze po pravověrnost. To je však hledisko, které si tam promítá on. Ve svém článku nekončím Světlem, ale pokračuji – což zamlčel – přes Trident až k Pochodni dneška – atam cosi konstatuji, co pokládám za důležité. Kdyby Semín citoval v úplnosti, bylo by zřejmé, že on coby můj kritik si nemůže dovolit říci, že „Příhodova »pravice« je (...) konstituována tím, že se věrně přidržuje učení magisteria. Věrnost magisteriu co do obsahu víry nemůže být nikdy pokládána za »pravicový extrém«, za který ho pokládá Příhoda.“ Jinými slovy: nemohl by mě nepřímo označit za heretika.

Z uvedeného je jasné, kde tuším „pravicový extrém“, i to, že svým lineárním schématem chci vystihnout jinou skutečnost, méně teoretickou, spíše empirickou, psychologickou, sociohistorickou, politickou. Nešlo mi o klasifikování míry pravověří jako Semínovi (rád mu tuto starost přenechám). Netvrdím, že to nejde, ale pak bychom si museli posloužit jiným grafickým modelem, nejspíš polopřímkou. Jak vidno, on právě takovou transformaci mého schématu provedl; dosti svévolně, řekl bych.

Je vůbec má volba tématu a jeho analýzy oprávněná? Neměl bych toho nechat a začít se dívat na společenskou realitu raději Semínovýma očima? Neřekl bych. Představte si, že mám praktickou potřebu klasifikovat „rodičovské typy“. Potřebuji to jako pedagog, terapeut apod. Na „levý“ pól umístím rodiče vůči svým dětem impulzivně agresivní, pak ty lhostejné, pak ty „liberální“ (shovívavé), pak ty vyrovnané, pak ty příliš starostlivé, pak autoritářské až despotické. Nevadí, že to bude spíš podkova než p římka. Bude-li někdo chtít tuto škálu korelovat s mírou rodičovské pravověrnosti, nic proti tomu, mně ale šlo o něco jiného, v daném případě o ty děti.

Je to analogie robustní, ale didakticky snad užitečná. Domnívá-li se Semín, že „při posuzování stavu katolického myšlení“ jsou nasnadě „jiná, totiž objektivní kritéria,“ měl by je specifikovat a doporučit, jak s nimi pracovat, víme-li, že platí „ne každý, kdo mi říká pane, pane...“ a „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. – Nerad bych, aby mi bylo zase přisuzováno něco, co netvrdím, ale kritérium shody s učením magistéria umožňuje posuzovat opět jen – „učení“, tj. výroky, texty. To není nedůležité! Nestačí to však k posouzení toho, co se děje „v lidských srdcích“.

Dovolím si vyslovit obavu. Manévr, který Michal Semín provedl, že totiž v tichosti změnil kontext kritizovaného textu, aby sám sobě umožnil demonstrovat superioritu svého vidění věcí (jinde podobně taktizují např. pp. Bělohradský, Steigerwald et tutti quanti), je úkazem znepokojivým. Nutí mě zdůraznit pojmy jako setkávání a míjení, mysl otevřená a uzavřená (open vs. closed mind) a diagnózu „autoritářské osobnosti“. On sám se chytil do tenat, o nichž možná netuší, uvažme jeho výrok „... v dobách , kdy se pravda ještě snoubila s láskou, se těmto omylům říkalo hereze...“. Voněch dobách upalovali heretiky zaživa.

Kladu si otázku: Není možné, že ostentativní důraz na pravověrnost i ambice posuzovat ji u těch druhých je někdy nástrojem ještě nějaké jiné intence než touhy po čistotě víry?

A na závěr: nekoreluje ta „pravolevá“ škála, podle níž jsem se pokusil seřadit naše periodika, s mírou dvojjediné charakteristiky úzkost-agrese, která vzrůstá od středu k okrajům?