Jak (ne)hledat Hitlerův motiv k holocaustu - závěr

Jan Horník

(Pokračování z Distance 1/8)

VIII. Rozpory v Jäckelově pojetí vzniku Hitlerova světonázoru

Než ale přejdeme k našemu vlastnímu rozboru Hitlerova myšlení, bude užitečné se ještě chvíli zdržet u Eberharda Jäckela a jeho práce Hitlerův světový názor, v níž Jäckel popisuje svou teorii o tom, proč a jak si Hitler svůj světonázor vytvořil. Porozumět tomu, jak Jäckelova představa o vzniku Hitlerova světonázoru souvisí s jeho přístupem k pramenům, sice není nezbytně nutné pro naše vlastní hledání, nicméně vzhledem k autoritě, jíž se Jäckel na mezinárodním poli těší jako odborník na nacismus, nebude na škodu alespoň základně proniknout do toho, k čemu Jäckela dovedla jeho teorie o vzniku Hitlerova světonázoru a jaké problémy z toho plynou. Snad to nepřímo přispěje k lepšímu pochopení povahy naší vlastní analýzy.

Jak už víme, Jäckel je v zásadě přesvědčen, že Hitler si nejprve zvolil své hlavní cíle, tzn. dobytí životního prostoru a odstranění Židů, které si poté dodatečně zdůvodnil vytvořením světonázoru. Toto Jäckelovo přesvědčení se projevuje i v celkovém sledu kapitol jeho knihy: po úvodu se věnuje postupně tématům životního prostoru, odstranění Židů a státu jakožto prostředku k dosažení těchto strategických cílů (kapitoly 2- 4) a teprve pak navazuje pátou kapitolou Shrnutí v pojetí dějin, kde se zabývá údajným zpětným teoretickým ospravedlněním, které měl Hitler nalézt ve svém pojetí dějin.

Než se dostaneme k problémům spojeným s Jäckelovým přesvědčením o celkovém vývoji Hitlerova myšlení, bude užitečné si nejprve alespoň krátce přiblížit, jak Jäckelova představa vlastně vypadá. V kapitole Shrnutí v pojetí dějin například píše:

„Tyto tři faktory hodnoty národa, osobnosti a pudu sebezáchovy, nebo, jak by rovněž bylo možné říci - nacionalismu, vůdcovského principu a heroismu -, měly pro Hitlerův světový názor daleko největší význam. V Mém boji byly sice, jak již bylo uvedeno, nastíněny, byly však popsány především v jejich kontrapozici internacionalismu, demokracie a pacifismu. V první řadě ještě nebyly spojeny do trojice pod střešní pojem rasové hodnoty. To se stalo, pokud se nemýlíme, poprvé 21. července 1927 v projevu v Norimberku,... V Druhé knize byla tato myšlenka pak plně rozpracována a zařazena do souvislosti teorie dějin. Poté získala natolik na váze, že ji Hitler do všech podrobností opakoval například ve svém slavném projevu před západoněmeckými podnikateli v Průmyslovém klubu v Düssledorfu 27. ledna 1932.

Naprosto rozhodující význam myšlenky o třech faktorech pro celkovou souvislost Hitlerova světového názoru spočíval ale v tom, že původci a nositelé všech tří kontrapozic byli Židé. Tento objev nebyl v jednotlivostech ničím novým. Protože jej ale Hitler zařadil do nové teorie dějin, poprvé se mu podařilo logické spojení jeho zahraničněpolitické koncepce s antisemitismem. V pojetí dějin našly svoji syntézu. Tím konečně dosáhl jeho světový názor oné shrnující uzavřenosti, kterou Hitler tak dlouho hledal. Nyní našly jeho cílové představy smysluplné místo v myšlenkovém řádu, z něhož mohly být opět logicky odvozeny.

Že byli Židé nositeli internacionalismu demokracie a pacifismu, patřilo do značné míry ještě do Hitlerova starého antisemitského arzenálu. Původně to pro něho nevyplývalo z teorie, ale z pozorování denních politických událostí a tyto poznatky sloužily polemice." 1

Než přejdeme k vlastní Jäckelově tezi o vzniku Hitlerova světonázoru, stojí za to si v prvním odstavci znovu povšimnout, jak se Jäckelovo metodické pravidlo o hodnotě pramenů projevuje v jeho tvrzeních o vývoji Hitlerova přesvědčení. Konkrétně v jeho tezi o údajném spojení tří faktorů pod střešní pojem rasová hodnota až v červenci 1927. Klíčové je zde to, co Jäckel zachycuje obratem „pokud se nemýlíme". Vznikl-li totiž Hitlerův pojem rasové hodnoty mnohem dříve, než jej Jäckel nalézá v projevu z července 1927, například ještě před sepsáním Mein Kampfu, což nelze nijak vyloučit, neboť z neexistence pramenů nelze nic jistého vyvodit, potom je celá Jäckelova teze o spojení tří faktorů do střešního pojmu až na konci dvacátých let čirou spekulací. Co když výše zmiňované faktory Hitler v Mein Kampfu nastínil například právě proto, že je již předtím vyvodil z pojmu rasové hodnoty? Tuto variantu jednoduše nemůžeme vyloučit jen proto, že nemáme příslušné dokumenty. (Ostatně již při namátkovém čtení Hitlerových raných projevů z dvacátých let je zcela evidentní, že pojem rasová hodnota a to, co s ní souvisí, bylo od samého počátku součástí Hitlerova myšlení, takže i toto Jäckelovo tvrzení je nanejvýš sporné.) Nechme však již prameny pramenům.

Nyní se soustřeďme na Jäckelovu tezi o vzniku Hitlerova světonázoru. Tady se totiž rýsuje neudržitelné tvrzení, které úzce souvisí s Jacekolvým přesvědčením, že Hitler nejprve nějak zvolil hlavní cíle své politiky, a ty teprve poté nějak zařazoval do své teorie dějin. Tato základní Jäckelova představa se zde opět zřetelně projevuje například v tom, že Hitlerův antisemitismus a jeho zahraničněpolitická koncepce podle něj došly syntézy v pojetí dějin, čímž měl Hitler dosáhnout shrnující uzavřenosti svého světového názoru, kterou údajně dlouho hledal, anebo v Jäckelově tvrzení, že antisemitské názory pro Hitlera původně nevyplývaly z teorie. Mohla však shrnující uzavřenost Hitlerova světonázoru vzniknout tak, jak si to Jäckel představuje? Jako nějaká syntéza myšlenek v pojetí dějin? Mohlo to být skutečně tak, že Hitler své cílové představy dodatečně skládal do jakéhosi myšlenkového řádu, aby je z něj pak mohl opět logicky odvodit?

Abychom mohli smysluplnost takové představy lépe posoudit, bude užitečné Jäckela ještě chvíli sledovat. Určitý náznak problematičnosti lze postřehnout již v následujícím citátu:

Ale až do roku 1924 nebyla zahraniční koncepce a především teorie dějin plně rozpracována. Proto stály tehdy antisemitské výtky na jedné straně a politické představy o půdě na druhé straně více či méně bez vzájemného vztahu vedle sebe. Vyvěraly z různých zdrojů a byly orientovány do různých směrů, na odstranění Židů na straně jedné, na druhé pak na národní expanzi. Jistěže byla tu a tam viditelná jednotlivá příčná spojení. V tom případě se však jednalo jen o snahu vytvořit myšlenkový souhrn. Ten nalezl až v pojetí dějin. Teprve na konci Druhé knihy, v roce 1928, byl Hitler s to korunovat svůj světový názor posledním kamenem mozaiky.

Učinil tak poněkud váhavě, protože se možná domníval, že řekl již všechno. Na tomto místě není prý jeho úkolem ‚podat pojednání o židovské otázce jako takové‘. Ve skutečnosti potřeboval jen správně začlenit a složit několik málo prvků." 2

Hned zkraje je třeba upozornit na to, že Jäckel sice používá termíny „teorie či pojetí dějin" a „světový názor", ale jak vzápětí uvidíme, pojmově mezi nimi přesně nerozlišuje, ba je zaměňuje, což nakonec působí neřešitelné problémy. Dále zde Jäckel píše jednak to, že „do roku 1924 nebyla teorie dějin plně rozpracována", a jednak že myšlenkový souhrn Hitler nalezl až v pojetí dějin, že „teprve v roce 1928, byl s to korunovat svůj světový názor posledním kamenem mozaiky". Zatímco první formulace naznačuje, že podle Jäckela teorie dějin existovala již v roce 1924, avšak nebyla ještě plně rozpracována do všech důsledků, druhá formulace vyznívá spíš v tom smyslu, že Hitlerovo pojetí dějin je souhrnem mnoha myšlenek, které pocházejí z různých zdrojů, a že tím pádem vlastně vzniklo až v roce 1928, kdy Hitler celou myšlenkovou stavbu korunoval posledním kamenem mozaiky.

Kdyby ale Jäckel skutečně chápal „rozpracování teorie" a „vznik pojetí dějin skládáním" v tomto smyslu, pak by se jednalo o dvě neslučitelné představy. Jedna by totiž znamenala, že do detailu propracovaný světonázor byl výsledkem rozvíjení nějaké teorie dějin, že z ní byly postupně dedukovány další jednotlivé myšlenky, kdežto druhá, že pojetí dějin bylo výsledkem syntézy již existujících myšlenek pocházejících z různých zdrojů čili že Hitlerův světonázor byl ve skutečnosti výsledkem jejich dodatečného účelového propojení. Nešlo by tedy jen o rozdíl ve způsobu logického vyvozování, jak je tomu například v případě dedukce a indukce, ale jednalo by se o rozdíl na úrovni logické vyvozování versus kompilace.

Jäckel však tento rozdíl nijak nereflektuje a vzhledem k tomu, že teorii dějin a světonázor považuje prakticky za totéž, což si nyní ukážeme, jsou jeho tvrzení buď nekonzistentní, anebo myslí pod různou terminologií jedno a totéž. Tzn., že „rozpracování teorie" pro něj ve skutečnosti znamená dodatečně pospojovat myšlenky, anebo má naopak pod termínem „spojování myšlenek" na mysli logické vyvozování.

Aby však nevznikla pochybnost o Jäckelově představě o vzniku Hitlerovy teorie dějin a světonázoru a abychom skutečně správně rozuměli tomu, co Jäckel myslí svým obratem „skládání kamenů do mozaiky", podívejme se ještě na jeho závěry z konce kapitoly Shrnutí v pojetí dějin. Poté, co se Jäckel na několika stranách podrobně věnoval Hitlerovým názorům na Židy, jejichž logiku mimochodem velice přesně zachycuje, píše:

„Tím Hitler shrnul své dřívější představy, přičemž je pozoruhodné, že se žádné jejich nějak významné části nevzdal. Umístilje všechny do jednoho pojetí dějin, jež bylo světovým názorem, o nějž usiloval. Z něj nyní mohl logicky odvodit všechny své politické požadavky. Na tomto základě potvrdil Hitler programatik Hitlerovi politikovi dvojitou, a přesto teď konečně jednotnou životní úlohu: musel zničit Židy, a tím obnovit smysl dějin, a současně musel v tomto obnoveném přirozeném životním boji dobýt nový životní prostor pro německý národ. Obojí neoddělitelně souviselo, jedno bylo dokonce nezbytným předpokladem druhého." 3

I když se zde Jäckel podivuje nad pozoruhodným faktem, že se Hitler nemusel vzdát ničeho podstatného, když své představy pocházející údajně z různých zdrojů dodatečně umísťoval do pojetí dějin, evidentně tuto pozoruhodnou logickou uzavřenost nepovažuje za víc než za výsledek snahy dodatečně propojit a ospravedlnit předem stanovené politické cíle, a proces vzniku Hitlerova světonázoru znovu popisuje jako „umísťování" představ „do jednoho pojetí dějin, jež bylo světonázorem". Je tedy zřejmé nejen to, že syntézou má Jäckel na mysli spojování jednotlivých představ z různých zdrojů, a nikoliv jejich postupné vyvozování z nějaké již existující teorie, ale i to, že termíny „pojetí dějin" a „světonázor" pro něj znamenají v podstatě totéž.

A právě zde tkví jádro problému, který v sobě Jäckelova teorie o vzniku Hitlerova světonázoru nese a který je zřejmý i z Jäckelova tvrzení, že Hitler všechny své představy umístil „do jednoho pojetí dějin, jež bylo světovým názorem, o nějž usiloval". Nesrovnalost je patrná, když si dobře uvědomíme, co vše tu Jäckel zároveň tvrdí. Totiž jednak to, že pojetí dějin je totéž, co světonázor („pojetí dějin, jež bylo světovým názorem"), a dále že o něj Hitler usiloval svým umísťováním představ („bylo světovým názorem, o nějž usiloval"). To by totiž znamenalo, že Hitler usiloval o vytvoření něčeho, co už ale muselo zároveň existovat, aby vůbec bylo možné jednotlivé představy někam umísťovat. V tom případě by ale pojetí dějin, které Jäckel ztotožňuje se světonázorem, bylo podmínkou svého vlastního vzniku, a to je rozpor. Muselo by totiž existovat ještě před svým vlastním vznikem. Žádné představy jednoduše nelze umísťovat do nějakého pojetí dějin, pokud má takovou činností toto pojetí dějin teprve vzniknout. To nedává smysl.

Tato Jäckelova teze o postupném vznikání Hitlerova pojetí dějin, které navíc směšuje se světonázorem, se viditelně projevuje i v poslední větě citátu, v níž Jäckel konstatuje, že dva Hitlerovy hlavní cíle - zničení Židů a dobytí životního prostoru - spolu nakonec „neoddělitelně souvisely", a dokonce, že „jedno bylo nezbytným předpokladem druhého". Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že je to něco zcela jiného, než Jäckelova tvrzení z jedné předchozí citace, kde psal, že původně „stály antisemitské výtky na jedné straně a politické představy o půdě na druhé straně více či méně bez vzájemného vztahu vedle sebe. Vyvěraly z různých zdrojů a byly orientovány do různých směrů...".

Pokud spolu ale oba cíle původně nutně nesouvisely, jak se mohly dodatečnou syntézou stát neoddělitelnými? Co spolu nesouvisí nutně, musí být z definice oddělitelné. Už vůbec pak není možné, aby v případě, kdy něco původně stojí bez vzájemného vztahu, došlo k tomu, že se pouhým myšlením jedno stane nezbytným předpokladem druhého. Je-li totiž něco opravdu nutným předpokladem druhého, pak to druhé nemůže bez prvního existovat, a nikdy proto nemůže být bez vztahu k prvnímu. Tedy ani před případnou myšlenkovou syntézou.

Tato různá vzájemně se vylučující tvrzení, která v Jäckelově knize oddělují pouhé tři stránky, by mohla dávat jakýsi smysl právě jedině tehdy, pokud by platilo, že vznik Hitlerovy teorie dějin respektive světonázoru mohl mít evoluční povahu. To znamená, že by něco identického, v tomto případě teorie dějin či světonázor, vznikalo vlastním vývojem, čili že by již existovalo a zároveň teprve vznikalo. Jak by se ale mohlo vyvíjet něco, co ještě nevzniklo? V případě Jäckelovy teorie o vzniku Hitlerova světonázoru je tedy základní problém v tom, že podle Jäckelova předpokladu může pojetí dějin respektive světonázor vznikat nějakou syntézou myšlenek, ale zároveň už přitom musí existovat.

S tím vším souvisí i pojmový zmatek, který u Jäckela spočívá v tom, že důsledně nerozlišuje mezi teorií dějin jakožto obecným tvrzením o povaze dějin, a světonázorem jakožto souhrnem mnoha různých Hitlerových myšlenek o světě. Skutečnost, že si Jäckel rozdíl mezi teorií dějin a světonázorem neuvědomuje, nebo jej alespoň v otázce vzniku Hitlerova světonázoru přehlíží, je o to záhadnější, že na začátku své kapitoly Shrnutí v pojetí dějin charakterizuje velice dobře jak Hitlerovu, tak i marxistickou teorii:

„V centru Hitlerova pojetí dějin stál národ a rasa. Dějiny, jak je definoval, ‚jsou podáním průběhu životního boje jednoho národa‘. Nebo jinak řečeno: ‚Všechno světové dějinné dění je jen výrazem sebezáchovného pudu ras v dobrém nebo špatném smyslu.‘ Rasová otázka se tak pro něho stala ‚klíčem ke světovým dějinám.‘ Národy a rasy byly tedy dějinnými nositeli nebo faktory, ne jako v jiných pojetích třídy, kultury, individua nebo cokoliv jiného. Zatímco Karel Marx, pokud si lze dovolit tento příměr, roku 1848 v Komunistickém manifestu řekl: ‚Veškeré dosavadní dějiny jsou dějinami třídních bojů,‘ Hitler tvrdil: Dějiny jsou průběhem životních bojů národů a ras, to znamená nikoliv sociálně-ekonomických, ale etnicko-biologických skupin." 4

I když se tedy zdá, že Jäckel dobře ví, co nějaká teorie dějin je, zřejmě si do hloubky neuvědomuje, co taková tvrzení o povaze lidských dějin ve své podstatě jsou. Řekne-li totiž někdo, například Hitler, že celé dějiny jsou jen výrazem sebezáchovného pudu ras, anebo jako Marx, že dějiny jsou dějinami třídních bojů, potom taková pojetí dějin nejsou totéž co dlouhodobě vznikající myšlenková syntéza, která tvoří složitou světonázorovou mozaiku mnoha různých logicky propojených tvrzení. Například jako Hitlerova mozaika, kam patřily třeba i myšlenky, že židovský národ je rasa parazitů, anebo že nejvyspělejší lidská rasa původně pochází ze severu. Hitlerova parazitická teorie o Židech či jeho teorie o původu Nordů už přece představují něco jiného než jeho obecná teorie dějin, a to i přesto, že s jeho přesvědčením o dějinách jako o životním boji ras úzce souvisejí.

Pokud bychom si uvedli třeba příklad z přírodovědy: Darwin na základě svých pozorování životního boje sice vymyslel obecnou teorii o tom, že základem všeho dění v přírodě je boj o přežití, ale to zdaleka není totéž co souhrn všech jeho ostatních názorů na přírodu. Mnohé z nich právě teprve odvodil až v důsledku aplikace této teorie na fakta světa. Jeho obecná teorie o boji o přežití tedy nemohla vzniknout syntézou, jejímž základem by byly i všechny jeho ostatní myšlenky o přírodě, neboť jejich existence by byla podmínkou pro vznik samotné teorie. Byl by to jednoduše kauzální kruh.

Jäckel si tedy zřejmě skutečně zcela neuvědomuje, co nějaká teorie respektive pojetí dějin ve své podstatě je, neboť jinak by tento pojem mohl jen stěží tak snadno zaměňovat s pojmem světonázor, který má podle něj představovat souhrnnou mozaiku mnoha různých názorů čili to, co Jäckel nazývá syntézou. Podíváme-li se tedy na celý problém s Jäckelovou teorií o vzniku Hitlerova světonázoru i z perspektivy toho, co je nějaká teorie dějin, je i z tohoto úhlu pohledu zřejmé, že Jäckelova verze je neudržitelná. V případě nějakého obecného tvrzení o zákonitosti dějin je totiž nutné zohlednit, že jde o něco jiného než o světonázor chápaný jako myšlenková mozaika názorů na svět, která má být výsledkem dodatečné syntézy, postupně vznikající dlouhodobým logickým propojováním mnoha myšlenek z různých zdrojů.

Pokud jsme se tedy nedopustili dezinterpretace a správně jsme porozuměli Jäckelově teorii o vzniku Hitlerova pojetí dějin jako logicky uzavřeného světonázoru, který si Hitler dodatečně účelově vytvořil, aby ospravedlnil vlastní zvolené cíle, nemůžeme Jäckelovo pojetí přijmout. Jednak proto, že při ztotožnění pojetí dějin a světonázoru by Hitler nemohl své jednotlivé myšlenky do pojetí dějin umísťovat, protože to mělo takovým umísťováním myšlenek teprve vzniknout, a zadruhé je nepřijatelné i s tím související Jäckelovo směšování Hitlerovy obecné teorie dějin a Hitlerova světonázoru, který má být celkovým souhrnem jeho přesvědčení o světě.

Velkou problematičnost Jäckelovy teorie o vzniku Hitlerova světonázoru dokládá i to, jak se Jäckel v jejím důsledku často sám zcela otevřeně zaplétá do těžko slučitelných tvrzení. Například jen v rámci jeho šesté kapitoly Vznik světového názorunajdeme na několika málo stránkách následující formulace:

Hitlerova zahraničněpolitická koncepce, jak jsme viděli, prodělala mezi léty 1919 a 1924 a prokazatelně ještě později hlubokou změnu od obyčejného revisionismu k imperialismu životního prostoru. Je tedy zcela nepochybně nepravdivé a nepravděpodobné, když Hitler tvrdil, že tuto koncepci vytvořil již před rokem 1914.

[...]

Proto musíme otázku vzniku Hitlerova světonázoru položit ještě jednou. Tento proces začal až roku 1919, zřejmý je až po tomto datu. V žádných předcházejících poznámkách se nenajde ani nejmenší poukaz na pozdější představy. Tím mizí první tři desetiletí Hitlerova života, v nichž, jak sám tvrdil, si vytvářel světový názor, opět v mlze nejistoty.

[...]

Od roku 1919 jsou prameny tak bohaté, že je možné vykreslit jasný, dobře datovatelný obraz. Vyplývá z něj, že vzdor Hitlerovu tvrzení nebyl v té době jeho světový názor dotvořen, ale naopak, jeho tvorba teprve začínala.

[...]

V landesberském roce 1924 došlo k radikalizaci antisemitismu a změně zahraničněpolitické koncepce od revisionismu k expansionismu životního prostoru. Zatímco v prvním případě, ať již nevědomě, mohlo už být semeno zaseto, v druhém případě šlo o skutečnou změnu." 5

Problém je zde v tom, že Jäckel na jedné straně tvrdí, že Hitler začal se svou tvorbou světonázoru zhruba okolo roku 1919, a zároveň prohlašuje, že například Hitlerova zahraniční koncepce prodělala po roce 1919 hlubokou změnu od revizionismu k expanzionismu životního prostoru, přičemž velký posun prý nastal především v roce 1924 a snad i později. Obdobně se prý okolo roku 1924 zradikalizoval i Hitlerův antisemitismus.

Jsou ale taková tvrzení slučitelná s Jäckelovou obecnou tezí, že Hitler si svůj světonázor začal vytvářet právě proto, aby si jím dodatečně ospravedlnil své dva hlavní strategické cíle? Vždyť měl podle Jäckela začít s procesem tvorby světonázoru již někdy kolem roku 1919? Jak si ale mohl Hitler vytvářet nějakou myšlenkovou konstrukci, aby si jejím prostřednictvím ospravedlnil například záměr dobýt životní prostor, když k tomuto cíl dospěl teprve někdy kolem roku 1924? Jak mohl Hitler pracovat na teoretickém odůvodnění něčeho, o čem ještě nevěděl, že bude jeho zahraničněpolitickým cílem? Taková tvrzení nedávají v rámci Jäckelovy teorie smysl. Buď musel totiž Hitler s tvorbou světonázoru začít až někdy v roce 1924, kdy už zvolil své hlavní cíle, anebo musel naopak ke svému plánu na územní expanzi dospět podstatně dříve, tzn. někdy před rokem 1919. Pokud by ovšem mělo platit obojí zároveň, nemůže mít Jäckel se svou teorií o vzniku Hitlerova světonázoru pravdu.

Má-li však Jäckel pravdu alespoň ohledně faktů, které zde uvádí, tzn. že Hitler si svůj světonázor tvořil nejpozději již někdy od roku 1919 a ke svému radikálnímu cíli na územní expanzi dospěl až okolo roku 1924, pak by to naopak vypadalo spíš na to, že například ke svému strategickému cíli dobýt životní prostor dospěl Hitler právě v důsledku tvorby svého světonázoru. Tzn. pravý opak Jäckelovy teze - „nejprve tvorba světonázoru a teprve v jejím důsledku volba cílů". V tom případě by se ovšem Hitlerovo myšlení muselo ve skutečnosti vyvíjet zcela jinak, než jak se snaží předložit Jäckel.

Nabízí se proto otázka, proč Jäckel ke své těžko udržitelné představě o vzniku Hitlerova světonázoru vlastně dospěl? Na základě čeho nabyl přesvědčení, že vznik Hitlerova světonázoru probíhal po linii „volba hlavních cílů - poté jejich teoretické zdůvodnění"? V prvním odstavci své kapitoly Vznik světového názoru například píše:

Hitlerův světový názor přirozeně nevznikl cestou myšlenkového pochodu, který byl právě popsán. To lze nevyvratitelně doložit z pramenů. Požadavek odstranění Židů nevyplynul z pojetí dějin. Stejně tak plán na dobyvačnou válku byl stanoven již dlouho předtím, než se mu dostalo teoretického odůvodnění v myšlenkovém systému. V první řadě však byly oba tyto klíčové body světového názoru plně vypracovány dříve, než byly k sobě přiřazeny a než byla stanovena jejich vzájemná závislost. Proto jsme hovořili o shrnutí s rozvahou, tedy jako o dodatečné systematizaci, která sice v jednotlivostech nepřinesla nic nového, pouze spojila všechny již existující představy do myšlenkového řádu." 6

Z tohoto citátu se zdá, že klíčovou roli sehrál právě Jäckelův historický přístup k pramenům, který jsme již dříve kritizovali. Z jeho odvolávky na prameny sice není zřejmé, zda na svou teorii o dodatečné syntéze přišel například tak, že ji předběžně vzal jako možnou hypotézu, kterou si poté potvrdil, když ji prověřil v pramenech, anebo třeba tak, že právě v důsledku svého historického rozboru pramenů dospěl k závěru, že Hitler hledal teoretické ospravedlnění svých cílů, ale ať už to bylo jakkoliv, byla to zřejmě právě Jäckelova práce s prameny, která mu poskytla rozhodující důvody pro jeho tezi „nejprve cíle - potom světonázor".

Jak jsme však viděli v předchozí podkapitole (viz Distance 1/8), Jäckel čte prameny podle pravidla, že výpovědní hodnotu mají pouze s ohledem na okamžik svého vzniku, což je neudržitelný předpoklad. Aby totiž bylo možné spolehlivě se orientovat v labyrintu Hitlerovy mysli tímto způsobem, tzn. sledovat jeho myšlenky primárně v závislosti na časové posloupnosti dochovaných dokumentů, muselo by platit, že vznik pramenů přesně kopíruje genezi Hitlerova myšlení, které je v nich zaznamenáno. Jak ale víme, na něco takového se nemůžeme spoléhat, takže v Jäckelově případě nelze operovat žádnou nevyvratitelnou jistotou, která by vyplývala z pramenů. Podle rozporných výsledků, ke kterým Jäckel dospěl, to naopak vypadá, že jeho přehnaně historický přístup k Hitlerovu myšlení je přinejmenším velice zavádějící.

I kdyby ovšem příčina Jäckelových rozporných závěrů nakonec spočívala ještě v něčem jiném než v jeho práci s prameny, je na jeho případě každopádně dobré znovu si uvědomit, co taková teorie o volbě cílů a následném vzniku světonázoru způsobí, snaží-li se někdo v jejím rámci porozumět Hitlerovu myšlení. Příznačná je v tomto ohledu již první věta posledního uvedeného citátu, kde Jäckel říká, že „Hitlerův světový názor přirozeně nevznikl cestou myšlenkového pochodu, který byl právě popsán." Toto Jäckelovo konstatování totiž následuje bezprostředně poté, co Jäckel v předchozích kapitolách velice dobře zachytil nejen logiku jednotlivých Hitlerových myšlenek, ale i poměrně složitou teoretickou argumentaci, na jejímž základě k nim Hitler dospěl.

Není se tedy čemu divit, že ani na základě velice podrobné znalosti Hitlerova myšlení si Jäckel nedovede racionálně vysvětlit vznik Hitlerova motivu k holocaustu, přestože se díky úsilí prozkoumat Hitlerovo myšlení dostal velice blízko k jeho zdrojům. Teorie o kauzálním vztahu mezi Hitlerovými cíli a světonázorem mu totiž znemožňuje, aby se na Hitlerovy dedukce a teoretické výklady díval jako na příčiny, v jejichž důsledku Hitler dospěl ke svým názorům na svět. Logický řád, který lze v Hitlerových myšlenkách celkem snadno nalézt, oproti tomu připisuje jen jakési dodatečné vnějškové účelové systematizaci, v důsledku čehož pak samozřejmě není schopen vidět ani dva klíčové Hitlerovy cíle, tzn. genocidu Židů a dobytí životního prostoru, jako jedny z mnoha závěrů, ke kterým Hitler dospěl v rámci svého promyšlení světa.

Než Jäckela konečně opustíme, nebude na škodu se ještě krátce podívat na to, co v závěru své šesté kapitoly Vznik světového názoru říká k radikalizaci Hitlerova přesvědčení. Zde je totiž dobře vidět, kam až jej jeho teze o dodatečné syntéze a historický přístup k pramenům dovedly. Jäckel mimo jiné píše:

„V landesberském roce 1924 došlo k radikalizaci antisemitismu a změně zahraničněpolitické koncepce od revisionismu k expansionismu životního prostoru. Zatímco v prvním případě, ať již nevědomě, mohlo už být semeno zaseto, v druhém případě šlo o skutečnou změnu. V určitém smyslu se jednalo rovněž jen o rozšíření, pokud byla zachována válka proti Francii, která jen získala jinou funkci. Tato skutečnost dovoluje nahlédnout do Hitlerových myšlenkových pochodů a vyvodit z nich řadu závěrů. Již dříve jsme zdůraznili Hitlerův panický strach ze změny názoru. Tomu odpovídá, jak je teď zřejmé, téměř stejná panická touha shrnout již dříve získané názory do logické syntézy, aniž by bylo nutné kteréhokoliv z nich se vzdát.

Tím se stává vznik světového názoru pochopitelný. Hitler vycházel z běžných představ, visících ve vzduchu, nebo lépe řečeno, ležících na ulici. Ve druhé fázi je opatřil méně běžnými rysy, přičemž radikalizoval antisemitismus, hledal spojence, a tak se konečně dopracoval k expansionismu, orientovanému na východ. Zatímco myšlenka na vyvraždění Židů byla jistě neobvyklá, úvahy o spojencích a zahraniční politice se vracely k předobrazům. Ve třetí a poslední fázi shrnul Hitler všechny své jednotlivé návrhy a představy do jednoho vnitřně uzavřeného obrazu (pojetí) dějin. Zahrnul do něj i všechny elementy, jako boj o existenci, vítězství silnějšího, životní prostor, pud sebezáchovy apod.

Způsob, jakým v dlouhém procesu dostával tyto sebrané kousky do souvislostí, až nakonec každý - abychom ještě jednou použili jeho vlastního výrazu - získá ‚jemu příslušné místo jako kamének mozaiky v celkovém obraze světa‘ (MK, str. 36), byl neobvyklý proces a prozrazoval neobvyklého ducha. Vznik tohoto světového názoru lze spatřovat v pomalém vývoji od obvyklého k neobvyklému. Bezprostředně politický význam to již nemělo, protože oba klíčové body programu by mohly být i uskutečněny, aniž by se na sebe vázaly. Konečné shrnutí mělo však zaručit nejen intelektuální uspokojení, ale i pocit potvrzení správnosti cílů, což opět může vysvětlit tvrdošíjnost, s níž se Hitler více než dvacet let snažil uskutečnit projekt své politiky. Ona sebejistota, která neznala pochybnosti, tato na konci sebezničující tvrdohlavost a nezviklatelnost mohly tkvět právě v uzavřeném světovém názoru." 7

Pomineme-li již výše kritizovanou neslučitelnost radikalizace zahraniční politiky a antisemitismu někdy v roce 1924 s celkovou Jäckelovou představou o vzniku Hitlerova světonázoru jako o dodatečné syntéze, která měla ospravedlnit dva hlavní politické cíle, těžko udržitelná jsou například i Jäckelova tvrzení o Hitlerově panickém strachu ze změny názorů a snahy žádného z nich se nevzdat, když zároveň tvrdí, že vznik Hitlerova světonázoru byl v podstatě vývojem od obvyklého k neobvyklému. Dává smysl o takovém vývoji mluvit, pokud měl vývoj světonázoru spočívat v postupném sebrání všech možných kousků do souvislostí v kombinaci se snahou žádného z nich se nevzdat? Jak se mohly Hitlerovy názory vlastně radikalizovat tak, aby při tom postupně vznikla kompaktní mozaika světa, když měla zároveň zahrnovat nejen původně ‚běžné představy visící ve vzduchu‘, ale i nové ‚méně běžné rysy‘?

Nejedná se například náhodou v případě obvyklé myšlenky na obnovu předválečných hranic a neobvyklého plánu na expanzi o dva různé názory na cíl zahraniční politiky, které nelze jen tak dodatečně logicky propojit a zastávat oba zároveň? Cíl obnovit přece znamená staré hranice nerozšiřovat, kdežto expanze spočívá v nerespektování starých. Jak by se tedy plán na pouhou obnovu hranic mohl zradikalizovat v plán na jejich rozšíření, aniž by původní myšlenku Hitler neopustil? Jak by mohl tyto myšlenky syntetizovat v Jäckelově smyslu a ani jedné se přitom nevzdat, když měl údajně tak panický strach ze změny svých názorů?

Podobně pochybná je ostatně i Jäckelova závěrečná spekulace, podle níž se Hitler snažil uskutečnit své cíle tak tvrdošíjně proto, že si vytvořil vlastní uzavřený světonázor. Chce tím snad Jäckel říci, že kdyby Hitler své cíle na počátku pouze zvolil a už si nedal práci s jejich teoretickým odůvodněním, možná by nikdy nedospěl tak daleko při jejich realizaci? Že jeho důsledná praktická politika byla dána až tím, že si někdy na počátku kariéry vytvořil tak dokonale uzavřený světonázor? Že měl v hlavě příliš „krásnou mozaiku", aby se jí dokázal vzdát, a pouhá konzistence přesvědčení mu dodávala sílu jít přes mrtvoly až do samého konce?

Ponechme však již Jäckela jeho spekulacím a vraťme se zpět k naší vlastní analýze. Snad se nám nakonec podaří prokázat, že v Hitlerově případě nešlo o natolik neobvyklého ducha, aby nebylo možné holocaust vysvětlit racionální cestou.

1. IX. Teoretické principy světonázoru nejsou světonázor

Než však konečně přejdeme k naší vlastní studii, bude užitečné se v souvislosti s naší kritikou Jäckelova pojmového směšování pojetí dějin a světonázoru ještě krátce zastavit u rozdílu, který v Hitlerově myšlení existuje mezi teoretickými východisky a samotným vysvětlením konkrétních skutečností světa. Bez základního pochopení tohoto rozdílu a tím pádem i bez respektování přirozeného řádu Hitlerova myšlení bychom totiž mohli jen stěží porozumět skutečným myšlenkovým příčinám jeho motivu k holocaustu a tudíž i motivu samotnému.

O jaký rozdíl jde, si můžeme krátce přiblížit na Hitlerově příměru o mozaice, na který se odvolává i Jäckel, když vysvětluje radikalizaci Hitlerových názorů a charakterizuje vývoj jeho myšlení coby její skládání. Protože však Jäckelův citát o mozaice nelze označit jinak, než jako vytržení věty z kontextu, nejprve se podívejme, co přesně Hitler v Mein Kampfu o způsobu svého myšlení říká. Celá pasáž o mozaice je součástí delší Hitlerovy úvahy, v níž popisuje, jakým způsobem by měl člověk správně číst, aby pro něj čtení bylo skutečné přínosné, a zní následovně:

„ ‚Čtením‘ ovšem možná rozumím něco jiného, než široký průměr naší tzv. ‚inteligence‘.

Znám lidi, kteří nekonečně mnoho ‚čtou‘, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a přece bych je nemohl označit za ‚sečtělé‘. Ovšemže mají ohromné množství ‚vědění‘, ale jejich mozek není schopen provádět rozdělení a registraci tohoto do sebe přijatého materiálu. Chybí jim umění rozlišit v knize to pro ně hodnotné od bezcenného, jedno potom v hlavě pro vždy uchovat, to druhé, pokud možno, vůbec nevidět, v každém případě to však nevláčet sebou jako neúčelný balast. Vždyť ani čtení není samoúčelem, ale prostředkem k nějakému účelu. V první řadě má napomáhat, naplňovat rámce, rozvíjet každému jeho nadání a schopnosti; tím má dodávat nástroje a stavivo, které jednotlivec nutně potřebuje ke svému životnímu povolání, zcela jedno, zda slouží pouze primitivní obživě nebo představuje uspokojování vyššího určení; v druhé řadě má však zprostředkovat všeobecný obraz světa. V obou případech je však nutné, aby obsah právě čteného nebyl předáván k uschování v pořádku knihy nebo dokonce knih, nýbrž aby jako kamének mozaiky obdržel své místo ve všeobecném obraze světa na jemu příslušném místě a tak právě napomáhal formovat tento obraz v čtenářově hlavě. V jiném případě vzniká zmatený nepořádek naučeného haraburdí, které je právě tak bezcenné, jako na druhé straně činí nešťastného majitele domýšlivým. Neboť ten nyní zcela vážně věří, že je ‚vzdělaný‘, že trochu rozumí životu, že má znalosti, zatímco s každým novým přírůstkem tohoto druhu ‚vzdělání‘ se ve skutečnosti světu více a více odcizuje, dokud nezřídka neskončí buď v sanatoriu nebo jako ‚politik‘ v parlamentu.

[...]

Kdo však ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy, každého časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na vše, co je podle jeho názoru pro něj vhodné k trvalému zachování, protože je to buď účelné nebo všeobecně hodné vědění. Jakmile to, co je takovým způsobem získané, nalezne své smysluplné zařazení do vždy již nějak existujícího obrazu, který si představa o té či oné věci utvořila, bude působit buď korigujícím, nebo doplňujícím způsobem, takže zvýší buď správnost, nebo zřetelnost téhož. Předloží-li tedy život náhle nějakou otázku k přezkoumání nebo k zodpovězení, tak paměť při takovém druhu čtení okamžitě sáhne po měřítku již existujícího názorového obrazu a z něj vytáhne všechny jednotlivé příspěvky týkající se této otázky nashromážděné během desetiletí, předloží je rozumu k přezkoumání a novému nahlédnutí, dokud není otázka vyjasněna nebo zodpovězena.

Pouze tak má potom čtení smysl a účel.

Například nějaký řečník, který takovým způsobem svému rozumu nedodává nutné podklady, nebude nikdy schopen při odporu přesvědčivě zastávat vlastní názor, i kdyby stokrát odpovídal pravdě nebo skutečnosti. Při každé diskusi ho paměť hanebně nechá ve štychu; nenalezne ani základy k doložení toho, co tvrdí, ani základy k vyvrácení protivníka. Dokud se přitom v první řadě jedná jen o blamáž vlastní osoby, jako u řečníka, lze to ještě přijmout, zlé to však bude, když osud nějakého takového vševěda avšak břídila ustanoví vedoucím nějakého státu.

Od útlého mládí jsem se snažil číst správným způsobem a byl jsem přitom nejšťastnějším způsobem podporován pamětí a rozumem. A v takovém smyslu viděno pro mě byla plodná a cenná obzvláště vídeňská doba. Zkušenosti každodenního života tvořily podnět ke stále novému studiu nejrůznějších problémů. Tím jsem byl nakonec schopen skutečnost teoreticky zdůvodnit, teorii na skutečnosti prověřit, byl jsem uchráněn toho, abych se utopil v teorii a abych se zploštil ve skutečnosti.

Zkušenost každodenního života se tak v této době stala určující a podnětnou pro důkladné teoretické studium ve dvou nejdůležitějších otázkách, kromě té sociální.

Kdo ví, kdy bych se byl zahloubal do učení a podstaty marxismu, kdyby mě tehdejší doba byla doslova neudeřila tímto problémem do hlavy." 8

Ačkoliv to Hitler pravděpodobně nezamýšlel, jeho úvaha o „čtení" bezděky dobře zachycuje rozdíl mezi teorií a samotným teoretickým výkladem skutečnosti. Pomineme-li závěr citátu, kde Hitler zcela zřetelně rozlišuje mezi teorií a její aplikací na skutečnost, je i jeho samotný příměr o mozaice velice ilustrativní. Když totiž Hitler na mozaice popisuje, co má být výsledkem správného čtení, tvrdí, že věci, jež je důležité si zapamatovat, má člověk jako kamének mozaiky umístit na příslušné místo do všeobecného obrazu světa.

Bez ohledu na Hitlerovu terminologii je zřejmé, že aby mohla taková mozaika ve čtenářově hlavně vůbec vznikat, jsou nutné minimálně dvě věci. Zaprvé musí existovat zdroj materiálu, ze kterého čtenář vybírá věci k zapamatování, a zadruhé to, podle čeho jsou jednotlivé kaménky zasazovány do mozaiky tak, aby celý obraz dával smysl. Na počátku tvorby obrazu tedy musí existovat nejen svět faktů jako zdroj kaménků, ale i nějaký princip či plán mozaiky, podle nějž jsou jednotlivé kaménky vybírány a skládány do obrazu.

Pokud bychom tuto metaforu použili na lidské přesvědčení, pak lze říct, že k vytvoření určitého světonázoru (mozaiky), neboli kompaktního souboru různých názorů na jednotlivé skutečnosti světa, je třeba znát nejen ony skutečnosti, ale je nutné mít i nějakou teorii obrazu, podle které lze jednotlivá fakta zařadit na příslušné místo v rámci celku, aby mohl smysluplný a kompaktní výklad světa vůbec vzniknout. Jinak řečeno, nedisponuje-li člověk již na počátku nějakým vysvětlujícím principem či principy, nemůže si vysvětlovat skutečnosti světa a vytvářet si na ně názory, natož aby výsledkem takové činnosti byl nějaký logicky kompaktní světonázor. Maximálně by mohl hromadit fakta bez ladu a skladu. Pokud se tedy člověk snaží vysvětlit si jednotlivé konkrétní skutečnosti, aby si vytvořil vlastní světonázor, musí určitou teorií obrazu, respektive světa disponovat již na počátku a nějaký obecný plán obrazu tedy musí existovat nezávisle na samotném zařazování jednotlivých kamenů do mozaiky.

Mluvit o umísťování jednotlivých prvků například do určité teorie dějin proto dává smysl jedině tehdy, pokud se umísťováním myslí vysvětlování jednotlivých skutečností z hlediska teorie čili to, že se teorie postupně aplikuje na fakta. Do teorie tedy nelze umísťovat jednotlivé myšlenky tak, jak si to představuje například Jäckel se svou tezí o syntéze, když směšuje princip vysvětlování a výsledný soubor názorů a když o vzniku Hitlerova pojetí dějin mluví jako o procesu postupného umísťování různých myšlenek do mozaiky. Teorie v tomto případě totiž není až výsledná mozaika, ale princip obrazu, který je podmínkou vysvětlování.

Na tomto rozlišení mezi teoretickými principy světonázoru a světonázorem samotným je zároveň dobré si uvědomit, že základní pojetí světa ve smyslu vysvětlujících východisek musí zůstávat neměnné během celého procesu vytváření mozaiky, protože v momentě změny na úrovni principů, by celý obraz ztratil svůj původní smysl. Kdybychom například připustili, že se výchozí teorie dějin vyvíjí podle toho, jak je mozaika skládána, potom by se s každou změnou způsobenou přidáním nového kamenu měnil i celkový výchozí plán obrazu a všechny kameny by neustále ztrácely daný smysl a získávaly by smysl jiný. S každou změnou by tak vlastně začínal vznikat nový světonázor a žádný logicky kompaktní obraz světa by vzniknout nemohl.

O co jde, si můžeme krátce přiblížit třeba na - nám důvěrně známém - světonázoru komunistů. Kdyby komunista například opustil svou výchozí filosofii historického materialismu a teorii třídního boje, to jest kdyby se změnilo jeho obecné pojetí světa a dějin, pak jako pravý komunista skončí, protože už nadále nebude moci vidět svět jako pohybující se hmotu, jejíž pohyb se v dějinách projevuje bojem tříd. Kdyby například ke své tezi o lidských dějinách jakožto třídním boji po hegelovsku přidal i antitezi, čili tvrzení, že dějiny nejsou třídním bojem, ztratí jeho komunistická světonázorová mozaika smysl a v posledku se mu zbortí i jeho politické cíle, které v rámci svého světonázoru odvodil. Proč a jak totiž urychlovat boj tříd, když dějiny vlastně nejsou třídním bojem a nesměřují ke stádiu beztřídní společnosti alias komunismu?

Výchozí teorie tedy nelze bez rizika měnit, neboť s jejich odmítnutím se zhroutí i všechny názory na skutečnost s nimi spojené - dosavadní uspořádání kamenů mozaiky světa ztratí svůj smysl a je třeba začít znovu od začátku. Při změně výchozích principů už totiž nelze obraz jen zdokonalovat, například podle poznání nových faktů anebo třeba v důsledku jejich důkladnějšího promýšlení, ale je nutné kameny zcela přeskládat podle nového východiska. Z tohoto hlediska znamená například opuštění teorie dějin jakožto třídního boje a přijetí teorie dějin jakožto projevu pudu sebezáchovy to, že se z komunisty v principu stane světonázorově nacista.

Při čtení dalších kapitol je tedy třeba mít na paměti základní rozdíl, který existuje mezi teoretickými východisky, skutečností a teoretickým výkladem skutečnosti. I při analýze Hitlerova přesvědčení totiž bude nutné rozlišovat jednak teoretické základy jeho světonázoru, například jeho teorii dějin, a potom souhrn všech jednotlivých Hitlerových názorů na svět. I teorie je sice třeba brát jako součást myšlenek v celku Hitlerova světonázoru, ale nelze je chápat jako jeden z běžných kamenů mozaiky. V případě teorií půjde o obecnější rovinu, kterou je svět (čili kameny do mozaiky) teprve vysvětlován a formován do celkového obrazu. Budeme-li tedy v následující studii užívat termín Hitlerův světonázor, bude se vztahovat k pojmu, jehož obsahem je soubor všech Hitlerových názorů na svět, kdežto v případě termínu teorie (například pojetí dějin) půjde o obecné principy, jež jsou skrytě přítomny v pozadí konkrétních myšlenek.

Při rozboru Hitlerova myšlení musíme dále počítat také s tím, že lidé jsou ze své podstaty nedokonalí, takže i když si dají se svým přesvědčením práci a nakonec si vytvoří velice kompaktní světonázor, v jejich myšlení se prakticky nevyhnutelně vyskytují nesrovnalosti. Učinit chybu v myšlení je navíc poměrně snadné, takže i při velkém úsilí je přímo nemožné dosáhnout naprosté dokonalosti. Při hledání Hitlerova motivu a jeho zdrojů proto počítejme i s tím, že se v Hitlerově myšlení budou objevovat logické chyby, abychom na vysvětlení zbytečné nerezignovali jen proto, že budeme narážet na nedůslednosti a nejasnosti. Podstatná bude celková linie Hitlerova myšlení.

A nakonec je snad ještě třeba krátce upozornit na rozdíl mezi světonázorem a jeho praktickou realizací. Občas se totiž vyskytují námitky, že Hitlerovy myšlenky nelze brát příliš vážně, protože Hitler často tvrdil něco jiného, než co ve skutečnosti dělal, a naopak, takže v jeho případě prý nelze mluvit o žádném uceleném světonázoru, kterého by se ve svém politickém jednání důsledně držel. Jako příklad se někdy uvádí případ Itálie a její německé menšiny v Severním Tyrolsku, kdy Hitler rezignoval na splnění programového požadavku sjednocení všech Němců v jednom státu, anebo třeba případ německo-sovětskoého paktu o neútočení, což zase bylo v přímém rozporu s Hitlerovým postojem ke komunismu.

V těchto případech však musíme rozlišovat mezi obsahem Hitlerova světonázoru, zde konkrétně zahraničněpolitickými cíli, a Hitlerovou praktickou rozvahou a jednáním, jak takových cílů účinně dosáhnout. Jestliže totiž bylo jedním ze dvou hlavních Hitlerových zahraničněpolitických záměrů získat dostatečně velký životní prostor na východě, pak se mu na západě hodil nejen italský spojenec proti Francii a Velké Británii, ale i dočasná dohoda s úhlavním nepřítelem. Z dlouhodobého hlediska pro Hitlera totiž nedávalo smysl riskovat válku s Itálií kvůli malé německé menšině, když to mohlo znamenat celkové vojenské a strategické oslabení německého národa na západě. A stejně tak pro něj bylo velice účelné uzavřít taktické spojenectví se Stalinem, aby získal čas k eliminaci potenciální druhé fronty, a mohl se tak později alespoň s určitou nadějí na úspěch pokusit zničit komunismus a dobýt životní prostor na úkor Ruska.

Z pouhého faktu rozdílnosti mezi Hitlerovým smýšlením a jeho praktickým jednáním, které se muselo řídit politickou realitou, tedy nemá smysl automaticky vyvozovat, že se Hitler nedržel žádných principů ani pevně stanovených cílů, ke kterým v rámci svého světonázoru dospěl. Hitlerovy taktické politické kroky jsou naopak dobře pochopitelné právě tehdy, jsou-li nahlíženy z hlediska jeho hlavních strategických cílů, které důsledně sledoval. Porovnat Hitlerův světonázor s praxí nacistického režimu je však spíše úkolem pro znalce historie.

1. X. Cíl studie

A než konečně přejdeme k našemu hledání odpovědi na otázku Proč došlo k holocaustu?, ještě si na závěr první kapitoly stručně shrneme, o co přesně půjde a jak se našeho cíle pokusíme dosáhnout.

Jak je snad již jasné, hlavním účelem celé práce bude vysvětlit Hitlerův motiv k holocaustu. Filosoficky řečeno půjde o to nalézt finální příčinu skutku masové vraždy Židů a podat teorii jejího vzniku. Pokusíme se tedy motiv nejen najít, ale zároveň odhalit i jeho příčiny, či chcete-li zdroje, z nichž vzešel. Tím bychom měli získat uspokojivou odpověď nejen na to, za jakým účelem Hitler usiloval o zničení Židů, ale i na to, proč se Hitler stal tak fanatickým antisemitou.

V naší práci budeme vycházet z toho, že holocaust nebyl samoúčelnou vraždou, dále že motiv dodnes existuje v myšlenkách, které se nám dochovaly v Hitlerových knihách, projevech a dalších dokumentech, a konečně budeme předpokládat možnost, že Hitler ke svému motivu dospěl racionální cestou. V důsledku toho se v celé naší studii soustředíme výhradně na Hitlerovo myšlení a z hlediska nacismu jako celku nám tak půjde jen o velice malý výsek jeho složité kauzality. Jak se snad ale nakonec ukáže, nepůjde o žádné nemístné zjednodušení, nýbrž o maximální soustředěnost na jediný problém s Hitlerovým motivem, jehož vyřešení by nám mělo poskytnout klíč k jedné z dosud nevysvětlených záhad nacismu.

Abychom správně pochopili, co vlastně hledáme a na co se ptáme, můžeme si ještě vypomoci jedním analogickým příkladem. Aby byl pokud možno aktuální, zkusme si představit situaci sebevražedného pilota, který 11. září směřuje (je účinnou příčinou) letadlo do jedné z věží Světového obchodního centra v New Yorku. Pilot mohl uvažovat například následovně (odhlédněme nyní od toho, zda si skutečně myslel přesně toto): spáchám teroristický útok, aby byla zničena nadvláda Západu, protože podle mého výkladu světa si Bůh přeje vítězství islámu za každou cenu. Při hledání v Hitlerově světonázoru nám půjde právě o pilotovo ‚aby‘ a ‚protože‘. Tzn. o Hitlerův motiv neboli účel, kterého chtěl vyhlazením Židů dosáhnout (v pilotově případě - aby zvítězil islám), a o odůvodnění takového cíle, či chcete-li o jeho teoretické zdroje (u pilota - protožeBůh si to přeje). Budeme se tedy snažit odhalit obsah a logiku Hitlerovy úvahy, která výše uvedenému příkladu sebevražedného pilota odpovídá takto: vyhladím židovský národ z povrchu Země, abych něčeho dosáhl, protože to vyplývá z mého přesvědčení. Pokud se nám podaří tuto Hitlerovu úvahu správně rozkrýt, pak bychom měli získat vysvětlení jedné z klíčových příčin masové vraždy na Židech.

Právě načrtnutý cíl naší studie bude určovat i její podobu. Budeme tedy postupovat tak, abychom důkladně poznali obsah a logiku Hitlerova myšlení, respektive jeho světonázoru. Když totiž dobře pochopíme jakým způsobem Hitler dospíval ke svým názorům, budeme schopni rozplést jeho složité myšlenkové pochody, a tak nakonec najít a vysvětlit i jeho případný racionální motiv k holocaustu. Jednotlivé kapitoly proto nebudou řazeny například podle chronologie Hitlerových děl, či historie dostupných pramenů, ale podle vnitřní logiky Hitlerova myšlení. Nejprve nám proto půjde o pochopení obecných zásad Hitlerova výkladu světa a poté o to, jak je aplikoval na fakta. To znamená, že náš rozbor Hitlerova světonázoru bude tématicky uspořádán od obecných Hitlerových teorií ke konkrétnímu výkladu jednotlivých skutečností. Samotnou povahou našeho úkolu je proto dáno, že k vysvětlení Hitlerova antisemitského motivu dospějeme až v závěru celé studie, v deváté kapitole, kdy již budeme nejen znát základní teoretické principy Hitlerova myšlení, ale obstojně porozumíme i tomu, jak je Hitler používal při interpretaci reality, obzvláště pak při výkladu existence židovského národa.

Z povahy našeho úkolu zároveň vyplývá, že bude do velké míry vyžadovat samostatné úsilí každého jednotlivého čtenáře. Je-li totiž pravdou, že příčiny vzniku Hitlerova motivu k holocaustu byly racionální, pak pro skutečné pochopení masové vraždy Židů nebude nikomu stačit, aby se pouze povrchně obeznámil s Hitlerovými texty. Doslova každý sám totiž musí správně pochopit podstatu Hitlerovy argumentace. Proto také tolik originálu. Doprovodný komentář je tedy z hlediska účelu této knihy vlastně jen jakýmsi přídavkem, který má každému čtenáři usnadnit jeho individuální poznání obsahu a logiky Hitlerova myšlení. Může se proto stát, že někdo pochopí velice rychle a potom může v textu klidně přeskakovat, kdežto jiný bude potřebovat přečíst prakticky vše, aby dostatečně pronikl do podstaty Hitlerova světonázoru a poznal motiv k holocaustu i příčiny jeho vzniku. Z tohoto hlediska lze například bez újmy přeskočit osmou kapitolu věnovanou politice NSDAP, neboť její obsah s Hitlerovým antisemitismem přímo nesouvisí.

Protože výchozím materiálem naší studie budou téměř výlučně Hitlerovy myšlenky obsažené v jeho spisech, projevech, atd., mohl by někdo namítat, že taková práce je od samého počátku odsouzena k neúspěchu, nebo je přinejmenším velmi pochybná, neboť Hitler si skutečnost podle potřeby často ideologicky přizpůsoboval, takže z takto vzniklých pramenů nelze nic solidního zjistit. Pokud bychom chtěli tímto způsobem poznávat například historii nacismu, byla by tato námitka samozřejmě na místě. Povaha našeho úkolu je ovšem taková, že si s pravdivostí Hitlerova myšlení nemusíme dělat příliš velké starosti. Nechceme totiž vysvětlovat, že Hitler často zastával omyly, ale chceme poznat obsah těchto omylů, a také jejich příčiny. Jinými slovy nám půjde o to, jak Hitler skutečnost viděl a jak si ji vysvětloval, a nikoliv o to, zda obsah jeho myšlení odpovídá realitě. Chceme totiž poznat především obsah a logiku Hitlerova myšlení a to je předmět v zásadě nezávislý na tom, jak se Hitlerovo myšlení shoduje se skutečností.

Hitlerovo případné zkreslování či ideologický výklad skutečnosti pro nás budou naopak velice důležité, neboť klíčem k pochopení Hitlerova světonázoru je především to, co Hitler chce svým čtenářů a posluchačům předložit jako pravdivý obraz světa, a nikoli to, zda jsou jeho sdělení pravdivá. Skutečnost, že je obsah Hitlerových děl či projevů nepravdivý a ideologicky zdeformovaný, je jednoduše v logice věci a vzhledem k účelu naší studie nepředstavuje žádnou překážku. Bude naopak přirozenou součástí naší práce, protože nás ani tak nezajímá, zda si Hitler něco vymyslel, ale co a proč si vymyslel. Mein Kampf i další Hitlerovy spisy či projevy lze z tohoto hlediska vlastně brát jako literární ukázky toho, jak bude realita upravována, až se nacisté dostanou k moci.

A než se do bludiště Hitlerových myšlenek konečně pustíme, nebude na škodu ještě alespoň několika větami připomenout, čeho se naše studie týkat nebude. Jak snad již vyplynulo z první kapitoly, pomineme například prakticky veškeré dějiny nacismu, obzvláště pak to, co vzniklo až v důsledku rozhodnutí vyvraždit Židy. Vynecháme i všechny okolnosti, v jejichž rámci se Hitlerovi a nacistům podařilo holocaust uskutečnit.Třeba to, co sehrálo nějakou roli na cestě nacistů k moci, například mezinárodní situaci ve zbytku tehdejší Evropy, stav německé společnosti, která masakru nezabránila, atd. Stručně řečeno pomineme v naší práci všechny materiální, společenské anebo politické podmínky, které měly vliv na tehdejší dění, a to včetně fenoménu antisemitismu, v tehdejší společnosti všeobecně přítomného. Také se nebudeme věnovat žádným sociologickým či psychologickým rozborům Hitlerova dětství, nebudeme zkoumat jeho charakter, vztahy s okolím či s rodinou, nebudeme studovat prostředí Vídně, kde Hitler v mládí žil, a podobně. Nepůjde nám ani o to, jakým způsobem Hitler svůj světonázor uskutečňoval, ani s jakým úspěchem. To vše nás bude zajímat jedině okrajově jako doplňující informace k Hitlerovým myšlenkám. V principu zkrátka vynecháme vše, co nespadá přímo do Hitlerovy filosofie světa a do jeho myšlení a zcela se soustředíme na Hitlerovu racionalitu. V následující studii totiž nechceme zkoumat, jak a kdy historie národního socialismu proběhla, ale jen proč Hitler a nacisté usilovali o vyhlazení Židů.

Nebudeme se přitom zabývat ani tím, odkud původně pocházejí všechny myšlenkové základy Hitlerovy ideologie. V první řadě nás totiž bude zajímat obsah a logika Hitlerova vlastního přesvědčení, a nikoliv původ nejrůznějších myšlenek, které Hitler zastával. Nebudeme tedy dokonce řešit ani to, od koho, kdy a jak Hitler své přesvědčení načerpal, například zda a co přesně převzal od Gobineaua, Chamberlaina, Darwina, Rosenberga, Fishera, Lista, Hegela, Schopenhauera či jiných, ale zaměříme se primárně na to, o čem byl sám Hitler přesvědčen jako o pravdě a čím se on sám osobně řídil. Pro stanovení politických cílů, které vyplývají z určité ideologie, totiž není podstatné, jak se k základním principům dané ideologie konkrétní jednotlivec dostal. Omezíme se tedy maximálně na konstatování, že Hitlerovo přesvědčení něčemu odpovídá, například darwinismu.

Otázka, odkud se myšlenky a teorie, které Hitler zastával a případně převzal, vzaly, a jak na ně přišli jejich objevitelé, je samozřejmě také velice důležitá, ale představuje už další rovinu celého problému. Byly by to otázky kde, jak a proč tyto myšlenky a teorie původně vznikly. Jejich zodpovězením bychom zjistili, odkud a proč se Hitlerovy názory objevily. Z hlediska celé příčinné souvislosti, na jejímž konci je holocaust, tento problém pochopitelně předchází téma této knihy, ale abychom vůbec mohli případně přistoupit ke zkoumání kde, jak a proč takové myšlenky a teorie vznikly, musíme nejdříve poznat, o které myšlenky a teorie šlo. Je proto třeba začít zkoumáním obsahu a logiky Hitlerova světonázoru.

A aby snad nedošlo k zásadnímu nedorozumění, na úplný konec úvodu bych ještě rád zdůraznil, že cílem této práce nebude mravně hodnotit národní socialismus, neboť tato otázka byla již nesčetněkrát vyřešena s negativním závěrem, takže by nemělo smysl dokazovat již stokrát prokázané. Půjde skutečně jen o to nezaujatě objasnit, proč se Hitler rozhodl uskutečnit tak masivní zlo, jakým byl holocaust.

A nyní snad můžeme konečně přidat ještě jednu knihu do již zcela přeplněných knihoven.

Poznámky:

    1. ٭ Veškerá tučná zdůraznění v citátech Jan Horník.

    2. Eberhard Jäckel: Hitlerův světový názor, Paseka 1999, str. 94-95.

    3. Ibid., str. 97-98.

    4. Ibid., str. 100-1.

    5. Ibid., str. 84.

    6. Ibid., str. 107, 111, 112 a 114.

    7. Ibid., str. 104.

    8. Ibid., str. 114-5.

    9. Adolf Hitler: Mein Kampf, Mnichov 1938, str. 36-39.