Lichva a úrok: úvod do problému – Část 3.

Lukáš Augustin Máslo

V. Metody obcházení lichvy a jejich vyvrácení

Fingovaná trojnásobná smlouva

Trojnásobná smlouva (contractus trinus) je kombinovaná smlouva sestávající ze smlouvy společenské a dvou smluv pojistných. Jejím základem je společenská smlouva (contractus societatis), v níž tichý společník, kterému budeme říkat Caius, poskytne peněžní vklad podnikateli Primovi a chce za to podíl na zisku. 17) Caius je však zároveň připraven sdílet s Primem i riziko nulového zisku či ztráty a zároveň i riziko vkladu. V případě ztráty je totiž taková ztráta hrazena právě z tohoto vkladu. Jelikož Caius dává přednost jistému, byť nižšímu důchodu, před nejistým, byť vyšším ziskem, uzavře se Sekundem smlouvu, v níž Sekundovi přenechá celý nejistý zisk výměnou za jistý roční důchod, a to po dobu trvání podniku. Caius tedy se Sekundem uzavírá smlouvu o pojištění se proti ztrátě z podnikání (neboli smlouvu o prodeji zisku, venditio lucri). Caius si však uvědomuje, že tato pojišťovací smlouva mu sice pojišťuje důchod proti riziku ztráty z Primova podnikání, avšak nepojišťuje mu jeho vklad, který Primovi poskytl. Bude-li totiž Primus trvale ve ztrátě, celý vklad nakonec padne na úhradu ztrát a s bankrotem Primova podniku ustane i tok důchodů od Sekunda. Proto se Caius rozhodne uzavřít smlouvu s Tertiem o pojištění vkladu (assecuratio sortis), v níž se Tertius zaváže vyplatit v případě Primova bankrotu Caiovi celý jeho vklad, a Caius se na oplátku zavazuje vyplácet Tertiovi každoroční pojistné jako podíl ze svého jistého důchodu, který dostává od Sekunda. V tomto systému smluv není rozpor, a proto takováto smlouva nebyla nikdy Církví zakazovaná. Situace se však mění v momentě, kdy Caius se rozhodne všechny tři smlouvy uzavřít s jedním člověkem, kterému budeme říkat Quartus. Výsledkem totiž potom je, že po dobu trvání Quartova podniku dostává Caius jistý důchod, který nezávisí na výsledku Quartova hospodaření, 18) a po skončení podniku Caius dostane zpět svůj peněžní vklad. 19) Caius je na tom tedy stejně, jako kdyby poskytl Quartovi zápůjčku na lichvářský úrok, tj. zápůjčku za poplatek, jenž není obhajitelný žádným vnějším titulem.

Můj argument je následující: Uzavřít trojnásobnou smlouvu s jedinou osobu nelze, protože ve společenské smlouvě Caius deklaruje, že chce přijmout podíl na nejistém zisku, zatímco ve smlouvě o pojištění vkladu a ve smlouvě o pojištění proti ztrátě z podnikání Caius deklaruje, že prodává Quartovi podíl na nejistém zisku za jistý roční důchod. Kdo však chce přijmout podíl na nejistém zisku, ten chce sdílet riziko ztráty; a kdo prodává podíl na nejistém zisku za jistý roční důchod, ten nechce sdílet riziko ztráty. Caius tedy ve vztahu ke Quartovi současně chce a současně nechce sdílet riziko ztráty. Nelze však v témže vztahu současně chtít a současně nechtít riziko sdílet, to je rozpor. Rozpor nevzniká pouze tehdy, když jsou jednotlivé smlouvy uzavřeny s různými osobami, protože pak platí, že Caius ve vztahu k Primovi vždy chce sdílet riziko, a pouze ve vztahu k Sekundovi a Tertiovi toto riziko sdílet nechce. V případě trojnásobné smlouvy uzavřené s jedinou osobou by tedy v případě sporu soud nevěděl, co má vymáhat. Pokud by Quartus ve ztrátě odmítl vyplatit jistý roční důchod, může se odvolat na deklarovanou vůli Caia ve společenské smlouvě sdílet s Quartem riziko ztráty. Caius však může poukázat na znění smlouvy o pojištění proti ztrátě, v níž Quartus deklaruje vyplácet Caiovi jistý roční důchod. Pokud by Quartus skončil v bankrotu a odmítl vyplatit Caiovi jeho vklad, může se odvolat na znění společenské smlouvy, v níž Caius deklaruje ochotu nést riziko ztráty vkladu. Caius se však může odvolat na znění smlouvy o pojištění vkladu, v níž se Quartus zavazuje vrátit Caiovi jeho vklad v případě bankrotu.

Na tomto místě lze vznést námitku, že Caius svůj podíl na nejistém zisku Quartovi prodal za jistý roční důchod, takže smlouva o pojištění proti ztrátě vlastně modifikovala smlouvu společenskou tak, že společenská smlouva v původním znění již neplatí. Problém je v tom, že platnost smlouvy o pojištění proti ztrátě závisí na platnosti smlouvy společenské. Jestli společenská smlouva byla modifikována smlouvou o pojištění proti ztrátě, znamená to, že tato společenská smlouva v původním znění již neplatí. Jenomže v tom případě neplatí ani smlouva o pojištění proti ztrátě, protože v ní Caius prodává předmět smlouvy společenské, podíl na nejistém zisku. Podíl na nejistém zisku může Caius Quartovi prodat za jistý roční důchod pouze potud, pokud od Quarta přijímá za svůj vklad tento podíl na nejistém zisku. Tento podíl na nejistém zisku však Caius od Quarta právě už nepřijímá, protože se ho vzdává výměnou za jistý roční důchod. Pokud tedy smlouva společenská platí, je s ní smlouva o pojištění proti ztrátě v rozporu, protože ve společenské smlouvě Caius deklaruje, že chce sdílet s Quartem riziko ztráty, a ve smlouvě o pojištění proti ztrátě deklaruje, že toto riziko ztráty s Quartem sdílet nechce. Podobně je tomu u smlouvy o pojištění vkladu. Ve společenské smlouvě Caius deklaruje, že chce s Quartem sdílet riziko vkladu, zatímco ve smlouvě o pojištění vkladu prohlašuje, že toto riziko s Quartem sdílet nechce. Jelikož platnost smlouvy o pojištění vkladu závisí na platnosti smlouvy společenské, nelze rovněž argumentovat, že smlouva o pojištění vkladu modifikovala původní smlouvu společenskou. Smlouva o pojištění vkladu totiž může platit pouze potud, pokud platí společenská smlouva v původním znění. Jenže pokud platí společenská smlouva v původním znění, je s ní tato smlouva o pojištění vkladu v rozporu. Buď tedy platí obě smlouvy v tom znění, v němž byly uzavřeny, a pak jsou v rozporu; nebo společenská smlouva prošla modifikací, tudíž její původní znění je již neplatné, a tudíž je neplatná i smlouva o pojištění vkladu.

Líčená smlouva trhová

Líčená smlouva trhová (mohatra) je kombinací prodeje na úvěr a zpětného odkupu za hotové, resp. kombinací koupě na úvěr a zpětného prodeje za hotové. Vřešťál (Katolická mravouka, II-II, XI, §47, 226) uvádí tento příklad: Egenus si potřebuje půjčit. Koupí tedy od Callida sud vína za 240 korun na pololetý úvěr a obratem tento sud vína Callidovi prodá za 200 korun hotově. Výsledek je, že Egenus získá 200 korun a za půl roku Callidovi vyplatí 240 korun. Stejného výsledku bude dosaženo, pokud Egenus prodá pole Callidovi za hotových 200 korun a zpětně ho od něj obratem koupí za 240 korun na pololetý úvěr. I v tomto případě získá Egenus hotových 200 korun a za půl roku Callidovi vyplatí 240 korun.

V tomto případě neargumentuji neplatností takové smlouvy, nýbrž její nespravedlností: Je-li spravedlivá cena sudu vína 200 korun, potom prodej na úvěr za 240 korun porušuje princip ekvivalence směny, neboť k rozdílu 40 korun není na straně Callida potřebný titul. Pouhé plynutí času, jak jsme dokazovali výše, nepředstavuje potřebný titul. Je-li spravedlivá cena sudu vína 240 korun, potom prodej za hotových 200 korun je opět ze strany Callida nespravedlivé, neboť ke slevě 40 korun není na straně Callida potřebný titul (a o dar ze strany Egena se zjevně nejedná). Problém spravedlivé ceny představuje samostatné téma, do kterého se na tomto místě nechci pouštět. Pouze ve stručnosti: Spravedlivá cena je buď cena zákonem stanovená (pretium legale), nebo cena určená nabídkou a poptávkou na trhu (pretium vulgare seu naturale), nebo cena dohodnutá (pretium conventionale), přičemž u poslední zmíněné musejí být splněny ještě některé dodatečné podmínky. 20)

V případě sudu s vínem můžeme za spravedlivou cenu považovat cenu tržní, tedy určenou nabídkou a poptávkou na trhu, resp. určitý interval okolo této hodnoty. V případě námitek oponentů k argumentu spravedlivé ceny mohu reagovat v dalším článku. Právo užívání zástavy

Právo užívání zástavy (antichresis) je kombinací smlouvy o zápůjčce a smlouvy nájemní. Věřitel poskytne zápůjčku za zástavu, ale vyhrazuje si právo tuto zástavu užívat až do splacení zápůjčky. Jelikož hodnota užívání zástavy je v podstatě hodnotou nájemného za užívání této věci, je výsledek ten, že věřitel dostává opět více, než zapůjčil. Za postoupení užívacího práva náleží vlastníkovi kompenzace v podobně nájemného, leda by se této kompenzace dobrovolně vzdal – v tom případě se nejedná o smlouvu o nájmu (venditio – locatio), nýbrž o smlouvu o půjčce (commodatum). Zde si vlastně tedy věřitel klade jako podmínku poskytnutí zápůjčky uzavření smlouvy o půjčce s dlužníkem, kdy dlužník bezplatně postupuje věřiteli užívací právo k věci, zástavě. Což nás vrací k výše diskutovanému argumentu o prodeji souhlasu. Pokud totiž věřitel za poskytnutí zápůjčky požaduje kompenzaci (v tomto případě kompenzaci ve formě uzavření smlouvy o půjčce věci s dlužníkem), tak ve skutečnosti s poskytnutím zápůjčky nesouhlasí. Smlouva o zápůjčce doplněná smlouvou o užívání zástavy tedy představuje kombinaci smluv, jež jsou ve vzájemném rozporu: Ve smlouvě o zápůjčce X deklaruje věřitel, že chce poskytnout zápůjčku „100 za 100“. Ve smlouvě o prodeji zápůjčky za právo užívat zástavu Y[X] deklaruje, že nechce poskytnout zápůjčku „100 za 100“, neboť za svůj souhlas s poskytnutím zápůjčky „100 za 100“ chce právo užívat zástavu. Tento souhlas však nedává, a tudíž za něj nemůže chtít kompenzaci – když ho nedává. Smlouva Y[X] však svou platností závisí na platnosti smlouvy X. Nakolik však smlouva X platí, natolik nemůže platit smlouva Y[X]. Nakolik však má platit smlouva Y[X], natolik nemůže současně platit smlouva X.

Právo propadlé zástavy

Právo propadlé zástavy (pactus legis commissoriae) je modifikací smlouvy o zápůjčce za zástavu. Věřitel si zde vyhrazuje právo ponechat si zástavu, pokud dlužník nesplatí jistinu v dohodnutém termínu. Jedná se tedy vlastně o speciální případ titulu smluvní pokuty z prodlení (poena conventionalis), kde pokuta je vyčíslena v hodnotě celé jistiny. Takováto smlouva tedy není rozporná, nýbrž je nespravedlivá. Jde tedy o obhajobu lichvy per titulum extrinsecum. Námitka je zřejmá: Jaká výše smluvní pokuty z prodlení je spravedlivá a od jaké výše už je taková pokuta nespravedlivá? Vrátíme-li se opět k základní ose našeho výkladu, jíž je ekvivalence ve směně, můžeme položit argument, že titul smluvní pokuty z prodlení je vlastně jen speciálním případem titulu damnum emergens 21), a tudíž smyslem a tím, co zakládá legitimitu smluvní pokuty z prodlení, je náhrada škody způsobená věřiteli v důsledku prodlení. Domnívám se, že výše smluvní pokuty z prodlení může být teoreticky rovná celé jistině, ale jelikož tato pokuta se domlouvá při uzavírání smlouvy o zápůjčce, musel by věřitel vědět předem, že jeho škoda, vzniklá zpožděním dlužníka při splácení jistiny, bude skutečně ve výši jistiny. A v případě následného soudního sporu by to musel i dokázat. 22)

VI. Státní zákaz lichvy

Dokázali jsme tedy, že na straně věřitele neexistuje zápůjčce inherentní titul, na jehož základě by mohl věřitel požadovat při zápůjčce vrácení větší částky, než jakou zapůjčil. Dokázali jsme rovněž, že způsoby, jak lichvu obejít, končí buď rozporem, nebo nespravedlností. Zbývá však vypořádat ještě jednu, možná nejzásadnější námitku: Proč má stát zakazovat lichevní smlouvu, když s ní obě strany souhlasí? Jestliže dlužník souhlasí s tím, že lichvářský úrok zaplatí, aby dostal úvěr, proč má stát takové oboustranně dobrovolně uzavřené smlouvě bránit? My jsme však dokázali, že smlouva o lichvě postrádá titul, na jehož základě by věřitel mohl požadovat vrácení větší částky, než jakou zapůjčil, a tudíž je smlouva o lichvě nespravedlivá. 23) Avšak nikdo netrpí nespravedlnost dobrovolně. Můžeme zde se sv. Tomášem učinit distinkci mezi nespravedlností formální a materiální a připustit možnost dobrovolného trpění materiální nespravedlnosti, ale nikoli formální nespravedlnosti. 24) Znamená to tedy, že placení lichvářského úroku je nespravedlností pouze materiální, ale nikoli formální? To by však znamenalo, že dlužník chce poskytnout věřiteli dar v podobě lichvářského úroku. To však můžeme úspěšně zpochybnit, protože když by dlužník dostal na výběr, zda svého věřitele subvencovat platbou lichvářského úroku, nebo nikoli, přičemž na poskytnutí úvěru by jeho rozhodnutí vliv nemělo, potom ten dlužník, který by si zvolil nesubvencovat věřitele, neplatí tedy lichvářský úrok dobrovolně. Na druhou stranu dlužník není nucen lichvářský úrok platit, pokud se rozhodne, že si úvěr nevezme. Není

tedy násilím nucen, a tudíž v jistém smyslu jedná dobrovolně. Co tedy?

Každý člověk jedná do značné míry nedobrovolně, protože v zájmu dosažení svých vyšších cílů obětuje cíle, které v hierarchii jeho preferencí stojí níže. Ve světě, v němž existuje nedostatek, je takový stav věcí zkrátka nevyhnutelný. V tomto smyslu člověk, který si kupuje bochník chleba za 20 korun, může jednat rovněž nedobrovolně, protože může preferovat bochník chleba zdarma. Nicméně jeho primárním cílem je získat bochník chleba. Neplatit za něj je až jeho sekundárním cílem. A pokud dosažení sekundárního cíle (neplatit za bochník chleba) znemožňuje dosažení primárního cíle (získat bochník chleba), subjekt tento sekundární cíl obětuje v zájmu dosažení svého primárního cíle. Otázka však není, zda a do jaké míry kdo a kdy jedná nedobrovolně či dobrovolně, nýbrž zda a kdy je vnitřní odpor jeho vůle vůči obětování sekundárního cíle oprávněný. Pohybuje-li se tržní cena bochníku chleba určitého typu a kvality okolo 20 korun, potom vnitřní odpor vůle kupujícího vůči zaplacení této ceny není oprávněný, protože prodejce má ve smyslu komutativní spravedlnosti právo na zaplacení této ceny, tj. na jeho straně se vyskytuje příslušný titul. V případě lichvy je však vnitřní odpor vůle dlužníka vůči zaplacením lichvářského úroku oprávněný. Sekundární cíl (dosažení komutativní spravedlnosti) je v tomto případě dlužníkem sice obětován v zájmu dosažení primárního cíle (získání úvěru), ale odpor vůle dlužníka vůči obětování sekundárního cíle v tomto případě je oprávněný, neboť na straně věřitele chybí potřebný titul.

Co z toho však vyplývá pro otázku státního zákazu lichvy? Oponent v tento moment namítne: Položme člověku, jenž si chce vzít lichvářskou zápůjčku, otázku: „Chcete, aby stát zakázal lichvu, i když to povede k tomu, že si zápůjčku nebudete moci vzít, nebo chcete, aby stát lichvu umožňoval, i když budete muset platit lichvářský úrok?“ Jelikož člověk poptávající úvěr má získání úvěru jako svůj primární cíl, je tato otázka více než sugestivní. Můžeme však položit protiargument: Cílem či smyslem státního zákazu lichvy není zabránit lidem, aby si brali lichvářské zápůjčky, nýbrž smyslem je odejmutí státní ochrany lichvářům při vymáhání lichvářských úroků. Uzavře-li někdo smlouvu o lichvářské zápůjčce, na jejím základě získá úvěr a následně se rozhodne, že lichvářský úrok nezaplatí, tj. že vrátí pouze jistinu, je při státním zákazu lichvy takový člověk z hlediska přirozeného zákona i lidského zákona světského povinen toliko vrátit jistinu, ale není povinen platit věřiteli lichvářský úrok, na nějž totiž věřitel na základě rozporné, a tudíž od počátku neplatné smlouvy, nemá právo. Ostatně oponenti z řad libertariánů uznávají tentýž princip v případě smlouvy o doživotním otroctví. 25) V tento moment však oponent vytáhne trumf: Odejme-li stát věřitelům asistenci a ochranu při vymáhání lichvářských úroků zakotvených ve smlouvě o lichevní zápůjčce, a v důsledku toho řada potenciálních věřitelů přestane své úspory nabízet na trhu úvěrů, mnoho žadatelů o úvěr zkrátka úvěr nezíská. Nezískání úvěru je však pro žadatele o úvěr horší než zaplacení lichvářského úroku. Jistě, získání úvěru bez nutnosti platit lichvářský úvěr je úplně nejlepší. Nicméně není-li tato možnost k dispozici, bude na tom žadatel o úvěr vždycky lépe s lichvářskou zápůjčkou než zcela bez zápůjčky. A vlastní zájem nakonec povede žadatele o úvěr k tomu, že si začnou brát úvěr od mafie, která má své vlastní mechanismy vynucování smluvních podmínek. Člověk, který nutně potřebuje úvěr, se tak raději zaváže, že si nechá useknout ruce, než aby zůstal bez úvěru. Komu tedy nakonec státní zákaz lichvy prospěje?

Oponent nás tedy dostal do bodu, kdy musíme připustit, že rozpornost lichevní smlouvy sice dokázat umíme, ale že by ji stát měl zakázat, to z toho nevyplývá. Je-li spravedlnost pouhým abstraktním konceptem, potom je těžko obhajitelné, proč by se v jejím zájmu měly obě strany kontraktu vzdát tohoto kontraktu. Spravedlnost však není pouhým abstraktním konceptem. Bůh je Spravedlnost. Proto porušení spravedlnosti je urážkou Spravedlnosti, kterou je Bůh. Předpokládám zde čtenářovu znalost důkazu Boží existence v teodiceji. Kdo tento důkaz nezná či nepřijímá, nemusí číst dále, protože má další argumentace předpokládá, že se s oponentem na této věci shoduji. Nuže dokažme nyní, proč Bůh je Spravedlnost. Spravedlnost je akcidentem substancí majících svobodnou vůli. V Bohu však nejsou akcidenty, neboť jinak by byl v potenci, a tudíž by nemohl být první příčinou. V Bohu tudíž spravedlnost buď vůbec není, nebo je v něm nutně. Kdyby však v Bohu nebyla spravedlnost, byl by nespravedlivý, a to nutně. 26) Bůh je však Dobro. Není tudíž nespravedlivý nutně. 27) Je tedy spravedlivý nutně, je tedy Spravedlnost. Dokažme premisu, že Bůh je Dobro. Zlo je nedostatkem dobra. Nedostatek dobra je nedokonalostí. Nedokonalost je reálnou potencí – schopností přijmout účinnou příčinu. V Bohu není reálná potence: V Bohu tudíž není nedokonalost. V Bohu tudíž není zlo. Bůh je tedy absolutní dobro. Bůh je Dobro.

Oponent, s nímž se shodneme na výše uvedeném důkazu, však může namítnout: A proč Bohu vadí, že spolu dva lidé uzavřou smlouvu, která je nespravedlivá, když si tím oba dva polepší? Odpověď se skrývá v pochopení postulátu, že Bůh není pouze spravedlivý, nýbrž že On sám je Spravedlnost. Být spravedlivým tedy pro Boha není něčím akcidentálním, nýbrž je to v jeho esenci. On prostě nemůže nebýt spravedlivý. Lidský soudce, který soudí lichvu, může přimhouřit oko a odpustit trest. Ale může to udělat jenom proto, že být soudcem je pro lidského soudce akcidentální. V momentě, kdy přimhouří oko a odpustí trest, přestane být na chvilku soudcem. Ale Bůh jakožto Spravedlnost nemůže přestat být soudcem, protože být soudcem je v Jeho esenci. Spravedlnost, která přestane na chvíli být spravedlností, ztrácí své identické určení a anihiluje. Ale jestli spravedlnost přestane na chvíli být spravedlností, čím tedy tu chvíli není? Spravedlností? Ta pak ale v danou chvíli vůbec není. Aby mohl lidský soudce přestat být na chvíli spravedlivý, musí spravedlnost zůstat něčím mimo něj, aby JI mohl přestat respektovat. Ale přestane-li Bůh být na chvíli spravedlivý, musel by být něčím mimo spravedlnost, aby JI mohl přestat respektovat. Jelikož spravedlností je však On sám, musel by přestat existovat. Ale Bůh je první příčina, jejíž odstranění z principu kauzality končí buď nekonečným regresem, nebo sebezapříčiněním, ale vždy končí rozporem.

Moderní člověk považuje téměř za samozřejmé, že věda i právo slouží v posledku blahobytu člověka. Je-li blahobyt člověka středobodem vědy a práva, potom se zdá být téměř protimluv, že si mohou obě strany polepšit na základě smlouvy, která je nespravedlivá. A zcela nepochopitelným se pak zdá být požadavek takovou smlouvu dokonce zakázat. Na tom, že jedna smluvní strana může preferovat nespravedlnost před spravedlností, není zase tak moc divného. Spolu s nespravedlností totiž jedna smluvní strana získává něco, co chce, zatímco s absencí nespravedlnosti toto něco nezískává. Nakolik tedy užitek z kombinace (nespravedlnost + něco) převyšuje užitek z kombinace (žádná nespravedlnost + nic), může smluvní strana preferovat první kombinaci – nikoli však díky nespravedlnosti či pro nespravedlnost, nýbrž navzdory této nespravedlnosti. Ještě větší užitek by jí totiž přinášela kombinace (žádná nespravedlnost + něco), ale tato kombinace není dosažitelná. Je-li středobodem našeho uvažování o spravedlnosti užitek člověka, potom bránit nespravedlnosti nedává ve výše uvedeném případě smysl. Stane-li se však středobodem našeho uvažování o spravedlnosti měřítko této spravedlnosti, samotná Spravedlnost, Bůh, problém mizí. Porušení spravedlnosti je totiž urážkou Boha, protože Bůh, jenž je Spravedlnost, není abstraktním principem, nýbrž osobou se svobodnou vůlí. Že Bůh je osobou, tedy že je substancí se svobodnou vůlí, a že ho něco uráží, však není samozřejmé a vyžaduje dokazování. V případě námitek oponentů vůči těmto postulátům mohu reagovat v dalším článku. Alespoň ve stručnosti tedy: Kdyby Bůh nebyl substancí, byl by metafyzickým akcidentem, který by Svou existencí závisel na jiné substanci, což by popíralo, že je první příčinou. Kdyby Bůh neměl svobodnou vůli, bylo by Jeho jednání determinováno něčím mimo Něj, a tudíž by opět nemohl být první příčinou. Uráží to, co je v rozporu s vlastní vůlí, vůči čemu je vůle v odporu. Jelikož Bůh je Spravedlnost, akt spravedlnosti je v souladu s Jeho vůlí a akt nespravedlnosti je s Jeho vůlí v rozporu. Tedy akt nespravedlnosti Boha uráží.

VII. Shrnutí

Získává-li subjekt od jiného subjektu směnnou hodnotu, musí se tedy přitom opírat o jeden ze dvou titulů: a) buď je přijímaná směnná hodnota kompenzací za postoupenou ekvivalentní směnnou hodnotu (pak jde o nabývací titul směnný a smlouva je onerosní); b) nebo je přijímaná směnná hodnota darem (pak jde o nabývací titul darovací a smlouva je gratuitní). Tato disjunkce je tedy úplná. Zatímco obhájci lichvy tvrdí, že věřitel může nabytí lichevní platby (lichvářského úroku) opřít o určitý nabývací titul (a různé teorie navrhují různá řešení, v čem by tento titul mohl spočívat), tak odpůrci lichvy – mezi něž se řadím i já – se snaží dokázat, že takový nabývací titul na straně věřitele neexistuje. Snažil jsem se dokázat, že smlouva o zápůjčce per se je vždy a všude onerosní, tj. nemůže být spojená s darem ze strany věřitele ve formě odpuštění kompenzace nad úroveň jistiny, neboť na straně věřitele na takovouto kompenzaci není nárok, a tudíž se takového nároku věřitel nemůže vzdát, když ho nemá.

Argumenty ve prospěch lichvy per se operují přítomností titulu inherentního zápůjčce, tedy pro zápůjčku esenciálního. Zápůjčka může podle těchto argumentů být dle vůle věřitele buď smlouvou onerosní, či smlouvou gratuitní. Zápůjčka poskytnutá zdarma je pak podle těchto argumentů darem ze strany věřitele, čili jde o smlouvu gratuitní, stojící na nabývacím titulu darovacím. Tyto teorie se tedy snaží lichvářský úrok hájit inherentním titulem. Teorie časové preference za tento titul považuje kompenzaci za odložení spotřeby ze strany věřitele. Teorie preference likvidity za něj považuje kompenzaci za vzdání se výhod likvidity ze strany věřitele. Pokusil jsem se ukázat, že obě teorie lze zredukovat na teorii, podle níž je nabývacím titulem věřitele kompenzace za jeho souhlas s poskytnutím zápůjčky. Ukázal jsem však, že při prodeji souhlasu se zápůjčkou vzniká ve vůli věřitele rozpor. V rozporu končí vůle věřitele i v teorii, podle níž je titulem věřitele kompenzace za postoupení užívacího práva k zapůjčované věci. U těchto argumentů ve prospěch lichvy per se jsem se tedy pokusil ukázat, že obsahují rozpor ve vůli věřitele. A jelikož smlouva, v níž existuje rozpor ve vůli věřitele, je od počátku neplatná, uvedené argumenty ve prospěch lichvy per se považuji za vyvrácené.

Za speciální případ argumentu ve prospěch lichvy per se považuji Vřešťálův argument založený na distinkci zápůjčky věcí neplodných a věcí plodných. Vřešťál totiž hájí oprávněnost nároku věřitele na kompenzaci nad úroveň jistiny povahou zapůjčovaného statku, nikoli vnějším titulem. Odvolává se přitom na analogii s přechodem mezi nájmem a půjčkou, kde povaha statku (primo usu non-consumptibilis) umožňuje tento přechod: Nájemce se může vzdát nároku na kompenzaci za postoupené užívací právo a stát se půjčovatelem. Peníze se však skrze dokonalou směnitelnost za plodnou rovnomocninu (tedy skrze nepřímou plodnost) nestávají statkem primo usu non-consumptibilis, nýbrž zůstávají statkem primo usu consumptibilis, u nějž nelze oddělit vlastnictví přímé od vlastnictví užitného. Věřitel se tudíž nemůže vzdát nároku na kompenzaci na postoupené užívací právo k plodné rovnomocnině zapůjčených peněz, protože toto právo je od počátku na straně dlužníka. Tak daleko ovšem Vřešťál ve své analogii nejde, protože než vyvodí závěr, udělá úkrok a namísto kompenzace za postoupené užívací právo začne argumentovat kompenzací za obětované užívací právo. Zde však již analogie s přechodem mezi nájmem a půjčkou nemá opodstatnění. Na významu naopak získává argument lucrum cessans, z jehož hlediska však nepřímá plodnost peněz žádnou podstatnou změnu neznamená, neboť peníze zůstávají i nadále res primo usu consumptibilis, a nepřímá plodnost peněz znamená pouze častější výskyt lucrum cessans. Jeho paušalizace by se však musela opírat o argument dominium altum. Závislost platnosti svého argumentu na platnosti argumentu dominium altum však Vřešťál explicitně popírá. Vřešťálovu argumentaci ve prospěch kompenzace věřitele na základě nepřímé plodnosti peněz tedy nepovažuji za přesvědčivou.

Argumenty ve prospěch lichvy per titulum extrinsecum sice uznávají, že ze zápůjčky jako takové nemá věřitel titul na žádnou kompenzaci, avšak postulují možnost kamuflovat lichvářský úrok úrokem na základě jednoho z vnějších titulů. Z teoretického hlediska by to znamenalo, že existují případy, kdy nelze odlišit lichvářský úrok od úroku na základě vnějšího titulu, tj. případy, kdy nelze říci, zda se o lichvu jedná či nejedná. Lichvářský úrok by potom šlo kamuflovat například jako mzdu lichváře (speciální případ damnum emergens) či jako smluvní pokutu (poena conventionalis). Snažil jsem se však ukázat, že vnější tituly jsou jasně definované a nelze jimi maskovat lichvářský úrok, aniž by se tím narušil princip komutativní spravedlnosti.

U čtyř představených metod obcházení lichvy jsem se pokusil ukázat, že takové smlouvy buď obsahují rozpor ve vůli věřitele, a tudíž jsou od počátku neplatné (fingovaná trojnásobná smlouva, právo užívání zástavy), nebo jsou sice bezrozporné, ale nespravedlivé (líčená smlouva trhová, právo propadlé zástavy).

V otázce údajné dobrovolnosti dlužníka při uzavírání smlouvy o lichevní zápůjčce tvrdím, že každý člověk jedná do značné míry nedobrovolně, protože v zájmu dosažení svých vyšších cílů obětuje cíle, které v hierarchii jeho preferencí stojí níže; otázka však není, zda a do jaké míry kdo a kdy jedná nedobrovolně či dobrovolně, nýbrž zda a kdy je vnitřní odpor jeho vůle vůči obětování sekundárního cíle oprávněný. V případě lichvy je sekundární cíl (dosažení komutativní spravedlnosti) dlužníkem sice obětován v zájmu dosažení primárního cíle (získání úvěru), ale odpor vůle dlužníka vůči obětování sekundárního cíle je v tomto případě oprávněný, neboť na straně věřitele chybí potřebný titul.

V otázce státního zákazu lichvy tvrdím, že cílem či smyslem státního zákazu lichvy není zabránit lidem, aby si brali lichvářské zápůjčky, nýbrž smyslem je odejmutí státní ochrany lichvářům při vymáhání lichvářských úroků.

Na námitku, že není-li možnost bezplatné zápůjčky, bude na tom žadatel o úvěr vždycky lépe s lichvářskou zápůjčkou než zcela bez zápůjčky, odpovídám, že musíme připustit, že rozpornost lichevní smlouvy sice dokázat umíme, ale že by ji stát měl zakázat, to z toho nevyplývá. Je-li spravedlnost pouhým abstraktním konceptem, potom je těžko obhajitelné, proč by se v jejím zájmu měly obě strany kontraktu vzdát tohoto kontraktu. Spravedlnost však není pouhým abstraktním konceptem. V návaznosti na teodicejní důkaz Boží existence jsem se pokusil dokázat postulát, že Bůh je Spravedlnost. Následně jsem uzavřel, že porušení spravedlnosti je urážkou Boha, protože Bůh, jenž je Spravedlnost, není abstraktním principem, nýbrž osobou se svobodnou vůlí.

POZNÁMKY:

17. Jména jsou převzatá z Vřešťálova příkladu (Katolická mravouka, II-II, XI, §47, 225).

18. Má-li Quartus ztráty, je to jeho problém, protože Caius má soudně vymahatelný nárok na svůj jistý důchod.

19. Opět, pokud Quartus zbankrotoval, je to jeho problém, protože Caius má soudně vymahatelný nárok na vrácení svého vkladu. Quartus si tedy buď bude muset půjčit, nebo bude Caiovi splácet jistinu ze své mzdy.

20. Více k problému spravedlivé ceny viz James Gordley. 1981. Equality in Exchange, California Law Review, Vol. 69, No. 6.

21. Tento závěr se shoduje se závěrem Dempseyho (Dempsey. 1943. Interest and Usury, s. 173)

22. Zde musíme rozlišit dva případy. První případ nastává, když věřitel používá právo propadlé zástavy skutečně pouze jako zástěrku, takže se s dlužníkem už předem domluví, že dlužník nesplatí zápůjčku včas, aby mohl věřitel požadovat zástavu jako úrok. Druhý případ nastává, když věřitel s dlužníkem skutečně domlouvají pokutu z prodlení, bez úmyslu zakrývat lichvu.

23. Přesněji řečeno 1) je pro rozpor ve vůli věřitele od počátku neplatná a 2) pro platbu dlužníka bez odpovídajícího titulu na straně věřitele způsobuje dlužníkovi nespravedlnost (je vůči dlužníkovi nespravedlivá).

24. Viz Summa theologiae, II-II, q. 59, a. 3, co.

25. Rothbardův argument bych sice rozporoval, nicméně s jeho závěrem se shoduji. Viz Rothbard, Etika svobody, s. 89.

26. Lze namítnout, že v kameni také není spravedlnost, a přesto kámen není nespravedlivý. Bůh však má na rozdíl od kamene svobodnou vůli, proto buď je spravedlivý, nebo není. Je-li, pak je nutně. Není-li, pak není nutně.

27. Tj. absence nespravedlnosti je u Boha nutná.

Seznam literatury:

Dempsey, Bernard W. 1943. Interest and Usury. Washington, D. C.: American Council of Public Affairs, 1943.

Gordley, James 1981. Equality in Exchange. California Law Review, Vol. 69, No. 6. December 1981. pp. 1587-1656.

Keynes, John M. 1936. The General Theory of Employment, Interest and Money. Collected Writings of John Maynard Keynes, Volume VII. Royal Economic Society, Cambridge University Press, 1978. ISBN 0 333 10729 2.

Rothbard, Murray N. 1998. Etika svobody. Praha: Liberální institut, 2009. ISBN 978-80-8638-955-4.

Tomáš Akvinský. Summa theologiae. Dostupné z: www.summa.op.cz

Vřešťál, Antonín. 1899. Lichva a úrok ve světle mravouky katolické. Praha: Cyrillo-methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1899.

Vřešťál, Antonín. 1916. Katolická mravouka. Díl druhý, část druhá. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1916.