Proč 7Q5=MK 6,52-53?, když 7Q5=MK 6,52-53!

Alexius Pešat

První „Faktická poznámka“ Jartymova (Distance č. 3/1998) tvrdila ústy Stantona, že „teorie ohledně 7Q5 jako části Markova evangelia neuspěla prostě proto, že klíčové, poškozené písmeno v 2. řádce nelze číst jako ný“.¹⁸ Jeho „Faktická poznámka podruhé“ (Distance č. 2/1999) zpochybňuje sice opět, že 7Q5 je Mk 6,52- 53, tentokrát však pouze konstatováním: „Tento fragment dosud nebyl zařazen mezi novozákonní papyry a mezi odborníky samotnýmí nepanuje v otázce jeho identifikace shoda.“ Toto konstatování není argumentem ve vlastním slova smyslu a autor je také v první „Faktické poznámce“ neuvádí.

Podle připomínek a postojů k osobě Thiedeho a jeho knize „Der Jesus-Papyrus“, které Jartym vybral, jsem nucen usuzovat, že záležitost sklouzává z oblasti vědy do roviny „ideologické“, což ilustruje poznámka, že v knize „Der Jesus-Papyrus“ je plno chyb, ale není jmenována jediná, která by mohla zpochybnit tvrzení, že 7Q5=Mk 6,52-53.

Rozhodujícím pro tento spor zůstává identifikace poškozeného písmene v 2. řádce 7Q5. Bude proto velmi užitečné zrekapitulovat průběh identifikace 7Q5 s jeho ný , aby měl čtenář sám možnost udělat si obraz o celé záležitosti. Riskuji sice, že se budu opakovat, ale při rekapitulaci to jinak nejde.

Když O’Callaghan začal roku 1972 pracovat s fragmenty zjeskyně 7Q, povšiml si, že zlomek 7Q5 má ve čtvrtém řádku neobvyklou kombinaci písmen (ný/ný/eta/sigma) .¹⁰ Jenže ve veškeré biblické i nebiblické řecké literatuře se nenašel takový text, ve kterém by se hodila k této kombinaci písmen ostatní písmena fragmentu. Napadlo ho zkusit to s řeckým názvem „Galilejského moře“, který je „moře Genezaretské“. Zjistil, že v celém řeckém textu Starého zákona (v Septuagintě) existuje pouze jediné místo, na kterém najdeme uvedené jméno s hledanou skupinou písmen (ný/ný/eta/sigma) , avšak okolní písmena neodpovídají písmenům na zlomku 7Q5.

Začal zkoumat texty novozákonní anašel Mk 6,52-53, kde je nejen slovo „Gennesaret“, ale kde jsou také ostatní písmena v odpovídajícím pořadí. Po rekonstrukci písmen na zlomku 7Q5 nenajdeme mezi nimi jediné, které by nebylo slučitelné s odpovídajícím písmenem Markových veršů.

Hlavní odpůrce tvrzení, že 7Q5 je část textu Mk 6,52-53, Kurt Aland, dokládal své stanovisko pomocí počítače a jeho autorita ovlivnila mnohé. Pak se však do sporu vložil jiný německý badatel, Ferdinand Rohrhirsch, ²⁷ novozákoník a vědec-teoretik, a prokázal roku 1990, že se Kurt Aland dopustil hrubých metodických chyb a naprogramoval počítač ve svém ústavu v Münsteru tak, že vůbec nemohl najít nějaký vztah mezi 7Q5 a Markovým evangeliem. Oněkolik let později, roku 1995, provedl A. Dou, profesor matematiky na univerzitě vMadridu a člen Královské akademie věd, matematický rozbor všech eventualit potřebných k identifikaci 7Q5. Ukázalo se, že není prakticky vůbec možné, aby text na zlomku 7Q5 nebyl textem Mk 6,52-53, protože pravděpodobnost, aby 7Q5 nebyl úryvkem zveršů Mk 6,52-53, je 1:9x1011 (jedna ku devíti stům miliardám).³⁴

Přistupme nyní ke klíčovému, těžce poškozenému písmenu v druhé řádce, které musí být ný, má-li text odpovídat veršům Mk 6,52-53, a o kterém odpůrci tvrdí, že je to iota, resp. že to ný není. Poškození písmene je tak veliké, že by bylo správnější hovořit o viditelných zbytcích po nějakém písmenu. První námitkou bylo, že příslušná mezera je prý pro ný příliš široká. Herbert Hunger však přesvědčivě demonstroval, že zbylé stopy po inkoustu se dají rekonstruovat na perfektní ný . Také spolu s Thiedem proměřili odpovídající písmena²⁰ a doložili, že šíře předpokládaného ný by byla zcela v mezích běžných nepřesností písaře. Protože vzdor tomu by odpůrci ještě mohli mít nějaké námitky, odnesl Thiede v dubnu 1992 papyrus na výzkumné soudní oddělení izraelské státní policie v Jeruzalémě. Zde byly elektronickým stereomikroskopem zjištěny zbytky čáry, které byly ve svém celku dost dlouhé a přímé, aby přesvědčily, že jsou pozůstatky střední čáry písmene ný .²⁵

Roku 1994 prohlásila Orsolina Montevecchiová, jedna znejpř ednějších papyroložek současnosti a čestná prezidentka Mezinárodního svazu papyrologů: „Nevěřím, že by ještě mohly existovat pochybnosti o identifikaci 7Q5.“¹⁷

Avšak roku 1995 uveřejnil Graham Stanton knihu „Gospel Truth?“.¹⁸ V ní zamlčel Hungerovu rekonstrukci ný a objevení příčné čáry, kterou našli při mikroskopickém rozboru v Jeruzalémě na soudním výzkumném oddělení izraelské státní policie a která dokazuje, že poškozené písmeno na řádku 2 fragmentu 7Q5 je vskutku ný .²⁵ Zato vybavil Stanton svou knihu tabulkou s diagramem, připisovaným Geoffrey Jenkinsovi, na kterém zřetelné písmeno ný zřádku 4 překrývá poškozené ný na řádku 2 fragmentu 7Q5. Drobné odchylky, kterými se písmena liší a které jsou v normě pro nepřesnosti písaře platné pro tento papyrus, považuje Stanton za dostatečný důvod, aby zpochybnil tvrzení, že 7Q5 je Mk 6,52-53. Jak neprůkazný je takový argument, si může každý ověřit sám na vlastním rukopise, když položí přes sebe dvě stejná písmena zrůz ných míst textu, který psal. Vždy se mezi nimi najdou odchylky... Zde je třeba podotknout, že kniha, která nezahrnuje nejnovější poznatky o předkládaném tématu, je svým způsobem obsolentní, bez ohledu na datum vydání.

Škoda že Jartym nevysvětlil, proč uvádí bez komentáře práci D. Duky „Nejstarší rukopisy Nového zákona“¹, ve které se jednoznačně konstatuje, že 7Q5 je Mk 6,52- 53 a že je třeba považovat záležitost za uzavřenou. Dukova práce totiž nezapadá sama o sobě do rámce „Faktické poznámky“, která neguje, že 7Q5 je Mk 6,52- 53.

Ve věci datace rukopisů, resp. jejich fragmentů má nepochybně větší váhu názor papyrologa, v našem případě Orsoliny Montevecchiové¹⁷, než názor biblisty Stantona, který záměrně opomíjí nejnovější papyrologické poznatky a snaží se je oddělit od biblického bádání. Této snaze věnuje ve své již jmenované knize „Gospel Truth?“ dokonce dvě kapitoly: jednu, když pojednává o zlomku 7Q5, a druhou, když hovoří o oxfordském papyru s Matoušovým evangeliem.

Bohudík je dnes pozice papyrologie, filologie, paleografie, archeologie ajiných solidně fundovaných profánních věd taková, že je biblisté při svých úvahách již nemohou obcházet.

Můžeme tedy konstatovat, že „Faktické poznámky“ Jartymovy přispěly k podrobnému rozboru problému. Ukázalo se, že jediným pádným argumentem proti tvrzení, že 7Q5 je Mk 6,52-53, byl spor o písmeno ný na 2. řádku. Rekapitulace řešení tohoto problému ozřejmila, že existuje dostatek přesvědčivých důkazů, že diskutované písmeno je ný, a že je pouze otázkou času, kdy bude fragment 7Q5 zařazen mezi novozákonní papyrusy jako část veršů Mk 6,52-53

.

Poznamky:

Odkazuji na poznamky za svym člankem „7Q5=Marek 6,52-53“ v Distanci č. 1/1999, str. 61 a 62. Současně upozorňuji, že v poznamce 34. je chybně čten matematicky udaj 1:9x1011 jako jedna ku deseti tisicům miliardam; spravně se ma čist jedna ku deviti stům miliardam.

Nove poznamky:

10. J. O’Callaghan: „Papiros neotestamentarios en la cuera 7 de Qumran?“. Biblia 53 (1972), str.

91-100. O’Callaghan uveřejnil několik dalšich důkladnych prošetřeni 7Q-papyrů, ve kterych vyvraci namitky svych odpůrců. Dobre shrnuti svych badatelskych praci předklada v knize: Los Papiros Griegos de la Cueva 7 de Qumran. Madrid 1974, a nejnověji ve sve doplňujici monografii Los primeros testimonios del Nuevo Testamento. Papirologia neotestamentaria, Cordoba 1995. 1. Viz Distance č. 3/1998, str. 54, članek P. Jartyma „Fakticka poznamka“