Sola Scriptura: Návod k anarchii

Patrick Madrid

Řekněme, že jsem evangelík. Pokud zjistím, že jste katolického vyznání, zahrnu vás odkazy z bible, jimiž budu demonstrovat, že učení katolické církve o očistci, Marii, papežství a eucharistii je nebiblické. Budu tvrdit, že ”pouze bible jako taková představuje úplnou Bohem zjevenou a pro církev nezbytnou pravdu. Zapomeňte na všechny člověkem vytvořené katolické tradice (tradice, které v Matoušově [15,3-9] a Markově [7,6-8] evangeliu zavrhuje sám Kristus). Následujte pouze bibli“.

Řekněme však také, že vám tyto argumenty nevyhovují. Víte, že protestantský princip řídit se pouze samotnou biblí - sola Scriptura, jak jej nazývají reformátoři - je nepravdivý. Nevíte však, jak dokázat, že sola Scriptura není tím, co učil Kristus, že není tím, co učili apoštolové a církevní Otcové, ani že není tím, a to je poněkud ironické, co učí bible sama. Neudržitelnost principu sola Scriptura se ohlašuje, když se zeptáme, zda může být opravdu prokázána z bible. Jsou-li vznášeny požadavky na důkaz některých katolických doktrín, jako například zmíněného očistce či přítomnosti Boha ve svátostech, měl by se katolík namísto ústupu do defenzivy zeptat: ”A kde bible učí princip sola Scriptura ?“

Katolické hodnocení principu sola Scriptura může být shrnuto do tvrzení, že je nehistorický, nebiblický a nepoužitelný. V tomto článku budeme jednotlivě zkoumat uvedené námitky, aniž bychom se snažili podat vyčerpávající historickou a biblickou kritiku této doktríny (tohoto úkolu se úspěšně zhostila celá řada monografií). Nicméně doufám, že základní prvky katolického postoje k tomuto problému se nám podaří ozřejmit.

Princip sola Scriptura je nehistorický

Posuďme nejdříve problém sola Scriptura z hlediska historie. Pokud by pojem absolutní dostatečnosti Písma byl opravdu součástí víry,”která byla jednou provždy svěřena svatým“ (srv. Jud 3), pak by mohl být nalezen všude v učení a v praxi prvotní církve. Dalo by se očekávat, že liturgický život prvotních křesťanů bude formován a řízen principem sola Scriptura. Nic takového však nevidíme. Ze spisů církevních Otců a regionálních i ekumenických sněmů je naopak patrné, že pojetí sola Scriptura je myšlení a životu prvotní církve naprosto cizí. Na důležitost a autoritu Písma pro vedení a řízení života církve byl zajisté kladen mimořádný důraz a církevní Otcové jej neustále zmiňovali ve svých doktrinálních a pastoračních listech. Avšak Písmo nebylo nikdy církevními Otci chápáno ani používáno jako jediný a soběstačný zdroj, který by byl nezávislý na svaté tradici a zjevení.

Protestantští apologeti se v případě sola Scriptura někdy snaží podepřít svá tvrzení některými velmi specifickými citáty církevních Otců, zejména Atanáše, Jana Zlatoústého, Cyrila Jeruzalémského, Augustina a Basila z Cesareje. Tyto citáty, izolované od ostatního učení svých původců o autoritě církve, tradici a Písmu, mohou vzbudit dojem, že tito církevní učitelé byli přesvědčenými evangelíky, kteří propagují princip sola Scriptura způsobem, na nějž by byl pyšný i sám Jan Kalvín! Ale to je jen zdání. Museli bychom být opravdu velmi špatnými znalci učení církevních Otců, abychom se přiklonili k tomuto výkladu podporujícímu princip sola Scriptura. Vezmeme-li však v úvahu patristický pohled na autoritu Písma, celý obraz se nám objeví v poněkud jiném světle. Několik následujících příkladů dostatečně demonstruje, co mám na mysli.

Pro evangelické apologety je zbraní nejtěžšího kalibru citát Basila z Cesareje: ”Proto ať mezi námi rozhodne Bohem inspirované Písmo; naše volba pravdy nechť následuje to z učení, které je v souhlasu se slovem Božím“ (Epistula ad Eustathium). V tomto bodě se podle nich Basil blíží kalvinistickému ”ne všechny věci v Písmu jsou jednoduché a ne všechny věci jsou všem pochopitelné; ale ty věci, jejichž poznání, vnímání a víra v ně jsou nezbytné ke spáse, jsou na tom či onom místě Písma vysloveny tak jasně a otevřeně, že nejenom vzdělaní, ale i obyčejní lidé je mohou dostatečně a naplno pochopit“ (Westminsterské vyznání víry, 7).

Pokud by ale uvedený Basilův citát měl být používán k protestantské apologetice, pak by bylo třeba prokázat, že i zbytek jeho učení je ve shodě s principem sola Scriptura. Ale sledujme údajný pozitivní Basilův postoj k sola Scriptura ve světle jeho následujících citátů:

”Víra a praxe, ať již obecně přijatá nebo přikázaná, tak jak je uchovávána církví, pochází jednak z psaného učení, jednak nám z části byla zprostředkována jako mystéria apoštolskou tradicí. Oba tyto zdroje mají ve vztahu k pravé zbožnosti stejnou sílu“ (Liber de Spiritu sancto, 27).

”V odpovědi na námitku, že slova doxologie ”s Duchem svatým“ nejsou podepřena žádnou psanou autoritou, tvrdíme následující. Pokud zde není žádné jiné instance, která nebyla napsána, pak toto nemůže být přijímáno (jako autoritativní). Ale pokud je nám velká část toho, v co věříme, zprostředkována jinak než psanou autoritou (Písmem), pak přijměme, společně s ostatními, i tuto víru. A proto říkám, že je apoštolské trvat i na nepsané tradici. ”Musím vás pochválit,“ říká Pavel (1 Kor 11,2), ”že na mě ve všem pamatujete a pevně se držíte naučení, jak jsem vám je odevzdal“ a ”Stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem“ (2 Sol 2,15). Jednou z těchto tradic je také praxe, která je právě před námi a která byla svými prvotními zakladateli pevně zakořeněna do církve a předávána jejich následovníky z generace na generaci jako obecná tradice“ (Liber de Spiritu sancto, 71).

Tyto citáty budou asi sotva slučitelné s principem, podle něhož je Písmo formálně dostatečným zdrojem pro všechny záležitosti křesťanské doktríny. A tento přístup, který chápe obsah nepsané apoštolské tradice v církvi jako autoritativní, se v Basilových spisech objevuje velmi často.

Protestantští apologeti také s oblibou citují dvě určité pasáže z Atanáše: ”Svaté a inspirované texty jsou samy o sobě dostatečné pro kázání pravdy“ (Contra gentiles 1,1). A: ”Tyto knihy (kanonického Písma) jsou fontánami spásy, které uspokojí žíznící svými věštbami. Pouze v této škole zbožnosti je předávána radostná zvěst. Nenechte nikoho cokoli k nim přidat nebo ubrat“ (Epistula festivalis). Avšak na žádném místě Atanáš neučí princip sola Scriptura.

Za prvé, v případě Epistula festivalis instruuje svou církev, co může a co naopak nemůže být čteno v církvi jako Písmo. Z kontextu listu jasně vyplývá, že se jednalo o liturgické direktivy pro jeho obec.

Za druhé, stejně jako u Basila a dalších církevních Otců, které protestanti volají ke svědectví, ani Atanášovy spisy neobsahují žádnou zmínku o sola Scriptura, ale naopak jsou svědectvím jeho věrnosti ortodoxnímu katolicismu. Atanáš například píše: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny“ (Epistula ad Afros, 1). A jinde: ”Právě tato tradice, učení a víra všeobecné církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem“ (Epistulae ad Serapionem, 1,28).

Všimněme si též citátu z Katechetických lekcí Cyrila Jeruzalémského, na kterého s oblibou poukazují protestantští apologeti: ”Pokud se týká božských a svatých mystérií víry, ani ta nejmenší část nesmí být předávána bez svatých Písem. Nenechte se svést na scestí chytrými slovy a argumenty. A nevěřte ani mně, kdo vám sděluje tyto věci, aniž byste ze svatého Písma potvrdili to, co vám říkám. Spása, v kterou věříme, se neprokazuje chytrým zdůvodněním, ale Duchem svatým“ (4,17).

Jak tomu máme rozumět? Katoličtí patrističtí učitelé by poukázali na skutečnost, že jazyk, kterého zde Cyril užívá, je ve shodě s vysokým respektem, který on a další církevní Otcové používají při zmínkách o autoritě Písma. Někdy se též hovoří o materiální dostatečnosti. Tento jazyk, i když je snad o něco více biblický, než jsou někteří moderní katolíci zvyklí, nicméně podporuje přesný smysl katolického učení o důležitosti Písma. Dokonce i bude-li Cyrilovo varování chápáno doslova, neznamená pro katolíky žádný problém. Pro protestanty však paradoxně ano.

Obhájci sola Scriptura se užitím Cyrilova citátu dostávají do dilematu. První možnost: Pokud Cyril opravdu učil sola Scriptura, představuje to pro protestanty značný problém. Cyrilovy Katechetické lekce jsou plné jeho působivého učení o neomylném úřadu všeobecné církve (18,23), o mši svaté a obětování (23,6-8), o očistci a účinnosti modliteb za zemřelé (23,10), o přítomnosti Krista v eucharistii (19,7; 21,3; 22,1-9), o teologii svátostí (1,3), o přímluvách svatých (23,9), o stupních svatosti (23,2), o důležitosti častého přijímání svátostí (23,23), o obnově křtem (1,1-3; 3,10-12; 21,3-4), obsahují tedy vskutku výjimečné množství specificky katolických doktrín.

A jsou to právě tyto katolické doktríny, o nichž protestanti tvrdí, že je nelze nalézt v Písmu. Pokud tedy Cyril respektoval princip sola Scriptura, zajisté také věřil, že zmíněné katolické doktríny našel v Písmu. Pak by ale bylo nutné tvrdit, že se Cyril ve svém výkladu Písma hrubě mýlil. Tato cesta je ale pro protestanty také neschůdná, protože potřebují zachovat důvěryhodnost Cyrilových výkladů, aby mu mohli podsouvat prosazování principu sola Scriptura.

Druhá možnost: Cyril neučil zásadu sola Scriptura a protestantské chápání těchto pasáží je mylné. To znamená, že pokus o zneužití tohoto citátu na podporu principu sola Scriptura je zavádějící (pokud ne přímo nepoctivý), protože na jeho pozadí stojí beznadějně nesprávná interpretace Cyrilovy metody systematické teologie, celého doktrinálního schématu, který předkládá ve svých Katechetických lekcích, jakož i jeho celého přístupu k autoritě Písma. Žádna z uvedených eventualit však asi nebude protestantské apologetice vyhovovat.

Také ve všech dalších případech, kdy protestanti používají patristické citáty k prokázání principu sola Scriptura, můžeme demonstrovat, že jsou vytrženy z kontextu a že není přihlíženo k celkovému pohledu církevních Otců na autoritu Písma, tradici a magisterium. Z toho prokazatelně vyplývá, že církevní Otcové nevyučovali zásadu sola Scriptura a žádná slovní ekvilibristika či z kontextu vytržené citáty nemohou prokázat opak.

Zásada sola Scriptura je nebiblická

Vezměme si Starý zákon. Ve způsobu, jakým Bůh přistupoval k lidem v období před Kristem, není ani náznak principu sola Scriptura. Faktem je, že v době před Mojžíšem nebylo dostupné žádné Písmo (kromě občasných případů přímého zjevení Boží vůle, zprostředkované lidem proroky a patriarchy). Žádný Izraelita neměl možnost praktikovat soukromou interpretaci Zákona, tedy vykládat jej tak, jak by podle jeho víry výklad měl vypadat. Představte si, že by někdo přišel za Mojžíšem a říkal: ”Podívej se, já mám na kapitolu 17 knihy Genesis poněkud odlišný názor. Podle mě zde Bůh hovoří o obřízce pouze obrazně. Nemyslím, že by zde přímo nabádal Abraháma, aby vzal nůž a začal obřezávat.“ Starý zákon nemá pro princip sola Scriptura ani to nejmenší pochopení.

A nejinak je tomu i v Novém zákoně. Nejenže Kristus ustanovil církev učitelkou (Mt 28,19-20), obdařenou její vlastní autoritou (Lk 10,16; Mt 16,18; 18,18), ale nikde nenalezneme jakoukoliv zmínku o ”Písmu jako jediném zdroji“ ani u apoštolů, ani u jejich následovníků. Naopak lze nalézt některé příklady preference předávání učení pouze ústně, bez psané podoby: ”Měl bych vám toho ještě mnoho psát, ale nechci to dělat papírem a inkoustem, ale doufám, že k vám přijdu a řeknu vám to ústně, aby naše radost byla dokonalá“ (2 Jan 12; srv. 3 Jan 13).

Osudovou chybou principu sola Scriptura je, že on sám není uveden nikde v Písmu. Westminsterský katechismus říká: ”Celý obsah Božího sdělení, které se týká všech věcí nezbytných pro jeho větší slávu, spásu člověka, víru a život, je plně vysloven a uveden v Písmu nebo může být z Písma jako nezbytný důsledek odvozen. K tomuto nesmí být za žádných okolností nic přidáváno, ať již by se jednalo o zjevení Ducha, nebo o tradici lidskou.“ Pokud má být tento výrok pravdivý, pak i nauka sola Scriptura musí ”být plně vyslovena a uvedena v Písmu nebo... odvozena z Písma“.

A zde spočívá kámen úrazu. Obhajobou nauky sola Scriptura protestanti zároveň také obhajují tvrzení, že veškeré inspirované zjevení nezbytné pro život církve přichází pouze skrze Písmo. Anglikánští reformátoři toto uvádějí následovně: ”Písmo svaté obsahuje vše, co je nezbytné ke spáse, tedy co v něm není uvedeno nebo nemůže z něj být prokázáno, nesmí být předkládáno jako součást víry nebo považováno za nezbytné pro spásu“ (The Thirty Nine Articles of Religion, 6).

Westminsterské vyznání víry přímo říká, že má-li být nauka považována za Bohem zjevenou, musí být explicitně vyjádřena nebo logicky implikována v Písmu. Tím se však dostáváme k otázce formální a materiální dostatečnosti.

Celá řada katolických teologů a učitelů včetně církevních Otců v průběhu minulých staletí učila o materiální dostatečnosti Písma (tedy že Písmo nese celý obsah Božího zjevení, ať již v implicitní nebo explicitní formě). Problém však přináší poněkud dobrodružný styl, se kterým evangeličtí protestanti přistupují k patristické literatuře, aby s její pomocí obhájili své teze. Výsledkem je nepochopení toho, co chtěli církevní Otcové vyjádřit. J. H. Newman si tohoto problému všiml v dopise anglikánskému příteli: ”Vytvořil jsi soubor úryvků ze spisů církevních Otců podporujících tvou nauku o tom, že veškerá křesťanská víra je obsažena pouze v Písmu, jako kdyby ti v tomto bodě měli katolíci odporovat.“

Zde je však třeba kriticky rozlišit mezi materiální dostatečností Písma, která byla učena církevními Otci, a mnohem užším pojmem reformátorů o formální dostatečnosti Písma. Na mnoha úrovních se katolická pozice kryje s protestantskou formulací zásady sola Scriptura. Základní rozdíl však stále zůstává v tvrzení katolické církve, že pro správné pochopení významu Písma svatého je nezbytná návaznost na živou tradici, tedy na neomylný výklad apoštolského pokladu Božího slova, depositum fidei (srv. Dei verbum, 10). A tato interpretace je zajištěna učitelským úřadem církve.

Reformace naopak věnuje tradici a církevním koncilům mnohem menší pozornost a rozhodně církvi nepřiznává učitelský úřad nezbytný pro autentickou interpretaci Písma. To je v silném kontrastu s katolickým pojetím, které klade důraz na tři vzájemně závislé zdroje - Písmo, tradici a učitelský úřad (srv. Dei verbum, 9-10). To lze shrnout následujícím způsobem: Písmo je předmětem církevní interpretace, tradice je tvořivou církevní interpretací Písma a učitelský úřad církve je výkonným orgánem, který interpretaci provádí.

Protestantské chápání dostatečnosti Písma však posouvá problém materiální dostatečnosti do oblasti formální dostatečnosti. Formální dostatečnost zde znamená, že veškeré zjevení nezbytné pro život církve je formálně uvedeno na stránkách Písma, bez nutnosti dalších zdrojů, tedy bez tradice a učitelského úřadu. Základní omyl zásady sola Scriptura spočívá právě v tomto zdánlivě drobném rozdílu.

Jiný problém pro nauku sola Scriptura spočívá v samotné existenci Nového zákona. Neexistuje totiž žádný ”inspirovaný“ seznam prozrazující, která z knih je součástí Nového zákona a která není. Tato informace nepochází z Písma. Naše znalost o tom, které z knih jsou součástí kánonu Nového zákona, musí být neomylná, protože pokud by nebyla, nebylo by možné zjistit, zda je ta či ona kniha Nového zákona opravdu inspirovaná. Tento výběr musí být zavazující, jinak by naši předkové měli naprosto volnou ruku ve vytváření vlastních kanonických souborů podle svých osobních potřeb a zálib. A stejně tak musí být výběr součástí Božího zjevení, protože pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se pouze o veskrze lidskou tradici a v takovém případě by protestanti obhajovali kánon čistě lidského původu.

Tato fakta se tedy nesrovnávají s klasickým protestantským krédem, jak je vyjádřeno například ve Westminsterském vyznání, podle něhož ”autorita Písma svatého, pro kterou by Písmo mělo být věřeno a následováno, nezávisí na svědectví žádného člověka nebo církve, ale pouze a cele na Bohu, který je sám Pravdou a který je jeho tvůrcem. Písmo musí být přijímáno, protože je to slovo Boží. Písmo snad mohlo na počátku být přivedeno k vysoké důstojnosti a vážnosti svědectvím církve..., přesto však naše plné přesvědčení a jistota o jeho neomylné pravdě a Božské autoritě pochází z činnosti Ducha svatého v nás, který přináší svědectví o Slovu v našem srdci“. Podobně vyznívá i známé tvrzení mormonských misionářů: ”Vím, že něco je inspirované, protože ve svém srdci cítím, že to je inspirované.“ Jako důkaz inspirované povahy Písma je však tato fráze naprosto bezcenná.

Problém sola Scriptura se tedy v každé diskusi mezi katolíkem a protestantem týká toho, jak se biblické knihy staly biblickými. Podle představy nauky sola Scriptura se Písmo nalézá v epistemologickém vakuu, protože jeho obsah ani pravdivost ”nezávisí na svědectví žádného člověka ani církve“. Pokud je toto pravdou, jak tedy může někdo s jistotou vědět, které knihy patří do Písma? Odpovědí je, že to nikdo nemůže vědět, aniž by uznal důvěryhodnost učitelského úřadu církevní autority (srv. Mt 16,18-19; 18,18; Lk 10,16) vedené Duchem svatým (Jan 14,25-26; 16,13) a živou tradicí apoštolské církve (1 Kor 11,2; 2 Sol 2,15; 2 Tim 2,2). Jakmile se totiž protestanti odvolají na principy toho či onoho církevního Otce nebo koncilu, svou při prohrávají, protože nutně musejí připustit svědectví ”člověka a církve“, o kterých však tvrdí, že nejsou nutné.

Na tomto místě bude užitečné zmínit se o některých úryvcích z Písma, které jsou protestanty používány na podporu principu sola Scriptura. Nejčastěji citovaný úryvek z druhého listu Timotejovi 3,16-17 v sobě skrývá celou řadu těžkostí. Pavel píše svému mladému žáku Timotejovi, že ”všechno, co je v nich (tj. v Písmech) napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. Z tohoto úryvku se vyvozuje, že bible je dostatečným zdrojem pro všechny křesťanské doktríny a praktiky, protože náležitě připraví ke ”každému dobrému dílu“.

Ale všimněte si řeckého pasa graphe theopneustos, což znamená: každé Písmo je inspirované. Zde se pro protestantský přístup skrývají první komplikace. Protože kdyby Pavel touto pasáží poukazoval na dostatečnost, pak by měl každou jednotlivou knihu Písma za dostatečnou samu o sobě pro dosažení zmíněného cíle. Ale to zajisté není ta skutečnost, kterou chtěl vyjádřit.

V jedné z mých veřejných diskusí na téma sola Scriptura se zastánce protestantského přístupu snažil případ formální dostatečnosti Písma připodobnit k obchodu s koly. Argumentoval tím, že jako obchod s koly obsahuje všechny nezbytné náležitosti pro jízdu na kole a může plně vybavit jezdce, tak také Písmo je dostatečné k tomu, aby ”plně vybavilo“ Božího člověka. Pro náš případ však tato, byť na první pohled přijatelná analogie selhává. Obchod s koly jistě poskytne veškeré nezbytné vybavení, ale každý zákazník musí nejprve vědět, jak kolo řídit, než se k použití příslušného vybavení vůbec dostane. To je analogické s postavením křesťana, který ví, jak správně používat Písmo. Obchod s koly jistě vybaví zákazníka příslušnou výstrojí, nenaučí ho však řídit.

Můj oponent se tuto námitku snažil obejít tvrzením, že druhý list Timotejovi 3,17 říká, že ”Boží člověk“ získává v Písmu plné vybavení, takže zde problém správného použití Písma vůbec nenastává. Problém s tímto argumentem však vyvstává ve chvíli, kdy se ptáme, jak můžeme s jistotou vědět, kdo je ”Boží člověk“ a kdo ne. Protestantismus je tak zahleděn do svých naukových problémů (jako je křest nezletilých, křestní obnova, povaha ospravedlnění, spása, rozvod a nový sňatek atd.), že otázku, kdo je ”Boží člověk“, považuje za předem vyřešenou. Všichni protestanti věří, že právě jim se podařilo uchopit tu správnou interpretaci Písma, což však v sobě implicitně skrývá také nárok na tvrzení, že všechny ostatní denominace nemají onen správný přístup ke všem věcem. Na tento protestantský nárok však můžeme odpovědět tím, že se Pavel ve zmíněné pasáži nesnaží ustanovit Písmo jako jediný a dostatečný zdroj pro formování Božího člověka. Spíše Timotejovi připomíná několik věcí, které ho v kombinaci s Boží milostí a Timotejovou horlivou vytrvalostí vybaví patřičným způsobem.

Někdy bývá též zmiňován argument založený na jazykovém výkladu řeckého textu druhého listu Timotejovi. Podle něj Písmo udělá Božího člověka ”ártios“ (vhodným) a ”exartízo“ (důkladně vybaveným), je tedy samo o sobě dostatečné. Tento argument však selhává z několika důvodů.

Za prvé, s ohledem na to, co Písmo říká o sobě samém, se ve druhém listu Timotejovi 3,16-17 praví pouze to, že Písmo je ”ophélimos“, což znamená ”užitečné“ nebo ”plodné“. Posoudíme-li čistě jazykově Pavlovo použití pojmů ”ártios“ (vhodný nebo správný) a exartisménos (být vybaven), neimplikuje to ještě dostatečnost Písma. Ačkoliv někteří řečtí myslitelé poznamenávají, že ártios a exartízo by mohlo znamenat dostatečný, konečné posouzení musí být provedeno na základě významu v konkrétním kontextu pasáže. Výmluvným faktem v této souvislosti bude, že žádný z významnějších překladů bible, dokonce ani překlady provedené skalními zastánci zásady sola Scriptura, nepřekládá ártios nebo exartisménos jako ”dostatečný“. Navíc ”dostatečnost“ protestantského výkladu 2 Tim 3,16-17 selhává v konfrontaci s dalšími pasážemi.

Například v 2 Tim 2,19-21 Pavel nabádá Timoteje k očištění od všeho, co není svaté a ctnostné, s tím, že se tak připraví ke ”každému dobrému dílu“. Naprosto stejná řecká fráze je použita také v 2 Tim 3,16 - pan ergon agathon (”každé dobré dílo“). Pokud by se Pavel při použití pojmu ”dostatečnost“ v 2 Tim 3,16 držel výkladu, který protestanti používají pro obhajobu sola Scriptura, pak by zde tvrdil, že osobní úsilí o očištění od hříchu je ”dostatečné“. To je však absurdní závěr.

Podobná absurdita vyvstává, pokud je protestantský výklad aplikován na list Jakubův 1,4: ”S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé (téleion), abyste byli dokonalí (teleioi), nic vám nescházelo (holóklepoi) a v ničem abyste nezůstávali pozadu (en medeni leipómenoi).“ Tato pasáž používá mnohem silnější jazyk, než jaký nalézáme v 2 Tim 3,16-17, jdoucí mnohem dál než za pouhou implikaci dostatečnosti, jakou by protestanti rádi viděli ve své verzi. Explicitně říká, že vytrvalost dovede k dokonalosti a kompletnosti, bez všech nedostatků. Pokud některé verše bible hovoří o ”dostatečnosti“, pak je to právě list Jakubův 1,4. Ve světle výkladu použitého protestanty pro zásadu sola Scriptura by Jakub říkal, že vše, co člověk potřebuje, je vytrvalost (podle kontextu vytrvalost v utrpení a vytrvání v dobrém). To by tedy znamenalo, že pouhá vytrvalost je dostatečná a další věci, jako například víra, milost Boží, modlitba, pokání a dokonce i samo Písmo, jsou nepotřebné. Tvrzení opět absurdní, ale právě k takovým konsekvencím protestantská argumentace vede v obou uvedených biblických úryvcích.

Někteří protestanti se zaplétají v jazykových omylech při pokusech odvrátit zřejmé důsledky implikované v Jak 1,4 a 2 Tim 2, 19-21. Protože Jakub používá slovo télios, a ne ártios, tvrdí, že zmíněné pasáže nemohou být porovnávány. Faktem však stále zůstává, že primární význam slova télios je ”kompletní“ nebo ”dokonalý“. Je to dokonce mnohem silnější výraz pro vyjádření perfektnosti, dokonalosti a naplnění než slovo átrios, jehož hlavním významem je být ”vhodný“ nebo ”přiměřený“. A pokud argument ártios/exartízo něco prokazuje, pak je to právě toto. Úryvek 2 Tim 3,16-17 ukazuje, že ártios a exartízo jsou vztahovány k ”Božímu člověku“ (ho tou theou ánthropos), kterého modifikují, nikoli k Písmu (graphé). Písmo si zde rozhodně nenárokuje svou vlastní dostatečnost. Říká pouze, že završuje a náležitě připravuje Božího člověka. Takže tento argument lze chápat tak, že Písmo dělá Božího člověka dostatečným.

Z kontextu celé epištoly vyplývá, že Pavel instruuje Timoteje k tomu, jak se stát svatým a pastoračně efektivním biskupem. A mimo Písmo se Pavel odvolává na ústní tradici (tak, jak to činí i v jiných listech) jako na zdroj apoštolské doktríny: ”a co jsi ode mě slyšel - mnoho lidí to může dosvědčit - svěřuj dál spolehlivým mužům, kteří budou schopni, aby tomu učili i druhé“ (2,2; srv. 1 Kor 11,2; 2 Sol 2,15). Na své ústní učení naráží o něco dále: ”Ty se však drž toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil!“ (3,14) V 2 Tim 2,15 Pavel radí Timotejovi, aby byl ”poctivým hlasatelem slova pravdy“. Ale v protikladu k protestantskému chápání tohoto problému se tato ”slova pravdy“ nevztahují výlučně k Písmu, ale také k ústní tradici. A v Ef 1,13 a Kol 1,5 se toto ”slovo pravdy“ vztahuje specificky k apoštolské tradici a ne k Písmu.

Z mnoha dalších biblických veršů používaných protestantskou apologetikou se s ohledem na rozsah tohoto článku omezíme pouze na krátkou diskusi o některých z nich.

Mt 4,1-11. V této pasáži Ježíš kárá ďábla slovy Písma ”Je psáno...“. V těchto slovech nacházejí protestanti odůvodnění své nauky sola Scriptura. Říkají, že se Ježíš odvolává na Písmo a ne na tradici nebo církev. To prý znamená, že Písmo je dostatečné pro řešení všech záležitostí. Ale to rozhodně není pravý význam uvedených veršů. Všimněme si nejprve, že dokonce v této stejné pasáži Ježíš připomíná ďáblovi, že člověk má žít ”z každého slova, které vychází z Božích úst“. A co je tím slovem Božím, kromě Krista-Slova (Jan 1,1-14)? Boží slovo se k nám dostává také ústním podáním (Gal 1,11-12; 15-16; 1 Sol 2,13; 2 Tim 2,2). Ve zmíněné pasáži tedy Kristus netvrdí nic o Písmu jako o ”jediném zdroji“. Spíše nám připomíná, abychom lpěli na každém slovu, které pravil, ne pouze na tom, co je psáno v Písmu. Všimněte si také implicitního varování. Pouhé citování Písma není k nastolení pravdy dostatečné, protože právě ďábel zde také cituje Písmo! Právě proto varuje apoštol Petr před některými místy, ”kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení (ve víře) to překrucují - dělají to tak s Písmem vůbec - ke své vlastní zkáze“ (2 Petr 3,16).

O tomto problému se zmiňoval již v roce 434 Vincent Lerinský: ”Pokud se někdo zeptá jiného na heretiky, kdo zde může poradit? Jak lze prokázat to či ono tvrzení? Na čem je založeno vaše doporučení, abychom se zbavili staré víry všeobecné církve? Vaše odpověď je pohotová. Protože je tak psáno. A pak mě zahrnete tisícem citací biblických autorit, žalmistů, apoštolů a proroků, jejichž interpretací podle nového a chybného principu vzniká dojem, že nešťastná duše může být osvobozena od břemene všeobecné pravdy do té nejhlubší propasti hereze... Odvolávají se heretici na Písmo? Jistě a dokonce s abnormální horlivostí. Proto je uvidíte probírat jednu knihu Písma svatého za druhou... Ať mezi vlastními nebo mezi cizinci, v soukromí či na veřejnosti, písemně či ústně, na shromážděních nebo na ulici, stěží u nich najdete něco, co by se nesnažili skrýt pod slova Písma... Naleznete nekonečnou hromadu odkazů, mezi nimiž byste stěží našli jedinou stránku, která by nebyla pokryta zaručeně hodnověrnými citáty Starého i Nového zákona“ (Commonitoria 25, 26, 25).

Sk 17,10-11: ”Když tam přišli, odebrali se do synagogy tamějších židů. Ti byli ušlechtilejší než lidé v Soluni. Přijímali totiž slovo evangelia s velikou ochotou a každý den zkoumali v Písmu, zdali tomu tak je.“

Tato pasáž je uváděna jako důkaz, že bylo pokládáno za důležitější následovat to, co říká Písmo, před tím, co sami apoštolové hlásali ústně. Ale tak tomu není. Předně si uvědomme, že zmínění židé byli ”ušlechtilejší“ už jen proto, že se nebouřili při poslechu Pavlova nároku na Kristovo božství, jak to dělali židé v Soluni (srv. Sk 17,1-8). Berojští židé byli učenliví a ochotní prověřit, zda jsou Pavlova tvrzení v souladu s Písmem. Navíc jim Pavel kázal radostnou zvěst a nabádal je k tomu, aby si vše osobně ověřili v knihách, které se teprve později staly Starým zákonem (srv. 17,2-3). Použití Písma bylo ve styku s židy rozhodně na místě, protože ti je vykládali a věřili v ně. Stejně tak jako ve styku s pohany by bylo zbytečné používat Písmo, protože mezi nimi nemělo žádný respekt. Právě z tohoto důvodu nevidíme, že by Pavel ani další apoštolové používali Písmo typickým způsobem při práci mezi pohany. Někdy, tam kde to napomáhalo dosažení cíle, je u nich dokonce možné nalézt odkazy na pohanské písemnosti (Sk 17,22-32).

Mimo to, apoštolové byli pověřeni hlásáním radostné zvěsti před veškerým stvořením (Mt 28,19-20) a tento učitelský úřad zajisté zahrnuje i otázky interpretace Písma. Když apoštolové učili, ať ústně či písemně, Bůh učil skrze ně (Lk 10,16; 1 Sol 2,13).

Zj 22,18-19: ”Já dosvědčuji každému, kdo slyší prorocká slova této knihy: Kdo by k nim něco přidal, tomu přidá Bůh těch ran, o kterých se píše v této knize. A kdo by ze slov této prorocké knihy něco ubral, tomu ubere Bůh podíl na stromě života a na svatém městě, o kterých se píše v této knize.“ Protestanti tvrdí, že katolická tradice je právě oním ”přidáváním“ k Písmu. Ale tato pasáž se vztahuje pouze k vlastnímu Zjevení, ne k Písmu jako celku. Navíc Písmo sestavené jako jediná kniha nebylo církvi známé až do sněmů v Hippo Regiu (393) a Kartágu (397, 419).

Problém nastává i v případě úryvků z Deuteronomia (4,2; 12,32), v němž Hospodin varuje svůj lid před přidáním či ubráním čehokoli z jeho příkazů. Přestože se zde jedná o naprosto stejné varování jako ve Zjevení, musí i protestanti připustit, že toto varování nikterak nebránilo přidání dalších knih Starého zákona a celého Nového zákona do kánonu Písma.

Zásada sola Scriptura je nepoužitelná

Dostali jsme se k bodu, ve kterém se zaměříme na faktické působení principu sola Scriptura v každodenním praktickém životě. Poslední otázkou, která by měla být protestantovi položena, je, zda může ukázat, kde v historii byl princip sola Scriptura prakticky používán. Jinými slovy kde, během relativně krátkého období působení protestantismu, můžeme najít příklady jeho skutečného působení v tom smyslu, že by přinášel pocit jistoty a naukové jednoty mezi křesťany. Odpověď bude patrně ”nikde“.

Jako pravidlo víry, které bez opory svaté tradice a neomylného učitelského úřadu slibuje doktrinální jistotu a jednotu víry, sola Scriptura selhává. Nejmarkantnějším svědectvím této skutečnosti je protestantismus sám. Podle jedné z nejnovějších studií je dnes na světě více než 22 tisíc odlišných protestantských denominací, každá z nich podle vlastního tvrzení vychází pouze a jedině z bible, ale nenajdete ani dvě z nich, které by se shodly v tom, co vlastně bible učí.

Návod k dnešnímu doktrinálnímu chaosu protestantismu byl položen Westminsterským vyznáním víry: ”Celý Boží plán týkající se všech věcí nezbytných pro jeho vlastní slávu, spásu člověka, víru a život je buď výslovně zapsán v Písmu, nebo může být jako nutný důsledek z Písma vyvozen: k čemuž nic nesmí být za žádných okolností přidáno, ať již novým zjevením Ducha, nebo tradicí člověka... (6).

”Všechny věci v Písmu nejsou samy o sobě jednoduché, ani snadno pochopitelné, avšak ty věci, jež musí být nutně poznány, věřeny a pochopeny pro spásu, jsou na tom či onom místě Písma jasně předloženy a řečeny, takže nejen vzdělaní, ale i prostí lidé je mohou dostatečně pochopit s ohledem na jejich obecný význam...“ (7).

”Neomylným pravidlem pro výklad Písma je Písmo samo, a proto tam, kde se objeví otázka výkladu pravdivosti a plného významu jakéhokoliv Písma (které je jediné), je třeba hledat další místa, kt erá hovoří jasněji. Nejvyšším Soudcem nad všemi náboženskými rozepřemi, nad všemi vyhlášeními koncilů, nad míněním dávných spisovatelů a učitelů nauk, nad osobními výklady, jež všechny musí být zkoumány, nemůže být nikdo jiný, než sám Duch svatý hovořící v Písmu, na nějž jediného se můžeme spolehnout“ (Westminsterské vyznání víry, 9).

Na první pohled to vypadá správně, ale při podrobnějším zkoumání se celý rámec rozpadá. Za prvé, pokud by ”celý Boží plán.... byl buď výslovně zapsán v Písmu, nebo z něj mohl být jako nutný důsledek vyvozen“, pak by v Písmu musel být uveden i princip sola Scriptura. Ale není tomu tak. Takže na základě výše uvedených souvislostí lze říci, že hlavní protestantské krédo je rozporným soudem, který se svými implicitními důsledky sám vyvrací.

Za druhé, jestliže ”ty věci, jež musí být nutně poznány, věřeny a pochopeny pro spásu, jsou na tom či onom místě Písma jasně předloženy a řečeny, takže nejen vzdělaní, ale i prostí lidé je mohou dostatečně pochopit s ohledem na jejich obecný význam“, pak se objevuje jiný problém. Jak se máme postavit k takovým věcem, ”jež musí být nutně poznány, věřeny a pochopeny pro spásu“, jakými je například trojjedinost tří božských osob, určení o hypostatické jednotě, o skončení Božího zjevení smrtí posledního z apoštolů, o kánonu Písma, o tom, zda mají být křtěni i nezletilí, a celá řada dalších klíčových otázek směřujících přímo k podstatě křesťanské víry?

Písmo samo - tedy Písmo přinucené stát stranou neomylného učitelského úřadu, který byl k přesné interpretaci Písma a svaté tradice dán autoritou samotného Krista a který je živým výkladem toho, co bylo napsáno - je nestabilní a vede k nespočtu konfliktů, chybných výkladů a někdy i pro vývoj ducha osudných ”lidských tradic“ (Mt 15,3-9; Mk 7,6-7), které odvádějí člověka od Krista.

Písmo samo, jak ukazuje tragická historie protestantismu, se stává privátní hračkou samozvaných vykladačů, jejichž přáním je interpretovat slovo Boží z jejich vlastního pohledu. Historie protestantismu pod principem sola Scriptura je pouze nekončícím kaleidoskopem oddělování a štěpení. Nemůže křesťanům poskytnout žádnou věroučnou jistotu, protože sama vystavena na pohyblivých píscích pouhého lidského mínění - tedy toho, co si každý jednotlivý pastor myslí, že by Písmo mohlo znamenat.

Dokonce i Martin Luther viděl nevyhnutelný princip fragmentace a nejednoty ležící v srdci sola Scriptura. V dopise Ulrichu Zwinglimu si hořce stěžuje na věroučnou anarchii rozmáhající se mezi protestanty: ”Pokud svět vytrvá, bude pro zachování jednoty víry nezbytné, vzhledem k různícím se existujícím výkladům Písma, přijmout praktiku koncilů a dekretů, uchýlit se k nim pro nápravu.“

Katolík by se tedy neměl vyhýbat konfrontaci s domnělými ”biblickými“ a ”historickými“ argumenty pro princip sola Scriptura. Ty neobstojí. Právě Písmo a historie jsou těmi nejlepšími apologetickými nástroji pro účinnou evangelizaci v diskusi s protestanty nad touto otázkou. Ve vlastní zkušenosti z mnoha veřejných debat s protestantskými obhájci tohoto principu jsem viděl řadu svých oponentů naprosto vyvedených z konceptu (někteří se dokonce obrátili ke katolicismu) poté, co zjistili, že princip sola Scriptura je zcela neobhajitelný.

Neváhejte tedy a vyzkoušejte pevnost jejich řetězu, sola Scriptura je jeho nejslabším článkem.

(Článek ”sola Scriptura: A Blueprint for Anarchy“, otištěný v americkém časopise Catholic Dossier 2, 1996, přeložil Petr Alexandr.)