Fiktivní filozofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 12.

Roman Cardal

21. Multikulturní obohacení

N: Co říkáš na myšlenku, podle níž se máme otevírat jiným kulturám, protože takový postoj vede ke kulturnímu obohacení? Mně se jeví jako přijatelná. Naše vlastní kultura je sice dost pestrá, ale když do ní vstoupí nové a odlišné kulturní prvky, získá oproti své stávající podobě něco navíc. A to je evidentně rozmanitější stav, který nám otevře nové možnosti kulturního života.

F: Diskuse o tzv. kulturním obohacování, které se vedou v souvislosti s problémem multikulturalismu, často vycházejí ze špatných předpokladů. Kultuře se v nich rozumí jako vnějšímu produktu člověka, který je výsledkem jeho civilizačního a technického úsilí ve vztahu k jeho okolí. Když se pak mluví o přínosech kultur, jejichž příslušníci se derou na naše území, horuje se o obohacování, spočívající v „rozšíření“ řady výtvorů, které po sobě dosud zanechala kultura západu. V tomto kvantitativním pohledu se to jako obohacení samozřejmě jeví, neboť 2, 3, 4 atd. je více než 1. Avšak kultura je ve svém primárním významu něčím mnohem niternějším. Člověk má schopnost kultivovat prostředí, v němž žije, ale díky sebereflexi, která mu je vlastní, může kulturně působit i sám na sebe. A nejen může, dokonce musí. Člověk je kulturní bytostí a do světa vstupuje jako nedokonalý, nehotový, necivilizovaný a nekultivovaný tvor. Právě kultura je nástroj kultivace a civilizování člověka. Prostřednictvím kultury se člověk dohotovuje, či chceš-li, seberealizuje. V tomto ohledu vstupuje do hry hledisko kvalitativní. Ne každá kultura realizuje člověka přiměřeným způsobem. Mám podezření, že v některých případech může dokonce přivodit tragické zmaření jeho lidského potenciálu.

N: Takhle jsem se na věc nikdy nedíval. Proč by však i v této optice nemohlo platit, že míšení kultur představuje nové možnosti sebe-kultivace člověka, a tedy obohacení? Nechme stranou tvé podezření. To se mi zdá přestřelené. V tvém pohledu přece neexistuje rovnítko mezi kulturní odlišností a špatností. Nebo snad ano? Proč by jiný druh kulturní sebe-formace člověka, odlišný od té, kterou nám nabízí kultura západní, měl být automaticky špatný?

F: To samozřejmě netvrdím. Chci tě jen upozornit na výjimečnost určité kulturní tradice Západu a na důsledky, které z toho plynou. Naši dávní předchůdci, antičtí Řekové, pochopili, že člověk do světa vstupuje se svým potenciálem jako nehotová bytost a že onen potenciál je třeba uskutečnit přiměřeným způsobem. Přišli s pojetím ctnosti (areté), v níž spatřovali maximální uskutečnění lidských možností. Dám ti jeden příklad. Člověk má schopnost vyvinout určitou rychlost v běhu na 100 m. Ti, kdo je zaběhnou pod 10 sekund, přiblížili tuto schopnost až k samotnému jejímu stropu. Uskutečnili ji maximálním způsobem. Ale úkolem člověka není vrhnout celou svoji energii do zlepšování svého výkonu v běhu, skoku či v nějaké jiné sportovní disciplíně. Úkolem člověka je dosáhnout svého vrcholu v řádu samotného lidství – v rovině svého rozumu, své vůle a svých lidských emocí. Proto potřebuje to, co nazýváme kultura. Díky kultuře dochází k rozvoji specifických lidských kapacit. Stačí se zamyslet nad tím, co znamená obrat „kultivovaný člověk“. Je to člověk s určitými znalostmi a s určitými způsoby jednání a cítění. Zkrátka se zcela určitým přístupem k životu. Nekultivovanému člověku takový vnitřní profil schází. Mám za to, že některé kultury své příslušníky vystavují nebezpečí, že se minou s cestou, která vede k autentickému sebe-rozvoji člověka.

N: Tomu nevěřím. Setkal jsem se s mnoha lidmi z jiných kultur a o všech musím říct, že vystupovali kultivovaně. Kdybys měl pravdu, museli by myslet a jednat jako barbaři. Navíc, rozhlédni se po své vlastní kultuře. Kolik barbarsky smýšlejících a jednajících lidí existuje u nás na Západě! Ta skvělá západní kultura na ně nějak nezabírá!

F: To je jiná otázka. Jedním z úkolů kultury je rozvinout člověka v jeho racionálním rozměru. Již Sokrates pochopil, že budu-li se v myšlení pohybovat na úrovni pouhých domněnek, uskutečním ho jen z malé části. Jako kdybych běžel těch 100 m za 10 minut namísto za 10 vteřin. Rozum je svou povahou určen k dosažení vědění. Vědět znamená nahlížet pravdu s jistotou, tedy s neochvějným přesvědčením, že nemůže platit její opak. Vím-li, že člověk je svobodný, musím vidět, že každé popření jeho svobody je nutně nepravdivé. Pokud nenahlížím nutnou mylnost popírání lidské svobody, pak v její existenci pouze věřím, mám o ní jen domněnku a nejsem ji schopen hájit před zpochybňováním. Tak to je s každou pravdou o člověku a jeho světě. Kulturní odkaz Řeků, který nám předali ve své filosofii, před nás staví přesně tento aspekt ideálu lidství. Ideálu člověka, který určité, životně důležité věci skutečně ví, a proto je schopen se postavit na jejich obhajobu, je-li to nezbytné.

N: Rozumím, co říkáš. Nevím ale, kam tím míříš.

F: Teď si představ, že existují kultury, které lidskému jedinci nepřiznávají právo na svobodný rozvrh jeho života. Hodnota lidského jedince je v nich dána přináležitostí ke společnosti, k určitému náboženství apod. Nebo považují ženu za bytost druhé kategorie. Také si myslí, že kdo nesdílí jejich pohled na život, zaslouží smrt. My na Západě se na tyto záležitosti díváme diametrálně odlišným způsobem. A nyní se tě ptám, zda je náš pohled na lidského jedince v jeho nedotknutelné hodnotnosti, na ženu jako rovnoprávného člověka, na svobodu názoru a vyznání jen vírou nás západních lidí, jen naší preferencí, která se historicky ustavila, anebo jsme tyto naše postoje schopni obhájit jako pravdivé, jsme schopni o nich mít autentické vědění?

N: Myslím, že většina lidí na Západě těmto axiomům pouze věří. Kdyby měli dokázat, že se jedná o objektivně platné hodnoty, přiznali by, že nemají patřičné důvody k jejich neotřesitelnému založení.

F: Pak je to ale alarmující. To by totiž znamenalo, že naše západní víra stojí proti jiným vírám (jiným kulturním hodnotám). Mezi těmito věrami je momentálně nejsilnější kultura islámu, o jejíž obohacující vliv nyní jde. Ovšem dvě víry, nakolik jsou pouhými věrami, tedy něčím racionálně nezajistitelným, jsou stejně hodnotné. Proč by jedna ze dvou stejně racionálně nezaložitelných pozic měla být lepší než ta druhá? My Zápaďané máme určitou víru a preference, muslimové zase jinou víru a preference. Co tedy mezi nimi rozhodne? A k rozhodnutí mezi nimi musí dojít, protože výše jmenované hodnoty se na obou stranách profilují protikladně. Sen o mírové koexistenci liberálního Západu s islámem nechme těm, kdo zaměňují přání za realitu. Když nerozhodne rozum/argument, který v případě víry není k dispozici, rozhodne síla. Kdo je silnější a vitálnější, ovládne prostor. Pokud bychom ale měli ve prospěch postoje Západu nezpochybnitelné racionální argumenty, pak v nich máme i oporu pro rezistenci vůči silám, které se ho snaží napadat. Tady vidíš enormní důležitost odkazu starých Řeků, důležitost kultivace rozumu, který umí pracovat v režimu vědění, a ne jen na úrovni domněnek, preferencí a víry.

N: Kromě tebe a několika dalších myšlenkových disidentů neznám nikoho, kdo by ještě sdílel vaši víru v sílu rozumu. Asi tedy bude muset nakonec dojít k měření sil. Za předpokladu, že islám nebude respektovat naše pojetí života soukromého a veřejného

F: To by musel do své kultury implantovat typicky západní přesvědčení. Tomu chceš věřit? Proč ne. Víra zbavená jakékoli možnosti racionální opory se stává otevřenou k čemukoliv. Právě tady vidím ono nebezpečí, o němž jsem mluvil před chvílí. V lůně Západu se zrodil ten typ racionality (kultury rozumu), který lidem umožňuje nahlížet určité pravdy o člověku, společnosti a světě jako nezpochybnitelně jisté. Jen v takovém případě je možné zastávat silné přesvědčení, podle něhož není přípustná pochybnost o hodnotě života lidského jedince, o jeho právu na svobodný rozvrh existence atd. Proto také mohl Západ vybudovat instituce na obranu takto pojatého života člověka. V tom spočívá jeho nadřazenost vůči kulturám nezápadního typu. Spočívá v tom, že je mohutnou kulturou sloužící svobodnému životu člověka a že své členy vnitřně formuje tak, aby se na skutečnost dívali právě tímto pohledem a ve shodě s ním také jednali. Kultury, které tento typ racionality (kultury rozumu) neznají, nevedou své členy k vnitřnímu nahlédnutí toho, že určité názory a postoje nemají oporu v realitě a jsou tedy mylné, zatímco jiné tuto oporu mají a jsou tudíž pravdivé. Lidé těchto kultur zaujímají své názory a postoje jen na základě víry, proti níž však stojí víry s opačnými obsahy. Proto se při vzájemném setkání takových kultur často tasí zbraně, ne argumenty. Absentují zde prostředky, které by dovolily nalézat to, co příslušníky různých kultur spojuje, protože tyto prostředky může nabídnout jen vědoucí rozum. Pouhá víra absolutizuje své „pravdy“ a k „nevěřícím“ se staví negativně. Uvedený druh víry vnitřně formuje své vyznavače a plodí v nich charakter, který je staví do opozice k jinověrcům. Škála této negace je různá – jde od prosté vnitřní nedůvěry až k nutkání zabíjet. To už pak záleží na tom, jakého vykreslení se v té či oné kultuře jinověrcům dostává.

N: Když uznáme, že způsob poznávání je prostředkován kulturně a je tedy určitým druhem kultivace člověka, pak to vše dává smysl. Deklarace cizích kultur jako stejně hodnotných s tou naší západní by pak nedávala smysl. Ale nedostává se tím Západ přesně do té pozice, kterou kritizuješ? Do pozice negace a odmítání jiných kultur?

F: Ani zdaleka. K formulaci západní kulturní identity jsme nuceni pod tlakem kultur, které se tlačí na naše území a vznášejí svoje nároky. Ty mnohdy atakují nezpochybnitelné právo člověka na život a jeho svobodné rozvíjení. Bránit tyto hodnoty není žádnou nenávistí, nýbrž úkonem lásky a respektu, které dlužíme každé lidské bytosti.

22. Kulturní identita Západu

F: Protože existuje mnohost kultur, musejí se od sebe nějak odlišovat. Aby se mohly lišit, musí mít každá svoji vlastní totožnost. To platí i o kultuře Západu. Určitě jsi zachytil, že se v poslední době dost často mluví o identitě západní kultury.

N: Ano, dokonce jsem si o tom přečetl několik článků. Zrovna nedávno jsem narazil na pojednání o čtyřech základních zdrojích, z nichž prý Západ svoji identitu vystavěl. Jde o řeckou filosofii, římské právo, judaismus a křesťanství. Přiznám se, že tomu moc nerozumím. Proč by právě tyto skutečnosti měly tvořit součást identity západní kultury, když v ní po nich dnes sotva nalezneme nějaké stopy? Nebylo by lepší zastávat proměnu kulturní identity Západu? Dnes jsou pro ni přece typické odlišné znaky. Kdo to neuzná, chová se jako ten, kdo zaměňuje identitu člověka za jeho dětský či mladický věk. Pak by ovšem plynutí času a nástup pokročilejšího věku vedly ke ztrátě lidské totožnosti, což je absurdní. Moderní doba s sebou přinesla odklon Západu od toho, co ho tradičně charakterizovalo, ale to jistě neznamená, že západní kultura přestala existovat. Když byl Západ mladý, byla jeho podoba určována řeckou filosofií, římským právem, judaismem a křesťanstvím. Dnes je tomu ale zcela jinak, jeho vzhled je jiný – a přesto jsme stále na Západě s jeho současnou kulturou.

F: Jen jestli ta dobová pokročilost není pro Západ spíše senilitou blízkou smrti než příchodem jeho zralého věku. Řekni mi sám, co by se stalo, kdyby se v nějaké kultuře mající zcela určitou podobu objevily časem skutečnosti, které by stály v přímém protikladu k tomu, co bylo této kultuře vlastní v jejích předcházejících dějinách? Šlo by o pokrok, o rozvinutí její původní identity nebo o to, co by se dalo přirovnat k proniknutí smrtonosných zárodků do jejího kulturního organismu?

N: V takovém případě bych o vývoji nemluvil. Vývoj předpokládá kontinuitu a popření základních určení kultury by muselo přivodit ztrátu toho, čím se ve své dřívější totožnosti vyznačovala. Došlo by asi k opuštění kultury staré a ke vzniku nového druhu kulturního života. Na tom ale nespatřuji nic špatného. Proč by se kultury měly křečovitě držet svých starých tradic? I to by totiž nakonec vedlo k zablokování jakéhokoliv vývoje. Ani nenahlížím, proč tuto otázku kladeš v souvislosti s kulturou Západu. Já si myslím, že moderní doba představuje výrazný pokrok ve srovnání s úrovní minulých etap západní kultury. To musíš odsouhlasit i ty. Nebo jsi takový blázen, že moderní dobu považuješ za úpadek ve srovnání se středověkem a antikou?

F: Výše vznesenou otázku dávám do souvislosti s kulturní identitou Západu naprosto záměrně. Nečekej, že ti na ni odpovím ve dvou větách. Jedná se o komplexní problém, jehož řešení není vůbec jednoduché. Pokusím se ti alespoň naznačit, jak bychom měli v této oblasti postupovat. Asi bys čekal, že se zaměřím na ten zdroj západní kultury, který je dán řeckou filosofií a že ukážu, jak postupné opuštění racionality, s níž přišla, vyústilo v krizové momenty individuálního a společenského života na Západě. Zklamu tě. Chci mluvit o judaismu a o jeho příspěvku k západní kulturní totožnosti.

N: O judaismu? Ty, filosof, se chceš pouštět do náboženské tematiky? Copak se jako filosof můžeš kompetentně vyjadřovat k židovskému náboženství a k jeho vlivu na naši kulturu?

F: Když nahlédneš, že výše jmenované kulturní zdroje Západu nepředstavují separované bloky, nýbrž že mezi sebou mají významné vztahy, změníš svůj skeptický názor.

N: Nedělej si ze mě legraci. Jaký vztah může probíhat mezi judaismem a filosofií?

F: Nejen jeden vztah, ale přímo pluralita vztahů! Musíš si osvojit pohled, který ti dovolí lepší pochopení fenoménů, o něž běžně nejevíš zájem. Židovské náboženství představuje postoj k životu, jenž nezůstal omezený na starou Palestinu. Z určitých důvodů se rozšířilo po celé Evropě a zanechalo v ní hlubokou kulturní stopu. Podívejme se na něj z religionistického hlediska. V religionistických studiích se můžeš dočíst, že náboženský smysl lidstva je vystaven třem silám, které ho neustále svádějí na scestí. Člověk jakožto náboženská bytost má sklon transformovat své náboženství v magii, v povrchní společenskou tradici a oddělovat náboženská pravidla od mravního života. Proměna náboženství v magii se děje díky snaze dostat nadpřirozené síly pod vliv a kontrolu jejich donucením k zásahu do světa v souladu s lidským očekáváním. Tím je popřena samotná esence náboženství, neboť to je ve své původní podobě výrazem vědomí zásadní závislosti člověka na silách, které ho přesahují a nad nimiž nemá absolutně žádnou moc. Z náboženství se rovněž často stává stereotypní společenská tradice, z níž vyprchal její původní obsah a přetrvává už jen jako prostý folklor. Tímto nebezpečím jsou zvláště ohrožena tzv. národní náboženství. Odtud je pochopitelná i třetí tendence. Původní náboženský prožitek staví člověka před mocné síly, na nichž se cítí být závislý a před nimiž musí zaujímat určitý etický postoj. Postupné vyprazdňování tohoto religiózního obsahu v jeho folklorní metamorfóze má za následek opuštění etického závazku, který byl kdysi s daným náboženstvím spjat. Můžeš to pozorovat okolo sebe u lidí, kteří dnes ještě chodí do kostela. Křesťanství je u řady z nich jen zděděným zvykem, který s reálným životem nemá nic společného. Všední existence takových křesťanů se odvíjí podle jiných, většinou silně pragmatických pravidel. Religionisté narážejí na uvedenou tendenci ve všech dobách a u všech náboženství a mluví o obecném psychologickém zákonu úpadku náboženského smyslu. Židovské náboženství však představuje překvapivou výjimku. Ne že by se v jeho dějinách nevyskytovaly pády, které jsou výrazem této obecné zásady. Starý zákon je plný pasáží svědčících o náboženské dekadenci Izraelitů. V celkovém pohledu má však náboženský vývoj ve starozákonním Izraeli vzestupný ráz. Hrozba náboženského úpadku je v něm neustále zažehnávána silnými stimuly proroků, které měly protisměrnou povahu. Jen díky tomu mohli Židé i po mnoha staletích vlastního vývoje bohatého na dramatické krize předat svému okolí monoteistický pohled na božskou sféru společně se striktními mravními požadavky, které jsou s ním nedílně spjaty. To je něco zcela mimořádného, něco, co se vymyká působnosti obecného zákona degradace náboženského smyslu. Filosofickou optikou se na to dívám jako na fenomén, který je třeba vysvětlit prostřednictvím přiměřené příčiny. Mimořádné skutečnosti vyžadují mimořádné příčiny.

N: To je sice hezké, ale nechápu, proč by v tom měl být judaismus výjimečný. Existuje přece řada jiných náboženství, která se mohou pyšnit tradicí starou mnoho staletí. Stačí jmenovat budhismus nebo islám. Budeš-li aplikovat stejnou logiku, musíš i pro ně vyžadovat nějakou mimořádnou příčinu. Patrně máš na mysli Boha, který svými zásahy zabraňuje pádu lidí do naprosté zkázy, jejíž první zárodky se projevují v náboženském úpadku. Taková úvaha se mi nezdá být hodná filosofa.

F: Promiň, budu-li nekorektní, ale dlouhověkost archaických náboženství není automatickým projevem jejich nedekadentní povahy. Pro judaismus je typické, že odmítá považovat zlo za integrální součást skutečnosti, protože je naprosto neslučitelné s Bohem, který je svou samotnou povahou dobrý. Navíc se v tomto náboženství uplatňují kritéria rozlišení dobra a zla, která neleží jen na náboženské, lidskému rozumu zcela nedostupné rovině. Naopak, mravní nároky, s nimiž judaismus přichází, jsou přímo předkládány lidskému rozumu a očekávají jeho schvalující verdikt. To je budhismu či islámu naprosto cizí.

N: Teď se úplně ztrácím. Nevím, o čem mluvíš.

F: Díky starému Izraeli se lidem dostalo poučení o základních pravidlech jednání, která jsou obsažena v Desateru. Jak jistě víš, první tři příkazy upravují vztah člověka k Bohu. Ostatních sedm příkazů reguluje chování člověka k člověku. Ano, chceš namítnout, že tato záležitost nemá nic společného s filosofií, ale mýlíš se. Existence Boha je filosoficky dokazatelná a tento důkaz staví před člověka i své praktické důsledky. Bůh je Tvůrce a není možné mu v našich životech vyhradit jen okrajové místo, není možné o něm mluvit s neúctou, není eticky přípustné nevěnovat plnění závazků vůči Němu pravidelný čas v rytmu každodenního žití. Rozum může velmi dobře chápat smysluplnost požadavků prvních třech příkazů Desatera. Ostatní normy požadující respekt vlastních rodičů, respekt života, nedotknutelnost rodinných svazků, majetku a cti druhých představují způsoby lidského jednání, bez nichž by žádná společnost nemohla vůbec existovat. Někteří historikové, a já myslím, že oprávněně, vidí v Desateru první magnu chartu lidských práv, neboť se v něm stanovuje právo nebýt podveden, okraden, obelhán, zabit atd. Proto tato pravidla tvořila po dlouhá staletí nejhlubší základ kultury Západu. Proto v tomto ohledu patří judaismus k naší kulturní identitě. A nyní to podstatné! V současnosti na Západě převládají ideologie, které absolutní platnost a závaznost Desatera rezolutně popírají. Podle nich už není možné zastávat nějaké nezpochybnitelné právo člověka na to nebýt podveden, okraden, zabit atd., protože v tomto světě prý vůbec nic absolutního a neotřesitelného neexistuje. Tato změna pohledu se týká samotných kulturních základů Západu. Možnost platnosti opaku jeho tradiční morálky se nejen připouští, ale je dokonce fakticky mocensky realizována. Budeš ještě trvat na tom, že současnost je kulturně pokročilejší ve srovnání s dobami, kdy způsoby mezilidského vztahování vyžadovaných Desaterem nebyly vystavovány radikální dekonstrukci? Budeš ještě obhajovat nepatřičnost snahy o uchování tradiční západní kultury?

N: Nechtěj po mně okamžitou odpověď. Dej mi čas si všechno promyslet. Nejsem zvyklý uvažovat v takových polohách. Brzy se opět uvidíme a já se na tebe obrátím s mými dotazy. A přichystej se na to, že ti nebudu jen nekriticky přikyvovat.