EU a problém totality – diskuse  s J.Fuchsem

Luděk Rychetník

1. Problém totality trvá - spolu s problémem mezinárodního zabezpečení našeho státu.

   Ano, problém totality trvá a budu se jím zabývat níže. Tato první část je replikou na Fuchsovu poznámku „Problém totality trvá" (Distance 3. č.-17.r. 2014), která byla replikou na mou “Reakci na mailovou přestřelku Joch-Fuchs o Ukrajině" (v témže čísle, Joch-Fuchs v Distanci 4. č.-16.r. 2013).  Omezím se v ní na dva jiné důležité body v naší výměně názorů.

Bezpečnost státu

   Nedávno (na Fuchsově pondělním semináři 11. května 2015) v souvislosti s uprchlickou krizí kolem Středozemního moře Jiří Fuchs zdůrazňoval povinnost politické autority zajistit vnitřní a vnější bezpečnost státu. Souhlasím. Ve své „Reakci na mailovou přestřelku .." jsem o této povinnosti také psal a vytkl Fuchsovi, že jí ve všech svých úvahách o Bruselu a Západu věnuje pramalou pozornost. To byl také hlavní smysl Jochovy výzvy Fuchsovi v jejich „Mailové přestřelce".

   Nejde pouze o Rusko a Ukrajinu, jde především o náš stát, naše spojenecké závazky a naše postavení jako spolehlivého partnera. Jiří Fuchs o této otázce nepíše vůbec nic, což by naznačovalo, že ji prostě nevnímá - tak, jako naše většinová politická kultura (viz má „Reakce na mailovou přestřelku .."). Podobně působí i jeho rozhořčené odsuzování Západu a podpora Bartošova manifestu: Naznačuje, že Fuchs zásadně nesouhlasí s naší dosavadní zahraničně politickou orientací, aniž by domyslel důsledky. Vidím tu rozpor s jeho stanoviskem na semináři a s univerzálním morálním imperativem, že vláda má základní povinnost zajistit bezpečí státu. Rád bych slyšel nebo četl jeho jasné vyjádření a zároveň formulaci jeho preferované alternativy.

   V „Mailové přestřelce .." Joch a Fuchs vedou spor o to, kdo „je větším nebezpečím, škůdcem, problémem, Brusel či Moskva". Domnívám se, že spor je pomýlený. Vždyť přece vůbec nejde o kvantitativní srovnání „větší – menší", nebo dokonce jeho numerické vyjádření. V tomto případě se jedná o dvě různé roviny nebezpečí či problému: Jednak rovinu státu - jeho zakotvení v mezinárodních vztazích a z něho vyplývající bezpečnost, a jednak rovinu civilizační - kulturně morální. Jiří Fuchs jako filosof-etik a ideolog velmi silně vnímá druhou rovinu, ale vůbec nevnímá první. Pro zvýraznění jsem jeho myšlení charakterizoval termínem Donalda Rumsfelda: „neví, že neví" (že tento problém vůbec existuje). Pokud ale takto myslí politická třída národa, hrozí nebezpečí opakovaných národních katastrof - viz dějiny Československa od vzniku republiky v roce 1918.

   Za perlu, zplozenou patrně v zápalu polemiky, považuji Fuchsovy věty: „Dobrá, přinejhorším (Putin, Rusko) možná zotročí či zlikviduje naše těla; v perspektivě pozemské existence jistě smutné. Současná západní ideologie však už celá desetiletí organizovaně a v podstatě bez odporu ničí duše, a to je v perspektivě smyslu života katastrofa." („Mailová přestřelka", 6. - 12. duben)

   To je až inkviziční logika: „zničíme/necháme zničit tělo, abychom zachránili duši!“  Ale pozor: Pokud zničíme pozemské tělo, pak již duši léčit nelze. Kromě toho by si Jiří Fuchs z totáče mohl pamatovat, že zákazy a izolace nic neřeší. Skutečným řešením je vnitřně, ideově, politicky vybojovat odmítnutí ideologických směrnic a prosazení subsidiarity. Není to jednoduché, ale jedině účinné. Jsme zpět u hegemonie a problematiky „totality“.

Západ

   Fuchs mne vyzývá, abych „se pokusil přivést k evidenci své premisy o současném Západu" a abych si opravil svůj „setrvačně optimistický obraz". Pokusím se když nikoliv zcela vyhovět, alespoň osvětlit.

   To, co označujeme termínem „Západ“', chápu jako bohatou mnohovrstevnou civilizaci, v níž jsem se narodil a vyrostl a jejímž členem zůstávám. Je v mém duševním vybavení a nemyslím, že bych ji mohl vyoperovat. Zmrzačil bych tím svou duši. Mnohovrstevnatost je důležitá. Nejstarší vrstvy se obvykle vyjadřují jmény tří zakládajících měst: Jeruzalém, Atény, Řím. A měli bychom přidávat další jména míst a osob: Velehrad, Stará Boleslav, František z Assisi, Runnymede  a Velká charta svobod, Tomáš Akvinský, Dante, Fra Angelico, Karel IV., Jan Hus, .. atd., z novějších bych nezapomněl Masaryka, ale ani kumštýře Mozarta a Beethovena, Cezanna, Špálu, Zrzavého, Josefa Ladu ... Vrstvy se postupně v historii vrší a každá je více či méně uchovávána v kulturní paměti civilizace, v kulturní atmosféře, v níž žijeme, i v každém z nás - i v těch, kteří některé vrstvy programově odmítají.

   Podobně jako Fuchs a Joch jsem si vědom, že má civilizace je nemocná, možná smrtelně, ale na rozdíl od Fuchse to vnímám jako svou krizi, své ohrožení a svou odpovědnost. I já jsem bloudil a tápal. Snažím se krizi a jejím zdrojům rozumět a hledat cestu ke zdraví; ostatně většina toho, co jsem pro Distanci napsal, se jí zabývá. V mnohovrstevnatosti je určitá naděje, civilizace uchovává své zdravé kořeny, na něž může navazovat. A „Boží mlýny” odhalují pseudohodnoty a podrží hodnoty, ale i když jim pomůžeme, melou svým rytmem.

2. Totalita: tvrdá a měkká?

Na nedávném pondělním semináři Jiří Fuchs předložil "neprůstřelnou esenciální definici totality", která zahrnuje dvě varianty: tvrdou a měkkou (viz níže). Dodal, že její ohlášená neprůstřelnost jistě vyvolá úsilí jí prostřelit. Následující text je pokusem tuto definici dokonce sestřelit a ukázat, že tak zvaná „měkká totalita“ je protimluv. Budu argumentovat, že Fuchsova definice je postavena na nikoliv evidentním předpokladu, a kromě toho je plodem určitého způsobu myšlení, který je pro úvahy o sociální realitě nevhodný.

Výchozí pojmy

„Totalita“ znamená buď totalitní ideologii (TI), nebo totalitní režim (TR). TI je duchovní fenomén. Je východiskem pro ustavení TR, ale může existovat samostatně v duchovním prostoru společnosti bez TR, bez toho, že by ji nějaká politická, mocenská síla prosadila jako režim.

TR je soustava žitých pravidel života či fungování společnosti, soubor „institucí“, odpovídající TI.

(Upozornění: „instituce" zde neznamená „úřad", nýbrž soubor zvykově nebo normativně ustálených pravidel života společnosti, včetně podpůrných hodnot: „Bereme za samozřejmé, předpokládáme, často nevědomky, že je to tak správné, nutné, praktické“).

Fuchsova esenciální definice:

TOTALITNÍ IDEOLOGIE

Jejím cílem je ovládnutí celého člověka (1-3) a celé společnosti (4), k čemuž slouží následující prostředky:

1) zneužití státní moci,

2) vnucování pseudohodnot odporujících lidským právům (tj. právům pocházejícím z lidské přirozenosti), nelegitimní infikování předpolitických oblastí (např. rodinného života) ideologií a jejími hodnotami,

3) diktát protipřirozené (masové, třídní, multikulti, gender) morálky.

Z (1-3) vyplývá, že odpůrci jsou trestáni.

4) celoplošně (?) nařizuje jednotný politický kurz (např. „gender streaming“) a podřizuje celou (?) socio-kulturní realitu diktátu protipřirozených norem, či ad hoc vymyšlených „lidských práv“, jimiž chce převychovat celou (?) společnost. (? otazníky označují nejasný pojem - viz níže, poznámka LR)

TOTALITNÍ REŽIM

- takový, který se stal nástrojem ideologie a uskutečňuje ji (?), postupně či naráz.

Další diskutované pojmy:

„Měkká totalita“ je totalita prosazovaná nenásilnými prostředky, v případě režimu může také znamenat dílčí, neúplné prosazení TI. (Poznámka LR : pozor, toto je sporný, mnohoznačný pojem, patrně protimluv! Viz níže)

„Plíživá totalita“ znamená společenský trend dílčího postupného ustavování TR. Termín vyjadřuje skutečnost nebo přesvědčení, že tento trend již nějakou dobu pokračuje, a naznačuje obavu, že trend je nezvratný.

Pro srovnání přetiskuji definici podle wikipedie, která uvádí termín „totality“ spolu s „totalitarismem“:

"Totalitarismus je politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života. Základními znaky totalitarismu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Zpravidla je provázena a podmíněna státním nevolnictvím, zákazem cest do zahraničí, uzavřením hranic.

Totalitarismus je nedemokratickou formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou. Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence.

Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie. Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci."

Komentář: Uvedená definice podle wiki, jmenovitě zvýrazněné části, představují tradiční chápaní totality jako režimu či politického systému. Její první věta specifikuje „celost“ a „celoplošnost“. Druhý a třetí odstavec vylučují otevřenou kritiku a odpor. „Měkká totalita“ ve smyslu definice výše se do ní nevejde - již tím, že nezahrnuje autokratickou vládu.

Krátká metodologická úvaha: sociální ontologie - ontologie společenských, historických jevů

Před dalšími úvahami je vhodné se zamyslet nad ontologií společenských, historických jevů. (Nejasnosti jsem zaznamenal již před časem, ve sporu o „socialismus“)

V každé společnosti jsou lidé spojeni mnoha vazbami, jejichž povaze se snaží porozumět antropologové, sociologové, politologové, teoretici organizace a teologové. Tyto vazby, které společnost vážou dohromady a vytvářejí ji, jsou projevem společenské a politické přirozenosti člověka a ve svém souhrnu se označují termínem „tmel společnosti“; společnost jako jednota má svou „subjektivitu". V tradiční společnosti vytváří tento nezbytný společenský tmel společná kultura, zvyklosti a tradice a, na nejširší a nejvyšší úrovni, náboženství. (Zřejmě proto religio tvarově souvisí se slovesem religo - vázat.) Ve společnosti bez společného náboženství tuto vazbu nahrazují ideologie, a pokud nejsou slučitelné s lidskou přirozeností (prosvícené vírou v transcendentního Boha – „transparentní" podle Paula Tillicha), cítíme je jako násilí; mají totalitní tendenci.

V otevřené společnosti se vytváří a společnost „stmeluje“ také obecné a veřejné mínění a vláda se mu přizpůsobuje - politikou, personálně i výměnou vládnoucí elity. Tušíme, nebo i víme, že obecné a zejména veřejné mínění je pro politický směr země rozhodující. Nikoliv pouze to, co se objeví ve většinových veřejných sdělovacích prostředcích, ale obecné mínění, to, co si převážná většina myslí skutečně, ten příslovečný 'hlas lidu'. Mnoho aktérů se jej snaží ovlivnit a manipulovat: finanční, průmyslové a politické elity za pomoci svých ideologů, vláda i různé organizace, různé informační portály. Kdekdo z nás se zúčastňuje debat ve veřejném elektronickém prostoru - také způsob ovlivňování. V optimálním případě by v této informační vřavě měl vítězit rozum a obecný zájem - prospívá tomu pluralita medií, proto je důležitá a internet a sociální sítě ji podporují. Otevřená společnost se ze své podstaty v historickém čase nemůže trvale příliš vzdálit potřebám lidské přirozenosti. To však neznamená, že správný názor, správný politický směr musí v myšlenkové soutěži zvítězit a je politicky prosazen.

V těchto souvislostech se odvolávám na náčrt filosofie historie, který je obsažen v kapitole 5. HISTORIE A HEGEMONIE mého článku v DISTANCI, 3. číslo - 16. ročník 2013: str. 69-74. Lidé, společnost, stále přemýšlejí o svém údělu, taková je naše přirozenost rozumného tvora - a povinností intelektuálních elit je o dané situaci přemýšlet, teoretizovat a jít do hloubky. Ale dobře porozumět situaci a historii je tvůrčí činnost s nejistým výsledkem. Morální a intelektuální kvalita elit a politické kultury je důležitá, i to, zda dokáží zohlednit a vyhodnotit různá i protichůdná hlediska, nebo zaujmout dlouhodobou perspektivu. Vytvořené a předložené interpretace soutěží o pozornost a uplatnění a výsledek často závisí na krátkodobých bezprostředních okolnostech a potřebách, na politické hře dílčích mocenských skupin - ty ostatně ovlivňovaly již tvorbu návrhů - než na ohledu k dlouhodobému společenskému zájmu. Potřeby lidské přirozenosti se prosadí spíše až dodatečně a negativně, v neblahých až katastrofálních důsledcích. Pak nastává příležitost k reflexi, zmoudření a snad, pokud není pozdě, k nápravě.

V autoritativním režimu vládne diktátor populista, který veřejné mínění manipuluje a mocensky omezuje informační média a potlačuje menšinový rušivý nesouhlas; vytváří psychózu „my" proti „nepříteli společnosti". Ve více či méně uzavřené společnosti se tím udržuje u moci a nemusí ani usilovat o totalitní režim - takto interpretuji Putina. Ve třicátých letech minulého století v Německu, ve společnosti bez demokratické tradice, Hitler mohl získat moc v důsledku ochromení racionality prohranou válkou, bídou, inflací a hospodářskou krizí. Nabídl východisko, které masové společnosti lichotilo a jevilo se nadějné. Podpořily ho i tradiční elity, neboť byl přijatelnější než komunistická alternativa. Jiná východiska se nenabízela.

Je to spontánní vytváření „společenského tmelu“ a tyto přirozené vazby vysvětlují tendenci k „tyranii většiny", o níž píše Alexis de Tocqueville ve své knize Democracie v Americe. Ale lidská a společenská přirozenost vyžaduje také svobodu, a svoboda bývá proto v různé míře zaručena společenskými institucemi. Ve své knize (Svobodný řád) argumentuji, že umění sloučit svobodu a řád je jádrem vzácného umění (si) vládnout, které umožňuje společnosti dlouhodobou duchovní a hmotnou prosperitu. Tocqueville zdůrazňuje „obecný zákon spravedlnosti“ a americkou decentralizaci. Zcela obecně pro to, jak vyzní totalitní tendence, je nejdůležitější civilizační kulturní úroveň obyvatel.

Pro naši lidskou potřebu zkoumat, teoretizovat a pochopit tvoříme pro některé ustálené vazby a institucionalizované systémy vazeb pojmy a jména jako „demokracie“ nebo „totalita“. Ale nelze je ontologicky chápat jako přirozenou substanci, jako přirozenou jednotu. Jsou to historické kulturně podmíněné soubory entit, i když jejich logická jednota vyplývá z lidské přirozenosti, zákonitostí lidského soužití, mocenské struktury atd.

Fuchsově „esenciální definici totality“, ve smyslu souboru nutných vlastností jevu, rozumím jako pokusu přesně vymezit historicky specifický jev - totalitu. Definice může být užitečná a vystihnout podstatu jevu, pokud je logicky konzistentní a vede k vyjasnění problematiky. Je však nutné mít na zřeteli historický kontext. Zda se definice dá použít na soudobý jev - tzv. „měkkou totalitu“ - s užitkem a bez rozporu s realitou, je otevřenou otázkou.

Další poznámky:

Konflikt ve společnosti, latentní i otevřený, a jeho reflexe:V normalizační společnosti sedmdesátých a osmdesátých let byl otevřený konflikt utlumen policejním a existenčním tlakem, což vedlo ke společenské a ekonomické stagnaci. Zejména byly potlačovány jakékoliv informace o něm, čímž bylo u lidí, kteří v této společnosti žili, ochuzeno vnímání jeho všudypřítomnosti a vnímání významu společenské dynamiky. Toto ochuzené vnímání v postkomunistických zemích přežívá („závislost na historické cestě“ - path dependency!) a obávám se, že ovlivňuje i myšlení zastánců pojmu „měkká totalita".

S tím souvisí pojetí „režimu“: Vidíme jej jako produkt diktátu vlády, nebo obecně jako výsledek mnohostranné politické hry a konfliktu mezi občanstvem, segmenty občanské společnosti, státního aparátu a politické elity?

Fuchsova esenciální definice

Definice vychází z nevyřčeného a snad nevědomého, ale zcela základního předpokladu, že určitá neměnná substance 'totalita' existovala a existuje ve dvou historicky následných formách, tvrdé (nacistické a komunistické) a měkké (soudobé liberální), které se liší v drastičnosti prostředků, jimiž jsou prosazovány, případně v rychlosti procesu nastolení. Tento nevyřčený předpoklad se promítá do interpretace adjektiva „celý“ v bodě (4), jež podle autora definice nelze chápat extensivně ve smyslu pokrytí všech lidí či organizací v režimu, ale pouze průřezově, jako zahrnující všechny oblasti společenského života (masové sdělovací prostředky, školství, politiku apod.). Právě toto omezení smyslu slova 'celý' umožňuje definovat pojem měkké totality ve smyslu režimu, v němž je totalitní ideologie prosazena do života systematicky neúplně, pouze dílčím způsobem. (Je však význam slova 'celý' stejný ve výrazech „celou socio-kulturní realitu" a „převychovat celou společnost"?) Když jsme sporný bod uklidili do pozadí v samotném výchozím předpokladu, není divu, že se definice jeví jako neprůstřelná.

„Celá společnost“ by v extenzivním smyslu znamenala systemické pokrytí všech lidí a institucí, bez systemických instituciálních mezer, zejména takových, které by umožnily v rámci režimu legitimně nabourávat totalitní ideologii a čelit totalitním tendencím.

A realita?

Uhrančivá síla totalitní substance omezuje vnímání politické reality. Pod rozlišovací schopností jejích hlasatelů zůstává trvalý latentní i otevřený konflikt ideí a hodnot v otevřené společnosti, který je zdrojem a součástí společenské dynamiky, a to, že jeho výstupy se postupně projevují v politickém dění - politici se přizpůsobují tlaku veřejného mínění. Uniká, že vznikají nové protestní pravicové i levicové subjekty (Marine Le Pen, Nigel Farage, Pegida, Syriza, Podemos), které využívají liberálně demokratických svobod projevu, sdružování a utváření hnutí a politických stran, veřejných protestních shromáždění, účasti ve volbách, zakotvení těchto svobod v ústavě a možnosti odvolat se k nezávislému soudu. U nás těchto svobod využívá např. Strana svobodných občanů, Hnutí Pro život, hnutí 'Islám v České republice nechceme', Academia bohemica i revue Distance. To vše se zřejmě vejde do gumového pojmu 'měkké totality'.

Pokud chápeme latinský termín totus, neboli celý, úplný v běžném slovníkovém smyslu slova, a porovnáme pojem s realitou, pak měkká totalita znamená totalitu neúplnou, „totalitu se systematickými děrami“, totalitu netotální, neboli protimluv. Naproti tomu výraz „totalitní tendence“ považuji za smysluplný a důležitý pro kritiku existující politiky EU - když se snaží přes zákony a státní aparát usměrňovat ideologii a morálku.

Chápu, že takový závěr je nepříjemný; bourá omluvný, utěšující pojem měkké totality, který zdůvodňuje vlastní neúspěch v ideové a politické vřavě liberální a poměrně otevřené společnosti. Zastírá však cestu ke vlivnější - úspěšnější pozici ve veřejném prostoru. Je potřebné vnímat ideové trendy, „číst znamení doby“ v politice a vnímat schopnost společnosti se učit. Demokracie umožňuje se poučit a napravit chyby - sice pomalu, ale rychleji než jiné, více špatné režimy. Hospodářská krize obnažila chatrnost neoliberální ideologie (která ovládala společnost od osmdesátých let jako svého druhu politické náboženství) a odhalila s ní související morální nihilismus ve veřejném životě. Charakteristicky v britském finančním sektoru autority nyní cílevědomě posilují trestní postih finanční nezodpovědnosti. Za podvod či nedbalost hrozí vězení - dříve to byly pokuty. Konflikty s islamistickými skupinami v EU podněcují přehodnotit ideologii multikulturalismu a narušují úzus politické korektnosti. V Evropě se hledá nová sjednocující idea a etika. V naší televizi i v seriózním tisku se uveřejňují pozitivně laděné zprávy o křesťanech a katolické církvi. Hospodářské noviny otiskly 25. června t. r. článek preláta Opus dei, Javiera Echevarria, „Naším úkolem je pracovat z lásky". Odvolává se na Laudato si, cituje zakladatele Opus dei a vysvětluje křesťanské pojetí práce jako projevu lásky. Odhaduji, že článek zprostředkovala pražská prelatura. Otevírá se příležitost pro politicky vnímavé a moudré křesťany s citem pro pravidla otevřené politické hry.

Dodatek a doporučení

Zájemcům o hlubší pochopení proudů historie a dnešních dějů bych doporučil jedinečnou knihu kolektivu autorů, redigovanou egyptologem Miroslavem Bártou a historikem Martinem Kovářem, Civilizace a dějiny. Historie světa pohledem dvaceti českých vědců, již vydala Academia v roce 2013. Sleduje lidstvo od počátku až po dnešek a ukazuje, jak je svoboda, součást našeho lidství – naše „nejvyšší výsada", riskantní a musíme se jí učit, pokud se chceme vyhnout (některým, mnohým) pohromám. Memento pro dnešek shrnují Bárta a Kovář takto střízlivými slovy:

„Pouze tehdy, nalezneme-li cestu k našim kořenům, jenom projdeme-li určitou duchovní katarzí, může se nám podařit zanechat po sobě podobný cenný odkaz, jakým nás obdařili naši předkové."

Poznámka k zaslané knize předsedy Strany svobodných občanů Petra Macha "Jak vystoupit z EU"

Díky panu Melounovi za ni, se zájmem a s potěšením jsem ji přečetl, a to v jejím druhém vydání z roku 2012. Oceňuji věcnou argumentaci, jasnou politickou pozici a koherentní návrh vize pro ČR. Podnětné je Machovo srovnání dvou ideologií, německého Grossraumwirtschaft, tj. ideologie regulované ekonomiky ve velkém evropském prostoru, s anglosaskou doktrínou svobodného obchodu, a vlivu obou na politiku EU. Vize Svobodných pro ČR zdůrazňuje svobodu, odpovědnost a přirozenou spravedlnost v souladu s anglosaskou doktrínou. Svobodní by mohli být jedinou skutečně liberální stranou u nás - naše politická scéna ji potřebuje.

Obtíže mohou nastat v aplikaci. Rád bych třeba znal Machův názor na závěrečnou amnestii prezidenta Klause. Nebo zda z finanční a ekonomické krize 2008+ vyplývá nějaké poučení a jaké. Ve své knize se o krizi nezmiňuje.

Další a principiální problémy vězí v doktríně. Liberalismus vznikl v Británii v osmnáctém století jako doktrína individualismu (Smithův homo economicus) a osvobození nové společenské třídy - buržoazie. Nebyla a není to ucelená představa společenského řádu, nezahrnuje tehdejší samozřejmost, tradiční pevný britský právní řád a loajalitu k panovníkovi - představiteli státu a společnosti jako celku (což naši neoliberálové 90tých let zcela zanedbali). Klasičtí liberálové znali ekonomiku v tehdejší podobě interakcí malých výrobců a obslužného bankovnictví (nikoliv soudobého dominantního, úvěry nakynutého finančního sektoru). V souladu s tehdy vznikající klasickou politickou ekonomií znamenal 'svobodný trh' trh blízký dokonalé konkurenci, který je efektivní a ekonomicky spravedlivý. Oproti tomu a charakteristicky jedním ze základních principů politické filosofie Strany svobodných je nikoliv 'svobodný', ale 'volný' trh, kde nadnárodní ekonomický kolos získá monopolní postavení a může diktovat pravidla hry. Smysl regulace v jimi odmítaném Grossraumwirtschaft je pomocí antimonopolní politiky se přiblížit ke svobodnému konkurenčnímu trhu. Evropská komise o to někdy usiluje.

Stručně řečeno, liberalismus Svobodných je dnes pro nás krásným snem, podobně jako neutralita. Země, které se jím dnes s prospěchem inspirují, vynikají odpovědnými a kompetentními hospodářskými a politickými elitami a EU nepotřebují (Švýcarsko, do značné míry i Británie), což bohužel není náš případ. Ale uvítal bych vizi pro Česko ve smyslu cesty ke společenským a morálním podmínkám liberálního i neutrálního státu.