Noetická nutnost jako kvalita rigorizace

Jiří Fuchs

1.STAV DISKUSE

V této fázi diskuse se soustředím pouze na problémy, které souvisejí s rozlišováním nutnosti logické a noetické. (Otázku údajné logické kontingence Boží existence nechám na příště.) Domníval jsem se, že v mém minulém příspěvku ( Logiku versus noetika? Distance 4/1999) byla ona distinkce dostatečně objasněna a že také sama objasnila zpochybněnou možnost apodiktického dokazování Boží existence. Reakce P. Dvořáka v tomto čísle však ukázala, že se asi s těmito problémy ještě natrápíme.

Stojí ale takové subtility za námahu? Jestliže mají mít vůbec smysl kritické reflexe pozic analytické filosofie a moderní logiky, pak zcela určitě. Neboť sledovaná distinkce také odhaluje jistou problematičnost těchto pozic, pokud jde o pojímání myšlení a pravdy. (Stručně řečeno: O pravdě se tu rozhoduje v příliš úzkém rámci a na základě sporných předpokladů.)

Krom toho jsem, jak řečeno, uvedl distinkci nutnosti logické a noetické do diskuse proto, že řeší nedorozumění o možnosti rigorizovaného důkazu Boží existence. Z tohoto nedorozumění vzešla námitka S. Sousedíka a P. Dvořáka proti tzv. programu rigorizace, tj. proti samotnému úsilí transponovat závěr o Boží existenci na nejvyšší stupeň filosofické jistoty. Přes jejich následné ujišťování musím bohužel konstatovat, že nedorozumění vpodstatě trvá dál, že kýžená shoda partnerů diskuse zatím dosažena nebyla. Na tom ostatně není nic divného, uvážíme-li, že se jedná osložité problémy avýchodiska obou stran jsou přes jistá zdání přece jen dost rozdílná.

Jaký je tedy stav diskuse o „rigorizaci“? Cardal formuloval program rigorizace, když mluvil o snaze apodikticky dokázat Boží existenci. Přitom jasně vysvětlil, že se jedná o nevývratnost závěru, která se nahlíží odhalením rozpornosti, již přinášejí kontradiktorní antiteze premis. Jeho oponenti to ovšem pochopili tak, že se má jednat o deduktivní argument, jehož premisy a závěr jsou logicky nutná „čili nutně pravdivá“ (jak poněkud nevhodně dodali) tvrzení. Pak samozřejmě snadno prokázali nemožnost programu rigorizace, má-li být totiž takový program realizován aposteriorními důkazy, kde se operuje i logicky nenutnými, kontingentními premisami.

Tady ale vzniká otázka, proč tak snadno uvěřili, že stoupenec programu rigorizace buď přehlédl logickou kontingenci své premisy, nebo neví, že ze skutečnosti nevyvodí nutnost. Jejich námitka totiž nic jiného než tyto banální informace nepřináší. Oponentům však stačila k principiálnímu odepsání programu rigorizace důkazu Boží existence - a to je filosoficky vážné. Až přílišná snadnost takového „řešení“ mohla přece jen vyvolat otázku, zda se v sledované apodikticitě poznání nejedná o jinou hodnotu, než je logická nutnost, zda tedy Cardal nemluví o apodiktickém poznání v jiném, filosofičtějším kontextu a smyslu, než jaký lze nahlédnout v perspektivě analytické filosofie či moderní logiky. Následující vývoj diskuse však ukazuje, že oponenti zatím nevidí, proč by tuto perspektivu měli v daném tématu opouštět.

Pokusil jsem se tedy ukázat, že apodiktické poznání Boží existence sleduje jinou hodnotu než logickou nutnost složek důkazu, kterou oponenti záměru rigorizace imputovali. Přitom jsem se také snažil vysvětlit důvod tohoto nedorozumění, který podle mého spočívá v tom, že byl na daný problém beze všeho aplikován (v moderní logice ustálený) pojem „logicky nutné pravdivosti“, ačkoli filosofická povaha tématu kritickému myšlení nedovoluje automatické užívání termínů, zaběhaných v moderní logice. Ta totiž v tématu pravdy vůbec neprezentuje nějaké bezproblémové pozice - jak ještě uvidíme.

Jak reagovali oponenti? Oba uznávají, že program rigorizace pochopili jinak, než jak byl myšlen, a ujišťují, že jej po mém terminologickém vyjasnění neodmítají. Domnívají se, že apodiktický či rigorizovaný důkaz „v Cardalově smyslu“ pokládají za možný. Mohlo by se tedy zdát, že spor o rigorizaci je vyřešen. Nanejvýš by mohlo jít o zpětné vyjasnění příčiny nedorozumění. Sousedík ji spatřuje v „ne zcela jednoznačné formulaci programu rigorizace“. Já se domnívám, že Cardal vyjádřil svůj záměr dostatečně jasně. Bylo však třeba, aby byl čten ve filosofickém kontextu, bez matoucího použití pojmu „logicky nutně pravdivého“, v němž se pojmově splétá logická nutnost s nutnou pravdivostí. K pochopení Cardalova záměru tedy bylo třeba odložit terminologické brýle moderní logiky. Cardalologické nutnosti nemluvil a také svůj záměr logickou nutností neomezil.

Oponenti však dále trvají na použití svého pojmu „logicky nutně pravdivé“ v daném problému, aproto také nedorozumění o „rigorizaci“ přetrvává. Dvořák např. tvrdí, že za předloženou argumentací stojí beze změny. Čeho se tedy přesně vzato nedorozumění týká? Zcela jistě noetického vyhodnocení závěru apodiktického důkazu. Oponentům splývá rigorizovaný důkaz s jejich tzv. slabším důkazem. To naznačuje Sousedíkovo vyjádření: „že měl Cardal při svých formulacích na mysli nikoli nutnost logickou, nýbrž nějakou jinou, která je ve srovnání s logickou slabší.“ V následující větě pak Sousedík konstatuje, že v tomto bodu není dále o čem mluvit, dosáhli jsme prý shody. Bohužel nedosáhli.

Dvořák pak vyjadřuje pozici oponentů v daném problému explicitně: „V našem původním textu tuto podobu důkazu nazýváme slabší... Pochopili jsme totiž Cardalův výraz jištění principem sporu jako logicky nutnou pravdivost premis.“ Proč mluví Sousedík o nějaké nutnosti, která je slabší než logická? Proč mluví Dvořák o slabším důkazu ve srovnání s důkazem, jehož premisy jsou logicky nutné? Není to snad proto, že jim dál splývá nutnost logická s nutnou pravdivostí, že se v našem problému dál drží pojmu logicky nutně pravdivého, takže nárokovaná nutnost, která není logická, musí být slabší?

Možná jsem se špatně vyjádřil, možná oponenti nevzali mé upozornění na vědomí, ale ve svém příspěvku (op. cit., str. 70) zdůrazňuji, že jak logická, tak noetická nutnost jsou kryty principem sporu - nemožností opaku. Jak tedy může Sousedík trvat na tom, že logická nutnost soudu je silnější než nutná pravdivost kontingentního soudu, jehož opak uvádí do rozporu? Jestliže v případě logické nutnosti kategorického soudu je určité spojení subjektu a predikátu vyžádáno samotnými obsahy těchto pojmů (či jak říká Sousedík významy užitých termínů), znamená to, že antiteze logicky nutné teze odporuje identitě užitých pojmů a uvádí jejího stoupence do rozporu. Ale zrovna tak upadá do rozporu ten, kdo zkouší klást jako pravdivý kontradiktorní opak logicky nenutné premisy, vníž se konstatuje změna. Neboť dvě, tři otázky stačí k tomu, aby byl takový oponent nucen (chce-li myslet bezrozporně) uznat existenci změn myšlení, kterou však explicitně popíral - což je rozpor. (Předpokládám, že v kontextu dokazování Boží existence není nutné se pouštět do radikálně skeptických problémů poznatelnosti reality.)

Takže: k rozporu vede jak antiteze logicky nutného soudu, tak antiteze logicky kontingentní premisy konstatující změny. Uniká mi, z jakého, pro důkaz Boží existence relevantního důvodu mluví Sousedík o silnější a slabší nutnosti, když obě antiteze nemohou být pravdivé s odvoláním na užití téhož principu bezrozpornosti. Stejně tak mi uniká, proč Dvořák mluví o slabším důkazu v protějšku k důkazu s logicky nutnými premisami, když je ve hře nutnost nikoli logická, nýbrž noetická, která se pojmově nekryje s logickou.

Po pravdě řečeno, kladu nyní řečnické otázky. Je totiž zřejmé, že oponenti nerozumějí noetické hodnotě apodiktického důkazu Boží existence (s logicky kontingentní premisou) proto, že se „zasekli“ u svého pojmu logicky nutně pravdivého. Všimněme si, jak Dvořák stylisticky zlehčuje takový „rigorizovaný“ důkaz. Je to podle něho „běžný deduktivní argument s pravdivými premisami (o jejichž pravdivosti za stávajících okolností nemohu rozumně pochybovat).“ Za stávajících okolností?! Řekl bych, že za žádných okolností (nemluvíme-li o pochybnosti metodické). Nebo si snad chce Dvořák zopakovat argumenty proti radikálnímu skeptikovi, který pochybuje o všem, a tedy i o objektivitě myšlení, pokud toto postihuje a zároveň i realizuje změny?

Možná by to také neškodilo, ale v našem problému je důležitější, abychom vyjasnili, o jakou antitezi empirické premisy se má jednat. Jakýkoli fakt změny stačí ke konkluzi Příčiny. Za jakých změněných okolností chce Dvořák rozumně o nepochybném faktu změny v tomto světě pochybovat? Chce snad operovat logickou kontingencí soudu „některé změny existují“? Chce snad poukázat na pravdu subkontrárního soudu? Či na to, že někde neexistují? To je pro dané dokazování Boží existence stejně nezajímavé, jako celá perspektiva logické nutnosti, v níž se do hry při logicky kontingentních soudech dostávají subkontrární opaky. Dokazování Boží existence je však v našem kontextu zpochybněno jen kontradiktorní antitezí empirické premisy.

Chtějí-li tedy oponenti v souvislosti s rigorizací trvat na superioritě logické nutnosti a důkazů sestrojených pouze z logicky nutných premis, pak by měli jasně uvést, z jakého hlediska tuto nadřazenost nárokují. Uvážíme-li naproti tomu, že dokazování je finalizováno ozřejmením závěru, pokud možno do stavu objektivní jistoty, kde se evidentně ukazuje, že kontradiktorní antiteze nemůže být pravdivá (takže závěr je pravdivý s noetickou nutností), pak je hodnota důkazu primárně dána touto finální dokonalostí.

Jestliže takovou hodnotu dosahují i důkazy komponované logicky kontingentními premisami, jejichž jistota je získána prostřednictvím prokázané rozpornosti jejich kontradiktorních opaků, pak není správné snižovat dokonalost těchto důkazů z nějakých druhotných, vedlejších hledisek, navíc neuvedených. Pak by ale bylo namístě uznat, že Cardalův projekt rigorizace nemíří k nějakým slabším důkazům (které oponenti od počátku uznávali), ale že aspiruje na stejnou důkazní hodnotu, jakou jsou oponenti ochotni uznat jen u důkazů s logicky nutnými premisami. Že tuto hodnotu apodikticity mylně přiznávají jen těmto důkazům, je podle mě dáno tím, že k problému rigorizace přistoupili s nevhodnou aplikací pojmu „logicky nutně pravdivého“. Právě tato aplikace jim zaclonila možnost apodiktických důkazů s logicky kontingentními premisami.

Dvořák správně říká o „běžných deduktivních argumentech“, že pravdivostí závěru si můžeme být jisti natolik, nakolik jsme si jisti pravdivostí premis. Směrem k problému rigorizace však tuto poučku nevytěžil. Víra ve filosofickou hodnotu termínů moderní logiky zde oponenty vedla k neoprávněné redukci apodiktického poznání. Aby to bylo zřejmé, bude nyní nutné věnovat pozornost distinkci nutnosti logické a noetické.

2. CO JE NOETICKÁ NUTNOST?

Vývoj diskuse si vyžádal, abych do ní zavedl distinkci nutnosti logické a noetické. Neboť Cardal svým programem rigorizace sledoval nutnost noetickou a jeho oponenti namítali z hlediska nutnosti logické. Dvořák toto mé rozlišení v odpovědi označuje za věcně správné a užitečné, ale v dalším výkladu se mnou polemizuje právě o formulaci noetické nutnosti. Přiznávám, že tomu moc nerozumím. Když moje distinkce Dvořákovi nevyjasnila noetický status rigorizovaných důkazů Boží existence, očekával bych spíše, že zpochybní právě tuto distinkci. On však tvrdí, že ji akceptuje, a zahajuje diskusi o samotném pojmu noetické nutnosti, přičemž si s tímto filosofickým pojmem neví rady.

Spor o noetickou nutnost je ovšem důležitý, rozhodně stojí za pozornost. Snad tedy v druhém kole vyjde najevo, jak se to má s noetickou nutností, a možná se i následně objasní status aposteriorních rigorizovaných důkazů. Ktomu by vlastně celá diskuse měla směřovat.

Navoďme tedy spor o noetickou nutnost Dvořákovými výhradami vůči mému užívání pojmu noetické nutnosti. Čtenář této Dvořákovy kritiky si možná po jejím přečtení řekne: „...a to se podívejme, Fuchs sice zavádí do diskuse pojem noetické nutnosti, a přitom mu vůbec nerozumí.“ Však také o tom Dvořák na závěr své poměrně náročné, ale srozumitelné analýzy výslovně ujišťuje: „nesrovnalosti a konfuze se zde dopouští Fuchs, nikoli my s profesorem Sousedíkem.“

Doufám, že pozorný čtenář nyní nenabude dojmu, že se jen vzájemně (setrvačně či z ješitnosti) obviňujeme z konfuzí, když řeknu, že Dvořák svým výkladem moji kritiku nejen potvrdil, ale svoji konfuzi ještě prohloubil, neboť odhalil i její důvody. V optimističtější verzi tedy doufám, že si čtenář nad Dvořákovým výkladem dokáže položit kontrolní otázku, zda se Dvořák svým (o sobě možná užitečným) rozlišením nekonzistence logické, pragmatické a její obdoby jen nevzdálil pojmu noetické nutnosti. Zda nemluví o něčem docela jiném, když pak (možná zvnějšku, situačně) používá termín noetické nutnosti. Zda tedy jen beze všeho nepřijal tento termín a nezneužil jej spojením s pojmovým obsahem, jenž se dost liší od toho, který jsem zavedl do diskuse jako klíč k pochopení smyslu aúrovně rigorizace důkazu Boží existence. Tato předběžná pochybnost může být vodítkem kritického čtení Dvořákovy kritiky mého užívání pojmu noetické nutnosti.

Vezměme tedy Dvořákovy výhrady postupně. Nejprve k „terminologické předehře“, která vůbec není jen terminologická. Dvořák vytýká, že zatemňuji noetickou nutnost, když ji nešťastně nazývám nutnou pravdivostí. Připomíná, že v rámci soudobé filosofické logiky je nutně pravdivé tvrzení totéž, co logicky nutné tvrzení. Abych mohl toto upozornění akceptovat a opravit údajnou terminologickou konfuzi, musela by být mezi námi dvojí shoda: 1/ Museli bychom se shodnout na definici noeticky nutného ahledat potom jeho adekvátní vyjádření. 2/ Museli bychom se konsensuálně a s důvěrou pohybovat na půdě moderní logiky. Mému oponentovi však zřejmě uniklo, že se ani vjednom bodě neshodujeme. Jak tedy může rozumně očekávat, že opravím „svoji terminologii“?

Ad 1/ Mám prý stáhnout nešťastné označení noetické nutnosti nutnou pravdivostí. Kdyby ale můj oponent více přihlížel ktomu, co jsem vzákladě namítal, mohl nahlédnout, že já nutnou pravdivostí pojem noetické nutnosti přímo definuji. Jak bych tedy mohl noetickou nutnost nenazývat nutnou pravdivostí? Pak měl ovšem Dvořák polemizovat nikoli s mým termínem, ale se zavedením samotného pojmu noetické nutnosti. On se však domnívá, že oba víme, co noetická nutnost je. Snad z nějakého moderního slovníku?

Dále mohl Dvořák nahlédnout, že moje distinkce logické a noetické nutnosti zpochybňuje právě to, na čem on tak neochvějně trvá - užití pojmu logicky nutně pravdivého v problému rigorizace. Právě toto užití způsobilo, že oponenti nepochopili, oč se vCardalově rigorizaci jedná ajaká je její noetická hodnota. Skutečnost, že Dvořák tuto pochybnost ani nezachytil a užil dokonce zpochybněný pojem jako kritické měřítko na „moji terminologii“, přivádí k druhému bodu.

Ad 2/ Ať se můj oponent nezlobí, ale měl bych připomínku k jeho způsobu filosofování. Je nesené značnou logickou ambicí a to je jistě v pořádku. Tato kvalita filosofování však sama nestačí. Filosof by měl být také vnímavý pro kritické zavádění vlastních pojmů a předpokladů. Nemůže je jen pasivně (dogmaticky) přejímat, a když už si je osvojil, prostě žádat na ostatních, aby jich jen správně používali. Dvořákovo filosofování zatím připomíná „pečlivou aplikaci naučených vzorečků“. Když jim něco neodpovídá, je to eo ipso špatně. Tím ovšem můj oponent participuje na jednostrannostech analytických filosofů - nápadně slepých k empirizující genetice svého filosofování.

Dvořák tedy vzal terminologický úzus moderní logiky jako axiom uvažování o noetické nutnosti, zatímco moje distinkce logické a noetické nutnosti míří na vhodnost použití jejího termínu logicky nutně pravdivého v problému rigorizace. Snad je zřejmé, jaký dogmatismus zde vytýkám. Podobnou nekritickou důvěru v naučenou látku lze ostatně spatřit v celém Dvořákově výkladu noetické nutnosti.

Dvořák slibuje vyjasnění povahy noetické nutnosti, ale následující výklad se zcela vyčerpává výčtem druhů nekonzistence, aby byl nakonec jeden člen tohoto dělení (v opačném gardu) beze všeho prohlášen za nutnost noetickou. Když je ale řeč o nějakém protějšku logické nutnosti, musí to být jen v rámci toho dělení, které je vurčité škole zaběhané? Nedovede si můj oponent představit jiná hlediska, jiná dělení či rozlišování? Nebylo by tedy prozíravější snažit se nejprve pochopit, co protivník skutečně myslí, když mluví o rigorizaci či noetické nutnosti, než jen ukvapeně aplikovat osvojené pojmy a osvojená dělení?

Co je tedy noetická nutnost a jaký je důvod zavedení tohoto filosofického pojmu? Vyjděme při výkladu z inkriminovaného pojmu logicky nutně pravdivého tvrzení, který v našem problému selhal. Vtomto (jistě bezrozporném) pojmu lze rozlišit dvě hodnoty lidského myšlení: 1/ logickou nutnost, tj nutný vztah mezi komponentami myšlení, 2/ nutnost pravdy daného tvrzení. Tato diference nutnosti, obsažené v našem myšlení, je dána různými předměty, jichž se nutnost týká, azakládá se na dvou základních kvalitách myšlení - správnosti a pravdivosti.

V aspektu správnosti nacházíme logickou nutnost, která se může týkat tvrzení, ať už vzhledem ke spojení jeho prvků, nebo vzhledem k nutnosti jeho vyvození z premis. V aspektu pravdivosti se pak nachází důvod pro pojem noetické nutnosti. Noetika je věda o pravdě. Cílem myšlení je pravda jakožto ozřejmená. Důkaz je nezastupitelným prostředkem takového ozřejmování. Jeho finální hodnotou je noetická hodnota ozřejmené pravdy. Vrcholným bodem důkazního úsilí je pak nahlédnutí, že soud-závěr je nutně pravdivý, že nemůže být mylný, protože antiteze premis vedou krozporu, takže nemohou být pravdivé. To je rovina apodiktického poznání. Nemožnost pravdy antitezí odhaluje nutnou pravdivost tezí azávěru z nich vyvozeného. Tuto hodnotu terminologicky fixujeme jako noetickou nutnost.

Co je tedy noetická nutnost? Je to kvalita soudu, pokud je poznán jako nutně pravdivý (a sice tak, že je poznáno, že jeho kontradiktorní opak nemůže být pravdivý, protože uvádí opozici do rozporu). Nepochybná distinkce aspektů správnosti a pravdivosti myšlení přitom odůvodňuje distinkci a zavedení pojmů logické a noetické nutnosti. Proti skutečnosti, kterou postihuje právě definovaná nutnost, nemůže oponent rozumně namítat, sám ji ve svých druzích nekonzistence postuluje. Postavil jsem ji navíc do perspektivy důkazního úsilí, aby byla vidět její spojitost s rigorizací. Tato spojitost totiž oponentům nepochybně unikla.

Bude tedy Dvořák dál mluvit o tom, že nutná pravdivost terminologicky zamlžuje noetickou nutnost? Spíše by měl zpochybnit moji definici noetické nutnosti. Jenže v ní jde o prokazatelnou vlastnost pravdivých soudů, která je finální dokonalostí důkazního úsilí a kterou nelze bez rozporu popřít. Její vymezení však také ukazuje, že její realizaci není nutné omezovat na soudy logicky nutné. K takovému omezení však vedla perspektiva, do níž úvahu vtlačil pojem „logicky nutně pravdivého“. Bude jej tedy Dvořák v problému rigorizace dál rigidně užívat?

Co tedy řekneme po tomto vysvětlení noetické nutnosti o pojmu logicky nutně pravdivého? Sám o sobě je možný. Je syntézou dvojí nutnosti - a to právě zmátlo mého oponenta. Některé logicky nutné kategorické soudy, kde vztah subjektu a predikátu je evidentně dán jejich identitou, jsou totiž také evidentně nutně pravdivé (tj. noeticky nutné). To ale vůbec neznamená pojmové splynutí logicky nutného a nutně pravdivého tak, aby vše nutně pravdivé bylo i logicky nutné. K tomuto klamu, v němž se redukuje oblast apodiktického poznání na logicky nutné premisy, vedlo právě užití pojmu logicky nutně pravdivého v reflexi mezí apodiktického poznání.

Některé evidentně nutně pravdivé soudy (noeticky nutné) tedy nejsou logicky nutné. Jejich nutná pravdivost evidentně vyplývá z toho, že antiteze vrhá opozici do rozporu - ať jsou premisy logicky nutné, či nikoli. Rozlišení logické anoetické nutnosti myšlení podle předmětu nutnosti umožňuje pochopení apodiktické hodnoty některých logicky kontingentních soudů. Užití pojmu logicky nutně pravdivého tvrzení takové pochopení znesnadňuje, snadno podsouvá splynutí pojmů logicky nutného a nutně pravdivého. O apodikticitu aposteriorních důkazů Boží existence však v diskusi primárně šlo. Proto bylo nutné v reakci na námitku oponentů zavést a odůvodnit pojem noetické nutnosti. Tento pojem podle uvedené definice zahrnuje ve svém rozsahu soudy logicky nutné i logicky nahodilé, a sice takové, jejichž pravdivost je evidentně kryta principem sporu - kdy kontradiktorní antiteze prokazatelně vrhají do rozporu.

Jak s pojmem noetické nutnosti naložil P. Dvořák? Pro mě dost nepochopitelně. Ačkoli mé užití termínu a pojmu noetické nutnosti bylo spojeno se znakem „nutná pravdivost pro nás“, ačkoli zavedení tohoto pojmu apelovalo na rozlišení v pojmu moderní logiky (logicky nutně pravdivé), ačkoli jsem zdůrazňoval, že nutně pravdivé (protože kryté principem sporu) jsou i logicky kontingentní soudy, takže rozlišování logické nutnosti či nahodilosti v oblasti apodikticky pravdivých soudů je irelevantní - můj oponent nereaguje. Přitom tvrdí, že pojem noetické nutnosti věcně přijímá. Při pokusu o výklad její povahy však jen předvádí osvojení zaběhnutého dělení nekonzistence podle přítomnosti vztahu k situaci myslícího na logickou (abstrahuje od situace) a pragmatickou - a s jakousi její obdobou pak bezdůvodně spojuje termín noetické nutnosti.

K rozpoznání takové mimoběžnosti stačí porovnat různost hledisek, z nichž rozlišujeme nutnost logickou a noetickou. Dále je zřejmé, že to, co je podle mého rozlišení logicky nutné, může být i noeticky nutné. Členy Dvořákova rozlišení (pragmatická a logická nekonzistence) se však vylučují - být a nebýt ve vztahu... O shodě vpojmu noetické nutnosti tedy nemůže být mezi námi řeč. Proto působí dost zvláštně, když Dvořák kritizuje moji formulaci noetické nutnosti: nevystihuje prý noetickou nutnost! Odkud ale Dvořák ví, co vlastně je noetická nutnost? Ze svého dělení nekonzistence? Proč si myslí, že právě nějaký derivát pragmatické nekonzistence je noetickou nutností, že já o ní smýšlím přesně tak a jen se špatně vyjadřuji? Celý kritizovaný text přece mluví docela o něčem jiném - např. termín pragmatická nekonzistence v něm nenajdete. Ono totiž ani Dvořákovo dělení nekonzistence k danému problému rigorizace moc nepasuje, ale o tom třeba jindy.

Nyní by snad mělo být jasné, že pojem noetické nutnosti odpovídá jistému a řekněme že vzácnému, filosoficky relevantnímu stavu lidského myšlení, který by neměl být obsahově konfundován s jakousi obdobou pragmatické nekonzistence. Jaká je konsekvence v rozsahovém aspektu? Pojem noetické nutnosti zahrnuje všechny vlastnosti soudů - ať logicky nutných či nenutných -, kde je zřejmé, že antiteze vrhají opozici do rozporu. Protože šlo tedy v rigorizaci o tuto noetickou nutnost a protože je při ní logická nutnost či nenutnost premis irelevantní, je zřejmé, že poněkud zautomatizovaná představa oponentů o „silných“ důkazech s logicky nutnými premisami by měla být znovu reflektována, aby se ukázalo, proč mají být vlastně silnější. V porovnání s noetickou nutností to filosoficky nic zásadního nebude.

Kdybychom ale přistoupili na Dvořákovu „definici“ noetické nutnosti, pak by (aspoň na první pohled) bylo možné kalkulovat s představou superiority důkazů s logicky nutnými premisami, neboť pojem obdoby pragmatické nekonzistence nezahrnuje případy logicky nutných soudů - ty spadají pod jiný člen Dvořákova dělení. Že by si tím Dvořák vytvářel rezervu pro „silnější důkazy“? Tomu nasvědčuje i jeho výklad rozporu. Při logické nekonzistenci uvádí „explicitní“ rozpory (vnitřní spor, teze-antiteze), při pragmatické nekonzistenci uvádí implicitní rozpory anoetickou nutnost dokonce situuje mezi „slabší nekonzistenci“ - obdobu pragmatické nekonzistence.

Jediný Dvořákův přímý výrok o noetické nutnosti, který by snad mohl mít charakter definičního určení, zní: negace výroku neobsahuje spor, ale dochází k jisté obdobě pragmatické nekonzistence. To je na výklad, který měl objasnit povahu noetické nutnosti, trochu málo. (Bylo by možné se ptát, jaká noetická nutnost, když chybí rozpor a tudíž nemožnost opaku - zvláště při slabším modu obdoby.) Ale i z něho je zřejmé, že dělení nekonzistence, z něhož Dvořákův pojem „noetické nutnosti“ vzešel, vytváří jen iluzi o silnějších - logicky nutných důkazech.

Proč iluzi? Protože nejde jen o to, zda negace obsahuje spor, ale zda uvádí opozici do rozporu. Jestliže logicky kontingentní soud neobsahuje vnitřní spor, ani není přímo zřejmé, že je sporná jeho antiteze, ale prokáže se logickým procesem, že premisy, z nichž se dokazuje, mají antiteze, které do rozporu uvádějí, pak je logicky kontingentní soud-závěr apodikticky pravdivý. Pro noetickou hodnotu důkazu (která je jeho cílem) je důležité to, že opozice upadá do rozporu, aže tedy závěr musí být v bezrozporném myšlení uznán za pravdivý. Zda negace přímo obsahuje spor, zda spor je explicitní či implicitní, zda je nahlédnut přímo či oklikou - to vše je pro finální (hlavní) hodnotu důkazu irelevantní. Způsob odhalení rozporu antiteze nezakládá žádné stupňování kvality důkazu či noetickou diferenciaci.

Nepochopení tématu se projevuje i v Dvořákově reakci na mé rozlišení logické a noetické nutnosti podle předmětu: nutnost predikátu - nutnost pravdivosti soudu. Dvořák významně trvá na tom, že v obou případech jde o nutnou pravdivost, ale tím jen dokazuje, že nerozumí dané úrovni mých určení. Jde o rovinu definování - obsahového vymezování obou nutností. On si však při tom všímá členů rozsahu vymezovaných pojmů a zjišťuje, že u obou se jedná o nutnou pravdivost. To já bych ulogicky nutných soudů, kde vztah je zřejmý, také nepopíral. Uvšech to ovšem filosoficky zřejmé hned není (např. člověk má duši, svobodu), takže tu nelze vždy mluvit o noetické nutnosti.

Co tedy Dvořákovi vytýkám? Dogmatické a neadekvátní užívání pojmu logicky nutně pravdivého a dělení nekonzistence v problémech, které vyžadují svobodnější, filosofičtější přístup. Důsledkem je zfalšování pojmu noetické nutnosti, což udrželo iluzi o slabším dokazování v programu rogorizace důkazů Boží existence.

Ke shodě bychom dospěli tehdy, kdyby oponenti vzali noetickou nutnost tak, jak byla myšlena. Pak by mohli zrušit i své snižující hodnocení aposteriorních důkazů Boží existence. Předpoklady k tomu mají, neboť i jejich pragmatická nekonzistence ohlašuje nutnou pravdu opačných tezí, zakotvených v principu sporu. Apřihlédnouli k premise existujících změn realisticky, tak jak byla v důkaze užita, zapomenou-li na její logickou kontingenci a všimnou-li si místo možných světů jejího zakotvení v principu sporu (popření změny je popřením postulované objektivity myšlení o světě, o člověku, o myšlení...) a uváží-li přitom i logiku, s níž fakt změny vede k Příčině, pak by měli uznat, že rigorizovaný důkaz před jejich pochybnostmi obstál, že může zprostředkovat apodiktické poznání Boží existence ve vyloženém smyslu.

Dvořák ještě v průběhu svého výkladu noetické nutnosti otevírá problém analytických soudů. Poněvadž je ale pro náš problém další analýza logicky nutného nezajímavá, dovolím si tuto otázku vypustit. Zavedla by nás zase daleko - směrem k předpokladům rozlišování logických struktur. Jen bych rád upozornil, že filosofické předpoklady, které ve svých reflexích myšlení, soudů či pravdy užívá Dvořák, pro mě vůbec nejsou směrodatné a že tedy oblíbené „jednorožce“, „holiče“, „holohlavé krále“, „zlaté hory“ atd. tak snadno neuznám. Zcela nepřijatelné se mi pak zdá to neuvěřitelně zautomatizované rozhodování o pravdivostní hodnotě výroků separovaných od soudů a od reality. To už je ale na jiné debaty.