Terapie filosofie pravdou – Část 3.

Jiří Fuchs

1. Metodické tápání

V druhé lekci jsme viděli, že se teoretici poznání až příliš často vyvraceli, protože vytrvale vypouštěli zkoušku bezrozpornosti vlastních výkladů poznání. Neobtěžovali se autoreflexí, protože ignorovali prostý fakt sebezahrnutí. Přehlíželi, že každý teoretik poznání svými mnohdy smělými, originálními závěry zároveň rozhoduje i o svém poznání, jímž k nim dospěl.

To je samozřejmě vážný metodický nedostatek. Jeho autodestruktivní účinnost i pravidelný výskyt v moderní filosofii (která jinak rozumně postavila problém poznání do východiska filosofického myšlení) jen podtrhují důležitost a význam předběžné metodické rozvahy ve filosofickém myšlení.

Už v první lekci jsme zdůraznili, že každý prozíravý gnozeolog by měl od počátku věnovat zvýšenou pozornost záludnostem noetického aspektu problematiky poznání, v němž se jedná o pravdu a jistotu, tedy o cílové hodnoty myšlení, neboť v každé své reflexi, počínaje formulací problému, tyto hodnoty nutně užívá.

Ať už tedy vyjde při svém zkoumání lidského poznání z jakékoli otázky, měl by udržovat bdělé vědomí o tomto svém nevyhnutelném předpokladu, protože jeho závěry o vzniku, průběhu, strukturách, vlastnostech, podmínkách a procesech poznání budou mít vždycky nějaké noetické konsekvence. Budou se buď skrytě, nebo otevřeně týkat možností pravdy a jistoty lidského myšlení. Jestliže budou tyto noetické důsledky skeptické, skončí i ty sebesubtilnější, sebeoriginálnější či nejsofistikovanější výklady poznání v triviálních rozporech.

Obezřetná metodická rozvaha, předřazená speciálním analýzám jednotlivých otázek poznání, tato rizika zmaru vychytává. Jejím plodem je pak kvalifikovanější zkoumání záhady poznání, které se uskutečňuje v režimu stálé pozornosti k tomu, jestli uznané poznatky nekolidují s předpokládanou objektivní pravdivostí celého zkoumání.

Absence povinné autoreflexe teoretiků poznání je ovšem jen jedním z aspektů fatálního metodického zanedbávání. Dochází k němu především v důsledku spontánních, mnohdy jen reaktivních vstupů do problému poznání, které prozrazují podcenění jeho náročnosti. Neboť filosof, který si komplikovanost problému uvědomuje, nebo ji aspoň tuší, stojí nutně před otázkou, jak vůbec zkoumání začít. Ptá se tedy, jak třaskavý problém, který hrozí snadným pádem do rozporů, nepovšimnutých dogmatizací či jiných pastí, uchopit?

Takřka pravidelný výskyt negativistických, vesměs rozporných výkladů lidského myšlení v moderní filosofii je vysvětlitelný právě tou až nepochopitelnou metodickou naivitou jejích protagonistů. Filosofové v ní bez rozmyslu prostě jen navazovali (pozitivně či kriticky) na nahodilosti stavu, kladení a řešení problému poznání, jak jim je odkázali jejich předchůdci. Tato metodická spontaneita se musela vymstít. Jedni skončili v dogmatech, ti progresivnější, domněle kritičtější a tudíž i slavnější, k nim přidali i rozpory.

Hlavní důvod nezdaru filosofických reflexí poznání tedy spočívá v samotném přístupu k nesnadné problematice, s níž se takové reflexe utkávají. Odtud se dá také nejlépe pochopit jejich ztroskotání.

Celé zástupy moderních filosofů různých úrovní, od originálních autorů přes uznávané profesory až k běžným absolventům filosofických fakult se už po několik století při vší své slávě a dominanci s pravdou o hodnotách lidského myšlení míjeli. Tyto noetické nezdary se pak tragicky promítly do zpracování dalších, na noetice logicky závislých témat – počínaje ontologickým, přes antropologické, etické až po problémy politické filosofie; ani teologie nezůstala ušetřena. Je to opravdu tak vážné?

2. Po stupních filosofické dekadence

Moderní intelektuálové byli takříkajíc samospádem vrženi do vědomého zakletí v pseudosvětě, který s mnohdy až ideologickou zavilostí ordinují „širokým masám pracujících“.

Kdybychom sestupovali do hloubky filosofických důvodů této chronické vzdělanostní dekadence, narazili bychom nakonec na bažinaté noetické dno, na němž byla monumentální konstrukce pseudosvěta vystavěna. Naznačme jeho obrysy.

Historicky první destruktivní zásah do realistického chápání světa a člověka způsobila skepse agnostická, která ovládla éru prvního osvícenství. Delegovala veškeré kompetence vědecké racionality na empirické vědy; ty jediné měly poskytnout pravdivý obraz reality. Agnostickými filosofy povzbuzení přírodovědci neodolali a začali vykládat podstatu světa i lidské bytí svými metodami. Výsledkem byl barbarský redukcionismus materialistického ražení, z něhož vzešel obraz člověka zbaveného podstatných struktur a rozměrů.

Ve výkladu světa převládlo monistické zploštění reality na jednu kosmickou substanci. Vše ostatní bylo ontologicky degradováno na její vlastnosti, procesy…akcidenty. Agnosticismus sice žádnou takovou metafyziku striktně vzato nepřipouští, ale když jde o otázky životního názoru, přimhouří agnostici rádi nad logikou oči.

Ve výkladu lidského bytí vede agnosticismus k redukci na empiricky dostupné tělo a životní jevy; neempirická struktura lidské přirozenosti je vyloučena. Zato neempirický předpoklad, že nemůže existovat nic neempirického, bývá u agnostických antropologů beze všeho a často uplatňován.

V etickém výkladu hodnotové hierarchie lidského života dospívají agnostici k podobně nekonzistentní absolutizaci nižších, empiricky evidentních hodnot. Logicky vzato by si zase měli odpustit celostní pojetí – tentokrát mravního života. Neboť z toho, že poznáváme jen empirické skutečnosti, neplyne, že neempirické skutečnosti neexistují.

V antropologii by se důsledný agnostik například vůbec neměl vyjadřovat k existenci či neexistenci duše. Jako neempirickou ji nemůžeme poznat. Ale nemůžeme ji ani vyloučit, proto si jako agnostici nebudeme dělat nárok na celostní poznání struktury lidského bytí. Co když duše existuje?

V etickém myšlení si ale agnostik ani takovou relativně rozumnou rezervovanost vůči svému poznání celkové struktury mravnosti dovolit nemůže, neboť etika je vědou praktickou, má vysvětlit, jak máme jednat. K tomu je ale potřeba znát aspoň rámcově celkové strukturní souvislosti svobodného jednání. To ovšem znamená, že etik/agnostik o nich musí rozhodnout. K tomu však musí především vědět, jestli je povaha mravnosti pouze empirická, či nikoli. Jako etik tedy nemůže nechat tento problém otevřený.

Agnostik se tedy v etickém myšlení dostává do teoreticky neřešitelné situace: Díky praktickému zaměření etiky k jednání musí tematizovat celkovou strukturu mravnosti. Měl by tedy kvůli praktické životní orientaci řešit neempirický problém o tom, jestli jsou povaha a hodnoty mravního řádu pouze empirické či nikoli. Ale neempirické otázky si agnostik jako takový zakazuje. Proto se musí v posledku zase obelstít: Musí zapomenout na logiku svého absurdního vyznání a redukovat mravní řád na právní i jiné konvence.

V síle svých empiristických redukcí lidského bytí a života pak agnostik snadno inklinuje k absolutizaci alternativních, mimo-morálních hodnot (úspěch, požitek, moc, sláva), které vyhovují hédonickému životnímu stylu a odůvodňují jak teoreticky, tak i jako motivační zdroje egoistickou etiku.

Však se také postmoderna pyšní originálním etickým systémem minimální morálky, která už nevzývá liturgii povinností a ctností. Objevila subjektivní lidská práva na uspokojování egoistických potřeb, která jsou neslučitelná s ideálem odříkání a oběti pro druhé. Ukládají naopak závazek starat se výlučně o sebe. Postmodernisté označují tento svůj mravní nihilismus jako individualisticky sebestřednou, postmoralistní kulturu demokratických časů; chápou ji pateticky jako příkaz doby.

Evidentní etická bezradnost dnes ochromuje i politické myšlení. Mimo jiné ho na Západě vrhla do pasti permanentní oscilace mezi extrémy liberalismu a socialistického kolektivismu. Ten druhý měl zpočátku navrch a korunoval svou převahu ve dvou totalitách dvacátého století, poté se kyvadlo dějin milosrdně zhouplo k syntéze extrémů v levicovém liberalismu, který zatím provozuje totalitu měkkou. Jenže filosoficky dezorientovaní politologové už ani neumějí totalitu obecně identifikovat. Přestávají přitom na empirických popisech historických totalitních systémů.

Kromě jiných svých „předností“ je tedy výsledná etická symbióza legitimizovaného egoismu s etickým relativismem i tou nejpříhodnější půdou pro totalitu. Ve svém teoretickém založení jde už ale dál; nestagnuje u pouhého agnosticismu. Čerpá v posledku z hlubších vrstev noetického negativismu.

Při svých logických eskapádách si agnostik situačně vypomáhal druhým konstitutivním prvkem novověké negativní noetiky: subjektivistickou skepsí. Jestliže agnostici limitují vědeckou racionalitu empirickými objekty a metodami, pak moderní subjektivisté striktně vzato uzákoňují rozvod lidského myšlení s realitou. Jejich charakteristická floskule říká, že nepoznáváme věci tak, jak jsou, ale jen tak, jak se nám jeví. Poznání tedy subjektivisté chápou jako clonu, překážku, která brání kontaktu s realitou; připadá jim to geniální.

Moderní subjektivisty přivedlo k jejich víře neprozřetelné nominalistické popření objektivity obsahů našich pojmů – jednotek myšlení. Samozřejmě, že si subjektivisté, podobně jako agnostici, dopřávají od své neuvážené restrikce dispens. Uplatňují ji selektivně, podle potřeby; vždy však na oponenty: nejlépe na „naivní realisty“, „pyšné metafyziky“ a „dogmatické fundamentalisty“; úspěch je zaručený.

V našem pořadí třetí, ve skutečnosti však hlavní konstitutivní znak noetického negativismu novověku, je skepse univerzální, hlubinná. Popírá možnost objektivní, logicky zdůvodněné jistoty. Z ní bezprostředně vychází obecná relativizace hodnot; nejprve myšlenkových, posléze i mravních.

Zprvu se tato totální skepse držela v pozadí. Postupně však v novověku nabírala na síle, až přišla plně ke slovu v postmoderně. Ta se definuje všezahrnující pluralitou a záměrně až vyzývavě slabým (prý uskromňujícím se) myšlením, které si je vědomo svých mezí a čestně se k nim hlásí; zbloudilé vědomí.

Nicméně negativní noetika novověku – konstituovaná skepsí obecnou, subjektivistickou a agnostickou – je v něm samém pokládaná za vrcholný produkt zralého, kritického myšlení. V kontrastu ke klasickým realistům jsou představitelé moderního kriticismu vnímáni jako skuteční filosofové. Tento sebeklam novověkého filosofického vědomí je zřejmě neodstranitelný, a to i při pohledu na filosoficky zdegenerované postmoderní myšlení, které je logickým důsledkem noetického dobrodružství novověku.

3. Ilustrace myšlenkového úpadku

Devastaci myšlení v éře postmoderny dobře ilustruje i soudobá hysterie kolem rasismu. Rasismus je mravní defekt, který spočívá v negativním, odmítavém či pohrdlivém vztahování k lidem jiné rasy, a to právě kvůli jejich rase. Dnešní ideologicky zběsilé obviňování z rasismu je ovšem této rozumné definici na hony vzdáleno. Na jeho fanatickém „antirasismu“ můžeme naopak zjišťovat, čím vším rasismus není.

Rasismem není oprávněná kritika příslušníka jiné rasy, jak bigotně věří oběti moralistní demagogie zvané politická korektnost. Když běloch oprávněně kritizuje bělocha za lež, podvod, vraždu, pak ze stejného důvodu oprávněnosti té kritiky, tedy nikoli rasisticky, kritizuje i černocha, pokud páchá specificky tytéž činy. Nebo snad černoch není také člověk? Oba tedy takovými činy porušují obecně lidský, přirozený zákon dobrého života, což je prostě špatné.

Oprávněná kritika tedy ještě není rasismem. To jen multikulturalismem omámení jedinci slabého myšlení a nevalného charakteru tu bílému kritikovi podsouvají nenávistný rasistický motiv.

Ale ani neoprávněná kritika příslušníka jiné rasy nemusí mít rasistický motiv. Může pocházet z omylu, ze špatného hodnocení kritizovaného myšlení či jednání. Rasismus také není jednosměrný. Může se ho dopouštět člověk jakékoli rasy, když bude atakovat příslušníka jiné rasy kvůli jeho rase. Rasismus tedy není výsadou bělochů, jak sugerují záludní ideologové neomarxismu, když učinili svůj chtěný klam součástí multikulti osvěty a strategie.

Pro tento intelektuálně-morální paskvil výlučně bělošského rasismu mají dnešní marxisté samozřejmě své zvrácené důvody. Všechny pocházejí z jejich nenávisti k civilizaci bílého muže, kterou se snaží zničit kulturní revolucí. Tím se ovšem karta obrací. V rámci svého fanatického oikofobního tažení se kulturní marxisté sami stávají rasisty. Musí se ovšem uznat, že přišli s rasismem nevídaným, originálním, intelektualizovaným: Obráceným proti vlastní rase. Tito pionýři Dějin tak posunuli amorálnost rasismu do vývojově nové dimenze.

Jinak je to banální, neoriginální modelová kamufláž typu „zloděj křičí: chyťte zloděje“. Sami zahlceni systémovou nenávistí, imputují neomarxisté bělochům rasisticky apriorní rasovou nenávist. A nedá se popřít, že tak při své horoucí uvědomělosti činí při sebemenší příležitosti; vynalezli na to i mikro-rasismus. V dnešní poblázněné Americe k němu například stačí, aby běloch nepoklekl před černochem. Nenávist, s jakou tento obřad na veřejnosti vynucují levicoví extremisté, by se dala krájet.

A teď uvažme, že takové inkviziční hony na rasisty organizují, provokují a provozují akademické, univerzitní, umělecké, politické, justiční a mediální elity. Jako jeden muž angažovaně skandují podporu zdivočelým bojůvkám BLM. Kdo se nad tím kolektivním zpitoměním západních intelektuálů, vysoce postavených byrokratů a zmanipulovaných pěšáků marxistické kulturní revoluce pozastaví, riskuje mnohé. Je bez pardonu skandalizován jako rasista a vystavován mediálnímu lynči, který bývá předehrou lynče fyzicky citelného; vyhozením na dlažbu počínaje.

Je to už pár desítek let, co na Západě ožily standardní bolševické manýry, pravda v humanističtějším balení. Vychytrale fabulovaná hra na rasismus je jen jednou z mnohých. Masově bezmyšlenkovité, nespravedlivé osočování oponentů z různých odpudivých hříchů je společným jmenovatelem i sledované neobolševické strategie. Přes neodbytnou, vlezlou osvětu vládnoucích levicových extremistů se to prý pořád nenávistnými rasisty či fašisty, xenofoby či homofoby, islamofoby či x-foby jen hemží. No ovšem: Třídní nepřítel musí, soudruzi, pořád bejt; udržuje ideologicky zakalenou nenávist v bdělosti. Pro změnu tu jde o nenávist k tradičnímu Západu, která je leitmotivem revolučního tažení neomarxistů.

Na rozdíl od bolševiků identifikují neomarxisté své „třídní nepřátele“ optikou oikofobie. Získávají díky ní novou revoluční dynamiku i kvalitu. Perverzní nenávist k vlastní civilizaci či k rase jednak svou originalitou dodává permanentním revolucionářům nový impulz a elán. Krom toho z nich dělá regulérní rasisty zvláštního ražení, kteří druhé systematicky a pohříchu falešně obviňují z negativních emocí a neřestí, jimiž se přitom sami zalykají.

Tento paradox má mnoho konkrétních podob; jednou z nich je paradox justiční. Soudy na jedné straně posílají lidi do vězení za to, že vyslovili nějaký politicky nekorektní, leč pravdivý etický názor. Třeba ten o povinnosti použít násilí při hromadném násilném překračování hranic nájezdníky, které mainstream lstivě vydává za nebohé uprchlíky. Tato rozumně nezpochybnitelná pravda k nim prý vyvolává nenávist. To je ovšem typické politicko-korektní zkreslování pravého stavu.

Násilné prolamování hranic agresivními muslimy za účelem střednědobého parazitování a připravování půdy k výhledovému podrobení přináší evropské populaci ohrožení majetků, zdraví, svobody i životů. V každé normální společnosti vyvolá taková agrese spravedlivý odpor. Pokud tedy není situace vojensky beznadějná, je připomínka povinné obrany namístě; rozhodně není žádným zločinem.

Současná Evropa ale není normální. Je svými elitami zrazována a tlačena k etnomasochismu, který odpovídá ideologicky inscenované sebenenávisti a uměle vyvolávané záplavě pocitů viny původních obyvatel Západu. Do této sebedestruktivní tendence logicky zapadá i uzákonění zákazu (údajného) podněcování nenávisti k privilegované „třídě“ vybraných menšin. Něco jako hanobení socialistického zřízení či dělnické dominance v éře reálného socialismu.

V tomto nasvícení problému nelze samozřejmě vyloučit ani situační nenávist k agresorům. Ale taková nenávist není zločinem, který by měl posuzovat soud; je to problém pro kvalifikované moralisty. Jedná se tu o reaktivní nenávist, která je vyvolaná frapantní nespravedlností, navíc podporovanou ideologicky zkorumpovanou legislativou. Není to žádná apriorní marketingově vyumělkovaná nenávist, kterou indoktrinovaní zákonodárci kodifikují jako zločinnou na základě příkazů nemravné ideologie.

Na druhé straně ale stávající právní řád soustavně ignoruje skutečnou, ideologickou nenávist, s níž politickou korektností nakažení oblíbenci mocných vytrvale, zlovolně a lživě urážejí spoluobčany, kteří nesouhlasí s jejich ideologicky pokřiveným vnímáním politické reality, ani s jejich primitivní, kolektivisticko-třídní morálkou. A nezdá se, že by šlo o specificky jinou nenávist, než je ta domnělá, ideologicky vymyšlená. Konzistentní, ideologicky nezávislá legislativa by buď postihovala nenávistné projevy v obou případech, nebo by je nepostihovala vůbec; což je do určité míry rozumnější.

Podobně procházejí agresivním muslimům například pochody ulicemi západních měst, na nichž skandují výhrůžky vražděním a podrobením „nevěřících“. Tady se jejich zuřivá nenávist nedá zamaskovat. Když se ale proti očividné, státní mocí řízené nespravedlnosti ozvou v této souvislosti starousedlíci, zacházejí s nimi příslušné orgány za halasného povzbuzování zkorumpovaných masmédií jako s úhlavními nepřáteli společnosti.

Tyhle průhledné triky dvojího metru známe z komunismu a nacismu. Tehdy je zaváděli mimořádně deviantní polovzdělanci. Dnes ale pocházejí jejich strůjci a vynálezci z nejvyšších pater postmoderní vzdělanosti. Vůči nim jsou normálně myslící se svým zdravým rozumem v těžké defenzivě.

Není divu, že pak prostí lidé snadno podléhají vytrvalé mediálně-kulturní masáži a že se učí myslet i jednat podle intelektuálně-morálních šablon perverzních ideologů. Zvlášť, když jim není lhostejný vlastní kariérní či společenský vzestup. Rozumí se, že čím vyšší jsou jeho patra, tím intenzivnější jsou kurzy a procedury převýchovy k politicko-korektnímu smýšlení a jednání.

Čím to je, že jsou architekti neomarxismu tak posedlí zničením Západu? A jak to, že jim ta zločinná demontáž civilizace tak snadno prochází? Důvodů je celá řada. Jedním z nich je fakt, že už dlouho určují v politickém myšlení tón kolektivisté. Ti jsou totiž zaujati skupinovými identitami do té míry, že redukují osobní životy na pouhý materiál konfliktů těchto identit. Díky tomu nadřazují kolektivní morálku morálce osobní. Dnes, kdy etické myšlení ovládlo relativistické paradigma, se takové převrácení mravního řádu jeví přinejmenším jako rovnocenná alternativa.

Relativisty zavedená mravní anarchie se stala vítanou příležitostí i pro hlasatele kolektivní viny; těm postmoderním se podařilo přesměrovat relativismem přiškrcenou mravní energii obyvatel Západu k prožívání kolektivní viny za politicky nekorektní hříchy svých předků z minulých století.

Účel tohoto chytrého manévru je ryze vyděračský: Má oslabit přirozenou civilizační imunitu bílé populace. Jak? Tím, že na odčinění svých staletých vin přijmou pokání, které jim ve jménu Dějinné Spravedlnosti uložili prohnaní ideologové marxistického ražení. „Zasloužený trest“ pak spočívá v tom, že pokorně přijmou subalterní postavení a stanou se na svém území otroky, či chcete-li služebníky migrantů z jiných civilizací a jiných ras.

Geniální strategie na rozložení západní civilizace! Samozřejmě, že její tvůrci ve skutečnosti jen pokrytecky využívají příhodnou skrumáž soudobých etických omylů k ideologickému vydírání dezorientovaných spoluobčanů. I tady posvěcuje vznešený cíl revoluce její prostředky.

Temný gnostický, civilizačně sebevražedný mýtus neomarxistů je přijímán takřka bez odporu, neboť má živnou půdu ve filosoficky pokleslé vzdělanosti a v následně zbloudilém mravním vědomí postmoderního Západu.

Nejde tu jen o v dějinách běžnou megalomanskou aroganci pýchy a moci. Tento mýtus svými rozměry prakticky přesahuje vše, co západní civilizace dosud v historii ke své degeneraci přičinila, neboť cíleně a přímočaře směřuje k jejímu exitu. Nahromaděný potenciál teoreticko – praktické negace života zmohutněl už natolik, že akutně hrozí sebevražedným aktem. A protilék je, čistě pozemsky viděno, v nedohlednu. Přeneseně se dá tedy říct, že jsou neomarxisté na nejlepší cestě stát se katy své matky.

V suicidálním procesu nařizují dnešní ideologové svévolně a bez diskuse demontáž přirozených struktur, jakými jsou rodina či národní státy. Bez diskuse tak rozhodují ve jménu iluzorního sjednocení lidstva v jedné bratrské společnosti, v jedné univerzální kultuře a civilizaci, v jednom světovém náboženství sobě rovných žen a mužů pod vedením osvícených gnostiků. Když pomineme zoufalou filosofickou neznalost člověka a lidského života, z níž tato fantasmagorická utopie pochází, můžeme jen žasnout nad skandální zpupností současných západních elit, posedlých touhou obracet lidem životy naruby v takovém rozsahu.

Naproti tomu ďábelská rafinovanost, s níž dokázaly elity přesvědčit občany západních společností o blahodárnosti svých zlotřilých úmyslů, už tolik nepřekvapuje. V klimatu, které je tvořeno spojením podstatně zkaženého humanitního vzdělání se špičkovými informačními a komunikačními technologiemi, jsou propagandistické manipulace veřejným míněním evidentně neodolatelné. Stačí zajistit, aby jim a mediálnímu světu vládli (v hierarchickém odstupňování) ti správní lidé.

Na nižších úrovních se mezi těmi vyvolenými nacházejí i mnozí křesťané. Pochopitelně jen ti, kteří nevidí nebo nechtějí vidět, že hlavním terčem revolučních změn je křesťanství – mělo přece značný podíl na utváření západní civilizace. Krom toho pořád ještě překáží sjednocení Lidstva v jednom levicovém náboženství.

Křesťané, kteří kolaborují s ideologicko-politickým hlavním proudem, se většinou rekrutují z nepřímých, ale také z přímých obětí moderní filosofické (ne)vzdělanosti, jíž se buď bezmocně, nebo neprozíravě otevřeli. V obou případech u nich bývá přesvědčení, že přispívají k žádoucímu přizpůsobení křesťanství moderní době, dostatečně silné na to, aby dokázali „pokřtít“ i očividné ideologicko-politické zhůvěřilosti. Možná je to i tím, že si zvykli obsahově redukovat apoštolát na to, „co nás spojuje“. Že vzali za svůj apoštolát pochlebování či souladu se všemi.

Tyto drastické důsledky intelektuální ochablosti a lehkověrnosti jsou smrtící jak pro osobní životy a životnost společností, tak pro celou západní civilizaci. Předcházela jim dlouhá řada či spíše bohatě rozvětvená síť důvodových souvislostí. Jejich teoretická úroveň i prapůvod musejí být hledány v prosadivší se filosofii člověka, která má fundament v novověké teorii poznání, jejíž mizernou úroveň evidentně zapříčinila absence metodické prozíravosti.

4. Konkretizace metodické konfuze

Po této ukázce neblahých důsledků výchozích filosofických omylů se vraťme zase na jejich počátek; tedy k metodické problematice noetiky. Výše jsme poukázali na metodickou spontaneitu teoretiků poznání jako na důvod jejich pravidelného selhávání: Locke například založil celý svůj výklad poznání v negativní reakci na Descartovy vrozené ideje; domněle kritický Hume bezstarostně založil svou věhlasnou skepsi v recepci Lockova senzualismu; nadmíru oceňovaný Kant vymyslel grandiózní systém apriorismu v reakci na Humovo zpochybnění možnosti vědy, které vzešlo z lockovských pseudoproblémů.

Ani jeden z těchto zakladatelů novověké gnozeologie netušil, jakou pohromu (počínaje zakletím v agnosticismu) svou metodickou naivitou přivodili následujícím stoletím.

Bezmyšlenkovité tematické navazování tvůrců gnozeologických systémů na předchůdce souvisí s bezmyšlenkovitým přístupem k otázce poznání. Filosof si v něm neuvědomuje, do jak komplikovaného problému vstupuje. Problém poznání můžeme pochopit buď jako problém v řadě jiných, nebo jako problém unikátní.

V prvém případě s ním budeme zacházet jako s každým jiným objektem poznání. Analyzujeme ho, popíšeme jeho prvky, strukturní souvislosti, nahlédneme zákonitost jejich funkcí, procesů a pochopíme mechanismus jeho fungování. Tak si počínala naprostá většina filosofů, kteří chtěli vysvětlit záhadu poznání.

Zbylá, nepatrná menšina tušila, že jde v otázce poznání o zcela výjimečný, zapeklitý problém. Jeho originalita i mimořádná náročnost spočívají právě v tom, že především obnáší požadavek řešení noetických hodnot myšlení: Objektivity pravdy a jistoty. Téma těchto hodnot však obsahuje specifické problémy kruhů a regresů, které kladou vysoké nároky na metodu. Žádný jiný předmět poznání nepřináší tak vysoká rizika kruhů a rozporů.

Noetické téma proto vyžaduje speciální, nikoli banální přístupy, jakými jsou pouhé psychologické analýzy, popisy a rekonstrukce poznání. Takové zkoumání může poskytnout jen matné hypotézy o přechodech vnímaných obsahů smyslového poznání do myšlení. Nabízí jen vágní představy o způsobu, jakým vznikají ze smyslového vnímání obecné pojmy či neprůkazné hypotézy o údajných skrytých strukturách a mechanismech fungování, které mají být podle nich nezbytné při tvorbě základních prvků myšlení.

Navíc je takové nedomyšlené předřazování metody psycho-popisů („jak myšlení vzniká, probíhá…“) noetickému zkoumání jeho hodnot extrémně riskantním balancováním na laně. Není totiž jištěno potřebnou znalostí ani aktualizovaným vědomím platnosti noetických hodnot myšlení. Objektivita pravdy a jistoty je však nevyhnutelně předpokládána v každé racionální reflexi, proto musí být hlavním kritériem v hodnocení jakéhokoli teoretizování. Tím spíš musí být také logickým východiskem každé teorie poznání, která chce být považována za kritickou – za racionálně přijatelnou.

Většině teoretiků poznání při jeho tematizaci tedy vůbec nedocházelo, jak obtížný problém mají před sebou. Sotva si uvědomovali, že jejich pokusy o výkladovou rekonstrukci poznání nevyhnutelně rozhodují o hodnotách myšlení, které v nich bez povšimnutí, bezelstně užívají. To nemohlo dopadnout dobře – nepokládáme-li ovšem ve filosofii dogmata a rozpory za něco skvělého.

Psychologická metoda ve filosofické reflexi poznání nemůže být metodou vůdčí. Noetické téma pravdy není žádným apendixem rozsáhlých psycho-popisů, jimiž by se mělo přijít záhadě poznání na kloub. Naléhavost prozíravé volby metody tedy vyplývá z úskalí, na něž výklady lidského poznání až příliš často narážejí a o něž se i snadno rozbíjejí. Proto není její zdůrazňování žádnou intelektuálskou manýrou či zálibou v titěrnostech, jak by se snad mohlo zdát.