Neodolatelný neomarxismus

Jiří Fuchs

Když sv. Jan Pavel II. v reakci na ideově-politický kurz EU konstatoval, že máme co do činění s novou, skrytější a zákeřnější ideologií Zla, která staví lidská práva proti člověku, neudělalo to velký dojem ani na katolíky. Když Benedikt XVI. v téže souvislosti mluvil o diktatuře relativismu a sebenenávisti Západu, nejhlučněji mezi českými intelektuály reagoval neomarxistům blízký V. Bělohradský. Ten ve stylu potrefené husy ujišťoval, že není vlastencem Západu, protože nezná v dějinách větší katastrofu, než je existence heterosexuálního bílého muže.

Zdá se, že prorocká slova obou velkých mužů současné Církve skončila v komunikačním odpadu. Mnozí křesťané, zejména absolventi humanitních studií, se bez problému zapojují do budování humánnějších společností v režii ideologů levicového liberalismu. Ti už po celá desetiletí rozhodují na Západě o tom, co je či není lidské a řídí převýchovu občanů k té konečně pravé (jimi předefinované) humanitě. Prosadili se nikoli silou idejí, nýbrž revolučním elánem neomarxistů v intelektuálně příhodném klimatu. Člověka chápou vesměs materialisticky. Mravnost, spravedlnost či lidská práva nejsou podle nich měřítky, ale pouhými produkty lidské svobody; vyvíjejí se prý v dějinách.

Společensky angažovaní křesťané pak v dobré (?) víře participují na tomto budovatelském úsilí jako svazáci padesátých let; připadají si také „in“. Někdejší svazáci to však měli s vystřízlivěním snazší: Krutost tehdejších marxistů se nedala přehlédnout. Kulturní marxisté ale prosadili věc radikální společenské revoluce rafinovaněji – skrytě a zákeřně. Vsadili na trpělivé, nenásilné získávání duše Západu. Nikoli bolševický teror, ale změna společenského vědomí byla součástí jejich strategie.

Neomarxisté odhadli, že myšlenkový vývoj novověku přeje materialistickému světonázoru a následné likvidaci tradiční morálky. Jejich propagandistická rétorika byla také inteligentnější a účinnější. Hesla o osvobozování a spravedlivějších poměrech pro utlačované menšiny nebyla znevěrohodňována nápadnou tyranií. Jak si usmysleli, tak se i stalo. Na Západě ovládli humanitní univerzity, centra kultury i média a s jejich pomocí triumfálně napochodovali do všech institucí. O celoplošném vlivu neomarxistické ideologie dobře svědčí rozsah působnosti politické korektnosti. Ve vyspělých zemích 21. století není instituce, která by nepodléhala jejímu diktátu.

Materialismus a hodnotový relativismus, z nichž soudobá ideologie vychází, jsou samozřejmě v ostrém protikladu ke křesťanskému obrazu člověka a řádu života. Jenže mnohým „otevřeným“ křesťanům tyto abstraktní souvislosti nic neříkají. Z oddanosti novému humanismu by je aspoň mohly probrat celé trsy protipřirozených ideologických nároků, preferencí a praktik (od nespravedlivého zvýhodňování a nekritizovatelnosti privilegovaných menšin, přes svévolné vyhlašování a vnucování nesmyslných „lidských práv“, až po laciné nálepkování, ostrakizování a kriminalizování oponentů), které urážejí zdravý rozum.

Jenže mocné marxistické zaklínadlo boje za práva utlačovaných ochromuje řadu slušných lidí tak dalece, že spatřují zrod nové humanity i v takových šílenostech, jakými jsou lidská práva: ženy na potrat, dítěte na právní ochranu před plácnutím na zadek či před užíváním stereotypních, k homo-párům hanebně necitlivých slov „matka-otec“. Když pak vezmou tyto „západní hodnoty“ za své, nesmírně vzroste jejich mravní sebevědomí. Najednou si připadají jako povolaní poučovat, a s pocitem mravní převahy šikanovat své okolí – tak barbarsky necitlivé, zabředlé v patriarchálních stereotypech.

Ledví a svědomí západních společností zpracovávají tato hlavní chapadla neomarxistické ideologie: multikulturalismus, genderový feminismus, homosexualismus, ekologismus, juvenilní justice, agenda radikálně (podle ideologického klíče) předefinovaných lidských práv a politická korektnost.

Multikulturalisté si dlouho užívali pocitu neotřesitelnosti, ale nyní je začínají dohánět neblahé následky jejich ušlechtilostí. Dlouho jim stačilo okřikovat přes média oponenty jako xenofoby, urážet je nálepkou rasistů a kázat všem obohacování jinakostí. Zdá se ale, že s tím je teď konec. Tito krasoduchové ochromili elementární funkci západních států vymáhat dodržování práva od všech (bez nadržování menšinám) a postavili manipulovanou veřejnost před hrozbu islamizace. Kdo nemá na očích ideologické klapky, vnímá tuto hrozbu jako velice reálnou; osvědčená nálepka „islamofob“ přestává fungovat.

Argumentačně zlenivělí multikulturalisté začínají panikařit. Mantra „umírněných muslimů“ se vyčerpala. Problém nacistické ideologie se také nedal rozumně zlehčovat faktem, že mnozí nacisté nevraždili. Donedávna mohli „uvědomělí“ arabisté ujišťovat o mírumilovnosti islámu s nadějí, že jejich účelové zámlky nebude nikdo v příslušných textech prověřovat. Dnes už jsou ale lidé nuceni jejich záměrné klamy odhalovat.

Jen nepokrytý demagog může popírat, že se islamisté právem odvolávají na texty mečové. Nejsou tedy jen deviantními fundamentalisty, které najdeme všude, neboť násilné šíření víry je v koránu explicitně obsaženo. Že umírnění muslimové výzvy k násilí vůči nevěřícím nezdůrazňují? Že se od vraždění souvěrců (váhavě) distancují? I kdyby to bylo věrohodné, zůstává otázkou, kolik z nich se bude bít na straně homosexuálů a feministek za „západní hodnoty“ sekulárního humanismu, až půjde do tuhého. I kdybychom připustili ten nejoptimističtější scénář, zůstává přesto tvrdým faktem, že ve vyhrocených situacích nerozhoduje demokratické hlasování.

Nejmenovaný, v mezináboženském dialogu aktivní teolog ovšem nabádá, abychom v emocích zachovali chladnou hlavu. Možná myslí hlavu zamrzlou v ideologických šablonách. Je velkým selháním západních elit, že to nechaly pod praporem neomarxistické ideologie dojít tak daleko.

Co ale můžeme namítat proti mírovému soužití různých kultur? Jistě, ideologové vždycky lákají své oběti na proklamované ušlechtilosti. Kulturní marxisté přivedli toto morální pokrytectví k dokonalosti. Křesťanské vyznavače multi kulti by mohlo aspoň zaujmout, že idol svobodou poblázněných studentů z let šedesátých, H. Marcuse, spatřoval v přistěhovalcích (a feministkách) úžasný revoluční potenciál. A co že to má kulturní revoluce především na mušce? No přece předsudky tradiční morálky, tj. křesťanské i přirozené morálky. Naředění a rozmělnění společnosti v intencích hodnotové relativizace – takový je rub ušlechtile znějících multi kulti sloganů.

Vděčným objektem neomarxistické péče o utlačované jsou také ženy a sexuální menšiny. Zase jí předchází smršť proklamovaných ušlechtilostí (svoboda, rovnost, tolerance, citlivost k jinakosti, otevřenost, náprava křivd …). Jestliže multikulturalisté chtějí, aby bylo v Evropě co nejvíc muslimů, feministky touží, aby se v ní rodilo co nejmíň dětí; sebevražedná kombinace. Krycí ušlechtilostí multi kulti je horoucí láska k jinakosti. Feministky zase razí ideál dokonalé rovnosti s muži. Jejich ikony bez obalu prohlásily mateřství za umělou naturalizaci, za nástroj útlaku žen, který vymysleli muži. Tyhle neotřelé idiotismy se na západních univerzitách roztahují se stejnou (ne)nuceností jako kdysi „marxák“ u nás.

Co ale můžeme namítat proti „zrovnoprávnění“ homosexuálů, když v čele jejich prvomájových průvodů pochodují velvyslanci těch nejcivilizovanějších zemí? Jedním extrémem je jejich kriminalizování, druhým je příkaz k jejich společenskému adorování, jejich povinná nekritizovatelnost a stavění jejich soužití na roveň s rodinou. Absence uměřenosti je obecným údělem neomarxistických napravovatelů světa. Ti totiž pravidelně reagují na nešvar opačnou krajností, protože nehledají soulad s danou lidskou přirozeností, kterou neuznávají. Jde jim o revoluční destrukci, o vytvoření nové, ideologickou svévolí naměřené „spravedlnosti“ - spravedlivé je, co slouží revoluci; jak jednoduché. Ačkoli ve své korektní novořeči obviňují z extremismu kdekoho, jsou sami antropologickými, etickými a následně i politickými extremisty; navíc totalitními.

Toto téma dobře pojednává G. Kuby ve své, Benediktem XVI. doporučené knize Globální sexuální revoluce. Měla by se stát povinnou četbou naivních křesťanů. Poučila by je o důsledně protikřesťanském zaměření bruselské politiky i o jejím totalitním charakteru. Korektností neochromení analytici mluví v této souvislosti už dlouho o měkké totalitě.

Podstatu totality neurčuje počet umučených odpůrců režimu. Totalita spočívá v tom, že společnosti vládne ideologie, která občanům legislativně vnucuje jediný soubor pseudohodnot, které infikují předpolitickou oblast. Nemravné ideologické preference tu systémově porušují přirozená lidská práva občanů a násilně zasahují do jejich soukromých životů. Totalitu definuje diktát protipřirozené morálky (rasové, třídní, multi kulti či genderové) a podřízení celé socio-kulturní reality jedné ideologii, která kriminalizuje oponenty.