Fiktivní filosofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 5.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.

11. Jak najít sám sebe

N: Naše předchozí diskuse o realismu mě zaujala. Připadá mi podnětné dívat se na vývoj moderního myšlení z hlediska lidské touhy po nezávislosti. Člověk se snaží osvobodit od všeho, co ho váže k něčemu jinému od něj. Chce být stále více sám sebou. Jestliže realismus tvrdí, že naše myšlení je závislé na danosti nějaké od nás odlišné skutečnosti, je moderní snaha o rozlomení tohoto pouta pochopitelná. Na druhé straně to ale vede k dalšímu problému – zavržení objektivně jsoucí skutečnosti je zároveň zavržením jakékoli jinakosti a odlišnosti, a to koliduje s jejím současným vyzvedáváním.

F: Ano, to je velká nesrovnalost, která je signálem marnosti překonávání realistického pojetí poznání. Patrně ti není neznámé, že osvícenství představovalo významnou dějinnou epochu západního myšlení, v níž se se zápalem bojovalo za nezkrácená práva rozumu. Osvícenci hleděli na člověka jako na bytost směřující k sebe-určení. Dokonalost sebe-určení bylo nejprve nutné zajistit v rovině lidského poznání. Jevilo se jako nezbytné vymanit ho z jakékoliv závislosti na jiném od sebe. Kant program iluminismu výstižně postihl heslem „kopernikánský obrat“. Tak jako v oblasti astronomie došlo k revoluční změně odklonem vědců od dřívějšího ptolemaiovského, a tedy geocentrického pojetí světa, tak i poznání mělo projít podobnou radikální proměnou. Kantem použitá analogie je výstižná. Staří astronomové si mysleli, že se Země nachází ve středu vesmíru, avšak Koperník tento pohled úplně převrátil. Centrem, okolo něhož Země společně s dalšími planetami gravitují, je Slunce. Geocentrická teorie byla nahrazena teorií heliocentrickou.

Osvícenci si přáli, aby se něco podobného odehrálo i na poli teorie poznání. Kant jejich aspirace do velké míry naplnil. Na dřívější realistickou filosofii shlíží jako na přesvědčení, podle něhož se naše poznávací schopnosti „točí“ okolo nějaké objektivně dané, na nás nezávislé skutečnosti. Objektivní skutečnost je v ní centrem a těžištěm lidského poznání, neboť se musí podřizovat jejím zákonitostem. Kognitivní aktivita se v realismu vysvětluje jako reakce na předmět poznání, který je i se svou strukturou dán nezávisle na nás. Jde o jakýsi „kosmocentrismus“ – zákony reality (kosmu) jsou vzhledem k obsahům poznání určující. Kantova reinterpretace uvedený poměr závislosti převrací. Podle jeho nové teorie je to lidské poznání, které se ve vztahu k realitě stává určujícím. Skutečnost „se točí“ kolem nás. Člověk se dostává do středu veškerého dění. Nad horizontem potemnělého světa se začíná vynořovat nové slunce v podobě člověka. Napříště povede lidstvo k světlejším zítřkům jen světlo osvobozeného rozumu. Rozum se vyvazuje z područí všeho jiného od sebe a stává se hlavní silou na cestě sebe-určení člověka.

N: Řekl bych, že popsaný vývoj směrem k antropocentrismu podléhá jakési vnitřní logice. Pokud sám uznáváš, že člověk nezbytně touží po sebe-určení a svébytnosti, pak se nejedná o nic jiného než o dějinné uskutečnění této nevykořenitelné aspirace.

F: Lidskou touhu po sebe-určení nepopírám. Uznávám její legitimitu a nutnost jejího naplnění. Moderní člověk ale nepochopil, jak k sebe-určení dospět. Společně s mnohými realistickými mysliteli jsem toho mínění, že ho lze dosáhnout pouze respektem určitých závislostí.

N: Ale pak by už přece nešlo mluvit o sebe-určení! Jestliže jsme při svobodném určování podoby našich životů závislí na něčem jiném od nás, neurčujeme se sami ze sebe, nýbrž podléháme pravidlům nezávislým na nás. Jak bys pak chtěl ještě mluvit o našem sebe-určení a neprotiřečit si?

F: Nerozuměj pojmu „sebe-určení“ tak absolutisticky. Když o něm uvažuješ čistě abstraktně, musíš z něj skutečně vyloučit všechny závislosti na něčem jiném, než je ono „sebe“, které se má určit. My ovšem hovoříme o sebe-určení člověka, a jestli se nemýlím, je člověk bytostí nedokonalou, v řadě ohledů závislou na jiném od sebe.

N: To připouštím, nicméně dodávám, že právě tuto nedokonalost je nutné překonat. Je nezbytné zbavit člověka všech závislostí a přivést ho k sobě samému, aby jen sám ze sebe určoval, kým chce být.

F: Míníš tedy, že člověk musí získat, co zatím nemá? Musí se stát tím, kým ještě není? Pak si uvědom, že nikdo si nemůže dát, co sám nemá. Je v tom závislý na jiném od sebe. To je zákon kauzality a nepřál bych si, aby ses pustil do kritiky jeho platnosti. Z takové polemiky bys jako vítěz nevyšel.

N: Nejsem filosof a netroufám se zaplétat do sítě, v níž bych snadno uvízl. Vysvětli mi tedy alespoň, jak můžeš trvat na legitimitě lidské touhy po sebe-určení, a zároveň činit člověka závislým na něčem jiném od něj.

F: Nejdříve malé upřesnění. Když mluvíme o závislosti, míníme závislost našeho myšlení a chtění. Nemůžeme myslet a chtít cokoli nás napadne, ale v těchto činnostech podléháme zákonům reality, která je na nás nezávislá. Oproti moderní filosofii zastávám naši kognitivně-volní dependenci na objektivně jsoucí skutečnosti.

N: Tvoje upřesnění ve mně vyvolává silné pochybnosti. Sebe-určení člověka se za těchto podmínek stává nemožné.

F: Ani bych neřekl. Nedokonalost člověka spočívá v jeho nehotovosti. Je úkolem lidské svobody dohotovit dílo života, které by bez ní zůstalo nedokončené. Každý z nás má schopnosti, díky nimž může jednat určitým způsobem – myslet, chtít, cítit, pohybovat se…Danost objektivně jsoucí reality zde vyvstává v celé své důležitosti. Je samozřejmě moc hezké být sám sebou, ale toto privilegium má i svou odvrácenou tvář. Každý člověk je nesdělitelně sám sebou a v tom spočívá jeho metafyzická samota. Samota, která je až děsivá. Když budeš číst Aristotela, dozvíš se, že popisuje poznání jako vztah a kvalitu. Záleží na úhlu pohledu, z něhož se na něj dívá. Objektivní poznání se uskutečňuje vztahem poznávajícího k tomu, co není pouhým jeho konstruktem. Jím se nám otevírá okno ven z naší tísnivé metafyzické samoty, a proto můžeme navazovat styk s od nás rozdílnými skutečnostmi. Jaká to úleva! Vzpomínám si, že náš astronom Jiří Mrázek popisoval peklo jako uzavřenou samotu za nepředstavitelně těžkých podmínek. Negace objektivity poznání je předstupněm pekelného stavu. Kromě toho je objektivní poznání cestou, po níž do našeho nitra vstupují „hosté odjinud“. Poznatky, díky nimž se dostávám do společnosti poznávaných skutečností, jsou zároveň kvalitami mé mysli, které valorizují můj život. Staří filosofové to velmi dobře chápali, když tvrdili, že plus cognoscere est plus esse. Čím více poznáváme, tím více jsme, neboť poznatky jakožto kvality působí zvyšování hladiny našeho životního uskutečňování. Objektivní poznání nás vyvádí do říše existujících věcí a osob, umožňuje nám s nimi komunikovat. V těchto vztazích se rozvíjíme a realizujeme. Sami si vybíráme, s čím a kým navážeme tyto vztahy a jakou podobu jim dáme. Tím se sami určujeme. Poznáním a chtěním v sobě vytváříme mnohost kvalit, které jsou buď pozitivní, nebo negativní. Svobodně získanými poznatky a návyky se sami formujeme, udílíme si určitou vnitřní podobu – krásnou či odpornou. Stáváme se sami sebou, přicházíme sami k sobě prostřednictvím závislosti na jiném od sebe. Toužíme po sebe-uskutečnění a sebe-zdokonalení, ale obojí si musíme vydobýt účastí na tom, co nejsme my sami. Vidíš, že odkázanost na něco odlišného od nás nemusí být tak degradující a odcizující, jak sis myslel. Jde-li o zdokonalující skutečnost, je závislost na ní podmínkou naší sebe-realizace.

N: Je to těžké a prosté zároveň. Něco se ve mně proti tvému výkladu vzpírá, ale zároveň se nemohu ubránit dojmu, že máš naprostou pravdu.

F: Kdo chce svůj život zachránit, musí zapřít sám sebe a následovat to, co do jeho existence vnáší její zachraňující a zdokonalující náplň. To není jen požadavek evangelia. Je to objev samotné filosofie.

12. Člověk a jeho smrt

N: Jak se vy, filosofové, díváte na člověka? Kým podle vás je?

F: Na tuto otázku by mohla zaznít celá řada odpovědí. Některou z nich pro tebe vyberu. Dávní filosofové se o člověku vyjadřovali jako o živočichu smrtelném. To je jeden z výměrů, který dost dobře postihuje podstatný znak lidského bytí.

N: Živočich smrtelný? To je divné. Definice člověka by měla uvádět to, co je pro něj typické a zvláštní, ale smrtelné jsou přece všechny živé bytosti. Smrti podléhají rostliny i zvířata. To se tedy filosofové příliš nevyznamenali, když tak zmateně určovali povahu člověka. Vždyť smrtelná je třeba slepice i opice. Jak vidím, podle filosofů není mezi člověkem, slepicí, opicí a vlastně i ostatními živočichy vůbec žádný rozdíl. Vůbec jsem netušil, že by filosofie byla až tak konfuzní.

F: Nedej na první dojem. Tou definicí chtěli filosofové zdůraznit, že člověk si uvědomuje nevyhnutelnost své smrti. Ví, že musí zemřít. Vědomí vlastní smrtelnosti je pro člověka typické a zvláštní. Člověk je bytost, jejíž život je prolnut myšlenkou na smrt. Žádný jiný živočich se problémem konce své existence neznepokojuje.

N: No, to je asi pravda. Vědomí vlastní smrtelnosti představuje tragický rys lidského života. Bylo by mnohem lepší, kdybychom byli této nepříjemné zátěže zbaveni.

F: Opravdu? Pak by se ale člověk na svou smrt nemohl připravovat. Jednoho dne by ho překvapila a on by jí musel čelit, aniž by byl na ní dobře uchystán.

N: Cože? Připravovat se na smrt? Jak můžeš takhle mluvit? Jak se chceš chystat na poslední moment svého života, na jeho naprostý zánik? Náš život je mnohdy už tak těžký a vy byste na nás ještě naložili nesnesitelné břemeno chystání se na smrt jako na nějaké odsouzence těsně před popravou? Nejste vy filosofové tak trochu vyšinutí? Mnohem logičtější je myšlenku na smrt zaplašit a zapudit a zabývat se něčím pozitivnějším či alespoň méně depresivním. Současný člověk na smrt skoro vůbec nemyslí a já se v tom k němu vděčně připojuji. Jestli ta vaše filosofie maluje tak děsivé strašáky na zeď, budu rád, když se jí oklikou vyhnu.

F: Filosofii se ke své škodě možná vyhneš, smrti však nikoli. Moderní člověk se tváří, jako by smrti nebylo, a přesto je jí divadlo života doslova přeplněné. Pascal dobře viděl, že se lidé honí za zábavou kvůli zapomnění na sebe, protože kdyby se začali zabývat sami sebou, problém smrti by se v jejich myslích vynořil v celé své odpudivé nahotě a naléhavosti.

N: Ne všichni se honí za zábavou. Bezpočet lidí na ní nemá vůbec čas. Pascal se tedy mýlí, když líčí moderního člověka jako bytost propadlou zábavě.

F: Pascalův pojem zábavy není totožný jen s nějakou relaxační volnočasovou aktivitou. Znamená zabývání se vším jiným než tím podstatným. Člověk novověku se snaží svou mysl zabavit či chceš-li zaměstnat čímkoli, co mu pomůže zapomenout na jeho blížící se smrt. Mohou to být klidně i pracovní problémy. I taková orientace mysli spadá pod Pascalovo pojetí zábavy.

N: Nechápu, proč jsou někteří filosofové otázkou smrti tak posedlí. Z mých skromných studií filosofie mi utkvělo v paměti Heideggerovo vymezení lidského života jako „bytí k smrti“. Podle tohoto německého existencialisty žije každý člověk, který před myšlenkou na smrt utíká, neautentickým způsobem. Autentická existence je naopak charakteristická pro toho, kdo se s touto myšlenkou naučí žít a dokáže hledět smrti přímo do tváře. Přiznám se, že tak heroický postoj zaujmout nedokážu. K autenticitě života jsem zatím nedospěl a asi nikdy nedospěju.

F: S tím si nelam hlavu. Heideggerova proklamace je jen zoufalá intelektuálská póza fenomenologa, který si sice uvědomuje problematičnost vytěsňování myšlenky na smrt z lidského vědomí, ale zároveň v ní spatřuje jen vpád ponuré nicoty do samotného srdce existence člověka. O té nicotě se Heidegger hodně nabásnil, nicméně s přijatelnou filosofií to už nemá nic společného. Spíš mi to připadá jako přemlouvání trestance, aby hleděl svému katovi neohroženě do očí a vychutnával si přitom hřejivý pocit vlastní velikosti. Tím může vážně oslovit jen nějaké psychopaty, kteří poměřují svou velikost svým vztahem k nicotě. Jak veliká je asi důležitost existence poměřovaná absencí veškeré pozitivity? Řekl bych, že počty jsou v tomto případě jasné – naprosto nulová.

N: Útěchu z filosofie bych tváří v tvář smrti u Heideggera určitě nehledal. Když už bych po ní měl pátrat u nějakého filosofa, asi bych se přiklonil k Epikurovi. Pokud si vzpomínám, učil, že dobrý filosof se smrti nebojí, protože odhaluje její nicotnost. Dokud žijeme, smrt se nás ještě netýká. A když přijde, už se nás netýká, protože nás zbavuje života i vědomí. Nemusíme se jí tudíž obávat.

F: Ano, to je Epikurův recept na strach ze smrti. Opravdu však dokázal „z tvé mysli zaplašit nadobro strach, jímž záhrobí leká, který rozvrací zmatkem až v základech člověku život“, jak vznosně pěje jeho slavný žák Lucretius Carus? Tak prosté to přece vůbec není. Smrt pro většinu lidí není okamžikem, který by jejich život ukončil nečekaně rychlým a čistým řezem. Smrt se člověka zmocňuje procesem, jenž se označuje jako umírání. To mnohdy trvá dlouho a bývá velmi bolestné. Na to je Epikurův trik opravdu krátký.

N: Já vím. Ale nechme už toho. Nemám rád takové bezútěšné rozhovory.

F: Proč bezútěšné? Před chvílí jsi užil obratu „útěcha z filosofie“! Myslíš si, že filosofie smrti je jen trnitým polem bez lákavých plodů? Podívej se na Platóna. Celou svoji filosofii označil jako „přípravu na smrt“, a pokud vím, depresemi rozhodně netrpěl.

N: To nechápu. Zabývat se celý život smrtí a neupadnout přitom do sklíčenosti nad naším tristním osudem? Byl ten Platón vůbec normální?

F: Více, než si myslíš. Psychická tíseň se mu vyhnula proto, že ve smrti nespatřoval zánik člověka. Počítal s lidskou nesmrtelností.

N: Jak sladká iluze! Zřejmě až jeho vlastní smrt ho z ní vyléčila. Jak mohl být tak naivní!

F: Naivní? Proč naivní? Naopak. Nebyl natolik naivní, aby si myslel, že osud člověka kopíruje osud jeho těla. To jistě zaniká, ale lidské bytí není totožné s jeho tělesností. Redukce života na jeho materiální projevy je nepřijatelná. Nelze ji podpořit žádnou empirickou zkušeností. Nebo jsi snad schopen zkušenostně doložit, že jen ty znaky, které jsou na člověku zkušenostně dostupné, tvoří vlastní podstatu jeho života?

N: No, to asi nejde. Ale snad společně s Platónem nevěříš v nesmrtelnost člověka! Taková víra patří do světa pohádek a zázraků.

F: Chceš říct, že nesmrtelnost by byla něčím mimořádným, něčím, co se vymyká naší běžné zkušenosti se světem a lidským životem? Jenže: Není samotná existence světa a samotný fakt našeho zrození něčím naprosto mimořádným a zázračným? Vědci se snaží mimořádnost a zázračnost odstranit věděním, ale kvůli jejich metodické omezenosti neznají podstatu člověka a reality, a tedy ani to, jak vlastně vznikají a jaká je jejich finální destinace. Popisují jen jejich empiricky dostupné stránky, a to je na rozhodování o jejich celkové povaze trochu málo. Nesmrtelnost není o nic větším zázrakem než naše narození a život na této zemi. Patří ke stejnému řádu tajemné existence člověka, do níž nemá žádná empirická věda přístup. Proto byla, je a bude výlučným námětem filosofie. Dobrý filosof ví o nesmrtelnosti člověka a chrání toto poznání jako cenný poklad.

N: Pseudo-jistoty materialistů mě také nijak neoslovují, ale protože nejsem filosof, setrvám prozatím u svého agnosticismu. Nesmrtelnost člověka nepopírám, ale důvody pro ni také nenahlížím. Vzdávám se tedy soudu o této věci.

F: To ti příliš klidu nepřinese. Vstup na půdu kritické filosofie a na nesmrtelnost se už nebudeš muset dívat jako na iluzorní přání těch, kdo nesnesou myšlenku blížícího se konce života. Tvé vědomí smrti se projasní vědomím nesmrtelnosti. Nebudeš si muset s Heideggerem hrát na patetického hrdinu a nebudeš se muset stydět za svůj přirozený strach ze smrti. A přesto dosáhneš skutečné útěchy, která nebude pouhým přeludem člověka prchajícího před uznáním nesnesitelné krutosti vlastního osudu.

N: Tomu se nebráním. Na této cestě však potřebuji průvodce. Sám to nikdy nezvládnu, pochybnosti mě okamžitě srážejí k zemi.

F: Rád s tebou budu po této cestě kráčet. První, a ne zrovna malý krok jsme dnes již učinili.