Přiznání zrádce
Roman Cardal
Trvalo mi dost dlouho, než jsem se k tomuto činu odhodlal, ale svědomí mi nakonec nedovolilo mlčet. Tímto se přiznávám, že jsem ve spolupráci s ostatními členy podzemní organizace Academia Bohemica spáchal těžký zločin. Dopustil jsem se zrady. Nejen na svých blízkých a sousedech, nejen na svých spoluobčanech, ale přímo na člověku jako takovém, na celém lidstvu! A vyzývám tímto i další členy organizace Academia Bohemica, aby mě následovali a přiznali se, protože zapírat už nemá cenu. Byli jsme odhaleni. Postaral se o to pan Miroslav Slouka, jenž vše bez obalu zveřejnil na svém facebookovém profilu v příspěvku s názvem „Filosofie, která ve jménu racionality zrazuje člověka“.
Na přiznání viny by mělo následovat pokání a omluva. Ale aby šlo o autentický skutek, měl by si provinilec dobře uvědomit svou vinu. Článek pana M. Slouky ji sice vyslovuje jasně a v dosti dlouhém výčtu, je však třeba se ujistit, zda ji obžalovaný správně chápe. Proto by se měl pokusit o její vyjádření vlastními slovy.
Nemýlím-li se, je členům společnosti Academia Bohemica v zásadě vyčítáno, že se přiklonili k takovému stylu myšlení, které neskýtá prostor pro „žádné fuzzy závěry, žádné pochybnosti, žádné relativní pravdy či názory, vše se zdá do sebe zapadat bez jakékoli možnosti zpochybnění. Vše je racionálně proargumentováno a neúprosně logicky dokázáno. Stoupenci a absolventi získali jistotu, pevný bod, ze kterého mohou cokoli zkritizovat a odsoudit. Pravda je jednou provždy jediná, ta, které se dobrali“.
Nebudu zakrývat, že s touto částí verdiktu, jež se zdá být centrální, mám určitý problém, neboť pro ni schází usvědčující corpus delicti. Kdyby ho pan Slouka ke své stížnosti doložil, zvětšily by se možnosti naší obrany. Neboť klíčové filosofické závěry, k nimž se v textech z dílny AB dospívá, vždy vycházejí z pochybností jako z jejich nutné podmínky kladení. Není bez zajímavosti, že pan Slouka neuvedl ani jednu konkrétní argumentaci obžalovaných (a to v celém jejím artikulovaném rozsahu), na níž by oprávněnost svých výtek názorně přivedl ke zřejmosti. Ono by se totiž ukázalo, že zmíněné argumentace nejenže z pochybností vycházejí, ale jsou jimi v jejím průběhu dokonce systematicky doprovázeny. Většina čtenářů kritiky si ji na inkriminovaných textech ověřovat určitě nebude – a to je také jediná Sloukova „záchrana“. Kdyby se pustil do analýzy stěžejních argumentačních kroků například ve prospěch objektivity základní modality jsoucna zvané substance (kterou ve svém pamfletu opovržlivě zmiňuje), už by si s obecnými výkřiky a odkazy neměl šanci vystačit.
Ze stylu lamentace pana Slouky je však patrné, že o to vůbec nejde. Mohl jistě klidně pokračovat ve vypočítávání aktuálních myšlenkových směrů i jednotlivých autorů, které AB trestuhodně opomíjí, a tím pádem prý i zavrhuje. Nic zásadního by to k jeho nesouhlasu nepřidalo. Celý jeho příspěvek se dá totiž shrnout do jedné jediné věty: AB přehlíží nekonečnou složitost skutečnosti a operuje jistotami tam, kde jsme ve skutečnosti odkázáni jen na nejistoty. Či v malé obměně: AB předkládá jednoznačné závěry tam, kde se musíme spokojit jen s nejednoznačnými interpretacemi.
Nechci touto věcí ztrácet příliš mnoho času, protože si mnoho času nezaslouží. Proto zakončím otázkou: Víte, jak se rozpozná přístup sofistický od přístupu nesofistického? Jedním z kritérií je to, že sofisté nedokáží reflektovat podmínky svého vlastního myšlení. Pan Slouka je toho dokonalým příkladem. V bombastickém výpisu plejády filosofií a filosofů, jež mají na svém vývěsním štítě hesla nejistota, pochybnost, nejednoznačnost, pluralita atd., nás školí s naprostou jistotou, bez záchvěvu pochybnosti, jednoznačně a bez pluralistického rozostření své vlastní pozice o tom, že se mýlíme! Když už lituje, že nebereme vážně herakleitovskou a hegelovskou dialektiku, pak mu je třeba připomenout, že protiklady (a tedy i myšlenkové stanovisko AB, které protikladně oponuje názorům pana Slouky) jsou v ní integrální součástí dynamické reality, takže taková dehonestační polemika, kterou proti ní náš kritik vede, vychází z jejího „nepochopitelného nepochopení“. A kdyby tím chtěl pan Slouka naši pozici jen dialekticky překonat, jak si může namlouvat, že v nekonečně dynamické a mnohovrstevné skutečnosti bude jeho vlastní pozice ušetřena a nepřekonána? Jeho mentorský a karatelský tón je zcela absurdní. Celou jeho filosofii potká úplně stejný osud, který přeje svým oponentům.
Nás obžalované by také velmi zajímalo, jak lze ve filosofickém přístupu, který zastává, hovořit o nějaké stabilní identitě člověka, kterého prý zrazujeme. Dialektická dynamičnost přece nedovoluje trvat na neměnné identitě něčeho, člověka nevyjímaje. Dokonce i samotná zrada jakožto součást od základu proměnné a pluralitě interpretací otevřené reality nemůže mít jednoznačný význam, může dokonce přejít ve svůj opak – a pak se i hodnotící postoj k ní musí změnit. Nezbývá mi tedy než říct, že vůbec nevím, o čem to pan Slouka mluví, jelikož to ani on z principu nemůže vědět. Protože pokud to opravdu ví, pak je jeho vzývání nejistot a pochybností jen levným ideologickým sloganem, s nímž nemá cenu ani polemizovat. Proto jedna rada na úplný konec: Když už někdo chce druhé poučovat o nezajištěnosti lidského myšlení a vůbec mu nepřijde trapné, že to činí nezajištěným a v zásadě noeticky nezaložitelným myšlením, bylo by opravdu lepší, kdyby mlčel a nehrál si na někoho, kdo pronikl (radikálně problematickým myšlením!) do tajů filosofického poznání. Ta úporná snaha ukázat, co všechno z moderní filosofické produkce náš kritik – na rozdíl od nás – přečetl a prostudoval, má jen odvést pozornost od toho, co je skutečně podstatné. Tím je schopnost lidského myšlení dosahovat nezvratitelných závěrů. Jestliže tuto schopnost pan Slouka odmítá, ať své přesvědčení nejprve aplikuje na své vlastní myšlení – a teprve pak ať hledá vady na myšlení druhých. Neboť, jak učí Démokritos, je hanebné vytýkat chyby druhých, a nevidět své vlastní. Říká se, že kdo chce psa bít, vždy si hůl najde. V tomto případě je v roli psa Academia Bohemica a holí je údajně kritické myšlení pana Slouky. Myšlení zbavené objektivních a rezultačně (ne metodicky!) nezpochybnitelných principů nemůže namítat vůbec nic. A už vůbec nemůže ze svých námitek vyvozovat nějaké závěry ohledně kritizované pozice. Z příslovečného „bití psa“ tak zbývá jen máchání prázdnými rukama do vzduchu, doprovázené velkým mediálním hlomozem.
Abych nezapomněl – své neuvážené přiznání z počátku této reakce odvolávám.