Rasismus, empirismus a ideologie

Vít Skalský

V minulých číslech Distance vyšlo několik článků, v nichž autoři kritizovali stoupence evoluční teorie. Správně poukazovali na nekonzistenci evolucionistů v jejich závěrech, protože konsekventní stoupenec evoluční teorie je rasistou (to je člověk, který mezi rasami dělá hodnotové rozdíly). S tím naprosto souhlasím, navíc musím dodat, že podobně prekérní osud čeká i každého empirika.

Empirická fakta nutně poukáží na rozdíly mezi rasami (v menším i mezi etniky). Empirická zjištění se vždy nechají v průměru kvantifikovat a kvalifikovat, následně porovnávat. Jestliže je jediná možná výpověď o člověku empirická, pak nutně nalezneme mezi rasami hodnotové rozdíly. Současní rasisté (mnoho takových materiálů je například na internetu) spojují většinou teorii evoluční a empirická měření. Typický je příklad, kdy je vedle sebe dána lebka bělocha, černocha a šimpanze, následuje pseudovědecké blábolení o lebce černocha jako mezičlánku. Hned vedle, nebo nejpozději na příští straně, je statistický graf, který znázorňuje rozdíl v IQ mezi černými a bílými.

Dnes všeobecně přijímané tvrzení, že jednotlivé rasy se od sebe odlišují jen barvou kůže, je mylné, rozdíly v případcích mají nutně hlubší záběr. Zcela jistě zde budou rozdíly v psychické vybavenosti (inteligenční kvocient, temperament), smyslové vybavenosti, určitě bychom nalezli rozdíly morfologické a fyziologické. Nemá cenu zde uvádět konkrétní statistiky, ale čistě ilustračně, asiaté údajně dosahují v testech měřících IQ nejlepších výsledků, pro mě jsou však tato zjištění natolik irelevantní, že si ani konkrétní výsledky v odborných materiálech nedohledávám. Ten, kdo není zatížený ideologickými předsudky, rozumí tomu, že člověk ve své živočišné části podléhá diferencím, je to přirozené, není to žádná tragédie, a už vůbec ne důvod k rasismu. Každý zakladatel rodu nějakým způsobem předá vlastní svéráz potomkům, na vzniku národností, národů a ras tudíž neshledávám nic divného ani špatného, osobně jako křesťan situuji vznik lidských ras k Noemovým synům. A zde začíná problém, jde o to, že lidé jsou různí, a přesto jsou si všichni ve své podstatě rovni, toto je pro moderního myslitele neřešitelné dilema.

Metafyzika nemá při hodnotových srovnáních lidí jak v jednotlivcích, tak ve skupinách žádné potíže. Člověk je živočich rozumový, to je známá metafyzická definice. Každý člověk je ve své podstatě nutně obdařen rozumem a svobodnou vůlí, proto je člověkem, a to člověka diferencuje jako druh (vymezuje člověka co do esence). Takto je založena absolutní rovnost mezi všemi lidmi. Metafyzik může s klidem přijmout existující akcidentální (empirické) rozdíly mezi rasami, aniž by se stal rasistou.

Empirik se v této situaci dostává do těžkých potíží. Když přijme pouze empirické skutečnosti o člověku a jeho rasové příslušnosti, udělá statistické průměry, a je z něho rázem rasista. Nepomohou ani výmluvy na sociálně kulturní prostředí, jedinci vzatí v tomto kontextu z co nejpodobnějšího prostředí budou stejně vykazovat rozdílné výsledky (i když v menším měřítku). Zde má empirik dvě možnosti, buď se konsekventně stát rasistou, nebo srovnávací výzkumy nedělat. Empirik, když metafyzicky nemyslí, alespoň tak cítí, tuší mezi-rasovou rovnost. Historická zkušenost s rasismem ho také k něčemu podobnému nabádá. Empirik v tomto smyslu je donucen jít druhou cestou.

Všechna empirická zjištění jsou v relacích převoditelná na hodnoty, to je zřejmé, a jsou si toho vědomi i stoupenci empiricko-nominalistických teorií. Jestliže nemohou důsledně své teorie aplikovat na skutečnost, jsou donuceni k neadekvátním řešením a samozřejmě riskují chyby. Právě v řešení našeho problému k závažnému omylu došlo. Jestliže empirik-nominalista hodnotovou rovnost ras nemůže dokázat, je donucen výše zmíněnými okolnostmi ji neopodstatněně vyznávat. V případě, že existují sebemenší rozdíly mezi rasami, je empirik ztracen, protože nemá hodnotovou rovnost ras na čem založit. Empirická různost ve vyššírovnosti je pro něj nemyslitelná, proto egalizuje a jsoucí empirické rozdíly apriorně popře. Všichni jsou stejní, není mezi rasami žádného rozdílu, a proto nejsme rasisté.

Současné myšlení založené převážně na empirismu není schopno zachytit lidské rasy v jejich pluralitě, umožňuje pouze dvě možnosti, buď být rasistou, anebo represivně popřít jakékoliv rozdíly, třetí možnost v takto limitovaném myšlení neexistuje. Bohužel právě třetí možnost je ta správná. Rasismus na jedné straně a popírání různosti ras na druhé straně tvoří dva škodlivé extrémy. Osobně se domnívám, že mezi těmito dvěma protipóly existuje korelační vztah, realizující se v novodobé historické periodicitě.

Je na bíledni, že podobné extrémní myšlení se hodí politickým ideologiím. Zatímco nacismus participoval na rasismu, komunismus a liberalismus participují na popření rasové různosti. Pro politické ideologie je typické, že nerespektují přirozený řád a následně člověka z tohoto řádu vytrhují. U nás i v zahraničí dnes aktuální liberalismus v kontextu mého článku rozjel propagandu na plné obrátky. Ideální člověk má být „svobodný“, „samostatný“ a tržní, to již bez uvozovek. Odstranění „předsudku“ jakékoliv skupinové příslušnosti, sounáležitosti a odlišnosti je jedním z akcelerátorů šíření této ideologie.

Samozřejmě v každém státě musí mít zákonem každý daná stejná práva a povinnosti bez ohledu na svoji rasovou, národní nebo jinou příslušnost, ale o tom řeč není. Jde zde o jednostranně vypjatou všudypřítomnou propagandu. Dnes, kdy většina lidí žije morálně zvráceným životem, se dobrý člověk pozná podle toho nakolik náruživě podporuje přistěhovalectví, rasové míšení a podobně. Lidé, když nemají Boha, mají alespoň ďábla, dnes jsou jím právě rasisté. Intelektuálové, novináři, politici se v tomto smyslu předhánějí v boření zdí a odstraňování předsudků. Obzvláště „anarchisto-milující“ jedinci z bývalého disentu, kteří mají obsazena klíčová místa v našem státě, v tomto odvádějí svůj velký díl.

Již od první třídy jsou děti vedeni k hluboké neúctě ke svému národu a ke své barvě kůže. I když všichni jsou stejní, přeci jenom ti s jinou barvou kůže nejsou tak studení, neblokují je předsudky a tak podobně, osvojení si těchto „vědomostí“ je dnes povinné. Přirozené myšlení, které počítá s mezi-rasovými rozdíly a směřuje člověka k lidem své kultury a barvy kůže, je označeno jako defektní, protože ideologicky, a v našem případě navíc empiricky, omezené myšlení nedokáže reflektovat skutečnost bez extrémů.

Dnes se již nikdo rozumně nesnaží odůvodnit, v čem by mělo být rasové míšení výhodné. Prospěšnost rasového míšení je politickými ideologiemi od druhé poloviny dvacátého století postulovaná axiomaticky. Případná opozice vůči tomuto názoru je likvidovaná s poukazem na hitlerovské Německo. Rasově amorfní celosvětová společnost je spojena s představou nového a lepšího světa, světa bez „rasismu“, kde přece nejsou lidské rasy, už nemůže být „rasismus“. To je ideální vize, za kterou by dal každý liberál a neobolševik bez rozpaků hlavu na špalek. Tato představa je vmoderním světě natolik idealizovaná, že jsou automaticky protisměrné názory kriminalizované.

Faktický rasismus je samozřejmě špatný, s tím bezvýhradně souhlasím, ale je třeba vzpomenout, že rasismus může mít více podob. Politicko-společenská realizace rasistické doktríny má jasné výsledky. Příslušníci některé rasy nebo příslušníci všech jiných ras než té povýšené jsou kráceni na svých právech, jsou zneužíváni a tak dále. Jinými slovy, dochází k poškozování jedné nebo více lidských ras. Ale je míšení pro lidské rasy přínosné? Jestliže má každá rasa svojí hodnotovou, kulturní specifičnost, je skutečně výhodné? Nemusí být, je možné, že psycho-biologické určení lidských ras zakládá svéráz, který je následně rozvinut v kulturně sociálním rámci a v jistých životních postojích. Dle mého názoru tato rozdílnost není ve vztahu komplementárním. Nemyslím si, že rasově smíšené rodiny by byli ve svých základních funkcích úspěšnější než rodiny nesmíšené, nemyslím si, že z donucení rasově a etnicky integrované společnosti by byly více harmonické a funkční než společnosti takto nesměřované.

V tomto světle by se rázem stoupenec „multirasové“ společnosti mohl stát rasistou. Jestliže rasismus je v posledku vymezen tím, že lidské rasy poškozuje, tak právě k tomu ve vynuceně rasově integrovaných společnostech dochází. Jednotlivým rasám je upírána možnost samostatné seberealizace, jsou jim vnucovány nevlastní hodnoty, žádné vzájemné obohacení takto není zřejmé. To společné, to co integruje, může být morálně zvrácený rámec postmoderní společnosti.

Takto se nám bojovník proti „rasismu“ dostává někam, kam donedávna situoval své protivníky. Musím upozornit, že po právu démonizovaní neonacisté mají živnou půdu ve výše uvedeném extremismu. Jejich hodnoty jsou založeny v morálně relativní společnosti, na extrém vnucovaného rasového a etnického míšení reagují darwinistickým rasismem. V této poloze mají liberální ideologové dobře nastavené zrcadlo.

Znovu opakuji, příslušník každé rasy musí mít v každé společnosti stejná práva a povinnosti. Dále nesmí být jakkoliv zvýhodňován nebo omezován, to samozřejmě, ale pořád nenalézám důvod, proč by státy měly podporovat rasové a etnické míšení. Nelze ilegalizovat v tomto smyslu smíšená manželství, ale také nelze už malým dětem předkládat takto smíšené manželství jako pozitivní ideál. Není dobré vnucovat těm, kteří trvají na svých specifických hodnotách, že jsou rasisté. Není dobré říkat, že jiné rozdíly než rozdíly v barvě pleti mezi lidmi neexistují, a následně sociologicky změřenou vyšší kriminalitu některého etnika omlouvat jeho jinou mentalitou. Opačný neonacistický extrém pak v tomto prostředí začíná nabývat na síle.

To, co moderního člověka charakterizuje, je defektní myšlení a politicko ideologická svázanost. Následně člověk zbaven jakékoliv soudnosti má tendenci chyby ideologického směru, s nímž se identifikuje, přehlížet a zveličovat nedostatky toho, který se ztotožní se směrem jiným. Představa nového světa, kde již nebudou lidské rasy, je pro mnohé tak přitažlivá, že se dopouštějí naprostých absurdit. „Nezávislý“ soudce si nemůže dovolit neodsoudit pubescenta, který někde načmáral na zeď rasistické heslo. Vopačném případě by z něho „nezávislé“ noviny rázem udělaly hitleristu. Bohužel jediné na čem jsou naše liberální instituce nezávislé, je pravda.

V současnosti již ani mnohým nepřijde divná systematická kampaň pro lepší společnost bez jednotlivých kultur, etnik a ras. Záplava stupidních bilbordů, televizních šotů, vystoupení politiků propagujících v tomto smyslu „lepší svět“ je přijímána jako zdravé poselství pro ty méně chápající. Že Čechům, kteří jsou vlažní při kontaktu s jinými kulturami a etniky, je více jak půl století od skončení války za toto imputován souhlas s holocaustem, to již většinu nezaráží.

Je těžko představitelné, že v dnešní individualizované společnosti, kde chybí jakákoliv sounáležitost a spoluodpovědnost, by spontánně mnohé vzrušoval zrovna osud takzvaně diskriminovaných menšin natolik, aby organizovali ony masivní kampaně. Je nemyslitelné, že společenské problémy, které jsou závažnější, stojí blíže dnešnímu člověku, jsou přirozeně snadno identifikovatelné, by zůstaly nepovšimnuty, zatímco „intolerance“ národní majority k jiným by vzbuzovala hysterickou reakci.

Odpověď, proč je tomu tak, je jednoduchá. Hlavní hodnoty (ty, za které se má bojovat) jsou dnes postulované ideologicky, nikoliv přirozeně. Před více jak půl stoletím byl na západ od našich hranic nekriticky přijímaný model superiority germánské krve a kultury. Představa lepší Evropy s Německem v čele zde byla většinově přijatá. Dnes je všeobecně akceptovaný model lepší Evropy a světa bez různých kultur a barev pleti. Podle oficiální ideologie opět tuto vizi nemají chápat pouze ti retardovaní a zlí. Proto v nastíněném problému ono hyper-nekritické nasazení budovatelů nových společností. Myslím si, že byl pouze v daném místě a čase znovu přijatý projekt jisté ideologie. Moderní myšlení, které se spokojí s jevy a nejde k podstatě, tomu pouze napomáhá. S pohledem do moderní historie je třeba spolu s klasikem říci: „nic nového pod sluncem.“