Láska a sobectví

Marie Tejklová

Ve veřejném životě naší země můžeme narazit na lidi, kteří se hlásí ke křesťanství, ale jejich postoje a často i životní styl navozují otázku, jak vlastně své křesťanství chápou. Příkladem může být Magdalena Šipka (Šipková). Zkusme proniknout do jejího myšlenkového světa se zaměřením na oblast rodiny.

Potraty

Šipka se připojila ke kritice letošního Pochodu pro život. V komentáři k Otevřenému dopisu Pochodu pro život: křesťanská je solidarita, nikoli netolerance1) zdůrazňuje, že potrat je „komplexní a problematické téma“, které není vhodné zjednodušovat a primitivně směšovat „duchovní a etické hledisko“ s lékařským. Jasné odsouzení usmrcování počatých dětí v dopise nenajdeme, protože jak Šipka vysvětluje: „K otázce interrupcí se naše výzva primárně nevztahuje, dopis cílí na nacionalistické a protiuprchlické nálady, které Pochod svou podobou vzbuzoval.“ V čem vidí signatářky dopisu spojení mezi Pochodem pro život a protiuprchlickými náladami? Především v tom, že Pochod podpořila organizace, „jež odmítá solidaritu s žijícími lidmi, kteří přišli do Evropy, aby zde nalezli útočiště“, a to „ve chvíli, kdy zemí zmítají nacionalistické nálady a české vlajky vlají na protiuprchlických demonstracích, kde lidé drží makety šibenic a otevřeně vyzývají k usmrcování migrujících a těch, kteří je podporují…“.

Není nutné zabývat se na tomto místě otázkou, zda imigrace nepředstavuje přinejmenším stejně komplexní a problematické téma jako potraty. Dejme tomu, že demonstranti skutečně vyzývali k usmrcování uprchlíků hledajících útočiště před válkou a že Pochod pro život tyto veřejné výzvy k násilí nějakým způsobem podpořil. Lze ale odsuzovat „výzvy k násilí“ a současně mlčet ke skutečnému násilí páchanému na nevinných? V případě nenarozených dětí se nejedná pouze o makety šibenic. Z jakého důvodu je každoroční usmrcení desítek tisíc nenarozených dětí méně šokující než představa usmrcování uprchlíků? Jsou počaté děti méně „žijící“ nebo méně ohrožené než imigranti? Zřejmě ano, protože signatářky dopisu průvod sledovaly „s úzkostí v srdci“, ale potraty samotné u nich zřejmě úzkost nevyvolávají, a pokud ano, neměly potřebu nám to v dopise jasně sdělit.

Signatářky dopisu se ve jménu solidarity, tolerance a křesťanské lásky zastávají nejen imigrantů, ale také „rodin stejnopohlavních párů“, nesezdaných soužití a svobodných matek. Proč mezi ohrožené skupiny, které je třeba hájit, neřadí také nenarozené děti? Je přeci obtížné představit si závažnější formu útlaku než zabití před narozením. Náznak vysvětlení najdeme v samotném dopise:

V závěru chceme také vyjádřit svůj nesouhlas s vyzněním pochodu, na kterém vystoupili někteří vysoce postavení představitelé české římskokatolické církve jako morální autority, které diktují ženám, jak a kdy mají mít děti, a tím přispívají k tomu, aby se mateřství stalo jedním z nejsilnějších pout patriarchátu. Ačkoliv Hnutí pro život opírá svá tvrzení o úctu k životu a kreativní rozvoj osobnosti, jeho slova a činy spíše vypovídají o strnulém lpění na konvencích, jež brání svobodnému rozvoji jedinců a rodin, které se vymykají tradičním a konzervativním hodnotám.

Klíčovými slovy jsou patriarchát a tradiční a konzervativní hodnoty. Protože mateřství nějakým způsobem spojují s nespravedlivým patriarchálním systémem a souvisejícími hodnotami, pohled signatářek dopisu na (nenarozené) děti je méně soucitný než na imigranty a další domněle utlačované skupiny – děti mají tu smůlu, že představují nebo mohou představovat oporu patriarchátu, a je tedy třeba mít se před nimi a jejich obhajobou na pozoru. Ačkoli se signatářky dopisu odvolávají na křesťanské hodnoty, myšlenka, že utlačované skupiny jsou hodny ochrany pouze tehdy, když představují vhodný nástroj ke svržení systému, má blíže k marxismu než ke křesťanství.

Patriarchát

Jak se ale v této logice stavět k situaci, kdy se jedna „utlačovaná skupina“ střetne s jinou, například imigranti s ženami? Přesně k tomu došlo při silvestrovských útocích v Kolíně nad Rýnem. V článku Hledání ženy2) Šipka upozorňuje, že problémem není jen fyzické násilí vůči ženám, ale také způsob, jakým se o útocích referovalo v médiích:

V posledních týdnech truchlím za ženy a ženství jako takové. Po kolínských útocích, jejichž násilnost byla právě vůči ženám směrována, se strhla mediální bouře, která je vůči ženství a ženám neméně necitlivá a ponižující. Ačkoli je fyzické násilí a ponižování mnohem více za hranou, čistě verbální násilí či výzvy k němu od něj nejsou tak daleko, jak by se mohlo zdát.

Šipka spatřuje podobnost mezi fyzickým napadáním žen na ulici a komentáři k těmto útokům a nachází také jejich společné vysvětlení. Kořenem nesprávného vztahu k ženám je podle ní „logika patriarchální sexuality“:

Přemýšlet o sexu jen a pouze jako o důsledku pudu, který máme právo uspokojit, nevede k ničemu civilizovanému. Musíme nadobro projít proměnou patriarchálních struktur, které nás navádějí k násilnému jednání s ženami, k ponižování lidí s homosexuální orientací a k necitlivosti vůči vlastní zranitelnosti. Jen pak můžeme skutečně objevit sex také jako schopnost komunikace, jako umění, jako prostor, kde je v lásce možné vše.

Toto vysvětlení však má několik slabin. Pokud patriarchální struktury působí v celém našem civilizačním okruhu (případně i jinde po světě), jak je možné, že některé skupiny, případně jedinci, se k násilí uchylují častěji než ostatní? Vzhledem k tomu, že silvestrovští útočníci byli podle informací v oficiálním zpravodajství většinou mladí muži severoafrického původu, nebylo by od věci položit si otázku, zda násilí vůči ženám nesouvisí s pohledem na ženy, který převládá v zemi jejich původu nebo který v sobě obsahuje jejich náboženství, případně s přístupem policie, z něhož mohli útočníci získat dojem, že jim násilné jednání vůči ženám pravděpodobně projde; a zda není laxní přístup policie ovlivněn myšlenkou, kterou podle všeho zastává i Magdalena Šipka, a sice že imigranti představují ohroženou skupinu, kterou je třeba chránit nebo zvýhodňovat. Bez vysvětlení zůstává také fakt, že novináři či komentátoři, ať už je jejich pohled na ženy jakkoli urážlivý, se většinou k organizovaným útokům vůči ženám neuchylují. Pokud k násilí na ženách opravdu navádějí struktury, ve kterých žijeme, jak je možné, že po kolínských útocích „strhla mediální bouře“? Samotný fakt, že násilí na ženách je pro mnoho lidí nepřijatelné, svědčí o tom, že „logika patriarchální sexuality“ pravděpodobně nepůsobí takovým způsobem nebo tak silně, jak se Šipka domnívá.

Také o souvislosti mezi násilnými útoky na ženy a tradičními hodnotami lze pochybovat. Pokud jsou projevy sexuality v tradičním pohledu omezeny na manželství a plození dětí, skupinové obtěžování žen na veřejných místech bychom mohli spojovat spíše s odklonem od tradičních hodnot. Odvedení pozornosti od konkrétních viníků k nespravedlivým společenským strukturám navíc vede k popření osobní odpovědnosti za jednání, kterou tradičně zdůrazňuje křesťanství, a v posledku má negativní vliv i na násilníky samotné.

Manželství

Kritický pohled Magdaleny Šipka na „tradiční a konzervativní hodnoty“ se nevyhnutelně projevuje v otázce manželství. V článcích Kristus manželství nezaložil 3), Polyamorie a krize vlastnictví a Od staré k nové rodině Šipka zdůrazňuje, že celoživotní manželství muže a ženy nepředstavuje univerzální nebo přirozenou instituci. Na monogamním vztahu nachází významný negativní aspekt, a sice „vlastnické uvažování“; tento aspekt podle ní překonává „polyamorie“, tj. soužití s více partnery současně.

Polyamorie je bojkotem logiky vlastnictví aplikované na vztahy mezi lidmi. Velmi si cení svobody jedince, jeho schopnosti činit odpovědná rozhodnutí a schopnosti milovat. Svojí důvěrou ve funkčnost dohod mezi lidmi, které nejsou tolik založené na logice rozdělování, ale spíše na logice sdílení, staví jasné hranice majetnickosti.4)

Je jistě nepřijatelné pokládat druhého člověka za svůj majetek podobně jako třeba auto nebo dům, ale spojovat takovýto typ vlastnického vztahu s manželstvím je přitažené za vlasy. Jedná se spíše o dlouhodobý závazek, který by na sebe lidé dobrovolně nebrali, pokud by nenabízel určité výhody pro obě strany. Nedodržování závazků obecně má destruktivní dopad na soužití lidí, a proto bývá obvykle hodnoceno negativně, a to nejen křesťanskou optikou. Podle Šipky však „k porušování monogamní věrnosti docházelo vždy“, a pokud se vzepřeme „vlastnickým prvkům uvnitř monogamních vztahů“ a přestaneme chápat „nevěru jako narušení něčího vlastnictví“, nebude to taková tragédie. Protože Šipka zdůrazňuje citovou stránku vztahu, paradoxně tvrdí, že rodinu ohrožuje neochota vztah ukončit a nechat partnera nebo partnerku jít:

To, co tato láskyplná společenství ohrožuje, je spíše neschopnost přijmout určitý posun, změnu. Neschopnost vykročit z konceptu vlastnictví. Partnerství nejsou nezměnitelné smlouvy s doživotním právem k užívání. Pokud chceme žít v dobrovolných vztazích založených na citu, měli bychom umět přijmout, že se druhý rozhodne s námi nebýt a najde si někoho jiného, i když s námi zůstává spojený například společným potomkem.5)

Význam biologických rozdílů Šipka popírá. Základem rodiny podle ní nemusí být muž a žena, protože „Dobré jádro rodiny je jistě důležité, ale jeho funkčnost a hodnotu snad neurčuje přítomnost penisu a vagíny, ale spíše láskyplného, stabilního vztahu prostého násilí, psychického vydírání a skutečných sexuálních úchylek“6). Ani děti podle ní netvoří nezbytnou součást rodiny, touha po vlastních potomcích také vychází z vlastnické logiky a měli bychom se od ní oprostit: „S popřením vlastnictví ve vztazích se naučit popírat i rozmnožovací pud. Především nelpět na protěžování své vlastní DNA.“7)

Tradiční pohled na rodinu, kde se jako primární či nejdůležitější účel rodiny chápe plození a výchova dětí, je těžko slučitelný s upřednostňováním citové stránky vztahu. Výchova dětí je náročný úkol vyžadující stabilitu, kterou mohou jen těžko zajistit pomíjivé pocity na rozdíl od pokrevního příbuzenství, jež nelze tak snadno zrušit. „Tradiční“ podoba rodiny, v níž spolu muž a žena žijí v celoživotním věrném vztahu, spíše než z touhy vlastnit druhého člověka nebo sobecké snahy šířit vlastní geny vychází ze zájmů dítěte. Ostatně i Šipka chápe hodnotu stability pro rodinu, ale jak ji chce sloučit s volným vztahem, svobodnou seberealizací a tolerováním nevěry, bohužel neupřesňuje.

Je zřejmé, že Šipka nabízí pohled na rodinný život radikálně odlišný od (tradičně) křesťanského, včetně originálního etického hodnocení:

Žijeme stále více v komunitách „přátel“, bývalých a současných milenců, našich příbuzných i „cizích“ dětí, které jsme si zamilovali. I tento způsob života má své morální nesnáze, může být, přes možnost nejen ekonomické nezávislosti, hrabivý, závislý a zotročující stejně jako onen model předchozí. Může však být stejnou měrou láskyplný, laskavý, nesobecký a ctnostný.8)

Když Šipka dekonstruuje rodinu jako společenství muže, ženy a dětí a zpochybňuje hodnotu věrnosti, měla by se kriticky zaměřit také na další hodnoty. Proč by člověk měl být „láskyplný, laskavý, nesobecký a ctnostný“? Co vlastně láskyplnost nebo nesobeckost znamená – ochotu tolerovat partnerovi další vztahy a rozejít se v okamžiku, kdy jednomu z partnerů vztah přestane vyhovovat, nebo ochotu obětovat se pro druhého, starat se o něho v nemoci i ve stáří a vychovávat společné děti? Zarážející je lehkost, s jakou Šipka odděluje rodinu od plození dětí. Když už odmítá brát ohled na děti (nezapomínejme, že mohou být oporou patriarchátu), měla by si uvědomit, že netradiční uspořádání rodinných vztahů je nevýhodné také pro ženu, která jen těžko může zcela eliminovat „riziko“ otěhotnění a není pro ni tak snadné pojímat sex bez závazků jako „prostor, kde je vše možné“, tedy i odmítání závazků.

Závěr

V době krize pravdy a autority nemůže překvapit zpochybňování základních hodnot, jako je manželská věrnost nebo rodičovství. Problém je, když taková snaha není důsledná a zastaví se v půli cesty. Škoda, že Šipka svou revoluci nedovedla do konce a nezaměřila se i na další hodnoty jako čestnost, upřímnost nebo láskyplnost. Pak by si musela položit otázku, na čem vlastně lze stavět a možná by objevila cestu k „tradičním“ hodnotám nebo k požadavkům mravního zákona. Na příkladu Magdaleny Šipka se potvrzuje, že k osudovým chybám vede neochota zpochybnit vlastní předpoklady a neschopnost důsledně kritického pohledu.

Poznámky:

• 1. Otevřený dopis Pochodu pro život: křesťanská je solidarita, nikoli netolerance http://denikreferendum.cz/clanek/22694-otevreny-dopis-pochodu-pro-zivot-krestanska-je-solidarita-nikoli-netolerance

  2. Magdaléna Šipka: Hledání ženy http://denikreferendum.cz/clanek/22087-hledani-zeny

  3. Magdalena Šipková: Kristus manželství nezaložil http://protestant.evangnet.cz/category/autori/magdalena-sipkova

  4. Magdaléna Šipka: Polyamorie a krize vlastnictví http://denikreferendum.cz/clanek/21814-polyamorie-a-krize-vlastnictvi

  5. Magdaléna Šipka: Od staré k nové rodině http://denikreferendum.cz/clanek/19751-od-stare-k-nove-rodine

  6. Tamtéž

  7. Tamtéž

  8. Tamtéž