Demokratický deficit Evropské unie

Ryszard Legutko

Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat. Evropský parlament negeneruje vládnoucí skupinu a sám nemá velkou pravomoc; navíc, nepočítáme-li komunistické státy nebo některé autoritářské režimy, je patrně jedinou parlamentní institucí na světě, v níž ne­existuje opozice. Nezávisle na tom, kdo ve volbách vítězí, v Evropském parlamentu už po dlouhá léta činí klíčová rozhodnutí stejné stranické uskupení a uskutečňuje se v něm stále stejná politika. Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat.

Na otázku, jakým způsobem mohla v době tak vtíravé a všudypřítomné demokratické rétoriky vzniknout instituce takřka zcela nedemokratická, lze odpovědět dost snadno, vezmeme-li v úvahu názory, které se do této chvíle objevily. Evropská unie přece nevznikla vědomě jako antidemokratický systém, její vytvoření nevyplynulo z pocitu slabosti demokracie, ale zformovala se právě naopak jako hyperdemokratický, ba dokonce jako hyperliberálnědemokratický projekt.

Přinejmenším od Maastrichtu ovládá Evropskou unii něco, co se vymezuje jako „mainstream současné politiky“. Jinak řečeno, Evropská unie je v rukou stran, různých byrokratických uskupení a skupin, které se – nezávisle na tom, mají-li blíže ke křesťanským demokratům, liberálům, zeleným, nebo k sociální demokracii – považují přímo za vzory liberální demokracie, odhodlané změnit na liberálnědemokratickou nejen celou Evropu, ale dokonce celý svět.

Evropští politikové nevidí žádný problém v tom, že na jedné straně pějí chválu na liberální demokracii, zatímco na straně druhé jako představitelé mainstreamu žádné paralelní směry netolerují. A považují-li sami sebe za ztělesnění, výkvět a hlavního garanta liberálnědemokratického řádu, mají za samozřejmé, že všichni, kdo uvažují jinak než oni a jejich moc zpochybňují, musejí být nutně nepřáteli tohoto řádu a cílem boje s nimi je výlučně jeho obrana. Samozřejmé je pro ně i to, že parlament, v němž po mnoho let vládne tentýž stranický kartel, který v něm svorně bude vládnout i v dalších letech, reprezentuje dokonalejší politickou formu než parlamenty jednotlivých zemí, v nichž běžně působí opozice. Ta občas ani nemusí nezbytně příslušet k evropskému mainstreamu, a má šanci získat v následujících volbách většinu, převzít vládu a více nebo méně změnit další směřování politiky. Změna politiky je v Evropské unii vždy vykládána jako nepředstavitelná katastrofa. Pro evropské politiky je nezpochybnitelné i to, že unijní politiku fakticky vykonávají lidé, kteří nemají mandát vzešlý z voleb, protože – jak samozřejmě předpokládají – tito lidé byli vybráni a pomazáni evropskou mainstreamovou elitou. Evropští politikové zároveň propadají stejnému sebeklamu jako všechny skupiny, které jsou přesvědčeny o tom, že jejich chování je v naprostém souladu s názory, které si přisuzují. Utvrzují se v přesvědčení, že představují zřízení, které respektuje, jak se má všeobecně za to, většinu, možnost volby a pluralismus, a z toho vyvozují, že jejich vláda, byť ji nepřetržitě ­vykonávají ­prostřednictvím stále téže většiny a ve velice volném propojení s hlasy voličů, je také vládou respektující mnohost, volbu a pluralitu.

Proč potom to, co je dobré, vystavovat riziku? Proč se zbytečně opírat o rozhodnutí voličů? Referendum – staré řešení tradiční přímé demokracie, jež je i přes závažné nedostatky někdy nezbytné – se u evropského mainstreamu od určité doby netěší přílišné úctě. Prosazení Lisabonské smlouvy bez referend a následné věrolomné hrátky kolem irského referenda jsou toho více než výmluvnou ilustrací. Naposledy bylo Řecku znemožněno vyhlásit referendum k otázkám spojeným s finanční krizí. Na druhé straně, jakmile se to hodí, tak se některým neoblíbeným vládám, jako například vládě maďarské, vytýká, že novou ústavu nepřijaly na základě referenda. Tato výhrada je samozřejmě pobuřující o to víc, jestliže na druhé straně vidíme nelegitimní kroky samotné EU, které vedly k tomu, že vlastní ústavu touto cestou neschvalovala.

A dokonce ani absolutně klíčová demokratická instituce, jakou jsou volby, nemusí vždy představovat nevyhnutelný požadavek. V Evropském parlamentu jsou důležité funkce obsazovány výlučně na základě dohod mezi stranami, občas se věc obejde i bez hlasování, nebo se hlasuje veřejně, což nutně rozhodnutí zpochybňuje. Naposledy vznikl precedens: ve dvou zemích Unie – v Řecku a v Itálii – se změnily vlády bez voleb a bez účasti voličů, výlučně na základě nátlaku evropských struktur. Tento krok byl odůvodněn mimořádnými okolnostmi způsobenými finanční krizí, ale tím přece došlo k porušení zásady, již každý demokrat považuje za nejsvětější věc a již nemůže nikdy porušovat. Proběhnou-li na druhé straně v souladu se všemi pravidly demokratické volby, ale jejich výsledek není pro evropský mainstream příjemný, váha těchto voleb je v očích Evropské unie úměrně tomu nižší. Názorným příkladem může být reakce evropských politiků na vládu Práva a spravedlnosti v Polsku nebo na vládu Fidesz v Maďarsku. V obou případech jsme měli co do činění s mimořádně agresivní nepřátelskou kampaní. V euro­unijní mentalitě nemůže být řeč o jakémkoliv odklonu od mainstreamu, protože to bývá obyčejně vnímáno jako odklon k nebezpečné pravicové úchylce.

Liberální demokracii v Evropské unii lze v současnosti popsat několika způsoby. Lze ji uznat za příklad většinové demokracie. Je to označení důležité, protože liberální demokracie se ve svých principech od většinové demokracie distancovala; její stoupenci vytrvale zdůrazňují roli menšin, nutnost uznat význam okrajových skupin, vést boj s vylučováním atd. Evropská unie však vzdor nekonečnému tlachání o různorodosti představuje v západním světě nejpřesvědčivější ilustraci modelu, ve kterém většina získává stále více nástrojů moci a menšina jich má stále méně a méně.

Zřetelně se to projevuje dokonce i v jazyce používaném evropskými politiky. Když se jim řekne, že jejich aktivity nesplňují elementární požadavky demokracie, kterou tak dojemně vychvalují, reagují obvykle stejným způsobem. Chovají se stejně jako každá zlenivělá většina, jinými slovy ignorují podobnou výhradu jako zcela irelevantní; menšina si může říkat, co chce, většina ať tak či onak všechna hlasování vyhrává a veškerá rozhodnutí činí ona. A pokud už musí poskytnout nějakou odpověď, bude znít takto: „Máme tu demokracii, v níž rozhoduje většina.“ Je zbytečné dodávat, že tuto odpověď je třeba – řečeno jazykem komunistické ideologie – chápat dialekticky. Jsou totiž většiny správné, takové jako například kartel, který po léta vládne v Evropském parlamentu, a jsou většiny nesprávné, jako většina, kterou má vláda Fidesz v Maďarsku. O tom, která z většin je správná, a která správná není, rozhoduje mainstream.

Evropskou unii lze také definovat poněkud jinak: jako zvláštní vládu elit nebo ještě lépe jako liberálně-demokratickou vládu evropské aristokracie. Slovo „aristokracie“ je tu samozřejmě použito v metaforickém smyslu a vystihuje pocit nadřazenosti určité skupiny lidí nad ostatními. Tento pocit je nepochybně pozůstatkem vlivu šedesátých let, kdy byli dnešní vůdci mladí, zpochybňovali tehdejší politický pořádek a považovali se za nadřazenou skupinu. Tehdy byli také o sobě přesvědčeni, že jsou iniciátory a hybateli politického přelomu; nyní se považují za původce největší politicky úspěšné akce v dějinách, neboť jedno i druhé dílo vyžadovalo přemožení a překonání mnohých anachronismů, předsudků a krátkozrakých partikularismů. Z tohoto hlediska se nynější lidé Evropské unie nijak neliší od jiných představitelů tzv. osvícenských vlád, možná s tou výjimkou, že se jim lépe daří skrývat pohrdání, jaké mají pro démos.

Obě tyto definice – většinová demokracie a osvícené vlády – by podle všeho měly být v rozporu s modelem liberální demokracie, ale to je jenom zdání. Obě totiž dobře vystihují vnitřní logiku tohoto modelu. Je pravda, že na úrovni národních států mají voliči více co říci, a hrátky, ke kterým se uchylují evropští politici, by ve většině členských zemí byly neprůchodné. Je pravda, že větší připodobnění eurounijních řešení řešením uvnitř jednotlivých členských zemí by snížilo to, čemu se eufemisticky říká „demokratický deficit“ v Evropské unii a co je ve skutečnosti skandálním posvěcením mocenské svévole. Vždyť přece evropské struktury nevznikly na vzdálených Šalomounových ostrovech, ale na starém kontinentu a jsou plodem zde převládajícího způsobu myšlení.

Mainstream, hlavní směr, nevznikl v Bruselu nebo ve Štrasburku, ale v národních státech, kde došlo k výraznému posunu doleva a ke sblížení levice s pravicí. Tam se také ve velkém rozsahu projevila atmosféra politické mobilizace způsobená revolucí šedesátých let, kdy se mělo za to, že došlo k odhalení hlubokých zdrojů společenské diskriminace, na kterou se soustředila masová vzpoura. Právě v národních státech získal poprvé svou podobu program osvícené liberální demokracie ovládající celý prostor kolektivního i individuál­ního života a zbavující legitimity všechny, kdo mají proti tomuto programu výhrady. V národních státech bylo rovněž schvalováno odpovídající zákonodárství, které učinilo z liberální demokracie jedinou závaznou formuli pro všechny instituce a společnosti. Je pravda, že občanům jednotlivých evropských zemí byla upřena možnost vyslovit se k Lisabonské smlouvě v referendu; přitom tam, kde dříve občané podobnou možnost měli – jako tomu bylo v případě evropské ústavy – se některé ze zemí vyjádřily negativně. Je jasné, že kdyby bylo občanům znovu dovoleno učinit svobodné rozhodnutí, skončila by Lisabonská smlouva tam, kde její předchůdkyně, a tedy v koši. Ale když už byla společnost v jednotlivých zemích vyloučena z rozhodovacího procesu a Lisabonská smlouva byla uváděna v život bez jejich účasti, nikdo nijak neprotestoval proti nekorektním a, jak se běžně říká, „nedemokratickým“ snahám svých vlád a eurokratických institucí. Nikdo neprotestoval ani při jiných podobných příležitostech, nikdo nikdy nezpochybnil vládu mainstreamu a nikdo v současnosti nevyvíjí žádný mimořádný tlak na demokratizaci Evropské unie.

V členských zemích Evropské unie je jinak velmi těžké zavádět řešení podle vzoru eurounijního zřízení – parlament bez opozice nebo vláda bez legitimity vzešlé z voleb –, ale je tomu tak proto, že ve většině zemí fungují staré instituce, které se nedají odstranit a které jsou hluboce srostlé se životem společnosti. Ale kdybychom si měli dnes představit vznik zcela nového státu v Evropě, tj. státu, o kterém sní současní liberálnědemokratičtí Evropané, určitě by se příliš nelišil od Evropské unie. Panoval by v něm eurounijní mainstream, osvícené většině by nic nehrozilo a nikdo by ji neohrožoval, vedlejší politické proudy by tvořily něco jako skanzen a už samotný vstup do nich by byl něčím hanebným a zahanbujícím. V parlamentu by se střetávaly pokrokové strany se stranami ještě pokrokovějšími, které by se předháněly v přiznávání dalších a dalších menšinových oprávnění a zároveň by vydávaly stále nová a odvážnější antidiskriminační opatření.

V nových členských zemích, zvláště tam, kde existuje společnost ovládaná zevnitř, jako tomu je v Polsku, nevyvolává nemožnost demokraticky ovlivnit euro­unijní politiku rovněž žádný zvláštní odpor. Obecný souhlas se špatnými praktikami a koncepcemi je v nich větší než v zemích tzv. staré Unie. Je dost možné, že obyvatelstvo v těchto nových členských zemích poté, co získaly po pádu komunismu suverenitu, tuto skutečnost dostatečně nedocenilo, a proto rychle dospělo k závěru, že být podřízen moci, kterou nelze nijak ovlivnit, je koneckonců přirozený stav věcí, obzvlášť když se nová moc jevila jako mírná a její záměry jako dobrodějné. A když se navíc má za to, že ona nová mírná a dobrodějná evropská moc nejdokonaleji reprezentuje liberální demokracii a nejúčinněji ji chrání, potom by o ní mohl pochybovat jen hlupák nebo darebák.

Budoucnost Evropské unie je těžké předvídat. Řečeno v kategoriích politické doktríny, společnost v jednotlivých evropských zemích neprojevuje v tuto chvíli žádnou výrazně zásadní chuť se s podobným modelem rozejít, a to i přesto, že je neschopnost a arogance euro­kracie poněkud irituje. Možná v budoucnosti dojde k nějakému odstředivému pohybu, ale patrně se tak stane až tehdy, kdy arogance překročí snesitelnou úroveň. Není nicméně pochyb o tom, že léčba musí začít u národních států, kde také musí proběhnout první impuls ke změně – ke svržení mainstreamu a k rozbití liberálnědemokratického monopolu. Dokud se něco takového nestane, budeme mít stále víc a víc před očima totéž: Evropská unie se sama od sebe měnit nebude a obyvatelstvo v jednotlivých členských zemích uzná, že i přes své nedostatky představuje více méně věrnou emanaci současné evropské duše.

(Text původně vyšel v časopise Kontexty 1/2013, s. 13–16. Z knihy Triumf człowieka pospolitego (Vítězství průměrného člověka), nakl. Zysk i S-ka, 2012, přeložil Josef Mlejnek.)