Humanismus a křesťanské hodnoty

Roman Cardal

Uveřejněno původně v časopise Christianitas.sk

Soudobý humanismus je jednou ze sekulárních ideologií, která nachází ohlas i v křesťanských kruzích. Je v něm spatřováno určité pojítko mezi hodnotami tohoto světa a křesťanským pohledem na život. Spolupráce věřících a ateistů je založena v humanistickém ideálu, podle něhož si každý člověk zaslouží základní úctu a respekt. Žádný křesťan nemůže s takovým postojem nesouhlasit, neboť jde o předpoklad nekonfliktních mezilidských vztahů. Lze pozorovat, že vstřícnost některých křesťanů k ideálům sekulárního humanismu vychází z jakéhosi komplexu méněcennosti, do něhož se dlouhodobé propagandě podařilo jejich myšlení vmanipulovat. Křesťanská víra v ní byla a je vykreslována jako zdroj konfliktů a nerespektování druhých, a proto příklon věřících k sekulárnímu humanismu nabývá povahy pokání za hříchy Církve spáchané v minulosti. Názor, podle něhož to bylo křesťanství, které kultivovalo mravy barbarských národů, byl zařazen mezi nesnášenlivé předsudky a civilizační působnost byla naopak přisouzena modernímu humanistickému světonázoru. Ten je zastáván s vědomím, že odstranil nenávist pramenící z konfesních sporů a nalezl konečně platformu, na níž si lidé různých vyznání i bez vyznání mohou společně podat ruce.

Humanismus je definován jako životní filosofie, která zjednává ústřední důležitost člověku. Nic jiného než člověk v něm nemá vyšší hodnotu. Kantův etický postulát, který říká, že se s žádnou osobou nemá zacházet jako s prostředkem, nýbrž jako s cílem, je jeho vhodným výrazem. Projekt osvícenců, na jehož uskutečnění pracoval i Immanuel Kant, čerpal svoji inspiraci v antice. Toto odkazování k antickému světu spoluobsahovalo zásadní kritiku křesťanství, které podle osvícenců odcizilo člověka sobě samému. Rozvíjení antického humanistického pojetí života bylo podle nich násilně přerušeno prosazením křesťanské víry, jejíž povaha kolidovala s tím, jak se předkřesťanští myslitelé dívali na lidskou bytost. Ze svého zájmu o tento svět a o svůj vezdejší život byla odkloněna k fiktivním ideálům nebeské blaženosti. Toto pojetí je až do dnešních dnů vštěpováno do dětí na základních školách a následně je utvrzováno dalším oficiálním vzdělávacím provozem.

Když se však podíváme na tzv. antický humanismus, zjistíme, že tato otázka není tak jednoznačná, jak se běžně prezentuje. Humanismus se v Řecku vynořil společně se sofisty a Sokratem. Již to naznačuje, že ho lze chápat přinejmenším ve dvojím, velmi odlišném smyslu. Humanismus sofistů a humanismus Sokratův představovaly dva protikladné přístupy k člověku. Proto se nelze neptat, na který z těchto humanismů navazují nejen osvícenci osmnáctého století, ale i dnešní filantropové. Odpověď je vcelku jasná – humanismus sofistů dostal zelenou a sokratovské pojetí člověka bylo odsunuto mimo zájem moderních vzdělanců, kteří garantují hlavní názorový proud v naší společnosti. Jaké jsou tedy znaky sofistického chápání člověka?

Uvedený problém není jen historickou záležitostí. Při jeho hlubším studiu se ukazuje, že přesahuje i do naší doby. Lze si totiž všimnout určité strukturní podobnosti mezi situací v Řecku pátého a čtvrtého století před Kristem a okolnostmi, které jsou typické pro naši dobu. Vystoupení sofistů znamenalo zásadní obrat v dosavadním stylu řeckého filosofického myšlení. Jeho předchozí etapy je možné označit jako kosmocentrické a teocentrické. Do příchodu sofistů se řečtí filosofové zabývali převážně problémem kosmu a otázkou jeho božského principu. Výsledkem tohoto přístupu byla pluralita kosmologických interpretací, jejichž vzájemný soulad nebylo možné zajistit. To nemohlo nevést k postupnému vynořování pochybností o schopnosti člověka podat spolehlivý výklad skutečnosti, v jejímž rámci se odehrává jeho život. Konzervativci tehdejší doby strážili především „jistoty“ spojené s náboženskými otázkami, avšak narůstající skepse se nemohla vyhnout ani této oblasti. První velký sofista Protagoras ji jasně deklaroval, když prohlásil, že o božské sféře nelze vědět nic spolehlivého, neboť tato zóna skutečnosti není nijak zřejmá a lidský život je příliš krátký na to, aby se v ní člověk patřičně zorientoval. Zároveň s tím prohlásil člověka jako míru všech věcí, čímž postavil každého jednotlivce do středu veškerého kosmického dění. Antický humanismus sofistického střihu má právě tuto povahu – je odstraněním všeho absolutního a jeho přenesením do prostoru vědomí jednoho každého člověka. V pojetí sofistů neexistuje žádná jedna Pravda, která by byla závazná pro všechny myslící jedince, nýbrž existuje pluralita pravd, o jejichž shodu není možné usilovat, protože mnohé z nich jsou z principu zcela protikladné. Nejedná se vlastně o pravdy v silném smyslu slova, ale o pouhá kréda, o akty víry, o preference. Nejsou nijak zakotveny ve stabilní, na nás nezávislé skutečnosti, a proto jsou labilní, proměnné a nejisté.

Není pro naši dobu typické něco podobného? Je třeba říci, že určitá paralela s popsanou situací se přímo nabízí. Důraz na legitimitu plurality názorů je totiž jednou z charakteristik soudobého humanismu. Tradiční přesvědčení o existenci pravdy, na níž bychom se při nezaujaté aplikaci našich poznávacích schopností mohli shodnout, je nekompromisně odmítáno s tím, že bychom se tím navrátili k teroru jedné pravdy se všemi nelidskými důsledky, které jsou prý s takovým postojem spojené. Ani křesťanská víra nezůstala nedotčena touto relativistickou reinterpretací lidské mentální činnosti. Respekt k pluralitě náboženských kréd se dnes přikazuje ve jménu údajné nemožnosti dospívat v podobných otázkách k jistotám. Řečeno slovy jednoho modernistického teologa, co se nechvěje, není pevné. Na podporu nejistoty křesťanské víry je povolávána i psychologie, která nám podává výklad o typologii různých osobností. Moderní křesťan se dozvídá, že trvání na jistotě víry signalizuje patologii osobnosti, která má fóbii před měnícím se světem a utíká se k fiktivnímu, realitě neodpovídajícímu mentálnímu konstruktu, z něhož jsou veškeré proměny a vývoj exorcizovány. Nejistota víry je představována jako znamení duševní a duchovní zralosti, touha po jistotách je řazena k nemocem z tradice nevyléčených věřících.

Paralela se sofistickým humanismem existuje i v rovině hodnocení aristokratických ideálů. Z výše popsaného je pochopitelné, že sofisté nemohli uznávat žádnou aristokratickou hodnotu. Slovo „aristoi“ se používalo k označení „těch nejlepších“ lidí, kteří si z tohoto titulu osobovali přirozený mandát k výsadnímu postavení ve společnosti. Sofisté měli pravdu v tom, že hodnota názorů člověka a jeho privilegia nemohou být založeny v krvi a v rodu, což bylo tehdejší přesvědčení aristokratů. Na druhé straně ale nemohli ani připustit, že by existovaly nějaké lepší a horší názory a životní postoje, protože jejich relativismus to prostě nedovoloval. Pokud podobná rozlišeni uplatňovali, jen tím dokazovali, že na ně lidské myšlení nemůže rezignovat, avšak dopouštěli se přitom zásadní nekonzistence. V jejich přístupu nemohly existovat názory a postoje lepší a horší, nýbrž pouze názory a postoje odlišné. S ničím novým nepřicházejí ani naši současní sofisté, když tvrdí, že všechny názory jsou stejně hodnotné a že nikdo není lepší či horší než druhý, protože je prostě pouze odlišný. Praktickým důsledkem je pak přikázaný kult plurality, diferencí a odlišností na všech úrovních vyjma samotného relativistického kréda, proti němuž nelze beztrestně postavil odlišný, jeho přijatelnost relativizující protinázor. Tak ani křesťané již nemohou trvat na tom, že jejich víra je lepší a pravdivější než krédo budhistů či muslimů, protože by tím pošpinili ideál prosazovaného sekulárního humanismu.

Antičtí sofisté byli potulnými učiteli „moudrosti“ a nedokázali vidět svůj pravý domov v žádné konkrétní polis. Jelikož považovali hodnoty ctěné v jednotlivých městských státech za neabsolutní a čistě relativní, vnímali se jako kosmopolité. Žádný stát ani žádná neuniverzální říše jim nemohla poskytnout teplo domova. Doma se cítili všude, neboť v každé obci nacházeli stále to stejné – relativní, definitivně nezávazné „hodnoty“. I v naší době se vyskytují modernistické názory, podle nichž lze bez problému migrovat z jedné země do druhé a z jedné církve do jiné, protože v každé z nich se setkáváme s něčím, co nás může obohatit, a vnášíme do nich něco, co může rozhojnit jejich vlastní bohatství. Záleží jen na našem individuálním nastavení, na našem výběru a na našich preferencích – a cesty světa i víry jsou nám neomezeně otevřené.

Řečtí sofisté se považovali za osvícence, kteří vychovávali své současníky ke kritičtějšímu pohledu na realitu lidského života. Také sekulární humanisté, jejichž ideály jsou ostentativně ceněné zvláště liberálními křesťany, se pasují do role osvícených myslitelů, jejichž úkolem je upozorňovat na tmářství konzervativních věřících. Humanismus spočívající na relativismu však není tou verzí humanismu, s níž by mělo křesťanství vstupovat do aliance. Neboť pak by bylo třeba stejnou měrou ctít i hluboce proti-křesťanské ideologie, kterých moderní doba vygenerovala nemalé množství. V relativistické logice musejí být i ony akceptovány a respektovány. Tím by se křesťanům dostalo zvláštní příležitosti uplatnit Kristův příkaz nastavovat tváře těm, kteří je bijí a plivají po nich. Není však obtížné pochopit, že Kristova výzva spočívá na jiném principu, jenž nemá se zásadami moderního relativistického humanismu nic společného.