Fiktivní filosofické rozhovory o nefiktivních problémech – Část 7.

Roman Cardal

V této rubrice bychom chtěli postupně předkládat krátké úvahy filosofického typu v dialogické podobě. Naznačíme myšlenky, které spíše ukážou směr, než aby zachytily často složité problémy v jejich hloubce. Budeme svědky diskuse dvou přátel, F a N. F je filosofem, N toho o filosofii moc neví. I přesto, že se nám podaří být jen u části jejich rozhovoru, bude to určitě užitečné.

14. Diskuse v nové společnosti

F: Téma setkávání kultur dnes patří k těm nejvíce diskutovaným tématům. Na nemálo školách tvoří páteř tzv. občanské výuky. Žáci jsou vedeni k tomu, aby získali pozitivní a otevřený vztah k lidem přicházejícím z jiných kulturních oblastí a jsou vychováváni k respektu a toleranci toho, co se i velmi zásadně liší od kulturních hodnot Západu. Neboť jen zaujetím takového postoje bude možné vybudovat multikulturní společnost, jejíž členové k sobě nebudou nepřátelští. Myslíš, že má tento projekt šanci na úspěch?

N: Chceš mě zase vlákat do nějaké pasti? Musím si před tebou dávat dobrý pozor na svá slova. Hned je umíš obrátit proti mně. Dnes ti žádnou podobnou příležitost nedám. Odpovím ti obezřetně: Nevím, zda se vytvoření nové společnosti podaří, ale pokusit se o to musíme. Nic jiného nám ani nezbývá. Příliv migrantů už nikdo nezastaví, a tak budeme muset všichni dohromady nalézt nějaký přijatelný modus vivendi.

F: Žádnou past na tebe nechystám. Jen bych rád pohovořil o tom, co mi leží na srdci. Máš nějaké ponětí o politickém charakteru budoucí multikulturní společnosti?

N: Mělo by se jednat o demokratické zřízení. Vždyť jen v demokracii se mohla zrodit myšlenka multikulturalismu. Já ji chápu jako demokratický vztah realizovaný ne mezi lidskými jedinci, nýbrž mezi jednotlivými kulturami. Všechny si jsou rovny, mají před zákonem stejné postavení, mají právo se spolupodílet na vytváření společenských a politických vztahů.

F: Když se podíváš do dějin západního politického myšlení, zjistíš, že již v antice prokazovali filosofové výrazný odpor proti tyranii. Co jim na ní asi mohlo vadit?

N: Zřejmě nesvoboda lidí, kteří se ocitli pod tyranskou vládou. Láska antických Řeků ke svobodě je příslovečná. V praxi jí sice příliš prostoru nedávali, ale existuje řada textů z tehdejší doby, které dokazují jejich obdiv k této hodnotě.

F: Máš pravdu. Tyranií mysleli to, co moderní člověk označuje jako totalitní režim. K netyranským či netotalitním počítali všechna zřízení, v nichž držitelé moci vládli se souhlasem lidí. To je hodně důležité vědět, neboť jak u Platóna, tak i u Aristotela se setkáš s názorem, podle něhož nejsou ani království, ani aristokracie tyranské, třebaže v nich má podíl na politické moci jen hrstka lidí. Pokud s takovým uspořádáním společensko-politických poměrů ostatní členové společnosti souhlasili, opírali se vládnoucí o jejich konsenzus.

N: Takový konsenzus plynul spíše z neuvědomění si politických práv lidí, kteří na výkonu politické moci neměli účast. Jestliže je právo na aktivní správu věcí veřejných základním právem člověka, pak není možné souhlasit s monarchií či aristokracií. Ať si Platón a Aristoteles myslí cokoliv, já oba jmenované režimy považuji za nepřijatelné. Sice bych je neoznačil za tyranské, nicméně určité prvky útlaku a potlačování nezcizitelných práv lidí bych v nich spatřoval.

F: Demokraticky smýšlejícímu člověku se to musí jevit přesně tak, jak jsi to právě vyjádřil. K politickým ideálům starých Řeků však také patřilo, že zmíněný konsenzus musí spočívat ne na vynucení, ale na přesvědčení. Přesvědčení se rodí z racionální diskuse, z přijatelných rozumových argumentů. Představ si, že proběhne veřejná diskuse a většina členů společnosti uzná, že za daného stavu je rozumné ustavit např. konstituční monarchii anebo svěřit moc okruhu lidí, kteří prošli přísným testem svých intelektuálních a mravních schopností. Když si lidé ponechají určité pojistky pro případ zneužití moci ze strany vládnoucích, proč by v určitých situacích nemohli projevit svůj souhlas s monarchií nebo aristokracií?

N: To je spíše jen teoretická možnost. Mám potíž přijmout to, že by se tím vzdali svého práva na aktivní účast v politice.

F: To jim stále zůstává. Jejich konsenzus je pouze podmíněný. Trvá jen za podmínky, že držitelé moci ji vykonávají ke spokojenosti členů společnosti. Právo na aktivní účast v politice přece neimplikuje nutnost vykonávat nějaký politický úřad, ale pouze možnost takového výkonu. Tuto možnost mají lidé ve všech režimech, které fungují s jejich souhlasem. Dojde-li ke zneužití moci, je režim delegitimizován a lidé své právo mohou uplatnit po stáhnutí souhlasu s vládou a po následné změně režimu.

N: Jako teorie to možná funguje, ale v praxi sotva. Politický režim, který se již ustavil, nelze jen tak změnit. Vládnoucí síly vykazují značnou rezistenci vůči silám, které by je chtěly o moc připravit. Proto je lepší demokracie než jakékoli jiné uspořádání.

F: To by bylo na dlouhou diskuzi. Jde mi o to, že ať je politický režim jakýkoliv, jeho legitimita se odvozuje ze souhlasu lidí vycházejícího z jejich racionálního přesvědčení. S tím bys jako demokrat neměl mít žádnou potíž. K souhlasu a k určité jednotě veřejného mínění však může dojít jen na základě vzájemné diskuze. I ta je vázána na určité podmínky. Diskutující se musí umět shodnout a dospívat k závěrům, které jsou pro obě strany akceptovatelné. K tomu se vyžaduje jakási společná platforma, která předchází samotnou politickou diskusi.

N: Netuším, kam míříš.

F: Pro zjednodušení uvažme situaci dvou lidí, kteří vstoupí do vzájemné diskuse. Zaprvé musíš předpokládat, že oba spatřují v diskusi legitimní nástroj řešení sporů. Diskusí se nemyslí vzájemné překřikování a střelba sofistickou municí, nýbrž dialogické rozvíjení racionální argumentace. Oba diskutující proto musejí zadruhé uznávat autoritu rozumu, platnost určitých racionálních principů. Antičtí myslitelé nám odkázali přesvědčení o tom, že rozum je schopen spojovat to, co je rozdílné, že je schopností univerzality. Není třeba s postmodernisty ihned troubit na poplach a varovat před zplošťujícími účinky obecnosti, v níž všechno různé zaniká v monolitické stejnosti. Čím je univerzalita širší, tím hlubší diference propojuje při současném zachování jejich rozdílnosti. Nechci tě obtěžovat složitými filosofickými náměty, ale západní racionalita zná takový druh univerzality, v níž jsou její jednotlivé momenty propastně, esenciálně rozdílné. Žádný efekt nežádoucího zestejnění se nedostavuje. Postmodernisté šíří poplašné zprávy.

N: To je poněkud komplikované. Proč si ale naši debatu stočil tímto směrem? Začal jsi mluvit o multikulturní společnosti, a najednou mi tu vykládáš něco o západní racionalitě a obecnosti, která je na ní vázána. Nevidím v tom žádnou souvislost. Utekl jsi od původního tématu.

F: Ani v nejmenším. Rád bych tě opět dovedl k určitému náhledu, který je pro tebe zatím nedostupný. Multikulturní společnost bude podle tebe sestávat z lidí, kteří se k sobě budou chovat ve shodě s demokratickými zásadami politického života. To znamená, že naprostá většina občanů bude muset s demokratickým režimem souhlasit na základě svého racionálního přesvědčení. Politický konsensus multikulturních občanů se bude muset zrodit z dlouhé a jistě ne snadné veřejné diskuse. Pokud by tomu tak nebylo, nemohli bychom o žádné demokracii vůbec mluvit. Jenže lidé, kteří vstupují do vzájemné diskuse, se musejí shodnout na některých předpokladech, o nichž jsme se právě zmínili. Musejí například sdílet názor o dialogické povaze rozumu, o hodnotě určitých racionálních principů a podobně. Jak se na tom však mohou příslušníci různých kultur shodnout, když každá kultura vytváří své standardy v rovině poznání, chtění a cítění? Pokud předpokládáš, že se lidé z nezápadních kultur zapojí do diskuse o povaze společenského soužití v souladu s demokratickými zásadami, věříš v něco, co přímo popírá hlavní axiomy multikulturalismu. Lidé z různých kultur se přece na rozum a jeho autoritu nedívají stejně – a proto mají i naprosto rozdílné postoje k západní praxi dialogu. Když ho odmítnou, nelze jim to vyčítat, neboť to patří k jejich kulturní identitě. Racionální dialog je něco typicky západního, a nemůžeš je tudíž nutit k jeho akceptaci.

N: Tak se nová multikulturní společnost ustaví bez diskusního přispění lidí z jiných kultur. Prostě je mezi sebe přijmeme a nebudeme o tom s nimi diskutovat. Při udílení práv toho ani není zapotřebí.

F: Budou mít migranti také právo na účast v politickém životě? Budou moci spolurozhodovat o veřejných záležitostech?

N: Samozřejmě. Nebo jim chceš upřít toto základní lidské právo?

F: S touto otázkou se obrať na obhájce multikulturalismu. Že by i pro ně existovala nějaká trans-kulturní a nedej Bože obecná lidská práva? Jak to jen sladit s dogmatem zásadní rozdílnosti systémů hodnot jednotlivých kultur?

N: Já nejsem žádný zapřisáhlý multikulturalista. Ale právo na aktivní účast v politice bych migrantům z jiných kultur přiznal. Ospravedlnil bych to konsenzem demokraticky smýšlejících lidí.

F: Co když mnoho migrantů neuzná sekulární stát a bude se domáhat ustavení nějakého náboženského režimu? Povede se s nimi o tom racionální diskuse? A pokud diskusi neuznají, alespoň ne o této záležitosti? Zdrojem sporu se navíc mohou stát i jiná témata.

N: Tak se jim v tom prostě nevyhoví. Budou se muset podřídit normám sekulárně-demokratického státu. Z pluralitní koncepce společnosti nelze slevovat.

F: To nezní příliš multikulturně! Budou se muset podřídit normám vlastní naší a cizí jejich kultuře? Kdes nechal toleranci a respekt k jejich pohledu na život? Kam se poděla rovnost jejich stanoviska se stanoviskem demokratů?

N: Tak vidíš, že jsi mě zase zavlekl do pasti. Neměl jsem s tebou vůbec diskutovat.

F: Tu past sis připravil sám. Nezapomínej na velký odkaz starých filosofů – diskuse není nástroj k prosazení vlastního názoru, ale k uznání názoru pravdivého, i když je zastáván tvým oponentem.

15. Jak (ne)vidět totalitu

N: Co tě na filosofii obzvláště zajímá?

F: Filosofie je zajímavá celá. Ale můžu ti prozradit, co mě na ní kdysi velmi silně upoutalo.

N: Dychtivě ti naslouchám.

F: Když jsem se před mnoha lety začal zabývat počátky filosofického myšlení, vynořilo se přede mnou úchvatné představení. Bylo to strhující drama, které do svého děje pohlcuje i své diváky.

N: Být stržen do dramatických událostí je docela nebezpečné. Není lepší si od nich udržovat nezúčastněný odstup neutrálního pozorovatele?

F: To není dost dobře uskutečnitelné. Filosofie je nakažlivá, a jakmile se s ní dostaneš do styku, zasáhne tě i proti tvé vůli. Jde samozřejmě o to, zda z ní na tebe dolehne nákaza zhoubná či blahodárná. Rozhodující je kvalita filosofického myšlení, jímž se začneš zaobírat.

N: Tak tomu přece nemůže být! Vždyť se lze vztahovat k různým filosofickým myšlenkám kriticky. Není nezbytné se jimi nechat nakazit. Lze je odůvodněně odmítnout a držet si je hezky od těla.

F: Spíše hezky daleko od duše. Kéž bys měl pravdu! Duchovní nákazy jsou fatálnější než epidemie tělesné. Sokrates to výstižně vyjadřuje v Platónově dialogu Protagoras. V jeho době platili nadaní mladíci nemalé peníze za výuku sofistických mistrů. I dnes studenti vydávají nemalé prostředky na školné na soukromých vzdělávacích institucích, na nichž si osvojují zásady nového humanismu. Na státních školách je do něj velkoryse zasvětí téměř zadarmo. Nicméně je zřejmé, že i toto „zadarmo“ má za následek pokles stavů kont daňových poplatníků. Sokratovo varování zní přes dlouhé věky: Mnohem větší nebezpečí je při koupi nauk než při koupi jídel. Neboť když si člověk koupí… jídla a nápoje, může si je odnést… a dříve, než je vypije nebo sní, a tím je přijme do těla, může si je doma uložit, zavolat si znalce a poradit se, co by měl jíst nebo pít a co ne, a kolik a kdy, takže při té koupi není velikého nebezpečí. Ale nauky nelze odnést v jiné nádobě, nýbrž člověk je musí po zaplacení ceny pojmout do samé duše, naučit se jim a tak odejít, buď se svou škodou, nebo s prospěchem.

N: Neříkal jsem ti, že se to týká jen těch, kdo přijímají nedobré učení nekriticky?

F: Pomysli na to, že kritika a odmítnutí určité filosofické pozice se opět děje z platformy filosofie. Odstup od nepřijatelných filosofických idejí a směrů se zaujímá na základě filosofického přesvědčení kritika. Není ovšem vyloučeno, že kritické stanovisko trpí stejnou nákazou jako jím kritizovaný autor.

N: Dej mi nějaký konkrétní příklad.

F: Nejprve k té nákaze. Pokažená filosofie bohužel nepůsobí jen za zdmi akademických institucí. Její smrtící viry se roznesly z univerzitních kateder do celé západní společnosti a napadly její imunitní systém. Došlo to tak daleko, že se ocitla ve fázi rozkladu. Její neléčená infekce ohrožuje dokonce i jiné části světa. Přečtu ti slova, která relativně nedávno vyslovil Eric Voegelin: Z rozkládající se západní civilizace vzešel mrtvolný jed a jeho nákaza se šíří lidstvem. To, co v minulosti nedokázal žádný zakladatel náboženství, filosof ani dobyvatel říší, totiž vytvořit společenství veškerého lidstva na základě zájmu, který je všem společný, se nyní daří společenství těch, kdo trpí celosvětovým rozšířením západní hniloby.

N: E. Voegelin? Co je to za škarohlída? Jistě musel mít západní kulturu ve velké nenávisti, když její stav popisuje tak morbidním jazykem.

F: Právě naopak. K západní kultuře vzhlížel s obrovskou úctou a láskou. Ale ne k té současné. A i on spatřoval zdroj jejího rozkladu ve špatné filosofii.

N: Je filosofie opravdu tak důležitá, že se její zkaženost projevuje natolik tragicky v kulturně-civilizačním měřítku?

F: Jde v ní přímo o bytí a nebytí, o život a smrt jedinců i celých společností. Proto jsem ti řekl, že již studium antické filosofie představuje dech beroucí drama.

N: Naznačuješ tím, že právě to tě na filosofii nejvíce zaujalo? Na to jsem se tě na počátku tázal.

F: Nemožnost být pouhým vnějším pozorovatelem filosofických zápasů je určitě pozoruhodný aspekt filosofie. Zaujalo mě na ní však ještě něco jiného. Filosofie není pouze vědou, která by své zkoumání omezovala toliko na předměty naší běžné zkušenosti. Dívá se samozřejmě také na svět okolo nás, ale, a to je důležité, dívá se i na své vlastní dívání. Analyzuje i svůj vlastní pohled, jímž hledí na skutečnost světa a člověka.

N: Tomu nerozumím. Můžeš být trochu jasnější?

F: Byl to opět Sokrates, který si jako první všiml, že rozum je schopen reflektovat sám nad sebou. Oko nevidí své vidění, ucho neslyší své slyšení, ale rozum může rozumět svému rozumění. V tom se skrývá rozhodující moment filosofie. Rozum musí dospět k poznání, co a jak může poznat. Těchto poznatků se musí dopátrat s maximální pozorností vůči své vlastní poznávací činnosti.

N: Nehrozí v tomto racionálním zkoumání sebe sama, že se v něm filosof uzavře sám do sebe a ztratí kontakt s realitou?

F: Jistě. Tebou uvedená hrozba se naplnila v moderní filosofii. Její odpojenost od objektivně jsoucí reality se stala zárodkem smrtelné choroby, o níž nás o něco výše zpravil E. Voegelin. Ani někteří antičtí myslitelé nedokázali této hrozbě úspěšně čelit. Rozum se při svém sebezpytování buď zcela uzavře do sebe v některé z forem subjektivismu či solipsismu, anebo své vlastní poznávací činnosti uloží příliš těsné hranice. Omezí se třeba jen na zkoumání v rámci smyslové zkušenosti nebo tzv. fenoménů. To jsou ony viry, jejichž letální působnost přivedla Západ na pokraj zkázy.

N: Pokud máš pravdu, pak je třeba s filosofií zacházet jako s nebezpečným biologickým materiálem. Do kontaktu s ní je nutné vstupovat s maximální obezřetností a za pečlivých bezpečnostních opatření. Jaká protilátka by mohla zamezit nákaze myšlení, která se nevyhnutelně šíří i do oblasti lidské praxe?

F: Protilátka jménem kritická filosofie. V apatyce ji ovšem nekoupíš a sám asi tušíš, že je dnes naprosto nedostatkovým zbožím. Naznačím ti, jak nebezpečný je například virus absolutizované fenomenologické metody. Při jejím použití se třeba liberalismus a totalitarismus jeví jako zásadně protikladné teoreticko-praktické postoje. Ve skutečnosti tomu ovšem tak není – a zjistit to lze pouze metodou, která dokáže překročit zónu pouhého fenomenologického popisu. Dovolím si znovu odcitovat téhož německo-amerického autora. Citace je vzata z jeho polemiky s autorkou slavné knihy Původ totalitarismu Hannah Arendtovou. Voegelin tvrdí, že liberálové a zastánci totalitarismu mají mnoho společného. Vidí totiž člověka jako pouhou historickou (imanentní) bytost a odřezávají ho od božského transcendentního zdroje, jehož povaha je vtištěna do přirozenosti skutečností světa. Doslova píše: Imanentismus podstaty, který je sjednocuje, odsouvá stranou rozdíly étosu, jimiž se od sebe liší. V současné krizi nevede skutečná dělící čára mezi liberály a totalitaristy, nýbrž mezi náboženskými a filosofickými transcendentalisty na jedné straně a liberálními nebo totalitárními imanentistickými sektáři na straně druhé.

N: Dost složitý způsob vyjadřování. Ale chápu, že dělící linie probíhá mezi těmi, kdo uznávají existenci osobního Boha-Tvůrce, a těmi, kdo ji zásadně popírají. Nahlížím též, že to souvisí i s užívanou metodou zkoumání. Fenomenologie může snadno výhled k transcendenci zahradit. Anebo jí alespoň uniká důležitost vědomí existence Boha při rozlišování jednání dovoleného a nedovoleného. Bůh jako fenomén je nesmysl a jeden ruský spisovatel kdysi řekl, že není-li Boha, vše je dovoleno. Možná stačí dokonce prohlásit: Není-li Boha v mysli člověka, neukazuje-li se mu jako fenomén, nic se mu nezdá nedovolené. Tato konsekvence má svoji přísnou logiku.

F: Přesně to se stalo H. Arendtové. Voegelin jí vyčítá, a myslím, že právem, že k podstatě totalitarismu, jehož aktéři si s dovoleností a nedovoleností konání hlavu nelámou, nikdy nelze dospět cestou fenomenologického výzkumu. Podstata totalitarismu leží v nezjevné, metafyzické rovině a konkrétní historické fenomény ji ne vždy musejí odhalovat v její plné podobě. Fenomenolog by například těžko spojoval liberály s totalitní mentalitou a příklad Arendtové je toho názorným dokladem. Voegelin narozdíl od ní upozorňuje na ty vrstvy liberálního myšlení, které mají potenci k rozvoji do vrcholně nesvobodného „politického“ zřízení. Arendtová a naprostá většina současných kritiků totalitarismu je tedy bohužel nakažena virem, jehož symptomy a projevy hlasitě kritizují na nesvobodných režimech. Jelikož tito liberální kritikové bezkonkurenčně ovládají intelektuální a kulturní prostor na Západě, utvrdili jeho obyvatele ve slepotě k blížící se nové a strašné totalitě, která se již doslova vznáší nad našimi hlavami. Hlavně kvůli nim stále dřímeme v iluzi svobody, jejíž ochranu instinktivně přesouváme na tzv. demokratické instituce. Z této iluze se musíme co nejrychleji probrat.

N: Asi máš na mysli nějaký filosofický budíček.

F: Vždyť už mě znáš. Máš naprostou pravdu. Jen pomocí dobré filosofie je možné přijít k vědomí a nahlédnout, že jsme již zcela obklíčeni nepřáteli naší svobody.

N: Není snad lepší pokračovat ve spánku a v příjemném snění? Do tak hořkého probuzení se mi nechce.

F: Probudit se budeme muset tak jako tak. Když ze spánku neprocitneme nyní, vzbudí nás totalita ve své celé parádě. Pak už nám zbyde jen jedna naděje – uložit se co nejrychleji ke spánku věčnému.