Embedded Files
Tomáš Břicháček
Evropská komise 4. března vydala sdělení s názvem Plán návratu k Schengenu, ve kterém vytyčuje ambiciózní cíl zajistit, aby nejpozději od konce roku 2016 schengenský prostor fungoval běžným způsobem (bez kontrol na vnitřních hranicích, které řada zemí v poslední době zavedla) a předestírá opatření, jež by měla být za tímto účelem provedena.
Dokument není zajímavý ani tak tím, co se v něm navrhuje; jde spíše o shrnutí Komisí soustavně propagovaných řešení, které jsou jen zasazeny do určitého harmonogramu. Pozornost si zasluhuje jako výmluvná ukázka a podtržení některých charakteristických rysů přístupu evropských centralistů k Schengenu jako takovému na pozadí současné migrační krize.
Nikde v tomto ani v jiných dokumentech či prohlášeních Komise, dalších unijních orgánů ani známých tváří tábora „stále užší unie“ nenajdeme nic, co by jen vzdáleně připomínalo kritické zamyšlení nad rolí schengenského projektu při vzniku migrační krize, natož jakýkoli odsudek či zpytování svědomí. Prostor volného pohybu osob nepřestává být veleben jako jedinečný výdobytek a symbol integrace, který přináší nesmírné výhody a který je třeba za každou cenu zachovat. Pro případ jeho pádu jsou vykreslovány katastrofické scénáře. Jeho současné problémy jsou podávány primárně jako výsledek působení vnějších vlivů. V úvodu svého plánu Komise přesně v tomto duchu uvádí: „Schengen je jedním z hlavních výdobytků evropské integrace. Vytvoření prostoru bez vnitřních hranic, který umožňuje volný pohyb osob a zboží, přineslo značný prospěch lidem i firmám v Evropě. Schengen je jeden z hlavních prostředků, díky kterým mohou evropští občané požívat svých svobod, a vnitřní trh prosperuje a rozvíjí se.“ První místopředseda Komise Frans Timmermans v průvodní tiskové zprávě říká: „Schengen je jedním z nejcennějších výdobytků evropské integrace a cena za jeho ztrátu by byla obrovská.“
V okruhu zanícených „Evropanů“ se setkáme nejen s opomíjením vazby mezi migrační krizí a Schengenem, ale i s výslovným odmítáním takových asociací. Např. Guy Verhofstadt prohlásil: „Ujasněme si, že to nebyl neomezený pohyb ani založení schengenského prostoru, co způsobilo toto dilema. Spojování uprchlické krize s právem volného pohybu, jež požívají Evropané v schengenském prostoru, je chyba. Krizi způsobila válka, pronásledování a brutalita Assada a ISIL.“ )
V následujícím textu bych chtěl s uvedeným přístupem polemizovat a uvést argumenty ve prospěch teze, že celá evropská migrační krize je bezprostředním důsledkem schengenského projektu a že bez Schengenu by vůbec nevznikla.
Nestěžujme si na déšť, když máme děravou střechu
Je třeba odmítnout zjednodušenou a pohodlnou argumentaci, podle níž je migrační záplava výsledkem působení vnějších okolností, zejména politické a hospodářské situace v blízkovýchodních a severoafrických zemích. Právě tak nelze přijmout pohled na Schengen jako na veleúspěšný projekt, který se plně osvědčil, a jen kvůli uvedeným okolnostem se náhle nevinně dostal do nesnází.
Jak si všímají Václav Klaus a Jiří Weigl: „rozbité, nefunkční, válčící země nepředstavují nic více než ‚pouhý‘ latentní rezervoár migrantů.“) „Lidé v těchto zemích představují pouhý migrační potenciál, což k masové migraci samo stačit nemůže.“)
Vyspělé a stabilní státy jsou obecně pro obyvatelstvo zemí méně rozvinutých a zmítaných konflikty magnetem. Nezbytně proto musejí být schopny chránit vlastní území a své občany před neřízeným masovým přílivem osob z vnějšku a otevírat se přistěhovalectví jen v míře, v jaké je to pro ně přinejmenším udržitelné (v lepším případě užitečné). Zdravý, životaschopný stát je v době míru standardně schopen – pomocí svých bezpečnostních složek a v rámci vlastní migrační politiky – tuto funkci plnit. V minulosti toho byly s to i evropské země.
Dávat migrační krizi za vinu Bašáru Asadovi, Islámskému státu a kdovíkomu dalšímu za hranicemi Unie je hloupost. Stejně tak je nesmyslné spílat migrantům, že je vábí představa blahobytnějšího, pohodlnějšího a bezpečnějšího života. Je to jako přičítat promočený strop dešti, když máme děravou střechu, nebo při zavirování počítače směřovat hněv na zlovolné tvůrce virů, když si nejsme schopni zajistit účinnou antivirovou ochranu. Problém je třeba hledat na straně samotné Evropy, spoutané pavučinou Schengenu, a její neschopnosti vlnu nelegální migrace odrazit.
Sdílení problémů, vzájemná závislost
V Evropě, ve které byl každý stát odpovědný za ostrahu svých hranic, v níž bylo možno legálně překračovat hranice jen na kontrolovaných přechodech a kde každý stát měl svou migrační a azylovou politiku, byla migrace problémem každého jednotlivého státu.
V rámci schengenského prostoru jakožto zóny nekontrolovaného pohybu osob přes hranice 26 států (plus 3 mikrostáty s otevřenou hranicí, které oficiálně nejsou členy) o rozloze cca 4,3 milionu km2 je situace podstatně odlišná. Jak uvádí sama Evropská komise ve svém návrhu na vytvoření evropské pohraniční a pobřežní stráže: „V prostoru bez vnitřních hranic ovlivňuje nelegální migrace přes vnější hranice jednoho členského státu všechny ostatní členské státy v schengenském prostoru.“
Schengen stejně jako euro přináší výdobytek, který obvykle funguje jen uvnitř státu, výjimečně v rámci úzké skupiny těsně provázaných, navzájem blízkých zemí, a jde tak vysoko nad rámec standardní mezinárodní spolupráce. Pro fungování velkého a vnitřně nesourodého evropského integračního celku nebyl ani nutný, ani potřebný. Zúčastněné státy byly uvedeny do zbytečné a nepřiměřené vzájemné závislosti. V rámci „Evropy bez hranic“ nejsou masy uprchlíků na Sicílii či řeckých ostrovech jen problémem Itálie či Řecka, ale i naším. Za volný pohyb platíme sdílením problémů a nutností podřídit se společnému politickému rozhodování.
Kolektivní neodpovědnost
Dokud každý stát spravoval své hranice, nemohl se své odpovědnosti zbavit přenášením důsledků na kohokoli jiného, a tudíž byl nucen chránit svoje území, svoji bezpečnost, finance, společenskou a kulturní soudržnost a další zájmy. Schengen naproti tomu vytváří systém kolektivní neodpovědnosti.
Jak výstižně uvádí Jiří Weigl: „Cožpak by samostatné Řecko někdy dovolilo příliv ilegálních migrantů na své území, kdyby je nemohlo beztrestně a nekontrolovatelně ihned přeposílat dále do Evropy? [...] Cožpak by někdy dovolilo, aby na jeho území přecházely z Turecka nekontrolovaně statisíce lidí? [...] Kdyby nebylo Schengenu, nebylo by ani migrační vlny. Zastavily ji pouze jednotlivé státy, jako Maďarsko, nebo dnes Makedonie.“ ) Státy na vnější hranici nejsou dostatečně motivovány tuto hranici chránit, když vědí, že nejsou cílovými zeměmi a zátěž mohou přenést na jiné. Je-li pro ně snazší propustit migranty dále (tzv. wave-through approach), než se invazi bránit, a když toto jednání, které je v hrubém rozporu s pravidly schengenského prostoru, nebylo včas nijak sankcionováno, sotva se můžeme tomuto přístupu divit.
Nejde však jen o černé pasažérství. Mnohem bezohlednější jednání vůči celku ukázalo Německo se svým vítacím přístupem k migrantům a tolerováním porušování tzv. dublinského systému (dle nařízení č. 604/2013), podle něhož je k posouzení žádosti o azyl, pokud žadatel překročil nedovoleným způsobem hranice některého členského státu, příslušný tento členský stát. Německo se rozhodlo projednat všechny žádosti o azyl v případě Syřanů, bez ohledu na to, kudy do EU vstoupili. Ač bylo toto rozhodnutí podáváno jako akt evropské solidarity vůči státům na vnější hranici, situaci pouze zhoršilo, neboť migranti jej vyhodnotili jako pozvání do Německa, a jejich příliv dále zmohutněl. Ukazuje se, jak jednostranné rozhodnutí členského státu učiněné bez porady s ostatními může mít dalekosáhlé dopady pro celý schengenský prostor.
Důsledná ochrana vnějších hranic a skutečné dodržování pravidel schengenského prostoru ze strany některých zemí – jako Maďarska nebo České republiky – nemohla při neodpovědném přístupu jiných členských států migrační vlnu zastavit.
Neefektivita rozhodování v bruselském centru
V Evropě bez Schengenu by vnitrostátní orgány mohly svými opatřeními pružně reagovat na situaci spojenou se zvýšeným výskytem pokusů o nelegální vstup, vyřizovat žádosti o azyl podle vlastních pravidel a zvyklostí a osoby bez nároku na azyl navracet, odkud přišly. Schengen výrazně znesnadnil členským státům úkol chránit vlastní území a vnitřní bezpečnost v souvislosti s pohybem osob a odkázal je na společná řešení na centrální úrovni. Federalisté mohou s úspěchem a s chutí argumentovat, že jednotlivé členské státy vzniklý celoevropský problém nejsou schopny řešit samostatně, a pod heslem „více Evropy“ či „více Unie“ volat po další centralizaci. Teprve jednotný postup podle nich umožní uprchlickou krizi zvládnout či, jak s oblibou říkají, „řídit“.
Jaké ale kýžené rozhodování v nadnárodním centru přináší výsledky? Právník Harald Christian Scheu již v první fázi krize poukazoval na to, že správa azylových a migračních otázek na nadnárodní úrovni nefunguje účinně. Uvádí mimo jiné: „Z dlouhodobého pohledu vedlo zařazení azylové a migrační politiky pod sdílené pravomoci EU a členských států k oslabení jedné ze stěžejních funkcí státnosti, kterou je kontrola nad státním územím a regulace migračních toků. […] Oslabení role suverénních států v oblasti migrační politiky nakonec nevedlo k efektivnějšímu řešení současné uprchlické problematiky, ani k lepšímu zajištění lidských práv. Až bude národní stát zbaven dalších možností suverénního rozhodování o přistěhovalectví, kdo má zajistit základní práva nejen občanů, ale i samotných uprchlíků? Možná i ochránci lidských práv si postupně uvědomují, že tento stěžejní úkol nemůže splnit ani bruselská byrokracie, ani nevládní organizace, ale pouze silný a demokraticky legitimovaný stát.“ )
Dosavadní vývoj – a dnes jsme již o několik měsíců dále – jasně ukazuje, že centrální rozhodování je oproti úrovni jednotlivých států v řešení migračních toků a bezpečnostních otázek neefektivní, neakceschopné, bezradné, utápějící se v chaosu. Unijní orgány, na rozdíl od zákonodárců a bezpečnostního aparátu členských států, nejsou schopny pružně reagovat na situaci a přijímat rychlá a účinná opatření. V Evropské radě a Radě se střetávají diametrálně odlišné názory různých skupin členských států. Komise a Evropský parlament, které obecně ukazují nanejvýš vstřícnou tvář k uprchlíkům, nesledují ani tak cíl zastavení migrační vlny, ale především záchranu Schengenu a vytěžení krize k dalšímu utužení centralismu. Trvá měsíce, než celý těžkopádný systém vyprodukuje něco hmatatelnějšího než jsou papíry popsané ambiciózními a naléhavými prohlášeními, závěry, strategiemi apod. (Vydá-li Rada potom, co do Řecka přišly – a jím z větší části prošly – statisíce migrantů v únoru 2016 této zemi doporučení,) v němž konstatuje „závažné nedostatky zjištěné v tom, jak Řecko spravuje svoji vnější hranici“, a důrazně žádá konkrétní nápravné kroky, je v tom snad i trochu tragikomičnosti.) Opatření, k nimž se Brusel nakonec zmůže, se pohybují spíše v rovině přerozdělování následků – ať už v rovině financí (fondy) nebo samotných migrantů (kvóty) – a drahého nákupu cizí pomoci (Turecko). Nic z toho zatím nijak závratné dopady na zastavení migračních toků nemělo. Zda něčemu může pomoci navržená evropská pohraniční a pobřežní stráž a její nepočetné jednotky, je velkou otázkou.
Nejde jen o přijímání rozhodnutí, ale i o vlastní realizaci společné migrační politiky. I ta je v rámci průchodného prostoru zahrnující tři desítky států obtížná. Dobře je to patrné např. u navracení cizinců nelegálně pobývajících v EU (např. tedy neúspěšných žadatelů o azyl). Osoby, kterým je přikázáno orgány některého členského státu opustit EU, se mohou snadno vyhnout této povinnosti útěkem do jiného členského státu. Jak přiznává i Komise ve svém Akčním plánu EU v oblasti navracení (2015): „Pro nelegální migranty, kteří mají zákonnou povinnost odcestovat, je tudíž možné vyhnout se navrácení jednoduše tím, že se přestěhují do jiného členského státu v schengenském prostoru. Pokud jsou zadrženi, musí být zahájeno nové řízení, čímž se návrat dané osoby dále zdržuje. V praxi tedy není možné zajistit vzájemné uznávání rozhodnutí o navrácení vydaných daným členským státem a vynucení jejich vykonání v celé EU.“ Mimochodem je otázkou, jak by mělo být v tomto systému zajištěno fungování kvót na přerozdělení migrantů, neboli jak vynutit setrvání přerozdělených jedinců v určeném státě.
Jsme tedy v situaci, kdy členské státy byly zbaveny možnosti efektivně chránit svoje hranice, a rozhodovat o azylové a migrační politice, zatímco Unie tuto funkci není schopna efektivně vykonávat. To vše nabourává a podlamuje obranyschopnost evropských zemí proti nebezpečí z vnějšku a celou krizi umocňuje.
Lákadlo jednolité prostupné Evropy
Migranty uvádí do pohybu jistě i samotná vidina Evropy jako jednolitého prostupného území, do kterého jednou vstoupí, a dostanou se přes nechráněné vnitřní hranice až do států, které jsou pro ně nejvíce lákavé. Kdyby měli před očima „jen“ jednotlivé země jako Řecko, Itálii, Španělsko a další, které pro ně jednak nemusejí být samy o sobě atraktivní (z hlediska své azylové a imigrační politiky, systémů sociálního zabezpečení, jazyků a dalších podmínek) a které by si nenechaly nelegální překračování hranic snadno líbit, situace by také vypadala jinak než dnes. Lákadlo průchozí „Evropy bez hranic“ jen podpořila a dokreslila řada dalších faktorů, které už byly zmíněny – zejména chabá ostraha vnějších hranic, nedodržování dublinského systému a německé pozvání.
Krize, za kterou vděčíme centralismu
Schengen jakožto riskantní megalomanský experiment architektů unifikované Evropy, kteří nadřazují svoje dalekosáhlé politické vize nad reálný svět kolem nás a přirozený běh věcí, uvrhl Evropu do vážné krize. Zapůsobil jako jeden z faktorů, jež vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem celoevropský problém a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.
Pokud by evropské země byly za správu svých hranic a za svou migrační a azylovou politiku plně odpovědné, nikdy bychom se nedostali do situace, v níž jsme dnes. Bez zóny nekontrolovaného pohybu osob přes hranice mezi členskými státy by migrace představovala vnitřní problém každého státu, který by byl patřičně motivován chránit si svoje území. Namísto toho se Evropa utápí v marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.
Jak ukazuje i čerstvý Plán návratu k Schengenu, evropští centralisté si nekladou primárně otázku, jak zastavit migrační invazi, ale jak zachránit Schengen, který krizi způsobil. Představa návratu ke kontrolám a ostraze na vnitřních hranicích je pro pokrokářské vizionáře věřící jen v jednostranný pohyb integračního procesu trýznivá. „Evropu bez hranic“ tak budou hájit, opěvovat její údajné obrovské výhody a strašit apokalyptickými scénáři pro případ jejího pádu až do hořkého konce.
Stále více lidí však nyní na ony údajné „obrovské“ výhody a nepostradatelnost schengenského prostoru přestává slyšet. Po letech opojení z pozlátka nerušeného cestování přišlo tvrdé vystřízlivění spojené s pochopením, že cena, která se platí za pár ušetřených minut na hranicích, je nesmírně vysoká a každopádně v hrubém nepoměru k přínosům.
Současná migrační krize je jen jedním z více projevů velké havárie evropského centralismu. Stále se zrychlující motor evropské integrace se zavařil. Do dnešního stavu uvrhly Unii jednoznačně předimenzované ambice. Centralisté přesto nikdy nepřijmou závěr, že jakýkoli problém vznikl z přemíry centralismu. Naopak, příčinu vždy vidí v tom, že centralizace („integrace“) je ještě málo. Jediný recept, který mají, je „více Evropy“. Z pohledu centralismu je migrační krize další vítanou „blahodárnou krizí“, která umožňuje plédovat pro posilování Unie a pro celoevropská řešení a která může přispět k dalšímu posunu směrem k evropskému státu.
Sebevražedný přístup evropských centralistů k Schengenu a celé migrační krizi – kdy na jejich straně vidíme vstřícný, ochranářský a nekritický přístup k uprchlíkům (kterému se budu podrobně věnovat v dalším textu) – ukazuje, že doktrína „stále užší Unie“ se svým úzkým sepětím s moderním levicovým pokrokářstvím představuje přes své ustavičné volání po „více Evropy“ nebezpečnou destruktivní ideologii, jež může Evropu jako civilizační okruh zničit.
Zdroj:
Google Sites
Report abuse