O právu, spravedlnosti a trestu - snad naposledy

Roman Joch

Nyní je zřejmých několik věcí: skutečně, pozice Lukáše Nováka a pozice moje jsou si blíže, než jsem si původně myslel. Za druhé, Lukáši Novákovi jsem křivdil, když jsem ho obvinil ze subjektivismu. A do třetice, Lukáš Novák má pravdu, že mezi námi stále ještě existují určité teoretické neshody.

Přesto si však myslím, že víceméně akceptoval mou zásadní tezi o tom, že nutnou podmínkou trestu je osobní vina zločince, že trest tedy nelze emancipovat od otázky viny v tom smyslu, že by bylo správné „potrestat“ nevinného; a že tedy trestat lze po právu jen to, co je zlé. (O rozlišení mravního a fyzického zla později.)

Sporné body budu probírat v pořadí, v němž je uvedl Lukáš Novák.

a) Stále mě nepřesvědčil, že právo na život je právem nejvyšším. Uznávám, že má pravdu v tom, že povinnost konat dobro implikuje právo konat dobro – a to nutně a vždy. Avšak právo konat dobro neimplikuje právo na zachování života každého jednotlivého člověka ve všech případech. Jinými slovy, každý člověk má povinnost – a tedy i právo – konat dobro. Avšak ne každý má absolutní právo na život: nemá je např. člověk, který chce v temné noční uličce okrást a zavraždit nevinnou oběť. Naopak, ta má právo ho v sebeobraně zabít.

b) Jak je to s právem na svobodu a právem na život? Lukáš Novák má pravdu v tom, že v případě každého konkrétního člověka právo na život podmiňuje právo na svobodu: svobodní mohou být jen ti, kdo jsou živí – to je triviální. Ale já jsem mluvil o svobodě jakožto případné kvalitě politického řádu, a její zachování si již zachování životů všech lidí nevyžaduje. Tedy zachování svobodného politického řádu (řádu, jenž přiznává občanům značnou míru osobní, politické a ekonomické svobody) je možné – a někdy i nutné – za cenu porušení práva na život spousty lidí (a tím ovšem za cenu odebrání jim možnosti těšit se pak právu na svobodu) – například vojáků invazní armády země, jež nemá svobodný politický řád. Situace, kterou zmiňuje Lukáš Novák – člověk obětuje svůj život dobrovolně za dobrou věc – je snadná. Ale já jsem psal o situaci obtížnější – o tom, zda je správné popřít právo na život všech vojáků agresora (a spousty vojáků vlastních, kteří jsou do války odvedeni) ve jménu např. práva na svobodu (abych byl přesný, práva těch, kdo celou tu nepříjemnost přežijí). A zde jsem postuloval kategorické „ano!“. Lukáš Novák se taktně vyhnul mému modelovému případu „Polsko 1939“. Kdyby měl pravdu a právo na život bylo nejvyšším lidským právem, pak mravně správnou volbou by vždy byl appeasement agresora, kapitulace před ním a kolaborace s ním. Pokud mám pravdu já, Poláci se v roce 1939 rozhodli mravně a správně.

c) Lukáš Novák si protiřečí, neboť vzápětí naznačí, že právo na život není nejvyšším lidským právem. Připouští možnost, že může existovat zlo horší než ztráty na životech při obraně. Neříká ale, co tím zlem je. (Já jsem jedno uvedl: zotročení.) Ale ať už to je cokoli, je evidentně právo na to, aby toto zlo nenastalo, vyšším právem než právo na život, neboť podle Lukáše Nováka jeho obrana opravňuje ztráty na životech. Existuje-li ale byť jen jediná věc, která opravňuje ztráty na životech, právo na tuto věc má pak nutně vyšší hodnotu než právo na život. Quod erat demonstrandum .

a) Já jsem neříkal, že nadřazená bytost nemá právo soudit bytosti podřazené. (I když jsem nadnesl otázku, zda by takové soudy byly spravedlivé. A tu jsem nezodpověděl ani pozitivně, ani negativně.) Já jsem pouze argumentoval ve prospěch teze, že bytosti vzájemně rovné mají právo soudit jedna druhou. Lukáš Novák má naprostou pravdu v tom, že mé příklady z empirie nejsou vůbec žádnými argumenty v metafyzické diskusi. Ale já jsem je nepoužíval jako argumenty ve prospěch důkazu nebo zamítnutí metafyzických tezí! Já jsem je používal jako poukaz na skutečnost, že pokud by názory Lukáše Nováka byly správné, pak 5000 let soudní praxe civilizované lidské společnosti stojí na fatálně pomýlených základech. Což měl být podnět Lukáši Novákovi, aby se ještě jednou zamyslel nad svými úvahami a revokoval je; popřípadě vypracoval návrh zásad správné soudní praxe. Opět: pokud něco trvá 5000 let, tak to ještě neznamená, že je to nutně správné. Ale na druhé straně je málo pravděpodobné, že všichni lidé by se po celou dobu až takto zásadně mýlili.

b) Lukáš Novák uvádí novou argumentaci ve prospěch své teze, že metafyzicky rovní lidé se nemohou vzájemně soudit: rovní lidé mají stejná práva, tedy veškeré soudy jedněch lidí mohou zpochybnit jiní lidé – mohou tvrdit, že se předchozí soudci spletli. Atd., ad infinitum . S tímto naprosto souhlasím, ale nejsem schopen přijít na to, jak z toho plyne závěr, že lidé se nemají soudit. Jistě, nálezy soudů lze zpochybňovat donekonečna: já si např. myslím, že v případě O. J.Simpsona soud rozhodl špatně (osvobodil vraha), že v případě manželů Rosenbergových rozhodl správně (odsoudil skutečné špiony) a že v případě Sacca a Vanzettiho rozhodl pološpatně a polosprávně (na základě toho, co jsem četl, si myslím, že Sacco byl vinný a Vanzetti nevinný). Ale to je opět náš starý problém: když člověk neumí něco udělat dokonale, je lepší, aby to nedělal vůbec? To já popírám, ale o tom jsem již psal několikrát.

c) Co jsem mínil oním „člověk není Bohem, aby měl právo soudit člověka jakožto člověka, protože nevidí do jeho duše“? Pouze to, že člověku nepřísluší vypovídat o celkové hodnotě daného člověka, že není způsobilý podat definitivní soud nad ním jakožto komplexní bytostí. Tedy vynášet soud celkový a definitivní. To je však jiný případ než snaha usoudit, zda člověk onen konkrétní čin spáchal nebo nikoli. Tady nesoudíme člověka, nýbrž se snažíme (ano, nedokonale) usoudit, zda skutečně něco spáchal anebo nikoli. A pokud si my – soudní porota – myslíme, že něco zlého spáchal, tak onen čin odsoudíme a onoho člověka potrestáme. Tím však o něm jakožto o bytosti nepodáváme celkovou a definitivní výpověď.

a) Právem státu, které nelze odvodit od žádného konkrétního individuálního přirozeného lidského práva, je např. právo zdaňovat. Jiným právem je právo státu posílat na smrt své občany (např. do války).

b) Lukáš Novák má pravdu, že já odvozuji oprávněné pravomoci státu od lidské přirozenosti; ale lidská přirozenost nerovná se lidé, ani lidská práva – podotýkám. Naopak, já jsem polemizoval spůvodní tezí Lukáše Nováka, že pravomoci státu jsou důsledkem delegace práv ze strany občanů.

a) Rozlišení zla na zlo fyzické a zlo mravní: stále mi není jasné, proč je toto rozlišení relevantní. Já si myslím, že za určitých okolností lze po právu potrestat zlo, jež je zlem současně fyzickým i mravním; i zlo, jež je zlem pouze fyzickým a nikoli mravním; i zlo, jež není zlem fyzickým, nýbrž pouze mravním: Prvním případem je potrestání dokonané vraždy (zlo fyzické i mravní, neboť vrah měl záměr vraždit); druhým případem je potrestání zabití z nedbalosti nebo příliš „předimenzované“ sebeobrany (zlo fyzické to je, ale zlo mravní je minimální, nebo téměř neexistující); a případem třetím je potrestání nedokonaného záměru teroristů položit bombu do mateřské školky nebo šíření propagandy nepřátel svobody a lidských práv (v obou případech zlo fyzické je nulové, ale mravní je značné).

b) Pokud měl Lukáš Novák na mysli, že stát nemá trestat všechno mravní zlo, s tím já jako libertariánský konzervativec naprosto souhlasím. Např. nemyslím si, že primárně má stát zakazovat a trestat prostituci, pornografii, neúctu k rodičům, nesvěcení sedmého dne, konzumaci drog a jiná mravní zla (jež však má oprávněnou pravomoc regulovat: to znamená, že i když je pošetilé zakazovat dobrovolné transakce mezi souhlasícími dospělými, jako např. pornografii nebo prostituci, je správné, aby se stát postaral o to, aby na ně člověk nemusel na veřejném prostranství narážet na každém kroku; nýbrž aby je vykázal do patřičným mezí a čtvrtí.) Domnívám se, že primární povinností státu není trestat hříchy (a napravovat hříšníky), nýbrž trestat zločiny (a zavírat zločince). A zločinem je akt poškození nedobrovolné nevinné oběti (tj. agrese vůči ní formou násilí nebo podvodu).

Poté, co Lukáš Novák připustil, že ospravedlněním trestu je zločincem spáchané (byť pouze fyzické) zlo, s tímto jeho bodem víceméně souhlasím. Až na jednu „drobnost“ – způsob, jakým „ospravedlnil“ daně. Tisíckrát ne! Poté, jak Lukáš Novák celou dobu tak hezky argumentuje metafyzicky – tj. na základě přirozenosti člověka – nyní sklouzne k utilitarismu nejhrubšího zrna: „I kdyby stát nebyl přirozenou institucí, měl by právo zdaňovat, pokud by /to/ bylo výhodnější než žádné daně. Za daně si každý občan kupuje služby státu. Pokud jich nechce využívat, má emigrovat.“ (Sic!) To je přece návod k nesmírné zvůli státu a totální opuštění přirozeného práva! Srovnejme: pokud člověk nesouhlasí s tím, že se dělají potraty, má emigrovat; pokud je porušena svoboda slova, svědomí a vyznání, má emigrovat; pokud je v zemi otroctví, abolicionisté, emigrujte; pokud je v zemi nelegitimní řád, komu se to nelíbí, ať emigruje (ve všech těchto případech lze ony nelegitimní praktiky obhájit utilitárně). Tak to přece není: pokud je něco nelegitimní, je správné to zrušit, a vůbec není povinností těch, kdo s nelegitimní pravomocí státu nesouhlasí, emigrovat (i když je to jejich právem!). Utilitaristický argument není žádným argumentem. Daně je tedy nutné vyargumentovat na základě přirozeného práva, tj. na základě přirozenosti člověka, společnosti a státu.

a) Za prvé, nikdy jsem nemluvil o absolutní spravedlnosti, vždy pouze o spravedlnosti světské, o nedokonalé spravedlnosti lidské, jež i přes celou svou nedokonalost a nedostatečnost je lepší než totální rezignace a nicnedělání. Absolutní spravedlnosti člověk není nikdy s to učinit zadost; lidské (světské) spravedlnosti činí člověk zadost tím, že se o ni pokouší, jak nejlépe umí (tj. snaží se nepotrestat ani jednoho nevinného a naopak potrestat všechny vinné zločince; nesnaží se zakazovat a trestat to, co státu zakazovat a trestat nepřísluší – lidskou svobodu – a naopak, zakazuje a trestá to, co státu zakazovat a trestat přísluší – zločiny, jež jsou zločiny proto, že představují ublížení nevinné nedobrovolné oběti).

b) Lukáš Novák dobře ví, co jsem rozuměl pod trestem dětí ze strany rodičů – nešlo o krutost zvrhlých rodičů vůči svým dětem, nýbrž o snahu dobrých rodičů vychovat ze svých dětí dobré lidi tím, že jim vštípí povědomí o tom, co je dobré a co je špatné; a o tom, že to dobré se dělá a to špatné ne. Vynikající formou vštěpování je výprask poté, kdy dítě udělá něco špatného.

c) Trest je dobro. Někteří odsouzení jsou s to jej tak i plně vnímat. Jiní jej však chápou jako zlo pro sebe. To proto, že trest pro ně představuje určitou nepříjemnost (pobyt ve vězení, pokutu atd.). I když ho subjektivně vnímají jako zlo, objektivně je trest stále dobrem.

d) Když dítě udělá něco zlého (např. vrátí se domů příliš pozdě, v hádce udeří sourozence, je neuctivé vůči mamince) – a pak toho upřímně lituje, nemá smysl ho dále trestat. V případě výchovy dětí je trest ze strany rodičů pouhým prostředkem. Když se však dopustím zločinu (např. vraždy) – a toho pak upřímně lituji, je přesto stále správné, abych byl ze strany státu potrestán. V ideálním případě se přiznám sám. Tady je trest ze strany státu (byť mírný, v důsledku oné polehčující okolnosti vlastního přiznání a lítosti) z hlediska úsilí o spravedlnost nezbytný.

e) Opět, když zločinec dobrovolně přijme trest, je to ideální případ. Co když jej však nepřijme? Pro Lukáše Nováka je tato možnost vyřešena poznámkou, že sám zločinec se svobodně přivede k věčnému zatracení. Jistě, ale co stát? Co s tím má dělat stát? To je otázka, kterou tady řešíme! Jistě by bylo od státní autority pošetilé, kdyby zavírala pouze litující vrahy, ale vrahy nelitující by nechala běžet s tím, že Absolutní Spravedlnosti přece neujdou! (Anekdota: kluk začne pečovat o kus opuštěného záhonu a po určité době z něho udělá nádhernou vzkvétající květinovou zahrádku. Pan farář jde kolem a řekne mu: „Moc hezky pečujete o tuto zahrádku, ty a Pán Bůh.“ Kluk mu odpoví: „Ano, otče. Ale měl jste ji vidět, když o ni pečoval pouze Pán Bůh!“) Takže i když státní autorita není s to dosáhnout absolutní spravedlnosti, přece je s to pokusit se o – a aproximovat – spravedlnost; a toto úsilí je lepší než rezignace.

Nevím, zda jsem Lukáše Nováka uspokojil a zda se mi vůbec povedlo vysvětlit, jak chápu trest, jenž – i když je pro odsouzeného určitým subjektivním zlem – je objektivně větším dobrem. Ale tato teze se mi vůbec nezdá být kontroverzní a je dost možné, že stále ještě nechápu podstatu Lukášovy námitky. Mně trest připadá trochu jako spravedlivá válka (např. úder NATO proti Jugoslávii): způsobí určité zlo, ale jako celek je objektivním dobrem, neboť jeho absence by vedla ke zlu ještě horšímu a většímu. Proto snaha o přiblížení se spravedlnosti vyžaduje nikoli absenci trestu, nýbrž jeho prezenci.