Pravda vítězí, jen to chvíli trvá (40 let)

Vlastimil Podracký

Po 70-ti letech od nástupu komunistického režimu je dobré si říci, jak je to především lež, která stojí na začátku totality. Lež je stále stejná a ohrožuje nás stále.

Pravda je přirozený princip, je to popis reality, lež je výmysl nedokonalého lidského rozumu. V historickém procesu vždy vítězí pravda, protože má přirozený charakter. Nemám na mysli lež neškodnou, ať už tzv. milosrdnou lež, nebo fabulace, tedy pohádky třeba pro děti. Pravda vítězí hlavně proto, že lidé chtějí znát realitu, touží po ní. To má čistě pragmatický důvod: Lidé se chtějí správně orientovat v životě a lež považují za účelový podvod jiných lidí. Proto lidé za komunistického režimu poslouchali rádio Svobodná Evropa: Protože věděli, že komunisté jim pravdu neříkají a chtěli se ji dozvědět. Dnes hledají informace na internetu, protože vědí, že jim hlavní sdělovací prostředky mnoho věcí zatajují, informují je jednostranně, a tak chtějí slyšet „hlas z druhé strany“, aby si mohli realitu z těchto informací sestavit.

Mylné přesvědčení a lež při nástupu komunistické totality

Člověk může vědomě lhát přímo z nějakých osobních důvodů nebo může být naveden druhými lidmi, manipulován ideologií a mít mylné přesvědčení.

Tak jako kdysi „věřícím“ komunistům bylo možno vysvětlovat na ověřitelných faktech, že pravdu nemají, a oni stále „své pravdě“ věřili, tak dnes samozřejmě je taktéž velmi mnoho lidí s mylným přesvědčením, chovajících se shodně. Navedení může být velmi různé, může to být vliv jiné osoby, osobní prospěch nebo mylné přesvědčení. Mylné přesvědčení je právě takové, jaké navozují ideologie, různé aktivity, špatná výchova. Politické zájmy se snaží navodit mylná přesvědčení, která jsou vlastně lživé myšlení. K tomu přispívá paradigma doby. V r. 1948 byla poválečná doba a vládla vděčnost SSSR za osvobození, lépe řečeno za záchranu národa před nacistickým vražedným režimem. Taktéž prožitek nezaměstnanosti ve třicátých letech byl přítomen a napomáhal komunistickému přesvědčení.

Shrnu tedy hlavní lži a manipulace s fakty komunistů v době převratu v r. 1948:

1/ Lež o podstatě režimu: Komunisté lhali o tom, že jejich režim v SSSR hospodářsky uspěl. Úspěchy byly založeny na pracích otroků v pracovních táborech, v zemi byla trvale podvýživa, nedostatek všeho zboží a hodně neúnosné bytové poměry. Cílem měla být beztřídní společnost, vlastně jakýsi neuskutečnitelný sen, pohádka. Jediné, co nebyla lež, byla skutečnost válečného vítězství nad nacistickým Německem a schopnost režimu takové vítězství uskutečnit za každou cenu.

2/ Lež o reálných cílech režimu: Komunisté lhali, že neznárodní malé podnikatele a živnostníky a že nebudou provádět kolektivizaci zemědělství. Přestože byly k dispozici výpovědi ruských emigrantů i zprávy o gulazích, lidé v násilí sovětského režimu nevěřili. Komunisté je v tom udržovali sérií lží. Cíle dosahovali velmi snadno v dělnickém prostředí a u zmanipulované mládeže. Mladí lidé viděli svůj vzdor vůči konzervativnímu prostředí v přijetí komunistických myšlenek („my jsme mládež nová, mládež Gottwaldova“).

3/ Vytváření nepřítele: Komunisté neustále připomínali nebezpečí Německa, jednak historického, ale i pro tu dobu současného, a poukazovali na SSSR jako na historickou záruku bezpečnosti českého a slovenského národa. Německo už v té době reálné nebezpečí nepředstavovalo – Bundeswehr byla směšně malá armáda, kterou se jen strašilo. Samozřejmě, že tu byli též západní imperialisté se svojí atomovou bombou, kteří se ovšem tenkrát spíše komunismu bránili a určitě nebyli ani schopni, ani ochotni proti SSSR nějaké válečné akce vést. Lhalo se o vývoji světa, o dekolonizaci, o sociálních pokrocích evropských států.

Tyto lži zároveň s celým paradigmatem poválečné doby dovedly asi polovinu obyvatelstva na stranu komunistů. Prezident Beneš nechtěl vzdorovat. Podrobil se jako v r. 1938. Nechtěl připustit občanskou válku, která v té době probíhala v Řecku a způsobila mnohá neštěstí.

4/ Udržovací lži a postupné vítězství pravdy: Režim ve lžích pokračoval až do svého vítězného pádu. Musel v jednom kuse lhát o situaci v západních zemích, musel manipulovat s domácími informacemi, musel mnohé informace zatajovat, musel tím pádem zavést cenzuru a pronásledovat nekontrolované informace. To samozřejmě znamenalo pronásledovat i lidi, kteří tyto informace šířili, a rušit cizí rozhlas. Vytvářel se i vnitřní nepřítel, pronásledovali se lidé, kteří se ničeho nedopustili, a trestali se lidé za opravdu zanedbatelné projevy kritiky. Zastrašování bylo součástí režimu, který se tímto stal opravdu odporným a nepřijatelným.

Postupně přitahoval Západ nejenom antikomunisty režimem pronásledované, ale i lidi, kterým režim nevyhovoval nesvobodou nebo lidi, kteří měli na Západě daleko lepší profesní existenci. Tak bylo zapotřebí vystavět na hranicích hlídaný plot, u nějž zahynulo mnoho lidí. Takto postupně neschopný a nepřirozený komunistický systém založený na lži o své reálné podstatě a o svém neblahém ekonomickém fungování přijal totalitu jako jediný možný režim, ve kterém mohl existovat. Byl nereformovatelný, přestože mnoho komunistů v r. 1968 v možnost reformy věřilo a doplatilo na to.

Když se do komunistické země vrátil člověk z návštěvy na Západě a řekl, že tam jsou obchody plné zboží a dělnická třída se vozí v autech, což byla pravda, byl považován komunisty za třídního nepřítele a agenta imperialismu – a podle toho dopadl. Tomuto osočování dokonce někteří komunisté věřili, ale postupně pravda prosakovala; nakonec už ani komunisté své ideologii nevěřili a situace se sunula k r. 1968. Pravda postupně vítězila.

V čem je dnes situace obdobná poválečnému období?

Dnes se velmi často mluví o tom, že současné paradigma je obdobné poválečnému období. Historie se nikdy zcela neopakuje, proto podobnost některých situací není podobností paradigmatu.

Mezinárodní situace byla v poválečném období jiná, tehdy tu byl silný Sovětský svaz, dnes na nás takovou sílu nikdo nevyvíjí, jedině snad EU, která má ovšem jiný charakter. Máme daleko svobodnější společnost, mnoho nezávislých médií a internet. Komunistická ideologie ztratila přitažlivost a není podporována žádnou velmocí. Lid je přesvědčen spíše konzervativně. Chce tedy spíše setrvávat v režimu, ve kterém je, byť má k němu výhrady. Proto volí Zemana a Babiše, kteří se chovají konzervativně, slibují zachovat poměry a aktivitu projevují pouze v nějakých materiálních slibech. Lid má spíše obavy ze změn, které přinášejí globalisté z migrace a globalizace. Protože lidé jsou stále stejní a pro prosazování ideologií se vždy používají stejné metody, můžeme i dnes pozorovat sérii lží, manipulací, vytváření nepřítele apod.

V celém západní světě se projevuje aktivistická globalistická kampaň. Mocensky a finančně podporovaná, buduje svoji vizi otevřené multikulturní společnosti, a Evropská unie je jakousi laboratoří. Cílem je vytvořit jakési admiture kultur, které spolu žijí. Takovou společnost vidíme třeba v Sýrii nebo Libanonu. Aktivisté spoléhali na nějaký samozřejmý přirozený proces. Ten ovšem nepokračuje a objevily se konzervativní síly – Trump, Kaczyňski, Orbán včetně našich momentálně zvolených politiků (konzervativní mám na mysli ve smyslu situačního konzervatismu). Globalisté si stěžují, že lid je hloupý a demokracie je prý špatná, protože nebyli zvoleni oni. Proto je zapotřebí pouličních akcí.

Lži globalistických aktivistů shrnu asi takto:

1/ Lež o podstatě režimu spočívá spíše v zatajování podstaty režimu. Jaké jsou cíle globalistů? Nikdo neví. Konečný cíl nějakého globálního světa bez hranic a multikulturní společnosti jsou spíše neuskutečnitelné nesmysly (velmi podobné nesmyslům o beztřídní společnosti). Přesto se vývoj tímto směrem ideologicky i politicky prosazuje.

2/ Lež o reálných cílech režimu: Reálný cíl režimu, otevřená a multikulturní společnost, pro kterou je Evropská unie jakýsi pokusný králík, se nijak otevřeně o svých cílech nešíří. Zato ji pod různými záminkami uskutečňuje. Přijetí migrantů se nevykládá jako postupné uskutečňování multikulturní společnosti, ale jako humanitární pomoc. Přestože je to velmi průhledné, humanitární pomoc se přece nemusí vykonávat na našem území, spoléhají, stejně jako kdysi komunisté, na sílu svých sdělovacích prostředků a ovlivňování mladých, snadno zmanipulovatelných lidí. Přirozené vlastenectví a vztah k domovu potřebují globalisté odstranit, a tak jakýkoliv takový projev zařadí do kategorie nepřípustného nacionalismu, rasismu, xenofobie, ne-li rovnou nacismu. Opět spoléhají na sílu propagandy, zvláště neustálého vyvolávání fobií ze stínů minulosti, kterou si samozřejmě pro své účely už dokázali předem upravit (k tomu měli třicet let).

3/ Vytváření nepřítele: Starý režim už téměř třicet let neexistuje a jeho nebezpečí nehrozí. Hned po jeho pádu se projevila veliká tolerance ke komunistům, proti kterým se žádné akce tenkrát neděly. Jediná politická strana KAN (jejíž jsem byl členem), jež chtěla vyrovnání s komunistickým režimem, měla ve volbách zanedbatelný úspěch, z čehož vyplývá, že lidé nějaké, byť symbolické, vyrovnání nechtěli. Komunisté se většinou zařadili do nového systému a obviňovat je po téměř třiceti letech zavání účelovostí. Momentálně se vytváří jakýsi kombinovaný nepřítel – kvazikomunisté a Rusko. Prý je to jakési směřování k východu. To je doprovázeno propagandou, bez sebemenšího reálného základu, velmi se podobající někdejší komunistické propagandě proti „třídnímu nepříteli“ a „americkým imperialistům“. Trestají se komunisté, kteří byli ve strukturách celou dobu na vysokých funkcích a dnes se z nich vytváří nebezpečí nebo zástupné terče. Propagandistická kampaň má za záminku špatné chování ve volbách zvolených konzervativních politiků, což jsou vlastně nějaké okrajové jevy, které se zveličují.

Druhým nepřítelem je nacionalismus, jak bylo řečeno shora. Přestože náš útočný nacionalismus byl okrajový a doplatili jsme na nacionalismus německý, předstírá se jeho nebezpečnost. Dnešní projevy jsou slabé a extrémní projevy vypadají spíše jako provokace globalistů, aby svoji tezi dokazovali a nepřítelem strašili. Vnější, opravdu nebezpečný nepřítel, není (nechci říci, že nejsou nějaká potenciální nebezpečí).

4/ Udržovací lži: Globalisté zatím zcela nezvítězili, stále máme svobodu a lid rozhoduje ve volbách. V analogii se nalézáme někde na začátku roku 1948. Jestli nás čeká nějaká barevná revoluce (tentokrát nehrozí rudá, ale duhová), nevím, jestli se mládež, která dělala mnoho revolucí na pokyny „odněkud“, opravdu nechá zmanipulovat.

Závěr: Momentálně se ofenzivní globalistický směr zadrhl. Národy střední Evropy nechtějí vytvářet na svém tradičním území multikulturní společnost, nechtějí přijímat migranty a podle toho si zvolili reprezentaci. V Polsku a Maďarsku jsou antiglobalistické vlády. V Česku byli někteří antiglobalističní politici zvoleni, ale mají velké problémy s globalistickou garniturou zahnízděnou ve sdělovacích prostředcích, na tradičně neomarxistických univerzitách, opírající se o vykořeněné intelektuály a zmanipulovanou mládež (ostatně nic nového). Boj právě probíhá. Do globalistické ideologie byl zařazen i boj proti osobám zdiskreditovaným minulým režimem, využívá se selhání protivníků, neobyčejná propaganda špinění osob. Demokracie není ohrožena od těch, kteří jsou z toho obviňováni, ale od těch, kteří dnes nedemokratické metody ve zpolitizovaných sdělovacích prostředcích používají, zpochybňují demokratické rozhodnutí lidu ve volbách, volají po cenzuře internetu, tlačí na různé zatím nezávislé weby a snaží se pod různými záminkami zavádět cenzuru (prý pro nebezpečí ruských webů). V tom existuje veliká podobnost s r. 1948 (samozřejmě v jiném paradigmatu), zvláště v bodech využití mládeže, ideologických intelektuálů a lží obviňujících z ohrožení demokracie, kterou sami ohrožují a popírají, svého protivníka. K tomu přistupuje obviňování z rozdělování národa, který ovšem rozdělují oni sami.